Co znamená žaloba proti Miloševičovi

Žaloba vznesená proti Slobodanu Miloševičovi otevírá novou kapitolu v pojetí mezinárodní trestní justice. Vylučuje mírovou dohodu jako na Haiti, kdy mohli všichni zločinci odejít z jeviště amnestováni se svými švýcarskými konty, a podporuje princip, že nemůže vzniknout skutečný mír bez spravedlnosti. A protože týmy právníků jsou levnější než armády a invaze, snad by bylo možné Srbsko přesvědčit, aby vydalo Miloševiče k soudu - zejména proto, že existuje reálná možnost, že by mohl být osvobozen.

Mezinárodní trestní právo ušlo dlouhou cestu od Norimberku - to byla spravedlnost vítězů, kterou určovali soudci vítězných mocností. U tribunálu v Haagu by měl Miloševič možnost protestovat proti soudcům z členských zemí NATO, podle stejné zásady, v jejímž rámci získal Pinochet právo na nové slyšení. Jeho soud by se skládal se tří soudců z neutrálních zemí, kteří by pravděpodobně nevěřili všemu, co sděluje NATO na svých tiskových konferencích.

Soud v Haagu dosud překvapil mnohé své prokurátory tím, že odmítl mnoho sebevědomých žalob prokurátorky Louise Arbourové.

Soudě podle žaloby, zveřejněné minulý týden, Miloševič a jeho velitelé by se mohli hájit sice chabě, ale argument by obhajoba dohromady dala. Miloševič nebyl kupodivu obviněn z toho, že nařídil masakr ve vukovarské nemocnici v roce 1991, kdy jeho armáda samopaly postřílela 260 chorvatských pacientů, lékařů a zdravotních sester a pohřbila je v hromadném hrobě. Přesvědčivé důkazy, že je Miloševič vinen tímto masakrem, vedly k tomu, že ho americké ministerstvo zahraničních věcí jmenovalo jako válečného zločince, ale pak se rozhodlo, že je Miloševič užitečnější při vyjednávání v Ženevě a v Daytonu než na lavici obžalovaných v Haagu.

Existuje množství důkazů, že se Miloševič podílel na zločinech Karadžičových, Mladičových a Arkanových, ale většina těchto důkazů je v materiálu, odposlouchaném britskou monitorovací službou GCHQ, který britské ministerstvo zahraničních věcí skálopevně odmítalo Haagu vydat. Kromě toho, NATO zbaběle odmítlo zatknout Karadžiče a Mladiče (kteří byli obžalováni už v roce 1995) protože, jak bylo veřejně řečeno, "to nestojí za krev jediného vojáka NATO". Soukromě vládly obavy, že kdyby došlo k soudnímu procesu s nimi, obvinili by Miloševiče - ten byl považován Západem za cenného vyjednavače a také byl - do té doby nedotknutelnou - hlavou suverénního státu.

Bombardování NATO vedlo k tomu, že tohle všechno se nyní změnilo. Útočiště darebáků - "suverénní imunita" - přestalo existovat - nejprve soudním jendáním s Pinochetem a nyní obžalobou proti Miloševičovi. Ale Miloševič byl obžalován z letošního etnického očišťování v Kosovu a nikoliv z předchozích zločinů. Takže jeho vina bude záviset na důkazech o načasování a o rozsahu "Operace podkova", srbského plánu etnického očišťování, který, jak argumentují prokurátoři, se už prováděl před datem 24. března, kdy Západ začal bombardovat Srbsko.

Obžaloba proti Miloševičovi se zakládá na tvrzení, že Operace podkova byla plánovaným činem vražedného etnického pronásledování - zločinem proti lidskosti, jak ho definuje článek 7 římského statutu mezinárodního trestního soudního dvora, který loni v létě schválilo 120 zemí světa (a proti kterému se, je to ironické, tehdy postavily Spojené státy).

Žalobci musejí dokázat, že operace už probíhala před tím, než začalo bombardování. Jinak by se mohli obžalovaní hájit, že jejich etnické očišťování - o němž po začátku bombardování není pochyb - bylo aktem sebeobrany, odstraňováním potenciálních nepřátel, což bylo nutné v důsledku nezákonného útoku NATO na srbskou suverenitu.

Kdyby se obžalovaní takto hájili, soud by musel vydat verdikt o tvrzení NATO - které odmítá Rusko a Čína - že útok na suverénní území člena OSN za účelem zabránění zločinů proti lidskosti je v souladu se zákonem, bez ohledu na to, zda ho výslovně schválila Rada bezpečnosti OSN.

Toto je lepší názor na vyvíjející se mezinárodní právo v oblasti lidských práv, které nyní zahrnuje morální imperativ boje proti zločinům proti lidskosti, bez ohledu na mocenské hrátky v Radě bezpečnosti OSN, kde se používá neodpovědně a zkorumpovaně právo veta supervelmocí.

Pojem "zločinu proti lidskosti", širokého a systematického využívání vraždění, mučení a pronásledování pro politické účely, začíná být uznáván jako legitimní základna pro proniknutí štítem suverenity , která dosud chránila nejhorší zločince. Proto bylo spravedlivé zatkout Pinocheta, proto byla spravedlivá šokující invaze Tanzánie do Ugandy, kterou byl svržen diktátor Idi Amin, a dokonce i americká invaze na Grenadu, kdy Spojené státy svrhly šílené vrahy vedené Mauricem Bishopem. Byly to spravedlivé války, které v době jejich konání pokrytecky odsoudili členové OSN, kterým se zároveň odstraněním těchto diktátorů velmi ulehčilo.

Ale názor, že ochrana Charty OSN pro státní suverenitu je absolutní, s výjimkou případů, kdy porušení této státní suverenity schválí Rada bezpečnosti OSN, zastávají dosud někteří mezinárodní právníci: byli by čínští nebo ruští soudci, zasedající u tribunálu v Haagu, dostatečně nezávislí na to, aby přijali progresívnější postoj?

Řecká stížnost, že je prý žaloba proti Miloševičovi "politicky zaujatá", je ostudná. Žalobu proti Miloševičovi schválil nezávislý soudce tribunálu, David Hunt, soudce Nejvyššího soudu Nového Jižního Walesu, který (na rozdíl od většiny jeho kolegů v Haagu) má obrovskou zkušenost s vedením trestních procesů a je velmi známý svou nezaujatostí. Právě jeho rozhodnutí, že se Miloševič musí s touto žalobou zodpovídat, si zasluhuje velkého respektu a činí Miloševičovo zatčení legitimním válečným cílem.

Jiným nedávným vývojem v oblasti mezinárodního práva (zejména u meziamerického soudu ohledně otázky mučitelů v Latinské Americe) je to, že mezinárodní právo nyní ruší amnestie a milosti pro politické a vojenské představitele, pokud se týkají zločinů proti lidskosti. Takže se už nemůže stát, že by Miloševič odešel ze Srbska, tak jako generál Cedras odešel z Haiti s nedotčeným švýcarským kontem a luxusním domem, který na něho čekal v Panamě. Podmínkou každé dohody o Kosovu musí být, že se Miloševič musí podrobit soudu v Haagu.

