Zkoušení ze čtení
Malý příspěvek k diskusi o literatuře
Přečetl jsem si článek pana Lubomíra Machaly z Olomouce a zaujalo mě několik vět z jeho dopisu. Ač je mi jasné, že i budoucí učitelé musí být pochopitelně z něčeho zkoušeni, zkoušení ze čtení je asi hodně odlišné od jiných zkoušek.
Souhlasím s tvrzením, že to, co dotyčný přečetl, nemusí být "povinná četba". To jsme zažili na gymplu v češtině a později na technice v jazykových předmětech a i v marxismu. Výhoda byla, že se předem znaly otázky a odpovědi, ať už ve formě "výcuců" nebo jako důsledek ustavičného omílání. Nevýhoda byla, že se při tom student vlastně nic nenaučil, leda jen papouškovat.
Zde se zřejmě zdá, že je možno mluvit o čtení knih autorů "ještě-ne-klasiků", kde prefabrikované obsahy jejich děl ani neexistují. Cituji : "Co přečte, to je mi v zásadě jedno. Ale musí být schopen o tom hovořit." Jenže co je tedy předmětem zkoušení: zda student umí vyprávět obsah knihy, provést kritiku autorova stylu, jeho námětu, zpracování, formy či autorových názorů? Tedy využití znalostí, které předem získal např. v předmětu "literatura" či jinde? Anebo je to ocenění vlastních názorů studenta, jeho vlastní kritiky autora, jak dalece umí posoudit vhodnosti zpracování a autorovo dílo vůbec? Není to tedy vlastně zkouška z něčeho úplně jiného jiného, než ze čtení?
A do jaké hloubky musí student znát teorii a dějiny literatury, aby své znalosti mohl při posuzování knihy vůbec uplatnit? Musí nutně přijít i na to, "co tím chtěl básník říci?" Pokud na to není dostatečně "vytrénován", bude mít asi značné problémy. Vždyť i kritici se kolikrát nemohou shodnout ani na jediné věci. Nebo jde jen o to, zda student dokáže opravdu samostatně myslet? Ale jak moc samostatně a jak moc správně?
Také zkoušející musí mít poměrně velmi dobrou představu o té které knize, znát její obsah, styl a případně si být dostatečně jistý, co tím skutečně chtěl autor říci. Jinak by asi sotva mohl vůbec "soudcovat". A také to se nezíská pouhopouhým čtením - ale co když zkoušející knihu ani pořádně nečetl? Může si být vůbec jistý, že mu student neblábolí nesmysly? Není to vlastně trochu taky zkouška zkoušejícího?
Poznámka JČ: Pane Hurychu, máte pravdu, že se pozastavujete nad tím, jaké "lektvary" my, "humanističtí" "vědci", vlastně vaříme na těch "našich" vysokých školách. Každé umělecké dílo je svou podstatou mnohoznačné a přesahuje, transcenduje běžné schopnosti verbálního vyjadřování. Kdyby šlo jasně definovat, "o čem ta kniha je", "co chtěl básník říci", autor by se nemusel obtěžovat tu knihu psát, obraz malovat, hudbu skládat, film natáčet. Mohl by o tom přece jen hovořit. Každá analýza uměleckého díla je nutně svou definicí nedostatečná, protože každé dílo přesahuje skutečnost, je "někde za", jak to napsal Jan Skácel. Literární zkouška (zde v Británii jsou jen písemné, v ČR jsou ústní) zkoumá, do jaké míry si student osvojil teoretické nástroje, s jejichž pomocí může k literárnímu dílu přistupovat a dostat z něho snad víc než řadový čtenář, nebo tomu líp porozumět, nikdy však z něho nedostane všechno. Jediné řešení a správná odpověď neexistuje. Vnímání uměleckého díla je aktivní proces, který mimochodem taky trochu bolí. Proto se lidi raději často dívají na Baywatch.
