pátek 25. června

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Přehled událostí Odkazy:
  • Soubor nejzajímavějších článků z poslední doby ČR a postavení žen:
  • O sexuolozích a neznámých mužích v dusné letní noci (Kazi Šťastnová) Válka o Jugoslávii:
  • Kosovo: Utíkej, morálko! (The Times)
  • Zhodnocení a prognóza vývoje na Balkáně (Dana Cihelková) Vojenství:
  • Protitankové zbraně z ochuzeného uranu (Jan Charvát, ČT) Česká politika a korupce:
  • Drobní sponzoři (Ivan Hoffman) Sdělovací prostředky:
  • Pokles kvality v BBC Problém rasismu a Matiční ulice:
  • Petr Uhl a duševní zdraví (František Roček)
  • Jsou romské děti skutečně diskriminovány? (František Roček) Sdělovací prostředky:
  • Televizní dabing v severských zemích (Jan Lipšanský) Oznámení:
  • Spory ohledně komunálních voleb v Klánovicích (Petr Šafránek, DEU)

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Czech media, Czech politics and Czech culture: A selection of English language articles, published in Britske listy over the past year or so.
  • Tady je minulé vydání Britských listů.
  • Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.
  • Adresa Britských listů je zde.
  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).
  • Užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku jsou zde.

    Co je nového v České republice

  • Postoj politiků ke sdělovacím prostředků není dobrý.Ve včerejších Britských listech jsme přinesli interní "rozbor" české vlády, zabývající se velmi povrchním způsobem vysíláním českých rozhlasů a televizí (zajímalo ji pouze, zda jsou politikové a vláda hodnoceni "negativně" či "pozitivně") - nyní se zdá se poslanci českého parlamentu pokoušejí ovlivňovat politické pořady České televize. Že by latentní, vždy přítomný politický nátlak na ČT nyní konečně vyvřel úplně otevřeně? - Jistě, diskusní pořady České televize, které poslanci kritizovali, nejsou příliš dobré a Česká televize nemá moc autoritu, aby mohla poslanecké pokusy zasahovat do jejího vysílání razantně odmítnout. Jenže je povážlivé, když se začnou poslanci vměšovat do údajné "politické nevyváženosti" vysílání ČT. Pozoruhodné je, že poslancům zdá se nevadí neprofesionálnost vedení diskusí, nedostatečný předběžný research, neschopnost České televize předvídat a nastolovat problémy a uvádět je s vlastní hlubokou analýzou, špatná editorská práce, neschopnost ukazovat, jak se problémy řeší v zahraničí... Ne, úroveň debaty pánů poslanců jasně naznačují tyto informace:

    Poslancům z ODS a ČSSD vadilo, že v některých diskusních pořadech, například Na hraně, dostali značný prostor aktivní účastníci nedávné Global Street Party. Zákonodárci v pořadech postrádali dostatek oponentů proti radikálům z řad demonstrantů. - Petru Plevovi z ODS vadilo, že ČT nedala prostor jeho stranickému kolegovi Jiřímu Paynovi, když odmítl informace o tom, že jedná o přestupu do České strany národně sociální - Miloslav Kučera z ČSSD se pozastavil nad tím, že funkci programového ředitele ČT zastává Brit Gordon Lovitt (!). Kučerovi to připadá, jako kdyby Češi přijeli na požádání Američanů do New Orleans učit černochy jazz. (!) Lovittovo jmenování do funkce naopak potěšilo Vladimíra Mlynáře (Unie svobody), který v tom spatřuje otevření se světu. (?) - Je to komické, a zároveň smutné, že? Kromě zájmu o vlastní politický prospěch a politický prospěch své strany se zdá, že tito lidé jsou zcela mimo mísu. Avšak počkejme - poslancům v mediální komisi také vadilo, že ČT dává přednost zábavě na úkor "rozvoje kulturní identity". (Co to má přesněji znamenat?)

    ČT se bránila, že sice respektuje kritický názor některých poslanců na určité diskusní pořady, na druhé straně "považuje za svou povinnost dát v těchto pořadech prostor co nejširšímu spektru názorů, jak jí ostatně ukládá zákon, i všem politickým stranám, ale i občanským profesním a zájmovým skupinám". - Předseda sněmovní mediální komise Ivan Langer z ODS kritizoval Radu České televize. Uvedl, že "spí, není důsledná a nesleduje, co se děje". (To je pravda, ovšem členství v Radě ČT je pro její členy velmi vítaným finančním přilepšením k jejich jinému zaměstnání, tak se členství v Radě málokdo rád sám spontánně vzdá.) Někteří další zástupci ODS naznačovali možnost odvolání Rady ČT. To je velmi varující - hrozí snad, že politikové prosadí úplně přímý vliv na vysílání ČT? Rada České televize by ovšem měla razantně sledovat a hodnotit práci ČT, ale měla by se skládat z autoritativních osobností, které nemají žádnou spojitost s českými politickými stranami a jejich politikařením.

  • Bývalý ministr hospodářství Karel Dyba prohrál spor s vydavatelstvím Vltava a folkovým zpěvákem Jaroslavem Hutkou.. Nedostalo se mu omluvy za Hutkovy výroky, který nazval Dybu "opravdovým gaunerem", a řekl, že je "zralý na prokurátora". Rozhodl o tom Vrchní soud v Praze. Proti rozsudku se nelze odvolat. Tyto Hutkovy výroky v březnu 1996 otiskl Plzeňský deník. Vrchní soud v odvolacím řízení změnil loňský verdikt krajského soudu v Plzni, který zčásti vyzněl v Dybův prospěch. Krajský soud tehdy za přípustnou kritiku považoval Hutkova slova, že "Dyba je úžasný v tom, jak dokáže rozpustit komunistický a svazácký majetek". Jaroslav Hutka k věci uvedl: "Jsem spokojený, že konečně po asi dvou a půl letech se došlo k tomu, k čemu se mělo dojít na začátku: že politici nemají dávat žaloby, ale mají vysvětlovat nebo odpovídat na kritiku vysvětlováním, ne žalováním. V tom si myslím, že je to úspěch téhle problematické justice." Kdyby Dyba veřejně vysvětlil osud svazáckého a komunistického majetku, Jaroslav Hutka by se mu podle svého dřívějšího vyjádření omluvil. Karel Dyba ale během soudního řízení nedokázal odpovědět, co se s majetkem stalo, a odkazoval pouze na úřední zprávy.

  • Premiér Zeman obvinil Zieleniece, že podplácel novináře. Podle Miloše Zemana uzavřelo za Josefa Zielence (působil jako ministr zahraničních věcí za ODS) Ministerstvo zahraničních věcí asi šedesát smluv s novináři a mediálními agenturami, které měly zajistit jeho osobní prezentaci. Zieleniec premiéra požádal, aby to Zeman buď dokázal, anebo aby se omluvil.

  • Vedení ODS odmítá dohady o financování této strany. Mladá fronta Dnes napsala, že financování ODS je "neprůhledné": mezi více než dvěma tisíci sponzorů, kteří dali ODS částku do 100.000 korun, se pod "nicneříkajícími" jmény prý skrývají v několika případech významní podnikatelé, kteří mnohdy působí ve stejné firmě. - K tomu viz komentář Ivana Hoffmana v těchto BL.

  • Vláda schválila vydání státních dluhopisů ve výši dvou miliard korun v na financování českého příspěvku k řešení kosovské krize.

  • Západní imperialismus v ČR. Napsala jedna čtenářka:

    Vazeny pane Culiku,

    tento typ "imperialismu", t.j. propagovani zapadniho zivotniho stylu, spojeneho s nakupem zbozi urcite znacky, asi neciti jen I. Vagner. Propagace v mediich je hodne agresivni a co chvili se nejaka celebrita sveruje s tim, co musi clovek mit a nosit, aby byl "in". Doufam, ze se casem dopracuji k chladne lhostejnosti, protoze tim, ze se clovek NEJAK (at uz kladne nebo zaporne) vymezuje vuci status symbolum, dokazuje jejich dulezitost. Momentalne jsem ve stadiu absolutniho odmitani cehokoliv znackoveho.

  • Ptá se Ferdinand: Pane Čulíku, podepsala Jugoslávie mezinárodní dohodu o zákazu užívání pěchotních min? - Může na to někdo odpovědět?

  • Skrytá reklama v českém vysílání BBC. Přišel tento dopis:

    Vazeny pane Culiku,

    kdysi jste psal o nepripustné reklame. Ceske vysilani BBC nyni jiz nekolikrat uvedlo neco ve stylu: Ivan Kytka bude o teto problematice mluvit za dva tydny. Ale jiz tento tyden si muzete o problemu precist v jeho clanku, ktery vyjde v tydeniku Respekt. Je to skryta reklama nebo ne? Treba jim Respekt neco plati za to, ze ho inzeruji, anebo publikuje jejich vysilaci cas, nevim. Bylo by dobre, kdyby se alespon BBC drzela pravidel.

    V Producers' Guidelines BBC se mj praví:

    Výrobek nebo služba se nikdy nesmí vyskytovat v obraze ani ve zvuku oplátkou za peníze, služby či cokoliv jiného.

    Třeba české vysílání BBC vysvětlí, jaký postoj zaujímá vůči těmto předpisům.

  • Na tomto místě je anglický text žaloby proti Miloševičovi.

  • TEMATICKÝ ARCHÍV BRITSKÝCH LISTŮ. Za pomoci Jiřího Gallase z Internet Servisu jsme dali do provozu Tematický archív Britských listů, v němž naleznete podle obsahu roztříděné a v každé tematické kategorii chronologicky uspořádané články, které vyšly v BL od 1. září 1997. Archív sice ještě obsahuje určité množství překlepů a některé další provozní chyby, ale to opravíme v nejbližších dnech. Můžete brouzdat Britskými listy a podívat se, jak se různá témata během času vyvíjela. (Předchozí vydání BL jsou také k dispozici v jiném, starším tematickém archívu, viz zde.)

    Přehled článků o krizi v Kosovu, zveřejněných v BL v minulých dnech:

    Další články k tematice nynější války v Evropě o Kosovo najdete v přehledu nejdůležitějších textů z posledních dní, viz Obsah zde napravo.


  • To nejlepší z "českého" internetu. Jako příloha českého vydání časopisu PC World z března 1999 a  také časopisu Profit se distribuuje právě vydaný CD ROM "To nejlepší z českého internetu". Jako jeden z mála skutečných českých internetových časopisů jsou na CD ROMU zdá se mi velmi dobře prezentovány cca 5 megabyty nejzajímavějších článků přibližně za poslední rok také Britské listy. Seznamte prostřednictvím tohoto CD ROMU s Britskými listy vaše přátele.

