Kapitalismus a fetišismus

8. 11. 2011 / Jan Stern

Vzpomněl jsem si na tuto závažnou vycházku v nové čepici při čtení Freudova Výkladu snů, kde mimoděk poznamenává jen zdánlivě banální pravdu: "Že jsme lidem nápadní něčím novým, tomu, jak známo, věří děti". Ano, Freud mne obhájil. Nebyl jsem asi nějakým výjimečným úchylem (alespoň, co se čepice týče), můj dětský mentální pochod, mé opojení novou věcí na sobě, lze označit za typické a vlastní dětskému způsobu existence jako takovému.

Jako dospělí dobře chápeme, proč je takové přesvědčení o zvýšeném pozorování ostatními, má-li robě nový kus oblečení, kuriózní. Povětšinou, až na smutné výjimky, umíme v dospělosti zkrotit onen dětský pocit, neboť víme, že a) jiní lidé nás nepozorují tak bedlivě, neboť nejsme pupek světa a každý se stará hlavně sám o sebe, b) ostatní nemají zmapovaný náš šatník, takže s největší pravděpodobností nevědí, že naše nové oblečení je nové, c) i kdyby ostatní věděli, že máme něco nového na sobě, bylo by jim to v zásadě jedno a rozhodně by našemu novému ohozu nepřikládali magickou schopnost, byť by to byly samy děti, které jinak takovým věcem věří - u sebe.

Je snadné se vypořádat s dětskou iluzí a usmát se nad ní. Složitější je pochopit, jak se to vlastně přihodí, že dítě věří v ono pozorování v novém kusu hadru. Všichni tušíme, že klíč je zčásti v dětské sebestřednosti, právě v tom, že dítě vždy věří, že je osou univerza. Ale to je vlastně ta méně podstatná část - a také dostupnější - v pochopení onoho tajemného mechanismu. Druhou část nám pouhý Freudův postřeh nepodává.

Kdybychom si za klíč vzali pouze dětskou sebestřednost, či přesněji narcistické přesvědčení dítěte, že je středem vesmíru, nechápali bychom, proč "mít novou čepici" je až takovým zesilovačem pozornosti světa - tato pozornost je přeci předpokládána samotnou pozicí středu, je permanentní, neustávající. S novou věcí nám však do hry vstupuje nová kvalita předpokládaného pozorování okolím a my tudíž musíme pochopit ještě jednu skrytou zákonitost ve hře. Musíme pochopit, že dítě se cítí být novou věcí proměněno ve zcela intimním, či spíše řekl bych kosmickém smyslu. Že s touto novou věcí zrodilo se nové Já dítěte.

Není divu, že se vzpomínka na první vycházku v nové čepici u mne uchovala, jako jedna z mála z té doby, neboť jsem se bezpochyby cítil touto čepicí stvořený. Učinila mne někým jiným, novým, a tento nový začátek, porod svého druhu, paměť právem uchovala.

Nyní nám nezbývá než pochopit, jak se vlastně idea oné proměny skrze věc zrodí.

Rozumějme dobře: tato proměna není připsatelná elementárnímu magismu dítěte. Magické (či pro fajnšmekry: orál-anální) dítě žádnou čepici k transsubstanciaci přeci nepotřebuje. O kojenci předpokládáme, že si proměnu čehokoli v cokoli prostě vyhalucinuje. Malý dvouletý kouzelník možná také někdy halucinuje, ale i když se od halucinace již odklání, bez potíží vstoupí do "přechodového prostoru hry" (řečeno winnicottovsky) a proměnu zajistí herní formulkou, povětšinou velmi prostinkou: "teď jsem tygr!", "teď mě nevidíš!" apod.

Někteří jsme si možná všimli, že na tomto přechodu je nápadné, že k němu je již potřeba jakéhosi média - řeči, formulky - a že získává sociální rozměr, neboť formulka povětšinou míří k druhému a vyžaduje si od něj spolupráci, magický konsensus. Avšak také je přeci nápadné, že kouzlo si nevyžaduje nijak závažnou věc, která by ho měla zprostředkovat.

