úterý 26. června O B S A H Co je nového v České republice: Komentovaný přehled zpráv Odkazy: Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby Ještě jednou o Karlu Gottovi a o konzumní společnosti v nás: Mám-li definovaného vnějšího nepřítele, lehce na něho svedu vlastní prohry (Eugen Haičman) Sdělovací prostředky: Pořady "Reality TV" jako je "Big Brother: Co si o nich myslí Salman Rushdie (Kontroverzní) umění interviewovat politiky: Jak Jeremy Paxman zničil v televizním rozhovoru Williama Hagua České sdělovací prostředky: Postřehy unaveného turisty (Vladimír Bernard) O nové české politické straně: Děkuji, nechci, když je Lobkowicz stejně z ODS (Josef Havránek) Násilí v domácnostech: Chovejme se vůči obětem domácího násilí normálně lidsky (Kateřina Hrubá) Ohlédnutí po smyslu antiglobalizačních politických protestů: Ulice lidem! - odkaz Rudého muže a Street Party 2001 (Bushka Bryndová, Štepán Kotrba, Lenka Jonášová) Ikona pro Vaši stránku... |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|

Eugen Haičman

Byl bych rád, kdyby tomu tak bylo. Jenže ono nejde ani tak o toho elektrikáře. Nevím, nakolik jde jen o můj subjektivní pocit, ale s teorií spiknutí se setkávám na každém kroku. Není zase tak důležité, má-li "sakrální" podobu, tedy spiknutí "osvícených", nebo mluvíme-li neustále o různých mafiích, tajných službách či bývalých estébácích. Ostatně i po uveřejnění článku jsem dostal několik emailů, kde se mi autoři snažili dokázat správnost této teorie.

Podívám li se např. na http://www.cibulka.cz, mám pocit, že jsem podnikl cestu časem. Opět zde ožívá polaritní svět "dobrých disidentů" a "zlých estébáků". Jde o to, že někteří lidé se nedokázali probudit do demokratické reality, kde nezuří metafyzický boj mezi dobrem a zlem či pravdou a lží a dokazují tím, že jejich odbojová iniciativa za komunismu byla zástupná záležitost, která jim měla pouze kompenzovat jisté osobnostní nedostatky. Znám bohužel více takovýchto "chartistů".

A nemusí jít o extrém, jakým je jednání Petra Cibulky. Co třeba taková televizní krize? Tam také padala velká slova jak boj za svobodu slova, pravda a láska zvítězí apod. Jedna paní v jedné rozhlasové stanici dokonce použila slov, že se jedná o "revoluci ducha". Vím jak se jmenovala ta paní, vím jaká to byla rozhlasová stanice i kdy to bylo, napatří však k mému stylu někoho zbytečně zesměšňovat.

Někteří lidé se prostě neobejdou bez nepřítele. Je to logické a zároveň ubohé. Mám li definovaného vnějšího nepřítele, snadno na něj mohu svést své vlastní prohry. Stejně tak, řeknu li že svět ovládá někdo cizí mocný, lehce tím zdůvodním vlastní selhávání. Nebo bojuji-li za svobodu slova, snadno tím zakryji nekvalitu svého "slova". Jsou to pořád stejné mechanismy.

Nemohu než souhlasit s větami Jana Čulíka že: "V Čechách existuje zvláštní zlozvyk, že lidi, kteří se objevují na televizní obrazovce, a jsou to tedy prý "celebrity" (jejich výběr je často zcela náhodný) jsou zároveň považováni i za "mudrce" a "filozofy", národ před nimi klečí (viz populární herci) a ptá se jich uctivě na názor. Přitom zapomíná, že herec či zpěvák (zejména pop music) je jen interpret, který tlumočí něco, co vytvořil někdo úplně jiný - je to prázdná nádoba, která - bez scénáře - docela trapně duní." Otázka je ale, jak tento zlozvyk vznikl.