  • Britské listy rozšiřované e-mailem. Na žádost čtenářů, zda by nebylo možno rozšiřovat BL i e-mailem, je nyní tato služba laskavostí Internet Servisu a Jiřího Gallase k dispozici. Podívejte se na adresu http://www.britskelisty.cz/blpostou.html.

  • Britské listy nyní mají novou automatickou každý den aktualizovanou upoutávku. Je na adrese http://www.britskelisty.cz/prehled.html. Obracím se na ty čtenáře-příznivce tohoto časopisu, kterým je význam Britských listů jasný a vědí, že je rozumné povědomost o tomto časopise rozšiřovat, aby upoutávku případně umístili na své internetové stránky. JČ.

    Výběr textů z posledních dní:


    Pokračování seznamu nejzajímavějších článků z poslední doby umisťuji zvlášť jako samostatný text, viz OBSAH dnešního čísla. (Toto pokračování se NENATÁHNE jako součástí Kompletních Britských listů, musíte si na ně v Obsahu samostatně kliknout.) Všechny články předchozích vydání od začátku Britských listů v červenci 1996 jsou k dispozici v archívu BL.

    O sexuolozích a neznámých mužích v dusné letní noci

    Kazi Šťastnová

    An English version of this article is in the Electronic New Presence here.

    Vrátila jsem se do České republiky po čtrnácti dnech v zahraničí a hned po návratu jsem se ujistila, že české sdělovací prostředky v době mé přítomnosti nevylezly z jeskyně. Nic se nepřihodilo, aby došlo k podstatné změně ve veřejné diskusi nyní, koncem dvacátého století. Všechno zůstalo při starém. Kromě toho, jak mi dokázaly první české noviny, které jsem na letišti vzala do ruky, vztahy mezi pohlavími zůstávají v České republice uzamčeny pevně kdesi na úrovni padesátých let.

    "Počet znásilnění v horkých letních dnech roste," zněl titulek v deníku Lidové noviny z 9. června. Hned pod tím byl druhý: "Rozhodnutí se bránit vyžaduje správný úsudek. Vedle článku byla na fotografii mladá žena se světlými vlasy v bílé minisukni, seděla na lavičce a oči měla svůdně sklopeny k prsům, rukama si delikátně upravovala blůzu, která měla asi do třetiny rozepnutý zip, a z vedlejší lavičky se na ni díval smilně podezřelý muž s černými brýlemi. "Odborníci varují, že v některých situacích by ženy měly v zájmu vlastního bezpečí omezit provokativní chování," zněl podtitulek u fotografie.

    Byl to vtip? Byla to parodie?

    Obávám se, že nikoliv.

    Následovaly dva krátké články, které obsahovaly snad všechny zastaralé předsudky a stereotypy ohledně znásilnění. Horní článek se údajně zabýval výskytem znásilnění v České republice a spodní zkoumal otázku, zda by se ženy měly či neměly aktivně bránit, když jsou znásilňovány.

    Je však podivuhodné, že se první článek skoro vůbec otázkou znásilnění nezabýval a namísto toho rozvíjel tezi, uvedenou v prvním odstavci: "V horkých letních dnech, ženy lákají pozornost mužů krátkými sukněmi, obnaženými rameny a holou šíjí. Avšak příjemný zájem kolemjdoucích se může proměnit v nebezpečnou situaci, která může vést k znásilnění."

    Seriózní důkazy byly prezentovány formou výroků od "odborníků", jako je sexuolog Antonín Brzek: " Bez ohledu na to, jak daleko se muž distancoval od přírody, část jeho biologické podstaty zůstává a tak je stále pravda, že s příchodem jara roste jeho sexuální aktivita.To, že se ženy více odhalují a mají krátké sukně, také hraje roli ."

    Jinými slovy: Říkala si o to.

    Toto je jeden základní předsudek, o němž jsme si mysleli, že skončil na hranici pálených podprsenek Glorie Steinemové, Betty Friedanové a dalších. Co jsme se dověděli dál?

    "Policie tvrdí, že typické útoky a znásilnění žen se odehrávají venku - na opuštěných místech, v parcích a v tmavých ulicích."

    Ani zmínka o útulných kuchyních, obývacích pokojích, ložnicích nebo jiných "bezpečných", dobře osvětlených místech, kde může dojít k znásilnění známým nebo přítelem. Ani jednou se tyto články - nebo doprovázející ilustrace - neodchýlily od představy pochybného, zlého cizího muže, který číhá v temných koutech, a provokativně oblečené svůdkyně, která zbytečně provokuje jeho biologické potřeby - což, samozřejmě, je přímo úměrné sezónní teplotě: teplé počasí je totiž zjevně "pro násilníky pohodlnější než mráz či sníh," konstatuje sexuolog Antonín Brzek.

    Ale nebojte se, holky, když dojde k nejhoršímu, Lidové noviny vám mohou pomoci s vhodnými radami, "Jak by ženy měly zabránit násilnému útoku". Vždycky jsem si velmi cenila škatulkovitého, zjednodušeného názoru na svět v "pěti jednoduchých krocích". Některé tabulky, které se nedávno objevily v Lidových novinách, definovaly "západní typ" osoby, naproti tzv. "východnímu typu" a také shrnovaly pozitivní a negativní rysy uprchlických táborů, v nichž se vyskytovaly takové hrozivé zápory jako "uprchlíci mají odlišné zvyklosti" "uprchlíci jsou neschopni se plně asimilovat" a takové povzbuzující klady jako "uprchlické tábory poskytují trhy na různé zboží jako, jsou potraviny" a "nové pracovní příležitosti". Co se týče otázky znásilnění, Lidové noviny ani tentokrát nezklamaly. Přinesly hvězdný seznam varování a doporučení:

    "Zbytečně nepřipoutávejte k sobě pozornost mužů. Neprovokujte."

    "Nejezděte autostopem, ani ve dvojicích."

    "Sdružujte se jen s přáteli. Nezvěte neznámé či málo známé muže do vašeho bytu."

    Hluboce primitivní a zavádějící způsob, jímž je otázka znásilnění omezována jen na "neznámé muže" a opilé "devianty", kteří se skrývají v temných koutech, je téměř surrealistický.

    Teprve pak si ale člověk uvědomí, že toto je způsob, jímž se o této vážné otázce píše v jednom z nejvýznamnějším deníku v České republice.

    Sociologické příčiny, postoj široké veřejnosti, sdělovacích prostředků, policie a vládních činitelů vůči násilí proti ženám, nedostatky v zákonech - jako například skutečnost, že není znásilnění uvedeno v českém trestním zákoníku jako samostatný trestný čin - a další aspekty jsou úplně pomíjeny.

    Násilí v domácnostech? Znásilnění známými a znásilnění při schůzce s chlapcem? (Date rapeacquaintance rape?) Tyto běžné anglické termíny se zdají být v současném českém slovníku cizími slovy.

    Neexistují řádné statistiky o znásilnění

    Když jsem se snažila zjistit, v kolika z 675 případů znásilnění, zmíněných v článku v Lidových novinách, znala oběť násilníka, nepodařilo se mi to. Když jsem zatelefonovala do pražského střediska pro Gender Studies, do organizace pro ženská práva "Nadace Rosa", která se údajně konkrétně zabývá násilím v domácnostech, na tiskové oddělení pražské policie a na ono jeho oddělení, které se zabývá "morálními přečiny", bylo mi řečeno, že se žádné takové statistiky neshromažďují. Při nejlepším se jen dá zjistit, kolik podezřelých mužů bylo zadrženo.

    Domácí násilí a znásilnění známými jsou zjevně témata, která v české veřejné debatě chybějí, ale v žádném případě nechybějí tyto problémy v české společnosti.

    Podle statistik, které začátkem devadesátých let shromáždila ve Spojených státech National Organization for Women, více než polovina znásilněných žen znala útočníky. Ženské organizace tvrdí, že se tyto údaje nemění podle rasy, třídní ani národní příslušnosti, a není důvodu se domnívat, že jsou čísla v České republice dramaticky odlišná.

    Nicméně je obtížné se tou otázkou zabývat, když neexistují vůbec žádná čísla. Problém údajů a statistik je překážkou, na kterou narážejí ženské organizace v České republice neustále.

    V březnu, při panelové diskusi k Mezinárodnímu dni žen v pražském Roxy klubu, jíž se účastnili vládní zmocněnec pro lidská práva Petr Uhl, velvyslanec Evropské unie pro Českou republiku Ramiro Cibrian a zástupkyně ženských organizací, jako je Nadace Rosa, a pražské středisko gender studies, stejně jako české socioložky Jiřina Šiklová a Hana Havelková, se debata neustále pohybovala v kruhu mezi opačnými tvrzeními, že existuje či neexistuje dostatek statistik v této věci, aby se lidé mohli začít problémem vážněji zabývat.

    Nikdo při debatě se však nezmínil o tom, že se začne tento problém řešit teprve tehdy, až se tyto otázky dostanou do sféry veřejné debaty: až začne o problému násilí vůči ženám psát seriózně český tisk.

    Namísto toho, že novináři v této tématice vidí potenciál k otištění fotografií žen s velkým poprsím, by měli novináři začít požadovat statistiky. Pokud se zjistí, že žádné neexistují, snad se dá doufat, že nakonec začnou vláda a statistický úřad tyto údaje sbírat a poskytovat.

    Jakmile začne policie konkrétně vyšetřovat případy násilí proti ženám, namísto aby je všechny dávala do mlhavé kategorie násilných zločinů, bude mít statistiky, které jí umožní zabývat se tímto problémem v širším měřítku a zorganizovat programy prevence a vzdělávání veřejnosti.

    Dokud se to nestane a tyto závažné společenské problémy zůstanou pomíjenými otázkami, o nichž budou hovořit jen činitelé okrajových aktivistických organizací a vládní činitelé s dobrými úmysly, české sdělovací prostředky budou i nadále šířit stereotypní sexistické předsudky a budou je legitimovat pestrým komentářem profesionálních "sexuologů".

    Česká armáda sexuologů

    Fenomén "sexuologů" je sám o sobě fascinující a zdá se být docela jedinečný pro Českou republiku. Ptám se: kdo jsou tito lidé? A proč se vůbec starám o to, co říkají?