Já však měl věc (na hlavě) a bez ní bych byl se svou ambicí sebe-tvůrce ztracený. Mezi malým kouzelníkem a mnou na vycházce v mateřince je nahmatatelný přelom epoch. Něco se změnilo. "Teď jsem tygr" už nestačilo, epocha tygra padla, možná dokonce s úzkostí. Víra, byť herní, že transsubstanciace čehokoli je možná (ikdyž jaksi bezstarostně odložená do paralelní říše "jakoby"), byla nahrazena vírou, že cosi může být změněno jen za pomoci jaksi zvláštně nadité a mocné věci. Zklamání z vnitřních magických sil dítěte, zle vynucené realitou, jako by vyvolalo mohutný přesun všech magických nadějí do věci. Jako by věc byla novou verzí softwaru, která má odstranit závažnou vývojářskou vadu, v jejímž důsledku stará verze korodovala pod tlakem hackera-reality.

Tuto věc, která do sebe vcucla starou ideu Proměny, od této chvíle bez obav pišme s velkým V, neboť je jisté, že jsme se dopracovali k objevu jisté kategorie lidského myšlení - Věc sdílíme zřejmě všichni, Věc je figura, která povstala kdysi v naší mysli a pohříchu nikdy zcela nepadla. Již tedy zhruba chápeme, v čem spočívalo kouzlo čepice s nápisem Mustang. Ale bylo by škoda nevyužít trochu více té vzácné příležitosti, kdy krusta banality na vzpomínce pukla a vysvitla zpod ní hlubinnost. Buďme netrpěliví a velikášští, chtějme po vzpomínce, aby nám vydala mnohem víc ze svých tajemství. Vždyť není snad do očí bijící, že bychom s její pomocí mohli pochopit cosi o mechanismu fetišismu? Není nápadné, že onen "přelom epoch", který jsme výše popsali, se časově shoduje s přelomem přelomů, o němž Freud hovořil jako o oidipovském komplexu? Není snad divné, že Věc v definici tohoto komplexu nemáme? A což takhle, kdyby nám čepice Mustang trochu pomohla s naším adornovským dilematem? Cožpak je Adornova reifikace v praxi něčím jiným, než že žijeme ve světě, kde věci jsou nám rafinovaně a systematicky překódovávány na Věci, abychom za ně byli ochotni zaplatit?

Tak pojďme hezky popořádku.

Řekněme, že "Věc, která mne proměňuje" musí být součástí oidipovského dramatu, neboť je krajně nepravděpodobné, že ty dva procesy, tedy přechod od "tygra k Mustangovi" a od orál-análního snivce k Oidipovi, by probíhaly ve stejnou dobu jen náhodou a zcela odděleně. Můžeme bez obav soudit, že Věc musí být v jakési interakci s dalšími dvěma klíčovými kategoriemi té doby, tedy Matkou a Otcem. Mýtické myšlení nás ostatně vyzívá přímo nutkavě, abychom hledali svatou trojici, abychom pátrali po třetí sudičce. Přímo se nabízí, že Věc je vrcholem jistého trigonu, že Matka a Otec se v ní jaksi slučují. To však předbíháme. Nejprve musíme zjistit, jak Věc s kategoriemi Matky a Otce vlastně souvisí vývojově.

Co je to Matka? Hlubina, která nás svádí k předsubjektivitě, hrozí nás pohltit. Jenže ji také milujeme, toužíme být pohlceni, byť stále více signálů nám napovídá, že by toto pohlcení bylo totální katastrofou. Váháme, jsme tváří tvář Matce v pasti protichůdných pocitů. Oidipovské řešení je známé: zavrhnout tužbu po Matce, zavrhnout tužbu po rozpuštění, po pohlcení hlubinou, a zvolit pokrokovější kategorii Otce.

Je to ale jediné řešení, jak se pohlcení (tedy de facto psychóze) ubránit? Víme, že nikoli. Jiné takové řešení nazývá se neuróza, kompromisní volba, v níž přijímáme utrpení, abychom si uchovali naději na rajské pohlcení a přesto pohlceni nebyli. Sexuálním negativem tohoto řešení je perverze.

