Odehrávají se v paralelním vesmíru. Jdete do hospody a lidi o volbách vůbec nemluví. Zaprvé, protože lidi očekávají, že je výsledek předem daný, a zadruhé, protože se politické strany rozhodly vést předvolební kampaň na základě otázek, které podle průzkumů veřejného mínění lidi moc nezajímají.
Myslím si ale, že jsou volby nesmírně důležité. Býval jsem stoupencem povinné účasti při volbách. Volby jsou senzační, protože nikdy nevíte, co se stane. Kdo by býval dokázal předpovědět, že Blairův náměstek, John Prescott, dá někomu pěstí do obličeje. Spisovatel by si to nevymyslel.
My voliči jsme u moci jen jednou za čtyři nebo pět let. Diktujeme jim, co mají dělat, namísto toho, aby oni něco nařizovali nám. Myslím si, že je demokracie opravdu fantastická záležitost.
Sdělovací prostředky:
Postřehy unaveného turisty
Když jsem zapaloval tyčinku u nohou ležícího bangkokského Buddhy, vzpomněl jsem si, věru nevím proč, že jsem dlouho nečetl žádné české noviny; také jsem neviděl české televizní noviny a protože jsem sebou neměl žádný notebook, také jsem se nepodíval na žádné internetové noviny. Blaženým klidem mě naplnilo vědomí, že je mi to jedno. Ale to dělá, obávám se, jenom ta vzdálenost.
Když jsem se nedávno vrátil a prolistoval hromadu tiskovin, které mi schovávala dcera, byl klidný a usmívající se Buddha rázem ne daleko, ale na jiné planetě.
Co všechno se tady změnilo! Většina novin se zbarvila a začaly se tak podobat Blesku ještě více, než dosud, kdy to na jejich obsahu rozpoznalo jen zkušené oko. Několik tiskovin také změnilo grafickou úpravu, Mf Dnes a Reflex se teď ze všeho nejvíc podobají vyhlášce MNV, pravda luxusnější.
Jan Rejžek nebyl tentokrát zpohlavkován, ani kopnut do moudí, ale dostal spolu s paní Šmídovou důtku. Nepochybně se poučí, jen jak. Razantní "prasatům pěstí" Radko Kubičko se dokonce stal funkcionářem novinářského syndikátu, asi aby ostatním mohl jít ještě lépe příkladem. Zaujala mě kauza novináře Kerlese - tatínek kreslil občas dobré vtipy - inu, my Jihočeši jsme takoví cimburové a tak jsme cimburové i v novinách, že. Líbilo se mi to "chlape, co si to vůbec dovolujete, já si tady šířím v novinách naprosté hovadiny, ale vyhlížející skandálně a za to jsem placen, co je vám do toho?" Jistě bude jednou Kubičkovým asistentem.
Stačil jsem zahlédnout konec seriálu Duch český a mám dojem, že jsem ještě nic pitomějšího nikdy nespatřil, leda snad hru téhož autora, Jiřího Bednáře, Střílej oběma rukama (nebo nohama?), jež kdysi pošpinila nejen Národní divadlo, ale též televizní obrazovku. Copak tam hergot za toho Puchalského s Chmelíčkem a jejich růžové kavalerie nebyli žádní soudní dramaturgové? Antonín Procházka se snad pominul, že to a) vzal, b) ještě podělal?
Nejtěžší to má Jiří Balvín: ten nemůže udělat nic dobrého, jedněm je málo razantní, v televizi jej nenávidí odboráři, v tisku všichni, ani BL k němu nejsou spravedlivé: Jste-li, pane Pecino, vskutku zvědavý na jeho názory, proč ne písemně? Pokud vím, například paní Buzková jinak neodpovídá nikdy. Pravda, hůř se s tím manipuluje.
Také Zdeněk Drahoš nemůže udělat nic dobře, audit sice výslovně prohlásil, že závěry předchozí kontrolní komise nepotvrzuje, ale to je kritikům jedno.
