Příběh přívětivého autobusáka, který se stal hromadným vrahem

Tento článek reportérky Maggie O'Kanové vyšel ve čtvrtek 17. června na celé titulní straně deníku Guardian.

Zoran Petkovič zmizel ve spěchu. Na podlaze jsou rozházené suché housky, kanárova klec je prázdná. V zahradě před domem leží mezi růžovými růžemi černobílý míč.

Na hořčicově zbarveném sametu pohovky leží fotokopie článku z novin, obsahující podmínky odsunu srbských jednotek. Měly odejít z Kosova do včerejška do půlnoci, ale Zoran Petkovič se nechystal čekat tak dlouho.

Je mu 42 let a město Suva Reka ho znalo dobře. Znali ho jako člověka, který pil pivo před hotelem Boss s přítelem Miškem Nisavičem. Byl to Srb, který se přátelil s kosovskými Albánci i poté, co se vztahy mezi oběma etnickými skupinami zhoršily.

Jeho otec byl dovozcem vína, a tak byl bohatý, ale Zoran nikdy nevydržel dlouho v žádném zaměstnání. Z továrny podniku Schweppes ve městě ho vyhodili, když mu bylo sedmnáct - nikdo nevěděl proč. Našel si místo jako řidič autobusu v Rakousku a pak u bělehradské autobusové společnosti Lašta, ale i odtamtud ho vyhodili. Dvakrát se neúspěšně oženil a pak se vrátil zpět do třípatrového domu svých rodičů. Když se rozvedl s třetí manželkou, otec ho vyhodil z domu.

Situace se pak pro Zorana zlepšila. Přestal jezdit a  soustředil se na drobné korupční podnikání. Nic příliš vážného: prodával falešnou dokumentaci automobilů, dovezených z Německa, falešná pracovní povolení. Říkal si za to o hodně peněz, ale měl styky a pomohl každému, kdo pomoci potřeboval, zejména kosovským Albáncům, protože ti měli stále větší potíže získávat potřebné dokumenty od srbských úřadů. Byl to člověk, který všechno vyřídil a spravil.

Teď potřebuje ale město Suva Reka hodně vyřizování a spravování. Město je tak mrtvé, jako velký zrzavý vlčák, ležící na hlavní silnici, s rozříznutým břichem. Domy etnických Albánců, kteří za Zoranem kdysi chodili, jsou černé, vypálené a prázdné.

Na jednom konci tohoto města s 20 000 obyvateli, za řadou keřů hlohu, jsou mohyly, které jsou znamením hrobů Albánců, usmrcených zde za poslední tři měsíce. Ale nevypovídají celý příběh - o náklaďácích, mizejících v dálce, nebo o čerstvé krvi, která tekla panty dveří, anebo o jiném místě za řadou hlohů, kde na jiném poli byly podezřele pravidelně rozmístěny odpadky ze skládky po celé jeho délce po mohyle, kterou nevytvořila příroda.

Ve dnech před leteckými údery NATO jezdil Zoran ještě trochu s autobusem - jednou týdne s ním jezdil do Prahy, vyzvedával si ho před domem Berišových.

Berišovi byli ve městě nejznámější a patřili k nejbohatším kosovským Albáncům ve městě. Zoran je znal, ale moc se s nimi nestýkal. Dědeček byl ředitelem místní střední školy, než odešel do důchodu. Mezi čtyřmi Berišovými syny byli ekonom, inženýr, a podnikatel.

Podnikatelem byl Bujar. Pronajímal automobily a kanceláře, a když chtěla umístit Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě do města své pozorovatele, Bujar jim nabídl levné ubytování, takže odešli z dražšího hotelu Boss, který vlastnil jeden Zoranův přítel. Bujar o tom moc nepřemýšlel - šlo přece o podnikatelskou konkurenci. Ale rozhněvalo to nebezpečné muže.

Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě přestěhovala své kanceláře z hotelu Boss do Berišovic domu a Zoranovi přátelé přišli o hosty s tvrdou valutou. Ale jak začaly letecké údery, muži od OSCE, dva Němci a jeden Američan, byli bezodkladně z města odvoláni.

