Má tato krize vůbec "systémové" řešení?

26. 10. 2011 / Michael Kroh

Mezi různými názory na současnou krizi velmi silně rezonují ale právě ty, které požadují čistě "tržní", "systémové" řešení. Podle nich může za vznik krize nikoli selhání trhů, ale státní regulace a nejlepší by bylo ponechat vývoji volný průběh s tím, že bankrot států a následně i některých finančních institucí bude představovat pro světovou ekonomiku očistný proces a po odeznění krize nastane opět oživení. Krize je jen zákonitým článkem v řetězci ekonomického cyklu, je tudíž nevyhnutelná a státy mohou pouze snížit její dopad na nejchudší vrstvy.

Jenže výše popsaná teorie platí dnes pouze v učebnicích ekonomie. Již světová krize ve třicátých letech minulého století se vymykala z klasického schématu, vyústila v chronickou depresi a ukončila ji až druhá světová válka. Ukázalo se, že soudobé krize bez zásahu vnější autority dříve nebo později přivedou svět do katastrofy, která má podobu globální války nebo revoluce. I známý politolog Oskar Krejčí stále otevřeněji hovoří o nebezpečí válečného konfliktu. Bohužel na rozdíl od 70. či 80. let 20. století neexistuje masové mírové hnutí, lidé se zánikem bipolárního světa jakoby zapomněli i na jiné příčiny válek než je konfrontace dvou společenských systémů. A to jsme jich v posledních letech zažili více než dost. Jenže vždy měly nějaký vnějškový vznešený cíl, který minimálně část veřejnosti zpacifikoval -- "humanitární bombardování" na ochranu civilistů, odvrácení hrozby použití jaderných zbraní, boj za demokracii a za svržení nenáviděného diktátora atd. K smířlivějšímu postoji vůči válce vede i mylné přesvědčení, že moderní konflikty jsou čistě "profesionální" záležitostí, civilního obyvatelstva se fakticky netýkají, kolem běží "normální" život a lidé sledují bojové akce v přímém televizním přenosu jako nějaký sportovní zápas.

Ani Krejčí, ale ani další komentátoři, kteří zmiňují možnost války a dokonce kritizují vládnoucí elitu, že se na ni nepřipravuje (například Jaroslav Plesl v Hospodářských novinách), nejsou schopni předpovědět, kdo s kým by vlastně válčil. NATO proti Rusku a Číně? NATO a Rusko proti Číně? NATO, Rusko a Čína proti muslimskému světu? Už jen z tohoto neúplného výčtu je patrné, jak absurdní jsou tyto úvahy. Kdysi stály proti sobě bloky imperialistických mocností s jasně vyhraněnými a navzájem protichůdnými zájmy. Dnes tomu tak není, svět je provázán předivem hospodářských, kulturních a sociálních vztahů, zájmy mocností se sice kříží, ale také proplétají, slučují a ani případné vojenské vítězství nepřinese vyšší zisk oproti nákladům. Když budu někoho bombardovat (a to je dnes hlavní forma ozbrojeného boje), zničím kromě jeho infrastruktury třeba i vlastní investici.

Pro skutečně světovou válku (nemyslím lokální konflikty) chybí i ideologické zdůvodnění. Snad kromě jediného, které šíří mnozí horlivci u nás i ve světě, a tím je údajné nebezpečí islámu. Je však velmi nepravděpodobné, že by islámský svět šel do "svaté války" proti nevěřícím jako ve středověku. Nemá na to odpovídající prostředky ani ekonomickou sílu. "Nebezpečí islámu" vyvěrá spíše z nedostatečné přizpůsobivosti imigrantů z arabských zemí a jejich rychlého početního růstu ve srovnání s tradiční domácí populací. Tento problém ale sotva vyřešíme zničením Damašku či Káhiry.

Ve světovou válku nevěřím. Nicméně lokální války se skrytým cílem zmocnit se kontroly nad zásobami důležitých surovin jsou i v budoucnu velmi pravděpodobné. Myšlenka mírového hnutí by proto neměla zapadnout ani dnes.

Na virtuálních stránkách Britských listů se nyní stále častěji objevují úvahy o dalším možném vyústění současné krize -- sociální revoluci. Těm, kteří si pod tímto pojmem představují pouze ozbrojené povstání, bych rád doporučil podívat se pozorněji do historie. Ta přináší dost příkladů, kdy hluboké společenské změny probíhaly téměř nepozorovaně, v delším časovém horizontu a nebylo nutné kvůli nim bořit Bastilu nebo dobývat Zimní palác.

Někteří odborníci a komentátoři se domnívají, že svět je zralý na hluboké reformy či "strukturální přestavbu" (a to není v podstatě nic jiného než menší či větší revoluce, žádná pevná hranice mezi těmito pojmy neexistuje), jiní jsou skeptičtější. Na obou protikladných názorech je přitom něco pravdy. Lenin kdysi přispěl do pokladnice společenských teorií obecnou analýzou sociální revoluce, kterou v zásadě přijímají i mnozí jeho nesmiřitelní odpůrci. Znaky revoluční situace vymezil takto: 1. krize "horních vrstev" a jejich politické reprezentace, která již dále není schopna uchovat svoji politickou moc v nezměněné podobě a ztrácí schopnost vládnout, 2. neobvyklé zostření situace a utrpení utlačovaných mas a v důsledku toho 3. výrazné zvýšení jejich aktivity. Domnívám se, že všechny tyto body jsou v současné době ve větší či míře přítomny. První bod nám názorně demonstruje nekonečné dohadování šéfů eurozóny, G7, G8, G20 atd., druhý bod je splněn částečně (ve srovnání s Leninovou dobou), třetí reprezentují stále sílící "indignados". K tomu ovšem přistupuje podmínka, že revolučně naladěné masy potřebují schopné vedení a vizi. A zde začíná problém.