V týdenících, jimiž se teprve probírám, mě zaujal Týden č. 25/2001. Výtečný rozhovor se skvělou ženou, paní Lenkou Reinerovou. A pak méně pozitivně:
Tak především článek Jiřího Leschtiny Hlavu státu do rukou občanů. Tohoto novináře sleduji dlouho, zejména díky jeho vášnivému slovníku. V době, kdy ještě pilně leschtil kliky Václava Klause, psal skoro barokním slohem; když třebas socdem poslanec kritizoval tiše a nesměle nějaký vládní návrh zákona, začínal Leschtinův komentář "Zuřivé a hysterické běsnění opozičníků…". Dnes - no, už dost dlouho - leští jiné kliky. V jeho článku mě zaujala pozoruhodná nelogičnost, plynoucí zřejmě z loyality nejmenovaným objednatelům. Nejprve vysvětlí, že by prezidenta neměly volit parlamenty, "nepřirozená majorita stran", protože "zákulisní dohody byly povýšeny na zlaté pravidlo české politiky". Které ne, pane Leschtino? Myslíte, že se v Německu na Rauovi nedomluvili? V Americe se volí přímo, ze dvou a byla to pěkná šaškárna, mám dojem. Vzápětí pak L. píše, že i kdyby si lid "přímo" zvolil Vladimíra Železného, bude "vůle většiny" přijatelnější, než stranické dohody. Vůle většiny předtím volila ty partaje, obávám se. Bitva mezi Železným a Fischerem by byla asi půvabná, i kdyby se kvůli postu první dámy musel veliký Vovka znovu oženit a Fischer by asi vzal s sebou paní Jantulu.
Druhý a vážnější protest vznáším proti Sedmi dnům Jana Krause. Pohoršilo ho, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání odsoudila vtip: Než padne definitivní rozhodnutí (o odškodnění Židů) slíbilo Rakousko pozvednout, byť poněkud nešťastným způsobem úroveň židovských domácností alespoň bezplatným zavedením plynu. Pane Jene Krausi, tentokrát se strašně a velmi nešťastným způsobem mýlíte. Ten "vtípek", který citujete, o židech a plynu, by v jiných zemích vedl ne k zásahům nějaké rady, ale k žalobám a trestům. To není politické posuzování srandy, to prostě žádná sranda není. Vždycky jsem se obával, že nemáte dobrý vkus a že mluvíte o věcech, kterým moc nerozumíte, ale netušil jsem, jak daleko to může jít. Ani to, že jste sám žid, nic neznamená. Jak by se vám v televizi líbil vtip o rozdílu mezi hnědém uhlí a cikánech? Takový jako žert v nevážném pořadu…
Zdá se mi, že se úroveň žurnalistiky asi nezměnila, jen mi po tom odstupu připadá daleko hrůznější.
Poznámka JČ:
"Je důležité, aby osoby, které mají být interviewovány, dobře pochopily, proč jsou zvány na interview, na jaká témata budou dotazovány a jaký je kontext pořadu, v němž mají vystoupit a jakou v něm budou hrát roli. Není za normálních okolností vhodné předem poskytovat interviewované osobě písemné otázky, ani jakékoliv přísliby, jakou formu budou otázky mít.
V případech, kdy osoba, která má být interviewována, odmítne interview poskytnout, pokud nedostane předem otázky, jichž se novinář přislíbí přesně přidržovat, tvůrci pořadu musejí pečlivě zvážit, zda je vhodné, aby se interview za těchto podmínek uskutečnil, a pokud se rozhodnou, že ano, musejí ve vysílání jasně uvést, za jakých podmínek se rozhovor konal."
BBC Producers´ Guidelines (Předpisy pro pracovníky BBC)
Chovejme se vůči obětem domácího násilí normálně lidsky
Kateřina Hrubá
Článek v Britských listech o domácím násilí spolu s právní analýzou se zabýval některými neřešenými záležitostmi v českém právním řádu. Právo by mělo být právo pouze jedním z mnoha a nejlépe až nejposlednějším prostředkem k řešení domácích konfliktů.