A pak to začalo jít v městě Suva Reka rychle. Místní Srbové si oblékli uniformu a šli bojovat za vlast. Zoran, řidič autobusu o víkendu s příliš velkým množstvím volného času, se taky stal vojákem. Měl nejen poslání, ale i samopal.

Islam Jašari, policista, znal Zorana celý život: "Nevím, co se mu stalo. Byl to prostě jen člověk, kterému se moc nechtělo pracovat, a když začala válka, změnil se. Chtěl se stát velkým zvířetem."

Pak přišla noc, kdy byly svrženy první bomby NATO. Tou dobou byli muži z OSCE už daleko.

"Kéž by nás bývali vzali s sebou. Nevím, proč nám to neřekli. Odjeli a řekli, že všechno bude v pořádku. Miloševič podepíše a OSCE se vrátí," svědčila Vjollca Berišová. To bylo 22. března, dva dny před zahájením bombardování.

Vjollca Berišová tiše plakala na sluncem ozářené zahradě. Z 26 členů rodiny Berišových, bydlících ve velkém třípatrovém domě, z nichž bylo 13 dětí, zůstali naživu jen tři - Vjollca, její desetiletý syn Gramos a sestra Šyhrete.

Bylo poledne 26. března. "Bujare," zavolalo zvenčí pět maskovaných mužů. "Bujare, pojď ven, kde jsou teď ti tví Američané? Chtěl jsi NATO? My ti dáme NATO."

Bujar vyšel ven a uviděl Zorana a jeho kamaráda Mišku Nišaviče, majitele hotelu Boss. Berišovi se dívali zevnitř. Bujar se usmál na Zorana, muže, který si každou neděli ráno odvážel svůj autobus, který byl zaparkovaný před jejich domem. Zoran mu úsměv opětoval. Muži zvedli samopaly. Bujar neměl čas ustoupit ze zápraží.

Berišovi byli pak rozděleni. Muži byli zastřeleni jako první a pak byla zastřelena Lily, manželka, která byla sedm měsíců těhotná. Ostatní Berišovy ženy utíkaly s dětmi v náručí a křičely.

Utíkaly nákupními středisky, zdemolovanými srbskými polovojenskými jednotkami oné noci, kdy bylo zahájeno bombardování. Utíkali kolem cestovní kanceláře Beni, kde na pultu zůstala ležel učebnice čtvrtého ročníku univerzitního kursu filozofie, kterou tam pod pultem četl prodavač. Utíkaly kolem restaurace Drina, se stoly ještě pořád prostřenými ke snídani, a do kavárny. Nikdo neví, proč se chtěly schovat zrovna tam.

Nyní, skoro o tři měsíce později, je všude krev. Krev na umělých dórských sloupech, krev na radiátorech ústředního topení, krev osoby, která se schovávala za automatem na cappucino. Šeříkově zbarvené ubrusy jsou poházené po podlaze. Na kavárenském pultu jsou připraveny košíky s chlebem k obědu, který se nikdy nekonal. V ledničce je už měsíc deset vajec, a bělehradský jogurt.

Na chodníku před domem je 72 vypálených nábojnic ze samopalu. "Je tak těžké vidět děti. Nedovedete si představit ten zvuk, když křičí děti, které umírají," říká Vjollca. "Stříleli na nás skrze dveře, byli dva."

"Viděla jsem malého chlapce bez hlavy, všude byla krev, nemluvňata byla mrtvá. Ismet, kterému byly tři roky, brečel, "Maminko, já chci vodu." Zastřelili ho do obličeje. Eronovi, nemluvněti, bylo deset měsíců a brečel, tak ho zastřelili.

Viděla jsem svou dceru. Dívali jsme se na sebe přes všechny ty mrtvoly a pohybovala rty, jako by se mi snažila něco říct. Držela jsem syna v náručí a  viděla jsem svou sestru, jak držela své nemluvně v náručí. Její dítě bylo mrtvé, ale držela ho dál."

