Tři Václavové
An English version of this article is available here in Central Europe Review.
(Čísla v textu odkazují k poznámkám, uvedeným u anglické verze článku.)
Česká republika je mladá země. Někteří Češi hovoří o dlouhé historii svého národa a většina českých intelektuálů zastává názor, že Československo vzniklo v roce 1918. Snaží se zdůražňovat spojitost s první Československou republikou.
Ve skutečnosti však Česká republika vznikla 1. ledna 1993.
Může se to zdát triviální, ale je nesmírně důležité uvědomit si, jak nesmírně mladá je Česká republika, když analyzujeme její společnost, politiku, ekonomiku i kulturu. Stejně jako v každé nové zemi, která je utvořena v hektickém porevolučním období, dosud nebyly vytvořeny normy, společnost je v chaosu, otázky totožnosti a občanství jsou vysoce důležité a politická situace je nestabilní, protože v mnoha oblastech neexistuje predecens.
Právě proto, že je Česká republika v tak nestabilním stavu, je velmi zajímavým tématem studia. Můžeme pozorovat, jak se nám utvářejí pravidla hry přímo před očima. Samozřejmě, lidé soupeří o to, kdo má mít právo definovat pravidla hry, a v této neklidné situaci se projevují různé intelektuální směry.
Pokusíme-li se tento vývoj trochu systematicky uspořádat, nutně to bude zjednodušením mnoha nejrůznějších názorů a pojmů, které spolu nyní denně soupeří ve veřejné debatě v České republice. Česká společnost je dosud od roku 1993 jen velmi nepevně utvořená a nelze ji definovat příliš přesně.
Nicméně, na první pohled vidí člověk tři trendy v České republice, a pokud čtenář dovolí určité zjednodušení, lze je charakterizovat jako soupeření mezi třemi Václavy.
Tradiční politické pojmy levice, pravice a středu nejsou vůbec tak důležité, jakou veřejný boj mezi těmito třemi přístupy v oblasti politického myšlení, které symbolicky představují čeští tři Václavové: Václav Havel, Václav Klaus a dávný kníže Václav. Jsou to tři soupeřící definice české společnosti, které všechny v současnosti usilují o pozornost širší české veřejnosti.
Václav Havel
Jeden myšlenkový trend, zjevně viditelný v současné české společnosti a politice, lze spojit se jménem Václava Havla, českého dramatika, prezidenta, který býval disident. Je to intelektuální trend, zdůrazňující morálku a humanismus. Je to směr, který uvažuje o společnosti jako o celku a požaduje, aby docházelo k zlepšování ve prospěch společného blaha.
Tento poslední bod spojuje tento myšlenkový trend přímo s podporou pro "občanskou společnost", to je kauza, kterou nezávislí čeští intelektuálové podporují už alespoň deset let. (1) Občanská společnost bývá definována jako veřejný prostor mezi státem a rodinou: může jít o asociaci filatelistů, o dobrovolné hasiče, o sportovní klub, o nevýdělečnou charitativní organizaci nebo o politickou stranu. Rozvoj těchto sektorů společnosti byl považován za univerzální lék proti atomizaci společnosti za komunistické éry. Zdravá občanská společnost byla považována za klíč ke zdravé demokracii a stala se námětem hlavních projevů jejího čelného stoupence, Václava Havla. (2)
Ale čeští intelektuálové projevovali a projevují tendenci distancovat se od politických stran jako takových, protože mají velkou nedůvěru k jakékoliv organizaci s názvem "strana", jelikož jim to připomíná systém, v němž strana znamenala Státostranu. Slovo "lobby" má také v českém kontextu záporný podtext, protože navozuje dojem, že společnost není jednotná. (3)
Ten trend v české společnosti, který zastupuje Václav Havel, byl původně fascinován myšlenkou "nepolitické politiky". Pojem "nepolitické politiky" se zrodil z hluboké nedůvěry vůči stranám. Lidé měli utvořit širokou frontu ve snaze vyřešit společenské problémy. Tento směr zastávali koncem roku 1990 a začátkem roku 1991 odpůrci Václava Klause během rozštěpu Občanského fóra, poloanarchické organizace, která svrhla komunisty v ulicích v roce 1989 a u volebních uren v roce 1990. Mnozí členové Občanského fóra, včetně blízkých známých Václava Havla, možná předpokládali, že revoluční euforie potrvá trochu déle, než jak tomu bylo ve skutečnosti, a chtěli udržet Občanské fórum při životě jako široce definované společenské hnutí. Jiní, které vedl Klaus, chtěli jasně definovat, co hnutí podporuje, zejména co se týče ekonomiky. Když se Občanské fórum rozštěpilo (definitivně v březnu 1991) a nakonec zvítězila ve všeobecných volbách roku 1992 Klausova nová strana, Občanská demokratická strana idealisté prohráli velmi podstatnou bitvu. (4)
Na jedné straně, sociální a intelektuální trend, představovaný Václavem Havlem, lze považovat za šlechetný, morální a kultivovaný. Ale na druhé straně je pravda, že tyto cíle nezískaly skoro žádnou podporu u širší veřejnosti, která považuje bývalé disidenty většinou za nepraktické lidi, příliš intelektuální a mimo styk se skutečným životem.