My Češi jsme prý nejvíce ateistický národ Evropy. To je nebezpečná iluze. Ve skutečnosti jsme spíše, omlouvám se za ten pojem, národ pohanských uctívačů model. Jako by většině z nás chybělo jakési hlubší metafyzické zakotvení. Já se teď probůh nepřimlouvám za nějaké konkrétní náboženství. Jde mi jen o to, že člověk vnitřně pevný se nedá tak snadno ohnout jako se to stalo mnohým z nás. Stejně tak umí vnitřně pevný člověk mnohem lépe rozlišovat a nedá se zblbnout i tou nejprimitivnější mediální manipulací.

Uctívání syntetických mediálních model nám nahrazuje právě to hlubší a pevnější vnitřní zakotvení. Tito "Baalové" a "Aštorety" často rádi na tuto hru přistupují a hrají ji s námi.

Nemyslím si ale, že kult celebrit by byl specificky českým problémem. V souvislosti s uvedením filmu Celebrity řekl Woody Allen tato slova: "Uvědomil jsem si, že americká skutečnost je jeden velký showbyznys, vládne jí kult celebrity, která může plynout z čehokoliv. Staneš se slavným, když zabiješ jednoho nebo lépe více lidí, když vymyslíš nové jídlo nebo se vyspíš s někým známým. Byl jsi třeba rukojmím a vrátil ses, tak si hrdina. Každý advokát z případu O. J. Simpsona má nyní svou televizní show. Nejsem tak inteligentní, abych uměl vysvětlit příčiny zániku americké kultury, ale je třeba něco proti tomu podniknout. Můj film je výkřikem, který chce lidi probudit."

Každá kultura má sama v sobě prvky, které posléze přispějí k jejímu zániku. Euroamerická kultura si nese ze starého Izraele moment transcendence boží. Smysl lidského života je zde nikoliv člověkem hledaný a jím autonomně nalézaný, nýbrž diktovaný z onoho světa. Starozákonní Hospodin i Bůh Ježíše Krista se zjevuje a říká člověku, jak má žít a co má vykonat.

Takovéto chápání Boha, autority a svědomí bylo nosným prvkem obou totalitarismů, jak nacistického, tak komunistického, a stejně tak podmiňuje duchovní krizi současnosti. Bůh zemřel a totalitní režimy si sekularizovaným způsobem osvojily božský majestát Tvůrce. Snažily se uzurpovat veškerou moc nad lidským životem a smrtí, chtěli uzurpovat všechny pozemské statky, svým špehováním chtěly být vševědoucí. Jediné co nedokázaly, je tvořit.

Současný člověk, stále věrný pradávnému archetypu, si nechá servírovat "smysl bytí" tím nejjednoduším způsobem, tedy skrze média. Celebrity se stávají těmi zprostředkovateli. Média samozřejmě smysl unifikují a nabízejí jej pouze v různých odstínech.

Skutečné osvobození a skutečná duchovní revoluce spočívá právě v uvědomění si, že bytí a jeho smysl je nepřenosná záležitost a že jej nejde unifikovat ani podávat v instantní podobě.

Paternální společnost, kdy člověk byl veden vnější autoritou, je u konce. U nás je to obzvláště markantně znát. Zmizel všemocný stát, zmizeli ti pomyslní "Oni", kteří rozhodovali o všem za nás. Říká-li Jung, že bohové se stali komplexy, pro nás to znamená, že hledáme nové "Je", protože jinak nás naše komplexy nenechají v klidu. Petr Cibulka tak křísí dávno mrtvé démony totalitního státu. Karel Gott vidí v politice spiknutí tajných duchovních organizací. Je v tom jistý prvek outsiderství.