    Nikdy v životě jsem neviděla ani neslyšela tolik sexuologů, citovaných ve sdělovacích prostředcích, jako v České republice. Jistě, znám americkou dr. Ruth, ale nevzpomínám si, že by se vyjadřovala v celostátním tisku ke schválení nového zákona o právech dvojic stejného pohlaví. Nicméně jsem však viděla buldočí tvář známého sexuologického poslance a předsedy vládního výboru pro integraci do Evropské unie Jaroslava Zvěřiny z Občanské demokratické strany v deníku Právo z 3. března 1999, hned vedle kresby, připomínající sedmdesátá léta, na níž byly dvě lehce se objímající ženy - župan svůdně spadl z jedněch jemně namalovaných ramen - a článku o navrhovaném vládním zákonu o právech homosexuálů.

    Bohužel vám nemohu říci, co chtěl k této věci Zvěřina sdělit, protože jsem článek přestala číst po první novinářově otázce: "Jak se člověk stane homosexuálem?"

    Jakmile se objeví v českých sdělovacích prostředcích jakákoliv otázka, třeba jen vzdáleně spojená s pohlavní orientací, vyrojí se okamžitě sexuologové a poskytují své "odborné" názory. O konkrétních sociálních problémech, jako jsou lidská práva, práva homosexuálů či práva žen, se vůbec nehovoří. Namísto toho se celá diskuse odehrává v rétorice o "sexuálním nutkání" a "přirozené biologii".

    Totéž se stalo, když výše zmíněný Zvěřina poskytl své profesionální hodnocení problému násilí, zaměřeného proti ženám při panelové diskusi k Mezinárodnímu dni žen. Měl potřebu připomenout skupině asi padesáti shromážděných žen, že mezi muži a ženami existují nepřekonatelné "biologické rozdíly" a dodal, že je všeobecně známo, že muži jsou silnější a agresívnější a projevují více sociálně dominantní postoje". Znovu v tom slyším ozvěny "Divokého království" a špatných zdravotnicky osvětových filmů z padesátých let.

    Daleko více znepokojující je, že tyto pseudobiologické, naprosto irelevantní argumenty pocházejí nejen od Zvěřiny, ale i od některých českých údajných aktivistek a feministek, jako Olga Sommerová - režisérka dokumentárního filmu Český feminismus - která obdobným způsobem hovořila loni na podzim na filmovém festivalu v Jihlavě.

    Když jsem teď nedávno byla na čtrnáct dní v Kanadě, strávila jsem několik hodin diskusí se svými rodiči přistěhovalci o stavu českého feminismu. Moje matka - která vyrostla v České republice, vystudovala matematiku na Karlově univerzitě a později na téže katedře vyučovala - mi předvedla celou řadu zámých argumentu, že "české ženy žádný feminismus nepotřebují".

    Takovéto argumenty často používají nejvýznamnější české ženské aktivistiky jako Jiřina Šiklová ze Střediska pro gender studies: všechny ženy za komunismu chodily do práce, představa rovnosti pohlaví na Západě je pokrytecká, umělá a stala se tam obětí hysterické politické korektnosti.

    Podle tohoto názoru jsou české ženy daleko emancipovanější než ženy na Západě. Já jsem naopak argumentovala příklady z každodenní reality mnoha "emancipovaných" českých přítelkyň mé maminky, které navzdory tomu, že pracují v tradičně "mužských" oborech, jako je matematika, fyzika a strojírenství, musejí dělat dvojí práci, protože nikdo nikdy neuvažuje nad tím, jak to, že nesou plné břemeno práce v domácnosti a rodinného života a jsou obětí diskriminačních stereotypů doma i všeobecně ve společnosti.

    Bylo povzbuzující, že mé argumenty byly tak brzo po mém návratu do České republiky potvrzeny. Články o znásilnění, které zveřejnily Lidové noviny, dokázaly, nejen že Češi potřebují feminismus, ale i to, proč by Češi měli vstát od svého v Ikei nově zakoupeného nábytku a ostře požadovat veřejnou debatu o celé řadě otázek, které bublají pod povrchem a jednoho dne brzo z nich vznikne výbuch.

    Utíkej, morálko!

    Bohužel se budeme muset rychle připravovat na třetí kosovskou válku, argumentoval odpůrce bombardování Jugoslávie, komentátor Simon Jenkins ve středu 22. června v deníku Times.

    "Tak co si o tom myslíte teď," ptá se nelaskavý korespondent, "když jste uviděl kosovské mučírny a kosovské hromadné vraždění ? Co si teď myslíte o tomto balkánském Hitlerovi? Co si teď myslíte, vy mnichované? Neměl Tony Blair pravdu, že chtěl toho darebáka rozbombardovat na kusy?"

    Odpovídám, že zastávám úplně stejný názor jako na začátku. Musel bych být zvrácený člověk, kdybych nebyl zhnusen válkou, zejména "občanskou" válkou. Avšak bylo by nebezpečné odmítat myslet. Nynější hrůzy budou mít svůj konec. Sdělovací prostředky se stále ještě vyžívají v pornografii zvěrstev. Posléze budou následovat paměti, romány a filmy. A pak se celá věc obrátí. Budeme svědky hrůz albánské odvety. Pak si uvědomíme, že pomsta je součástí balkánské kultury a odejdeme pryč z této násilné oblasti.

    Jaké mám pocity? Jsem zhnusen tím, co učinily Miloševičovy jednotky kosovským Albáncům. Ale na mém zhnusení nezáleží. Záleží na tom, jak toto zhnusení komunikovat pachatelům zvěrstev, zejména proto, že vědí, že svět před čtyřmi lety nebyl zhnusen stejnými hrůzami, páchanými na statisících Srbech Chorvaty, s americkou podporou a bez jediného protestu z Británie. A co zhnusení nad reakcí NATO? V březnu měla Evropská unie v Kosovu 2000 vojenských pozorovatelů a humanitárních pracovníků. Byli sice neozbrojeni, ale alespoň byli přítomni. Srbové vyháněli albánské obyvatelstvo jen v oblastech, kde byla aktivní KLA, a nedocházelo k masovému vraždění. NATO se rozhodlo odvolat pozorovatele a "zabránit etnickému očišťování" jen leteckou silou. To byl vypočítaný hazard NATO.

    Hromadné hroby nyní ukazují, že ta hazardní hra selhala. A tomu říkáme vítězství? Zatímco se bez omezení vyvražďovalo, desetitisíce vojáků NATO seděly v nečinnosti za horizontem, v Makedonii, v Albánii a ve velkém počtu v Jaderském moři. NATO otevřeně přiznává, že vědělo, co se děje. Robin Cook koktavě informoval britskou Dolní sněmovnu o hrůzách každý týden. Přesto však jediné, co NATO učinilo, bylo, že ovládlo oblohu a bombardovalo prázdné kanceláře a opuštěná kasárna. Skutečná reakce NATO na "etnické očišťování" byla, že řeklo svým vojákům, aby vypadali dobře, ale aby se vyhnuli zranění. Cynismus NATO byl dokonalý, včetně nesmyslů Jamieho Sheaha o "rozsáhlém" počtu jugoslávských mrtvých a o tom že "zasahujeme jen vojenské cíle". Co si o tom myslím? Jsem zhnusen.

    Můžeme argumentovat celou noc o tom, jestli by preventivní rychlá pozemní ofenzíva do Kosova zastavila nebo omezila vyhánění a zabíjení lidí. Podle mého názoru i podle názoru jiných by taková akce byla jedinou skutečne "humanitární" alternativou k odsunu pozorovatelů. Je jasné, že bombardování nezastavilo hrůzy vyvražďování. NATO může tvrdit, že pozemní invaze nebyla "politicky přijatelná". Ale pokud tomu tak je, těžko můžeme argumentovat, že selhání NATO bylo "morální", zatímco ti, kdo alespoň chtěli, aby alespoň pozorovatelé zůstali na místě, argumentovali "nemorálně". To by byla etická obojakost.

    Pokud budeme skutečně v této věci hovořit o etice, zastánci morálního bombardování NATO budou se muset bránit před vážnými argumenty. I kdyby mezinárodní pozorovatelé svou přítomností Srby omezovali jen trochu, aspoň by bývali v Pristině mezinárodní přítomností. Ze zpráv nyní vyplývá, že rozsáhlé vyhánění a vyvražďování začalo až poté, co pozorovatelé odešli a NATO zahájilo bombardování zdálky. K největším zvěrstvům docházelo po zahájení intenzívního bombardování v polovině dubna. Je docela pravděpodobné, že nepřítomnost pozorovatelů a katastrofa, působená bombardováním, vedla k zintenzívnění vraždění. Zdůrazňuji, vraždění tím neomlouvám.

    Bombardování bylo vojensky téměř úplně k ničemu. Jugoslávská třetí armáda se minulý týden stáhla z Kosova téměř úplně nedotčena nejdrtivější leteckou válkou od Vietnamu. NATO nemůže najít skoro ani jeden vybombardovaný tank. Podle posledních odhadů bylo usmrceno ze vzduchu asi 200 - 400 vojáků, méně, než údajně usmrtily pozemní útoky KLA. Jinými slovy, kulky KLA na zemi měly větší vojenský dopad než tisíce leteckých bomb NATO.

    Pokud jsou tyto údaje přesné, pak nejenže nesplnilo bombardování svůj hlavní cíl, ale usmrtilo daleko více civilistů (1400) než vojáků. Utíkej, morálko.

    Ve všech třech kosovských válkách neprohrálo první, leteckou válku, ani NATO, ani Miloševič, ale ti, kteří jsou nyní v Kosovu exhumováni z hrobů. K nim se v pondělí přičlenily dvě britské mrtvoly. Byly to oběti kazetových bomb NATO, o nichž se neustále popíralo, že je NATO používá. Tyto zbraně, z nichž 8 procent zůstává neexplodovaných, přece určitě musejí porušovat konvenci o zákazu min. Srbové alespoň svá minová pole zmapovali. Kazetové bomby rozhazují miny volně, bez záznamů. Žádná britská armáda by jich neměla používat.

    Druhá válka, dobytí Kosova pozemními vojsky NATO, byla provedena pozdě, v chaosu, ale byla úspěšná. Většina analytiků nyní souhlasí, že se Miloševič rozhodl stáhnout vojska v důsledku dvojího tlaku. Prvním bylo jasné varování od vyslance EU Marttiho Ahtisaariho, že se NATO rozhodlo provést pozemní invazi a že se připravuje Brity vedená invaze, s americkou podporou. Ať už to bylo či nebylo míněno vážně, Miloševič tomu uvěřil. Druhý tlak pocházel od ruského vyslance Viktora Černomyrdina, který dal najevo, že bratrská láska Moskvy neznamená, že by Rusko bylo ochotno vyslat Srbsku na pomoc vojáky a ani ne zbraně. Miloševič jednal rychle. Vyřídil si odsun vojáků, pod podmínkou, že NATO odzbrojí KLA a bude respektovat jugoslávskou suverenitu nad Kosovem. Druhou válku prohrál, ale jen na body.

