• Tvorba bohatství: Nová pravidla pro jednotlivce, společnosti a státy (L.C.Thurow, The Atlantic Monthly, přeložil Jiří Zlatuška)

• Čeští intelektuálové a postkomunismus: Opusťte teorie o politické kultuře a dívejte se kolem sebe (Andrew Stroehlein)

• Rasismus v Británii: "Pokud mi někdo nepomůže, zabiju se" (Observer)

• Manželské nevěry Václava Havla: Všechny prezidentovy ženy (Observer)

• Něco osvěty ve věci TV NOVA (Milan Šmíd)

• Výzva těm, kdo jsou přesvědčeni o trvajícím spiknutí komunistů v dnešní ČR: Pošlete prosím - i anonymně - údaje o členech bývalé nomenklatury KSČ, kteří dnes podnikají (Václav Žák)

• Nejenom Praha (Andrew Stroehlein)

• Průzkum sexuálního chování u mladých lidí v České republice: Firma Durex: "České ženy vedou v sexu"

• CME: Češi sledují televizní bitvu (Financial Times)

• Čtení literatury jako proces a zážitek (Ondřej Hausenblas)

• Z nové knihy britského politologa Johna Keana o Havlovi: Václav Havel - politická tragédie v šesti dějstvích (Observer)

• Má česká literatura v dnešní době vůbec nějaký smysl? (Petr A. Bílek, Jan Čulík, Lubomír Machala, Antonín Jelínek a další)

• Ekonom Joseph E. Stiglitz a jeho názory na privatizaci ve východní Evropě: Vzácná shoda názorů - s křížkem po funuse? (Jaroslav Teplý)

• K rozhodování o třetím operátorovi mobilních telefonů v ČR: Den v podniku British Telecom: ČR musí přijmout metody moderního managementu (Jan Čulík)

• Internet: Češi jsou připraveni na revoluci (Andrew Stroehlein)

• Vliv ekologických organizací v České republice (Andreas Beckmann)

• Erotický agent KGB "Romeo": Vždyť jsem vám říkal, že jsem špión (Guardian)

• Etika při novinářské práci: Měl šéf správní rady deníku Guardian přijmout státní vyznamenání?

• Ke Kudláčkově prémii na odstranění Klause (Ondráš)

Všechny články o válce o Kosovo, zveřejněné v BL, naleznete v tematickém archívu BL. Klikněte tam na heslo "zahranici, Kosovo".

Pokračování seznamu nejzajímavějších článků z poslední doby umisťuji zvlášť jako samostatný text, viz OBSAH dnešního čísla. (Toto pokračování se NENATÁHNE jako součástí Kompletních Britských listů, musíte si na ně v Obsahu samostatně kliknout.) Všechny články předchozích vydání od začátku Britských listů v červenci 1996 jsou k dispozici v archívu BL. Tematický archív BL od 1. září 1997, kdy se BL osamostatnily, je na adrese http://blisty.internet.cz/xz.

Andrew Stroehlein

An English version of this article is available here in Central Europe Review.

(Čísla v textu odkazují k poznámkám, uvedeným u anglické verze článku.)

Česká republika je mladá země. Někteří Češi hovoří o dlouhé historii svého národa a většina českých intelektuálů zastává názor, že Československo vzniklo v roce 1918. Snaží se zdůražňovat spojitost s první Československou republikou.

Ve skutečnosti však Česká republika vznikla 1. ledna 1993.

Může se to zdát triviální, ale je nesmírně důležité uvědomit si, jak nesmírně mladá je Česká republika, když analyzujeme její společnost, politiku, ekonomiku i kulturu. Stejně jako v každé nové zemi, která je utvořena v hektickém porevolučním období, dosud nebyly vytvořeny normy, společnost je v  chaosu, otázky totožnosti a občanství jsou vysoce důležité a politická situace je nestabilní, protože v mnoha oblastech neexistuje predecens.

Právě proto, že je Česká republika v tak nestabilním stavu, je velmi zajímavým tématem studia. Můžeme pozorovat, jak se nám utvářejí pravidla hry přímo před očima. Samozřejmě, lidé soupeří o to, kdo má mít právo definovat pravidla hry, a v této neklidné situaci se projevují různé intelektuální směry.

Pokusíme-li se tento vývoj trochu systematicky uspořádat, nutně to bude zjednodušením mnoha nejrůznějších názorů a pojmů, které spolu nyní denně soupeří ve veřejné debatě v České republice. Česká společnost je dosud od roku 1993 jen velmi nepevně utvořená a nelze ji definovat příliš přesně.

Nicméně, na první pohled vidí člověk tři trendy v České republice, a pokud čtenář dovolí určité zjednodušení, lze je charakterizovat jako soupeření mezi třemi Václavy.

Tradiční politické pojmy levice, pravice a středu nejsou vůbec tak důležité, jakou veřejný boj mezi těmito třemi přístupy v oblasti politického myšlení, které symbolicky představují čeští tři Václavové: Václav Havel, Václav Klaus a dávný kníže Václav. Jsou to tři soupeřící definice české společnosti, které všechny v současnosti usilují o pozornost širší české veřejnosti.