Pokud má Miloševič vůbec nějakou odvahu, je to podmínka, kterou splní, právě proto, že může očekávat spravedlnost a že existuje skutečná pravděpodobnost, že bude osvobozen. Ale odvahu v soudní síni muži, jako je Miloševič, neprojevují příliš často. Pinochet raději sedí u Londýna ve své rezidenci, než aby se vydal do Španělska a u soudu čelil několika zbývajícím obviněním proti němu. Idi Amin se neodvažuje vystrčit nos ze Saúdské Arábie ani Mengistu od ochrany u Mugabeho. Miloševič potřebuje ochránce, který ho nevydá na nátlak sankcí OSN - takže ho čeká Bagdád. V Iráku to však pro něho bude asi poněkud méně pohodlné než v Haagu, anebo (pokud by byl Miloševič odsouzen) ve Finsku, kde by byl uvězněn na doživotí.

Churchill byl proti norimberskému soudu. Chtěl, aby byli vedoucí nacističtí představitelé na místě zastřeleni. To mu překazili americký prezident Truman, který věřil v "blahodárnou moc zákona a v moudrost soudců", a Stalin, který zastával opačný názor, jemuž se ale líbily monstrprocesy, po nichž byli nakonec všichni popraveni. Ke Stalinově velkému překvapení byl admirál Doenitz (vládnoucí hlava německého státu v době jeho kapitulace a dosud jediný precedent pro Miloševiče) osvobozen. Nebyl odsouzen za vydávání rozkazů německým ponorkám, protože Chester Nimitz, americký velitel páté americké flotily, u soudu vystoupil a poukázal na to, že on dával americkým ponorkám obdobné rozkazy.

Mezinárodní soudní řízení může být spravedlivé a naprosto se nedá předem předpokládat, že bude Miloševič odsouzen. Z toho důvodu by už nemělo NATO bombardovat Srbsko, aby Miloševiče dostalo k vyjednávacímu stolu, ale aby ho dostalo na lavici obžalovaných.

Jestřábi cítí tyranovu krev

Přehled událostí minulého týdne vyšel v neděli 30. května v týdeníku Observer.

"Toto byl týden, kdy jsme před Miloševičem přirazili dveře. Myslím, že si lidé začínají uvědomovat, že není únosné, aby zůstal vládcem Srbska, až tohle skončí. Bude muset jít."

Tento nekompromisní výrok od jednoho britského vládního činitele shrnuje vývoj minulého týdne, kdy začali jestřábi na obou stranách Atlantiku cítit, že válka probíhá podle jejich přání.

Svržení Slobodana Miloševiče se nestane oficiálním válečným cílem, ale rozhodnutí, k němuž došlo minulý týden, vyslat na hranici Kosova 50 000 vojáků a oficiální obžaloba Slobodana Miloševiče u mezinárodního tribunálu pro válečné zločiny znamenají, že je velmi nepravděpodobné, že by přežil.

Také je nyní pravděpodobnější, že konečné řešení bude vojenské a nikoliv diplomatické. Diplomatická cesta je sice otevřena, ale Miloševič nemá žádnou motivaci, aby jí využil.

Rozhodnutí Miloševiče obžalovat - se všemi obrovskými důsledky - přijala, jak se zdá, nezávisle Louie Arbourová, prokurátorka mezinárodního trestního tribunálu, i když byla v pravidelném styku se západními hlavními městy a byla si zjevně vědoma, co její rozhodnutí znamená.

Spojené státy a Británie byly o jejím rozhodnutí informovány o dva dny předem. Hovořili o něm v desetiminutovém telefonním rozhovoru Bill Clinton a Tony Blair.

Oba vedoucí představitelé reagovali nadšeně, avšak - a to odráží širší neshody uvnitř aliance - Francie, Německo a Itálie byly opatrnější. Například francouzský ministr vnitra, Jean Pierre Chevenement, charakterizoval toto rozhodnutí jako chybu.

Na německého kancléře Gerharda Schroedera, soudě podle jeho čtvrtečního projevu, to také neučinilo příliš velký dojem. "Někdy existují cíle - jako mír v Evropě - které jsou důležitější než jiné ohledy," uvedl.

Načasování tohoto rozhodnutí bylo naprosto explozívní. Rozhodnutí Arbourové bylo z Haagu předem prozrazeno ve středu, v den, kdy se chystal ruský vyjednavač Viktor Černomyrdin na své čtvrté a nejdůležitější setkání s prezidentem Miloševičem, aby ho přesvědčil, aby vpustil vojska NATO do Kosova.

Frustrovaný Černomyrdin si ve čtvrtek stěžoval: "Dnes jsme dospěli při vyjednávání do finiše, ale někdo potřeboval umístit na cestu překážky mírovému dialogu." Rusové se dotazovali, jak je možné, že byl spolehlivý partner Západu v bosenské válce najednou proměněn v páriu?

Když ve čtvrtek obžalobu Miloševiče a jeho čtyř kumpánů dvaapadesátiletá prokurátorka Arbourová zveřejnila, zaujala chladné a vzdorné stanovisko. "Svět je pro ně nyní daleko menší místo," konstatovala. Bylo to poprvé v historii, co byla vznesena obžaloba proti hlavě státu.

Arbourové se podařilo shromáždit důkazy za dobu kratší než pět měsíců, při pozoruhodně rychlém vyšetřování, neboť se dosud točila kola mezinárodního trestního dvora bolestně pomalu. I Arbourová přiznala, že v případě této žaloby se poprvé "tribunál zachoval jako trestní orgán, fungující v reálném čase".

Důvodem zdržení bylo to, že během posledních několika let bylo vyšetřovatelům v  Haagu odpíráno, aby zahrnuli na seznam obžalovaných i  jméno tvůrce celého desetiletí masakrování na Balkáně.

Bylo to hlavně proto, že Spojené státy a jiné mocnosti, které podporovaly vytvoření tribunálu, tomuto soudu odmítaly poskytnout dostatečné množství materiálu od zpravodajských služeb, z nichž by bylo možno vytvořit pevnou žalobu. "Dlouho jsme nedostávali konkrétní fakta," stěžovala si Arbourová.

Americké postoje byly v otázce žaloby proti Miloševičovi nejednotné už dlouhé měsíce. Loni v listopadu schválil Bílý dům tajný plán na svržení Miloševiče. Ale podle mezinárodního práva je nezákonné zavraždit nebo unést šéfa státu i třeba během války. V dubnu si začínal Washington plně uvědomovat, že na Balkáně nebude mír, dokud zůstane Miloševič u moci. Kromě toho, rozsah etnického očišťování, znásilňování a vraždění byl prostě příliš obrovský na to, aby se dalo předstírat, že tyto zločiny nejsou řízeny a organizovány z Bělehradu.

Bylo zjevné, že Miloševič, vyjednavač daytonské mírové dohody o Bosně, bude muset zmizet ze scény.

