Jirous v exilových nakladatelstvích

10. 11. 2011 / Jan Čulík

Nejvýznamnějším představitelem a teoretikem českého undergroundu je IVAN MARTIN JIROUS (přezdívkou Magor, nar. 1944). Jirous vystudoval na pražské FF UK dějiny umění a krátce byl redaktorem časopisu Výtvarná práce. V sedmdesátých a osmdesátých letech pracoval v různých manuálních zaměstnáních. Zároveň spolupracoval s hudební skupinou The Plastic People of the Universe a pomáhal vydávat samizdatový časopisVokno. V období normalizace byl několikrát dlouhodobě vězněn. (Celkem strávil ve vězení více než osm let.) Převážně v samizdatu Jirous publikoval řadu článků, esejů a recenzí o českém hudebním a literárním undergroundu. Jeho nedokončený Pravdivý příběh Plastic People vycházel v letech 1983 - 1984 na pokračování v exilovém časopise Paternoster, který Zbyněk Benýšek vydával ve Vídni. Nejvýznamnější esejistickou prací Ivana Jirouse je jeho Zpráva o III. českém hudebním obrození z r. 1975, ani ta však na Západě nevyšla knižně.

(Jak o Jirousovi psal r. 1990 Jan Čulík ve svých Knihách za ohradou, studii o české literatuře v exilových nakladatelstvích)

Jirous je i autorem několika svazků poezie. Nejznámější jsou Magorovy labutí písně, jejichž první vydání vyšlo v mnichovském nakladatelství Poezie mimo Domov r. 1986. Podruhé (ve fotografickém reprintu mnichovské edice) Magorovy labutí písně vydaly v dubnu 1989, v době Jirousova posledního věznění, londýnské Rozmluvy. (Toto vydání obsahuje i anglické znění interpelace, kterou v britské Dolní sněmovně dne 25. ledna 1989 v Jirousově věci předneslo šest poslanců.)

Ten, kdo má o Jirousovi povědomí jako o anarchistovi, bouřlivákovi a nekompromisním představiteli undergroundové kultury, bude tónem jeho Labutích písní překvapen. Jde o poezii, kterou autor vytvořil převážně během svého nuceného pobytu v jedné z nejhorších československých věznic, ve Valdicích u Jičína. Ve vězení bylo zakázáno psát: Jirous se proto celou sbírku naučil zpaměti. R. 1985, půl roku před Jirousovým propuštěním z vězení, její opis z Valdic s velkým osobním rizikem vynesl Jirousův přítel Jiří Gruntorád. Labutí písně mají otevřeně křesťanské, až ortodoxně katolické vyznění. Je to sebeironický, někdy téměř zoufalý, ale vždycky pokorný a poslušný, úpěnlivý rozhovor vězněného básníka s Bohem:


Zas pruty mříží na oknech
a ruce v pouta dané
to abych aspoň v těchto zdech
sepjaté měl je, Pane.

Kromě silně procítěné náboženské poezie sbírka obsahuje i Jirousovo vzpomínání na přátele a další příležitostné básně. K drastičnosti líčení podmínek ve vězení přispívá kromě popisů různých aspektů vězeňského života i občasný - zřejmě záměrný - kostrbatý naivismus Jirousových veršů. Jiné básně této sbírky jsou však dokonalé. Ve těchto svých »rozhovorech s Bohem« Jirous pozoruhodným způsobem rozvíjí barokní tradici české citově mystické lyriky, jejímiž představiteli byli v 17. století např. Adam Michna z Otradovic či Bedřich Bridel.

Česká literatura
Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 10.11. 2011