Václav Havel

Jeden myšlenkový trend, zjevně viditelný v současné české společnosti a politice, lze spojit se jménem Václava Havla, českého dramatika, prezidenta, který býval disident. Je to intelektuální trend, zdůrazňující morálku a humanismus. Je to směr, který uvažuje o společnosti jako o celku a požaduje, aby docházelo k zlepšování ve prospěch společného blaha.

Tento poslední bod spojuje tento myšlenkový trend přímo s podporou pro "občanskou společnost", to je kauza, kterou nezávislí čeští intelektuálové podporují už alespoň deset let. (1) Občanská společnost bývá definována jako veřejný prostor mezi státem a rodinou: může jít o asociaci filatelistů, o dobrovolné hasiče, o sportovní klub, o nevýdělečnou charitativní organizaci nebo o politickou stranu. Rozvoj těchto sektorů společnosti byl považován za univerzální lék proti atomizaci společnosti za komunistické éry. Zdravá občanská společnost byla považována za klíč ke zdravé demokracii a stala se námětem hlavních projevů jejího čelného stoupence, Václava Havla. (2)

Ale čeští intelektuálové projevovali a projevují tendenci distancovat se od politických stran jako takových, protože mají velkou nedůvěru k jakékoliv organizaci s názvem "strana", jelikož jim to připomíná systém, v němž strana znamenala Státostranu. Slovo "lobby" má také v českém kontextu záporný podtext, protože navozuje dojem, že společnost není jednotná. (3)

Ten trend v české společnosti, který zastupuje Václav Havel, byl původně fascinován myšlenkou "nepolitické politiky". Pojem "nepolitické politiky" se zrodil z hluboké nedůvěry vůči stranám. Lidé měli utvořit širokou frontu ve snaze vyřešit společenské problémy. Tento směr zastávali koncem roku 1990 a začátkem roku 1991 odpůrci Václava Klause během rozštěpu Občanského fóra, poloanarchické organizace, která svrhla komunisty v ulicích v roce 1989 a u volebních uren v roce 1990. Mnozí členové Občanského fóra, včetně blízkých známých Václava Havla, možná předpokládali, že revoluční euforie potrvá trochu déle, než jak tomu bylo ve skutečnosti, a chtěli udržet Občanské fórum při životě jako široce definované společenské hnutí. Jiní, které vedl Klaus, chtěli jasně definovat, co hnutí podporuje, zejména co se týče ekonomiky. Když se Občanské fórum rozštěpilo (definitivně v březnu 1991) a nakonec zvítězila ve všeobecných volbách roku 1992 Klausova nová strana, Občanská demokratická strana idealisté prohráli velmi podstatnou bitvu. (4)

Na jedné straně, sociální a intelektuální trend, představovaný Václavem Havlem, lze považovat za šlechetný, morální a kultivovaný. Ale na druhé straně je pravda, že tyto cíle nezískaly skoro žádnou podporu u širší veřejnosti, která považuje bývalé disidenty většinou za nepraktické lidi, příliš intelektuální a mimo styk se skutečným životem.

Tábor idealistů však volební porážkou v roce 1992 nezmizel. Intelektuálové, kteří podporovali optimistický Havlův trend, byli většinou odsunuti na kraj společnosti a rozptýleni do státního aparátu, do diplomatických služeb a do sdělovacích prostředků, avšak tu a tam stále existují, stojí ve vlivném stínu. Tento způsob uvažování se pokusil letos v létě o určitou obrodu v hnutí "Impuls 99" (5). Tento přístup však i nadále považuje většina obyvatelstva za nerealistický a neschopnost těchto lidí navázat kontakt s občanstvem a vést je vytvořil politické a pojmové vakuum, které tak rychle vyplnil druhý hlavní trend v české společnosti.

Václav Klaus

Když po roce 1992 upadl význam společenského hnutí, představovaného Václavem Havlem, dominující roli převzaly postoje jiného, soupeřícího Václava, Václava Klause. Tento myšlenkový postoj v České republice je nekonečně pragmatický.

Je to trend, který se neobával přijmout nálepku "strana" a přijmout systém politických stran, což byla, podle Klause, "normální, staletí zavedená praxe všude v rozvinutém světě". (6) Tento postoj považoval "nepolitickou politiku" za špatně definovanou, možná i trochu neseriózní. Klaus označil první skupinu nálepkou "snílci". (7)

I když tento myšlenkový trend podporují lidé nejrůznějších politických přesvědčení a členové všech politických stran, představuje ho Václav Klaus, protože Klaus tak jasně definoval - dalo by se dokonce říci vynalezl - stranický systém v České republice. Ano, Klaus definoval většinu veřejné debaty v ČR od roku 1991, a dokonce nyní, v roce 1999, kdy je prý jeho strana v opozici, udržuje si Klaus definující moc nad politickou sférou prostřednictvím tzv. "opoziční smlouvy" s vládnoucími sociálními demokraty, což je předchůdce systému dvou politických stran a udržuje Klausovu ODS v mocenské hře jako tichého koaličního partnera. (8)

