Zhodnocení a prognóza vývoje na Balkáně
I. Východiska a rizikové faktory
Ukončení leteckých náletů na Jugoslávii někteří vítají jako vítězství zdravého rozumu, jiní v nim vidí důkaz o nesmyslnosti takovýchto akcí, nebo naopak, považují jej za důkaz ospravedlnitelnosti všeho, co bylo proti nacionalistickému režimu Sl. Miloševiče podniknuto. Málokdo si však uvědomuje, na jak tenké hraně Evropa balancovala a jak málo scházelo, aby se tento konflikt rozšířil do nekontrolovatelných rozměrů.
Uzavřením dohody o stažení srbských vojsk a paramilitárních sil z Kosova však není toto nebezpečí ani zdaleka definitivně zažehnáno. K tomu, abychom mohli kvalifikovaně zhodnotit, jaká nová rizika vstupují do hry, je třeba, abychom z nadhledu zhodnotili nedávnou minulost a podívali se na ni ve světle současných výsledků. Zde musíme striktně vycházet se zásady, že každá budoucnost je dána výchozími podmínkami systému, nikoli emocemi, předpojatostí nebo zbožnými přáními politiků, natož komentátorů.
Podíváme-li se na průběh tohoto konfliktu z širšího hlediska, můžeme v něm nalézt několik rovin, přičemž v každé z nich byl vnímán poněkud rozdílně. Oponenti řešení, jaké zvolila Aliance, v zásadě tvrdili, že Aliance se bombardováním dopustila stejných zločinů jako Miloševič, že letecké údery byly v rozporu s Chartou OSN, případně, že Miloševič byl v právu, jelikož hájil nedotknutelnost státní suverenity své země, nebo, že celý tento problém šlo sprovodit ze světa jednáním bez použití síly.
Pro účel naší diskuse není rozhodné, z jakých pozic tyto názory vycházely, ale je důležité vidět, jaký dopad mohou mít v situacích, kdy půjde o mnohem více. Na tom by totiž někdy mohla záviset budoucnost nejen Evropy.
Podívejme se, zda srovnání Miloševičova režimu s politiky Aliance bylo z pozice dnešních zkušeností oprávněné. Charakteristickým rysem autorů těchto obvinění bylo, že na jedné straně velmi ostře kritizovali každou vojenskou akci Aliance ( a dalo se z logiky věcí usuzovat, že k omylům v zasažených cílech dojde), kdežto na druhé straně byli neobyčejně tolerantní k evidentním (naplánovaným) zločinům páchaným státní mocí na bezbranných civilistech v Kosovu. Vedle toho se ukázala všechna tvrzení, že humanitární katastrofu zavinila Aliance bombardováním (Dienstbier) jako velmi neseriózní a zavádějící, už jen proto, že propůjčovala legitimitu názorům všech zastánců Miloševičova režimu. Nutno dodat, že Miloševič takovéto lidi potřeboval, nejen proto, že před svými občany je mohl prodat jako důkaz své státotvornosti, ale mohl být v pokušení oddalovat jakákoli jednání, bez ohledu na důsledky bombardování, v naději, že nakonec se uvnitř Aliance objeví tak velké rozpory, které by mu poskytly možnost uhájit etnicky vyčistěná území před návratem uprchlíků.
Hromadné hroby, objevené silami KFOR v Kosovu, usvědčující Miloševiče ze zločinu genocidy, spáchané dlouho před tím, než k bombardování došlo, jsou pádným důkazem, že humanitární katastrofa by se konala i bez bombardování, nepochybně s mnohem hrůznějšími následky, přičemž Miloševič by z ní vyšel jako vítěz, kdežto Aliance jako slaboch, jemuž zůstala viset na krku starost o více než milión morálně a duševně zdecimovaných uprchlíků. V podstatě by se tak Aliance (EU) ocitla v roli nedobrovolného sponzora prosazování ideologie Velkosrbské říše.