    Teď začíná třetí válka. Ta bude nejtvrdší, protože se bude vést v každé ulici a bude se při ní bránit rozmlžená dohoda. Budou ji vést skuteční vojáci: politikové se nechají na místě vyfotografovat, sbalí si své bomby a zmizí. V pondělí bylo dovoleno KLA, aby si ponechala zbraně po dobu tří měsíců. To jí asi umožní dokončit další kolo balkánských hrůz: vypálí srbské vesnice, vyžene cikány, rozbije kostely a vyrovná si smrtící účty. Britská vojska, která jsou, jak se zdá, v Kfor jedinými "policisty z přesvědčení", nemohou být všude. A ať se píše v britském tisku cokoliv, rozhodují Američané. Ti jasně určili, až Kosovo bude státem, v němž bude vládnout KLA, ozbrojili ji po zuby a dali jí spoustu peněz. Právě Američané trvali v pondělí na tom, aby se KLA stala v září "teritoriální armádou". Pověst Británie, že tato země umí odzbrojovat bývalé teroristy, čelí další porážce.

    Před třemi měsíci bylo vyhnáno z Kosova půl miliónu Albánců a NATO jim poskytlo ochranu. NATO své sliby v tomto ohledu splnilo a umožnilo jim vrátit se domů. Teď bylo vyhnáno z téhož Kosova 50 000 Srbů a uchýlilo se pod ochranu jugoslávské armády. Co bude dál? Nehorší nadějí pro mír je pravděpodobně, kdyby Miloševič padl a byl nahrazen revanšistickým následníkem, který by se dostal k moci na základě příslibu, že dobude znovu Kosova pro uprchlíky a pro armádu. Idiotští západní politikové jak se zdá si to přejí. NATO bude litovat dne, kdy nedovolilo Rusku vytvořit v Kosovu srbský sektor a zahnalo srbské uprchlíky až do samotného Srbska.

    Británie je v této třetí válce velmi silně angažována. Je zjevné, že většina Kosova mimo Prištinu je politicky a vojensky v rukou KLA. Albánská vlajka vlaje nad každou veřejnou budovou. Generál Michael Jackson z NATO tomu nemůže zabránit, zejména proto, že proti tomu nic nenamítají Američané. Tak se NATO bude muset brzo rozhodovat. Poruší rezoluci OSN z 10. června, uzná de facto nezávislost Kosova a bude bránit KLA proti zuřivé jugoslávské reakci? Pokud ano, NATO bude muset v Kosovu zůstat navždy, jako v balkánské Palestině. Anebo splní NATO dohodu, řádně odzbrojí KLA a vpustí do Kosova zase srbské jednotky, jak přislíbilo před čtrnácti dny? Pokud ano, vznikne také balkánská Palestina.

    Jediným balkánským bohem je pragmatismus. Ale tentokrát je NATO v pasti. Je rozmístěno na území Kosova, a sklízí bouři, kterou zaselo v březnu. Za "morální bombou" se už nebude moci schovávat.


    Zhodnocení a prognóza vývoje na Balkáně

    Dana Cihelková

    I. Východiska a rizikové faktory

    Ukončení leteckých náletů na Jugoslávii někteří vítají jako vítězství zdravého rozumu, jiní v nim vidí důkaz o nesmyslnosti takovýchto akcí, nebo naopak, považují jej za důkaz ospravedlnitelnosti všeho, co bylo proti nacionalistickému režimu Sl. Miloševiče podniknuto. Málokdo si však uvědomuje, na jak tenké hraně Evropa balancovala a jak málo scházelo, aby se tento konflikt rozšířil do nekontrolovatelných rozměrů.

    Uzavřením dohody o stažení srbských vojsk a paramilitárních sil z Kosova však není toto nebezpečí ani zdaleka definitivně zažehnáno. K tomu, abychom mohli kvalifikovaně zhodnotit, jaká nová rizika vstupují do hry, je třeba, abychom z nadhledu zhodnotili nedávnou minulost a podívali se na ni ve světle současných výsledků. Zde musíme striktně vycházet se zásady, že každá budoucnost je dána výchozími podmínkami systému, nikoli emocemi, předpojatostí nebo zbožnými přáními politiků, natož komentátorů.

    Podíváme-li se na průběh tohoto konfliktu z širšího hlediska, můžeme v něm nalézt několik rovin, přičemž v každé z nich byl vnímán poněkud rozdílně. Oponenti řešení, jaké zvolila Aliance, v zásadě tvrdili, že Aliance se bombardováním dopustila stejných zločinů jako Miloševič, že letecké údery byly v rozporu s Chartou OSN, případně, že Miloševič byl v právu, jelikož hájil nedotknutelnost státní suverenity své země, nebo, že celý tento problém šlo sprovodit ze světa jednáním bez použití síly.

    Pro účel naší diskuse není rozhodné, z jakých pozic tyto názory vycházely, ale je důležité vidět, jaký dopad mohou mít v situacích, kdy půjde o mnohem více. Na tom by totiž někdy mohla záviset budoucnost nejen Evropy.

    Podívejme se, zda srovnání Miloševičova režimu s politiky Aliance bylo z pozice dnešních zkušeností oprávněné. Charakteristickým rysem autorů těchto obvinění bylo, že na jedné straně velmi ostře kritizovali každou vojenskou akci Aliance ( a dalo se z logiky věcí usuzovat, že k omylům v zasažených cílech dojde), kdežto na druhé straně byli neobyčejně tolerantní k evidentním (naplánovaným) zločinům páchaným státní mocí na bezbranných civilistech v Kosovu. Vedle toho se ukázala všechna tvrzení, že humanitární katastrofu zavinila Aliance bombardováním (Dienstbier) jako velmi neseriózní a zavádějící, už jen proto, že propůjčovala legitimitu názorům všech zastánců Miloševičova režimu. Nutno dodat, že Miloševič takovéto lidi potřeboval, nejen proto, že před svými občany je mohl prodat jako důkaz své státotvornosti, ale mohl být v pokušení oddalovat jakákoli jednání, bez ohledu na důsledky bombardování, v naději, že nakonec se uvnitř Aliance objeví tak velké rozpory, které by mu poskytly možnost uhájit etnicky vyčistěná území před návratem uprchlíků.

    Hromadné hroby, objevené silami KFOR v Kosovu, usvědčující Miloševiče ze zločinu genocidy, spáchané dlouho před tím, než k bombardování došlo, jsou pádným důkazem, že humanitární katastrofa by se konala i bez bombardování, nepochybně s mnohem hrůznějšími následky, přičemž Miloševič by z ní vyšel jako vítěz, kdežto Aliance jako slaboch, jemuž zůstala viset na krku starost o více než milión morálně a duševně zdecimovaných uprchlíků. V podstatě by se tak Aliance (EU) ocitla v roli nedobrovolného sponzora prosazování ideologie Velkosrbské říše.

    Nestálo by za to tímto problémem se zabývat, kdyby pro budoucnost neznamenal velké riziko, v každé situaci, kdy by šlo o bytí či nebytí sjednocené Evropy. Tím, že Miloševič násilně vyhnal milión lidí za hranice, přestal být kosovský problém jeho problémem, ale vtáhl do něj všechny státy zasažené exodem utečenců. K tomu musíme přičíst systematické vyvražďování civilistů a nelze jej srovnávat s útoky Albánců na Srby a jejich majetky, byť jsou eticky zrovna tak zavrženíhodné. Dělící čára mezi barbarstvím státní moci a nikomu nezodpovědných geril je neoddiskutovatelná. Riziko neschopnosti toto rozlišit se pak přenáší na všechny související aspekty a relativizuje je natolik, že ona ostrá dělící čára se pak rozplývá a otevírá prostor všem politickým dobrodruhům, aby si toto pokušení by v jiných formách a s jinými cíli zopakovali. Netřeba dodávat, že ne vždy by takováto dobrodružství mohla zůstat ohraničená, jak se děje v Kosovu.

    Tímto jsme se dostali k dílčímu záviru, že nerespektování fundamentálních zásad, utvářejících mezinárodní vztahy na principech Charty OSN, nelze ospravedlňovat jejím překrucováním, případně jiným účelovým výkladem, ale vždy je nutno vycházet z reálné situace a pokud stojíme před volbou, které zlo zvolit jako řešení, nezbývá pak nic jiného, než to, které povede k obnovení nejen míru, ale také ke stabilitě, podstatně snižující riziko recidivy.

    S tímto problémem pak velmi úzce souvisí otázka, zda bombardování bylo ospravedlnitelné a zda bylo tím správným prostředkem vedoucím k obnovení stability na Balkáně. Zkušenost posledních deseti let ukázala, že Miloševič považoval vyjednávání za slabost, kterou je nutno zapřáhnout do svých zámiru a těžit z ní maximum. Vhodně načasovaná kombinace války a vyjednávání se mu v Bosně potvrdila jako efektivní. Po ostudných kompromisech UNPROFOR, přinášejících podnes své neblahé dusledky, není divu, že Aliance akceptovala realitu Miloševičovy taktiky a hledala k ní odpovídající alternativu. Názory, že tímto šla na jeho úroveň, neobstojí. V situaci, kdy jugoslávská armáda začala obsazovat Kosovo a začala na místním obyvatelstvu uplatňovat etnické čistky, mající ještě před bombardováním na svědomí exodus tří set tisíc Albánců do okolních zemí a první hromadné hroby, bylo nepochybné, že Miloševiče může zastavit jen síla.

    Nazíráno z tohoto úhlu pohledu, pak rozhodnutí o bombardování bylo zcela na místě, přestože neslo riziko nezamýšlených ztrát. Na druhé straně však bylo patrno, že Aliance neměla zpočátku jasně vyspecifikované politické cíle, jichž chtěla dosáhnout a spoléhala se na improvizaci, což se pak nutně projevilo v nedostatečně specifikovaných cílech vojenských. Je to však více problém zpravodajských informací na úrovni zahraničních služeb a jejich včasné vyhodnocování, než problém čistě politický (v ČR také problém, zda politikové jsou vždy natolik kvalifikovaní, aby těmto analýzám rozuměli). V důsledku toho se Aliance ocitla v časové tísni a nemohla jednat jinak.

    Nutnost zbavit Miloševiče schopnosti vést válku byla evidentní a toto rozhodnutí se ukázalo být jak v krátkodobé, tak v dlouhodobé perspektivě správným. Přinejmenším byl tak Miloševič zbaven možnosti eskalovat konflikt jeho rozšířením na vzdornou Černou Horu, případně do Makedonie a Albánie.