Tento trend je pragmatický, jasný a velmi zdůrazňuje tržně orientovanou rétoriku. Vždycky prosazoval individualismus, někdy až tak radikálně jako Margaret Thatcherová, která proslula svým výrokem: "Společnost jako taková neexistuje. Existují jednotliví muži a ženy a pak existují rodiny." (9)

Tento trend nespoléhá na "občanskou společnost". Ve skutečnosti je tento trend otevřeně nepřátelský pojmu občanské společnosti. Klaus sám jasně odmítl občanskou společnost. Charakterizoval ji jako "nenormální". Systematicky odmítá přijmout myšlenku, že by neziskové organizace mohly pomáhat společnosti stejně významně jako organizace, zaměřené na zisk. (10)

Obdobně, Klaus a intelektuální hnutí, které představuje, přímo odmítají projekty, založené na představě společenské soudržnosti nebo na nevyzkoušených plánech. Dělejme jen to, o čem bylo dokázáno, že to na Západě funguje, to byla rétorika, která byla volebně úspěšná. Jedním z hlavním hesel Klausovy strany ve volbách v roce 1998 bylo "Odmítněte socialistické experimenty", nikoliv proto, že by ostatní strany navrhovaly megalomanské projekty komunistického stylu, ale protože to heslo vyjadřuje dobře to, co mnozí ve společnosti chtějí slyšet: žádné velké projekty pro "sociální blaho" a  nic, co by připomínalo sociální inženýrství. Navzdory tomu, že mezi vzdělanci v Británii a v Americe je stále populárnější "třetí cesta" - což má zřejmě být něco mezi socialismem a kapitalismem - podle Klause je "třetí cesta" nejrychlejší cestou do třetího světa". (11) V české společnosti naprosto položilo vydělávání peněz v devadesátých letech morálku na lopatky. Lidé s protekcí shromáždili velké bohatství, které jim nabídla privatizace. Éru jasně shrnul Václav Klaus - "Špinavé peníze neexistují" - a Tomáš Ježek, kdysi vlivný privatizační činitel, ředitel Fondu národního majetku, který uvedl, že privatizace je závod mezi ekonomy a právníky, v němž musejí být ekonomové napřed. I když oba posléze začali popírat, že něco takového kdy říkali, tyto výroky se staly součástí národního folklóru jako symboly doby. (12)

Většina české společnosti otevřeně odmítla nerealistické ideály Havlovy politické filozofie a přijala Klausův způsob uvažování. Vznikl jasný systém politických stran a země bez rozmyslu přijala volný trh, který byl - ze zpětného pohledu je to jasné - více neregulovaný než cokoliv, co existuje na Západě.

Klaus dokonce prosazoval myšlenku, že se Česká republika stane vzorovou tržní demokracií, že bude nejen lepší, než její sousedi ve střední a východní Evropě, (13) ale že bude lepší než Západ. Tento postoj "západnější než Západ", postoj, že "Češi rozumí všemu nejlépe" je špičkou nacionalistického ledovce, který hrozivě plave ve vodách české společnosti.

Kníže Václav

O "dobrém králi Václavovi" z anglické viktoriánské koledy, neboli knížeti Václavovi (c. 907 - 935), patronu Čechů, lze říci, že představuje třetí hlavní trend v české společnosti a v české politice: je to trend, který zdůrazňuje "velikost českého národa" a je v podstatě nacionalistický. Tím v žádném případě nechci naznačit, že byl svatý Václav nějakým způsobem nacionalista - to by byl anachronistický nesmysl.

Svatý Václav je zde prezentován jako symbol těch myšlenek a moderních společenských trendů, které ospravedlňují své činy etnicko-nacionalistickými argumenty. Takové argumenty a takové společenské trendy zdůrazňují "národní charakter" a využívají - někdo by mohl říci zneužívají - historiografie na pomoc argumentace při veřejné debatě nebo k získání politických výhod.

Přirozeně, kníže Václav není jediný, ani v žádném případě první starobylý český hrdina, na něhož se lidé odvolávají při veřejné debatě. Podle toho, jaké "národní rysy" chce mluvčí zdůraznit, k dispozici je celý pantheon hrdinů.

Někteří se odvolávají na  Františka Palackého, historika z devatenáctého století a představitele českého národního obrození a  na T. G. Masaryka, prvního československého prezidenta, když chtějí zdůraznit demokratické tradice a "vrozenou demokratickou povahu" českého národa. (15)

Samozřejmě, opačnou stranou mince je to, že Masaryk vytvořil z Palackého představy o neustálém boji mezi Čechy a Němci základní kámen nového státu, který vznikl po první světové válce, a tento pojem nevyhnutelného etnického konfliktu vytváří v širší české společnosti silný proud i v devadesátých letech našeho století. Někteří dnešní čeští intelektuálové - jasně v souladu s havlovským trendem v české společnosti - nedávno kritizovali Palackého i Masaryka, ale to bylo jen součástí neúspěšného intelektuálního úsilí vnutit česko-německé smíření neochotné české veřejnosti. (16)

Ostatní autoři a politikové odkazují na jiné národní hrdiny, jako je Karel Havlíček Borovský, novinář a buditel z devatenáctého století, Jan Ámos Komenský (známý na Západě jako Comenius), pedagog ze sedmnáctého století, Jan Hus, náboženský reformátor z patnáctého století či náboženští rebelové z patnáctého století, kteří přejali své jméno i inspiraci od Husa a jeho mučednictví. Mluvčí se vždycky vztahuje k  historické postavě podle toho, jakou "národní vlastnost" chce zdůraznit. Celý proces této reflexe posiluje představu, že český národ existuje a že jeho členové projevují určité charakteristické vlastnosti. (17) Tedy, že emoci a myšlenky v dnešní české společnosti mají jakési prapůvodní, etnické vysvětlení.