Na Petra Cibulku nezbylo žádné místo v nově se tvořícím establischmentu, Karel Gott se nikdy nedostal mezi "vysoké hráče", ač se o to sebe více snažil. Gottovy politické názory musíme vidět v kontextu jeho marné snahy být tím "vyvoleným". Kdo mi nerozumí, ať si přečte některý z delších rozhovorů s tímto mužem, např. knihu Rostislava Sarvaše nazvanou Jak to vidí Gott.

Dalo by se tedy říci, že vidění světa jako spiknutí (je jedno čí), je také projev neukojených ambicí, především mocenských. V současných podmínkách jde o neschopnost vyrovnat se s pravidly demokratické soutěže. Vezměme si kolik politiků tvrdilo, že je sledováno BIS, když se dostali do úzkých.

Je to nepěkná hra zejména ve vztahu ke komunismem zblblým občanům, kteří jsou bohužel ochotni to brát. Často a rád říkávám, že ideje, ne mafie vládnou světu, v našich podmínkách však nenacházím velký ohlas.

V našich poměrech není politika chápána jako pouhé řemeslo v němž skupina námi delegovaných občanů spravuje naše záležitosti, ale jako metafyzický zápas mezi dobrem a zlem. Politika, stejně jako média u nás suplují náboženství. Takhle nějak vypadá náš ateizmus.

Pro duchovní vyspělost národa není rozhodující návštěvnost kostelů. Duchovní vyspělost národa určují ti jedinci z jeho řad, pro které je rozhodující autorita vlastní svědomí, nikoliv mínění stáda. Duchovně vyzrálý člověk nemá právo říci, že o tom či onom už dávno rozhodli jinde a jiní.

Česká otázka je skutečně otázka náboženská, byť možná jinak než se zdálo Masarykovi. Tradičně věřící člověk má jednu velkou výhodu proti současnému "ateistovi". Ví totiž, co je císařovo a co je boží. Ony egyptské báby se prostě bály jen Boha, jak hezky zpívá Sváťa Karásek. Současný člověk žije v obsesivním strachu, který se občas zhmotní v něčem či někom konkrétním. Skutečnou příčinou tohoto strachu je vnitřní prázdnota a absence transcendence.

Znovu opakuji, toto není náborový článek nějaké církve. Já neprosazuji žádné konkrétní náboženství, pouze tvrdím, že podstata lidské existence je duchovní.

Nedávno jsme slavili deset let od odchodu sovětských vojsk z našeho území. Již deset let tedy nejsme okupovanou zemí. Naše existencionální situace se však změnila pramálo. Sovětské tanky nebyla příčina, ale důsledek duchovního úpadku naší země. Můj názor je takový, že totalitní systém u nás nevznikl ani tak ze zahraničně politických dispozic, jako z dispozic vnitřních, psychických a duchovních. Totalitní uzavřená společnost se u nás zrodila zcela organicky, jako projekce našich, částečně nevědomých tužeb, zájmů, nadějí a obav. Tanky odjely, ale ony dispozice zůstaly a naše země je pořád v latentním stavu ohrožení.

Demokracie není jen politický systém, ale i jakýsi vnitřní stav každého z nás. Tento stav nejlépe reflektují média a mediální idoly.

V pátek jsem si koupil papírové Lidové noviny. Nikoliv snad z masochismu, ale jen proto, že obsahují televizní program. Už jejich titulní stránka stojí za to. Nad názvem novin dva titulky. První titulek zní: Zběsilá jízda zlaté mládeže - Reportáž o mladých milionářích. Druhý titulek: Madonna: ze života bohyně. Celá strana tři je věnovaná tomu, jaké nové obludnosti nám na léto připravily komerční televize. Vskutku témata důležitá pro chod společnosti. Pánové a dámy z redakce LN, nemáte někdy noční můry v nichž vás pronásledují lidé jako Heinrich, Čapek nebo Peroutka?

Bělohradský říká, že smyslem bulvárních novin je být jakousi kanalizací, která odvádí do nějakých mentálních stok různé podvědomé reakce lidí na svět kolem nás. Smyslem tzv. seriózních novin je zřejmě totéž., dodávám já.

