Co znamená žaloba proti Miloševičovi

Žaloba vznesená proti Slobodanu Miloševičovi otevírá novou kapitolu v pojetí mezinárodní trestní justice. Vylučuje mírovou dohodu jako na Haiti, kdy mohli všichni zločinci odejít z jeviště amnestováni se svými švýcarskými konty, a podporuje princip, že nemůže vzniknout skutečný mír bez spravedlnosti. A protože týmy právníků jsou levnější než armády a invaze, snad by bylo možné Srbsko přesvědčit, aby vydalo Miloševiče k soudu - zejména proto, že existuje reálná možnost, že by mohl být osvobozen.

Mezinárodní trestní právo ušlo dlouhou cestu od Norimberku - to byla spravedlnost vítězů, kterou určovali soudci vítězných mocností. U tribunálu v Haagu by měl Miloševič možnost protestovat proti soudcům z členských zemí NATO, podle stejné zásady, v jejímž rámci získal Pinochet právo na nové slyšení. Jeho soud by se skládal se tří soudců z neutrálních zemí, kteří by pravděpodobně nevěřili všemu, co sděluje NATO na svých tiskových konferencích.

Soud v Haagu dosud překvapil mnohé své prokurátory tím, že odmítl mnoho sebevědomých žalob prokurátorky Louise Arbourové.

Soudě podle žaloby, zveřejněné minulý týden, Miloševič a jeho velitelé by se mohli hájit sice chabě, ale argument by obhajoba dohromady dala. Miloševič nebyl kupodivu obviněn z toho, že nařídil masakr ve vukovarské nemocnici v roce 1991, kdy jeho armáda samopaly postřílela 260 chorvatských pacientů, lékařů a zdravotních sester a pohřbila je v hromadném hrobě. Přesvědčivé důkazy, že je Miloševič vinen tímto masakrem, vedly k tomu, že ho americké ministerstvo zahraničních věcí jmenovalo jako válečného zločince, ale pak se rozhodlo, že je Miloševič užitečnější při vyjednávání v Ženevě a v Daytonu než na lavici obžalovaných v Haagu.

Existuje množství důkazů, že se Miloševič podílel na zločinech Karadžičových, Mladičových a Arkanových, ale většina těchto důkazů je v materiálu, odposlouchaném britskou monitorovací službou GCHQ, který britské ministerstvo zahraničních věcí skálopevně odmítalo Haagu vydat. Kromě toho, NATO zbaběle odmítlo zatknout Karadžiče a Mladiče (kteří byli obžalováni už v roce 1995) protože, jak bylo veřejně řečeno, "to nestojí za krev jediného vojáka NATO". Soukromě vládly obavy, že kdyby došlo k soudnímu procesu s nimi, obvinili by Miloševiče - ten byl považován Západem za cenného vyjednavače a také byl - do té doby nedotknutelnou - hlavou suverénního státu.

Bombardování NATO vedlo k tomu, že tohle všechno se nyní změnilo. Útočiště darebáků - "suverénní imunita" - přestalo existovat - nejprve soudním jendáním s Pinochetem a nyní obžalobou proti Miloševičovi. Ale Miloševič byl obžalován z letošního etnického očišťování v Kosovu a nikoliv z předchozích zločinů. Takže jeho vina bude záviset na důkazech o načasování a o rozsahu "Operace podkova", srbského plánu etnického očišťování, který, jak argumentují prokurátoři, se už prováděl před datem 24. března, kdy Západ začal bombardovat Srbsko.

Obžaloba proti Miloševičovi se zakládá na tvrzení, že Operace podkova byla plánovaným činem vražedného etnického pronásledování - zločinem proti lidskosti, jak ho definuje článek 7 římského statutu mezinárodního trestního soudního dvora, který loni v létě schválilo 120 zemí světa (a proti kterému se, je to ironické, tehdy postavily Spojené státy).

Žalobci musejí dokázat, že operace už probíhala před tím, než začalo bombardování. Jinak by se mohli obžalovaní hájit, že jejich etnické očišťování - o němž po začátku bombardování není pochyb - bylo aktem sebeobrany, odstraňováním potenciálních nepřátel, což bylo nutné v důsledku nezákonného útoku NATO na srbskou suverenitu.

Kdyby se obžalovaní takto hájili, soud by musel vydat verdikt o tvrzení NATO - které odmítá Rusko a Čína - že útok na suverénní území člena OSN za účelem zabránění zločinů proti lidskosti je v souladu se zákonem, bez ohledu na to, zda ho výslovně schválila Rada bezpečnosti OSN.