Jaké možnosti má vlastně oběť domácí agrese, která dospěla do fáze, kdy chce zlepšit svou situaci - kterou omezuje nynější právní stav, úroveň právní kultury i společenské klima. Základem je nepochybně v právním státě legislativní úprava relevantního okruhu problémů, ovšem nezbytné je skloubení právních prostředků s prostředky neprávního charakteru. Tyto prostředky budou dle mého názoru nepostradatelné vždy, i kdyby stav dospěl do fáze, kdy legislativní řešení by bylo po formální stránce zcela dokonalé. Mnohé případy demonstrují, jak smutně mohou dopadnout situace, které byly po právní stránce zcela v pořádku.
Domácí násilí je specifický problém z toho důvodu, že se vyskytuje v intimních, osobních vztazích, a vnější intervence do takové oblasti je záležitostí ožehavou. Oběti jsou napadány osobami, k nimž je pojí důvěrný vztah, s nimiž sdílejí společný život, domácnost, případně děti. Psychická a materiální závislost zcela pochopitelně blokuje tendenci oběti oznámit páchané násilí a spolupracovat při řešení s policií, soudy. Nežádoucí roli sehrává i všeobecně panující pohled veřejnosti na případy domácího násilí - je deformován předsudky.
Toto problematické společenské ovzduší oběť jistě vnímá a odvahy pustit se do boje s těžkou životní situaci jí to rozhodně nedodá. Jako optimistka jsem přesvědčena, že rozhodující podíl na této situaci má nedostatečná informovanost, nikoliv že by dnes tak dominovala lidská lhostejnost či šovinistické pojetí role ženy a jejího místa v životě. Proto se domnívám, že je v první řadě nutné zajistit v ČR informovanost, a přispět tak k postupné změně oficiálních i neoficiálních postojů. Zaujal mě slogan užitý časopisem Reflex „Vzbuzovat reakce je naše práce“ - lze tak dle mého názoru koncentrovaně vyjádřit i jednu z úloh, kterou názoru plní organizace poskytující pomoc obětem násilí. Informovat, vysvětlovat, vytrvale „šířit osvětu“.
Ve vztahu k široké veřejnosti je zapotřebí zvolit taktiku burcující, upozorňující na to, jak vážným a kvantitativně rozšířeným jevem domácí násilí je, na druhé straně kampaň vést tak, aby nedošlo k informačnímu zahlcení, a tedy k otupení pozornosti a k zlhostejnění lidí. Co se týče oficiálních míst, jsem zdravý skeptik. Vím, že je nutné využít taktiky „vykážete-li mě dveřmi, hned se navrátím oknem“.
Obrovským nedostatkem je nesmírná zformalizovanost celého procesu pomoci obětem, rutinní a mechanický výkon spravedlnosti v praxi. Snaha uchránit traumatizovanou oběť dalšího poškozování, prohlubování negativních zážitků a stupňujícího se pocitu bezmoci a beznaděje naráží na zaběhlou praxi soudů, policie a veškerých dalších orgánů či úředních osob činných v celém řízení. Není ani tak obtížné definovat potřeby, jež má oběť usilující o únik z kritické životní situace a jež je potřebné v rámci komplexní pomoci zajistit. Ať už se jedná o bezpečné bydlení, zaměstnání a stálý příjem, zdravotní péči, péči o děti, psychickou podporu či vedení při zrekonstruování vlastní osobnosti. Obávám se, že aktuální otázkou číslo jedna dnes není CO, ale především JAK tohoto dosáhnout. Otázka disponibilních zdrojů finančních a lidských.
Teoreticky dokonale vypracované strategie řešení krizových situací (bezpečnostní mapy, individualizované osobní plány pro zajištění bezpečí oběti) ve skutečné situaci selžou, nebude-li dostatek osob a prostředků, které je budou uvádět v život. Vedle speciálně školených pracovníků ze všech oblastí, s nimiž přichází oběť při své cestě do kontaktu, je velmi důležité zaměřit se i na hledání a využití neformálních zdrojů podpory.