Arbourová, prudká a rozhodná žena, začala cestovat po západních hlavních městech a vyžadovat informace. Jejích 350 zaměstnanců, včetně 70 vyšetřovatelů ze 60 zemí světa, nemá nezávislý přístup k soudně schválenému odposlouchávání. Tribunál je plně závislý na spolupráci vlád.

Američané, Britové a v menší míře Němci se rozhodli s tribunálem spolupracovat - s drtivými důsledky.

Britský ministr zahraničních věcí Robin Cook například jmenoval Davida Gowana jako speciálního styčného pracovníka pro spolupráci s tribunálem.

Setkal se také s Arbourovou v Londýně 20. dubna, kdy oznámil, že organizuje dosud největší předání britského zpravodajského materiálu nezávislému úřadu. Začalo to poskytnutím podrobností o padesáti samostatných incidentech, k nimž došlo během předchozího měsíce.

Spojené státy také otevřely svou Pandořinu skřínku zpravodajského materiálu. Ten plynul do Haagu ještě minulý týden. Amerika se také rozhodla zjednodušit složité zákony o uvolňování tajných informací, aby se proud materiálu zrychlil.

Materiál umožnil propojit vraždy 340 jmenovitě uvedených kosovských Albánců ze 16 vesnic prostřednictvím velící struktury až k osobním rozkazům Slobodana Miloševiče a čtyř ostatních srbských vedoucích představitelů, obžalovaných s ním.

Daleko důležitější však bylo, že materiál - videozáznamy, odposlech elektronických komunikací, satelitní snímky a další data umožnil tribunálu dokázat systematický charakter pronásledování a Miloševičovo osobní řízení tohoto pronásledování.

Miloševič a jeho kumpáni jsou také obvinění z toho, že přispěli k organizaci ilegální nucené deportace 740 000 lidí. Také jsou obžalováni ze všech vražd, k nimž došlo v Kosovu od 1. ledna 1999.

Ale rozhodujícím materiálem pro žalobu nebyly satelitní fotografie hrobů ani videozáznamy masakrů. Byly to specifické odpovědi americké zpravodajské služby na otázky tribunálu ohledně srbské vojenské velitelské struktury, způsobu užívání vojenských jednotek a integrovaného plánování a provádění etnického očišťování.

Avšak existuje háček. Materiál byl poskytnut podle tzv. "Pravidla 70" charty tribunálu. To znamená, že materiál lze používat pro "předběžné účely" pro vypracování žaloby a k přípravě soudního procesu. Materiál nemůže být dán k dispozici obhajobě ani otevřenému soudu.

Podle Pravidla 70 je zravodajský materiál odtajněn jen pro oči pracovníků tribunálu. Prokurátorka Arbourová smí vydat na jeho základě žalobu. Pak musí instruovat vyšetřovatele, aby nalezli svědky a neutajované důkazy pro tyto zločiny.

Avšak kdyby Miloševič přijal podmínky skupiny G 8 a dostavil se náhle do Haagu, tribunál smí požádat o úplné odtajnění zpravodajského materiálu proti němu, po částech.

Z Ameriky žalobu proti Miloševičovi podporovala skupina lidí v Defence Intelligence Agency, v CIA, v ministerstvu zahraničních věcí, v Pentagonu a v různých odborných institucích. Politicky tato skupina kritizovala prezidenta Clintona a Richarda Holbrooka, který s Miloševičem vyjednal daytonskou dohodu, a soustřeďuje se kolem bývalého republikánského prezidentského kandidáta Boba Dola, ministryně zahraničních věcí Madeleine Albrightové a nynějšího šéfa republikánů Johna McCaina.

Proud materiálu do Haagu nenařídil prezident Clinton, ale umožnila ho celá řada amerických činitelů, kteří jsou hluboce přesvědčeni, že obžaloba Miloševiče bude mít pozitivní vliv na další vývoj a kteří nemuseli žádat o svolení z Bílého domu.

Jeden činitel v Bílém domě vyjádřil názor, že doufá, že obžaloba Miloševiče "ochromí" diplomatické řešení, které vyjednalo Rusko. To potvrdila v pátek ministryně zahraničních věcí Madeleine Albrightová, která konstatovala, že Miloševič nedostane imunitu a dodala "Nevyjednáváme."

V pátek večer byli někteří činitelé americké vlády připraveni svědčit pro potřeby obžaloby.

Zdroje u mezinárodního tribunálu konstatovaly,. že žaloba se nezastaví jen u zločinů spáchaných v Kosovu. Další obžaloby Miloševiče, týkající se zločinů páchaných v Chorvatsku a v Bosně, budou následovat.

Robin Cook: Všechny alternativy jsou možné, ale NATO nyní vítězí

(Úryvky z pořadu Svět tento víkend, BBC Radio 4, neděle 30. května, 13 hodin.)

James Cox: NATO popřelo zprávy, že Británie nabídla 50 000 vojáků pro pozemní armádu, která by měla podniknout invazi do Kosova. Avšak ministr zahraničí Robin Cook mi sdělil, že se uvažuje o všech alternativách a že NATO nepřipustí kompromis ohledně svých cílů donutit Miloševiče, aby splnil požadavky Severoatlantické aliance. (...)

Přehled zpráv: NATO popřelo tiskové zprávy, že minulý týden hovořili ministři obrany NATO na schůzce v Bonnu o rozšíření armády pro invazi do Kosova. Podle těchto zpráv prý přislíbil britský ministr obrany poskytnout podstatnou část těchto vojáků, 50 000, z celkového počtu 150 000. Z ústředí NATO v Bruselu hovoří Hugh Scofield:

Hugh Scofield: Podle zpráv, kromě hodnocení dosavadních zprávů pro posílení "realizačních mírových jednotek" pro Kosovo ministři také soukromě hovořili o návrzích na pozemní invazi, pokud by nynější letecké údery nevedly v nadcházejících týdnech k úspěchu.

Z celkového počtu 150 000 vojáků, který se považuje za nutný pro invazi, prý Británie přislíbila třetinu, 50 000. Dnes však v ústředí NATO bagatelizují tyto zprávy. Podle mluvčího Jamieho Sheaha existují nouzové plány pro pozemní invazi, ale protože neexistuje v aliance konsensus ohledně jejich realizace, plány zůstávají teoretické. Oficiální linií je, že zintenzívněné letecké údery začínají mít úspěch, že prezident Miloševič projevuje známky, že bude ochoten se sklonit, a proto se politika nebude měnit.

(...)

James Cox: Slobodan Miloševič nyní konstatuje, že je ochoten vyjednávat o míru, na základě principů, které tento měsíc definovala skupina G 8. To přivítal jako podstatný úspěch ruský vyjednavač Viktor Černomyrdin. NATO však k tomu přistupuje s daleko větší opatrností, i když Francie a Německo navrhly, že by se skupina G8 měla znovu sejít a nový postoj Bělehradu zhodnotit.

Avšak principy skupiny G8 jsou skryty v diplomatických nejasnostech. Musely být tak formulovány, aby to uspokojilo Rusko, a jsou daleko méně explicitní než vyhlášené požadavky NATO. Je to tedy skutečně podstatná změna v Miloševičově postoji, anebo je to jen další pokus vychytralého srbského vedoucího představitele rozdělit světové veřejné mínění a oddálit své vlastní zničení?