Na zahradě prosvícené sluncem se rozprostírá mlčení. Příbuzní poslouchají, zatímco Vjollca, žena, která se skrývala jako zraněné zvíře v kopcích, jim poprvé říká, co se stalo v kavárně. Mluví bez emocí, až do chvíle, když se jí zeptáte, jak se jmenovaly děti a kolik jim bylo let.

Měla tři děti: dcery Daphinu, Drilonu a syna Gramose. Teď už má jen syna Gramose. Její sestra, Šyhrete, měla čtyři děti: Majoindu, 16, Eroindu, 14, Altina, 10 a Radona 2. Všichni jsou mrtví.

Majoinda zavolala směrem k matce: "Maminko, co budeme dělat?"

"Neboj se, nic se nám nestane," řekla Šyhrete a muži hodili na Majoindu ruční granát.

"Viděla jsem, jak se Altin podíval přes místnost na svou matku a pak udělal zvuk jako 'uf' a umřel," řekla Vjollca.

Když se muži vrátili, Vjollca pohřbila svou tvář mezi mrtvoly kolem ní. Jenom Šyhreta se odvážila se podívat, co se děje. "Šyhreta mi řekla, že mužem, který zvedl samopal, aby je dobil, byl Zoran Petkovič."

Zachránila si život tím, že předstírala, že je mrtvá, když muži naházeli mrtvoly jejích dětí a členů její rodiny na nákladní auto. "Vytáhli mě z kavárny za jednu nohu a hodili mě na korbu náklaďáků na mou mrtvou matku."

"Můj syn ležel na mě. Slyšela jsem, jak zpod hromady mrtvol volá nějaké dítě o pomoc, ale nemohla jsem mu pomoci. Neviděla jsem nic, byla jsem pod mrtvolami, ale slyšela jsem, jak smývají zvnějšku nákladního auta krev.

Kolem nákladního auta se shromáždila skupina srbských civilistů. Podívala jsem se kolem sebe a viděla jsem Flore, která byla mrtvá, ale vypadala velmi krásně. Pak se auto velmi rychle rozjelo.

Promluvila Šyhrete: "Jsi naživu? Musíme skočit." Viděla jsem, že Šyhrete pořád držela v náručí své malé dítě, Redona, byl mrtvý, ale nemohla ho pustit.

Šyhrete řekla, "Skočím a jestliže umřu, nevadí to, protože jsem už stejně mrtvá. Pak položila dítě a skočila. Řekla jsem svému synovi, že musíme skočit a on mi řekl, 'Ne, prosím tě, maminko, já se bojím'."

Skočili a žena, která měla v těle kulky, řekla, že nějak v sobě našla sílu běžet se svým jediným synem, který přežil.

Od března nebyla u lékaře - v těle má pořád několik kulek, ale bála se vyjít z domu, kde jí ukryla srbská rodina.

Je pořád v Kosovu a tento týden ve středu se vrátila ke svým příbuzným, poté co německá vojska NATO okupovala jižní Kosovo.

Šyhrete se dostala do Albánie - žena, která přišla o manžela a o všechny své děti. Pět týdnů se snažila dostat se v konvoji přes hranice a řekla přítelkyni: "Jsem uvnitř mrtvá. Zůstávám naživu jen proto, abych svědčila o tom, co se stalo."

Byla přestěhována nejprve do Švýcarska a pak do Itálie pod ochranou tribunálu pro válečné zločiny v Haagu a bydlí na tajném místě.

Ve středu tento týden, když hovořil deník Guardian s bratrem rodiny, Bešou Berišou ve Švýcarsku, řekl, že posledn Šyhretina slova byla: "I jestliže zemřu, prosím, najděte Zorana Petkoviče, protože ten je odpovědný za všechno. Ten nám dal tenhle dárek."

Říká se v městě Suva Reka, že Zoran odešel do Bělehradu. Možná, jednoho dne, ho najdou, jak jezdí s autobusem ve vlasti, která poskytla povalečovi v jeho ošuntělém životě poslání.