Uvědomuji si, že můj vlastní pohled na problematiku týraných žen se postupem času v určitém ohledu změnil. Pohlížela jsem na tyto případy nechápavě, proč žena vystavená neurvalému zacházení setrvává ve vztahu a tyranizujícího partnera okamžitě neopustí (úvahy typu „to kdyby se to náhodou stalo mě, to já bych…“). Došla jsem ovšem k závěru, že vůbec není mou vlastní zásluhou, že si mohu dovolit hýřit sebevědomými úvahami, jak bych byla schopna se o sebe postarat.
Jediným důvodem proto je vědomí, že mám rodiče, u nichž za jakékoli situace najdu azyl, že mám přátele, na které se mohu obrátit v kteroukoli dobu, denní či noční. Proto se domnívám, že jedním z prvotních kroků by mělo být právě hledání neformálních zdrojů podpory (rodina, přátelé), zajímat se o to, zda oběť hledající pomoc nemá ve svém dosahu blízké osoby ochotné poskytnout spolupráci. Jejich osobní citová zainteresovanost je zajisté nejefektivnějším hnacím motorem, porozumění a vůle pomoci zcela přirozené. Citové pouto příbuzných či přátel nemůže lékař, psycholog či právník nikdy nahradit, byť dokonale vyškolen a veden upřímnou snahou pomoci.
Inspirativním zdrojem podnětů je činnost organizací pro pomoc obětem, které existují a fungují v mnoha zemích Evropy a spolupracují v rámci Evropského fóra služeb obětem. Netřeba snad ani konstatovat, že v řešení relevantních problémů jsou tyto zahraniční organizace daleko před námi. Vývoj je vždy pochopitelně závislý na počtu zainteresovaných osob (včetně dobrovolníků), na tradicích sociálních služeb v daném státě a v neposlední řadě na finanční podpoře ze strany státu. Jako rozhodující ovšem vidím, že potřeba pomoci obětem trestné činnosti (mezi nimi obětem domácího násilí) je považována v těchto zemích za přirozenou a samozřejmou věc.
Soudy, správní či policejní orgány nejsou neživými organismy, jež by bylo možné naprogramovat na určitý žádoucí a objektivně správný postup. Za vším je lidský element - kupříkladu soudci jsou osobami velmi rozdílně odborně i charakterově disponovanými, více či méně ochotnými změnit zaběhlý způsob nazírání na určité problémy. Snad vědomí, že jsou pod zvídavým dohledem pracovníků organizací poskytujících pomoc oběti násilí i v průběhu soudního procesu, by mohlo alespoň přispět ke zlepšení situace, byť zpočátku pouze v ojedinělých případech. Snad silou působení odborných autorit lze ovlivnit jejich ochotu zvážit konkrétní případy v širším kontextu spravedlnosti, vyššího smyslu práva, aby přílišným lpěním na mechanické aplikaci normativních textů paradoxně nezvýhodňovaly pachatele-agresora.
Shrnout výše uvedené lze v následující 3 strategické zásady:
INFORMACE
DŮRAZ NA NEFORMÁLNÍ ZDROJE PODPORY
ODFORMALIZOVÁNÍ POSTUPU VEŠKERÝCH INSTITUCÍ POMÁHAJÍCÍCH OBĚTI
Ohlédnutí po smyslu globálních pouličních protestů
Ulice lidem!