Francois Rivesau je mluvčí francouzského ministerstva zahraničních věcí. Řekl mi, že se domnívá, že došlo v Bělehradě ke změně v postojích, ale odmítl se vyjádřit k tomu, zda to stačí:

Francois Rivesau: Myslím, že byste se měl zeptat jich. Ale když posloucháte, co říkají, myslím, ano, domnívají se, že je to důležité.

James Cox: K jaké dohodě by tedy mohlo podle vašeho názoru dojít? Pět principů, které NATO vyhlásilo, a osm principů, které vydala skupina G8, se od sebe podstatně v podrobnostech odlišují.

Francois Rivesau: Naše postavení je takové, že zastáváme tyto principy, ale samozřejmě, musíme se snažit vyřešit ten problém s Ruskem. Pokud by došlo k úplné dohodě, už by existovala rezoluce OSN.

James Cox: Takže stále potřebujeme rezoluci OSN?

Francois Rivesau: Samozřejmě, samozřejmě.

James Cox: Mezitím válka pokračuje. Má-li pravdu zpráva v dnešním týdeníku Sunday Telegraph, Británie zastává stále tvrdší postoj. Sunday Telegraph píše, že je Británie připravena vyslat až 50 000 vojáků jako součást obrovské armády 150 000 mužů, kteří mají ovládnout Kosovo. NATO to popírá, ale to by byla, pokud je to pravda, invazní armáda. 150 000 je přesně ten počet, o němž se vyjádřili vojenští stratégové, že ho bude zapotřebí pro vstup vojsk NATO do Kosova, proti němuž by jugoslávská armáda nemohla vyvíjet odpor - tedy pro pozemní válku. Tak jsem se zeptal ministra zahraničních věcí Robina Cooka: Je to pravda?

Robin Cook: V současnosti nečiníme žádná rozhodnutí. Ani nemáme žádné návrhy v tomto smyslu. Ale vždycky jsme říkali, že všechny alternativy jsou možné. Bylo by nemoudré od každé vojenské organizace, kdyby neuvažovala neustále o všech alternativách, aby je mohli ministři zvolit, pokud by nadešel čas takové rozhodnutí učinit, ale takové rozhodnutí dosud nebylo přijato.

James Cox: Dosud, a to kvůli pochybnostem v USA, v Německu, ve Francii. Možnost invaze - což navozuje počet 150 000 vojáků - se dosud nebrala vážně. Dosud byla tato možnost vylučována. Znamená to, že je nyní britský postoj razantnější -

Robin Cook: Ne, prezident Clinton přece jasně řekl, že všechny alternativy jsou na stole a nic se nevylučuje. Jenže tyto vaše otázky jsou v současnosti poněkud neaktuální. V současnosti totiž přichází množství důkazů, že letecké údery mají podstatný efekt, likvidují velmi podstatným způsobem Miloševičovu válečnou mašinérii v Kosovu. Musí ovšem ještě pochopit, že jediným východiskem je pro něho přijmout stoprocentně naše požadavky.

James Cox: Co nabízí pan Miloševič? Uvedl, že je ochoten souhlasit s návrhy skupiny G8, ty se ale v podrobnostech odlišují a jsou mlhavější než požadavky NATO.

Robin Cook: Požadavky NATO jsou naprosto jasné. Vítám, že prezident Miloševič nyní souhlasil, že přijme principy, ale jak jsem řekl včera, musí jít dál než je jeho včerejší opatrně formulované prohlášení, v němž přijímá všeobecné principy, ke konkrétním problémům. A konkrétní problémy jsou uvedeny v požadavcích NATO.

James Cox: Francie a Německo navrhují, že by se snad měl znovu sejít summit G8 a projednat celou věc. Jste přesvědčen, že změnil pan Miloševič dostatečně podstatně své postavení, anebo, jak zjevně vyplývá z toho, co říkáte, že jsou jeho slova stále ještě příliš vyhýbavá, takže na ně nelze spolehnout?

Robin Cook: Zaprvé musíme zjistit, o čem přesně se v Bělehradě jednalo. Řekněme to jasně: když hovoříme o cílech a požadavcích NATO, to nejsou abstraktní vyjednávací návrhy. Jsou to podstatné, základní podmínky, které musejí být splněny: uprchlíci musejí mít právo vrátit se domů, etnické očišťování musí být zvráceno.

James Cox: Je možné vyjednávat s někým, kdo byl obžalován jako válečný zločinec?

Robin Cook: Británie plně spolupracovala s tribunálem pro válečné zločiny. Poskytli jsme mu jako jediná země nejvíce informací o tom, co se děje v Kosovu. Uvedl jsem, když byl vydán zatykač na prezidenta Miloševiče, že budeme s tribunálem dále spolupracovat a budeme naléhat, aby byli všichni obvinění postaveni před soud. O tom není pochyb.

James Cox: Pan Miloševič ale nemůže například nikdy cestovat na jednání do Rambouillet, protože by byl pravděpodobně zatčen. Nyní nemůže ven ze srbské pevnosti. Takže musí být velmi obtížné s ním vyjednávat.

Robin Cook: Máte naprosto pravdu, že se Srbsko nyní nachází v podivném a já bych řekl pro ně naprosto neuspokojivém postavení, že mají hlavu státu a vládu, která se nesmí odvážit vycestovat mimo hranice vlastní země. Pokud tomu tak zůstává, Srbsko nemůže doufat, že se stane součástí mezinárodního společenství. Velmi silně to zvyšuje tlak na ty, kteří by dali raději přednost demokratičtějšímu, pokrokovějšímu politikovi, kteří se dívá do budoucnosti a ne do minulosti, jako prezident Miloševič. Co se týče budoucnosti a urovnání konfliktu, řekl jsem to zcela jasně: ohledně našich požadavků my vyjednávat nebudeme.

Špatný týden pro mír

Tento redakční komentář vyšel 30. května 1999 v týdeníku Independent on Sunday.

Mír nemůže být bez spravedlnosti, ale to, co učinil v uplynulém týdnu jménem spravedlnosti Mezinárodní tribunál pro válečné zločiny, asi věci míru nenapomůže. Ani to asi nepomůže věci spravedlnosti. Není pochyb o tom, že Louise Arbourová, hlavní prokurátorka, jednala z nejlepších motivů, ale načasování žaloby proti Slobodanu Miloševičovi - i když nikoliv samotná žaloba - má, jak se zdá, mnoho společného se strategií, stejně jako se zákonností.

Miloševič je zlý a brutální člověk. Nyní, poté, co byl oficiálně obviněn z vraždy 340 Kosovců a z vyhnání 740 000 dalších z jejich domovů, propagandisté NATO si budou muset však připomenout, že je Miloševič jen údajně genocidní tyran. Podle zákona je nevinný, dokud mu nebude prokázána vina.

