Slovenskočechy:
Uspávací lázeňská sebeoslava
An English version of this article is available here in the current issue of the Electronic New Presence Magazine
O minulém víkendu se sešlo asi 50 českých a slovenských univerzitních pracovníků, politiků, umělců, aktivistů a novinářů v moravském lázeňském městě Luhačovice na pátém výročním Setkání Vlado Čecha. Akci sponsoroval česko-slovenský týdeník Mosty.
Byl to víkend snobského, československého oslavování, a plebejci byli drženi přísně na druhé straně obranného příkopu. Opět jednou se sešly české a slovenské intelektuální elity a debatovaly o aktuálních otázkách - a téměř ničemu nerozuměly. Ale možná, že pochodeň dynamických společenských změn přešla od Čechů, kteří jak se zdá, teď příliš nevědí, co dál, ke Slovákům, jejichž společnost se rozvíjí.
Akci vytvořila v únoru 1995 nynější šéfredaktorka Mostů Soňa Čechová, rok poté, co její čtyřiačtyřicetiletý syn Vlado zahynul za dosud nejasných okolností při automobilové nehodě. Avšak tato třídenní konference má být něčím víc než jen památníkem pro Vlada. Má kráčet v šlépějích tohoto bývalého slovenského disidenta a signatáře Charty 77 a podporovat jeho myšlenky, které prosazoval, dokud byl naživu, prostřednictvím své činnosti jako zakladatel Mostů a Hnutie československého porozumenia. I když se přesný seznam hostů každý rok trochu mění, všichni účastníci jsou sjednoceni sentimentální nostalgií a úsilím udržovat oheň v krbu bývalé federální republiky a všeobecných česko-slovenských vztahů.
Pro pozorovatele, jako jsem byla já, byl tón celého setkání určen už u stanice metra I.P: Pavlova, kde jsem se setkala s ostatními cestujícími, kteří jeli do Luhačovic mikrobusem. Jeden z nich mě přivítal výrokem: "No, uvidíte, že to bude intelektuálská akce, až všichni přijdou včas." A tak tomu také bylo.
Ti nekulturní plebejci
Nad celým víkendem jako mokrá deka viselo téměř hmotné a velmi konkrétní elitářství. Pod touto dekou usilovala skupina českých a slovenských intelektuálů ze všech sil zachránit některé zastaralé představy o vysokých ideálech, etických normách a rafinovaném vkusu. Během tří dnů debat, jejichž cílem bylo zkoumat nynější stav sdělovacích prostředků, politiky, kultury, ekonomiky, životního prostředí a lidských práv v obou republikách, převažující konsensus mezi přítomnými, jimž bylo většinou nad padesát let, byl, že ve všech těchto oblastech jsou vyšší ideály a standardy ohroženy. Útočí na ně primitivní plebs, masy, jimiž lze jen pohrdat, lid.
Navzdory tomu, že se v poslední době tolik hovoří v českých a slovenských intelektuálních kruzích o "občanské společnosti" i navzdory tomu, že v únoru byla zahájena v ČR kampaň "30 dnů pro veřejný sektor", většina přítomných v Luhačovicích vyjadřovala silné a trpké pohrdání občanem, totiž průměrným voličem. Určitá míra arogantní "protiplebejské" rétoriky byla součástí oficiálních projevů i debaty, která se pak konala v přednáškové síni i u večeře.
Jeden autor přednášky, český historik Jan Rychlík, samolibě prohlásil, že nesdílí přesvědčení, že hlas lidu je totéž jako hlas Boží. Rychlík odmítl naivní představu, že prostý občan rozumí všemu. Ve skutečnosti, konstatoval Rychlík, je tomu přesně obráceně: prostý občan nerozumí ničemu.
Obdobně, v kulturní části konference vyjádřil český ministr kultury Pavel Dostál blahosklonný názor, že lidé možná vědí, jak rozlišit shnilou mrkev od mrkve kvalitní, ale s literaturou je to trochu složitější. Proto, argumentoval Dostál, je nutno v této oblasti lidem trochu pomoci. Je třeba určit standardy a předpisy a regulovat to, co se bude tisknout.
Politická část jednání měla také své perly arogance, jako byl například vládní poradce Albert Černý, který zdůraznil, že jestliže se prostý občan nenaučí základy politiky, nebude schopen rozlišit, co je pro něho dobré a co jen vypadá dobře na papíře, a proto nebude schopen hlasovat "správně".
