Terestrická televize ztrácí diváky
Sledovanost populárního televizního okruhu BBC 1 poprvé poklesla pod 30 procent
Pokračující růst satelitní televize a úspěch relativně nového, pátého britského celostátního televizního okruhu vedly k tomu, že sledovanost populárního veřejnoprávního okruhu BBC 1 poprvé poklesla pod třicet procent.
Podle oficiálních údajů, které mají být vbrzku zveřejněny, v roce 1998 byla roční průměrná sledovanost BBC 1 29,5 procent. Je to ve srovnání s předchozím rokem pokles o více než 1 procento, neboť v roce 1997 byla sledovanost okruhu BBC 1 30,8 procent.
Velmi podobný pokles sledovanosti zaznamenala i komerční televize ITV, jejíž sledovanost poklesla v roce 1998 o 1,2 procenta na 31,7 procent.
Dalo by se tedy říci, že nynější generální ředitel televize BBC Sir John Birt přivedl britskou veřejnoprávní televizi za šest let svého působení v čele této organizace k historicky rekordně nízké sledovanosti.
Kupodivu ho však nikdo za to nevyhodil z funkce, jak vyhodili za pouhých pět týdnu loni na jaře kvůli údajnému poklesu sledovanosti Událostí (srovnávalo se nesrovnatelné, neboť v předchozím roce ještě v ČR neexistovaly peoplemetry) Ivana Kytku, někdejšího krátkodobého šéfa zpravodajství a publicistiky ČT.
Nicméně veřejnoprávni televize BBC bude muset přesvědčovat vládu i veřejnost o tom, že je oprávněné, aby museli v tomto televizním věku mnoha vysílacích okruhů i nadále platit koncesionářský poplatek. Avšak britská vláda už rozhodla, že se o koncesionářském poplatku pro BBC nebude nijak debatovat a zůstane v plné výši (pravidelně zvyšované podle roční inflace) až do roku 2006.
"Musíte tento pokles naší sledovanosti dát do kontextu toho, že začalo vysílat 19 nových televizních okruhů a 12 dalších zorganizovalo pro sebe rozsáhlé reklamní kampaně," konstatovala mluvčí BBC a dodala: "BBC je tady od toho, aby vysilala kvalitni pořady nejrůznějšího druhu, formátu a tematiky. Nemůžeme jen vysílat tutéž, jedinou soutěž každý večer." Dodala, že kulturní celostátní okruh BBC 2 měl sledovanost 11,3 procenta, takže celkový podíl televize BBC na britské divácké obci je více než 40 procent.
Víceméně kulturní komerční celostátní okruh Channel Four zaznamenal také mírný pokles, o 0.3 procenta na 10.3 procent.
Hlavní komerční okruh ITV obhajoval své výsledky tím, že poukázal na to, že prý dosáhl v "hlavním vysílacím čase" od 19 do 22 hodin 37,9 procent sledovanosti, a téměř dosáhl své plánované sledovanosti 38 procent.
Jenže se ukazuje, že za standartní "hlavní vysílací čas" je v televizním průmyslu považována doba od 18.30 do 22.00 hodin. Od 18.30 však nyní vysílá televizní stanice ITV zpravodajství, a to znamená pokles diváků, a proto tuto půlhodinu ze svého měření vyčlenila. Za celé období 18.30 - 22 hodin zaznamenala ITV pouze 37 procent diváků.
Televize BBC je si velmi dobře vědoma, že její zpravodajské pořady jsou z slabým místem v programové nabídce, na něž silně útočí konkurenční stanice zábavnou nabídkou. Proto se byly zpravodajská studia několika pořadů v poslední době radikálně modernizována a v BBC se vyskytlo úsilí dát do čela zpravodajských pořadů "lidové", "líbivé" moderátory, proti čemuž přirozeně okamžitě vznikly ostré protesty.
BBC bude v nadcházejících dnech inzerovat místo generálního ředitele BBC, protože funkční období Johna Birta se chýlí ke konci. O tuto funkci s platem 300 000 liber ročně (1, 25 miliónu Kč měsíčně) se bude ucházet celá řada čelných pracovníků britského televizního průmyslu.