To ilustruje, jak obtížné, ano jak šílené je to, když se mezinárodní právo používá na podporu nevyhlášené a pravděpodobně nezákonné války. (To, že je válečný tribunál OSN institucí, kterou OSN podporuje, nijak neruší skutečnost, že NATO jedná proti Chartě OSN. Kromě toho zůstává ústřední rozpor, a ten nedokáže zakrýt ani to největší množství právní argumentace - bojujeme, abychom odvrátili humanitární katastrofu, a  přitom pomáháme vytvořit humanitární katastrofu. Nyní se ta katastrofa ještě zhorší, a to všechno pro věc "demokracie, svobody a zákonnosti", abychom citovali britského premiéra, který to píše ve svém článku na straně 19. (Viz toto vydání BL na jiném místě.)

Tony Blair je počestný, i když v tomto případě pomýlený člověk, ale nový světový pořádek, jehož jménem jedná, je schopen lhaní a humbuku. Samozřejmě, práce soudkyně Arbourové pro tribunál válečných zločinů je nezávislá na zájmech stratégů NATO, ale tato prokurátorka byla nutně závislá na podstatném množství usvědčujícího materiálu z amerických a britských špionážních zdrojů.

V článku na straně 19 (na jiném místě v tomto vydání BL) argumentuje velmi přesvědčivě právník George Robertson, že je naprosto ostudné označovat tuto žalobu za politickou záležitost. Podle našeho názoru je však nemyslitelné, že by načasování spolupráce britské a americké tajné služby s tribunálem pro válečné zločiny nebylo ovlivněno širšími strategickými úvahami. Vždyť právě tyto tajné služby odmítly spolupracovat s vyšetřováním Miloševičových válečných zločinů v Bosně.

Žaloba bezpochyby posílí Miloševičovu rozhodnost bojovat dál. Co jiného lze čekat od údajného válečného zločince, který čelí zbytku života ve vězení? Bezpochyby bude pro NATO obtížnější vyjednávat se srbským vedoucím představitelem (i když agilní mozky v americkém a britském ministerstvu zahraniční jistě najdou, pokud se jim to bude hodit, způsob, jak vyjednávat i s obžalovaným válečným zločincem). Samozřejmě, možná že NATO očekává v Běhradě revoluci, ale neexistují známky, že by k tomu mohlo dojít.

Takže je tento týden diplomatická dohoda méně pravděpodobná, než byla minulý týden. Podle propagandy od britské vlády se aliance připravuje na pozemní válku. Většina tisku podporuje tuto válku. Mezinárodní cesty Robina Cooka - do Říma, do Paříže, do Bonnu - údajně vyvolaly velkou podporu pro pozemní invazi. Jednotky, které Británie vyslala k dosavadním "mírovým sborům" obsahují i četné bojové oddíly, které nejsou zrovna proslulé stavěním domů a poradenstvím pro uprchlíky.

Jestliže bude Kosovo dostatečně ochromeno, aby bylo možné podniknout invazi, nebudou to útoky na jednotlivé cíle, ale velmi pravděpodobně tupý instrument rozsáhlého dělostřeleckého bombardování. Pozemní válka bude znamenat další ničení a další smrt. Z Kosova tak už příliš mnoho nezůstane, kam by se mohli uprchlíci vrátit, a je otázka, jestli se vrátit budou chtít. Zdá se nám tedy, pokud nedojde k válce o totální vítězství, jaká byla nemyslitelná i ve válce v Perském zálivu, konflikt přece jen skončí nějakou dohodou s Miloševičem. Buď to, anebo dojde k tak deprimujícímu vývoji, že se o tom ani nedá uvažovat.

Alternativou k válce o Kosovo bylo nikoliv neudělat nic, ale dál vyjednávat prostřednictvím diplomatických kanálů. Je ale nutno říci, že neudělat nic by bývalo lepší než to, co děláme nyní - tupě vyhrožujeme a riskujeme životy nejen mnoha dalších Albánců a Srbů, ale (a ve věci, v níž nejde o národní zájem) také mnoha našich vlastních lidí.

Proč to nevidí? Jsou snad slepí nebo hluší?

Tento článek Johna Sweeneyho vyšel v neděli 30. května v týdeníku Observer.

"Vidím nyní, jací jsme byli hlupáci, že jsme si nedokázali představit Osvětim," napsal Hubert Butler, vynikající, nyní už zemřelý anglo-irský esejista, když uvažoval o tom, co věděl svět o nacistickém zacházení se židy v roce 1938.

Butler vzpomíná, jako chodil v roce 1938 po ulicích ve Vídni, spolupracoval s quakerskými organizacemi ve snaze dostat židy do zahraničí, do Peru, do Bolívie, do Irska, kamkoli. "V ulicích muselo být hodně židovských obchodů, protože všechny měly rozbité výkladní skříně, obsah obchodů byl vypleněn a na dosud nerozbitých okenních tabulkách byly nápisy V OZDRAVOVNĚ V DACHAU. Ovzduší bylo plné primitivní nenávisti, která se ve válce, vyvolávající naše nejnižší instinkty, proměňuje ve vraždění."

Někteří lidé jsou hlupáci i dnes.

Oddíl C přílohy obžaloby z válečných zločinů proti Slobodanu Miloševičovi uvádí jmenovitě seznam osob, usmrcených 26. března 1999 ve vesnici Malá Kruša. Seznam mrtvých mužů a chlapců zaujímá čtyři stránky formátu A 4 a obsahuje i členy rodiny Batušových. Minulý měsíc jsem seděl kdesi v díře v Albánii a díval jsem se, jak mrtví z rodiny Batušových znovu ožili, jak pijí a tančí na videu natočeném na svatebním mejdanu.

Rád bych je vyjmenoval všechny, dovolíte li:

Ahmet Batuša, 38

Amrush Batuša, 32

Asllan Batuša, 34

Avdi Batuša, 45

Bekim Batuša, 22

Bequir Batuša, 68

Burim Batuša, 18

Enver Batuša, 22

Feim Batuša, 23

Fnu Batuša, syn Ismaila, 19

Haxhi Batuša, 28

Lirim Batuša. 16

Milaim Batuša, 32

Muharrem Batuša, 69

Njazi Batuša, 39

Osman Batuša, 65

Sefer Batuša, 19

Skifer Batuša, 22

Sulejman Batuša, 46

Zaim Batuša, 50.

Jména, obzvláště exotická cizí jména albánských Kosovců, otupují mysl. Ale jména v oddílu C jsou reálnými jmény pro jejich příbuzné. Haxhi Batuša byl na svatbě ženichem. Jediná jeho fotografie, která se zachovala - ostatní byly zničeny v jeho domě, když ho vypálily srbské jednotky smrti - je stará, má na ní černou koženou bundu a šikmo nasazenou čepici. Na videu ze svatby je vidět, že byl Haxhi fešák a plný energie, pořád se smál do objektivu kamery.

Lirim byl výrostek, Burim měl tlusté brýle a byl mentálně postižený. Chodil ve městě Prizren do zvláštní školy. Na seznamu není babička Batušová, matriarcha klanu. Je hvězdou svatebního videa, směje se tam jako malé dítě: "Tady jsme! Všichni jsme spolu." Babička přežila. Svým způsobem by to bývalo milosrdenství, kdyby byla taky na seznamu.