Nejotevřeněji nacionalistickou součástí veřejné debaty je zjevně neofašistický jazyk české Republikánské strany. Pravidelně se ve svém listě Republika odvolávají na národ a dokonce hovoří o nutnosti zachovat jeho etnickou čistotu. (18) Avšak Republikáni stojí jen na nejčernějším konci nejasného spektra nacionalismu, který prostupuje českou společností. Všechny politické strany využívají občas nacionalismu a dokonce i v novém českém liberalismu je zjevné, že využívá národních mýtů.(19)

Možná je ještě důležitější, že v celé české veřejné debatě se diskurs soustřeďuje na etnické "my". Palcové titulky jako "Vyvážíme X do..." anebo "Evropská unie nám nařizuje..." jsou možná považovány za normální ve všechn evropských národních státech, alespoň v bulvárním tisku. Ale v České republice pravidelně používají seriózní i bulvární noviny (pokud lze český tisk podle těchto kategorií rozlišovat) výrazy jako "naši Romové" a "naši Němci" a tím jasně projevují, že české "my" je etnické "my", znamená to "my Češi". Takového jazyka používají negramotní násilníci na ulici i univerzitní vědci. Výlučnost, kterou to vnucuje veřejné debatě, má vážný dopad pro otázky soužití s menšinami v České republice.

Bitva o definici společnosti

Jako každý popis složité společnosti je toto trojdílné líčení českého světa zjednodušením a obdobně jako každý hovor o "levici, pravici a středu" má tato debata o "Václavovi, Václavovi a Václavovi" svá omezení. Avšak tito tři symboličtí Václavové jsou v dnešní politice daleko důležitější než tradiční politické spektrum. Stojí v samém ohnisku politické debaty a veřejného života dnešní České republiky. Nejsou to osobnosti a nejsou to jen jednoduché myšlenky: jsou to celé koncepty, celé systémy, celé způsoby, jak pohlížet na společnost.

Když jsem charakterizoval tyto tři myšlenkové trendy v dnešní České republice, nechtěl jsem tím vzbudit dojem, že každý český občan patří alespoň do nějaké této kategorie. Je to spíše trojdílná duševní mapa a poznávací krajina dnešní české společnosti. Všechny tři trendy jsou totiž do určité míry viditelné ve všech politických stranách, u každého politika o i každého jednotlivého občana.

Havlovský postoj zdůrazňuje rozvoj "občanské společnosti", odmítá roli podnikatelských zájmů a podtrhuje význam humanistické, bratrské lásky pro bližního. Klausovský postoj spoléhá na hyperrelativismus a popírá, že společnost vůbec existuje. A nakonec nacionalistický postoj zdůrazňuje existenci niterně pociťovaného etnického národa, výlučného "my". Všechny tři tyto prvky jsou aktivní v dnešní české společnosti a soutěží o prostor ve veřejné sféře.

Skutečná debata, která leží vskrytu pod povrchní veřejnou debatou je tedy bitvo o to, jak definovat samu společnost.

"Jaká bude česká společnost?" to je otázka, která se ozývá z většiny politické, kulturní a společenské argumentace v této nově narozené, porevoluční republice. Bude to společnost založená na určitém pojmu společného blaha, na síle individua nebo na představovaném historickém dědictví etnického národa? Který Václav zvítězí a převládne v nadcházejících desetiletích v českém světě? Havel? Klaus? Kníže?

Z hlediska léta roku 1999 nelze prohlásit ani jednoho zatím za vítěze. Jak se situace vyřeší během nadcházejícího desetiletí je skutečná otázka. Možná jeden přístup jasně nad druhými dvěma nezvítězí. Možná, že nestabilní hospodářská, politická a sociální situace České republiky potrvá po určitou dobu a "Bitva tří Václavů" bude pokračovat celou řadu let.

Text vyjde v zářijovém čísle časopisu Media Monitor, měsíčníku, který vydává občanské sdružení InnoVatio. Toto sdružení systematicky analyzuje vlivné sdělovací prostředky. Další informace u šéfredaktora časopisu Marka Proroka, e-mail: marek.prorok@innovatio.cz.

Jiřina Fuchsová

Ve veku nedozitych 87 let zemrel v Kalifornii byvaly clen strany narodne socialisticke, novinar (redaktor a archivar exiloveho CESKEHO SLOVA v Mnichove) a exulant JOSEF PEJSKAR. Byl take redaktorem Svobodne Evropy, pro niz psal pod pseudonymem "Jozka Pero".

