Nová kniha o české historii

Jonathan Hughes Bolton

Derek Sayer, The Coasts of Bohemia, Princeton University Press, 1998. Tento článek vyšel anglicky v červnovém čísle časopisu The New Presence.

V úvodním odstavci ke knize The Coasts of Bohemia: A Czech History, Pobřeží Bohémie: Historie Čech děkuje Derek Sayer starému příteli za to, že mu vymyslel titul této knihy. Na první pohled je to překvapivé, neboť podtitul - Historie Čech - se zdá být docela jednoduchý. Že je to titul velmi rafinovaný, se však dovíme teprve, když se dáme do četby této fascinující knihy.

Sayer argumentuje, že "viděno zvnějšku", česká historie má jen málo jasných kontur, vypadají jen jako "nikoliv o moc víc než nesouvislá řada měnících se diskontinuit", "narativní země nikoho", které vyvolává naši pozornost pouze tehdy, když se dostává do bojů sousedních mocností, ať to jsou Habsburkové, nacisté nebo Sověti. Sayerova inteligentní, sugestivní a podrobná kniha je pokusem zmapovat "pobřeží" Bohémie zvnitřku. To neznamená, že by zkresloval to, o čem píše, ve prospěch Čechů, ale zkoumá pozorovací body, z nichž se Češi dívali na svou minulost. Sayer studuje rozdílná pojetí české národní totožnosti v devatenáctém a ve dvacátém století a nabízí nám nikoliv jen "jednu historii Čech", ale mnoho historií.

Sayer se zabývá méně samotnými historickými událostmi - dovíme se relativně málo o tom, co se stalo řekněme v letech 1848 až 1918 - a více tím, jak tyto události byly chápány dalšími generacemi. Namísto aby se věnoval válkám, revolucím, kongresům či soudním procesům, obrací svou pozornost k románům, oficiálním dokumentům, ceremoniím a dalším znamením doby. Shromáždil skutečně obrovskou a fascinující sbírku zdrojů: všechno od zakládajících textů české totožnosti, jako byly Palackého Dějiny českého národa v Čechách a na Moravě, až k jemnějším ukazatelům národního cítění, jako jsou jména ulic, knižní průvodce a pamětní desky. Sayer umí velmi dobře analyzovat literární i neliterární texty a zvlášt velkým odborníkem je na zjišťování symbolického významu takových veřejných "znamení", jako jsou pomníky, výstavy v muzeích, poštovní známky a veřejné pohřby.

Občas je množství informací zahlcující a čtenář, který není obeznámen s českou historií, může mít problémy s tím, že si začne plést některé postavy, vzhledem k tomu, že Sayer pečlivě vytváří vzájemné paralely mezi všemi tématy. Tyto paralely jsou však velkým plusem této knihy. Ukazují, jak čeští vedoucí představitelé a intelektuálové v různých dobách usilovali o interpretaci těchže národních ikon k různým cílům.

Bohužel, Sayer se skoro nezmiňuje o nedávno zemřelém mistru semiotikovi, Vladimíru Macurovi, jehož Znamení zrodu líčí české národní obrození z devatenáctého století takovým způsobem, který také citlivě vnímá drobné významové rozdíly v textech běžných i nekonvenčních. I Macura ví, že "český národ" je nedávná konstrukce. V konečné instanci je však Sayerův argument jiný než Macurův.

Jestliže je Znamení zrodu příběhem o tom, jak první generace českých národních "buditelů" mezi sebou vytvořila umělý svět, semiotickou "prázdnou nádobu", která ještě neměla žádný vztah k realitě, Sayer rozšiřuje tento model na všechny pokusy vytvořit českou identitu - od národního obrození až do přítomnosti. Ukazuje, jak tyto symbolické systémy nevyhnutelně pronikly do skutečnosti každodenního života - takže vesnické kroje nebo říkanky pro děti přestaly být "náhodnou součástí osobní existence" a "byly rekonfigurovány jako základní prvky společenské totožnosti".

Tato "kolonizace každodenního života" byla podstatou "kulturní revoluce", v níž ti, kdož hovořili česky, byli znovu počati jako národní kolektiv. Ještě více než Macura věří Sayer v schopnost znaků utvářet totožnost. Ale zdůrazňuje, že takové revoluce mají své temnější stránky: toto potvrzení české totožnosti uvěznilo Němce a židy v jejich vlastním, samostatném kolektivu - staly se cizími "menšinami", žijícími ve slovanské společnosti. Obdobně prováděli posléze i komunisté kolonizaci každodenního života, i když jejich kolonizace byla založena na represívní kontrole symbolů politiky, kultury a každodenního života.

Sayer prezentuje mistrovskou verzi české historie právě proto, že poukazuje na podobnost mezi komunisty a obrozenci. Přestože komunisté i obrozenci užívali úplně jiných metod, uvádí Sayer, nicméně realizovali podobný projekt. Komunismus lze považovat za "nepovedené dítě" českého národního obrození. Kult "českého lidu" z devatenáctého století, považovaný za zdroj národní autentičnosti, zaměřený proti německy mluvící byrokracii a později proti bohaté židovské buržoazii se lehce vyvinul v komunistickou indentifikaci národních zájmů se zájmy dělnické třídy.

Tento přístup vyvolává zajímavé a znepokojivé paralely: mimo jiné odmítá představu, že byl komunismus jen cizí ideologií, vnucenou sovětským imperialismem, čistě vnější katastrofou, jíž byli Češi postiženi zvnějšku. I když Sayer rychle dodává, že komunismus nebyl nevyhnutelným důsledkem nacionalismu z devatenáctého století, měl se zabývat trochu víc alternativami, které česká společnost odvrhla po cestě.

Sayer zvlášť ostře kritizuje meziválečnou první republiku. Usuzuje, že byla příliš etnicky rozrůzněná (žily v ní velké menšiny židů, Němců, Maďarů a samozřejmě Slováků) na to, aby pro ni mohla být přijatelná úzká národní totožnost, kterou vytvořili obrozenci.

To jsou sice pravdivé argumenty, ale Sayer je měl doplnit podrobnějším rozborem pragmatického, centristického liberalismu, jehož představitelem byli lidé jako první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk, spisovatel Karel Čapek a známý meziválečný novinář Ferdinand Peroutka. Často se krátce vyskytují na pobřežích Bohémie, ale zaslouží si rozsáhlejší diskusi. Mnoho Sayerových zmínek o těchto lidech zdůrazňuje jejich příbuznost s úzkoprsým nacionalistickým táborem, aniž by se autor zabýval složitostí jejich podpory pluralismu a demokracii.

A přece žádná debata o české totožnosti není úplná, pokud se podrobně nezabýváme těmito osobami, s jejich vlastními komplikovanými, rozpornými a fascinujícími názory na český nacionalismus a soupeřící představy českosti.

Avšak Sayer netvrdí na žádném místě své knihy, že je ta kniha kompletní, a ukončuje své vyprávění v šedesátých letech tohoto století, kdy se zdála historická linie, táhnoucí se od předchůdce reformace z patnáctého století Jana Husa ke komunistickému prezidentu Klementu Gottwaldovi přímější, než linie od Husa k Havlovi. Tímto způsobem nepřímo poukazuje na to, jak výrazně Češi od roku 1989 přepsali svou minulost, a probouzí v nás smysl pro to, že si uvědomujeme, jak nekonečně proměňujeme historii k obrazu svému.

Jonathan Hughes Bolton pracuje na doktorské dizertaci na univerzitě v Michiganu.