Ještě lépe je říci, že seriózní noviny prostě nemáme. Nebyl o ně zájem. Z hlediska našeho tématu nás ale zajímají noviny v té podobě, v jaké je nalézáme denně na novinových stáncích. Zajímají nás pouze jako zrcadlo "kanalizačních" tendencí české společnosti. Na jejich původní roli, tedy informovat o dění eventuélně jej analyzovat, zcela rezignujeme.

Dříve byl běžnou součástí novin román na pokračování. Ten se dal posléze svázat a byla z něj kniha. Takto vyšly poprvé i některé posléze známé romány. Dnešní noviny se neobejdou bez soutěže. V již zmiňovaných Lidových novinách je hned vedle názvu novin titulek: Vyhráli jste? Získáte auto nebo dvě? Následuje odkaz na stranu čtyři, která je celá věnovaná oné soutěži.

Namísto seriózní snahy provést člověka komplikovaným současným světem, typické postmoderní svádění. Veškerá média jsou součástí megamašinerie zvané zábavní průmysl. Podle toho také vypadá jejich tvář. Chtějí se líbit průměru. Hlavně nevybočit z rámce masového vkusu.

Průvodním znakem úpadkového stavu společnosti je všudypřítomnost kýče. Zde již dávno nejde o nebohého sádrového trpaslíka, z toho se stává pozvolna umění. Kýčem jsou různé televizní programy šité na míru té a té cílové skupině. Kýčem jsou seriózně se tvářící novinové články na veskrze bulvární témata. Kýčem jsou různé velkofilmy na "vážná" témata oživená různými "love story".

Výsledek takovéhoto působení médií nemůže být jiný než destruktivní. Ona destrukce se projevuje právě v onom vnitřním stavu, který popisuji výše. Náš vnitřní život je nahrazen konzumem vjemů a obrazů. To může znamenat smrtelnou ránu pro osobní spiritualitu. Vskutku ideální stav pro vznik paranoidní představy, že náš život je řízen někým v pozadí.

Nicméně noviny se dají jednoduše nekoupit, eventuálně použít k jinému bohulibému účelu, třeba zatopení v kamnech. Televize má také jedno kouzelné tlačítko. Jenže vypnout televizi znamená ocitnout se v tichu a být se sebou samým. Možná bychom se divili, kolik lidí toto jednoduše nedokáže. Média dokáží umlčet naše vnitřní hlasy a spousta jedinců už prostě neunese, aby se tyto znovu ozvaly. Opravdu nepřeháním. Mám toto ověřené osobní zkušeností.

Naše životní zkušenost je redukovaná na zkušenost vizuální respektive mediální. V tomto kontextu musíme vnímat uctívání různých pochybných celebrit. Chybí nám kontakt s tím, co Patočka nazývá přirozený svět, tedy svět naší bezprostřední zkušenosti.

Pokud se toto nezmění jsme stále jednou nohou totalitě. Zcestné ideologie se ujmou jen tam, kde je pro ně živná půda. Živná půda je vždy tam, kde jedinec rezignuje na osobní odpovědnost za svůj život. V naší současnosti jakoby se naše bytí odehrávalo pouze v médiích a my jako jednotlivci jsme redukováni na konzumní jednotku. Podle toho, také s námi média zacházejí. Nic než sledovanost. Aniž si to uvědomujeme, dnes již si média programují dopředu své čtenáře či diváky, stejně tak jako si velké firmy programují svoje spotřebitele.

Člověk, který je přesvědčen, že nemůže ovlivnit svět kolem sebe, je ideální konzument. S takovým si marketingoví experti mohou dělat, co chtějí. Proto mne naštval rozhovor s Karlem Gottem, sám zpěvák je mi ukradený, jde o to že mnozí jsou bohužel sto brát jeho slova jako normu. Jezdí přece po světě a je často v televizi.