Česká kinematografie:
Každý se cítí být Bergmanem
Česká televize se rozhodla k jindy ceněnému činu -- uvádět na televizních
obrazovkách každou neděli večer český film ze současné či nedávné produkce.
Po uvedení filmu Kolja, k čemuž se nedá nic dodat (každý z nás může mít
svůj názor na tento film -- jedněm se líbí a pláčí u něj, jiní jej považují
za kýč) byl minulou neděli nasazen Kamenný most režiséra Tomáše Vorla.
Považuji jej za signifikantní pro současnou českou filmovou tvorbu. Zatímco
ve světě neustále vítězí snímky, jež mají hlavně příběh, a teprve v rámci
tohoto příběhu sdělují možná nějaké důležité poselství, v České republice
se natáčejí filmy, jimiž jejich tvůrci chtějí své deprese a mindráky hodit
na diváky, a tím očistit sami sebe. Kde jsou ty časy, kdy tomu bývalo
jinak, a film, byť sebedrsnější a sebedepresivnější, měl určitý okamžik
katarze.
Film Kamenný most vypovídá o tvůrčí a životní krizi režiséra, jehož
ztělesnil Tomáš Hanák, a semelelo se zde skutečně všechno -- od parodie na
Věru Chytilovou, přes myšlenky na sebevraždu, orientální náboženství atd.
Stejným způsobem působí i jiné české filmy tzv. nové vlny -- UŽ, Žiletky,
Postel, Cesta pustým lesem. Jak se však zdá, měli by si čeští producenti, a
obzvláště Česká televize, uvědomit, že cesta přes těžké, depresivní a
"zamindrákované" filmy nevede nejen směrem k divákovi, ale vůbec nikam. Ne
každý, i když se o to snaží, může být Bergmanem. (Který mimochodem ve svých
filmech příběh i katarzi má.)
Vytratily se jemné poetické filmy, jimiž Česká republika byla známa, drobné
komedie, skutečně česky roztomilé pohádky (ty, jež produkuje TV NOVA spolu
s německou stranou, by se daly nazvat spíše horory v obou slova významech),
sci-fi. Ostatně -- na kolik po revoluci natočených českých filmů, jež vám
utkvěly v dobrém v paměti, si vzpomenete?
Česká televize argumentuje cenami na různých festivalech, TV NOVA
sledovaností. Ale existují i jiná, diváčtější kritéria. Nizozemské filmy
např. slaví úspěchy právě díky neustále zde zmiňovanému příběhu. Americké filmy
rovnou mají schéma, podle něhož se scénáře píší, jež však v mnohém nutí
tvůrce alespoň nějaký konflikt, řešení a katarzi vymyslet.
Zato české filmy oné "nové vlny" se vyznačují chybějícím dějem,
přeplácaností ve vedení kamery či v hudbě (to aby se lépe vydával
soundtrack?), oplývají rádoby psychologickým zamyšlením nad hodnotami
života, jež jsou však ve skutečnosti pseudopsychologickými nevyjasněnými
mindráky a problémy samotných tvůrců.
Bohužel i české herectví snad vzalo za své. Zatímco předrevoluční filmy
lákaly na spoustu hereckých hvězd, nyní se, nejspíše z finančních důvodů,
pracuje s neherci a nebo málo známými herci. Což o to, pokud umějí hrát.
Přesto však trend hvězd nejde jen tak podcenit. A skutečně dobrý český film
s mnoha hereckými hvězdami nebyl snad doposud natočen.
Samozřejmě se nezmiňuji o rádoby veselých filmech typu Byl jednou jeden
polda 1-3 apod. Produkce TV NOVA českou kinematografii skutečně neobohatila
o hodnotné tituly. TV Prima vyprodukovala jediný film, Holčičky na život a
na smrt, a Česká televize se chlubí buď cizím peřím (za věcné plnění
získala práva k různým filmům, jako např. ke Koljovi, jež ale původně
produkoval někdo úplně jiný), nebo pseudointelektuálštinou.