odkaz Rudého muže a Street Party 2001
Poslední pražská Street party, která se konala 16. června 2001, se nesla ve znamení touhy tisíců mladých lidí žít ve městě, kde by ulice sloužily lidem, jejich setkávání, a nikoliv pouze automobilům. Ulice lidem bylo hlavní heslo setkání tisícovky lidí a jejich pochodu městem. "Město dušené výfukovými plyny není tím místem, kde bychom chtěli žít a vychovávat své děti", říkaly mladé maminky těm náhodným okolostojícím, kteří se na konci Street party sešli na vinohradském náměstí Míru. "Proč mladí nemají kde bydlet a proč to nikoho z politiků nezajímá?" "Proč nemohou mít své kluby, svou kulturu, aniž by se museli starat pouze o zisk ze vstupného na zaplacení předražených nájmů?" "Proč by měly být bariérou kulturnosti peníze - proč by chudý člověk nemohl usilovat také o kulturní vyžití?" "Jsou pro mladé lidi jen slumy a špinavé periferie?" "Jakou má v této - po zisku bažící - společnosti mladý člověk perspektivu?"
Otázky, kladené s netrpělivostí mládí. Otázky, které stále zůstávají bez odpovědi, ačkoliv tato vláda o sobě tvrdí, že je sociálně demokratická, že je vládou "spodních deseti milionů"... Opravdu? A proč tedy tito mladí lidé mají pocit, že ani tato vláda není ještě vládou "jejich"? Je to opravdu jen jejich chyba?
Urbánní, eko-sociální či sociální underground, jak se toto hnutí mladých lidí někdy nazývá (není totožné s aktivitami anarchistických a anarcho-sociálních skupin, i když se anarchisté, trockisté a další, podobně orientované skupiny Street Party i dalších akcí účastní), je přirozenou reakcí části mládeže na ubíjející charakter tržních mechanismů, ničících přirozené mezilidské vazby i kulturu ve velkých městských aglomeracích. Je přirozenou reakcí těch, kteří nechtějí či nedokáží "držet krok s dobou" v šíleném a nesmyslném závodu za ziskem. Není ani specifikem postkomunistických zemí, i když zde musí překonávat ve většinové společnosti zažitou nedůvěru k jakýmkoliv protestním shromážděním, k jakémukoliv kolektivnímu vyjádření nespokojenosti, k jakémukoliv projevu vznikající občanské společnosti. Ale i v České republice se blýská na lepší časy, hroty nepřátelství se začínají otupovat a tak letošní street party spíše než bojiště připomínalo pouliční karneval.
Tentokráte klidný průběh Street Party zakončil oslavný koncert ve squattu Milada, jehož zlatým hřebem bylo vystoupení americké skupiny BLACKFIRE. Jako předkapela zde hrála česká anarchopunkerská AVERZE. BLACKFIRE tvoří tři sourozenci z kmene Navaho (Diné - jak si tito Indiáni sami říkají) - Jeneda (baskytara), Klee (kytara, vokál) a Clayson (bicí). Jsou označováni za punk-rockovou kapelu, ale jejich projev přesahuje hranice tohoto žánru, neboť rovněž obsahuje silné prvky tradiční kultury amerických Indiánů. Sami říkají, že svou hudbou chtějí ukázat, že je možné překonávat rozdíly - nejen v původu, rase, sexuální orientaci, názorech - ale i rozdíly mezi generacemi, což i názorně činí, když během koncertu pozvou svého šedovlasého otce, uznávaného léčitele a medicinmana Jonese Benallyho, aby s nimi zpíval na jevišti. Mezi jevištěm a diváky se neslo poselství o tom, že jsou rozzlobeni na svět, který se domnívá, že všechny Indiány již vystřílel John Wayne - a ti kteří snad ještě zbyli, teď někde tančí s vlky. Rozzlobeni na společnost, která je diskriminuje a snaží se je přesvědčit, že nejlepší pro ně bude, když se vzdají své starobylé kultury a asimilují se jako "dobří" Američané. Společnost, jejíž nejvyšší hodnotou jsou peníze, zatímco jejich tradiční kultura, již Američané považují za barbarskou, vždy stavěla na první místo zdraví a souznění s přírodou, stejně jako tomu bývalo u většiny původních přírodních národů. V srdcích však nesou i naději, že lidé ve světě uslyší jejich hlas a budou bojovat za svá vlastní lidská práva a zachování práva na vlastní kulturu. Protože všichni jsme někde domorodým národem a měli bychom si dokázat vzpomenout na moudrost našich předků, kteří ještě žili v souladu s přírodou. Protože jen tak může naše civilizace přežít a přestat ničit sama sebe. Protože jen tak můžeme zůstat lidmi.