Nestálo by za to tímto problémem se zabývat, kdyby pro budoucnost neznamenal velké riziko, v každé situaci, kdy by šlo o bytí či nebytí sjednocené Evropy. Tím, že Miloševič násilně vyhnal milión lidí za hranice, přestal být kosovský problém jeho problémem, ale vtáhl do něj všechny státy zasažené exodem utečenců. K tomu musíme přičíst systematické vyvražďování civilistů a nelze jej srovnávat s útoky Albánců na Srby a jejich majetky, byť jsou eticky zrovna tak zavrženíhodné. Dělící čára mezi barbarstvím státní moci a nikomu nezodpovědných geril je neoddiskutovatelná. Riziko neschopnosti toto rozlišit se pak přenáší na všechny související aspekty a relativizuje je natolik, že ona ostrá dělící čára se pak rozplývá a otevírá prostor všem politickým dobrodruhům, aby si toto pokušení by v jiných formách a s jinými cíli zopakovali. Netřeba dodávat, že ne vždy by takováto dobrodružství mohla zůstat ohraničená, jak se děje v Kosovu.
Tímto jsme se dostali k dílčímu záviru, že nerespektování fundamentálních zásad, utvářejících mezinárodní vztahy na principech Charty OSN, nelze ospravedlňovat jejím překrucováním, případně jiným účelovým výkladem, ale vždy je nutno vycházet z reálné situace a pokud stojíme před volbou, které zlo zvolit jako řešení, nezbývá pak nic jiného, než to, které povede k obnovení nejen míru, ale také ke stabilitě, podstatně snižující riziko recidivy.
S tímto problémem pak velmi úzce souvisí otázka, zda bombardování bylo ospravedlnitelné a zda bylo tím správným prostředkem vedoucím k obnovení stability na Balkáně. Zkušenost posledních deseti let ukázala, že Miloševič považoval vyjednávání za slabost, kterou je nutno zapřáhnout do svých zámiru a těžit z ní maximum. Vhodně načasovaná kombinace války a vyjednávání se mu v Bosně potvrdila jako efektivní. Po ostudných kompromisech UNPROFOR, přinášejících podnes své neblahé dusledky, není divu, že Aliance akceptovala realitu Miloševičovy taktiky a hledala k ní odpovídající alternativu. Názory, že tímto šla na jeho úroveň, neobstojí. V situaci, kdy jugoslávská armáda začala obsazovat Kosovo a začala na místním obyvatelstvu uplatňovat etnické čistky, mající ještě před bombardováním na svědomí exodus tří set tisíc Albánců do okolních zemí a první hromadné hroby, bylo nepochybné, že Miloševiče může zastavit jen síla.
Nazíráno z tohoto úhlu pohledu, pak rozhodnutí o bombardování bylo zcela na místě, přestože neslo riziko nezamýšlených ztrát. Na druhé straně však bylo patrno, že Aliance neměla zpočátku jasně vyspecifikované politické cíle, jichž chtěla dosáhnout a spoléhala se na improvizaci, což se pak nutně projevilo v nedostatečně specifikovaných cílech vojenských. Je to však více problém zpravodajských informací na úrovni zahraničních služeb a jejich včasné vyhodnocování, než problém čistě politický (v ČR také problém, zda politikové jsou vždy natolik kvalifikovaní, aby těmto analýzám rozuměli). V důsledku toho se Aliance ocitla v časové tísni a nemohla jednat jinak.
Nutnost zbavit Miloševiče schopnosti vést válku byla evidentní a toto rozhodnutí se ukázalo být jak v krátkodobé, tak v dlouhodobé perspektivě správným. Přinejmenším byl tak Miloševič zbaven možnosti eskalovat konflikt jeho rozšířením na vzdornou Černou Horu, případně do Makedonie a Albánie.
Námitka, že pouze letecké operace nemohou vést k očekávaným výsledkům, se rovněž ukázala být neoprávněnou. Byla by na místě, kdyby Aliance usilovala o anexi minimálni části území Jugoslávie. Jelikož Aliance tyto cíle nesledovala, už tím, že zvolila tuto strategii, dala světu najevo, že žádné zištné cíle nesleduje. Přesto byla z několika stran neoprávněně obviňována z agrese. Realita sama ukázala, že šlo o jedinou schůdnou cestu, neobsahující vedlejší rizika, jak zastavit prohlubující se humanitární katastrofu a jak zabránit Miloševičovi, aby z ní mocensky těžil. Tato varianta sice nevedla ihned k cíli, ale přinejmenším zabránila dalším desetitisícům obětí, k nimž by zákonitě došlo, kdyby byla zvolena varianta pozemní operace. V tomto duchu pak bylo nutno vnímat zvyšující se intenzitu leteckých úderů. Nesmíme ztrácet se zřetele, že milión utečenců je vážný problém i pro EU, natož pro hospodářsky zaostalý Balkán. Aliance, i kdyby chtěla, nemohla dát těmto věcem volný průchod a ponechat na náhodě, kam se budou ubírat. Přinejmenším by tím ohrozila hospodářskou stabilitu svých vlastních zemí.
