Balkánské přehmaty českého prezidenta
Politické kroky dnešního českého prezidenta ve vztahu k bezmála desetileté
historii krvavých etnických střetů na území někdejší komunistické Jugoslávie
bývají částí české intelektuální elity vnímány jako zářný příklad politické
kultury evropské úrovně. V chápání mediálně vlivné skupiny českých misionářů
euroatlantické integrace jde o více než slušnou výkladní skříň, za níž se
ukrývá zbytek provinciálního a smradlavého českého krámu. Publicista Jan
Urban se před více než třemi lety nechal slyšet, že Václav Havel je to
nejlepší, co česká politika v souvislosti s válkou na Balkáně nabídla, podle
politiloga Jiřího Peheho právě prezident svým zásadovým postojem demaskoval
slabost ostatních českých politických elit a Břetislav Rychlík letošního
léta označoval v Lidových novinách postoje Václava Havla k poslední
balkánské krizi za "čestné a chlapské" a vzýval ho coby pevný ostrov
zmiňovaných ctností, čnějící v českých politických poměrech nad temnými
vodami morální bídy.
Skutečný evropský a potažmo i světový formát Havlových postojů k balkánským
krizím lze odvodit především z toho, že vždy věrně sledovaly ideovou
doktrínu těch činitelů, které determinovaly politiku mezinárodního
společenství k bývalé Jugoslávii, přesněji řečeno německé, a o od nástupu
Clintonovy administrativy v roce 1994 i americké diplomacie. Je to hlavní
příčina jejich obliby mezi těmi, kteří těsné sepětí České republiky s
politikou západního světa povýšili na absolutní kritérium hodnocení české
společnosti. Ten, kdo je s realitou Balkánu alespoň v hrubých rysech
obeznámen, může ale jen stěží přijmout závěr, že Havlova vystoupení vyvěrají
ze znalosti tamních poměrů a že svá morální východiska mají v tradičních
hodnotách západní kultury. Spíše naopak: neznalost, kterou český prezident
při mnoha příležitostech demonstroval, je podivuhodná, a morální pružnost, s
níž k jednotlivým aspektům balkánské apokalypsy přistupoval, zanechává
nepěkné skvrny na pověsti nesmlouvavého ochránce lidských práv, kterou si
dříve vydobyl.
Před několika dny přijal Václav Havel na zámku v Lánech jednoho z vůdců
srbské opozice Vuka Draškoviče. V zájmu nezasvěceného čtenáře se hodí
podotknout, že tento charismatický srbský politik a spisovatel věnoval
většinu své literární i politické dráhy pokusům o rehabilitici roajalistické
srbské válečné rezistence, vystavěné na krajně pravicových, šovinistických
základech a v mezích svého mocenského vlivu důsledně potlačující práva všech
nesrbských etnik jihoslovanského prostoru. Samo o sobě by to jistě nemuselo
vadit: demokratů v evropském slova smyslu je na Balkáně pramálo a jejich
politický vliv je povětšině zanedbatelný. Snad by nemuselo vadit ani to, že
současný program Draškovičovy strany (SPO - Srbské hnutí obnovy) mj. jako
předpoklad vytvoření dobrých vztahů Srbska s Chorvatskem uvádí překreslení
státních hranic, "protože jen spravedlivě stanovené hranice zajistí trvalý
mír". (To, že Vuk Draškovič v závislosti na aktuální politické konstelaci v
minulosti označoval dnešního jugoslávského prezidenta Slobodana Miloševiče
střídavě za zločince a oduševnělého a šaramantního muže, vadit také
nemuselo: i v terminologii hlavního amerického vyjednavače pro Balkán
Richarda Holbroka se v dobách daytonských jednání pro dnešního
"bělehradského vraha" našla o mnoho přívětivější přízviska: Miloševič byl
nazýván "naším mužem v Bělehradě", "nadějí Západu" a člověkem, který "to
zařídí".) Tím skutečným projevem Havlovy dezorientace je nicméně
prezidentovo bizarní zdůvodnění Draškovičova přijetí, které zůstalo v
komentářích českého tisku zcela opomenuto.