    Námitka, že pouze letecké operace nemohou vést k očekávaným výsledkům, se rovněž ukázala být neoprávněnou. Byla by na místě, kdyby Aliance usilovala o anexi minimálni části území Jugoslávie. Jelikož Aliance tyto cíle nesledovala, už tím, že zvolila tuto strategii, dala světu najevo, že žádné zištné cíle nesleduje. Přesto byla z několika stran neoprávněně obviňována z agrese. Realita sama ukázala, že šlo o jedinou schůdnou cestu, neobsahující vedlejší rizika, jak zastavit prohlubující se humanitární katastrofu a jak zabránit Miloševičovi, aby z ní mocensky těžil. Tato varianta sice nevedla ihned k cíli, ale přinejmenším zabránila dalším desetitisícům obětí, k nimž by zákonitě došlo, kdyby byla zvolena varianta pozemní operace. V tomto duchu pak bylo nutno vnímat zvyšující se intenzitu leteckých úderů. Nesmíme ztrácet se zřetele, že milión utečenců je vážný problém i pro EU, natož pro hospodářsky zaostalý Balkán. Aliance, i kdyby chtěla, nemohla dát těmto věcem volný průchod a ponechat na náhodě, kam se budou ubírat. Přinejmenším by tím ohrozila hospodářskou stabilitu svých vlastních zemí.

    Počáteční opožděná reakce Aliance na záměry Miloševiče, zřejmě vycházející z předpokladu, že dá přednost jednání před konfrontací (viz aktivační rozkaz), pak vedla k opožděnému soustřeďování vojsk v oblasti, což si Miloševič zřejmě omylem vyhodnotil jako slabost, nikoli jako technický a logistický problém, a to urychlilo jeho rozhodnutí realizovat etnické pročistění Kosova. Na těchto chybných předpokladech, jak Aliance, tak Miloševiče, vidíme, že ve věcech války se nikdy nevyplatí nedotahovat věci do důsledku. Kdyby Aliance včas rozpoznala, o co Miloševičovi jde, mohla zahájit soustřeďování vojsk mnohem dříve a tím by si přinejmenším ušetřila miliardu dolarů budoucích výdajů. Na druhé straně však je třeba brát zřetel na tlak odpůrců silového řešení, kteří by zajisté takovouto iniciativu tvrdě kritizovali a u veřejnosti neobeznámené s finesami války by nepochybně slavili ještě viěší úspěch, než jakého dosáhli kritikou bombardování.

    Je totiž nasnadě, že daň za zpozdilost a nerozhodnost je vždy větší a stojí mnohem více lidských životů, než kdyby tomu bylo opačně. Vstup vojsk KFOR do Kosova uzavřel jednu kapitolu tohoto letitého konfliktu a otevřel novou, přinášející vedle nadějí i řadu poučení. Je jen otázka, zda ti, jimž byly bližší emoce a subjektivní názory, aniž by zohlednili reálie, budou ochotni se poučit?

    II. Nové rizikové faktory

    Dohoda o stažení vojsk z Kosova kromě jiného obsahuje ustanovení o demilitarizaci UCK. Je dost důvodu domnívat se, že šlo o zájem všech stran konfliktu a nikoli o jednostranný ústupek. Z povahy konfliktu nepochybně vyplývá, že za sebou zanechal vzájemnou nenávist a hrozba etnických čistek v opačném gardu byla aktuální.

    Skutečnost, že se UCK zavázala k odzbrojení do devadesáti dnů, je sice slibná, ale nelze přehlédnout, že UCK není jednotná a má mnoho frakcí, z nichž některé jsou velmi militantní. Nebude proto snadné tuto část dohody plnit a vždy zde bude existovat riziko, že radikální křídlo UCK začne vojskům KFOR vzdorovat. Jestliže Aliance nenajde sílu těmto snahám zamezit už v zárodku, vystaví se riziku, že některé skupiny se stáhnou do hor a zahájí gerilovou válku jak proti Srbům, umírněným Albáncům, tak proti Alianci. S ohledem na vzrůstající podporu v některých muslimských zemích by pak bylo velmi obtížné tomuto nebezpečí čelit.

    Idea Velké Albánie je už dlouho na světě a má řadu fanatických stoupenců. S tím je třeba počítat a mít rovněž na zřeteli, že konflikt vzniklý pod touto vizí v sobě nese jak všechna rizika právě ukončené války, tak rizika spojená se vzrůstajícím fundamentalismem řady muslimských zemí. Ty faktory, které činí oblast od Balkánu po Kašmír velmi nestabilní a nepředvídatelnou, v nových formách stále přetrvávají a s nimi i riziko vzniku třetí světové války.

    V souvislosti s dobrodružným obsazením letiště v Prištině ruskou jednotkou se však objevil další faktor, s nimž bude nutno v budoucnu počítat. Potvrdilo se totiž, že Rusko nemá zájem zařadit se do evropského integračního procesu ani v budoucnu a bude sledovat v mezích svých možností vlastní cíle. Vedle těchto snah se objevila vlastní interpretace mezinárodního práva a vztahu Ruska k jiným zemím.

    Za úvahu stojí zamyslet se, co by se stalo, kdyby schopnost Ruska přemístit do Kosova více vojáků byla srovnatelná s možnostmi Aliance? Šli by Rusové na kompromis nebo do konfrontace s Aliancí? Našla by Aliance přijatelné řešení, aniž by riskovala svou nevěrohodnost? Tyto otázky jsou zcela legitimní, už jen proto, že snaha G7 dostat Rusko z hospodářského marasmu je velká a po čase by se mohla setkat s úspěchem.

    Bylo by naivní očekávat od Ruska vděk natož vstřícnost. Spíše naopak. Rusové už dnes signalizují, jak nelibě nesou, když nikdo zasahuje v oblasti, kterou považují za svou zájmovou sféru. Obzvláště pro postkomunistické země to je důvod navíc, proč spěchat do NATO a EU. Kdo se ocitne mimo, ponese riziko, že kremelští politikové mu připomenou velmi nevybíravě, kam dlouho patřil.

    Pro ČR to pak znamená, že by její politikové měli mnohem více dbát na to, abychom jednoznačně směřovali tam, kde můžeme najít nejen bezpčeí, ale také tu kulturu, která je nám blízká. Snahy euroskeptiků z ODS, jakkoli znějí vlastenecky, spíše zavánějí snahou udržet ČR co nejdéle v privatizačních tmách, aniž by vzali v potaz, jakou daň by nám budoucnost za tuto eventualitu připravila.

    Jakkoli se zdá být tento problém od balkánských záležitostí odtažitý, faktem je, že ČR spolu s Polskem a Maďarskem je východní hranicí Aliance a její věrohodnost se v tomto prostoru opírá právě o nás.

    Pro všechny, kteří si tato rizika uvědomují a dovedou je zasadit do širších souvislostí, postrádajících sentiment akademických humanistů, bylo velkým vystřízlivěním, když se v praxi potvrdilo, že česká armáda není schopná včas zorganizovat dostatečně věrohodnou sílu a politikové, i kdyby chtěli, nenajdou ve státní kase dost peněz na její financování. Ukázalo se, že to není problém vojenský, ale čisti politický, jehož kořeny sahají do privatizační tmy pana Klause.

    Vedle toho se objevil ještě jeden velmi závažný faktor, který kdykoli v budoucnu může ČR (za určitých podmínek také Alianci) vystavit velkému riziku ochromení "nutnosti reakce v reálném čase" na vnější hrozby. Tím, že si Parlament ponechal ve své pravomoci rozhodování o použití armády ČR v rámci Aliance, aniž by bral ohled na stěžejní zásady vojenské vědy, se potvrdilo, že více než o bezpečnost státu mu jde o "držení moci" za každou cenu.

    K tomu musíme přičíst fakt pouze formální funkce prezidenta, jako vrchního velitele ozbrojených sil, která je za těchto okolností více než iluzorní. Ve skutečnosti mají armádu v hrsti ne vždy kompetentní poslanci, mnohdy nemající o vojenské problematice ani ponětí. V podmínkách, kdy poslanci hlasují nikoli podle aktuálních potřeb, ale podle názoru partajních sekretariátů a ozvěn v preferencích, by se mohlo stát, že eventuální hrozba války je přiměje k politice epísmentu (mnichovanství), v době, kdy reálie doby budou vyžadovat právě opačný přístup. Kosovská krize plně prokázala, že tyto tendence na parlamentní půdě jsou (viz. postoj ODS, KSČM a některých poslanců ČSSD).

    V době, kdy otázky války či míru se řeší v limitu několika dnů, je naprosto nepřijatelné, aby prezident nebo předseda vlády neměl k dispozici zákon, umožňující mu okamžité nasazení ozbrojených sil (v tom jsou zahrnuta i vojska Aliance a jejich pobyt na území ČR), do doby, než Parlament rozhodne svým hlasováním.

    Vzrušené parlamentní debaty, zda letadla Aliance létají nad ČR ozbrojená či neozbrojená, zda pozemní transporty náhodou nevezou kanóny či tanky, byly ve světle časové tísně, v níž se Aliance nacházela, více než ostudné, signalizující především české veřejnosti, že některým politikům spíše než o bezpečnost nejen ČR, ale také celé Evropy, jde o volební preference.

    Svou roli taktéž sehrála jistá míra neinformovanosti veřejnosti, většinou v důsledku černobílého vidění této války masmédii. Zde je vidět určitá informační mezera, o jejíž zaplnění by se mělo postarat především ministerstvo obrany. Denní briefingy Aliance sice nebyly vždy vyčerpávající, ale mohly by posloužit jako vzor, jak si s informacemi počínat. Občané by tím přinejmenším byli ušetřeni emocionálních výlevů některých žurnalistů a komentátorů, dosahujících v určitých momentech sílu dezinformační kampaně (Právo, Haló Noviny). Tím samozřejmě nelze nikomu upírat právo na vlastní názor, jen si dovolím upozornit, že právo občana na relevantní informace má tutéž hodnotu.

    Vojenských cílů sice Aliance dosáhla, ale politických cílů ještě zdaleka ne. Návrat albánských utečenců do Kosova je jen jednou epizod této problematiky. Pro mírové uspořádání na Balkáně bude velmi důležité najít eticky přijatelný způsob, jak donutit nacionalisticky orientované politiky a Miloševiče k odstoupení. Miloševič má v tomto ohledu dosud velmi široký manévrovací prostor, aby emocionálně pusobil na Srby a lavíroval v mezeře mezi humanitární a hospodářskou pomocí a tím se pokoušel dokázat, jak je jeho osoba nepostradatelná. O tom, že kdyby mu tato varianta vyšla, nebylo by možno nadále počítat se stabilizací Balkánu, nemůže být pochyb.

