Ekonomie slastí a strastí

14. 6. 2011 / Václav Adam

Moderní ekonom by asi řekl, že je to o porovnávání výnosů a nákladů a úsilí o maximalizaci zisku. Ale představme si svět bez peněz a bez všech těch účetních pojmů. Chovat se ekonomicky odjakživa znamenalo maximalizovat své slasti, dělat to, co člověku přináší nějaký užitek a naopak minimalizovat nepříjemnosti, omezovat činnosti, které člověka obtěžují. Stručně řečeno maximalizovat své štěstí. Ale zdá se mi, že ekonomie přestává být o hledání cesty ke štěstí, individuálního či společenského, ale začíná jít jen o hru laikovi těžko srozumitelných čísel. A začínají se šířit dogmata, že musíme přijmout ty a ty reformy, že není jiné cesty, než si snížit svou vlastní životní úroveň, svou vlastní kvalitu života, a to v zájmu tzv. konkurenceschopnosti.

Ale zůstává tím skutečným cílem ona podstata ekonomie? Zůstává cílem maximalizace štěstí, byť odložená na budoucnost? Mnozí ekonomové vybízejí ke snížení naší slasti v současnosti, abychom se vyhnuli velkým strastem v budoucnu. Ale lidé jim už nevěří. Ono se nelze moc divit, po dvaceti letech výzev k "utahování opasků" a poté, co ta slibovaná prosperita jaksi nepřichází, respektive týká se jen relativně úzké skupiny lidí, už lidem chybí víra, že jakékoli restrikce jsou k něčemu dobré. Chybí tu pozitivní vize rozvoje společnosti. A možná je to právě proto, že zapomínáme na podstatu, na maximalizaci štěstí. A štěstí samozřejmě nemusí být jen o výši hrubého domácího produktu či o rychlosti jeho růstu. Mělo by jít o kvalitu života a ta je dána jednak tím, kolik toho dokážeme vyrobit a můžeme spotřebovat, ale i tím, v jaké společnosti vlastně budeme žít. Zda se bude jednat o džungli, ve které člověk bude nucen neustále soutěžit, prodávat se a prát se tak o své místo na slunci, bez jistot, bez slitování od druhých. Zda se bude klepat, jestli splatí své bydlení, zda se mu dostane vždy zdravotní péče, když ji bude potřebovat, zda ufinancuje vzdělání pro své děti. Nebo zda se bude jednat o humánní společnost, kde si lidé budou pomáhat, kde člověk bude mít jistotu, že nikdy nespadne na úplné dno, kdy bude vědět, že dostane v případě nemoci pomoc a nikdo nebude zkoumat, jestli si náhodou tu nemoc nezpůsobil sám svým "neodpovědným jednáním" a nikdo tím nebude podmiňovat poskytnutí kvalitní zdravotní péče. Kdy bude vědět, že to, co je v životě opravdu důležité, mu nikdo neodepře kvůli tomu, že je chudý. Bez ohledu na to zda je příčinou jeho situace, že měl smůlu, nebo se nenarodil s lepšími schopnostmi nebo pochází ze znevýhodněných poměrů. A o tomto je podle mého názoru sociální stát. Záleží jen na nás, jakou společnost si zvolíme!

A lidé si založili sociální stát, jinak řečeno welfare state nebo stát blahobytu proto, aby zvětšili své štěstí a štěstí celé společnosti. V pravicových kruzích dehonestované "sociální jistoty" mají přece svou ekonomickou hodnotu, přináší užitek, zvětšují slast. A přemýšlejme o tom, když jsme vyzýváni k prý nutným reformám odstraňujícím či omezujícím tyto jistoty, zda to, čeho se vzdáváme, nemá větší hodnotu, než to, co můžeme pravděpodobně získat. Evropané, kteří v současné době houfně demonstrují, mi myslím rozumí.

Ekonomie je založena na užitcích. Lidé spolu začali obchodovat, aby zvětšili svůj užitek. Když někdo pekl chléb a byl v tom dobrý, tak se jej snažil vyměnit s někým, kdo uměl vyrobit sýr. A ten se rád tohoto obchodu zúčastnil, protože jíst jen samý sýr přináší menší slast, než jíst sýr spolu s chlebem. Odborně se to nazývá zákon klesajícího mezního užitku. Každá další snědená jednotka sýra nebo chleba přináší čím dál menší užitek. Člověk vyprahlý na poušti, umírající žízní, by byl ochoten dát za trochu vody i veškerý majetek, člověk dostatečně napitý a užívající vodu jen na mytí už by za tutéž vodu zaplatil podstatně méně. Pomocí zákona o klesajícím mezním užitku lze argumentovat i pro progresivní zdanění. Pokud přerozdělujeme peníze od člověka majícího například 1000000 Kč měsíčně k člověku s příjmem 10000 Kč měsíčně, lze předpokládat, že přerozdělená koruna přinese vyšší užitek chudšímu člověku, který ji využije například na nákup základních potravin, než kolik činí ztráta užitku u člověka s vysokým příjmem, který by tuto korunu utratil za věci luxusního charakteru. Touto operací bychom tedy zvýšili celkový společenský užitek.

