Zemřel Ivan Martin Jirous

10. 11. 2011 / Boris Cvek

"Ivan Jirous pocházel z Humpolce a v letech 1963-1969 absolovoval studium dějin umění na FF UK v Praze. Po studiích pracoval v časopise Výtvarná práce a v téže době byl i teoretikem sdružení umělců Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu. Na počátku normalizace se živil jako noční hlídač a v letech 1973-1974 byl odsouzen na deset měsíců do vězení za potyčku s jedním z důstojníků StB. Když byl propuštěn, pustil se do organizování ilegálních výstav a koncertů, napsal Zprávu o třetím českém hudebním obrození a vydal v samizdatu svou první básnickou sbírku Magorův ranní zpěv.

Za své kulturní aktivity, jež represivní složky označily za výtržnictví, byl v září 1976 zatčen a odsouzen do vězení na osmnáct měsíců v II. nápravně-výchovné skupině. Spolu s ním byli odsouzeni i S. Karásek a V. Brabenec. Tyto události pak vstoupily do dějin jako proces s českým undergroundem (skupina Plastic People, které Jirous dělal uměleckého vedoucího) a iniciovaly vznik Charty 77 (mezi její první mluvčí patřili Jan Patočka, který později umřel při výslechu, a Václav Havel). Chartu Ivan M. Jirous podepsal ihned po návratu z vězení. Na svobodě pobyl jen třicet sedm dní, byl totiž za improvizovanou řeč na výstavě J. Laciny zatčen, obviněn z pobuřování a posléze odsouzen za výtržnictví opět na osmnáct měsíců v II. nápravně-výchovné skupině.

V dubnu 1979 se ihned angažoval uvnitř nezávislého kulturního života, zvláště v samizdatovém časopise Vokno. Brzy (podzim 1981) byl ovšem zase a spolu s jinými zatčen a uvržen do vězení na tři a půl roku, nyní dokonce ve III. nápravně-výchovné skupině. Ve Valdicích byl vězněn spolu s těmi největšími zločinci a píše zde Magorovy labutí písně, jejichž opis propašoval ven Jiří Gruntorád, vězněný tamtéž za nezávislou editorskou činnost. Sbírka brzy získala v zahraničí Cenu Toma Stopparda. Jirous po odpykání trestu neustal v disidentské činnosti, ale stal se spoluručitelem za pravost podpisů pod peticí o zločinech padesátých let a o smrti Pavla Wonky. To byl důvod pro novou represi: v březnu 1989 dostal šestnáctiměsíční trest v II. nápravně-výchovné skupině, který mu byl prominut teprve pětadvacátého listopadu téhož roku. Jirous tak vedle sociálního demokrata Rudolfa Battěka strávil ve vězení snad nejdelší dobu ze všech odpůrců režimu, již působili po roce 1968. Někteří lidé ho přesto dodnes nechtějí uznat za disidenta!