    Pro českou politickou scénu je tento problém otázkou míry sebereflexe a míry schopnosti ztotožnit s odhodláním Aliance uhájit v Evropě mír, občas i za cenu nepopulárních opatření. Podlomit v občanech vůli po obraně je velmi snadné, ale už mnohem obtížněji se důsledky tohoto populismu napravují. O tom nás historie informuje více než poučeně. Daň za důsledky takovéto politiky, zhmotněné Daladierem a Chamberlainem v Mnichově roku 1938, byla obrovská. V tomto ohledu neexistuje levicové nebo pravicové řešení, ale pouze buď naší zemi prospěšné a nebo neprospěšné.

    V tomto smyslu můžeme považovat stávající stanovisko ODS za typický projev postkomunistických manýrů na straně jedné a permanentní napadání stávající vlády Rumlovými fundamentalisty z US, za projev neschopnosti pochopit, že tak kritická situace, jako je válka, si žádá především kooperaci stran nikoli konfrontaci, na straně druhé. Tímto Ruml poskytl Alianci spíše medvědí službu než konstruktivní pomoc. Mávat jednoduchými hesly, přímočarými řešeními v mezích černobílých frází je vskutku pro některé politiky snadnější, než se vnořit do hloubky problému a orientovat se v jeho bludišti. To je riziko, ne - li stigma, které si česká politická scéna ponese ještě hodně dlouho, přinejmenším tak dlouho, dokud postkomunismus bude mít v ČR zelenou.

    Konec jedné etapy balkánské krize není důvodem k jásání nad úspěchem "bombardovací strategie" Aliance, ta pouze za zbytečně velkých obětí napravuje to, co mezinárodní společenství zanedbalo na počátku devadesátých let v Bosně a Hercegovině (ale také v souvislosti s Chorvatskem a Slovinskem). Je to poučením, že zlu se nesmí ustupovat nikdy a za žádných okolností. Akademickým humanistům bych v tomto ohledu připomněla, že každý mír za jakoukoli cenu nakonec vždy zaplatili obyčejní lidé mnohonásobně více, než by nutně museli.

    Na závěr této úvahy, bych si dovolila připomenout jednu scénku z Bosny, zachycenou v přímém přenosu novináři. Z obrněného transportéru UNPROFOR byl srbskými vojáky vyvlečen muž, angažující se v mírovém urovnání situace v Bosně, tedy proti zájmům místních nacionalisticky orientovaných Srbu. Na místě jej zastřelili a vojáci UNPROFOR se jen mohli s rozpaky dívat. Akademičtí humanisté typu lorda Owena a Stoltenberga tehdy tvrdili, že je to sice politováníhodná, ale nutná daň míru. Na konci bosenské krize se pak ukázalo, že ta daň dosáhla mnoha desetitisíců mrtvých, přičemž bosenský problém není dořešen podnes. Obava, aby se mírový proces v Kosovu nezasekl v půli cesty a k bosenskému kostlivci se nepřidal další, je tedy na místě.


    Znovu o ochuzeném uranu: Co dokáže a jak funguje tankový zabiják A-10

    Jan Charvát, Česká televize, Armed Forces Journal International

    Do diskuse o střelách z ochuzeného uranu využívaných americkým letectvem v letounech A-10 si dovoluji doplnit několik faktů o inkriminovaném zbraňovém systému.

    GAU-8

    GAU-8 Avenger, sedmihlavňový kanón ráže 30mm, je instalován pouze na letouny A-10, který je převážně využíván k podpoře pozemních vojsk jako "lovec tanků".

    Samotná zbraň střílí 1,800 ran za minutu (v 80.letech byla rychlost střelby snížena z 4200/minutu). Jako munici využívá jednak tříštivou (HEI - High Explosive Incendiary) a jednak průbojnou (API - Armored Piercing Incendiary) munici. První jmenovaná využívá přitom standardní princip takovýchto střel - explozivní směs roztrhne granát na střepiny - je účinná proti lehkým cílům, jakými jsou vozidla, či stacionární lehce obrněné cíle. Munice, o které se zde diskutuje je označována za PGU-14/B API. Střela (neobsahuje žádnou výbušninu) se skládá z lehkého hliníkového pláště, který obsahuje podkaliberní (15mm) střelu z ochuzeného uranu (tvoří 2/3 celkové váhy) (označovaný jako Deplepted Uranium, zde OU).

    Standardní "náklad" munice pro bojovou misi se skládá ze směsi 1,100 nábojů HE munice s AP municí. AP munice je přitom při výrobě "mixována" s HE municí a poměr ingrediencí v tomto "koktejlu" je 4:1 pro AP. Po čtyřech průbojných střelách tak při bojové misi vystřelí kanón jeden tříštivý granát.

    Účinky

    Výsledek při střelbě je takový, že dvě třetiny výsledné energie je při dopadu soustředěno ve "vnitřní střele" z ochuzeného uranu: pro ilustraci je to tolik energie, že je schopna zvednout 30ti tunovou váhu o zhruba 30 cm na prostoru o velikosti britské penny. V praxi to znamená, že střela nejen pronikne tankovým pancířem, ale ochuzený uran se při dopadu zapálí a dovnitř tanku doslova vstříkne proud plamene. Následky pro tank i pro posádku jsou naprosto devastující.

    Přesnost GAU-8 montovaného v A-10 je udávána mj.příkladem: 80 procent všech střel vypálených na vzdálenost 1800 metrů skončí v kruhu o poloměru tří metrů. Je navržen tak, aby při bojové misi mohl vystřílet nesenou munici v deseti dvousekundových dávkách s minutovými přestávkami na ochlazení, které však mohou být však v případě potřeby i kratší. Při dávce trvající jednu vteřinu z 1220 metrů skončí 40 střel na prostoru o velikosti tanku, přičemž již pouhá polovina je považována za smrtící.

    Ochuzený uran

    Jaderné fyzice nerozumím, ale problematiku výroby střel chápu následovně: Ochuzený uran vychází z obohacení přírodního uranu používaného v jaderných reaktorech. Přírodní uran se skládá v první řadě ze směsi dvou izotopů (forem) uranu, Uranu 235 (U 235) a Uranu 238 (U 238), v poměru zhruba 0,7 a 99,3 procenta. Jaderný reaktor k výrobě energie potřebuje U 235, a tak musí být přírodní uran obohacen k získání izotopu U235 odstraněním značné části izotopu U238. U 238 se přitom stává opakem - ochuzeným uranem, jehož míra radioaktivity je ve srovnání s přírodním uranem menší - 70ti procentní. Poločas rozpadu OU je i tak 4,5 miliardy let. Při výrobě 30mm nábojů každý projektil z OU obsahuje zhruba přes 300 gramů OU. Projektil je v závěrečné fázi obalen 0,8 mm tenkou hliníkovou vrstvou.

    Pouštní bouře

    Během Pouštní bouře vypálilo 148 letounů A-10 nasazených v Saudské Arábii na cíle v Iráku a Kuvajtu při 8,077 misích celkem 783,514 AP střel. Vzhledem k obsahu OU v nábojích to znamená, že letectvo v oblasti Perského zálivu zanechalo celkem 259 tun OU. Schopnost probíjet obrněnou techniku nepřítele se ukázala být vyjímečně efektivní a Spojencům umožnila zahájit úspěšnou pozemní operaci.

    Otázkou zůstává nakolik se použití střel z OU podepsalo na zdravotních problémech veteránů války. Na druhou misku vah se pak dají položit neuvěřitelné výsledky, jakých letouny A-10 v Zálivu dosáhly a kolik životů tím potencionálně spojeneckým vojákům zachránily.

    Fotky:

    1) GAU-8: letoun A-10 Warthog II s na přídi jasně patrným 30mm rotačním kulometem GAU-8

    2) zásah - animace

    3)výsledek

    Pro další informace o letounu A-10: Warthog Territory na http://www.ecis.com/~weasel/a10/ nebo http://members.aol.com/Stravonski/private/A-10-1.html


    Drobní sponzoři

    Ivan Hoffman, Český rozhlas 1 - Radiožurnál

    Pro politiky je to jistě nepříjemné, ale o jejich sponzorech se bude hovořit tak dlouho, dokud budou existovat. Zbytečně v tom hledají nějakou závist, jedná se o přirozenou sebeobranu společnosti.

    Politici byli, jsou a budou podezíráni, že veřejné věci nespravují kvůli tomu, aby se dařilo občanovi, ale proto, aby se dařilo jim, politikům. Toto podezření pak vede novináře k tomu, aby pátrali, zda politici nedostávají dary od lidí, kterým zprostředkovávají nejrůznější výhody. Například přístup ke státním zakázkám, anebo strategické informace.

    Takové pátrání pak není žádnou neuvěřitelnou nehorázností, ale jediným způsobem, jak pomoci politikům v jejich těžkém zápase s pokušením, které je stejně staré jako politika a kterému se říká korupce.

    O bezúhonnost politiků pak máme starost ve vlastním zájmu. Má-li být motorem společenské dynamiky svobodná soutěž, nelze připustit, aby někdo získal proti jiným výhodu tím, že si koupí, či moderně sponzoruje vlivného úředníka, či poslance. Tehdy se totiž stane, že relativně směšná provize v kapse jednotlivce, či na kontě strany způsobí dramatickou ztrátu nám, daňovým poplatníkům.

    Korupce je prostě jed, který ničí společnost, jak se trefně praví v čerstvě vydané knize Korupce na český způsob. Občas slyšíme politiky jak si zoufají, že "už neznají žádnou cestu jak se neustále bránit" podezření, že jejich sponzoři nepoukazují statisícové částky na stranické účty z pouhého politického přesvědčení.

    Jedna jednoduchá cesta ovšem existuje: Zakázat zákonem sponzorování politických stran. To je totiž jediná možnost jak přesvědčit občany, že snahou politiků není zbohatnout, ale sloužit. Jistě se takovým zákonem ublíží lidem, kteří milují politické strany a chtějí to vyjádřit bankovním převodem. I těm by ovšem mělo být nepříjemné, do jaké společnosti se v minulosti dostali na seznamech sponzorů.

    Vysílá se v pátek 25. června 1999 ráno.

    Pokles kvality v BBC

    BBC chce zrušit zpravodajský satelitní okruh BBC World

    Nejznámější zahraniční korespondenti BBC podporují kampaň proti škrtům v BBC, které, jak varují "poškodí hlas BBC a její postavení ve světě".