Václav Havel se nechal slyšet, že Vuka Draškoviče příjímá proto, že chce
vyjádřit svou podporu každodenním pouličním demonstracím v Bělehradě,
jejichž ohlas právě v době návštěvy upadá. Demonstrace, které měl Havel na
mysli, přitom nepořádá Draškovičovo SPO, nýbrž hnutí Společenství za změny,
v jehož jádru stojí Demokratická strana Zorana Djindjiče. Vuk Draškovič se
od nich ostentativně distancoval a jejich organizátory dva dny před příletem
do Prahy pateticky označil za zrádce srbského národa. Právě v době, kdy
Václav Havel podle vlastních představ vyjadřoval svou podporu demonstrantům
svým projevem přízně Vukovi Draškovičovi, procházel jejich průvod kolem
sídla SPO a ohlušujícím pískotem dával najevo svůj nesouhlas s postojem
jejího předsedy.
Je otázka, proč to prezidentovi nikdo z jeho poradců neřekl. Výsledný lapsus
je ve svých důsledcích vcelku nevinný. Vyvolává určité reminiscence na
Havlovu návštěvu bosenského Sarajeva v prosinci roku 1995, jejíž
proklamovaný symbolický význam měl spočívat v tom, že se odehrála v době
katolických Vánoc, tj. u příležitosti svátku, který si ani jedno ze zde
podstatněji zastoupených etnik (bosenští Muslimové a pravoslavní Srbové)
nepřipomíná. V balkánské agendě českého prezidenta ale bohužel nechybí ani
poněkud zlověstnější počiny.
Na jaře 1991, tj. v době, kdy posttitovská Jugoslávie ještě existovala, kdy
i přes překotný nástup srbského, chorvatského a později i muslimského
nacionalismu existovalo v jihoslovanském prostoru velké množství lidí, kteří
se považovali za Jugoslávce a měli upřímný zájem na udržení společného státu
a harmonizaci mezietnických vztahů, v době, kdy se nezanedbatelnému
mocenskému vlivu těšila reformní a myšlence národnostní tolerance oddaná
federální vláda Chorvata Ante Markoviče, přicestoval na Havlovo pozvání do
Prahy jistý Dobroslav Paraga. Tento tehdy jedenatřicetiletý muž byl o
jedenáct let dříve komunistickým režimem na tři roky uvězněn, když jako
student záhřebské univerzity organizoval petici požadující propuštění
chorvatských politických věznů. Na počátku roku 1990 pak obnovil tzv.
Chorvatskou stranu práv. Šlo o politickou organizaci s šovinistickou
protisrbskou tradicí, spojenou mj. s postavou ustašovského diktátora Ante
Paveliče. Václavem Havlem byl Paraga přesto přijat jako bojovník za lidská
práva v Chorvatsku.
Stojí za zmínku, že v roce 1991 Paragova strana v tzv. Červnové chartě
vyzvala k "obnově a znovuvytvoření Nezávislého státu Chorvatsko (NDH, tj.
Paveličovy hrůzovlády) na jeho úplném historickém a etnickém teritoriu", tj.
včetně Bosny a Hercegoviny a části Černé Hory a Srbska. Když se v Chorvatsku
rozhořela občanská válka, postavila Paragova strana vlastní paramilitární
jednotky, které tento program měly uvést do praxe. Násilnosti páchané
Paragovými dobrovolníky patří k zřídkakdy zmiňovaným aspektům chorvatské
občanské války. Sám Paraga se v čase války vyjádřil, že Paveličova Ustaša
byla "příliš liberální. Kdyby byla dosáhla toho, co si vytyčila, tak bychom
teď nebyli v takovém postavení." Připomeňme, že Paveličův program si vytyčil
mj. úplné vyhlazení srbského etnika na území NDH.
Na obranu tehdejšího československého prezidenta je nutno podotknout, že
nebyl jediným státníkem, který Dobroslavu Paragovi věnoval svou přízeň. V
dubnu 1990 byl Paraga přijat rakouským prezidentem Kurtem Waldheimem, v
červenci 1991 předsedou albánské Demokratické strany Salihem Berišou a ještě
v červnu 1992 (!), tj. půl roku po té, co byl chorvatskou státní
prokuraturou obžalován ze šíření fašistické symboliky, předsedou
zahraničního výboru německého Bundestagu Hansem Sterckenem.