Jak skončila Street party pro redaktora a fotoreportéra Britských listů Štěpána Kotrbu? "Klidně. Přesunem aparatury i lidí (včetně našeho týmu) na koncert. Muzika v páteční večer ve squattu Milada byla tak šílená, že by jeden ohluchl - asi tvůrčí záměr zvukaře a důsldek malého sálku ve sklepě, jinak dobrý. Sice jsem na punkrock starej :)), ale punk is not dead, ne? Můj pocit byl asi ovlivněn vzdáleností od reproduktorů... Vzduch v Mialdě by se dal krájet, na jeden kubík jeden posluchač, jedna láhev a minimálně krabka cigaret. Lidi absolutně v pohodě, roztodivní a upovídaní stejně, jako ta noc. Vydrželi jsme s přestávkami do půl druhé v noci, pak jsme odpadli, zpocení jak myši a lapajíce po dechu. Koncert pokračoval do tří ráno. Před Miladou pospávalo na zemi pár zmoženejch, jinak klid. Litoval jsem obyvatele squattu, kteří museli po ránu budit některé návštěvníky, uklízet rozbité láhve a vajgly. Jejich psi by si jinak pořezali tlapy. Některé squatterky z divokých návštěvníků evidentně odvázané nebyly, zřejmě pro vidinu nutného ranního úklidu. Ale nesly to sportovně. Litoval jsem i kolegyni Bushku Bryndovou, která to vše vydržela až do raního kuropění..."
Texty písní BLACKFIRE vyjadřují hněv nad současnou situací amerických Indiánů v USA, nad násilným vysídlováním jejich kmene z té části území, kam chce velká důlní společnost podporovaná americkou vládou rozšířit povrchovou těžbu v současnosti již prováděnou v největším povrchovém dole na černé uhlí na světě na hranici rezervace. Bolest nad lhostejností dnešní americké společnosti, která by na původní obyvatele tohoto kontinentu nejraději zapomněla a chová se k nim téměř stejně bezohledně a krutě jako před sto lety v domnění, že jí to před světovým veřejným míněním tiše projde. Mohlo tomu tak být až do minulého desetiletí, ale s nástupem internetu se Indiáni dostali z mediální izolace a jeho prostřednictvím šíří do světa zprávy o křivdách a nepřístojnostech americké vlády, jichž jsou obětmi. Indiáni již vědí kudy se chodí na internet a nejen to, stále častěji i jezdí do světa a šíří povědomí o neuklizeném dvorku lidských práv v zemi, která se tak ráda vydává za jejich největšího obhájce. I skupina Blackfire má své
webové stránky, kde najdete jejich CD - včetně toho posledního - "One Nation Under", které je pro čtenáře Britských listů (pro jejich soukromé užití a se svolením manažerky skupiny) k dispozici ve formátu MP3 zde:
- No Control
- Exile
- Stand Strong
- One Nation Under
- Prove Them Wrong
- Is This Justice
- Diné Gourd Dance Song
- Many Farms
- What Do You See
- It Ain't Over
- Lying To Myself
- Someone Else's Nightmare
- Level
- Shattered
- Downfall
Evropské turné rodiny Jonese Benallyho začalo dvěma týdny strávenými u nás a na Slovensku (kde se rovněž zúčastnili bratislavské Street Party) a pokračuje v Německu, Švýcarsku, Rakousku, Francii a Lucembursku. Jeho smyslem je seznámit evropskou veřejnost s útlakem ze strany americké vlády, jemuž je jejich národ soustavně vystavován a s ostatními spornými kauzami, jež indiánské národy v současnosti vedou proti vládě Spojených států. To se týká i případu indiánského aktivisty Leonarda Peltiera, pravděpodobně křivě obviněného z vraždy dvou agentů FBI a odsouzeného k doživotnímu vězení. Ten následkem odmítnutí povolení k operaci na specializované klinice oslepl na jedno oko a je po více než 25 letech vězení ve velmi špatném zdravotním stavu.
