Zapatisté se vracejí

14. 6. 2011

Někdy ovšem jediný incident může spustit mocnou reakci. Juan Francisco Sicilia byl jedním ze sedmi přátel, které nalezli svázané a zavražděné 28. března jižně od Mexico City, přičemž indicie ukazovaly na drogový kartel. Jeho zabití vyvolalo celonárodní mobilizaci a nové hnutí zaměřené na změnu vládní politiky z nepřetržitého válčení k integrovanému politickému řešení.

Javier Sicilia, básník a otec Juana Francisca, zahájil "Pochod za spravedlivý a důstojný mír", třídenní událost, která vyvrcholila shromážděním v Mexico City. Myšlenka byla prostá - pokojný pochod s jediným heslem: "Estamos hasta la madre, no mas sangre (Máme toho plné zuby, žádné další krveprolití). Nápad zaujal lidovou imaginaci a 8. května statisíce lidí po celém Mexiku pochodovaly s požadavkem na radikální změnu vládní politiky.

V jihovýchodním Mexiku Zapatova armáda národního osvobození (EZLN) odpověděla na výzvu a oznámila plán pochodovat 7. května do San Cristóbalu de las Casas - města, kde se zapatisté v lednu 1994 objevili vůbec poprvé. Bylo to pět let poté, co naposledy tímto způsobem mobilizovali, a mnoho lidí vzpomínalo na hnutí jako na vznešené povstání, které inspirovalo miliony, ale nakonec utrpělo fiasko, když padlo za oběť hořké debatě ohledně úskalí a možností volební politiky.

Návrat zapatistů do San Cristóbalu tedy vypadal jako odplata. Mohou se vyrovnat rokům, kdy dokázali shromáždit více než 10 000 maskovaných rebelů, kteří obsadili město nervózně pozorováni místní elitou, jež zabednila okenice a ani nedýchala, dokud indios neodešli?

Od roku 2006 zapatisté konsolidovali svou autonomní vládu v pěti caracoles, samosprávných radách, jejichž delegáti podnikají kroky k tomu, aby se "stali vládou", a zvládají příslušné dovednosti než předají štafetu delegátům z další vesnice. Cílem je umožnit mnoha lidem, aby se naučili, jak "být vládou" - bez toho, aby vznikla profesionální byrokratická politická třída.

Zapatisté také z velké části přerušili kontakty s hostujícími nevládními organizacemi a už nevyzývají cizince, aby navštěvovali jejich komunity. Tisíce outsiderů cestující do komunit v džungli, aby se naučili, jak udělat revoluci, přišly v dobré víře. Koncem 90. let sehrály roli užitečného nárazníku proti armádě a polovojenským jednotkám, ale také narušovaly každodenní život a vyvolávaly nerovnost a žárlivost, když za sebou zanechávaly dary a peníze.

Když nadešel 7. květen, San Cristóbal se koupal v teplých paprscích a hlavní náměstí, kde před improvizovaným pódiem zaujímaly pozice televizní štáby, naplnilo očekávání. Zapatisté dorazili v dlouhém, klikatém zástupu mužů a žen různého věku, a každý nesl lyžařskou masku s číslem caracolu, z nějž přišel. Náměstí bylo rychle přeplněno a ve chvíli, kdy comandantes zapatistů zahájili akci mexickou národní hymnou, už rebelové získali velké vítězství, neboť zorganizovali největší pochod, jaký kdy San Cristóbal zažil. Zúčastnilo se ho nějakých 20 000 rebelů přinášejících sebou vonné aroma kukuřice a dřevěného kouře, ale také těžko pochopitelný prvek komunitní soudržnosti popsaný jedním analytikem jako "posvátný oheň hnutí." Dostat do San Cristóbalu tolik rebelů představovalo enormní úsilí, protože každá z komunit měla povinnost zajistit vlastní dopravu a potraviny v době, kdy kukuřice, rýže a fazole jsou vzácností.

Zapatisté mají ke zbytku Mexika ambivalentní vztah. "Tady jsme," zdá se, jako by říkalo jejich mlčení. "Máme své území a samosprávu v našem malém koutě země, a co jste udělali vy?"

Obrazy Javiera Sicilii, osamělého jednotlivce, který v Mexico City vedl pochod rozhořčených a impotentních, se zapatismem ostře kontrastovaly. Rebelové se pohybovali jako jeden organismus, přicházeli i odcházeli ve formaci, dělili se o transport i území. Tato soudržnost je zesilována sdílením "výrobních prostředků", milp neboli kukuřičných polí, která tvoří základnu pro přežití napříč regionálními a lingvistickými hranicemi.

Třicet comandantes Tajného domorodého revolučního výboru, kteří tvořili čestnou stráž na pódiu, po akci zmizelo v davu, aniž bylo možno zahlédnout jejich tvář, a jejich slova nebylo možno nikomu připsat.