Tábor idealistů však volební porážkou v roce 1992 nezmizel. Intelektuálové, kteří podporovali optimistický Havlův trend, byli většinou odsunuti na kraj společnosti a rozptýleni do státního aparátu, do diplomatických služeb a do sdělovacích prostředků, avšak tu a tam stále existují, stojí ve vlivném stínu. Tento způsob uvažování se pokusil letos v létě o určitou obrodu v hnutí "Impuls 99" (5). Tento přístup však i nadále považuje většina obyvatelstva za nerealistický a neschopnost těchto lidí navázat kontakt s občanstvem a vést je vytvořil politické a pojmové vakuum, které tak rychle vyplnil druhý hlavní trend v české společnosti.
Václav Klaus
Když po roce 1992 upadl význam společenského hnutí, představovaného Václavem Havlem, dominující roli převzaly postoje jiného, soupeřícího Václava, Václava Klause. Tento myšlenkový postoj v České republice je nekonečně pragmatický.
Je to trend, který se neobával přijmout nálepku "strana" a přijmout systém politických stran, což byla, podle Klause, "normální, staletí zavedená praxe všude v rozvinutém světě". (6) Tento postoj považoval "nepolitickou politiku" za špatně definovanou, možná i trochu neseriózní. Klaus označil první skupinu nálepkou "snílci". (7)
I když tento myšlenkový trend podporují lidé nejrůznějších politických přesvědčení a členové všech politických stran, představuje ho Václav Klaus, protože Klaus tak jasně definoval - dalo by se dokonce říci vynalezl - stranický systém v České republice. Ano, Klaus definoval většinu veřejné debaty v ČR od roku 1991, a dokonce nyní, v roce 1999, kdy je prý jeho strana v opozici, udržuje si Klaus definující moc nad politickou sférou prostřednictvím tzv. "opoziční smlouvy" s vládnoucími sociálními demokraty, což je předchůdce systému dvou politických stran a udržuje Klausovu ODS v mocenské hře jako tichého koaličního partnera. (8)
Tento trend je pragmatický, jasný a velmi zdůrazňuje tržně orientovanou rétoriku. Vždycky prosazoval individualismus, někdy až tak radikálně jako Margaret Thatcherová, která proslula svým výrokem: "Společnost jako taková neexistuje. Existují jednotliví muži a ženy a pak existují rodiny." (9)
Tento trend nespoléhá na "občanskou společnost". Ve skutečnosti je tento trend otevřeně nepřátelský pojmu občanské společnosti. Klaus sám jasně odmítl občanskou společnost. Charakterizoval ji jako "nenormální". Systematicky odmítá přijmout myšlenku, že by neziskové organizace mohly pomáhat společnosti stejně významně jako organizace, zaměřené na zisk. (10)
Obdobně, Klaus a intelektuální hnutí, které představuje, přímo odmítají projekty, založené na představě společenské soudržnosti nebo na nevyzkoušených plánech. Dělejme jen to, o čem bylo dokázáno, že to na Západě funguje, to byla rétorika, která byla volebně úspěšná. Jedním z hlavním hesel Klausovy strany ve volbách v roce 1998 bylo "Odmítněte socialistické experimenty", nikoliv proto, že by ostatní strany navrhovaly megalomanské projekty komunistického stylu, ale protože to heslo vyjadřuje dobře to, co mnozí ve společnosti chtějí slyšet: žádné velké projekty pro "sociální blaho" a nic, co by připomínalo sociální inženýrství. Navzdory tomu, že mezi vzdělanci v Británii a v Americe je stále populárnější "třetí cesta" - což má zřejmě být něco mezi socialismem a kapitalismem - podle Klause je "třetí cesta" nejrychlejší cestou do třetího světa". (11)
