18. 12. 2008
POZNÁMKA NA OKRAJ:Vzdělání a zdraví, neboli Skrze nadměrné přetížení k duševním poruchámPočet lidí, kteří potřebují pomoc odborníků, aby mohli i přes psychické problémy zvládat každodenní život, se v Německu, jak se zdá, v posledních letech zvýšil. Dosud ale v této zemi není návštěva u psychiatra nebo psychologa něčím, o čem se klidně mluví u kafíčka. Je ale známo, že nejen v práci jsou lidé stále více přetěžováni. Článek "Nepřítel v hlavě" v časopise Spiegel Online je důvodem této poznámky, v níž nejde jen o známou skutečnost , že nadměrné přetížení může vést k duševním poruchám u zaměstnanců i u studentů a u školáků, ale i o společenskou nutnost méně kvalifikované práce... |
Když jsem četl ten článek o "nepřáteli v hlavě", vzpomněl jsem si na školení, při němž se jedna kolegyně ptala psychologa, co by měla dělat ohledně jednoho podřízeného, který každý den přichází do práce s bolením břicha způsobeným jeho strachem z práce. Tenhle specialista pak předal tu otázku nám ostatním účastníkům a divil se mé tehdy asi opravdu drsné radě. Řekl jsem jí, jestli se ho ještě nezeptala, proč chce kvůli té práci umřít... Ten psycholog a ta kolegyně ovšem nevěděli, že jsem to udělal s rozmyslem a ze zkušenosti, protože mnoho let předtím mi jedna taková otázka od lékaře možná zachránila život. V jejím důsledku se pro mě změnil můj postoj k životním otázkám, což ale není tématem téhle poznámky, protože tady jde víc o reálné problémy, kvůli kterým jsou lidé někdy individuálně tak přetíženi, že v každodenním životě pod tou tíhou dost těžce trpí. A to se děje samozřejmě nejen dříve vynikajícím úspěšným a šťastným pracovníkům, kteří byli příliš často povyšováni, ale taky školákům a studentům, kteří nejsou dost nadaní na to, čeho chtějí docílit, anebo čeho by měli docílit v očích druhých. I na to, jak by asi měli někteří z nich reagovat, jsem kdysi použil příklad. Obdivuji ještě dnes pana Kröpelina, že jako vedoucí provozu dost velkého úřadu jedné známé hamburské spořitelny s množstvím poboček odmítal povýšení, protože se nechtěl budit s pocitem strachu z práce. Zajímavé ale je, že z těch případů studentů, kteří mají životní problémy se studiem, neznám ani jednoho, kterého by upozornili, že existují i jiné způsoby života, a taky na to, že poté, až složí tyto těžké zkoušky, na něho čekají nejspíš ještě náročnější, namáhavější a více vysilující všední pracovní dny. Není potom divu, že v textu Markuse Wanzecka ve Spiegel Online se takové upozornění taky nedá najít. Přitom by se přetížením postižení lidé mohli uživit určitě v různých jiných a náhodou taky společensky velice nutných profesích, kde by mohli úspěšně pracovat a šťastně žít. Za to by měli ale myslet asi na to, že člověk nežije, aby pracoval -- nebo myslíte, že by to mělo být obráceně? |