Avšak k nejemocionálnějším útokům na obyčejného občana došlo v té části konference, která byla věnována sdělovacím prostředkům. Dostálova a Černého teorie "zmateného zákazníka" se do této části konference hodila velmi dobře, protože účastníci diskuse za předsednickým stolem konstatovali, že v současnosti dochází k "banalizaci" sdělovacích prostředků a vzhledem k tomu, že průměrný občan je víceméně negramotný, co se sdělovacích prostředků týče, není chudák schopen rozlišit mezi bulvárním a seriózním tiskem. Pronášela se apokalyptická tvrzení, například teolog a bývalý disident Jan Šimsa řekl o rozhlasovém vysílání, že soudě podle toho, kam všechno směřuje, sdělovací prostředky budou brzo pro průměrného diváka a posluchače. Ta hrůza!
Ve stejném duchu vyjádřil náměstek předsedy českého Senátu Petr Pithart znepokojení nad reformami, které v současnosti probíhají v regionálním rozhlasovém vysílání, a když mu bylo oponováno, že změny jsou nutné, protože, konec konců, ve všech krajích nelze vysílat jen pro čtyři procenta obyvatelstva, odpověděl slovy: "Ano, ale není důležitější, kdo jsou tato čtyři procenta?"
Prázdné moralizování, nic praktického
Takové výroky byly pro konferenci příznačné. Na mnoha úrovních zůstala konference zcela odříznuta od skutečnosti. Debata o etice sdělovacích prostředků, která se konala první večer, například prokázala, že přítomní základním způsobem nechápou skutečné problémy sdělovacích prostředků. Namísto toho, aby se debata konkrétně zaměřila na věcnou kritiku nynějších českých a slovenských elektronických médií a tisku, většina diskuse se točila kolem mlhavých výkřiků proti snižování úrovně a hrubému zavádění tržních principů do sdělovacích prostředků. Jak je zvykem pro mnoho intelektuálů a novinářů v obou zemích, mnoho z nichž bylo vytlačeno snižováním stavů a kosmetickými úpravami nových, většinou zahraničních majitelů z významnějších deníků do okrajových periodik, televize Nova byla opět prohlášena za symbol všeho zla v dnešních sdělovacích prostředcích, zaměřených na spotřebitele. Ředitel Vladimír Železný byl démonizován a vysmíván jako člověk, který sám vede slepý a poslušný plebs cestou k jedinému velkému, banálnímu, senzacechtivému "varietnímu show sdělovacích prostředků".
Jen několik hlasů se pokusilo zaměřit diskusi ke konkrétnějšímu zkoumání existujících problémů a hrubých nedostatků sdělovacích prostředků. Když jeden moravský účastník poukázal na to, že zprávy ze zahraničí (včetně Slovenska) nyní v podstatě zmizely z Událostí České televize, a když se něco přece jen ze zahraničí v televizním zpravodajství objeví, je to až za několika irelevantními a amatérsky prezentovanými místními "zprávami", jeho slova zmizela v černé díře a rozhovor se vrátil k něčemu relevantnějšímu, jako jsou nejnovější útoky televize Nova na prezidenta Havla.
Mluví, ale neslyší
Je ironické, že právě v samotných projevech a příspěvcích účastníků se bolestně projevovaly některé skutečné, akutní problémy dnešních českých a slovenských sdělovacích prostředků. Když promluvila moderátorka debaty, věnované etice sdělovacích prostředků, a zároveň šéfredaktorka politického týdeníku, o tom, že je "hostem" na prezidentově tiskové konferenci a vidí svou roli v tom, že musí přijít slušně oblečená a chovat se zdvořile, "jak vás to naučila maminka", a neptat se na nic příliš zvídavě, vypovídá to více o stavu sdělovacích prostředků a o mediální etice ve střední Evropě než dlouhé řeči o morálním kódu a etických standardech.
Obdobně, když si český ministr kultury stěžuje, že Česká (veřejnoprávní) televize je ovládána politicky, a odmítá nynější Radu České televize jako čistě politický, zkorumpovaný orgán, a pak je ho slyšet u oběda, jak konstatuje, že poté, co viděl sestřihanou verzi rozhovoru, který poskytl televizi, zavolal řediteli České televize, co to má znamenat, že byla odvysílána tak nepříznivá verze rozhovoru, a co s tím ředitel ČT bude dělat, velmi brzo dobře pochopíme, jak to chodí v České republice ohledně vlivu politiků na sdělovací prostředky.
