Teď když máme to, co chtěli, aneb K budování a obraně prohnilé stranokracie buď připraven!

8. 11. 2011 / Karel Dolejší

Jde už o několikátý případ zajímavého jevu, kdy se itinerář českých protivládních protestů naprosto míjí s časem skutečného rozhodování o klíčových záležitostech - a tak zřejmě nepůjde o náhodu. Protesty zřejmě vesměs nejsou zamýšleny jako praktický prostředek nátlaku na zvolené zástupce nerespektující vůli voličů, ale řídí se jakýmsi zvláštním, přinejmenším na první pohled značně strnulým vnitřním kalendářem nepřizpůsobeným fungování decizní sféry. Logická otázka tedy zní, proč jsou protesty pořádány, jestliže zřejmě nikoliv proto, aby něco reálně ovlivnily.

Jedna možná odpověď zní, že v rámci kultury protestu jsou demonstrace samy sobě dostatečným cílem. Jde o životní styl a vlastně i zábavu jisté části především mladších příslušníků středních vrstev, která si na akcích tohoto typu potvrzuje svou rebelantskou identitu a o nic víc vlastně ani neusiluje.

To je ovšem vysvětlení, které nepochybně zahrnuje pouze malou část těch, kdo se už v minulých měsících na protivládních protestech zúčastnili. Bylo vidět, jak na odborářské akce přijeli lidé z druhého konce republiky - a rozhodně ne proto, že se jednalo o nějaké "self-styled" rebelanty, ale spíše z důvodu silného znepokojení "normálního občana" počínáním vlády. Těmto lidem - také proto, že často přijeli z daleka - tedy nepochybně záleží na tom, zda jejich časově a finančně náročný protest vede k nějakému výsledku.

To se ovšem jen těžko ověřuje, pokud k protestům dochází jindy než tehdy, kdy věci procházejí příslušnou rozhodovací instancí. Přesněji řečeno, pokud k nim dochází, když už je vlastně rozhodnuto.

Možná že jsem idiot, ale nedokážu si opravdu představit lepší důvod pro masový občanský protest než silácké protlačování balíku reformních zákonů parlamentem. Kdy jindy už by měl člověk, kterému doopravdy záleží na odvrácení některých pro něj nepříznivých scénářů vlastní budoucnosti, všeho nechat a spěchat na "místo činu"? (Opakuji: Někteří to udělali, všechna čest, ale bylo jich zoufale málo.) Jistě, nikde není dáno, že kdyby se v bezprostředním okolí sněmovny sešlo řekněme 5 000 lidí (víc by se jich tam stejně sotva vešlo), události by se ubíraly jiným směrem. Jenže na druhé straně, byl by tu jasný důvod akce i jasná konfrontace s realitou...

Jestliže cílem protestů není ovlivnit rozhodování příslušných činitelů ani zábava účastníků, může mít ovšem jejich pořádání i velkou řadu jiných důvodů, o nichž mi tu nepřísluší spekulovat. Chci se tedy jen krátce zastavit u jednoho z možných efektů špatné či lépe řečeno takřka nulové synchronizace protestního itineráře s oficiálními rozhodovacími procesy - efektu, o němž si nejsem jist, zda se o něm také skutečně uvažovalo.

Protesty bez ambice něčeho praktického docílit mohou být pro ty, kdo nejsou socializováni do kmene žijícího protestní kulturou, vlastně velice frustrující; mohou dokonce vést k naprosté rezignaci a ke hledání někoho, "kdo to za mě už snad konečně vyřeší", jestliže já to svou účastí na demonstracích opravdu nedokáži.

A v tom případě by vedle vlády (ta právě prosadila co chtěla - a co chtějí její sponzoři) byla druhou faktickou vítězkou ČSSD, kterou pravděpodobně lidé marně a bez efektu protestující chtě nechtě opět začnou vnímat coby poslední zoufalou možnost záchrany před Kalouskem a Nečasem - a to vlastně bez ohledu na to, jak málo přesvědčivě se v této věci vyjadřuje Bohuslav Sobotka, bez ohledu na to, zda je takové očekávání konzistentní se záležitostmi typu velké "vejvarové" koalice v Praze či na několika jiných místech republiky, či na to, že "nerozkmotřená" ČSSD de facto tvoří pilíř českého politického statu quo, který Economist označuje za "prohnilou stranokracii".

Někteří politologové předpokládají, že by americké protestní hnutí Occupy Wall Street mohlo v tom či onom smyslu fakticky nahradit upadající Demokratickou stranu USA, která už přestala být jakoukoliv skutečnou alternativou Republikánů.

Velice rád bych se mýlil; nicméně řekl bych, že když už "máme to co chtěli", jedním z pravděpodobných důsledků neúčinných protivládních protestů se stane i skutečnost, že v ČR teď budou naopak občanské politické aktivity mezi veřejností ještě více znehodnoceny než v průběhu uplynulých dvaadvaceti polistopadových let.

Vytisknout