Jistěže není a nebyl politikem (to se ostatně dalo říci jen o malém počtu disidentů, o většině z nich spíš platilo, že jsou nezávislými intelektuály, toužícími po životě ve svobodě a v pravdě) -- stejně jako politiky nebyli Burroughs, Ginsberg nebo Ferlinghetti. Podobně jako oni i Magor v revoltě proti nesvobodě, tuposti, prostřednosti a lži napadl zároveň to, co bylo konvenčně považováno za společensky vhodné. Hodně pil, nosil dlouhé vlasy a choval se spontánně, což se muselo vyhrotit po všech těch nespravedlivých vězněních, která absolvoval. Ivan Jirous není systematický a chladný pragmatik, nespravedlnost a svou vydanost celé té prolhané společnosti kolaborantů jen tak nepřešel, v jeho citovosti trvá jizva, velice bolestná, a z ní se zrodila drsná nenávist i cynismus. Jen málo disidentů tak nekompromisně, ba skoro fanaticky odmítalo komunisty jako právě Jirous. Co tedy můžeme hledat v sebraném díle tohoto básníka, které vydal Torst v Praze roku 1998 pod názvem Magorova Summa? Zprávu o jeho bolestné zkušenosti a bolestném boji, poezii, jejímž cílem není vyvolat v nějakém smyslu libý pocit, nýbrž která nás chce vtáhnout do hrůzné reality, prožité jejím autorem. Hořká hra, ironie, s úlevou vyhřezlý vztek, nábožné vznícení zraněného srdce, to vše v Summě najdeme -- a kromě toho ještě překrásné pohádky pro Jirousovy obě dcery. Z rozsáhlého souboru, který je rozčleněn na mnoho samostatných celků (skládá se celkem z třinácti básnických sbírek, od Magorova ranního zpěvu přes Mládí nevykouřené či Magorovy labutí písně až po Magorova děťátka), se pokusím vybrat a charakterizovat různé typy básní a komplexně, i když ve vší stručnosti, ukázat podivuhodnou Jirousovu poetiku. Je pro ni typická (s)prostota, dětská hravost spojená s vroucí lidovou zbožností a s vulgarismy, odvázanost, provokativnost, která tenduje až k absolutně absurdní, tím ovšem i osvobozující próze. Důležitou složkou jeho poezie jsou kratičké říkanky, jejichž smysl je patrně v tom, že rozbíjejí uměleckou výpověď o prázdnost reality, že hledají odpověď na otázku, co je ještě realitou v době, kdy je všechno lží. Jako příklad mohu uvést "K 30. výročí / strčím prsty do piči" nebo "Každý svého štěstí strůjce / vlakvedoucí i strojvůdce // Každý svého strůjce štěstí / strojvůdce i vlakvedoucí". Odtud se Jirousovi daří často vyjít do velmi silných básní, které akcentují spojitost prohlédnutí se syrovým údělem disidenta: "Boží oko se kundě podobá / Ty v Staré říši spíš / možná že z Valdic ještě blíž / je k Bohu nežli z Ostrova." Na tradičních obrazech zachycovaná podoba Boha jako trojúhelníku (Trojice) je Jirousem spojena nikoli jen ve znamení touhy, která brzy přechází k osobní vzpomínce a překonává tak banalitu světa, čouhající z očí chtíči, s ženským přirozením -- jde také možná o nadávku, o stížnost na Boha, na realitu, kterou připustil -- ale zde se báseň obrací a objevuje blízkost Boží v křesťanské víře, že Bůh je blízko trpících, zvláště těch, kdo trpí pro pravdu. Spojením Boha a kundy se navíc Jirousovi daří očistit své křesťanství od různých tabu, což je značně osvobozující a pro něj typické. Bůh v jeho básních vstupuje do syrové reality našich životů, aby ji prověřil, ale zároveň sám byl prověřen skrze ni.

Nicméně, jak už jsem řekl, převažuje u Jirouse lidový katolicismus, obrácený spíše ke světcům, kteří stojí někde mezi pohanskými božstvy a mystickou exaltací klášterů. Jako příklad mohu uvést třeba tuto báseň: "Ptali se svaté Cecilie / na nebi andílci: / Opravdu se Ti líbí / jak hrajou Plastici? // Za to jak krásně hrajou / za jejich Pašije / Pán Bůh je zvláštní branou / do nebe vpašuje." V pozdějších básních převažuje reflexe, ztišení a komplikované disharmonie. Jirous řeší rozpadající se vztah, tíhne k pokání, čímž obdařuje svou náboženskou lyriku novým výrazným tónem: "Tolik hříchů jsem už zas napáchal, / a ke zpovědi nechci jít. / Tolik hříchů jsem už zas napáchal, / a ke zpovědi nechci jít. / Bonaventuro, kde jsi?" Mně osobně tohle svou opravdovostí zpřítomňuje středověký kult svatých, který se vznášel často hodně vysoko nad pouhou lidovou zbožností. Za zmínku též stojí Jirousova mariánská úcta, která je tak silná, že vůči Marii (na rozdíl od Boha) nezaznamenáme žádné syrové prověření.