Stejně výmluvná byla debata většiny účastníků, jejichž projevy byly plné zastaralé terminologie a pojmů. Kromě známých oblíbených rčení jako "naši Romové" a banálních, sexistických pokusů o trapné vtipy ("je to jako s mladou holkou - Slovensko se bude taky těžko zbavovat své špatné pověsti") přítomní se přidržovali i otřepaných pojmů kultury a národa.
V poslední den konference, Pithart, v závěrečném projevu, a Dostál, v kontextu svého projevu o kultuře v tržní ekonomice, požadovali více "sebereflexe". (Je to jediná věc, které víc tato konkrétní konference českých a slovenských intelektuálů skutečně NEPOTŘEBOVALA.) Kromě toho, že ve svém projevu, obsahujícím spoustu sebepochvalné rétoriky o tom, jak nalezneme místo v kulturní mozaice Evropské unie, Dostál také trval na definici kultury prostřednictvím národní totožnosti a prostřednictvím otázky, která je v popředí myslí československých intelektuálů od dnů první republiky, totiž Peroutkovo únavné: "Jací jsme?"Už to, že Dostál a jeho spoluřečník, bývalý slovenský ministr kultury Ladislav Snopko, pociťovali potřebu vůbec definovat umění a kulturu a pokoušeli se použit jakési zastaralé, elitářské měřitko (Snopek zdůrazňoval, že "stát musí podporovat elitní umění") prokázalo, že zdaleka nemají tušení o dnešním pojmu kultury, v němž nehrají žádnou roli pojmy jako "národ" ani "vysoké umění". I zde, stejně jako v oblasti sdělovacích prostředků, účastníci setkání prokázali, že jsou na míle vzdáleni od skutečnosti, ať už šlo o základní pojmy nebo o samotný jazyk, jímž hovořili o tématech jako je kultura a národní totožnost.
Slovenské myšlení bylo dynamičtější
Vzhledem k tomu, že bylo úmyslem této konference překonat izolaci mezi Čechy a Slováky, během těchto tří dnů se ukázalo velmi jasně, že obě země stojí na úplně jiných místech. Jak konstatoval slovenský politolog Miroslav Kusý, Slovensko je nyní v "mezičase", v přechodném období inventury a čištění - vlastního domova i své špatné pověsti v zahraničí. Podle slov Petra Pitharta stojí Slovensko na prahu něčeho nového, má novou šanci, zatímco Česká republika, podle jeho názoru, nevyužila svých šancí ve volbách v červnu 1998, které nevedly ke skutečné výměně stráží. Možná právě proto je v současnosti Slovensko úspěšnější při aktivním řešení některých otázek, které Česká republika dále zametá pod koberec, jako jsou například otázky menšin a vstup do Evropské unie.
Je pozoruhodné, že ve špinavých teoretických vodách konference právě slovenští účastníci opakovaně přinášeli do diskuse konkrétní příklady. Připomněli svým českým kolegům prosté skutečnosti, jako je například nedostatek učebních pomůcek ve slovenštině ve slovenských základních školách. Slovenští učitelé stále ještě vyučují dějepis podle českých učebnic, které si často kupují sami a tráví většinu času tím, že studentům během hodiny diktují. Nebo Slováci připomněli Čechům existující nesrovnalosti v česko-slovenských vztazích, jako byla například iniciativa o zrušení školného mezi českými a slovenskými univerzitami, kterou vypracoval bývalý ministr školství Jan Sokol na loňské konferenci v Luhačovicích a která byla o rok zdržena pro slovenské studenty, protože české univerzity odmítly pro Slováky prodloužit termíny, přestože slovenské univerzity je pro Čechy prodloužily.
Kromě takovýchto několika konkrétních příkladů se však hovořilo jen o velmi málo akutních problémech a z třídenních diskusí nevzešly žádné nové myšlenky či iniciativy. Převažující nálada na konferenci byla nálada stagnace. Navzdory zdravému, čistému vzduchu starobylých lázní, zůstalo přibližně padesát účastníků konference v pasti pod onou mokrou dekou zastaralého elitářského teoretizování.