Na počátku léta 1991 Václav Havel rezolutně podpořil chorvatskou secesi od
jugoslávské federace, přestože chorvatský stát se konstituoval na vyhraněně
nacionalistických základech, odmítl garantovat menšinová práva šestiny svých
obyvatel a právě jeho mezinárodní uznání se stalo předvídatelným faktorem
geneze pozdější krvavé války v Bosně a Hercegovině. A v létě 1995 vyjádřil
své pochopení pro brutální vojenskou operaci "Bouře", při které chorvatská
armáda dobyla oblast tzv. Krajiny, do té doby obsazené separatistickými
jednotkami chorvatských Srbů. Havlova porozumění se chorvatské vládě dostalo
přesto, že k akci sáhla v okamžiku, kdy opuštění krajinští Srbové poprvé
vyjádřili ochotu jednat o reintegraci obsazeného teritoria do chorvatského
státu. Přesto, že v jejím důsledku musely opustit své domovy stovky tisíc
srbských obyvatel, které tuto oblast obývaly po staletí. A přesto, že akci
provázelo masové a systematické porušování lidských práv, které si svým
rozsahem a použitými metodami nijak nezadalo s barbarským řáděním srbských
paramilitárních formací v první fázi chorvatské války, které Václav Havel
vehementně a jistě oprávněně odsuzoval. Trvající odliv srbského obyvatelstva
a léta politických perzekucí namířených proti zbývajícím chorvatským občanům
srbské národnosti nechávají českého prezidenta zcela chladným.
Samostatnou kapitolou jsou pak Havlovy projevy při letošní eskalaci kosovské
krize. Nemíním se zde pouštět do jejich podrobné analýzy. Pozastavím se jen
nad tím, že závažný problém porušování lidských práv v Kosovu, který
existoval deset let, se do Havlovy rétoriky propracoval až v momentě, kdy se
stal proklamovaným imperativem počínání mezinárodního společenství.
Bezvýhradný souhlas s válkou vedenou proti Jugoslávii navíc českého
prezidenta konfrontoval s nutností vyrovnat se s otázkou její
mezinárodně-právní legality. Kromě divoké analogie o nutnosti pomoci těhotné
ženě, kterou na ulici bije násilník, bez ohledu na mínění OSN, přinesl český
prezident i poněkud vycizelovanější formulaci morálních východisek svých
aktuálních postojů.
Ve svém článku "Kosovo a konec národního státu", publikovaném v New Yorku v
červnu tohoto roku, napsal, že tato první válka, vedená "ve jménu principů a
hodnot", není výrazem neúcty k mezinárodnímu právu, ale odehrává se "naopak
z úcty k právům, které znamenají víc než právo ochraňující suverenitu států,
právům lidským." Přenesme se přes to, že konec národního státu zde ohlašuje
státník, který před sedmi lety podpořil rozklad multietnického společenství
v posttitovské Jugoslávii a který prosazoval mezinárodní uznání
nástupnického státu, jehož ráz byl nepokrytě nacionalistický. Podstatnější
je, že ponurá historie masového porušování lidských práv v zemích Balkánu
poslední kosovskou krizí celkem určitě neskončí. Bude zajímavé sledovat, s
jakou důsledností bude Václav Havel při svém hodnocení počínání
mezinárodního společenství schopen dostát morálnímu imperativu, který tak
explicitně formuloval.
V české společnosti by se určitě našli lidé, kteří si ve vztahu k balkánské
apokalypse počínali nekonzistentněji, zmateněji a morálně nepevněji než
český prezident. Pro hlavu státu by ale měla platit jiná kritéria. Pakliže
jsou početné přehmaty v prezidentově balkánské politice přecházeny mlčením
nebo prezentovány dokonce jako dobrý příklad pro českou veřejnost, svědčí to
v lepším případě o neinformovanosti, v horším o úpadku kritického myšlení.
Ondřej Procházka, 29. září 1999