A tak mezi slepými jednoocí králi. Právě proto česká kritika tolik jásala,
když se objevil Kolja, který příběh, zápletku i katarzi má, nebo nyní při
premiéře snímku Je třeba zabít Sekala, jenž také překvapuje profesionálněji
odvedenou prací. Přesto v celoevropském kontextu, např. ve srovnání s
tvrobou Francie, Itálie či Německa, ani tyto tituly nejsou ničím
překvapivým.
Bohužel se zdá, že situace se nemění. Nově oznámené české filmové premiéry
jsou přinejmenším diskutabilní -- Byl jednou jeden polda 3 snad nemusí být
ani komentován, otázkou zůstává nový film Saši Gedeona, nesporného talentu
české soudobé režie, nazvaný Návrat idiota, nakolik se oprostil od
"opisování" od Miloše Formana let šedesátých a potvrdí své kvality, Panství
je na peníze vypočítaný nedotažený snímek ambiciózního Martina Dejdara,
jenž se snaží o gotickou krimi, avšak v závěru přejde nečekaně (ale cíleně)
v satiru. Hřebejkovy Pelíšky by se měly opět vracet do let tuhé normalizace
a stavět na legraci z rozporu mezi oficiálními prohlášeními a tím, co si lidé
skutečně mysleli. A o snímku Eliška má ráda divočinu mnohé vypovídá na
Internetu zveřejněný námět, z něhož uvádím jen začátek:
"Eliška se schází se svým utajovaným bratrem režisérem Montielim v lese a
na hotelu, aniž by kdokoliv jejich tajemství tušil. Jen nenápadná
přítomnost Doktora zvyšuje napětí, ale odhalit Montiela se daří až na
závěr. Marčélo se zapomíná s Hedvikou (která do městečka přichází na
začátku našeho příběhu) v masážním salonku a Eliška se doma připravuje na
první veřejné setkání s Montielim, který zatím přijíždí, za velkých ovací a
až mystické atmosféry, do večerního městečka. Eliščiny a Marčélovy
partnerské konflikty pokračují ještě dále, ale končí nad ránem opět
tradičním připomenutím si slavné kabaretiérské minulosti."
Skutečně nemyslím, že by tudy vedla cesta českého filmu.
Jan Lipšanský
Poznámka Jana Čulíka: Ale zase je to v tradici. Podívejte se na knihu Český hraný film I (1898 - 1930) vydal v roce 1995 Národní filmový archív. Tam jsou senzační syžety starých českých filmů. Cituji namátkou:
Děti osudu
Melodrama
1921
Režie: Josef Rovenský
Toník kdysi v mládí zachránil život malé martě, na kterou dlouho vzpomínal. Jeho život byl velmi smutný. Otec zabil milence své ženy a když se po desetiletém vězení vrátil domů, našel u své ženy dalšího muže. Tentokrát se neuchýlil k pomstě, ale sám se oběsil ve zvonici. Toník odešel z rodného kraje, aby zapomněl na tragické události. Po patnácti letech se už jako dospělý muž znovu setkává s Martou a staré vzpomínky v něm probudí lásku. Není však jediný, kdo chce Martu získat. Je tady ještě mladý statkář a potom cynický továrník, který předtím bezohledně autem porazil chudého Martina otce. Továrník vnikne v noci do Martina pokoje a chce ji kompromitovat, nebude-li jeho. Marta odmítne a ráno odjede z města. Továrník jede za ní a pokusí se ji srazit z vysoké skály. Toník tuší, jaké nebezpečí Martě hrozí,m v poslední chvíli ji zachrání a zloducha zastřelí. Marta si Toníka nevezme, miluje jiného. Toník znovu odchází do světa, aby se pustil do zápasu se životem.
Odpověď Stevenu Saxonbergovi
Steven Saxonberg se "přiměl" přečíst moji
kritiku jeho
článku o
výhledech České sociálně demokratické strany. Jeho reakce je
pozoruhodná.
Saxonberg posunul diskusi, jak již sám název "Jírovec šíří mýty o
Skandinavii" naznačuje do roviny v níž původně vůbec nebyla. Můj článek
se totiž týkal toho, co Saxonberg napsal o možnostech ČSSD, a obsahoval
pouze jedinou zmínku o Skandinavii (přesněji řečeno o Švédsku).