V české společnosti naprosto položilo vydělávání peněz v devadesátých letech morálku na lopatky. Lidé s protekcí shromáždili velké bohatství, které jim nabídla privatizace. Éru jasně shrnul Václav Klaus - "Špinavé peníze neexistují" - a Tomáš Ježek, kdysi vlivný privatizační činitel, ředitel Fondu národního majetku, který uvedl, že privatizace je závod mezi ekonomy a právníky, v němž musejí být ekonomové napřed. I když oba posléze začali popírat, že něco takového kdy říkali, tyto výroky se staly součástí národního folklóru jako symboly doby. (12)
Většina české společnosti otevřeně odmítla nerealistické ideály Havlovy politické filozofie a přijala Klausův způsob uvažování. Vznikl jasný systém politických stran a země bez rozmyslu přijala volný trh, který byl - ze zpětného pohledu je to jasné - více neregulovaný než cokoliv, co existuje na Západě.
Klaus dokonce prosazoval myšlenku, že se Česká republika stane vzorovou tržní demokracií, že bude nejen lepší, než její sousedi ve střední a východní Evropě, (13) ale že bude lepší než Západ. Tento postoj "západnější než Západ", postoj, že "Češi rozumí všemu nejlépe" je špičkou nacionalistického ledovce, který hrozivě plave ve vodách české společnosti.
Kníže Václav
O "dobrém králi Václavovi" z anglické viktoriánské koledy, neboli knížeti Václavovi (c. 907 - 935), patronu Čechů, lze říci, že představuje třetí hlavní trend v české společnosti a v české politice: je to trend, který zdůrazňuje "velikost českého národa" a je v podstatě nacionalistický. Tím v žádném případě nechci naznačit, že byl svatý Václav nějakým způsobem nacionalista - to by byl anachronistický nesmysl.
Svatý Václav je zde prezentován jako symbol těch myšlenek a moderních společenských trendů, které ospravedlňují své činy etnicko-nacionalistickými argumenty. Takové argumenty a takové společenské trendy zdůrazňují "národní charakter" a využívají - někdo by mohl říci zneužívají - historiografie na pomoc argumentace při veřejné debatě nebo k získání politických výhod.
Přirozeně, kníže Václav není jediný, ani v žádném případě první starobylý český hrdina, na něhož se lidé odvolávají při veřejné debatě. Podle toho, jaké "národní rysy" chce mluvčí zdůraznit, k dispozici je celý pantheon hrdinů.
Někteří se odvolávají na Františka Palackého, historika z devatenáctého století a představitele českého národního obrození a na T. G. Masaryka, prvního československého prezidenta, když chtějí zdůraznit demokratické tradice a "vrozenou demokratickou povahu" českého národa. (15)
Samozřejmě, opačnou stranou mince je to, že Masaryk vytvořil z Palackého představy o neustálém boji mezi Čechy a Němci základní kámen nového státu, který vznikl po první světové válce, a tento pojem nevyhnutelného etnického konfliktu vytváří v širší české společnosti silný proud i v devadesátých letech našeho století. Někteří dnešní čeští intelektuálové - jasně v souladu s havlovským trendem v české společnosti - nedávno kritizovali Palackého i Masaryka, ale to bylo jen součástí neúspěšného intelektuálního úsilí vnutit česko-německé smíření neochotné české veřejnosti. (16)
Ostatní autoři a politikové odkazují na jiné národní hrdiny, jako je Karel Havlíček Borovský, novinář a buditel z devatenáctého století, Jan Ámos Komenský (známý na Západě jako Comenius), pedagog ze sedmnáctého století, Jan Hus, náboženský reformátor z patnáctého století či náboženští rebelové z patnáctého století, kteří přejali své jméno i inspiraci od Husa a jeho mučednictví. Mluvčí se vždycky vztahuje k historické postavě podle toho, jakou "národní vlastnost" chce zdůraznit. Celý proces této reflexe posiluje představu, že český národ existuje a že jeho členové projevují určité charakteristické vlastnosti. (17) Tedy, že emoci a myšlenky v dnešní české společnosti mají jakési prapůvodní, etnické vysvětlení.