Existuje však ještě jedno řešení. Vlastně jsou dvě, ale já budu v této práci tvrdit, že ta dvě řešení jsou jediným. První pojmenoval Freud a nazýval ho případně řešením rafinovaným - mínil fetišismus. Druhé pojmenovala Melanie Kleinová. Říkala mu manická obrana. Já budu tvrdit, že výsledkem obého je vznik Věci.

Matka je neúnosná svou absorpční hrozbou i lákavostí. Je možné však učinit trik: zvolit vývojově Otce a Matku jaksi shrnout do fetiše, který si přibalíme do torny svých sklonů na naší cestě k Otci. Ona operace proběhne velmi záhadně a souvisí s penisem a jeho tvarem (kvůlivá pradávnému obrazu "matky s penisem"), ale tím si to nyní nekomplikujme. Fetiš je obecně řečeno nadměrné zvýznamnění tvaru a povrchu, aby se v této nadměrnosti ukryla podstata: mateřská hlubina, jež je beztvará, předtvarová.

Tento Tvar můžeme též nazvat Věc. Má čepice byla takovým Tvarem, neboť strhávala pozornost tím vnějším, předmětným ("jsem tygr" už nestačilo!), ale sloužila stále ještě k tomu, aby já a hlubina s absolutní gravitací jedno byli - to mne v mé mysli znovu zvýznamňovalo (ta významnost musela tehdy v mých očích nějakou dobu korodovat a na vycházce se opojně obnovila) a zároveň renovovalo možnost předtvarové transsustanciace, Věc mě učinila někým novým, zplodila nové Já. Rozkoš však nebyla kreativní, byla nostalgickou, Já bylo nové, ale to, že zažívalo slast, plynulo z opaku novosti, z renovace prastaré ideje Proměny.

Popis manické obrany je v zásadě analogický: neúnosná dráždivost Matky je vyřešena také jistým trikem. Od matky se poodstoupí jakýmsi jejím zabstraktněním, zpojmovatěním (není to Matka, jen matka), avšak tento pojem není pojmem v pravém slova smyslu (neboť svět plně abstraktních pojmů je až výsledkem oidipovského komplexu), jde o falešný pojem, falešné abstraktum, jde v jádru o obranné zpředmětnění - o vznik náhražkovité kategorie Věci.

Věc je - či v jisté své variantě může být - náhražkou za kategorii Matky. Rozdíl oproti fetišizaci je v tom, že fetiš je nejspíš tvořen pro možnost odejít k Otci, kdežto pojmo-předmět zplozený z manické obrany je tvořen spíše kvůli možnosti zcela neodejít od matky. Avšak pevná hranice mezi oběma procesy podle mne není narýsovatelná, neboť i v manické obraně je jistá pokrokovost, stejně jako ve fetiši je jistá regresivnost, potřeba si Matku nějak uchovat. Máme právo výsledky obou strategií nazvat jediným pojmem - Věc. A říci, že obě strategie plodí novou kategorii po boku Matky a Otce. Jakýsi středový kompromis mezi nimi.

Ovšem pozor, odvodit Věc jen od Matky by bylo kardinální chybou. Věc totiž může být odvozena i od Otce, neboli může vzniknout fetišizací Otce či manickou obranou proti Otci. Co je Otec? Řád, který vstupuje do oidipovské hry, aby bylo co zvolit namísto Matky. Jenže je to řešení z nouze. Otec-Řád je vším tím, co ve vývoji nějak popíralo Matku, a teď, když už víme, že Matku musíme zavrhnout, to vše dosud nepříjemné shrnujeme do jediné figury a jsme nuceni to demonstrativně zvolit - dokonce se s tím identifikovat.

