O sexuolozích a neznámých mužích v dusné letní noci
An English version of this article is in the Electronic New Presence here.
Vrátila jsem se do České republiky po čtrnácti dnech v zahraničí a hned po návratu jsem se ujistila, že české sdělovací prostředky v době mé přítomnosti nevylezly z jeskyně. Nic se nepřihodilo, aby došlo k podstatné změně ve veřejné diskusi nyní, koncem dvacátého století. Všechno zůstalo při starém. Kromě toho, jak mi dokázaly první české noviny, které jsem na letišti vzala do ruky, vztahy mezi pohlavími zůstávají v České republice uzamčeny pevně kdesi na úrovni padesátých let.
"Počet znásilnění v horkých letních dnech roste," zněl titulek v deníku Lidové noviny z 9. června. Hned pod tím byl druhý: "Rozhodnutí se bránit vyžaduje správný úsudek. Vedle článku byla na fotografii mladá žena se světlými vlasy v bílé minisukni, seděla na lavičce a oči měla svůdně sklopeny k prsům, rukama si delikátně upravovala blůzu, která měla asi do třetiny rozepnutý zip, a z vedlejší lavičky se na ni díval smilně podezřelý muž s černými brýlemi. "Odborníci varují, že v některých situacích by ženy měly v zájmu vlastního bezpečí omezit provokativní chování," zněl podtitulek u fotografie.
Byl to vtip? Byla to parodie?
Obávám se, že nikoliv.
Následovaly dva krátké články, které obsahovaly snad všechny zastaralé předsudky a stereotypy ohledně znásilnění. Horní článek se údajně zabýval výskytem znásilnění v České republice a spodní zkoumal otázku, zda by se ženy měly či neměly aktivně bránit, když jsou znásilňovány.
Je však podivuhodné, že se první článek skoro vůbec otázkou znásilnění nezabýval a namísto toho rozvíjel tezi, uvedenou v prvním odstavci: "V horkých letních dnech, ženy lákají pozornost mužů krátkými sukněmi, obnaženými rameny a holou šíjí. Avšak příjemný zájem kolemjdoucích se může proměnit v nebezpečnou situaci, která může vést k znásilnění."
Seriózní důkazy byly prezentovány formou výroků od "odborníků", jako je sexuolog Antonín Brzek: " Bez ohledu na to, jak daleko se muž distancoval od přírody, část jeho biologické podstaty zůstává a tak je stále pravda, že s příchodem jara roste jeho sexuální aktivita.To, že se ženy více odhalují a mají krátké sukně, také hraje roli ."
Jinými slovy: Říkala si o to.
Toto je jeden základní předsudek, o němž jsme si mysleli, že skončil na hranici pálených podprsenek Glorie Steinemové, Betty Friedanové a dalších. Co jsme se dověděli dál?
"Policie tvrdí, že typické útoky a znásilnění žen se odehrávají venku - na opuštěných místech, v parcích a v tmavých ulicích."
Ani zmínka o útulných kuchyních, obývacích pokojích, ložnicích nebo jiných "bezpečných", dobře osvětlených místech, kde může dojít k znásilnění známým nebo přítelem. Ani jednou se tyto články - nebo doprovázející ilustrace - neodchýlily od představy pochybného, zlého cizího muže, který číhá v temných koutech, a provokativně oblečené svůdkyně, která zbytečně provokuje jeho biologické potřeby - což, samozřejmě, je přímo úměrné sezónní teplotě: teplé počasí je totiž zjevně "pro násilníky pohodlnější než mráz či sníh," konstatuje sexuolog Antonín Brzek.
Ale nebojte se, holky, když dojde k nejhoršímu, Lidové noviny vám mohou pomoci s vhodnými radami, "Jak by ženy měly zabránit násilnému útoku". Vždycky jsem si velmi cenila škatulkovitého, zjednodušeného názoru na svět v "pěti jednoduchých krocích". Některé tabulky, které se nedávno objevily v Lidových novinách, definovaly "západní typ" osoby, naproti tzv. "východnímu typu" a také shrnovaly pozitivní a negativní rysy uprchlických táborů, v nichž se vyskytovaly takové hrozivé zápory jako "uprchlíci mají odlišné zvyklosti" "uprchlíci jsou neschopni se plně asimilovat" a takové povzbuzující klady jako "uprchlické tábory poskytují trhy na různé zboží jako, jsou potraviny" a "nové pracovní příležitosti". Co se týče otázky znásilnění, Lidové noviny ani tentokrát nezklamaly. Přinesly hvězdný seznam varování a doporučení:
"Zbytečně nepřipoutávejte k sobě pozornost mužů. Neprovokujte."
