Především ze všech stran...

30. 10. 2011 / Tomáš Koloc

Fungující dunajské soustátí by v ideálním případě jistě představovalo ideální státní útvar, v němž by se v první polovině dvacátého století sdružily malé středoevropské národy, žijící v bezpečí silného státu, v němž by se mohla na jedné straně nerušeně rozvíjet národní svébytnost a na straně druhé by se v něm národy mohly učit toleranci, nebo dokonce lásce k jinakosti.

To se však nestalo, protože Rakousko-Uhersko nebylo ideální už z titulu svého názvu, v němž figurovaly pouze dva privilegované z celkového počtu dvanácti autochtonních národů monarchie. A i kdyby došlo k federalizaci a rozsáhlým demokratickým reformám, které slibovala například osoba progresivního následníka trůnu Františka Ferdinananda d'Este, zůstává otázka, jak by se pomyslná federace vyrovnala s tím, že obsahuje také území národů, které mají za hranicemi svůj velký národní stát (Italové, Srbové, Rumuni, a také Němci -- nesmíme zapomenout, že zastánci porušení státní svébytnosti dunajské monarchie byli i velkoněmečtí buršáci) či větší část své populace, žijící pod jinými říšemi (Poláci, Ukrajinci).

Revoluce je trest za nedostatek reformace. To se týká jak zaniklého Rakouska-Uherska, tak zaniklého Československa. Ano, českoslovenští legionáři si během pobytu v Rusku ponechali malou část ukořistěného zlatého pokladu, a tato část byla dána do vínku vznikající republice.

Ano, Masaryk a Beneš na poválečných konferencích lhali o počtu německé menšiny na našem území (to, že jim to vyšlo, je mimochodem zároveň důkaz buď o nesmírné indolenci či ničím neohraničeném machiavelismu zúčastněných západních mocností) a nesplnili své sliby o federativní podobě budoucího státu.

Nebudu zde rozvádět svou starou tezi o faktické nemožnosti projektu "středoevropského Švýcarska v českých zemích" v první polovině 20. století (švýcarský národ vznikl ze tří národů, kteří jsou svou velikostí, kulturou a mocí v dokonalé rovnováze, ale rovnoprávnost mezi Davidem a Goliášem v jedné domácnosti je dějinná utopie).

Zůstanu u toho, že člověk nemá ani lhát, ani slibovat to, co nemůže splnit (zvlášť, jedná-li se o člověka, jenž si za své heslo zvolil "Ježíš, ne Caesar").

Potom logicky následuje trest, v našem případě v podobě Adolfa Hitlera, který všechny tyto chyby využil a jehož "reálpolitika" byla o řády bezskrupulóznější než masarykovsko-benešovská. Následovalo září 1938, březen 1939, červen 1942, únor 1948, několikeré ohnutí páteře, mnichovanství, arizace, divoký odsun, kolektivizace, gulášový socialismus a kupónová privatizace.

Nesouhlasím však s TGM ani s BC v tom, že vznik státu, či pojetí národa lze "uchopit" jedním konkrétním způsobem. Každá mince má dvě strany a pravda jich má nepočítaně.

Má-li mít Němec sílu překonat odkaz Hitlera, musí se mu dovolit hlásit se ke Goethovi. Máme-li my Češi mít sílu se hlásit k tomu, že se potýkáme s neblahou existencí českého hovňousovství (termín české výtvarnice, spisovatelky a režisérky Ester Krumbachové), mělo by se nám také dovolit hlásit se k tomu, že náš národ založil první nekatolickou křesťanskou církev v dějinách, že velcí evropští filozofové, Václav I. Svatý, Hus, Chelčický a Komenský stojí v jedné myšlenkové linii, přičemž tři posledně jmenovaní psali česky v době, kdy vůbec nebylo obvyklé psát v národním jazyce, že Masarykův a Benešův stát, který byl ve své době jedinou středoevropskou demokracií, se stal jedním z hlavních evropských útočišť uprchlíků ze sovětského Ruska (čímž částečně splatil svůj výše zmíněný dluh) a že posléze poskytnutím svého občanství zachránil život i mnoha uprchlíkům z nacistického Německa (patřili mezi ně i bratři Thomas a Heinrich Mannové).

Stará chasidská moudrost říká, že každý člověk má dvě kapsy, z nichž v jedné je papír s nápisem: "Prach jsi a v prach se obrátíš", zatímco v druhé je pergamen, na kterém stojí: "Jsi královský syn".

Zdá se mi, že Boris Cvek nám povoluje sáhnout si pouze do jedné z nich.

Vytisknout