Že to není příjemná volba, zdůraznil Freud - snad až příliš, takže se zdá, že poněkud opomněl děs z Matky, který k Otci žene. Jisté však je, že dokáže-li lidská imaginace vykličkovat z pohlcení Matkou za jakéhosi souběžného uchování si jí, určitě dokáže to samé s postavou Otce - dokáže ho falešně přijmout v podobě jakéhosi otcovského fetiše, pod nímž utajeně dřímá mateřské (v jádru tedy máme dva druhy fetiše, naprosto však v praxi nerozlišitelné), a stejně asi lze s Otcem naložit manicky obranně, poodstoupit od otce nikoli progresivním způsobem - abstraktní identifikací s ním - ale vyrobením jakéhosi náhražkovitého pojmo-předmětu s otcovskou signaturou. Opět můžeme oba výsledky obou procesů nazvat bez obav Věcí.

Lze také říci, že máme Věc-Matku a Věc-Otce.

Ještě než přistoupíme k lákavému a předznamenanému úkolu aplikovat vyřčené na sociálno, věnujme se chvilku jemným detailům, jež vyplývají z uvedené skutečnosti, že Věc je prapůvodně náhražkou buď Matky nebo Otce.

Jestliže existuje falešná Matka a falešný Otec, můžeme předpokládat, že existuje dokonce falešný oidipovský komplex. Falešné oidipovské drama by pak bylo přechodem nikoli od Matky k Otci, ale od Věci-Matky k Věci-Otci.

Čím se liší Věc-Matka od Věci-Otce? Věc-Matka byla moje čepice v mateřské školce. Její síla spočívala v tom, že mne proměňovala, čímž napodovala transsubstanciační povahu světa hlubiny, světa, kde cokoli může být čímkoli, bezhraničního světa dělohy, která se přelila do zvláštní krajiny orality a anality.

Avšak tu čepici jsem nosil velmi dlouho, ještě v prvé a druhé třídě na základní škole. To už jsem dávno nevěřil v její transsubstanciační sílu, tehdy už byla čímsi jiným. Vyobrazený mustang a také příjemně nečeský nápis Mustang mne spojoval se sociální mytologií západu, se světem formulí 1, ferrari, stylových značek, pouličních neonů a netrapného nemateřského jazyka. Ano, stále mne tento fetiš vlastně proměňoval, ale jinak. Již nikoli mateřsky, ale otcovsky. Věc-Matka se změnila ve Věc-Otce.

Věc-Matka nás očarovává, Věc-Otec z nás dělá znak, a tím rafinovaně obnovuje transsubstanciační iluzi. Na povrchu je Věc-Otec velmi abstraktní, jakoby sémiotická, pod povrchem však dřímají staré praktiky.

Oidipovské drama lze prožít i tak, že Věc-Matku vyměním za Věc-Otce. Je to varianta asi nikoli řídká, neboť nelze zastřít, že výsledkem této verze oidipovského komplexu je jistý typ normality. Brzy pochopíme, proč této verzi oidipovského komplexu - říkejme ji třeba fetišistická - musíme věnovat tak zásadní pozornost, proč je to varianta pro nás všechny přímo osudová. A jak moc je zásadní si vyjasnit, zda jí zplozená normalita je prostě jen jednou z mnohých normalit, anebo dobře, ba nejlépe ukrytou patologií, jež si zasluhuje léčbu.

Námi zvolená terminologie - náš pojem Věc - nám vnucuje do pozornosti teoretické koncepty minulosti, které se z různých důvodů uchýlily k terminologii stejné. Doneslo se ke mne, že o Věci hovoří také lacanovci, explicitně například Julia Kristeva ve své práci Soleil noir. Žel bohu, nemám sil, a ani chuti, podstupovat zkoumání, zda snad lacanovské zamotaniny jsou spřízněny se zamotaninami mými, zda nejsem pouhým plagiátorem. Přiznávám, že varianta, že bych byl, je mi i celkem lhostejná. Varianta, že lacanovská Věc je snad něčím jiným, než ta moje, je pak úlevná.

Mnohem více mne vzrušuje, že o Věci hovořil právě Adorno či třeba jiný marxista Gyorgy Lukács, když popisovali jádro kapitalismu. Pro Lukácse je kapitalistický systém především a hlavně systém zbožnění Věci a expanze Věci do všech sfér života.