Teorii klesajícího mezního užitku však můžeme aplikovat i na lidskou práci. S tím rozdílem, že zde použijeme i pojem záporný užitek. Představme si zedníka, který celou pracovní dobu hází lopatou písek. Lze předpokládat, že první pohyby mu budou přinášet příjemné pocity. Člověk se protáhne, nastane euforie z pohybové aktivity, nadýchá se čerstvého vzduchu. Postupně však bude tato slast klesat a začne se měnit ve strast, kdy mu bude onen jednorázový pohyb nepříjemný a čím déle bude pracovat, tím více mu bude nepříjemný, jinými slovy tím bude dosaženo většího záporného užitku. Jistě, někteří lidé pracují s radostí (vědečtí pracovníci?), ale pro většinu pracovních činností asi bude platit, že křivka užitku po krátkém růstu začne klesat a čím déle bude člověk pracovat, tím bude klesat rychleji. Můžeme tedy předpokládat, že lidé ve Francii, kde je 35 hodinový pracovní týden a díky silným odborům i relativně dlouhá dovolená, tak mají z tohoto titulu více štěstí, než lidé třeba v USA či Číně, kde se obvykle pracuje mnohem déle a tvrději. Kdysi lidé bojovali za 8 hodinovou pracovní dobu, i když si asi uvědomovali, že jim to sníží výkon země (její HDP) oproti tomu, kdyby se pracovalo třeba 12 hodin denně. Ale získaná slast ze zavedení kratší pracovní doby byla asi podstatně vyšší než ztráta slasti z důvodu sníženého HDP. Dnes jsme vyzýváni mnohými ekonomy, abychom se přizpůsobili Číně, Indii a dalším zemím a zavedli větší pružnost v pracovní době, omezili zákoník práce a podobně s cílem, aby se pracovalo více. Ale ptá se někdo z nich na slasti a strasti, které to přinese?

Porovnání slastí a strastí můžeme použít jako metodu i při posuzování v současnosti hodně diskutované otázky týkající se odstavení jaderných elektráren. Nechť si každý podle svých individuálních preferencí položí otázku, zda slast z toho, že nebudeme využívat jádro (možná menší rizika, nejsem ale v tomto odborníkem) vyváží ztrátu slasti spočívající v tom, že budeme muset spotřebovávat podstatně méně elektřiny. Nebo můžeme takto posuzovat návrh na přidání dalšího státního svátku -- Velký pátek na Velikonoce. Bude míra slasti z dalšího dne volna větší, než ztráta slasti z důvodu sníženého výkonu hospodářství? Nebo vybudování továrny vypouštějící nečistoty do ovzduší a do řeky. Bude užitek z této továrny pro obyvatelstvo vyšší než ztráta užitku z důvodu poškozeného životního prostředí?

Neříkám, že se máme vzdát úsilí o bohatnutí společnosti. Ale když se nad tím pořádně zamyslíme, zjistíme, že existují pouze 3 cesty, jak zvýšit ekonomický výkon, respektive bohatství. 1) Budeme více využívat přírodní zdroje -- v dnešní době by se asi mělo spíš říct více drancovat naše přírodní zdroje. To má tu nevýhodu, že kromě slasti ze zvýšené produkce dostaneme také strast v podobě zhoršeného životního prostředí. 2) Budeme více a intenzivněji pracovat. To má tu nevýhodu, že zvýšené pracovní úsilí přináší větší záporný užitek (viz příklad výše), tedy vytvořené bohatství je nutno o tuto strast ponížit a pak dostaneme výsledný efekt. 3) Budeme pracovat chytřeji -- tedy budeme více využívat nové technologie, vědecko-technické poznatky a lépe práci organizovat. Toto je nejlepší způsob, jak zvětšovat bohatství společnosti, protože přináší největší slast. A touto cestou ve větší či menší míře jdou (nebo donedávna šly) prakticky všechny vyspělé země. Jejich bohatství je dáno tím, že dobře využívají vědecko-technické informace a mají vyspělou výrobu. Touto cestou by měla podle mého názoru jít i Česká republika. Jestli někdo vymyslí jiný způsob zvyšování bohatství, nechť se přihlásí do Stockholmu a pravděpodobně dostane Nobelovu cenu.

Tedy onu konkurenceschopnost vidím v něčem jiném, než je odbourávání sociálních výdobytků naší společnosti. A ještě zopakuji na závěr, že štěstí není jen o výši HDP a jeho růstu. Francie má podstatně nižší HDP na hlavu než USA, ale já bych asi raději žil ve Francii. A zajímavé je vzhledem k současným diskusím i to, že sociálnější Francie má podstatně nižší veřejný dluh jako % HDP než na výkon více orientované USA.

Vytisknout