Počáteční opožděná reakce Aliance na záměry Miloševiče, zřejmě vycházející z předpokladu, že dá přednost jednání před konfrontací (viz aktivační rozkaz), pak vedla k opožděnému soustřeďování vojsk v oblasti, což si Miloševič zřejmě omylem vyhodnotil jako slabost, nikoli jako technický a logistický problém, a to urychlilo jeho rozhodnutí realizovat etnické pročistění Kosova. Na těchto chybných předpokladech, jak Aliance, tak Miloševiče, vidíme, že ve věcech války se nikdy nevyplatí nedotahovat věci do důsledku. Kdyby Aliance včas rozpoznala, o co Miloševičovi jde, mohla zahájit soustřeďování vojsk mnohem dříve a tím by si přinejmenším ušetřila miliardu dolarů budoucích výdajů. Na druhé straně však je třeba brát zřetel na tlak odpůrců silového řešení, kteří by zajisté takovouto iniciativu tvrdě kritizovali a u veřejnosti neobeznámené s finesami války by nepochybně slavili ještě viěší úspěch, než jakého dosáhli kritikou bombardování.
Je totiž nasnadě, že daň za zpozdilost a nerozhodnost je vždy větší a stojí mnohem více lidských životů, než kdyby tomu bylo opačně. Vstup vojsk KFOR do Kosova uzavřel jednu kapitolu tohoto letitého konfliktu a otevřel novou, přinášející vedle nadějí i řadu poučení. Je jen otázka, zda ti, jimž byly bližší emoce a subjektivní názory, aniž by zohlednili reálie, budou ochotni se poučit?
II. Nové rizikové faktory
Dohoda o stažení vojsk z Kosova kromě jiného obsahuje ustanovení o demilitarizaci UCK. Je dost důvodu domnívat se, že šlo o zájem všech stran konfliktu a nikoli o jednostranný ústupek. Z povahy konfliktu nepochybně vyplývá, že za sebou zanechal vzájemnou nenávist a hrozba etnických čistek v opačném gardu byla aktuální.
Skutečnost, že se UCK zavázala k odzbrojení do devadesáti dnů, je sice slibná, ale nelze přehlédnout, že UCK není jednotná a má mnoho frakcí, z nichž některé jsou velmi militantní. Nebude proto snadné tuto část dohody plnit a vždy zde bude existovat riziko, že radikální křídlo UCK začne vojskům KFOR vzdorovat. Jestliže Aliance nenajde sílu těmto snahám zamezit už v zárodku, vystaví se riziku, že některé skupiny se stáhnou do hor a zahájí gerilovou válku jak proti Srbům, umírněným Albáncům, tak proti Alianci. S ohledem na vzrůstající podporu v některých muslimských zemích by pak bylo velmi obtížné tomuto nebezpečí čelit.
Idea Velké Albánie je už dlouho na světě a má řadu fanatických stoupenců. S tím je třeba počítat a mít rovněž na zřeteli, že konflikt vzniklý pod touto vizí v sobě nese jak všechna rizika právě ukončené války, tak rizika spojená se vzrůstajícím fundamentalismem řady muslimských zemí. Ty faktory, které činí oblast od Balkánu po Kašmír velmi nestabilní a nepředvídatelnou, v nových formách stále přetrvávají a s nimi i riziko vzniku třetí světové války.
V souvislosti s dobrodružným obsazením letiště v Prištině ruskou jednotkou se však objevil další faktor, s nimž bude nutno v budoucnu počítat. Potvrdilo se totiž, že Rusko nemá zájem zařadit se do evropského integračního procesu ani v budoucnu a bude sledovat v mezích svých možností vlastní cíle. Vedle těchto snah se objevila vlastní interpretace mezinárodního práva a vztahu Ruska k jiným zemím.