Nemůže mne nedráždit otázka: není náhodou ona Adornova či Lukácsova Věc, ono jádro kapitalismu, totožné s Věcí mou?

Na první pohled se to zdá nesmyslné. Vždyť já hovořím o rovině subjektu a Adorno a Lukács o dějinnosti. Avšak již mnohokráte nám bylo naznačeno, a Adornem více než kýmkoli druhým, že dějinnost, obzvláště pak modernita, je materializovanou ontologií, že modernistický projekt je spjat s osudy subjektu jakýmsi radikálním způsobem (a ovšem i předchozí epochy asi nebyly na tom o moc jinak, dá se též soudit).

Myslím, že když marxisté přivřou všechny oči, mohli by se mnou prozkoumat tezi, že kapitalismus je konekonců jistým dějinným oidipovským komplexem, avšak komplexem zcela specifického typu: ano, jistě již chápete, že typu fetišistického (či manického, dalo by se též alternativně říci). Právě tato skutečnost dotlačila do centra dějin Věc, jejíž strukturu studoval Marx, Adorno a Lukács, a jež je původně prastarou figurou z vývojových dějin subjektu.

Debata, zda dějinnost ovlivňuje spíše osudy subjektů, anebo vývoj subjektu spíše dějinnost, by se mohla rychle zvrhnout v pověstnou rozpravu o "prvotnosti slepice či vejce", proto rychle od tohoto vnucujícího se dilematu pryč, k nosnější úvaze, v čem se vlastně Věc oidipovská a Věc dějinná, kapitalistická, podobají.

Kapitalismus vyrostl jako dvojí vzpoura. Cosi překonává a čemusi se brání. To dějinné, co nemilosrdně překonává, či respektive čehož překonání dovršuje, je Sociální Magično. Nevzbudí asi velké pohoršení, když toto Magično v naší freudovské imaginaci prohlásíme za analogii Matky v dějinách subjektu (v radikální verzi: za zcela totožné s ní).

Kapitalismus je razantním popřením mateřské magie, prastarého posvátna, archaické všeprostupující spirituality. Je však také popřením čehosi jiného, inverzního k magickému, je popřením Řádu-Rozumu-Otce, ačkoli toto popření je v kapitalismu mnohem rafinovanější (a i v byrokratickém socialismu bylo) než popření Matky.

Přitom však s obojím - Matkou i Otcem, Magií i Rozumem - kapitalismus vlastně nakládá stejně, bez obav řekněme fetišisticky: z každé mateřské hlubinnosti bleskově vyrobí lesklý prodejný povrch, z každého pohlcení spočitatelné pohlceníčko. A ovšem z každého otcovského rozumu stejně bleskově je vyroben rozumeček. Otec je v kapitalismu neméně ponížen než Matka, neboť ultraekonomický rozumeček, který kapitalismus vyrobí z rozumu otcovského, zesměšňuje, ironizuje otcovskou převahu nad Matkou - neboť přeci je patrné, že rozumeček a pohlceníčko jedno jsou, Hlubina i Rozum oba byli převedeni na jedinou rovinu a jedinou skutečnost - na Věc. (Z jiného úhlu pohledu též na řád hovna (jež je prazákladem ideje každé hodnoty) - tedy přeci jen utajeně (jako v každém fetiši) je vyzdvihnuta Matka.)

"Neexistuje řád rozumu, jen řád rozumečku a kšeftíčku." Toto je heslo kapitalismu. Rodí se však z úzkosti, z hrůzy před otcovským. Buržoazní rozum je dle Adorna bytostně lstivý a defenzivní, musí se neustále připodobňovat každému nerozumu, jež se mu jeví jako silnější. My dodejme, že k této defenzivní podstatě patří i úzkostné karikování toho, co se také jeví jako silnější, ale zjevně není nerozumem.

Ironizace kapitalistického fetišismu je v jádru manickou obranou před tím, co by modernistické poražení Matky mohlo opravdu způsobit, jaký revoluční řád by mohlo nastolit. Kapitalismus je zafixováním v mezifázi Věci, v kompromisu umrtvenosti.