V rámci vystoupení Blackfire při českém a slovenském turné rovněž probíhalo autorské čtení z českého překladu Peltierovy knihy "Zápisky z vězení: Můj život je mým slunečním tancem" překladatelky a publicistky Bushky Bryndové. Stalo se tak českým příspěvkem k mezinárodnímu Měsíci akcí za Leonarda Peltiera, který v červnu probíhá z iniciativy jeho obhajoby LPDC. Případem Peltier se zabýval i bývalý prezident Clinton, i když nakonec (díky kauze Lewinská) nedošlo z jeho strany k iniciativnímu kroku a řešení.
Sourozenci Benallyovi pocházejí z rodiny tradičních Navahů, kteří žijí v největší indiánské rezervaci USA rozkládající se na velké části území státu Arizona a přesahující až na území států Utahu, Colorada a Nového Mexika. Navahové jsou po Čerokézích druhým největším národem původních obyvatel amerického kontinentu. Rodina Benallyových patří k nejvýznamnějším a nejváženějším navažským rodinám, babička tria Blackfire Roberta Blackgoatová je legendární postavou navažského odporu proti snahám americké vlády o vysídlení a jednou z posledních tří set, většinou starších osob, které se vzepřely příkazu k přesídlení a dále setrvávají na sporném území v Black Mesa, jehož hranice se až příliš přesně shodují s hranicemi povrchového ložiska černého uhlí, které dalo této rockové skupině své jméno. Slovy "černý oheň" se totiž v navažštině označuje hořící uhlí blízko povrchu, což je častým jevem ve vyprahlé krajině náhorní plošiny, kde žijí Navahové zabývající se pastevectvím a pěstováním těch mála plodin, které v tomto pro zemědělství nepříznivém prostředí rostou. Otec sourozenců je známý léčitel a medicinman, tradiční tanečník a hudebník - svým dětem předává své rozsáhlé zkušenosti a znalosti získané od svých vlastních předků-medicinmanů a spolu s nimi předvádí ukázky z tradičních tanců a obřadů tohoto kmene. Jakoby snové bylo druhé představení v Praze - tradiční indiánské tance v krojích - na Střeleckém ostrově o den později než koncert BLACKFIRE, 17. 6.. Tanec Orlích per, tance Kopí a štítů, Tykví, Orla či Labutě... Otec doprovázel své děti na bubínek a v nakonec sám tančil s léčivými obručemi. Léčitelský Obručový tanec Jonese Benallyho tvořil vyvrcholení celého podvečera. S mrštností hadího muže se medicinman uzavíral do složitých obrazců tvořenými obručemi, které mají nemocného vyléčit a nastolit harmonii v jeho vztahu s Vesmírem. Na závěr pak Navahové za doprovodu bubínku a medicinmanova zpěvu roztančili obecenstvo v obrovském kruhu při Tanci přátelství. Poselství tak došlo ke svým adresátům - všichni jsme snad součástí "jednoho"... .
Pozadí kauzy násilného vysídlování Indiánů z kmene Navaho
V roce 1974 vstoupil v platnost zákon, který měl ukončit uměle vyvolaný spor mezi kmeny Navajo a Hopi. Nařídil vysídlení více než 14 000 rodin Navahů z jejich původního území, které přiřkl Hopiům. Hrstka Navahů se dodnes brání tomuto vysídlení a hrozí jim teď "bezprostřední násilné přesídlení" federálními agenty pracujícími pro kmenovou radu Hopiů.