Kdyby byl za cely zivot neudelal nic jineho, nez vydal knihy "UTEKY ZA ZELEZNOU OPONU" a monumentalni ctyrsvazkove dilo "POSLEDNI POCTA", ve kterem zmapoval pestre dejiny ceskeho exilu 1939 - 1994 ( aby clovek kvalifikoval na zarazeni do Jozkovy POSLEDNI POCTY musel nejprve umrit!) zaslouzil by si nepomijejici pamatku a vdecnost v myslich a srdcich nas vsech.

Rest In Peace! Jeho pani Anicce zijici ve Fallbrooku v Kalifornii vyslovujeme nasi uprimne citenou soustrast... Byla vernou a dlouholetou spolupracovnici cestneho, poctiveho a neobycejne pracoviteho cloveka.

UPOZORNENI pro CECHOSLOVAKY v KALIFORNII:

Posledni rozlouceni s ceskym exulantem, redaktorem Ceskeho slova, novinarem a zurnalistou, ale hlavne svedomitym, poctivym a vlasteneckym Cechoslovakem se bude konat:

V sobotu, 9. rijna 1999 ve 2:00 hodiny odpoledne

v pohrebnim ustavu ve FALLBROOKU v Kalifornii

(na Mission Road.)

Jan Hora

1.Všichni čtenáři, kteří se vyslovovali k mluvčímu ČP, ho odsoudili. Dovoluji si však upozornit na poznámku pana Pinkavy, která by mohla zůstat nepovšimnuta:

Domníval jsem se, že na místo "mluvčího" se hodí lidé třeba neschopní, ale určitě nekonfliktní , kteří vždy dokážou zachovat šarm a zdvořilost. Na místo mluvčího se hodí lidé třeba neschopní. Ano, místa mluvčích jsou zpravidla obsazováni neschopnými (kamarády), za které myšlenky naformuluje někdo jiný a oni jen s šarmem a zdvořile připravené myšlenky odpapouškují. Pana Vančury se musím zastat: prezentované myšlenky nepochybně (aspoň v úvodním článku) formuloval sám.

2. Věta pana Jánského, že ing. Vančura je svým způsobem uvažování a stylem vyjadřování přímo předurčen pro práci tiskového mluvčího okresní a vyšší organizace ODS, je zbytečná a působí rušivě (byť musím potvrdit, že jsem svého času vedl korespondenci se starostou Prahy 4, senátorem za ODS a člověkem s rasistickými výroky v jedné osobě Zdeňkem Klausnerem, jehož arogance je, dle mého soudu, nepřekonatelná).

3. Co se stane, pošlu-li složenkou typu A dvě koruny?

Jan Hora

Ivan Hoffman, Český rozhlas, Radiožurnál

Letoví dispečeři dospěli k názoru, že jsou nenahraditelní a nepřišli do práce. Pokud jsou doopravdy nenahraditelní, je to chyba firmy, která kdyby měla dost zaškolených profesionálů, nemusela by zaměstnance přeplácet.

Pokud se ovšem dispečeři mýlí a nahraditelní jsou, dopustili se chyby oni: Budou si muset najít jiné zaměstnání ve kterém sice nebudou trpět přesčasovou prací, ale nehrozí jim ani plat letového dispečera.

Po té, co se ministr dopravy vzdal zprostředkování ve sporu mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci se totiž zdá, že dispečeři jsou stejně nahraditelní jako kdokoli jiný. Management řízení letového provozu slíbil situaci vyřešit do deseti dnů, což je zřejmě doba potřebná na uzavření kontraktů s dispečery ze zahraničí.

Co vedlo české dispečery k tomu, že ohrozili svou kariéru? Zřejmě špatně pochopili, proč se s nimi jedná v rukavičkách. Bylo tomu tak proto, že drželi prst na spoušti. Ve chvíli, kdy tu spoušť zmáčkli, způsobili škodu, která opatrné vyjednávání s nimi činí zbytečným. Dispečeři, kteří se považovali za elitu (a nikdo jim to neměl odvahu vyvracet) teď zřejmě budou překvapeni, když uslyší, že brali desítky tisíc za práci, kterou může klidně dělat cvičená opice.

Přesně těmito slovy se o dispečerech k mému překvapení vyjádřil jeden novinář specializující se na problematiku letectví. Tvrdil mi, že řeči o náročnosti této profese jsou pouze mýtem.

V příštích dnech se uvidí, zda měl pravdu. Pokud ano, mělo by to být pro každého, kdo si připadá nenahraditelný poučením. Příliš si o sobě myslet je nejlepší způsob jak ztratit slušně placenou práci. Vedle leteckých dispečerů jsou zde i jiné rádoby elity a elitní jedinci, jejichž nedůležitost dobře vynikne, když místo užitku začnou působit škodu.

(Vysílá se ve čtvrtek 30. září ráno.)

Jan Hurych

Přečetl jsem si článek pana Lubomíra Machaly z Olomouce a zaujalo mě několik vět z jeho dopisu. Ač je mi jasné, že i budoucí učitelé musí být pochopitelně z něčeho zkoušeni, zkoušení ze čtení je asi hodně odlišné od jiných zkoušek.