Čili, jak řečeno: je kolektivní a dějinnou analogií fetišistické verze oidipovského komplexu.

Jestliže Adorno říká, že "animismus oduševnil věci, industrialismus zvěcňuje duše", my dodáváme: první strategie je vyhnutím se oidipovskému komplexu, druhá je předstíráním, že jsme se mu nevyhnuli.

Co tento objev freudovské sociologie, objev, že kapitalismus je manicko-obranný, fetišistický a ironický, však pro nás znamená? Jaký Exodus bychom s touto Genesis v kapse měli začít psát? Je náš objev výzva ke vzpouře proti kapitalismu, nebo naopak důkaz jeho epochálnosti, jeho rafinovaného vymknutí se z pasti dějinnosti, jeho vítězné a konečné mimodějinnosti? Jak převést do sféry politické právě získané poznání o spjatosti subjektivního dramatu Věci s dramatem Věci modernity? Jak přitom politizovat nikoli moderně a postmoderně, ale "novomoderně", jak jsme si to nazvali?

Musíme být v tomto ohledu velmi uvážliví. Jisté je, že v manické obraně i ve fetiši je správný směr. Vlastně o to opravdu jde osvobodit se od Matky i Otce. Avšak metoda shrnutí obou do "neutrální" figury Věci je ve skutečnosti konzervací neřešitelnosti Matky i Otce.

Jsem již příliš unaveným mužem na to, abych v této chvíli burcoval k revoluci či jiným podobným radovánkám. Ale nemohu obejít své vroucí přesvědčení, jež do mne vštípila psychoanalýza, že řešení, jež se zrodila z chvění, úzkosti a bázně - a Věc se z nich bez jakýchkoli pochyb zrodila - jsou přeci jen omezující naši svobodu a odmocňující naše možnosti, byť třebas vedou k jakémusi zdraví. Musím věřit, že naši kapacitu nám může plně aktivovat a deblokovat jen řešení odvážnější. Poodstoupit a neutralizovat nestačí. Je třeba se s Otcem poctivě ztotožnit a teprve za této podmínky se jeho Moc promění v předzvěst zítřejší Svobody.

To je i odpověď všem Adornům ("popřírodnit subjekt"), Bělohradským ("vzdát se subjektu ve prospěch biosféry"), neřkuli Slačálkům a Stöckelovým ("destabilizovat a rozpustit kapitalistický subjekt"). Jen taková koncepce subjektivity, která zahrne reifikované Ego ("kapitalistický subjekt"), která z něj učiní svůj základ, může být revoluční. Vše ostatní je reakce.

Znám přednost manické normality, znám kreativní potenciál fetišismu. Nejsem z těch, kdo by je prostoduše odkopli, neboť vím i o mnoha děsivějších variantách. O variantách reakčních, jak jsem to právě nazval. Ale přeci jen musím prohlásit: Fetiš/Manická obrana není země zaslíbená, je to jen dobře zařízená domovina egyptská.

Následujme toho, kdo se jeví být snad tvrdým, nekompromisním až zlostným, ale on nás dovede dál než pošklebování se jeho divému plnovousu.

Je třeba porazit Věc, avšak nikoli ve jménu Matky a nikoli pouhé Ne-Věci. Je třeba opravdu vědět, v čím jménu tak chceme učinit, a pak se vydat konečně do lůna klasického oidipovského komplexu na rovině dějinné. Na cestu nám svítí svědectví tisíců těch, kdo tuto cestu ušli na rovině subjektivní.

Nepadli do nicoty, ani do říše násilí. Stali se tvůrci svého života.

Je též možné, že nepůjdeme-li za nimi, dle jejich vzoru, stane se Věc Jediným Tvůrcem a vytvoří z nás defitivně a navždy aspekty sebe sama.

Tak či tak, ať z hrůzy či z touhy po svobodě, nestůjme a vyjděme. Nikoli do ráje, jen k pouhé a umolousané dospělosti.

Vím, jako prorocký příslib nic moc. Ale jak se říkalo u nás ve školce nad nemilovanou koprovou omáčkou: lepší než drátem do voka.

Vytisknout