Musím připustit, že první odstavec Saxonbergovy odpovědi je pojednán
skvěle. Saxonberg píše:
"Poté, co jsem se přiměl přečíst si kritiku Jiřího Jírovce, týkající se mé
analýzy české sociálně demokratické strany, přemýšlel jsem nejprve, zda má
cenu psát odpověď. Konec konců, všichni, kdo si přečetli můj původní
článek s otevřenou myslí, si museli okamžitě povšimnout, že Jírovec mé
myšlenky buď zkreslil, anebo jim neporozuměl. Každý, kdo není sexista, si
okamžite povšimne sexistických argumentů, jichž Jírovec užívá. Každý, kdo
není rasista, si pravděpodobně také povšimne, že Jírovec prokazuje
rasistický postoj vůči Romům."
Slovo "skvěle" není míněno ironicky. Jde vskutku o velmi obsažný paragraf,
který lze číst takto: Ten Jírovec píše sračky, ale on, Steven Saxonberg,
se nakonec "přiměl" jimi prohrabat. (Něco jako když se jeden z rodičů
konečně zvedne, aby přebalil mimino, podělané od hlavy k patě). Ty,
čtenáři, který máš mysl otevřenou (kdo by si připustil opak ?) musíš
souhlasit s tím, že Jírovec moje myšlenky zkreslil nebo jim neporozumněl.
A ty, čtenáři, který nejsi sexista ani rasista, vidíš (okamžitě) že Jírovec
je sexista a povšimneš si (pravděpodobně, protože v Jírovcově textu to je
těžší najít) že je i rasista (vůči Romům).
Celá věc se Skandinávií se měla takto: Saxonberg se zmínil o renesanci
sociálních stran v Evropě a o tom, že nemají jasný program. Napsal jsem,
že pro pochopení této situace lze vyjít z velmi zjednodušeného modelů
ochrany bohatství a jeho přerozdělení. Cituji:
"Přerozdělení bohatství mělo být dosaženo zdaněním (viz například velmi
progresivní daňový systém ve Švédsku) a převedením klíčových odvětví
ekonomiky pod státní kontrolu. V extrémních případech (komunistické státy)
byl vyhlášen program zlikvidování "příživnické buržoasie" jako třídy s
důsledky, které jsou všeobecně známy."
Z kontextu vyplývalo, že jde o období do sedmdesátých let že i zmínka o
Švédsku byla odkazem na historii, na koncept, který tam použili.
Nesrovnával jsem Švědsko s nikým. Nepsal jsem o EHS ani o svobodném
obchodování, jimiž Steven Saxonberg vyplnil první dva body své odpovědi.
Porovnávat daňové systémy jednotlivých zemí je velmi obtížné (uvést tu a
tam nějaké číslo nemá valnou informační hodnotu). Navíc existuje poměrně
delikátní rovnováha mezi tím, co občan na daních odevzdá a tím, jak vnímá
jistoty, které mu sociálních programy, hrazené z jeho daní, poskytují.
Důvod, proč Švédsko daňovou reformu provedlo je nepochybně v tom, že občané
začali na konci sedmdesátých a během osmdesátých let vnímat starý systém
jako zátěž. Podle toho co vím z diskusí se svými švédskými přáteli,
reagovaly švédské vlády příliš pomalu (pokud vůbec) na změny v platové
struktuře vyvolané inflací sedmdesátých let. Běžný plat, řekněme 2000 byl
před inflací zdaněn lehce, kdežto jeho pětinásobe, 10 000 podstatně víc.
Po inflaci přestal být plat kolem deseti tisíc zvláštností, ale vysoká daň
zůstala. Tím se, pravda, progresivita daňového systému sama do značné
míry zrušila.
Třetí bod Saxonbergovy odpovědi se týká mého konstatování, že sociálně
demokratické strany měly potíže s financováním sociálních programů.
Saxonbergovi bohužel uniklo, že udržování takových programů není nezbytně
jen otázka peněz, ale i politického klimatu. A samozřejmě, že v Evropě
jsou i jiné sociální demokracie než švédská. Pro politologa by jistě nebyl
problém napsat o takové věci samostatný článek - třeba s názvem
Sociálních programy ve světle politických lží. Nebo tak nějak.