"Nejezděte autostopem, ani ve dvojicích."
"Sdružujte se jen s přáteli. Nezvěte neznámé či málo známé muže do vašeho bytu."
Hluboce primitivní a zavádějící způsob, jímž je otázka znásilnění omezována jen na "neznámé muže" a opilé "devianty", kteří se skrývají v temných koutech, je téměř surrealistický.
Teprve pak si ale člověk uvědomí, že toto je způsob, jímž se o této vážné otázce píše v jednom z nejvýznamnějším deníku v České republice.
Sociologické příčiny, postoj široké veřejnosti, sdělovacích prostředků, policie a vládních činitelů vůči násilí proti ženám, nedostatky v zákonech - jako například skutečnost, že není znásilnění uvedeno v českém trestním zákoníku jako samostatný trestný čin - a další aspekty jsou úplně pomíjeny.
Násilí v domácnostech? Znásilnění známými a znásilnění při schůzce s chlapcem? (Date rape a acquaintance rape?) Tyto běžné anglické termíny se zdají být v současném českém slovníku cizími slovy.
Neexistují řádné statistiky o znásilnění
Když jsem se snažila zjistit, v kolika z 675 případů znásilnění, zmíněných v článku v Lidových novinách, znala oběť násilníka, nepodařilo se mi to. Když jsem zatelefonovala do pražského střediska pro Gender Studies, do organizace pro ženská práva "Nadace Rosa", která se údajně konkrétně zabývá násilím v domácnostech, na tiskové oddělení pražské policie a na ono jeho oddělení, které se zabývá "morálními přečiny", bylo mi řečeno, že se žádné takové statistiky neshromažďují. Při nejlepším se jen dá zjistit, kolik podezřelých mužů bylo zadrženo.
Domácí násilí a znásilnění známými jsou zjevně témata, která v české veřejné debatě chybějí, ale v žádném případě nechybějí tyto problémy v české společnosti.
Podle statistik, které začátkem devadesátých let shromáždila ve Spojených státech National Organization for Women, více než polovina znásilněných žen znala útočníky. Ženské organizace tvrdí, že se tyto údaje nemění podle rasy, třídní ani národní příslušnosti, a není důvodu se domnívat, že jsou čísla v České republice dramaticky odlišná.
Nicméně je obtížné se tou otázkou zabývat, když neexistují vůbec žádná čísla. Problém údajů a statistik je překážkou, na kterou narážejí ženské organizace v České republice neustále.
V březnu, při panelové diskusi k Mezinárodnímu dni žen v pražském Roxy klubu, jíž se účastnili vládní zmocněnec pro lidská práva Petr Uhl, velvyslanec Evropské unie pro Českou republiku Ramiro Cibrian a zástupkyně ženských organizací, jako je Nadace Rosa, a pražské středisko gender studies, stejně jako české socioložky Jiřina Šiklová a Hana Havelková, se debata neustále pohybovala v kruhu mezi opačnými tvrzeními, že existuje či neexistuje dostatek statistik v této věci, aby se lidé mohli začít problémem vážněji zabývat.
Nikdo při debatě se však nezmínil o tom, že se začne tento problém řešit teprve tehdy, až se tyto otázky dostanou do sféry veřejné debaty: až začne o problému násilí vůči ženám psát seriózně český tisk.
Namísto toho, že novináři v této tématice vidí potenciál k otištění fotografií žen s velkým poprsím, by měli novináři začít požadovat statistiky. Pokud se zjistí, že žádné neexistují, snad se dá doufat, že nakonec začnou vláda a statistický úřad tyto údaje sbírat a poskytovat.
Jakmile začne policie konkrétně vyšetřovat případy násilí proti ženám, namísto aby je všechny dávala do mlhavé kategorie násilných zločinů, bude mít statistiky, které jí umožní zabývat se tímto problémem v širším měřítku a zorganizovat programy prevence a vzdělávání veřejnosti.
Dokud se to nestane a tyto závažné společenské problémy zůstanou pomíjenými otázkami, o nichž budou hovořit jen činitelé okrajových aktivistických organizací a vládní činitelé s dobrými úmysly, české sdělovací prostředky budou i nadále šířit stereotypní sexistické předsudky a budou je legitimovat pestrým komentářem profesionálních "sexuologů".