Souhlasím s tvrzením, že to, co dotyčný přečetl, nemusí být "povinná četba". To jsme zažili na gymplu v češtině a později na technice v jazykových předmětech a i v marxismu. Výhoda byla, že se předem znaly otázky a odpovědi, ať už ve formě "výcuců" nebo jako důsledek ustavičného omílání. Nevýhoda byla, že se při tom student vlastně nic nenaučil, leda jen papouškovat.

Zde se zřejmě zdá, že je možno mluvit o čtení knih autorů "ještě-ne-klasiků", kde prefabrikované obsahy jejich děl ani neexistují. Cituji : "Co přečte, to je mi v zásadě jedno. Ale musí být schopen o tom hovořit." Jenže co je tedy předmětem zkoušení: zda student umí vyprávět obsah knihy, provést kritiku autorova stylu, jeho námětu, zpracování, formy či autorových názorů? Tedy využití znalostí, které předem získal např. v předmětu "literatura" či jinde? Anebo je to ocenění vlastních názorů studenta, jeho vlastní kritiky autora, jak dalece umí posoudit vhodnosti zpracování a autorovo dílo vůbec? Není to tedy vlastně zkouška z něčeho úplně jiného jiného, než ze čtení?

A do jaké hloubky musí student znát teorii a dějiny literatury, aby své znalosti mohl při posuzování knihy vůbec uplatnit? Musí nutně přijít i na to, "co tím chtěl básník říci?" Pokud na to není dostatečně "vytrénován", bude mít asi značné problémy. Vždyť i kritici se kolikrát nemohou shodnout ani na jediné věci. Nebo jde jen o to, zda student dokáže opravdu samostatně myslet? Ale jak moc samostatně a jak moc správně?

Také zkoušející musí mít poměrně velmi dobrou představu o té které knize, znát její obsah, styl a případně si být dostatečně jistý, co tím skutečně chtěl autor říci. Jinak by asi sotva mohl vůbec "soudcovat". A také to se nezíská pouhopouhým čtením - ale co když zkoušející knihu ani pořádně nečetl? Může si být vůbec jistý, že mu student neblábolí nesmysly? Není to vlastně trochu taky zkouška zkoušejícího?

Poznámka JČ: Pane Hurychu, máte pravdu, že se pozastavujete nad tím, jaké "lektvary" my, "humanističtí" "vědci", vlastně vaříme na těch "našich" vysokých školách. Každé umělecké dílo je svou podstatou mnohoznačné a přesahuje, transcenduje běžné schopnosti verbálního vyjadřování. Kdyby šlo jasně definovat, "o čem ta kniha je", "co chtěl básník říci", autor by se nemusel obtěžovat tu knihu psát, obraz malovat, hudbu skládat, film natáčet. Mohl by o tom přece jen hovořit. Každá analýza uměleckého díla je nutně svou definicí nedostatečná, protože každé dílo přesahuje skutečnost, je "někde za", jak to napsal Jan Skácel. Literární zkouška (zde v Británii jsou jen písemné, v ČR jsou ústní) zkoumá, do jaké míry si student osvojil teoretické nástroje, s jejichž pomocí může k literárnímu dílu přistupovat a dostat z něho snad víc než řadový čtenář, nebo tomu líp porozumět, nikdy však z něho nedostane všechno. Jediné řešení a správná odpověď neexistuje. Vnímání uměleckého díla je aktivní proces, který mimochodem taky trochu bolí. Proto se lidi raději často dívají na Baywatch.

Ondřej Procházka

Politické kroky dnešního českého prezidenta ve vztahu k bezmála desetileté historii krvavých etnických střetů na území někdejší komunistické Jugoslávie bývají částí české intelektuální elity vnímány jako zářný příklad politické kultury evropské úrovně. V chápání mediálně vlivné skupiny českých misionářů euroatlantické integrace jde o více než slušnou výkladní skříň, za níž se ukrývá zbytek provinciálního a smradlavého českého krámu. Publicista Jan Urban se před více než třemi lety nechal slyšet, že Václav Havel je to nejlepší, co česká politika v souvislosti s válkou na Balkáně nabídla, podle politiloga Jiřího Peheho právě prezident svým zásadovým postojem demaskoval slabost ostatních českých politických elit a Břetislav Rychlík letošního léta označoval v Lidových novinách postoje Václava Havla k poslední balkánské krizi za "čestné a chlapské" a vzýval ho coby pevný ostrov zmiňovaných ctností, čnějící v českých politických poměrech nad temnými vodami morální bídy.

Skutečný evropský a potažmo i světový formát Havlových postojů k balkánským krizím lze odvodit především z toho, že vždy věrně sledovaly ideovou doktrínu těch činitelů, které determinovaly politiku mezinárodního společenství k bývalé Jugoslávii, přesněji řečeno německé, a o od nástupu Clintonovy administrativy v roce 1994 i americké diplomacie. Je to hlavní příčina jejich obliby mezi těmi, kteří těsné sepětí České republiky s politikou západního světa povýšili na absolutní kritérium hodnocení české společnosti. Ten, kdo je s realitou Balkánu alespoň v hrubých rysech obeznámen, může ale jen stěží přijmout závěr, že Havlova vystoupení vyvěrají ze znalosti tamních poměrů a že svá morální východiska mají v tradičních hodnotách západní kultury. Spíše naopak: neznalost, kterou český prezident při mnoha příležitostech demonstroval, je podivuhodná, a morální pružnost, s níž k jednotlivým aspektům balkánské apokalypsy přistupoval, zanechává nepěkné skvrny na pověsti nesmlouvavého ochránce lidských práv, kterou si dříve vydobyl.

