Pořady "Reality TV" jako "Big Brother:

Co si o nich myslí Salman Rushdie?

Je obtížné se vyhnout úspěchu pořadů v žánru Reality TV. Jejich úspěch je hlavní mediální zprávou (nového) století, spolu s vysokou sledovaností televizních game shows, jako Kdo chce být milionářem, kde jde o velké peníze (nikoliv v ČR, ale v Británii, pozn. JČ). Úspěch v tomto měřítku si zaslouží být zkoumán, protože hojně vypovídá o nás samotných, anebo by měl.

Jaký křiklavě nevkusný narcismus se tady odhaluje! Televizní přijímač, který býval kdysi idealisticky považován za naše okno do světa, se stal namísto toho zrcadlem z levného železářství. Kdo potřebuje obrazy z bohatých, jiných kultur světa, když se můžeme dívat na tato víceméně známá ztělesnění vlastní osoby - na tyto poloatraktivní poloosobnosti, které si hrají na normální život za podivných okolností? Kdo potřebuje talent, když je nám neustále nabízena bezostyšná sebeinzerce netalentovaných lidí?

Díval jsem se na Big Brother 2, který dosáhl nepravděpodobného úspěchu, totiž že v poslední etapě volební kampaně před všeobecnými volbami ovládl titulní stránky britského bulvárního tisku. To je podle konvenčního myšlení prý proto, že pořad Big Brother je zajímavější než byly všeobecné volby. Je možné, že je Big Brother tak populární, protože je ještě nudnější, než byly všeobecné volby. Protože je to nejnudnější, a tedy "nejnormálnější" způsob, jak se stát slavným, a pokud máte štěstí a jste šikovní, také jak zbohatnout.

"Sláva" a "bohatství" jsou nyní dva nejdůležitější pojmy v západní společnosti a etické otázky jsou prostě umlčeny mocí jejich atraktivnosti. Ve snaze stát se slavným a bohatým je přijatelné - je to dokonce "dobré" chovat se podvodně. Je "dobré" chovat se exhibicionisticky. Je "dobré" být špatný. Morální náhled na věc je otupován nudou. Je nemožné udržovat rozhořčení vůči lidem, kteří se tak triviálním způsobem chovají zištně a vypočítavě tak dlouhou dobu.

Ach, jak strašně je to nudné! Tady se lidé stávají slavnými za to, že spí, že přikládají do krbu, že nechají oheň v krbu vyhasnout, že nahrávají na video své frázovité myšlenky, že ukazují televizní kameře svá prsa, že se válejí po bytě, že se hádají, že pomlouvají, že jsou nepopulární a (a to je příliš zajímavé na to, aby se to dělo často) že se líbají. Tady, krátce řečeno, se lidé stávají slavnými za to, že nedělají v podstatě nic, ale jsou v situaci, kdy je všichni vidí.

Přidejte exhibicionismus soutěžících osob k voajerismu televizních diváků a dostanete obraz společnosti, která patologickým způsobem propadla tomu, co spisovatel Saul Bellow nazývá "celebritou události". Tak velká je celebrita těchto banálních, ale brilantně osvětlených událostí, že všechno, co se podobá skutečným hodnotám - skromnost, slušnost, inteligence, humor, nesobeckost - můžete si napsat vlastní seznam - je už zbytečné. Tento televizní pořad ukazuje "realitu", jako by to byl boj o cenu a argumentuje, že v životě, stejně jako v televizi, je dovoleno všechno, a čím víc lahodně je to hodno pohrdání, tím víc se nám to líbí. Vyhrát, to není všechno, jak kdysi řekl Charlie Brown, ale prohrát, to není nic.

Potíž s tímto uměle vytvořeným realismem je to, že jako každá povrchní móda, nutně může mít jen krátký život, pokud nenalezne způsob, jak se obnovit. Je pravděpodobné, že se náš voajerismus stane náročnějším. Nebude stačit dívat se, jak někdo někoho pomlouvá po straně, nebo jak brečí, protože byl z domu pekla už vyvržen, anebo jako "prozrazuje všechno" při následných televizních chat shows, jako by ještě zbývalo něco k prozrazení.

Postupně se tady znovu vynalézá souboj gladiátorů. Televizní přijímač je Koloseum a soutěžící jsou zároveň gladiátory i lvy: jejich úkolem je navzájem se sežrat, až zůstane naživu jen jeden člověk. Ale jak dlouho to bude trvat v naší unavené kultuře, než budou na tyto různé formy neskutečného ostrova dáni skuteční lvi, skutečná nebezpečí, aby to uspokojilo náš hlad po větším množství akčnosti, po větším množství bolesti, po větším množství napětí?

Jedna věc mě napadla, když jsem se dočetl, že známý americký spisovatel Gore Vidal souhlasil, že bude svědkem popravy smrtící injekcí oklahomského atentátníka Timothy McVeigha. Svědci při popravě sledují hrůzostrašný průběh událostí prostřednictvím skleněného okna: je to obrazovka. Je to také "reality TV" a - mám-li učinit skromný návrh - možná je to budoucnost takovýchto pořadů. Jestliže jsme ochotni dívat se na to, jak se lidé za zády pomlouvají, nebudeme také ochotni dívat se na to, jak umírají?

Ve světě mimo televizi už požadují naše otupené smysly stále silnější dávky příjemného dráždění. Jediná vražda dnes už sotva postačí - na titulní stránky se dostávají jen masoví vrazi. Musíte vyhodit do povětří celou budovu, plnou lidí, anebo zabít samopalem celou královskou rodinu, jinak nezískáte naši pozornost. Brzo budete muset usmrtit celý jeden biologický druh anebo vypustit virus, který zabíjí lidi po tisících, jinak zůstanete malé pivo. Budete jen na vnitřních stránkách novin.

A tak, jak je to ve skutečnosti, je to i v "reality TV". Jak dlouho to bude trvat, než dojde k první televizní smrti? Jak dlouho, než dojde k druhé? Na konci Orwellova velkého románu 1984 podstoupil hrdina Winston Smith vymytí mozku. "Miloval Velkého bratra." My ho dnes taky všichni milujeme. Už jsme dnes všichni Winstonové.