Za úvahu stojí zamyslet se, co by se stalo, kdyby schopnost Ruska přemístit do Kosova více vojáků byla srovnatelná s možnostmi Aliance? Šli by Rusové na kompromis nebo do konfrontace s Aliancí? Našla by Aliance přijatelné řešení, aniž by riskovala svou nevěrohodnost? Tyto otázky jsou zcela legitimní, už jen proto, že snaha G7 dostat Rusko z hospodářského marasmu je velká a po čase by se mohla setkat s úspěchem.
Bylo by naivní očekávat od Ruska vděk natož vstřícnost. Spíše naopak. Rusové už dnes signalizují, jak nelibě nesou, když nikdo zasahuje v oblasti, kterou považují za svou zájmovou sféru. Obzvláště pro postkomunistické země to je důvod navíc, proč spěchat do NATO a EU. Kdo se ocitne mimo, ponese riziko, že kremelští politikové mu připomenou velmi nevybíravě, kam dlouho patřil.
Pro ČR to pak znamená, že by její politikové měli mnohem více dbát na to, abychom jednoznačně směřovali tam, kde můžeme najít nejen bezpčeí, ale také tu kulturu, která je nám blízká. Snahy euroskeptiků z ODS, jakkoli znějí vlastenecky, spíše zavánějí snahou udržet ČR co nejdéle v privatizačních tmách, aniž by vzali v potaz, jakou daň by nám budoucnost za tuto eventualitu připravila.
Jakkoli se zdá být tento problém od balkánských záležitostí odtažitý, faktem je, že ČR spolu s Polskem a Maďarskem je východní hranicí Aliance a její věrohodnost se v tomto prostoru opírá právě o nás.
Pro všechny, kteří si tato rizika uvědomují a dovedou je zasadit do širších souvislostí, postrádajících sentiment akademických humanistů, bylo velkým vystřízlivěním, když se v praxi potvrdilo, že česká armáda není schopná včas zorganizovat dostatečně věrohodnou sílu a politikové, i kdyby chtěli, nenajdou ve státní kase dost peněz na její financování. Ukázalo se, že to není problém vojenský, ale čisti politický, jehož kořeny sahají do privatizační tmy pana Klause.
Vedle toho se objevil ještě jeden velmi závažný faktor, který kdykoli v budoucnu může ČR (za určitých podmínek také Alianci) vystavit velkému riziku ochromení "nutnosti reakce v reálném čase" na vnější hrozby. Tím, že si Parlament ponechal ve své pravomoci rozhodování o použití armády ČR v rámci Aliance, aniž by bral ohled na stěžejní zásady vojenské vědy, se potvrdilo, že více než o bezpečnost státu mu jde o "držení moci" za každou cenu.
K tomu musíme přičíst fakt pouze formální funkce prezidenta, jako vrchního velitele ozbrojených sil, která je za těchto okolností více než iluzorní. Ve skutečnosti mají armádu v hrsti ne vždy kompetentní poslanci, mnohdy nemající o vojenské problematice ani ponětí. V podmínkách, kdy poslanci hlasují nikoli podle aktuálních potřeb, ale podle názoru partajních sekretariátů a ozvěn v preferencích, by se mohlo stát, že eventuální hrozba války je přiměje k politice epísmentu (mnichovanství), v době, kdy reálie doby budou vyžadovat právě opačný přístup. Kosovská krize plně prokázala, že tyto tendence na parlamentní půdě jsou (viz. postoj ODS, KSČM a některých poslanců ČSSD).
V době, kdy otázky války či míru se řeší v limitu několika dnů, je naprosto nepřijatelné, aby prezident nebo předseda vlády neměl k dispozici zákon, umožňující mu okamžité nasazení ozbrojených sil (v tom jsou zahrnuta i vojska Aliance a jejich pobyt na území ČR), do doby, než Parlament rozhodne svým hlasováním.
Vzrušené parlamentní debaty, zda letadla Aliance létají nad ČR ozbrojená či neozbrojená, zda pozemní transporty náhodou nevezou kanóny či tanky, byly ve světle časové tísně, v níž se Aliance nacházela, více než ostudné, signalizující především české veřejnosti, že některým politikům spíše než o bezpečnost nejen ČR, ale také celé Evropy, jde o volební preference.