    Čelní korespondenti BBC Kate Adie, Ben Brown a Brian Hanrahan stojí v čele bezprecedentních protestů proti likvidaci satelitního zpravodajského okruhu BBC World, který se zabývá celosvětovým zahraničně politickým zpravodajstvím, a proti plánům sloučit tento okruh s domácí satelitní stanicí BBC News 24, což je zpravodajský okruh, vysílající po dobu čtyřiadvaceti hodin zprávy s domácím britským zaměřením.

    V dopisu do deníku Independent napsalo 27 čelných novinářů BBC, že navrhované škrty v počtu zaměstnanců a vysílaných pořadů by "ochromily oficiálně deklarované poslání BBC, podle něhož je účelem BBC být co nejvíce tvůrčí a nejvíce důvěryhodnou televizní stanicí".

    Novináři z BBC se obávají, že globální zpravodajský satelitní okruh BBC bude zredukován na naprosté minimum, a to právě v době, kdy je zahrnován chválou za své zpravodajství z války o Kosovo.

    Dopis deníku Independent je prvním krokem v dlouhodobé kampani, jejíž součástí bude lobování poslanců i žádosti o pomoc u prestižních světových politiků jako je Nelson Mandela.

    Komerčně provozovaný satelitní kanál BBC World má celosvětově 135 miliónů diváků, ale od doby, kdy zahájil vysílání, zaznamenal ztráty ve výši 100 miliónů liber. Loňské finanční ztráty byly 15,6 miliónů liber.

    Aktivisté bojující proti zrušení okruhu BBC World argumentují, že satelitní okruh získává globální pověst podobnou zahraničnímu rozhlasovému vysílání BBC v angličtině BBC World Service, zejména za objektivní zpravodajství pro lidi, kteří si nejsou jisti, co se děje v jejich vlastní zemi.

    Zpravodajkové BBC, kteří jsou v Británii skoro úplně neznámí byli vítání jako známá jména v uprchlických táborech Kosovců, protože BBC systematicky informovala o kosovské krizi," zdůrazňují novináři poslancům. "Zdroje ve Vatikánu upozorňují, že papež Jan Pavel II. se dozvěděl o úmrtí britského katolického kardinála Huma z vysílání stanice BBC World..."

    Domácí televizní vysílání BBC má podstatně zvýšit svou kvalitu

    Odcházející generální ředitel BBC sir John Birt požaduje rozsáhlé zlepšení programu populárnějšího z obou okruhů BBC, okruhu BBC1, aby byla posílena role veřejné služby BBC a aby bylo ochráněno dědictví toho, co Birt za svého vedení BBC realizoval.

    Vedení BBC bylo kritizováno v minulých dnech Radou BBC ve výroční zprávě této veřejnoprávní rozhlasové a televizní společnosti, že odsunulo příliš mnoho kvalitních či intelektuálních televizních pořadů do pozdních večerních hodin a také za to, že při vysílání během dne BBC nepřináší nic příliš zajímavého ani nového.

    Alan Yentob, šéf televizního vysílání v BBC , plánuje najít v progamovém schématu vysílací čas uprostřed večera pro dokumentární, publicistické a umělecké pořady.

    "Jiné organizace možná usilují v první řadě o co nejvyšší sledovanost," uvedl sir John Birt, "ale budoucnost BBC 1 je mít v hlavním vysílacím čase vyvážené programové schéma."

    Terčem kritiky se ve výroční zprávě BBC staly i pořady vysílané během dne. Po skandálu, kdy vyšlo najevo, že v jednom zábavném denním diskusním pořadu vystupovali herci jako osoby, které předstíraly svůj osud a své povolání, má být celá řada těchto "chat shows" zrušena.

    Yentob uvedl, že oživení okruhu BBC 1 neznamená, že má tento populární okruh přijít o diváky. "BBC 1 je okruh pro masového diváka, ale musí mít rozsáhlý sortiment pořadů, aby to odpovídalo distinktivní a kvalitní televizi."

    Předseda správní rady BBC Sir Christopher Bland při prezentaci výroční zprávy BBC odmítl kritiku, že BBC hledá nástupce pro Johna Birta do funkce generálního ředitele zdlouhavým a nepružným způsobem. Ve čtvrtek byl konečně generálním ředitelem BBC jmenován Greg Dyke, bývalý vedoucí činitel některých komerčních britských televizních stanic. Byl obviňován, že před časem věnoval určitou finanční částku Labouristické straně, ale rada správců BBC vyjádřila názor, že si je jista, že je Dyke politicky neovlivnitelný.


    Petr Uhl a duševní zdraví

    František Roček

    Poznámka z úterních BL k článku o Matiční ulici od JČ zní: Nejsem si jist, zda je citovaná argumentace, že je Petr Uhl "obecný škůdce" a existují "pochybnosti o jeho duševním zdraví" zrovna přesvědčivá a jestli takové výroky mají televizní stanice vysílat bez jejich radikálního zpochybňování od interviewujících reportérů. Zdá se mi, že přesně těmto obviněním byl Petr Uhl vystavován za komunismu, když byl přes pět let ve vězení za svou neohroženou obranu lidských práv.

    Tolik citát. Bohužel, dnes je lidem v Ústí úplně jedno jestli byl Uhl popotahován za obranu lidských práv, protože v přítomnosti, která se dotýká konkrétního života, je mimo realitu a jeho koncepce lidských práv budí (slušně řečeno) rozpaky.

    TV citovala na kameru slova představitele ČSSD v Ústí, který takto charakterizoval Uhla a lze říci, že to nebyl první člověk, který se vyjádřil o Uhlovi s despektem. Zda to měl někdo ještě komentovat? Nevím. Redaktor TV uvedl situaci, ke které došlo a proč Uhla socdemokrati defenestrovali.

    Nestačí to?

    A dodávám

    Uhl je vnímán jako kontroverzní osobnost v negativním smyslu slova. Je mu vyčítána jednostranná zaujatost.

    Již v roce 1998, kdy se rozproudila velká diskuze o největší díře světa v Matiční ulici, se ve MF Dnes 10.10.1998 objevil komentář s titulkem: Uhl - vládní mimozemšťan pro národnostní otázky.

    Tehdy bylo glosováno "utkání" primátor Hruška a Uhl v ústeckém divadle, kde byla natáčena Aréna. V článku se píše:

    "Zmocněnec vlády pro národnostní otázky Petr Uhl se v historické první mimopražské televizní Aréně utkal s ústeckým primátorem Ladislavem Hruškou. V diskusi o postavení Romů však působil většinou jako salonní humanista-extremista. A chvílemi až jako mimozemšťan při první návštěvě nejen v Ústí nad Labem, ale i na zeměkouli... Primátor Hruška ani nemusel nijak oslnit, aby snadno vyhrál. Na komunální úrovni prostě musí řešit havarijní situace a na dveře jeho kanceláře neodbytně klepou lidé z obou stran všech "Matičních" ulic. Nemůže si vybírat jako Uhl, který v Matiční zašel jen za místními Romy a majitele rodinných domků, které si zřejmě už předem onálepkoval jako rasisty, vynechal. Recept, jak okamžitě pomoci lidem v kdysi civilizovaných, dnes takřka neobyvatelných domech a ulicích, však Petr Uhl nenabídl. Otázkou je, zda zmocněncem vlády pro tak citlivou oblast, jakou jsou menšiny, může být člověk, který před televizními kamerami odhalí neochotu vnímat fakta, která se mu nehodí."

    Tolik citát, s nimž souhlasím. Nejhorší je, že Uhl je ve vleku "profesionálních Romů" - jak jsou nazývání romští aktivisté, a asi to co prosazuje myslí i dobře, ale i dobrými skutky jsou také vydlážděny E55 do pekla...

    Četl jsem v dokumentech o Matiční protestní dopis jednoho místního romského kulturního spolku či skupiny protest proti plotozdi v Matiční. Ale ti samí lidé byli asi půl roku předtím požádáni, aby jako kulturumilující a důstojní Romové šli do Matiční, působili mezi soukmenovci a v rámci dialogu se snažili tamní neveselou situaci po cikánsku čili posousedsku napravit.

    Zástupci tohoto kulturního spolku odmítli, protože nechtějí s těmi lidmi z Matiční nic mít... A o půl roku později napsali protestní dopis, který byl právě v tom čtvrtletí v módě...

    Pro toto a další střípky z praktické Matiční denodennosti mám i já k Uhlovi a jeho aktivistickým Romům nedůvěru.

    A proto ho poslali i sociální demokraté v Ústí k čertu.


    Jsou romské děti skutečně diskriminovány?

    František Roček

    UNESCO ocenilo předlickou školu

    V době kdy vláda došlo k závěru, že musí zabránit v Ústí v postavení "rasistické" zdi, a prezident Havel považuje Ústečany za rasisty, ministerstvo školství zaslalo řediteli Základní školy v Ústí n. L. - Předlicích Oldřichu Bartákovi dopis, v němž ředitel odboru zahraničních vztahů a evropské integrace Pavel Cink oznamuje, že předává osvědčení, kterým byla škola zařazena do Systému přidružených škol UNESCO. Osvědčení podepsal generální ředitel UNESCO Frederico Mayor.

    Podle ředitele školy Oldřicha Bartáka to je čest pro kantory, kteří jako jedni z mála v ČR byli oceněni za jejich dlouhodobou práci na škole, která má většinu žáků rómského původu.

    Základní škola patří k průkopnickým pedagogickým zařízením, které prosazovaly a realizovaly tzv. nulté přípravné ročníky, ve kterých se romští žáci ze sociálně slabého prostředí učili návykům, aby byli dostatečně připraveni zvládnout první ročníky základní školy. Tím se snižovalo procento romských dětí, které musely nastoupit do zvláštní školy.

    Předlická základní škola má rozsáhlý program kulturního zapojení převážně romských dětí v patnácti zájmových kroužcích, sponzorsky škola zajistila v rámci česko - německého projektu stavbu sportovního zařízení, které funguje také jako tenisové kurty, které využívají kromě předlických dětí i občané města.

    Škola je známa nejen na kanadské a americké ambasádě. Je příkladem jak trpělivá práce, na rozdíl od aktivistického humbuku typu Petra Uhla kolem bezvýznamné zdi v Matiční ulici, dokáže udělat pro romskou populaci daleko více a naprosto konkrétní práce, která se zúročí v budoucnosti.

    Zpráva střediska European Roma Rights Center a xenofobie

    S tím co jsem výše napsal, kontrastuje druhý pohled na současnou pedagogiku: European Roma Rights Centre oznamuje zveřejnění národní studie Zvláštní náprava: Romové a školy pro mentálně postižené v České republice. (Viz zde v BL.)