Nejotevřeněji nacionalistickou součástí veřejné debaty je zjevně neofašistický jazyk české Republikánské strany. Pravidelně se ve svém listě Republika odvolávají na národ a dokonce hovoří o nutnosti zachovat jeho etnickou čistotu. (18) Avšak Republikáni stojí jen na nejčernějším konci nejasného spektra nacionalismu, který prostupuje českou společností. Všechny politické strany využívají občas nacionalismu a dokonce i v novém českém liberalismu je zjevné, že využívá národních mýtů.(19)
Možná je ještě důležitější, že v celé české veřejné debatě se diskurs soustřeďuje na etnické "my". Palcové titulky jako "Vyvážíme X do..." anebo "Evropská unie nám nařizuje..." jsou možná považovány za normální ve všechn evropských národních státech, alespoň v bulvárním tisku. Ale v České republice pravidelně používají seriózní i bulvární noviny (pokud lze český tisk podle těchto kategorií rozlišovat) výrazy jako "naši Romové" a "naši Němci" a tím jasně projevují, že české "my" je etnické "my", znamená to "my Češi". Takového jazyka používají negramotní násilníci na ulici i univerzitní vědci. Výlučnost, kterou to vnucuje veřejné debatě, má vážný dopad pro otázky soužití s menšinami v České republice.
Bitva o definici společnosti
Jako každý popis složité společnosti je toto trojdílné líčení českého světa zjednodušením a obdobně jako každý hovor o "levici, pravici a středu" má tato debata o "Václavovi, Václavovi a Václavovi" svá omezení. Avšak tito tři symboličtí Václavové jsou v dnešní politice daleko důležitější než tradiční politické spektrum. Stojí v samém ohnisku politické debaty a veřejného života dnešní České republiky. Nejsou to osobnosti a nejsou to jen jednoduché myšlenky: jsou to celé koncepty, celé systémy, celé způsoby, jak pohlížet na společnost.
Když jsem charakterizoval tyto tři myšlenkové trendy v dnešní České republice, nechtěl jsem tím vzbudit dojem, že každý český občan patří alespoň do nějaké této kategorie. Je to spíše trojdílná duševní mapa a poznávací krajina dnešní české společnosti. Všechny tři trendy jsou totiž do určité míry viditelné ve všech politických stranách, u každého politika o i každého jednotlivého občana.
Havlovský postoj zdůrazňuje rozvoj "občanské společnosti", odmítá roli podnikatelských zájmů a podtrhuje význam humanistické, bratrské lásky pro bližního. Klausovský postoj spoléhá na hyperrelativismus a popírá, že společnost vůbec existuje. A nakonec nacionalistický postoj zdůrazňuje existenci niterně pociťovaného etnického národa, výlučného "my". Všechny tři tyto prvky jsou aktivní v dnešní české společnosti a soutěží o prostor ve veřejné sféře.
Skutečná debata, která leží vskrytu pod povrchní veřejnou debatou je tedy bitvo o to, jak definovat samu společnost.
"Jaká bude česká společnost?" to je otázka, která se ozývá z většiny politické, kulturní a společenské argumentace v této nově narozené, porevoluční republice. Bude to společnost založená na určitém pojmu společného blaha, na síle individua nebo na představovaném historickém dědictví etnického národa? Který Václav zvítězí a převládne v nadcházejících desetiletích v českém světě? Havel? Klaus? Kníže?
Z hlediska léta roku 1999 nelze prohlásit ani jednoho zatím za vítěze. Jak se situace vyřeší během nadcházejícího desetiletí je skutečná otázka. Možná jeden přístup jasně nad druhými dvěma nezvítězí. Možná, že nestabilní hospodářská, politická a sociální situace České republiky potrvá po určitou dobu a "Bitva tří Václavů" bude pokračovat celou řadu let.