Jiří Pehe poukázal (Deník Referendum 25.10.) na problém tvorby východisek z krize, který spočívá v neschopnosti analýzy systému "zvnějšku", překročit jej a objektivně zhodnotit. Bez toho nelze zformulovat potřebnou vizi změny a aktivita zdegeneruje v pouhé "údržbářství" (Pehe jej nazývá "provozem systému"). Předáci sociální demokracie nevycházejí z údivu, proč se "rozhněvaní" stavějí i proti nim (u nás je v tomto smyslu jistá výjimka), ale spíše by si měli vzpomenout, kde jsou kořeny jejich hnutí a jaké byly původní cíle. Pro samé starosti s "provozem systému" úplně zapomněli na vizi změny a rozpadajícímu se domu ordinují výměnu oken zdůvodněnou nutností energetických úspor. A s pravicí vedou "nesmiřitelný zápas" o to, zda má jít o tradiční (konzervativní) dvojsklo či účinnější, ale dražší trojsklo.

V rámci objektivity je ale nutno připomenout, že revoluce v historii nikdy nedopadly tak, jak si jejich iniciátoři původně představovali. Velká francouzská revoluce volnost, rovnost ani bratrství nepřinesla, ruská Říjnová revoluce zase velmi rychle zdegenerovala v krutou byrokratickou diktaturu úzké vrstvy "politického předvoje" a dokonce i "neomylného" jednotlivce - vůdce. To vede logicky k jisté opatrnosti, ke snaze vytěžit z existujícího systému maximum a všechno životaschopné přenést i do budoucího typu společnosti. Bez potřebné myšlenkové transcendence se však budeme stále jen točit v kruhu a žádná kloudná vize nevznikne. Maximem možného v takové situaci je dohadování, zda hranice levicovosti leží - řekněme -- na 25% přímém daňovém zatížení či někde výše, potažmo níže.

Když není vize, nejsou ani osobnosti, které by byly jejími nositeli. Kdyby řečtí levicoví politici předestřeli občanům pozitivní vizi dalšího rozvoje, asi by se setkali s větší schopností oběti v zájmu světlé budoucnosti. Nic takového však Papandreu a spol. Řekům nepředložili, jen zvenčí nadiktované škrtání, propouštění, snižování mezd. Lze se pak divit, že Řekové protestují? A podobně si počínají i další levicové strany v Evropě.

Pokud současný systém (kapitalismus) skutečně krachuje, pak je třeba se k němu chovat jako k bankrotáři. Podobně jako nevyřešíme problém krachujícího podniku tím, že jej zapálíme, ani lidstvu neposloužíme totální likvidací současných institucí. Systém je namísto toho třeba dostat pod "nucenou správu" jako každého normálního bankrotáře. K tomu by byla nutná jakási "globální vláda" nebo alespoň koordinovaný postup vlád. K němu mají současní politici ale daleko. Rozehrávají naopak hru naprosto opačnou -- na Černého Petra s úmyslem vlastní problémy pokud možno hodit na druhé (na rozdíl od nich nepřizpůsobivé, neschopné, rozhazovačné -- vhodný výraz nechť si každý dosadí sám). Doufají, že jim v závěrečném účtování Černý Petr nezůstane v ruce, leč krutě se mýlí. Zůstane totiž všem bez výjimky. S jinými kartami než s Černými Petry se dnes nehraje. "Dobré" karty už nejsou.

Systémová přestavba současné společnosti nemůže znamenat zničení civilizačních vymožeností kapitalismu, jak si to naivně představovali "indignados" z doby před sto lety, ale zbavení vředů, které se vytvořily v minulém období. Burzy potřebujeme pro efektivní alokaci volných finančních zdrojů, ale ne jako prostor pro hazard s různými "deriváty" či "deriváty derivátů", za nimiž těžko dohledat reálná aktiva. Stejně tak banky nesmí být arénou nekontrolovaného řádění zdivočelých makléřů a finančních investorů. Omezení takovýchto vražedných operací neznamená přitom v žádném případě útok na svobodu podnikání, jak předhazují levici libertariáni. Podnikání, trhy, kapitál -- to zde bylo již dávno před kapitalismem a bude ještě dlouho i po něm. V předkapitalistických společnostech působily podnikatelské aktivity ve svěrací kazajce feudálních pořádků, v postkapitalismu bude jediným omezením svobody podnikání "svobodný rozvoj všech". Co se týče politického systému, rozhodně nemůže jít o omezení plurality, nýbrž naopak o její rozšíření ve směru posílení přímé demokracie.

Jakkoli konkrétní obrysy budoucí společnosti ještě dostatečně neznáme, držet se úzkostlivě v rámci "systému" by znamenalo dříve nebo později naplnit některý z popsaných katastrofických scénářů. I proto mají úvahy o budoucnosti smysl i přes možný nádech utopičnosti. Posun v poznání je faktorem, který může v procesu nevyhnutelných změn snížit míru chaosu a nežádoucích vedlejších účinků.

Vytisknout