Ve čtvrtém bodu mě Saxonberg obviňuje z toho, že používám argument, že "pro
zajištění lidských práv je zapotřebí soukromého vlastnictví". Jde o
nedorozumnění, k němuž možná došlo částečně mojí vinou.
Můj původní text totiž zněl takto:
"Sociálně demokratické strany měly (po krizi a inflaci 70. let poznámka
JJ) potíže s financováním svých programů, byly v defensivě a k moci se
dostaly v řadě států pravicové strany, které razily přístup opačný, to je
privatizaci. Současně do své strategie zabudovaly koncept (určený pro
komunistické země, ale ne nezbytně pro kapitalistické země v Asii a Jižní
Americe) že lidská práva jsou nedílně svázaná se soukromým podnikáním."
Koncept zmíněný ve druhé větě citátu se týká strategie pravicových stran.
Místo slova "současně" jsem asi měl použít výraz "pravicové strany".
Nicméně tato jazyková neobratnost nemusela zcela zastřít myšlenku. Kdyby
Steven Saxonberg četl ty dvě věty pozorněji, mohlo mu to dojít. Ohrazuji
se ovšem proti tomu, že můj termín "soukromé podnikání" změnil na
"soukromé vlastnictví".
V pasáži zvané "Zkreslování argumentů" mě Steven Saxonberg kritizuje za to,
že jsem označil jeho názor, že perspektiva ČSSD je v tom, že se bude
profilovat v neekonomických oblastech jako očividný nesmysl.
Napsal jsem: "ČSSD musí mít svoji ekonomickou politiku a musí ji formulovat
tak, aby nevzbudila odpor u věřitelů a investorů". Nikde jsem neřekl, že
se vláda nemá starat o životní prostředí, rasovou rovnoprávnost a české
ženy.
Podotkl jsem rovněž, že vzhledem k objektivním podmínkám, v nichž ČR
existuje, se nedá předpokládat, že by se přístup ČSSD k ekonomice mohl
podstatně lišit od ODS. To říká Steven Saxonberg také. To však neznamená,
že sociálně demokratická strana nemá manévrovací prostor a že nemůže úsloví
"když dva dělají totéž, není to totéž" (mám na mysli ekonomické principy,
nikoli zlodějny) převést do nosného politického programu.
Osud Nové demokratické strany (NDP) v Ontariu, která se nedokázala v
ekonomické oblasti formálně odlišit od stran, které vládly před ní, je
důkazem toho, jak je právě tento krok důležitý. Tato strana se dostala k
moci (utvořila většinovou vládu) v době ekonomické krise (tu zdědila se
všemi důsledky). NDP byla onálepkována jako "sociálisti, kteří jsou
orientováni proti podnikání a tudíž svou přítomností zadržují nástup
blahobytu, který se dostaví, hned, jak půjdou od válu. Navíc vyhazují
peníze na sociální programy a podporují homosexuály, odbory a podobnou
verbež".
Řekl jsem rovněž, že se je nutné, aby ČSSD zprůhlednila to, co dělala
ODS, když byla u moci, respektive jak vláda pod vedením Klause naložila se
státním majetkem. Saxonberg k tomu dodává: "jako by tyto problémy už
nebyly všeobecně známy!", čímž míní, že tudy nevede cesta k "radikálně
novému řešení hospodářské politiky". To je pravda, jenže já jsem měl na
mysli to, že všeobecná známost nestačí, ta se nakonec může otočit i proti
ČSSD. Důležité je uplatnění zákonů proti těm, je porušili. Jinak si lidé
řeknou, že strany jsou jedena za osmnáct a druhá bez dvou za dvacet a
budou příště volit podle toho, kdo má lepší kravatu nebo zimník. Nebo
resignují.
Steven Saxonberg mě dále obviňuje ze sexismu, který jsem prý projevil
pozoruhodně primitivními argumenty. Šlo o dva.