Před několika dny přijal Václav Havel na zámku v Lánech jednoho z vůdců srbské opozice Vuka Draškoviče. V zájmu nezasvěceného čtenáře se hodí podotknout, že tento charismatický srbský politik a spisovatel věnoval většinu své literární i politické dráhy pokusům o rehabilitici roajalistické srbské válečné rezistence, vystavěné na krajně pravicových, šovinistických základech a v mezích svého mocenského vlivu důsledně potlačující práva všech nesrbských etnik jihoslovanského prostoru. Samo o sobě by to jistě nemuselo vadit: demokratů v evropském slova smyslu je na Balkáně pramálo a jejich politický vliv je povětšině zanedbatelný. Snad by nemuselo vadit ani to, že současný program Draškovičovy strany (SPO - Srbské hnutí obnovy) mj. jako předpoklad vytvoření dobrých vztahů Srbska s Chorvatskem uvádí překreslení státních hranic, "protože jen spravedlivě stanovené hranice zajistí trvalý mír". (To, že Vuk Draškovič v závislosti na aktuální politické konstelaci v minulosti označoval dnešního jugoslávského prezidenta Slobodana Miloševiče střídavě za zločince a oduševnělého a šaramantního muže, vadit také nemuselo: i v terminologii hlavního amerického vyjednavače pro Balkán Richarda Holbroka se v dobách daytonských jednání pro dnešního "bělehradského vraha" našla o mnoho přívětivější přízviska: Miloševič byl nazýván "naším mužem v Bělehradě", "nadějí Západu" a člověkem, který "to zařídí".) Tím skutečným projevem Havlovy dezorientace je nicméně prezidentovo bizarní zdůvodnění Draškovičova přijetí, které zůstalo v komentářích českého tisku zcela opomenuto.

Václav Havel se nechal slyšet, že Vuka Draškoviče příjímá proto, že chce vyjádřit svou podporu každodenním pouličním demonstracím v Bělehradě, jejichž ohlas právě v době návštěvy upadá. Demonstrace, které měl Havel na mysli, přitom nepořádá Draškovičovo SPO, nýbrž hnutí Společenství za změny, v jehož jádru stojí Demokratická strana Zorana Djindjiče. Vuk Draškovič se od nich ostentativně distancoval a jejich organizátory dva dny před příletem do Prahy pateticky označil za zrádce srbského národa. Právě v době, kdy Václav Havel podle vlastních představ vyjadřoval svou podporu demonstrantům svým projevem přízně Vukovi Draškovičovi, procházel jejich průvod kolem sídla SPO a ohlušujícím pískotem dával najevo svůj nesouhlas s postojem jejího předsedy.

Je otázka, proč to prezidentovi nikdo z jeho poradců neřekl. Výsledný lapsus je ve svých důsledcích vcelku nevinný. Vyvolává určité reminiscence na Havlovu návštěvu bosenského Sarajeva v prosinci roku 1995, jejíž proklamovaný symbolický význam měl spočívat v tom, že se odehrála v době katolických Vánoc, tj. u příležitosti svátku, který si ani jedno ze zde podstatněji zastoupených etnik (bosenští Muslimové a pravoslavní Srbové) nepřipomíná. V balkánské agendě českého prezidenta ale bohužel nechybí ani poněkud zlověstnější počiny.

Na jaře 1991, tj. v době, kdy posttitovská Jugoslávie ještě existovala, kdy i přes překotný nástup srbského, chorvatského a později i muslimského nacionalismu existovalo v jihoslovanském prostoru velké množství lidí, kteří se považovali za Jugoslávce a měli upřímný zájem na udržení společného státu a harmonizaci mezietnických vztahů, v době, kdy se nezanedbatelnému mocenskému vlivu těšila reformní a myšlence národnostní tolerance oddaná federální vláda Chorvata Ante Markoviče, přicestoval na Havlovo pozvání do Prahy jistý Dobroslav Paraga. Tento tehdy jedenatřicetiletý muž byl o jedenáct let dříve komunistickým režimem na tři roky uvězněn, když jako student záhřebské univerzity organizoval petici požadující propuštění chorvatských politických věznů. Na počátku roku 1990 pak obnovil tzv. Chorvatskou stranu práv. Šlo o politickou organizaci s šovinistickou protisrbskou tradicí, spojenou mj. s postavou ustašovského diktátora Ante Paveliče. Václavem Havlem byl Paraga přesto přijat jako bojovník za lidská práva v Chorvatsku.