Kmenové rady byly původně ustanoveny Úřadem pro indiánské záležitosti, aby US vláda získala přístup k minerálním ložiskům nacházejícím se na indiánské půdě. Pod sporným územím Black Mesa leží největší ložiska černého uhlí v Severní Americe. Plot, který rozděluje toto území na území Navahů a Hopiů, téměř dokonale opisuje hranice tohoto ložiska. Je to snad nějaká náhoda? Mormonský právník John Boyden, který tak hlasitě obhajoval hlediska kmenové rady Hopiů a zastupoval je v otázce minerálních zdrojů, zároveň pracoval pro Peabody Coal Company, důlní společnost, která nyní těží uhlí na hranicích tohoto "sporného území".
Tato společnost zde vlastní největší důl na povrchovou těžbu černého uhlí na světě (103 čtverečných mílí) a chtěla by jej rozšířit na území, které je předmětem sporu. Aby ušetřila, dopravuje uhlí 275 mil dlouhým potrubím pomocí vody, čerpané z podzemních zásob nacházejících se pod územím Black Mesa. Odčerpávání vody z tohoto suchého území, kde je tak vzácnou, drastickým způsobem ohrožuje jak suverenitu, tak samotné životy Navahů i Hopiů.
Mnoho Hopiů je toho názoru, že kmenová rada nezastupuje jejich nejlepší zájmy a nemá právo vystupovat jejich jménem a je mezi nimi rozšířený názor, že tento spor byl jen uměle vyvolaný. Kmenová rada Hopiů v posledních 27 letech neustále hrála roli obětí jakéhosi smyšleného zločinu, zatímco se sama dopouštěla velmi vážných zločinů právě vůči těm, které označuje za zločince. Roger Lewis, jeden z několika vysokých úředníků Přesídlovací komise, kteří za ta léta podali demisi, prohlásil: "Domnívám se, že podílet se na přesídlování těchto starých lidí je stejně ohavné, jako bylo provozování koncentračních táborů ve druhé světové válce."
V roce 1996 bylo předloženo řešení sporu pod názvem "Accomodation Agreement (AA)", které je ve své podstatě nájemní smlouvou na 75 let. Tato dohoda byla přijata, aniž by se vzalo v úvahu mínění těch, jichž se týkala. Ti Navahové, kteří AA podepsali nemají žádné zastoupení mezi těmi, kteří jim vládnou. Pokud poruší tři z podmínek AA, budou vysídleni. Takovými podmínkami jsou například: nemají právo na pohřbení svých mrtvých na tomto území, jejich návštěvníci musí mít povolení ke vstupu a Navahové musí žádat o povolení, když chtějí sbírat dřevo, které používají při svých obřadech. Tak jsou tito tradicionalističtí Indiáni nuceni stát se nájemníky a druhořadými občany na své vlastní půdě. Těm z nich, kteří tento dokument jasně porušující lidská práva podepsat odmítají, hrozí dnes násilné vysídlení.
Tradiční principy mírumilovného národa Hopiů neuznávají vlastnictví půdy, tak jak je tedy možné, že nyní se o půdu soudí? Něco zde není v pořádku! Ti, kteří si cení zisku více než života, ti, kterým je přednější materiální zisk před harmonickou existencí, jejichž chamtivost vytváří nerovnováhu a zánik - to jsou s největší pravděpodobností ti skuteční zločinci.
Násilné vysídlování obyvatelstva je zločinem proti lidskosti. Pro Navahy, kteří se ještě brání vysídlení, teď nadešel kritický okamžik.
Fotogalerie BL:
Street Party 2001, 16. 6. 2001, vila Milada, Praha
koncert BLACKFIRE, 16. 6. 2001, vila Milada, Praha
koncert AVERZE, 16. 6. 2001, vila Milada, Praha
večer tanců rodiny Bennally na Střeleckém ostrově, 17. 6. 2011, Praha
Více informací v češtině:
Bushka´s page
Peltierův případ
Turné Blackfire
Informace v angličtině:
Black Mesa
Hogan view
Free Peltier
Circle of life Foundation
Wemoon´s army
Earth films
American indian movement