Z ostatních na seznamu, ne z rodiny Batušových, byl Sahit Hajdari, 36, chromý, Avdyl Limoni, 45, trpěl poškozením mozku. Nejstaršímu muži, Balimu Avdylimu, bylo 72, nejmladšímu Xhelalu Shehu, bylo 13.

Většina mužů a chlapců z vesnice Malá Kruša zemřela, protože byli popraveni střelbou ze samopalů ve stodole babičky Batušové. Někteří přežili, byli jen zranění, ale Srbové pak zapálili slámu ve stodole, takže i ranění uhořeli. Doufám a modlím se, že ti nejmladší a ti duševně postižení zahynuli už při střelbě. Alternativa je příliš děsivá, aby se na ni dalo vůbec pomyslet.

Poté, co jsem se seznámil s dětmi, manželkami, matkami a babičkami z Malé Kruše, a viděl jsem, jak se doslova třesou hrůzou a bolestí, zdají se mi argumenty některých komentátorů, kteří odsuzují agresi NATO, ale ignorují její příčinu, totiž srbské pronásledování etnických Albánců, naprosto tupé.

Takto píše John Pilger, dosud jeden z největších novinářů naší doby, minulý týden v týdeníku New Statesman: "Důkazy z nedávné historie jsou pomíjeny. Kdy proboha hrála morálka nějakou roli v britské zahraniční politice? Zeptejte se 10 000 Kypřanů, kteří demonstrovali minulý týden na Kypru u britské vojenské základy proti bombardování NATO?"

Je to pravda, motorem britské zahraniční politiky byla příliš často chtivost a zloba. Když minulý týden požadoval bývalý britský konzervativní ministr zahraničních věcí Douglas Hurd přerušení bombardování, připomnělo mi to - jak bychom jen mohli zapomenout? - že Douglas Hurd krátce poté, co odešel z ministerstva zahraničních věcí se vydal do Bělehradu vyjednávat s Miloševičem o kontraktu na modernizaci srbské telefonní sítě pro britskou banku NatWest.

Časy se změnily. Je to pravda, zatčení generála Pinocheta v Londýně znamenalo, že britské zbrojovky přišly o velký kontrakt od chilského námořnictva. Byl to nový začátek. (Pánbůh mi pomoz, až se vrátí pravidelný autor, píšící tento sloupek, ale Pinochetův trest způsobila bestie, která sedí na britském ministerstvu vnitra a jmenuje se Jack Straw.)

Rasismus pravoslavných církví - ať už jsou to řečtí Kypřané, Rusové, nebo Srbové vůči muslimským podlidem není dobrým argumentem, aby demokracie přestaly se zbraní v ruce bránit vražedným důsledkům tohoto rasismu.

A co si myslí John Pilger o 800 000 Kosovcích, kteří byli nuceni odejít - ne, byli nucení klopýtat, kulhat, plazit se po čtyřech - do bezpečí mimo Kosovo? A co těch 500 000 Kosovců, kteří jsou v Kosovu pořád ještě v pasti, které loví jako psy srbské popravčí čety?

Harold Pinter napsal v předmluvě k vydání svých her: "Čelíme obrovské obtížnosti, ne-li nemožnosti verifikace minulosti. Nemám na mysli události, k nimž došlo před lety, ale včera, dnes ráno. Co se dělo, co bylo podstatou toho, co se dělo, co se stalo?"

Pinterovi se ale zdálo velmi jasné, co bylo podstatou toho, co se stalo, když NATO vybombardovalo srbskou televizi a usmrtilo jednu paní maskérku. To byl "válečný zločin". Nikdo neobhajuje toto groteskní zabití, zoufalou válečnou nehodu.

Britský dramatik Tariq Ali je symbolem divokých rebelantů šedesátých let, kteří pak udělali velkou kariéru. Je autorem hry Collateral Damage, Vedlejší škody, která se nyní hraje v Tricycle Theatre v Londýně. Problémem s Pinterovou rétorikou a s hrou od Tariqa Aliho je to, že důkazy z nedávné historie - abychom použili Pilgerových formulací - byly vynechány.

Jestliže bylo usmrcení jedné paní maskérky válečným zločinem, co bylo to, když na jaře 1991 poslal Miloševič proti srbským studentům tanky? Setkal jsem se s přáteli jednoho srbského studenta, který se stal prvním mrtvým tohoto Miloševičova útoku. Měl rád skupinu Pogues a dostal střelnou ránu do krku. Nebylo válečným zločinem Miloševičovo ostřelování nemocnice v Osijeku v roce 1991? Viděl jsem tam muže, jemuž střelná rána vyrazila oči z hlavy. Je to pohled, který se hned tak nezapomíná.

Anebo bombardování Dubrovníku? Viděl jsem chlapce, o nic víc staršího než je můj syn, tehdy mu bylo pět let, kterého zasáhla střela v rozkroku. Šel s maminkou na nákup.

Anebo hromadná vražda 200 bezbranných pacientů a zdravotních sester v nemocnici ve Vukovaru? Anebo Sarajevo v letech 1992, 1993, 1994 a 1995? Nebo Prijedor? Nebo Banja Luka? Nebo Srebrenica, chladnokrevný masakr 5000 mužů a chlapců, k němuž došlo v roce 1995? Co se stalo? Co se dělo?

Všechna tato zvěrstva mají jedno společné. Jsou "vedlejšími škodami", napáchanými Miloševičem. A Kosovo, až otevřeme hromadné hroby, to bude nejhorší. Pilger, Pinter a Ali se budou stydět, až budou vykopávány mrtvoly, jedna po druhé, desetitisíce z nich.

Na smutku těch členů Batušovy rodiny, kteří přežili, není nic hloupého. Trochu je znám, a tak si myslím, že až se dovědí, že zavraždění 22 členů jejich rodiny je součástí žaloby proti Miloševičovi, budou mít trochu pocit hrdosti. Ale to jejich mužům nevrátí život.

Nic jim nevrátí život.

Srbové utíkají do Sarajeva

Tento článek Mariny Bowderové ze Sarajeva vyšel v neděli 30. května v týdeníku Observer.

Veljko Pejič, 38, vyučoval strojírenství ve Vojenském ústavu v Bělehradě. Když v březnu začaly letecké údery NATO, jeho zaměstnání přestalo existovat. Krátce poté dostal povolávací rozkaz z vojenské správy.

"Naložili jsme děti do auta a vydali jsme se rovnou k bosenské hranici," konstatuje. "Dojeli jsme do Bosenské srbské republiky bez problémů. Kdyby přišel povolávací rozkaz trochu později, moje žena a děti by bývaly mohly odjet, ale já bych musel zůstat: hranice je nyní uzavřena pro muže, kteří musejí vykonávat vojenskou službu. Moc rádi jsme neodjížděli. Nechali jsme tam rodiče, přátele, byt - všechno kromě auta."

