3. 9. 2012 / Boris Cvek
V pátek odpoledne umřel kardinál Martini (1927-2012), jezuita a bývalý milánský arcibiskup (1980-2002). Jeden z nejvýznamnějších duchovních v římskokatolické církvi na přelomu 20. a 21. století. Martini patřil k hlavním a nejvlivnějším zastáncům modernizace a liberalizace církve ve vysokém kléru v římské církvi. Zastával se používání kondomů, které je podle něj v mnohých případech menší zlo (tento postoj je dodnes v římské církvi vnímán jako příliš poplatný vnějšímu, modernímu světu), zastával se větší rovnosti žen a mužů v církvi a také práva na odmítnutí léčby v případě smrtelně a zároveň nevyléčitelně nemocných pacientů.
Ve svém posledním rozhovoru, který vyšel v Corriere della Sera posmrtně, označil římskokatolickou církev za zaostalou o 200 let (podle mého mínění byl ještě vůči této církvi příliš optimistický).
Na Martinim, kterého jsem vždy obdivoval a bral jako představitele toho lepšího, co dnes římský katolicismus může nabídnout, je tragické to, že se svými dnes už zcela samozřejmými, humanistickými postoji, které prosadila emancipační hnutí během posledního století, se dnes dostal v rámci kléru církve, jež si v době Druhého vatikánského koncilu hrála na otevření oken do světa, do izolace a na okraj. A to přesto, že v západní Evropě jeho postoje (nebo ještě liberálnější postoje) sdílí velká většina laiků, kteří ještě římskokatolické církvi zbyli.
Církev je zaostalá o 200 let, šokoval posmrtně italský kardinál
ZDE
Carlo Maria Martini
ZDE