Situace je nepochybně nestabilní, protože zapatistické komunity bojují o přežití a snaží se odolat dvojitému tlaku agrese armády a polovojenských jednotek a současně státním fondům využívaným k odlákávání rebelů ze zapatistických řad.

Následující den v Mexico City promluvilo nejméně sedmdesát obětí násilí, včetně Patricie Duarte, jejíž malý syn byl spolu s dalšími sedmačtyřiceti dětmi upálen v jeslích v Sonoře. V dnešním Mexiku se nebezpečí dotýká každého, od vesnice San Juan Copala ve státě Oaxaca, jejíž obyvatelé museli vloni masově prchat před státem vyvolaným násilím, až po rodiče upálených dětí. San Juan Copala se 1. ledna 2007 prohlásilo za autonomní zónu v zapatistickém stylu a bylo okamžitě obklíčeno příslušníky polovojenských oddílů úzce napojených na guvernéra státu Oaxaca. Na rozdíl od chiapaských rebelů vesničané neměli zbraně, aby jimi podepřeli své nároky.

Mexický prezident Felipe Calderón na pochod v hlavním městě odpověděl televizním vystoupením, v němž výzvu k ukončení státního násilí ztotožnil s kapitulací před drogovými kartely. "Máme moc, právo a zákon na své straně," řekl agresívní Calderón, který trval na tom, že armáda zůstane v ulicích a v centru jeho národní bezpečnostní strategie.

Pouhých pár dnů po pochodu zveřejnila Amnesty International zprávu obviňující mexické bezpečnostní síly z mučení, mizení a vražd, včetně obvinění vydávajících nevinné oběti armádního násilí za členy drogových gangů. Amnesty také kritizovala mexický justiční systém za to, že nedokázal obvinit z trestné činnosti jediného člena ozbrojených sil, a to navzdory desítkám dobře zdokumentovaných případů.

Juan Sicilia v reakci na projev prezidenta prohlásil: "Nesnažíme se svrhnout vládu. Přejeme si obnovit sociální tkanivo tohoto národa." Sicilia řekl, že mexický lid platí za válku, v níž nelze zvítězit, kterou si nikdo nepřál a o jejímž průběhu rozhodují politici "v luxusních restauracích a kancelářích, které platíme", nepřijatelnou cenu. V závěru třidenního pochodu se Siciliův tón vyostřil, patrně když poznal, že Calderón neměl vůbec v úmyslu věnovat mu nějakou pozornost. Sicilia vyzval k občanské neposlušnosti, pokud bude vláda jeho požadavky ignorovat. "Abyste ránu vrátili, odmítli platit daně, na to musíte mít koule, a bude to vyžadovat obklíčení parlamentu do té doby, dokud naše požadavky nevyslyší."

Sicilia založil občanskou iniciativu, která získává vliv a nemá žádný vztah ke zdiskreditovaným mexickým politickým stranám. EZLN v roce 2006 spustila la otra campaña, jinou kampaň -- pokus vybudovat lidové hnutí, které by se neúčastnilo voleb a postavilo se státu zdola. Pokud lze z roku 1994 odvodit nějaké poučení, pak to, že zapatisté nemohou nést břemeno naděje sami a zbytek Mexika musí také přiložit ruku k obtížnému dílu.

"Víme, že ničemu nerozumíte," vtipkoval jeden zapatistický delegát v San Cristóbalu s odkazem na překlad každého projevu do několika domorodých jazyků. "Ale tak to chodí, musíte se s námi prostě smířit. Děkuji za trpělivost."

Zapatisté zůstávají věčně trpělivými outsidery v zemi zmítané násilím a korupcí, těmi kdo tiše budují autonomní alternativu, živoucím příkladem toho, čeho může disciplinovaný dlouhodobý boj dosáhnout. "Nejste sami," řekl Comandante David na shromáždění, když hovořil k obětem násilí po celém Mexiku. Zapatisté byli příliš dlouho sami, příliš dlouho byli pomlouváni, že jim chybí "zdravý rozum", a za to, že se ve volbách odmítli postavit za nejmenší ze tří zel.

V krátkém okamžiku ve světle reflektorů Javier Sicilia dospěl k závěru, že pokud mexický politický systém nedokáže odpovědět na nynější krizi zastoupení, a pokud bude schválen nový přísný zákon o národní bezpečnosti, prezidentské volby v roce 2012 budou zbytečným cvičením: Dojde ke zvolení kandidáta svázaného s institucionální korupcí a jí umlčeného, aby vedl zemi nacházející se nebezpečně blízko hranici vojenskopolitické diktatury.

Článek v angličtině: ZDE

Vytisknout