S jasnou zprávou, že svoboda je poznaná nutnost, šli jsme dobou

9. 5. 2011 / Karel Hoff

V poslední době se roztrhl pytel s memoárovou literaturou na téma, jak to bylo za "totáče", k čemuž se přidalo hlavní byro pro řízení dějin, tj. vládní televize a další média. Není v silách, financích, ba ani v chuti jednoho důchodce toto vše číst a sledovat, neboť mnohdy platí onen povzdech jedné francouzské šlechtičny, že je s podivem jaké nepravdy se píší o době, v níž žila, jaké to pak je o dobách dávno minulých. S tím si byra pro řízení dějin hlavu nelámou, jejich úkolem není objektivita, ale běh současnosti a služebnosti.

Tož jaké to bylo z mého pohledu? Byli jsme mladí, vystudovali jsme a zjistili, že kantořina je práce, a to nikoli lehká! Ale byli jsme mladí, milovali jsme se, zakládali rodiny, plodili potomky, měli střechu nad hlavou, za což nájem směšně nízký, odpovídající tehdejším platům.

Rohlík stál 30 haléřů, Československý sport také, do hospody se dalo jít s desetikorunou. Stovka byl peníz! Za něj se daly koupit 2 až 3 vázané knihy či osm až deset brožovaných, ale ne ledajakých. Např. edice Váhy, filosofické eseje autorů nikoli všelijakých: E. Rádl, M. Buber, Ortega y Gasset atd. Mám je před sebou! (Ty knihy se podařilo reformním redaktorům rychle dovydat před obnovením cenzury v letech 1969-70. Po r. 1970 se už nic takového nevydávalo, pozn. red. BL)

Ne vše bylo ideální, přirozeně. V kantořině silně znechucovaly práci např. ideově politické cíle v přípravách na každou hodinu, neboť byly důležitější u kontrolních orgánů více než profesionální část přípravy. Léty praxe s úspěšným umístěním svěřených deváťáků na školy či do praxe, odpadala nutnost obého, tj. ideových cílů i těch příprav.

Čemu ovšem člověk neunikl ani praxí, to bylo otravně nudné IPVU (Ideově Politické Vzdělávání Učitelů). Jednak bylo po pracovní době, druhak je prováděli lidé (vesměs nahnaní kantoři), kteří s přednesem pro dospělé a navíc kolegy neměli nejmenší zkušenosti. Hovořit k plénu znamená vědět, kdy posluchačům odjíždějí spoje, kdy vyhlásit přestávku pro kuřáky, na něž se nadšeně nabalují nekuřáci, z nichž někteří, aby netrpěli výčitkami svědomí, začali kouřit také, prostě je nutno říci, kdy bude přestávka a kdy to šou skončí.

Hovadin tohoto ranku bylo více -- třeba povinný odběr správných periodik. Dodnes nevím a nechápu, kterého vola taková hovadina napadla, poněvadž prověřené tiskoviny školy odebíraly.

Ani navenek nebylo vše v cajku. Jednou nebylo to (třeba plenky), jindy ono (např. tkaničky), o barevných tv a autech nemluvě, neboť na ně člověk hodně dlouho neměl.

Na pomeranče, mandarinky, citróny a banány se sice stály fronty, ale pořád byly brambory levnější než toto ovoce, což se nyní brzy přestane tvrdit.

Víkendy a prázdniny jsme většinou trávili na výstavbě chaty či na letních táborech, kteréž se mě netýkaly, deset měsíců s děckama stačilo, raději jsem makal na chatě a ve vinohradě, budoucnost osvědčila správnost volby.

Že se na moci nepodílelo více politických stran nikoli pouze ve formě nadšeného křoví (např. lidovci) to nás netrápilo, přibylo by akorát více hovadin, viz současnost. Dalo se: sem tam jsme si zaflámovali, přežili výlety a byly prázdniny. S jasnou zprávou, že svoboda je poznaná nutnost, šli jsme dobou.

Ostatně tento pohled na svobodu neplatí jen pro diktatury, ale i pro zdivočilé demokracie, kdy 118 hlasů v dvousetčlenném parlamentě pro jednu stranu dělá z tzv. demokracie torzo na úrovni bývalé NF, proč si nalhávat něco jiného.

Nebylo to tak zlé, jak se teď tvrdí. Do ideálu sice daleko, ale byli jsme mladí. A nyní k aneb:

Jedněm by stačilo, kdyby komunisté ve všech mediích a na všech nárožích vykřičeli, jak je jejich ideologie zhoubná.

Jsou tady však i ti druzí nejméně v počtu 589 765, což je počet hlasů, které KSČM obdržela v posledních parlamentních volbách.

Ty by jistě zajímalo fundované vyhodnocení příčin a důsledků velké dějinné porážky jedné z možných alternativ dalšího společenského vývoje. V této souvislosti by mě zajímalo, kam se ztratili všichni ti lektoři, doktoři a profesoři marxleninismu, historického materialismu či vědeckého komunismu.

Bylo jich jak zrnek v metráku máku. Opisovali jeden od druhého své bláboly, jež prošpikovávali pasážemi ze zasedání ÚV KSČ a citáty z klasiků, aby dosáhli na limity "soudobé vědeckosti".

Teď v tom lepším případě dřepí na zadcích a užívají důchodu, v tom horším píší zase bláboly, byť v obráceném gardu.

Že by tito byli schopni fundovaně zhodnotit proč a z jakého důvodu, to jistě nikoli, vždyť jejich činnost byla v podstatě páteří oné neschopné sterility, jíž se tzv. socialismus vyznačoval a na kterou i dojel. Pravděpodobně by to zvládl M. Ransdorf, ale ten je teď europoslancem.

O dalších nevím, Marx z mrtvých nevstane. Z ekonomického hlediska jsou tady sice práce Františka Nevařila, ekonomického poradce tří premiérů (Štrougala, Adamce a Čalfy), ale ty nejsou státním establišmentem reflektovány, ba ani tištěny.

Namítne někdo, že by to byla zbytečná práce ze "smetiště dějin". Nuže nebyla.

Viz Libye, kde frčí nepovedená mutace toho, co smetlo tzv "tábor socialismu" včetně SSSR. Tu povedenější modifikaci v Chile zašlápla "Železná pata" (Jack London) kapitálu, jiná forma téhož, ač nijak moc nepomáhá prostému člověku, dělá velmoc z Číny.

Měli by to udělat, měli!

Jinak se s nimi nebudou bavit ani jejich voliči!

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 9.5. 2011