Veljko, jeho žena a jejich děti ve věku tří a pěti let jsou nyní uprchlíky v bosenském hlavním městě Sarajevu. Bydlí v bytě muslimských přátel.

Když bylo Sarajevo v letech 1992 - 1995 obléháno a bombardováno jednotkami bosenských Srbů, podporovanými bělehradským režimem Slobodana Miloševiče, Pejičova rodina se snažila dopravovat sarajevským přítelům peníze a potraviny. Je ironií osudu, že se v  Sarajevu nyní skrývá mnoho lidé z Bělehradu.

"Většina lidí, kteří chtějí odjet do třetí země, přijela sem, aby si to mohla vyřídit na zahraničních vyslanectvích," říká Veljko, který se s rodinou snaží dostat se do Rakouska. "Budapešť a Sarajevo jsou jediná hlavní města, kam se můžeme dostat bez víza."

Každou noc je slyšet nad Sarajevem americké bombardéry. Mnoho Sarajevanů se otevřeně radovalo, když začaly letecké údery: "Otevřeli jsme koňak, když jsme slyšeli tu zprávu," konstatuje Omer, 60.

Veljko a jeho rodina se jako Srbové nyní skrývají, bojí se registrovat se u úřadů nebo jakkoliv projevovat svou přítomnost. "Všichni sousedé jsou na nás opravdu hodní. Jeden, policista, mi pomohl schovat mé auto, které má pořád bělehradskou poznávací značku. Bál se, že by ho někdo mohl zničit."

V Sarajevu nyní žije přesně nezjištěný počet lidí z Bělehradu. Jsou to většinou mladí, vysokoškolsky vzdělaní lidé. Mnozí z nich mají disidentské zázemí, nebo spolupracovali s cizinci a bojí se pronásledování, anebo prostě chtěli odejít.

"V Srbsku není žádné hospodářství," říká Jadranka (30), která doufá, že dostane vízum do Spojených států. "I čelní lékaři vydělávají jen 300 marek měsíčně."

Je si jistá, že se nikdy nebude moci vrátit do Bělehradu. "Moji přátelé jsou nyní terčem bombardování a já jsem v bezpečí," říká Jadranka. "I kdybych se vrátila, něco mezi námi bude navždy jinak."

Bělehraďané líčí srbské hlavní město, které opustili, jako město neustálého odposlouchávání telefonů, tajných seznamů zakázaných osob a skrytého donucování. "Snad si nemyslíte, že ti srbští dělníci, co demonstrují na mostech jako lidské štíty to dělají dobrovolně," zdůrazňuje Jadranka. "Moji přátelé nemohou se mnou otevřeně mluvit telefonem - bojí se, že se to odposlouchává."

Jadrančin přechod do Bosny byl stejně jednoduchý, jako když přešli Pejičovi. "Nasedla jsem do autobusu, ukázala jsem občanský průkaz, a to bylo všechno. Z Bosenské srbské republiky se dá cestovat do Sarajeva anebo do nějaké jiné části Bosny."

Bosenská srbská republika zaujímá 49 procent bosenského území a je to památník úsilí Bělehradu sjednotit všechny Srby. "V Srbské republice není nikdo, kdo nemá alespoň jednoho příbuzného v Srbsku," říká Zoran, bosenský Srb, který žije v hlavním městě Bosenské srbské republiky Pale. "Bydleli jsme u příbuzných v Srbsku, když tady byla válka - teď jsou vítáni oni u nás."

Muslimové, prchající ze Srbska, svědčí ale o jiném přijetí cestou do Bosny. "Jeli jsme s velkou skupinou, autobusem, a projeli jsme deseti hraničními kontrolami, než jsme se dostali do Srbské republiky," konstatuje Meho, 36, muslim z Nového Pazaru, města s muslimskou většinou v Srbsku, v regionu Sandžak. "Když jsme dojeli do Srbské republiky, museli jsme každý zaplatit bosensko srbským pohraničníkům 1000 marek. Ptali se nás, 'Proč odjíždíte? Proč nezůstanete doma a nebojujete za vlast?' Byl to vtip, ale peníze nám sebrali."

Muslimové ze Sandžaku se domnívají, že budou Miloševičovými dalšími obětmi: asi 50 000 muslimů odtamtud už ze Srbska odcestovalo, ostatní jsou nuceni jít do armády.

Meho, který stejně jako Veljko odjel ze Srbska v té chvíli, co dostal povolávací rozkaz, nyní žije se sestrou a s jejími třemi dětmi ve sklepě v Sarajevu. Doufá, že dostane povolení odstěhovat se do Německa. Jeho bratru a manželovi jeho sestry se nepodařilo uniknout ze Srbska.

"Jediný způsob, jak se nyní mohou dostat mladí muži ze Srbska, je podplatit někoho, aby je převedl přes horské průsmyky anebo lodí. Nikomu, koho znám, ani Srbům, ani muslimům. se za posledních čtrnáct dní nepodařilo dostat se z Jugoslávie.

Jakou Evropu chceme pro naše děti?

Tento článek britského premiéra Tonyho Blaira vyšel 30. května 1999 v týdeníku Independent on Sunday.

Válka o Kosovo je boj o hodnoty. Je to boj mezi demokratickými principy svobodných společností a zlou diktaturou Miloševičova režimu.

Veřejné mínění velmi silně podporuje, co děláme. Jsem si velmi dobře vědom, že také existují kritikové, a to nejen v těchto novinách. To jen podtrhuje můj argument, že je toto boj o hodnoty. Bráníme svobodu projevu. Věříme ve svobodný tisk. Lidé mají právo kritizovat a zpochybňovat. Ale je dobré si uvědomit, že takové právo nemají lidé, kteří žijí v Miloševičově režimu.

Co se týče malého počtu incidentů, kdy bomby NATO poškodily civilní majetek a životy, toho litujeme. Tato lítost je autentická. Úsilí, které vyvíjíme, aby k těmto incidentům nedocházelo, je obrovské. Znovu, srovnejte to s režimem, který zabíjí lidi jako součást své politiky, který odděluje syny od rodin a znásilňuje ženy před jejich příbuznými jako součást své státní politiky.

Tohle leží u kořenů tohoto konfliktu. Jeho výsledek také pomůže utvářet budoucnost Evropy.

Jakou Evropu chceme pro své děti? Chci stabilní region, založený na spravedlnosti, demokracii a svobodě. NATO mělo odpovědnost. Muselo jednat na obranu těchto hodnot pro budoucnost. Miloševičova politika - založená na etnické nenávisti, na lžích a na brutálním útlaku - patří do minulosti. Stojí zato se zamyslet nad některými rozdíly mezi dnešními otevřenými společnostmi a mezi středověkým světem Miloševičovým.

Velká Británie je živoucí demokracií. Náš tisk je svobodný. Naše politická debata je otevřená.

NATO samotné je svobodnou asociací 19 států. Každý z nich má svou vlastní historii, své vlastní zájmy, svůj vlastní vztah k Balkánu. Ale všichni jsme jednotni a máme jasné cíle, a tato jednota je o to silnější, že je založena na svobodné volbě.