Proti jeho tvrzení, že "Zeman se také naprosto nezajímá o otázku vztahu
mezi pohlavími. Příkladem je to, že se rozhodl nejmenovat do vlády žádné
ženy" jsem postavil svůj názor "že třeba žádnou vhodnou nemá, nebo to pro
voliče není důležité". To není nic proti nikomu. Osobně jsem ženám
nakloněn a nemám absolutně žádný problém s jakýmkoli poměrem žen a mužů ve
vládě, bude-li základním kriteriem výběru schopnost kandidáta funkci
vykonávat.
Druhý primitivní názor jsem vyslovil v souvislosti s podivením Stevena
Saxonberga, že Češi jsou skeptičtí k záadnímu feminismu.
Tvrdil jsem a tvrdím, že v základních prvcích soužití vládla v české
společnosti (alespoň jak jsem ji do roku 1986 znal) rovnost a že Češky
nebyly žádné uťápnuté slepice. Dále jsem napsal, že pokud jde o rodinu,
základním problémem byl vždy nedostatek bytů, hlavně ve velkých městech, a
že lékařská péče, délka mateřské dovolené a dostupnost jeslí a mateřských
škol, jsou věci, o kterých se v mnoha zemích pouze mluví.
Nikde jsem netvrdil, že všechno bylo v úplném pořádku. Steven Saxonberg mě
kvůli těmto výrokům považuje za marxistu-leninistu, který si prý uvědomuje,
že "diktatura proletariátu" vyřešila problémy s postavením žen, které stále
ještě trápí kapitalistický Západ. To je ovšem jeho názor, který obratem
znehodnocuje - například pozorováním, že "státní podpora pro instituce jako
jesle a školky byla v ČR téměř úplně zlikvidována".
Steven Saxonberg má jistě pravdu v tom, že český muž není jiný než třeba
švédský, takže jejich respektivní radost z otcovské dovolené by byla
přibližně stejná. Aby k ní ovšem mohlo dojít, musejí být splněny určité
předpoklady, které jsem se ve svém článku pokusil naznačit: Stát musí mít
na programy peníze, podniky být schopny postrádat zaměstnance a člověk na
mateřské-otcovské dovolené musí mít šanci získat práci, když vyprší.
Stevenu Saxonbergovi přáno, že žije ve Švédsku a může se z tohoto výdobytku
těšit. Na druhé straně ale jeho individuální štěstí nemůže překrýt
komplikovanost daného problému.
Na konec ještě pár slov o mém údajném rasistickém postoji vůči Romům.
Steven Saxonberg na začátku svého článku slíbil, že se k němu v závěru
vrátí, ale buď vyčerpal fantazii, nebo na to zapomněl.
O Romech jsem se zmínil na dvou místech. První poznámka se týkala
Saxonbergova pozorování, že: "Zeman se příliš nazajímá o otázky menšin,
jako je zlepšování životních podmínek pro Romy, i když alespoň podpořil
zákon zakazující skinheady."
K tomu jsem podotkl: "Není jasné, zda Saxonberg míní Zemana jako předsedu
vlády nebo strany. Zeman jako premiér zdědil problém, který, ať již z
jakýchkoli důvodů neřešil ani Klaus ani Tošovský. (Je možné, že kradoucí
Romové dobře odváděli pozornost od kradoucích bílých.) Teprve mezinárodní
skandál s emigrací Romů do Kanady a Velké Britanie posunul problém do
zorného úhlu stratégů jednotlivých stran."
Druhá poznámka souvisela se Saxonbergovým postřehem, že některé malé
strany mají řešení problému Romů v programu. Protože můj pohled na
programy politických stran je poměrně cynický dodal jsemk tomu, že:
"Strany, jimž nehrozí, že by se snad v dohledné době dostaly k moci, budou
překypovat nápady jak na ekonomiku, životní prostředí a Romy. Nepřikládal
bych tomu takovou důležitost jako Steven Saxonberg."
Co je na těchto poznámkách rasistického, nechť posoudí čtenář sám. Mně
napadá toliko to, že poslední větu Steven Saxonberg pochopil tak, že
nepřikládám důležitost zmíněným problémům. Pochopitelně jsem měl na mysli
programy oněch stran.
Jiří Jírovec
PS K problému jaderného odpadu se vrátím jindy.