Toto je lepší názor na vyvíjející se mezinárodní právo v oblasti lidských práv, které nyní zahrnuje morální imperativ boje proti zločinům proti lidskosti, bez ohledu na mocenské hrátky v Radě bezpečnosti OSN, kde se používá neodpovědně a zkorumpovaně právo veta supervelmocí.

Pojem "zločinu proti lidskosti", širokého a systematického využívání vraždění, mučení a pronásledování pro politické účely, začíná být uznáván jako legitimní základna pro proniknutí štítem suverenity , která dosud chránila nejhorší zločince. Proto bylo spravedlivé zatkout Pinocheta, proto byla spravedlivá šokující invaze Tanzánie do Ugandy, kterou byl svržen diktátor Idi Amin, a dokonce i americká invaze na Grenadu, kdy Spojené státy svrhly šílené vrahy vedené Mauricem Bishopem. Byly to spravedlivé války, které v době jejich konání pokrytecky odsoudili členové OSN, kterým se zároveň odstraněním těchto diktátorů velmi ulehčilo.

Ale názor, že ochrana Charty OSN pro státní suverenitu je absolutní, s výjimkou případů, kdy porušení této státní suverenity schválí Rada bezpečnosti OSN, zastávají dosud někteří mezinárodní právníci: byli by čínští nebo ruští soudci, zasedající u tribunálu v Haagu, dostatečně nezávislí na to, aby přijali progresívnější postoj?

Řecká stížnost, že je prý žaloba proti Miloševičovi "politicky zaujatá", je ostudná. Žalobu proti Miloševičovi schválil nezávislý soudce tribunálu, David Hunt, soudce Nejvyššího soudu Nového Jižního Walesu, který (na rozdíl od většiny jeho kolegů v Haagu) má obrovskou zkušenost s vedením trestních procesů a je velmi známý svou nezaujatostí. Právě jeho rozhodnutí, že se Miloševič musí s touto žalobou zodpovídat, si zasluhuje velkého respektu a činí Miloševičovo zatčení legitimním válečným cílem.

Jiným nedávným vývojem v oblasti mezinárodního práva (zejména u meziamerického soudu ohledně otázky mučitelů v Latinské Americe) je to, že mezinárodní právo nyní ruší amnestie a milosti pro politické a vojenské představitele, pokud se týkají zločinů proti lidskosti. Takže se už nemůže stát, že by Miloševič odešel ze Srbska, tak jako generál Cedras odešel z Haiti s nedotčeným švýcarským kontem a luxusním domem, který na něho čekal v Panamě. Podmínkou každé dohody o Kosovu musí být, že se Miloševič musí podrobit soudu v Haagu.

Pokud má Miloševič vůbec nějakou odvahu, je to podmínka, kterou splní, právě proto, že může očekávat spravedlnost a že existuje skutečná pravděpodobnost, že bude osvobozen. Ale odvahu v soudní síni muži, jako je Miloševič, neprojevují příliš často. Pinochet raději sedí u Londýna ve své rezidenci, než aby se vydal do Španělska a u soudu čelil několika zbývajícím obviněním proti němu. Idi Amin se neodvažuje vystrčit nos ze Saúdské Arábie ani Mengistu od ochrany u Mugabeho. Miloševič potřebuje ochránce, který ho nevydá na nátlak sankcí OSN - takže ho čeká Bagdád. V Iráku to však pro něho bude asi poněkud méně pohodlné než v Haagu, anebo (pokud by byl Miloševič odsouzen) ve Finsku, kde by byl uvězněn na doživotí.

Churchill byl proti norimberskému soudu. Chtěl, aby byli vedoucí nacističtí představitelé na místě zastřeleni. To mu překazili americký prezident Truman, který věřil v "blahodárnou moc zákona a v moudrost soudců", a Stalin, který zastával opačný názor, jemuž se ale líbily monstrprocesy, po nichž byli nakonec všichni popraveni. Ke Stalinově velkému překvapení byl admirál Doenitz (vládnoucí hlava německého státu v době jeho kapitulace a dosud jediný precedent pro Miloševiče) osvobozen. Nebyl odsouzen za vydávání rozkazů německým ponorkám, protože Chester Nimitz, americký velitel páté americké flotily, u soudu vystoupil a poukázal na to, že on dával americkým ponorkám obdobné rozkazy.

Mezinárodní soudní řízení může být spravedlivé a naprosto se nedá předem předpokládat, že bude Miloševič odsouzen. Z toho důvodu by už nemělo NATO bombardovat Srbsko, aby Miloševiče dostalo k vyjednávacímu stolu, ale aby ho dostalo na lavici obžalovaných.