Svou roli taktéž sehrála jistá míra neinformovanosti veřejnosti, většinou v důsledku černobílého vidění této války masmédii. Zde je vidět určitá informační mezera, o jejíž zaplnění by se mělo postarat především ministerstvo obrany. Denní briefingy Aliance sice nebyly vždy vyčerpávající, ale mohly by posloužit jako vzor, jak si s informacemi počínat. Občané by tím přinejmenším byli ušetřeni emocionálních výlevů některých žurnalistů a komentátorů, dosahujících v určitých momentech sílu dezinformační kampaně (Právo, Haló Noviny). Tím samozřejmě nelze nikomu upírat právo na vlastní názor, jen si dovolím upozornit, že právo občana na relevantní informace má tutéž hodnotu.
Vojenských cílů sice Aliance dosáhla, ale politických cílů ještě zdaleka ne. Návrat albánských utečenců do Kosova je jen jednou epizod této problematiky. Pro mírové uspořádání na Balkáně bude velmi důležité najít eticky přijatelný způsob, jak donutit nacionalisticky orientované politiky a Miloševiče k odstoupení. Miloševič má v tomto ohledu dosud velmi široký manévrovací prostor, aby emocionálně pusobil na Srby a lavíroval v mezeře mezi humanitární a hospodářskou pomocí a tím se pokoušel dokázat, jak je jeho osoba nepostradatelná. O tom, že kdyby mu tato varianta vyšla, nebylo by možno nadále počítat se stabilizací Balkánu, nemůže být pochyb.
Pro českou politickou scénu je tento problém otázkou míry sebereflexe a míry schopnosti ztotožnit s odhodláním Aliance uhájit v Evropě mír, občas i za cenu nepopulárních opatření. Podlomit v občanech vůli po obraně je velmi snadné, ale už mnohem obtížněji se důsledky tohoto populismu napravují. O tom nás historie informuje více než poučeně. Daň za důsledky takovéto politiky, zhmotněné Daladierem a Chamberlainem v Mnichově roku 1938, byla obrovská. V tomto ohledu neexistuje levicové nebo pravicové řešení, ale pouze buď naší zemi prospěšné a nebo neprospěšné.
V tomto smyslu můžeme považovat stávající stanovisko ODS za typický projev postkomunistických manýrů na straně jedné a permanentní napadání stávající vlády Rumlovými fundamentalisty z US, za projev neschopnosti pochopit, že tak kritická situace, jako je válka, si žádá především kooperaci stran nikoli konfrontaci, na straně druhé. Tímto Ruml poskytl Alianci spíše medvědí službu než konstruktivní pomoc. Mávat jednoduchými hesly, přímočarými řešeními v mezích černobílých frází je vskutku pro některé politiky snadnější, než se vnořit do hloubky problému a orientovat se v jeho bludišti. To je riziko, ne - li stigma, které si česká politická scéna ponese ještě hodně dlouho, přinejmenším tak dlouho, dokud postkomunismus bude mít v ČR zelenou.
Konec jedné etapy balkánské krize není důvodem k jásání nad úspěchem "bombardovací strategie" Aliance, ta pouze za zbytečně velkých obětí napravuje to, co mezinárodní společenství zanedbalo na počátku devadesátých let v Bosně a Hercegovině (ale také v souvislosti s Chorvatskem a Slovinskem). Je to poučením, že zlu se nesmí ustupovat nikdy a za žádných okolností. Akademickým humanistům bych v tomto ohledu připomněla, že každý mír za jakoukoli cenu nakonec vždy zaplatili obyčejní lidé mnohonásobně více, než by nutně museli.
Na závěr této úvahy, bych si dovolila připomenout jednu scénku z Bosny, zachycenou v přímém přenosu novináři. Z obrněného transportéru UNPROFOR byl srbskými vojáky vyvlečen muž, angažující se v mírovém urovnání situace v Bosně, tedy proti zájmům místních nacionalisticky orientovaných Srbu. Na místě jej zastřelili a vojáci UNPROFOR se jen mohli s rozpaky dívat. Akademičtí humanisté typu lorda Owena a Stoltenberga tehdy tvrdili, že je to sice politováníhodná, ale nutná daň míru. Na konci bosenské krize se pak ukázalo, že ta daň dosáhla mnoha desetitisíců mrtvých, přičemž bosenský problém není dořešen podnes. Obava, aby se mírový proces v Kosovu nezasekl v půli cesty a k bosenskému kostlivci se nepřidal další, je tedy na místě.