Jirousovy sbírky a básně jsou vesměs věnovány konkrétním osobám, z nichž velká většina patřila ať tak či onak k disentu. Pro čtenáře je ovšem skoro vždy souvislost mezi tím, kdo je zmíněn ve věnování, a básní samou, neznatelná. Možná tak lépe chápe, že je při jejich čtení svědkem něčeho, co nechtělo být nadčasovým uměním, co se neobracelo k budoucím generacím, ale co vzniklo jako boj o pravdu a život ve velice konkrétní situaci. Ale i když se nám nezdaří Jirousovým textům plně porozumět, lze vnímat jejich autentickou sílu, pomocí které se povznášejí i k nám a k budoucnosti. Za možná nejpůsobivější část Magorovy Summy považuji básně napsané pod dojmem krutého věznění v komunistických kriminálech. V básni nazvané Petru Uhlovi Jirous mimo jiné píše: "Viděl jsem v Mírově plazit se každé ráno do práce člověka po třech / končetinách, s trčící uhnívající rudou nohou. / Tu nohu jsem viděl nahou jako jeho, směl se koupat ve vaně, / zatímco nás osmdesát jednou týdně se snažilo urvat místo / u dvaceti sprch po dvacet minut... Petře, / dneska jsem viděl Tvoji tvář v mlze, / Tvoji tvář se směšnýma ušima, Tvoji tvář bojovníka / za pravdu... Než jsem odjel z Mírova, svěřili mi / moji bližní jméno vězně, / kterého ukopal k smrti praporčík -- a jeho / jméno, / které mi taky / svěřili, jsem zapomněl -- . / Poznám ho, můžu ho označit, byl tam za mě, / ale zapomněl jsem jeho jméno. / Je to moje laskavé opilství, které mi umožňuje zapomenout / člověka, který vešel na díru / a ukopal tam k smrti vězně Palandu? / Alespoň to hlavní jsem si zapamatoval. / Palach a Palanda, tiše a s cudností / stavím vedle sebe ta jména. / Ti, kdo mi svěřili toto tajemství, doufali ve mne / a v Chartu, / podcenili můj strach..." Ovšem také v této části sbírky najdeme básně, které obsahují jemnou poetiku prostoty, nemotorný humor a třeba i jakoby bezstarostnou hravost. Jirous dokáže situaci odlehčit a nevnímá sám sebe v kontextu dřív nebo později vítězící pravdy, v kontextu vertikály, nýbrž neustále se vrací ke konkrétním souvislostem a k perspektivě teď a tady. Zůstává přitom při onom prostém, nekompromisním odhalování reality: "Špatně se skládá elegie / když kolem cucají si pyje / a každý rým je na to chudý / popsat jak kouří si zde údy." Jinou polohu má báseň obracející se k V. Brabencovi ze skupiny Plastic People: "Hovězí porážky nářek zní z jatek / za vršky za moře Brabenec utek / potají v hospodě zahraje muzika / Brabence za vodou už se to netýká."

pohádkách, které Jirous napsal pro své dcery Františku a Martu, nacházíme svět fascinující fantazie, která se obrací k běžnému okolí všedních životů a objevuje tam příběhy ve svém jádru zcela civilní (v tom podobné tvorbě bratří Čapků), avšak zároveň tak čarovné, že celý okrsek doma proměňují v cosi úplně nového a magického (v tom se podobají starým bájím). Zároveň z těchto pohádek sálá něha, dobrota i opravdové přijetí dětského světa; ve svých líčeních jsou naprosto přesvědčivé. Jirousovi velmi pomáhá jeho přirozená prostota a nenucenost, neotřelé vyprávěčství, jeho schopnost mísit vážnost a nevážnost. Za nejkrásnější z pohádek, které obsahuje Magorova Summa, považuji Pohádku pro Martu k svátku (a pro Františku taky) o tom co dělají noční skřítci, ze které budu krátce citovat: "A skřítkové začli běhat pod listím a po stéblech, sbírali kapky rosy do kornoutků z jasmínových květů. Kapku po kapce pouštěli do studně. Žbluňk, žbluňk! žbluňkaly kapky a skřítkům to znělo jako ta nejhezčí hudba. A máma se ráno divila, jak je voda ze studně chladná, čistá a hebká, ale to už skřítkové zase spali zavrtaní v krtčích hromádkách. Spali také pod lopuchovým listím, celí utrmácení po noční práci, urousaní, tlapičky ušmudlané. Hlemýždi je hladili tykadly a žížaly ožižlávaly." Úžasně působí Jirousův nápad nechat skřítky vždy po probuzení do nového večera (jedná se o noční bytosti) v napětí, zda nastane noc -- jejich zapomínání na zkušenost ze včerejšího a předvčerejšího večera dělá svět vždy novým, jako by neexistoval čas.

Vytisknout