Jsme otevřeni vůči sdělovacím prostředkům. Vysvětlujeme své chyby. Každou minutu každý den někdo někde vysvětluje politiku Aliance. Jsme si vědomi, že se musíme zodpovídat voličům. Miloševič ne. Ten nevysvětluje své činy, ani nepociťuje žádnou povinnost podrobit se požadavkům veřejného zkoumání jeho politiky a sdělovacím prostředkům. Jeho svoboda je založena na bezohledném ignorování demokratických hodnot. To je sobecký luxus diktatury.

Miloševič lže svému národu. Jeho politika rozsáhlého vyvražďování a deportace celé etnické rasy je prováděna skrytě, aniž by to viděli Srbové.

Miloševič lže celému světu: desítky úředníků na ministerstvu informací tráví celý den cenzurováním zpravodajství. Nic se nedostane ven z Bělehradu, pokud Miloševič nechce, abychom to slyšeli či viděli.

A nepohodlné skutečnosti jsou vysvětlovány: Miloševičův režim například tvrdí, že jsou kosovští uprchlíci placenými herci. Jeho státem ovládané sdělovací prostředky šíří lži o podstatě a důsledcích ofenzívy NATO. Miloševičova diktatura potlačuje veškerou veřejnou debatu. Političtí soupeři jsou propouštěni, nezávislí novináři jsou umlčováni - nejméně jeden byl zastřelen.

My respektujeme mezinárodní právo. Miloševič je nyní obviněným válečným zločincem, obžalovaným ze zločinů proti lidskosti.

Obžaloba od Mezinárodního soudního tribunálu pro válečné zločiny není politicky zaujatá. Je to obžaloba od nezávislého soudního dvora, který byl vytvořen autoritou OSN.

Soud sdělil Miloševičovi, že se buď musí vystavit soudnímu procesu, anebo bude navždy psancem. Soud ukázal obětem Miloševičova teroru v Kosovu, že spravedlnosti bude učiněno zadost. Není do pomsta: je to zákonnost.

Žaloba obsahuje strašlivý seznam Miloševičových zločinů v Kosovu. Šest masakrů v Račaku, v městech a vesnicích Běla Crkva, Velika Kruša, Djakovica, Crkolez a Izbica. Deportace přibližně 740 000 kosovských Albánců, jejich pronásledování z politických, rasových a náboženských důvodů. Vraždy 385 indentifikovaných lidí.

Žaloba popisuje, jak bylo lidem nařízeno pod hrozbou smrti, aby opustili své domovy. Byli donuceni vytvořit konvoje, které směrovala srbská armáda k hranicím. Byli biti a hladověli. Muži byli izolováni od rodin a odvezeni, aby byli popraveni. Na hranici byl uprchlíkům odebrán zbývající majetek - to málo, co si s sebou mohli vzít - peníze, šperky, automobily, dokonce i jejich průkazy totožnosti - jim byly ukradeny.

Miloševič byl obžalován z plánování, nařizování a vykonávání těchto zločinů. A z toho, že nezabránil svým jednotkám v provádění těchto zločinů, o nichž věděl, že se je chystají páchat.

Ale žaloba se týká jen zlomku Miloševičovy brutality. Statisíce uprchlíků - vyhnaných, znásilněných, ovdovělých, sirotků a lidí bez majetku - stojí jako svědci jeho zločinů proti lidskosti. A neměli bychom mít žádné pochybnosti, že až vejdeme do Kosova, nalezneme tam další hrůzy.

Hodnoty, které Miloševič ignoruje, jsou podstatou akcí NATO. Ty sjednodily a posílily rozhodnost mezinárodního společenství. Tyto hodnoty vyznává také mezinárodní soudní tribunál. Tyto hodnoty vytvoří základnu pro ukončení násilí a pro začátek trvalého míru.

Miloševič nemá žádné hodnoty. V obžalobě soudkyně Arbourové se ukazuje, co je to za člověka - není to státník, není to hrdina, není to mistr taktik - je to zloděj a vrah.

Soudkyně Arbourová sdělila mnohým z nás v mezinárodním společenství, co se Miloševič snažil před námi a před svým národem utajovat mnoho let. Ale pravdu nelze utajit a srbský národ ji také začíná objevovat. Matky protestují, protože nechtějí, aby jejich synové šli zpět na frontu. Jejich synové se tam také nechtějí vracet. Šíří se dezerce. Roste nesouhlas. Miloševičův režim se začíná hroutit.

Naše ofenzíva začíná mít úspěch. Nesmíme nyní ustoupit a musíme pevně dospět až k závěru. Naše vítězství v Kosovu bude poctou zásadám, které jsme šli v této válce bránit.

Miloševič neponese hrůzy minulosti do naší budoucnosti. Budoucnost bude založena na hodnotách, které NATO bránilo po dobu posledních 50 let. Tyto hodnoty přežijí a Evropa bude prosperovat, zatímco Miloševič se setká se spravedlností.

Levici jde tato válka špatně

Tento článek Joan Smithové vyšel v neděli 30. května v týdeníku Independent on Sunday.

Proč, pane Čulíku, stále dovysvětlovávat vysvětlené?

aneb Smysl re-konstrukce reality v BL

Ať pošle Miloševič Albánce do Británie a USA, ať tam mají problém jako s českými Romy

Protiglobalizační Street Party 99

Street party pořádáme v sobotu 5.6.1999 od 14 hodin na pražském Těšnově. Touto akcí, která kombinuje pouliční zábavu s politickým protestem, navazujeme na loňské Global street party (GSP) a Local street party (LSP). Zároveň se přihlašujeme k červnové celosvětové kampani odporu v centrech globalizované ekonomiky.

Důvody

Cíle Kořeny všech probémů vidíme v systému, v němž jsou politická a ekonomická moc vzájemně závislé, systému, jehož hnacím motorem je zisk - kapitalismu. Systému, který globalizací nabývá stále zrůdnějších podob. Naším konečným cílem je odstranění kapitalismu a vybudování společnosti na základních a nezadatelných principech svobody, rovnosti, samosprávy, respektu k naší planetě i příštím generacím. Jsme přesvědčeni, že streetparty činí v tomto směru další krok. Streetparty organizujeme jako protisystémovou akci, jejímž cílem rozhodně není jen zábava, nebo pozvání na besedu organizátorů s vládou. Cíle tedy vidíme:

Dovnitř streetparty: shromáždit co nejvíc lidí, kteří již bojují proti výše uvedeným zlům. Posílit je a současně nabídnout zábavu, radost. Symbolicky si dobýt ulice zpět. Vyzkoušet si samosprávu. Nabídnout informace a možnost aktviního zapojení každému nově příchozímu.

Navenek: společně protestovat, společně demonstrovat sílu a odhodlání. Oslovit co nejširší část společnosti a rozvířit celospolečenskou diskusi k výše uvedeným problémům.

Účastníci

Průběh

Další formy protestu

Zahraničí

Místo konání

Antiglobalizace jako xenofóbie

Andrew Stroehlein