Česká armáda sexuologů
Fenomén "sexuologů" je sám o sobě fascinující a zdá se být docela jedinečný pro Českou republiku. Ptám se: kdo jsou tito lidé? A proč se vůbec starám o to, co říkají?
Nikdy v životě jsem neviděla ani neslyšela tolik sexuologů, citovaných ve sdělovacích prostředcích, jako v České republice. Jistě, znám americkou dr. Ruth, ale nevzpomínám si, že by se vyjadřovala v celostátním tisku ke schválení nového zákona o právech dvojic stejného pohlaví. Nicméně jsem však viděla buldočí tvář známého sexuologického poslance a předsedy vládního výboru pro integraci do Evropské unie Jaroslava Zvěřiny z Občanské demokratické strany v deníku Právo z 3. března 1999, hned vedle kresby, připomínající sedmdesátá léta, na níž byly dvě lehce se objímající ženy - župan svůdně spadl z jedněch jemně namalovaných ramen - a článku o navrhovaném vládním zákonu o právech homosexuálů.
Bohužel vám nemohu říci, co chtěl k této věci Zvěřina sdělit, protože jsem článek přestala číst po první novinářově otázce: "Jak se člověk stane homosexuálem?"
Jakmile se objeví v českých sdělovacích prostředcích jakákoliv otázka, třeba jen vzdáleně spojená s pohlavní orientací, vyrojí se okamžitě sexuologové a poskytují své "odborné" názory. O konkrétních sociálních problémech, jako jsou lidská práva, práva homosexuálů či práva žen, se vůbec nehovoří. Namísto toho se celá diskuse odehrává v rétorice o "sexuálním nutkání" a "přirozené biologii".
Totéž se stalo, když výše zmíněný Zvěřina poskytl své profesionální hodnocení problému násilí, zaměřeného proti ženám při panelové diskusi k Mezinárodnímu dni žen. Měl potřebu připomenout skupině asi padesáti shromážděných žen, že mezi muži a ženami existují nepřekonatelné "biologické rozdíly" a dodal, že je všeobecně známo, že muži jsou silnější a agresívnější a projevují více sociálně dominantní postoje". Znovu v tom slyším ozvěny "Divokého království" a špatných zdravotnicky osvětových filmů z padesátých let.
Daleko více znepokojující je, že tyto pseudobiologické, naprosto irelevantní argumenty pocházejí nejen od Zvěřiny, ale i od některých českých údajných aktivistek a feministek, jako Olga Sommerová - režisérka dokumentárního filmu Český feminismus - která obdobným způsobem hovořila loni na podzim na filmovém festivalu v Jihlavě.
Když jsem teď nedávno byla na čtrnáct dní v Kanadě, strávila jsem několik hodin diskusí se svými rodiči přistěhovalci o stavu českého feminismu. Moje matka - která vyrostla v České republice, vystudovala matematiku na Karlově univerzitě a později na téže katedře vyučovala - mi předvedla celou řadu zámých argumentu, že "české ženy žádný feminismus nepotřebují".
Takovéto argumenty často používají nejvýznamnější české ženské aktivistiky jako Jiřina Šiklová ze Střediska pro gender studies: všechny ženy za komunismu chodily do práce, představa rovnosti pohlaví na Západě je pokrytecká, umělá a stala se tam obětí hysterické politické korektnosti.
Podle tohoto názoru jsou české ženy daleko emancipovanější než ženy na Západě. Já jsem naopak argumentovala příklady z každodenní reality mnoha "emancipovaných" českých přítelkyň mé maminky, které navzdory tomu, že pracují v tradičně "mužských" oborech, jako je matematika, fyzika a strojírenství, musejí dělat dvojí práci, protože nikdo nikdy neuvažuje nad tím, jak to, že nesou plné břemeno práce v domácnosti a rodinného života a jsou obětí diskriminačních stereotypů doma i všeobecně ve společnosti.
Bylo povzbuzující, že mé argumenty byly tak brzo po mém návratu do České republiky potvrzeny. Články o znásilnění, které zveřejnily Lidové noviny, dokázaly, nejen že Češi potřebují feminismus, ale i to, proč by Češi měli vstát od svého v Ikei nově zakoupeného nábytku a ostře požadovat veřejnou debatu o celé řadě otázek, které bublají pod povrchem a jednoho dne brzo z nich vznikne výbuch.