Stojí za zmínku, že v roce 1991 Paragova strana v tzv. Červnové chartě vyzvala k "obnově a znovuvytvoření Nezávislého státu Chorvatsko (NDH, tj. Paveličovy hrůzovlády) na jeho úplném historickém a etnickém teritoriu", tj. včetně Bosny a Hercegoviny a části Černé Hory a Srbska. Když se v Chorvatsku rozhořela občanská válka, postavila Paragova strana vlastní paramilitární jednotky, které tento program měly uvést do praxe. Násilnosti páchané Paragovými dobrovolníky patří k zřídkakdy zmiňovaným aspektům chorvatské občanské války. Sám Paraga se v čase války vyjádřil, že Paveličova Ustaša byla "příliš liberální. Kdyby byla dosáhla toho, co si vytyčila, tak bychom teď nebyli v takovém postavení." Připomeňme, že Paveličův program si vytyčil mj. úplné vyhlazení srbského etnika na území NDH.

Na obranu tehdejšího československého prezidenta je nutno podotknout, že nebyl jediným státníkem, který Dobroslavu Paragovi věnoval svou přízeň. V dubnu 1990 byl Paraga přijat rakouským prezidentem Kurtem Waldheimem, v červenci 1991 předsedou albánské Demokratické strany Salihem Berišou a ještě v červnu 1992 (!), tj. půl roku po té, co byl chorvatskou státní prokuraturou obžalován ze šíření fašistické symboliky, předsedou zahraničního výboru německého Bundestagu Hansem Sterckenem.

Na počátku léta 1991 Václav Havel rezolutně podpořil chorvatskou secesi od jugoslávské federace, přestože chorvatský stát se konstituoval na vyhraněně nacionalistických základech, odmítl garantovat menšinová práva šestiny svých obyvatel a právě jeho mezinárodní uznání se stalo předvídatelným faktorem geneze pozdější krvavé války v Bosně a Hercegovině. A v létě 1995 vyjádřil své pochopení pro brutální vojenskou operaci "Bouře", při které chorvatská armáda dobyla oblast tzv. Krajiny, do té doby obsazené separatistickými jednotkami chorvatských Srbů. Havlova porozumění se chorvatské vládě dostalo přesto, že k akci sáhla v okamžiku, kdy opuštění krajinští Srbové poprvé vyjádřili ochotu jednat o reintegraci obsazeného teritoria do chorvatského státu. Přesto, že v jejím důsledku musely opustit své domovy stovky tisíc srbských obyvatel, které tuto oblast obývaly po staletí. A přesto, že akci provázelo masové a systematické porušování lidských práv, které si svým rozsahem a použitými metodami nijak nezadalo s barbarským řáděním srbských paramilitárních formací v první fázi chorvatské války, které Václav Havel vehementně a jistě oprávněně odsuzoval. Trvající odliv srbského obyvatelstva a léta politických perzekucí namířených proti zbývajícím chorvatským občanům srbské národnosti nechávají českého prezidenta zcela chladným.

Samostatnou kapitolou jsou pak Havlovy projevy při letošní eskalaci kosovské krize. Nemíním se zde pouštět do jejich podrobné analýzy. Pozastavím se jen nad tím, že závažný problém porušování lidských práv v Kosovu, který existoval deset let, se do Havlovy rétoriky propracoval až v momentě, kdy se stal proklamovaným imperativem počínání mezinárodního společenství. Bezvýhradný souhlas s válkou vedenou proti Jugoslávii navíc českého prezidenta konfrontoval s nutností vyrovnat se s otázkou její mezinárodně-právní legality. Kromě divoké analogie o nutnosti pomoci těhotné ženě, kterou na ulici bije násilník, bez ohledu na mínění OSN, přinesl český prezident i poněkud vycizelovanější formulaci morálních východisek svých aktuálních postojů.

Ve svém článku "Kosovo a konec národního státu", publikovaném v New Yorku v červnu tohoto roku, napsal, že tato první válka, vedená "ve jménu principů a hodnot", není výrazem neúcty k mezinárodnímu právu, ale odehrává se "naopak z úcty k právům, které znamenají víc než právo ochraňující suverenitu států, právům lidským." Přenesme se přes to, že konec národního státu zde ohlašuje státník, který před sedmi lety podpořil rozklad multietnického společenství v posttitovské Jugoslávii a který prosazoval mezinárodní uznání nástupnického státu, jehož ráz byl nepokrytě nacionalistický. Podstatnější je, že ponurá historie masového porušování lidských práv v zemích Balkánu poslední kosovskou krizí celkem určitě neskončí. Bude zajímavé sledovat, s jakou důsledností bude Václav Havel při svém hodnocení počínání mezinárodního společenství schopen dostát morálnímu imperativu, který tak explicitně formuloval.

V české společnosti by se určitě našli lidé, kteří si ve vztahu k balkánské apokalypse počínali nekonzistentněji, zmateněji a morálně nepevněji než český prezident. Pro hlavu státu by ale měla platit jiná kritéria. Pakliže jsou početné přehmaty v prezidentově balkánské politice přecházeny mlčením nebo prezentovány dokonce jako dobrý příklad pro českou veřejnost, svědčí to v lepším případě o neinformovanosti, v horším o úpadku kritického myšlení.