    Zpráva vychází právě v době, kdy se soudně domáhají romští aktivisté skrze žalobu rodičů v Ostravě, aby děti nemusely chodit do zvláštních škol pro "mentálně postižené." Hovoří v zahraničí o zvláštních školách jako o školách pro mentálně postižené, což je slušně řečeno zkreslené. Mentální postižen9 značí něco úplně jiného, než je výuka žáka ve škole s výukou rozloženou do méně náročného časového plánu a intenzity.

    Tvrdí, že podstatou vylučování Romů ze společnosti v České republice je v podstatě segregovaný školský systém, který zabraňuje od dětství stykům mezi Romy a Neromy. "Jádrem této segregace je existence sítě takzvaných nápravných zvláštních škol - škol pro mentálně postižené děti. Romské děti jsou umisťovány ve velkých počtech do takových škol, protože nemají ve škole dobré výsledky při plnění úkolů, vypracovaných pro českou většinu a v důsledku rasistických postojů školských úřadů. Podle rozumných odhadů je patnáctkrát pravděpodobnější, že bude ve zvláštní škole umístěno romské než neromské dítě. Žák, který dokončil zvláštní školu, má omezenou volbu středního vzdělání ve srovnání s žákem, který dokončil normální základní školu. Romské děti jsou tedy od raného věku v podstatě odsuzovány mít po celý život menší počet životních příležitostí a menší seberespekt. Kromě toho, segregace Romů ve zvláštních školách je používána jako neustálé ospravedlňování diskriminačních postojů a činů příslušníky většinové společnosti," uvádí zpráva střediska European Roma Rights Center.

    Předlická základní škola usvědčuje romské aktivisty a mudrce ze Zprávy střediska European Roma Rights Center z tendenčnosti.

    Tým pedeagogů na předlické základní škole se snažil zabránit odlivu žáků z Předlic do zvláštních škol tím, že jako jeden z prvních začal s přípravným ročníkem. Některé romské děti neměly dostatečné hygienické a sociální návyky, musely se učit to, co pro jiné děti je naprosto všední, některé děti žily v zajetí takřka neřešitelného problému.

    Jejich rodiče neuměly dostatečně ani cikánsky ani česky. O to komičtější je lamentování ve "zprávě", že vláda neposkytuje minoritní vzdělání pro Romy, když děti mají tyto problémy.

    Pokud zpráva mudrců nabádá: "Naplánujte a realizujte reformy s cílem ukončit etnicky založenou segregaci v českém školském systému" jedná se jen o intelektuální rasismus naruby, protože se nejedná o segregaci, ale o boj s celou řadou příčin, které jsou zakotveny v samotné romské rodině.

    Předličtí kantoři museli kolikrát přesvědčovat rodiče, aby děti do tohoto přípravného ročníku pouštěli. Na základě předlické zkušenosti o stejný projekt nultého ročníku požádali kantoři v chánovské základní škole, která patří v této mostecké čtvrti k jedinému zařízení, které nejenže pozitivně funguje, ale je pro tamní romskou mládež jedinou kladnou oázou a příkladem...

    Pokud lidé ze střediska European Roma Rights Center žádají: "Uznejte, že klíčovou roli při umísťování velkého počtu romských dětí do zvláštních škol hraje rasová diskriminace", můžeme o nich mluvit jako o xenofóbních rasistech a urážejí české kantory.

    Program nultých ročníků realizovaný od počátku devadesátých let je systém zaměřeným právě na to, aby děti, které jsou sociálně a kulturně handicapované prostředím, ze kterého pocházejí, měly v rozhodujících první dvou třech ročnících základní školy možnost se s těmito problémy vyrovnat. Je to práce náročná, vyžadující také romské asistenty a mravenčí práci, která přesahuje naprosto všední pedagogický rámec.

    Předlická škola patří dnes již k mnoha školám, ve kterém je tento program realizován.

    Jaké mají děti zázemí?

    Pokud mluvíme o Předlicích, z  hlediska prostředí, ve kterém žijí romské děti, lze hovořit o několika typech romského společenství, o nichž psal ve své diplomové práci Jan Novotný, zástupce ředitele Městské policie v Ústí n. L.:

    První typ tvoří Romové, kteří žijí v Předlicích od konce druhé světové války a poměrně dobře se sžili s prostředím a splynuli s původním obyvatelstvem. Velké procento těchto Romů má poměrně slušnou životní úroveň.

    Druhý typ tvoří Romů, kteří přesídlili do Předlic kolem roku 1970. Ti se jen těžko sžívají s místním prostředím. Většinou nemají stálou práci a jejich sociální zázemí je poměrně špatné. Často se snaží si vylepšit životní úroveň trestnou činností.

    Třetí typ tvoří Romové, kteří se sem přistěhovali po roce 1989. Tito Romové se s místním prostředím vůbec nesžili. Dosti velké procento jich je negramotných. Obživu si obstarávají trestnou činností. Praxe ukazuje, že rodinné prostředí v  rodinách typu dvě a  tři drasticky zasahuje do přirozeného vývoje dítěte.

    O režimu při výchově můžeme hovořit pouze tehdy, pokud se děti nacházejí ve škole. Většinou mají za vzor své rodiče nebo starší sourozence. Děti z takových rodin jsou velmi často vystaveny špatnému příkladu ze strany rodiny.

    Vzhledem k těmto reálným zkušenostem je ostravská aktivistická žaloba a Zpráva střediska European Roma Rights Center spíše ukázkou nových rasistických tendencí a xenofobie... Podobně jako aktivistické šílenství kolem Matiční ulice.

    Dabing v severských zemích

    Jan Lipšanský

    Vazeny pane,

    shodou okolnosti jsem nyni v Dansku na konferenci Oraclu, a mam moznost na  hotelovem pokoji sledovat nekolik televiznich kanalu danskych, svedskych, norskych, holandskych, i dva nemecke. Co mne naprosto udivilo a prijemne prekvapilo: Veschny zahranicni serialy a filmy se nedabuji, ale vysilaji s titulky. Je to nejlevnejsi zpusob, ale hlavne zde vsichni umi mluvit velmi plynne anglicky i v nejzapadlejsim kramku, a clovek se tak bez problemu domluvi.

    My, Cesi, zpohodlneli sledovanim nadabovanych filmu, nemame v Evrope, podle mne, vubec sanci. Protoze nez tamhle pani Novakova, co prodava virzinka nekde v Karline, bude chtit umet anglicky, aby se domluvila se zahranicnimi turisty, to si radeji bude myslet, jaci jsou to hlupaci, ze se nenauci cesky - a dal bude sledovat nadabovane serialy a filmy.

    Pokud skutecne chce Ceska republika do Evropy, mela by se priblizit i v tomto evropskym standardum. Nehlede na to, ze nez spatny (a drahy) dabing, jenz nyni vetsina firem nabizi, jsou lepsi titulky a puvodni zvuk. V tomhle budiz hroznym prikladem dabing nekterych akcnich filmu, kdy slysime vyrazne dabing, ale vubec ne ruchy - vystrely zneji jako kdyz si nekdo, s  prominutim, upsoukne.

    A to uz vubec nemluvim o tom, ze vysilaji kinoverze, a ne videoverze filmu (rozdil je v meritku: kinoverze je vetsinou sirokouhla), ze je bezny standard 16:9, a vubec spousta "vymozenosti", ktere jsou vymozenostmi snad jen v CR.

    Jan Lipšanský

    P.S.: A taky by mne potesily v Praze telefonni automaty na cipove i platebni karty... :-)


    Veřejná odpověď na veřejné výzvy

    Petr Šafránek

    MO KDU-ČSL Klánovice

    MO ČSSD Klánovice

    MS ODS Klánovice

    Veřejná odpověď na veřejné výzvy

    Vzhledem k tomu, že výše uvedené místní politické strany zavedly v Klánovicích jakousi novou formu komunikace pomocí stranických vývěsek, jsem nucen jim na jejich výzvu k mému odstoupení stejnou formou odpovědět:

    1. Protože volby nebyly vyvolány proto, abych se stal starostou, nýbrž proto, aby byly při volbě starosty respektovány výsledky voleb, nepokládám výsledky opakovaných voleb za žádnou prohru, bude-li starostou zvolen nejúspěšnější kandidát z opakovaných voleb, tedy pan Oldřich Hanzal. Já společně s dr. Jágrem reprezentuji v novém zastupitelstvu druhou nejúspěšnější volební stranu a nebývá zvykem druhé místo označovat za prohru. Proto v žádném případě ze zastupitelstva neodstoupím.

    2. Pokud jde o náklady opakovaných voleb, pak je nejprve třeba spočítat náklady nezbytné. Například 3.500 Kč za zvláštní telefonní linku jsou vyhozené peníze, neboť volební komise měla k dispozici sborovnu s telefonem a navíc žádné vyšší komise, které by potřebovaly mít do Klánovic spojení, při opakovaných volbách nezasedaly. A takto je třeba vyhodnotit všechny vykázané náklady. Teprve pak lze hovořit o skutečných nákladech.

    3. Srovnáme-li skutečné náklady voleb se vším, co jsem doposud pro Klánovice udělal, například se stovkami hodin odpracovanými zdarma v KC Beseda či s neplacenými přesčasy na MÚ, je můj "účet" bohatě v kladných hodnotách a mám proto naprosto čisté svědomí. V zastupitelstvu jsou lidé, kteří mají svůj "účet" práce pro Klánovice podstatně chudší a nikdo je nevyzývá k odstoupení. Mohu se například oprávněně ptát, co dělal pan Oldřich Hanzal pro Klánovice, dokud nebyl starostou? Podle mých poznatků totiž absolutně nic. Byl-li špičkovým manažerem ve sportu, mohl se například o výstavbu klánovické tělocvičny zajímat již dávno předtím, než byl zvolen. Přesto se o Klánovice vůbec nezajímal. Atd, atd.

    4. Přesto jsem ochoten věnovat Klánovicím případně určitý finanční dar, ovšem pouze s podmínkou, že se bude ODS podílet na 3 milionových nákladech voleb v Českých Budějovicích, které vyvolala ODS ze stejných důvodů, jako my v Klánovicích, a s podmínkou, že se náměstek primátora ing. Paroubek (ČSSD) bude podílet na ztrátě cca 140 mil Kč, způsobené nedávno zdržením nákupu zahraniční měny hl. m. Prahou.

    5. Závěrem upozorňuji předsedu KDU-ČSL pana ing. Komárka, že jsme spolu nikde na šestajovických polích husy nepásli, tudíž si nepřeji, aby mi veřejně tykal.

    V Klánovicích

    23. 6. 1999

    Petr Šafránek


  • |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|