Britské listy

V prvnim císle Polygonu z roku 1998 vysla serie nazoru ci komentaru o soucasné politické a hospodárské krisi v CR. Vetsina mírí na oba Václavy, protagonisty ceského politického zivota polistopadových let. V souhrnu obsahují komentáre v podstate vse, nicméne bych rád dodatecne nekteré aspekty ponekud zvýraznil. Nespokojenost s výsledky pusobení obou politiku, která v posledním období rychle vzrostla, je totiz mozno aspon cástecne osvetlit poukazem na jejich osobní vlastnosti, které je pro politickou cinnost na nejvyssí úrovni v dané situaci jiz predem do znacné míry diskvalifikovaly.

Krátce po listopadu 89 jsem videl v prazském tisku fotografii usmívajícího se V. Klause, který v doprovodném textu zrejme bez rozpaku prohlasoval, ze jeho cílem zhruba receno bylo vzdy být ve vsem a vsude první. Vypjatá individuální ctizádost je ovsem zásadní prekázkou v situaci, kdy úspesné resení obtízné situace muze být jen výsledkem teamové spolupráce; osobní ambice musejí být podrízeny zájmu celku. Proto také jmenovala kdysi NASA do cela skupiny vedcu, kterí meli realisovat cesty cloveka do vesmíru, méne známého vedce, ale asi dobrého psychologa (myslím, ze se jmenoval Henry Pickering, ale bez záruky, protoze to jméno nelovím z pocitace, nýbrz ze své pameti), do nehoz skládala, jak se pozdeji ukázalo oprávnené nadeje, ze se mu podarí usmernit vypjate individualistické "hvezdy" teamu k nezbytné spolupráci.

To se u nás vlivem okolností provázejících zmenu rezimu nestalo. Prestoze vyresit prechod Ceskoslovenska ze socialismu do nejakého jiného prijatelného systému byl úkol pod jehoz tíhou by se byl prohýbal i slusný kolektiv kvalifikovaných specialistu se smyslem pro teamovou práci, strhl na sebe rozhodující slovo v hospodárských otázkách díky své politické obratnosti, rasanci a sebevedomému vystupování V. Klaus, mimorádne ctizádostivý výrazný individualista svou povahou v podstate neschopný teamové spolupráce. Jeho základní výbava pro rozhodující postavení, kterého pomerne rychle dosáhl, byla bohuzel nedostacující. Jako theoretický ci chcete-li kancelárský makroekonom, kterému citelne chybela znalost skutecného stavu zeme, redukoval problém znovuvýstavby národního hospodárství na uplatnování makroekonomických ucebnicových poucek a prilezitostných i odjinud pocházejících nezaraditelných nápadu (kuponová privatisace) s dnes známým výsledkem. Prognostický ústav, z kterého prisel do politiky, byl totiz jakousi "pudou" , kde zila celá rada ekonomu "odtrzených od zivota" (terminologie prevzata ze hry J. Suchého "Clovek z pudy"), kterí ostatne V. Klause do politiky následovali.

Názory prevládající v Prognostickém ústavu osvetluje bezdecne Tomás Jezek v bestselleru P. Husáka :"Budování kapitalismu v Cechách" na str. 57, ze ...on (V. Komárek) vzdy ve slabsích chvílích ríkal: "Co vy víte o fabrice?". Grégr, muj kolega ve vláde, taky vzdycky ríkával:"Co ty vís o fabrice?" A já jsem mu ríkal: "Pane kolego, kdybych prolez' Destu Decín od sklepa az po pudu, tak se nedovím nic o národním hospodárství, to lze videt jinde. To bych mohl furt cumet do stroju a nic bych nevidel." V. Klaus nedávno prohlásil ve svém vystoupení pred zástupci predních podnikatelských kruhu na prazském Zofíne, ze "hospodárská politika vlády Josefa Tosovského si v mnohém odporuje". Autor zpravy, Matej Stetka (Slovo 12.2.98 "Podle Klause si vláda a CNB v mnohém odporují") záverem poznamenává, ze "jsme jako reakci na nekteré odpovedi V. Klause týkající se aktuálních problému ceskych podniku zaznamenali názor nejmenovaného predstavitele vrcholového managementu jedné z velkých a úspesných firem, ze pan profesor neví o stavu soucasných ceských podniku zhola nic."

