Chovejme se vůči obětem domácího násilí normálně lidsky
Kateřina Hrubá
Článek v Britských listech o domácím násilí spolu s právní analýzou se zabýval některými neřešenými záležitostmi v českém právním řádu. Právo by mělo být právo pouze jedním z mnoha a nejlépe až nejposlednějším prostředkem k řešení domácích konfliktů.
Jaké možnosti má vlastně oběť domácí agrese, která dospěla do fáze, kdy chce zlepšit svou situaci - kterou omezuje nynější právní stav, úroveň právní kultury i společenské klima. Základem je nepochybně v právním státě legislativní úprava relevantního okruhu problémů, ovšem nezbytné je skloubení právních prostředků s prostředky neprávního charakteru. Tyto prostředky budou dle mého názoru nepostradatelné vždy, i kdyby stav dospěl do fáze, kdy legislativní řešení by bylo po formální stránce zcela dokonalé. Mnohé případy demonstrují, jak smutně mohou dopadnout situace, které byly po právní stránce zcela v pořádku.
Domácí násilí je specifický problém z toho důvodu, že se vyskytuje v intimních, osobních vztazích, a vnější intervence do takové oblasti je záležitostí ožehavou. Oběti jsou napadány osobami, k nimž je pojí důvěrný vztah, s nimiž sdílejí společný život, domácnost, případně děti. Psychická a materiální závislost zcela pochopitelně blokuje tendenci oběti oznámit páchané násilí a spolupracovat při řešení s policií, soudy. Nežádoucí roli sehrává i všeobecně panující pohled veřejnosti na případy domácího násilí - je deformován předsudky.
Toto problematické společenské ovzduší oběť jistě vnímá a odvahy pustit se do boje s těžkou životní situaci jí to rozhodně nedodá. Jako optimistka jsem přesvědčena, že rozhodující podíl na této situaci má nedostatečná informovanost, nikoliv že by dnes tak dominovala lidská lhostejnost či šovinistické pojetí role ženy a jejího místa v životě. Proto se domnívám, že je v první řadě nutné zajistit v ČR informovanost, a přispět tak k postupné změně oficiálních i neoficiálních postojů. Zaujal mě slogan užitý časopisem Reflex „Vzbuzovat reakce je naše práce“ - lze tak dle mého názoru koncentrovaně vyjádřit i jednu z úloh, kterou názoru plní organizace poskytující pomoc obětem násilí. Informovat, vysvětlovat, vytrvale „šířit osvětu“.
Ve vztahu k široké veřejnosti je zapotřebí zvolit taktiku burcující, upozorňující na to, jak vážným a kvantitativně rozšířeným jevem domácí násilí je, na druhé straně kampaň vést tak, aby nedošlo k informačnímu zahlcení, a tedy k otupení pozornosti a k zlhostejnění lidí. Co se týče oficiálních míst, jsem zdravý skeptik. Vím, že je nutné využít taktiky „vykážete-li mě dveřmi, hned se navrátím oknem“.
Obrovským nedostatkem je nesmírná zformalizovanost celého procesu pomoci obětem, rutinní a mechanický výkon spravedlnosti v praxi. Snaha uchránit traumatizovanou oběť dalšího poškozování, prohlubování negativních zážitků a stupňujícího se pocitu bezmoci a beznaděje naráží na zaběhlou praxi soudů, policie a veškerých dalších orgánů či úředních osob činných v celém řízení. Není ani tak obtížné definovat potřeby, jež má oběť usilující o únik z kritické životní situace a jež je potřebné v rámci komplexní pomoci zajistit. Ať už se jedná o bezpečné bydlení, zaměstnání a stálý příjem, zdravotní péči, péči o děti, psychickou podporu či vedení při zrekonstruování vlastní osobnosti. Obávám se, že aktuální otázkou číslo jedna dnes není CO, ale především JAK tohoto dosáhnout. Otázka disponibilních zdrojů finančních a lidských.
Teoreticky dokonale vypracované strategie řešení krizových situací (bezpečnostní mapy, individualizované osobní plány pro zajištění bezpečí oběti) ve skutečné situaci selžou, nebude-li dostatek osob a prostředků, které je budou uvádět v život. Vedle speciálně školených pracovníků ze všech oblastí, s nimiž přichází oběť při své cestě do kontaktu, je velmi důležité zaměřit se i na hledání a využití neformálních zdrojů podpory.
Uvědomuji si, že můj vlastní pohled na problematiku týraných žen se postupem času v určitém ohledu změnil. Pohlížela jsem na tyto případy nechápavě, proč žena vystavená neurvalému zacházení setrvává ve vztahu a tyranizujícího partnera okamžitě neopustí (úvahy typu „to kdyby se to náhodou stalo mě, to já bych…“). Došla jsem ovšem k závěru, že vůbec není mou vlastní zásluhou, že si mohu dovolit hýřit sebevědomými úvahami, jak bych byla schopna se o sebe postarat.
Jediným důvodem proto je vědomí, že mám rodiče, u nichž za jakékoli situace najdu azyl, že mám přátele, na které se mohu obrátit v kteroukoli dobu, denní či noční. Proto se domnívám, že jedním z prvotních kroků by mělo být právě hledání neformálních zdrojů podpory (rodina, přátelé), zajímat se o to, zda oběť hledající pomoc nemá ve svém dosahu blízké osoby ochotné poskytnout spolupráci. Jejich osobní citová zainteresovanost je zajisté nejefektivnějším hnacím motorem, porozumění a vůle pomoci zcela přirozené. Citové pouto příbuzných či přátel nemůže lékař, psycholog či právník nikdy nahradit, byť dokonale vyškolen a veden upřímnou snahou pomoci.
Inspirativním zdrojem podnětů je činnost organizací pro pomoc obětem, které existují a fungují v mnoha zemích Evropy a spolupracují v rámci Evropského fóra služeb obětem. Netřeba snad ani konstatovat, že v řešení relevantních problémů jsou tyto zahraniční organizace daleko před námi. Vývoj je vždy pochopitelně závislý na počtu zainteresovaných osob (včetně dobrovolníků), na tradicích sociálních služeb v daném státě a v neposlední řadě na finanční podpoře ze strany státu. Jako rozhodující ovšem vidím, že potřeba pomoci obětem trestné činnosti (mezi nimi obětem domácího násilí) je považována v těchto zemích za přirozenou a samozřejmou věc.
Soudy, správní či policejní orgány nejsou neživými organismy, jež by bylo možné naprogramovat na určitý žádoucí a objektivně správný postup. Za vším je lidský element - kupříkladu soudci jsou osobami velmi rozdílně odborně i charakterově disponovanými, více či méně ochotnými změnit zaběhlý způsob nazírání na určité problémy. Snad vědomí, že jsou pod zvídavým dohledem pracovníků organizací poskytujících pomoc oběti násilí i v průběhu soudního procesu, by mohlo alespoň přispět ke zlepšení situace, byť zpočátku pouze v ojedinělých případech. Snad silou působení odborných autorit lze ovlivnit jejich ochotu zvážit konkrétní případy v širším kontextu spravedlnosti, vyššího smyslu práva, aby přílišným lpěním na mechanické aplikaci normativních textů paradoxně nezvýhodňovaly pachatele-agresora.
Shrnout výše uvedené lze v následující 3 strategické zásady:
INFORMACE
DŮRAZ NA NEFORMÁLNÍ ZDROJE PODPORY
ODFORMALIZOVÁNÍ POSTUPU VEŠKERÝCH INSTITUCÍ POMÁHAJÍCÍCH OBĚTI