Druhý protagonista, který ovládl politické pole na priblizne dva roky, president republiky Václav Havel, je také mimorádne ambiciosní individualista, v dobe svého vstupu na scénu jeste bez politické praxe, bez smyslu pro teamwork, jak ostatne trochu naznacuje i titulek jeho rozhovoru s MF z 24.9.1992 " Plnit instrukce jiných bych nevydrzel". Jako renomovaný disident odstartoval v listopadu 89 z mnohem silnejsí posice nez V. Klaus, cehoz se také snazil vyuzít pri realisaci svých politických spíse snu nez plánu. Podle svedectví jeho spolupracovníku z té doby, napr. dnesního biskupa Václava Malého (viz príspevek Z.F. Leinera v minulém císle POLYGONU) platilo v prvním období "K cemu Václav Havel rekl NE, to se nekonalo." A co dulezitého se pak nekonalo, bylo vyrovnání s komunistickým rezimem. V Hovorech z Lán 13.4.93 se V. Havel ohradil proti kritice svého postupu v roce 1989 - nikdy komunistum neslíbil beztrestnost, musí se tomu smát. Tomu se dá verit, víme-li, ze prosadil právní kontinuitu mezi komunistickým a polistopadovým rezimem, címz de facto i de iure rehabilitoval komunistický rezim a zasadil tím i tezkou ránu národnímu hospodárství, protoze komunistum k beztrestnosti jeste umoznil rozkrást znacnou jeho cást. Sedeli na vsech rozhodujících místech, cehoz patricne vyuzili v podmínkách "liberalismu", jak si ho predstavoval a zavedl Prognostický ústav. V. Havel se pak ostre stavel i proti bezzubému lustracnímu zákonu m.j. i podáním k Ustavnímu soudu. Diskusi o neprolustrovaném séfu odboru Falbrovi komentoval zpusobem, který leckomu doslova vyrazil dech: "Muj dojem byl, ze jsem mu závidel, ze tak dobre jazyky umí, ze i ministerstvo vnitra mu umoznilo je nekoho ucit." (MF 29.11.94) Proc tedy a jakým byl vlastne disidentem? Sám jako spisovatel nemel nejaké plány na hospodárské reformy, i kdyz prý od neho mimodek vysel impuls k "malé privatisaci".

V Husákove knízce ríká Tomás Jezek na strane 131 : "Malá privatisace je produktem horkého léta 1990, porevolucní a povolební únavy a jakési postkoitální kocoviny té doby. Presne si pamatuju tu atmosféru, kdy jsme se po prvním vycerpávajícím pulroku po revoluci vsuchni cítili hrozne unaveni a vsichni jsme byli nervosní z toho, ze se nic nedeje. Havel se pak k tomu i priznal - pri nejaké prílezitosti rekl, ze si myslel, jak se hned zacnou opravovovat hospudky, je cervenec a srpen a nic viditelného se porád nedeje. Tak jsme vymysleli, ze se pokusíme alespon o neco, co by melo rychlejsí a viditelný výsledek. Dali jsme hlavy dohromady a vznikl z toho projekt malé privatisace.

Ve svém "oboru" ci konícku, t.j. obcanské spolecnosti resp. lidských vztazích mel stejne nerealistické predstavy jako V. Klaus o praktickém národním hospodárství. Má ovsem ve srovnání s V. Klausem mnohem výhodnejsí posici v závetrí presidentského úradu, kde vlastne za nic prímo neodpovídá, ale muze se ke vsemu volne vyjadrovat. Mimo to jako dramatik a spisovatel dobre ví, ze funkce presidenta CR je velmi dobrým "vektorem" pro jeho publikace vseho druhu, na jejichz vysokou formální úroven peclive dbá, jejichz víceméne jen obmenovaný obsah ovsem uz ztrácí zájem svetové verejnosti, zatímco doma se stává tercem stále jízlivejsí kritiky. Az teprve nedávno dal V. Havel zretelne najevo, jak mu na presidentské funkci zálezí, coz pred tím podle mého názoru na verejnosti skrýval. Zatímco ve shora zmíneném rozhovoru z roku 1992 prohlásil: "Predevsím bych nechtel být presidentem, kdyby ve veci mé presidentury nebyl pomerne siroký konsensus. Nemyslím-si, ze bych mohl tu funkci dobre zastávat, kdybych napríklad prosel az v desátém kole volby a jen o jeden hlas a kdyby mne mnozí volili se sebezaprením a jen proto, aby uz nejaký president byl..." uvádejí LN 23.1 98 (V. Dubský, M. Musil "Havlovi je jedno, jak byl zvolen") ze "podle jeho vcerejsího vyjádrení navíc nezálezí na tom, ze byl zvolen jen tesne a az ve druhém kole."

Neschopnost predvídat vývoj politické situace a pripravit se vcas na ruzné eventuality - oba pocítali se stabilitou komunistického rezimu a oba se orientovali kazdý svým zpusobem na to, jak ucinit zivot v tom systému snesitelnejsím. Prílis suverénní ambice, pri jejichz realisaci autoritativností nahrazený nedostatek znalostí skutecného stavu republiky a nezbytné prípravy vedl k nepromysleným improvisacím, kdyz k té jimi nepredvídané zmene doslo. Podobne tvrdohlavé povahy, které místo vzájemne korigující spolupráce v nejvyssích státních funkcích si delaly navzájem "naschvály" jako trucovité deti pred ocima verejnosti. To bylo asi tak to hlavní, co zabránilo obema Václavum postavit obnovu republiky na skutecne zdravý základ. Situace je proto ted obtíznejsí nez byla v listopadu 1989.

J. Teplý, 21.2.1998 POLYGON c. 2/1998