Euronegativismus ODS
Poměrně malé skupině intelektuálů, opírajících se o noviny, financované zahraničním kapitálem, se podařilo v poměrně krátkém čase vnuknout velké části mladé generace pocit národního provinění tvrdošíjným opakováním tvrzení o domnělém bezpráví, spáchaném Čechy poválečným odsunem Němců z pohraničí. Připravují ji tak na pozdější přijetí zrušení platnosti Benešových dekretů, na následnou revizi výsledků druhé světové války a uznání majetkových a právních nároků odsunutých vůči českému státu. Je to ukázka neuvěřitelné materializované síly myšlenky, cílevědomě prosazované správně volenými lidmi a prostředky ve vhodnou dobu. Před dovedností jejích šiřitelů je třeba smeknout, ať už si o věci samé myslíme cokoli.
Naproti tomu za stejně dlouhou dobu myšlenka začlenění České republiky do Evropské unie u nás nezdomácněla a v současnosti spíše ztrácí podporu veřejnosti. Od samého počátku evropské integrace česká politická reprezentace a žurnalistika zachovávají pozoruhodnou konzistentnost názorů, z nichž po odstranění obalu diplomatického kličkování a zastírání nakonec vždy vystrčí čertův růžek skeptické "ne". Listujeme-li novinami z padesátých a šedesátých let a z těchto dnů, po odstranění ideologického nátěru najdeme stejnou podstatu. Porovnáme-li například přijetí projektu jednotné evropské měny v době jeho vyhlášení se současnými úvahami o možné federalizaci Evropy v době, kdy je již na dohled konec platnosti evropských národních měn, najdeme stejné myšlenkové postupy. Důvody, proč se myšlenka evropské integrace protivila komunistům, jsou zřejmé. Proč však prapor euronegativismu (stydlivě a pokrytecky nazvaného eurorealismem) nejvýše pozdvihla právě ODS, je mi věru nejasné.
V každém případě vlažný postoj většiny národa k myšlence evropské integrace je odrazem skutečnosti, že se nenašla žádná významná vlivová skupina, která by za tuto myšlenku bojovala se stejnou vehemencí a dovedností jako výše zmínění odmítači odsunu. Spíše se naopak zdá, že si celkem úspěšně vedou vlivoví agenti jiného mocenského seskupení, jimž by náš vstup do Unie zkřížil plány na vrácení naší země do náruče Východu. Jsme tak svědky toho, že se nám nabízí různé víceméně kvalifikované a možná i dobře míněné rozbory nepříjemných dopadů našeho začlenění do Unie, úspěšně se daří vyvolávat odpor k přijetí myšlenky druhořadého postavení v Unii, vytváří se nerealistická představa, že tvrdošíjným dupáním si můžeme vynutit postavení, na které vzhledem k dosaženému stupni našeho rozvoje dosud nemáme přirozený nárok. Nenašel se však dosud nikdo, kdo by stejně kvalifikovaně, důkladně, přehledně, ve všech souvislostech a vytrvale začal obyvatelstvu vysvětlovat důvody, proč je cesta do Evropské unie přes všechna svá úskalí nejpřirozenějším způsobem zajištění našich národních zájmů. Intelektuální úsilí, směřující k názorovému ozvláštnění té či oné politické strany před voliči zdůrazněním kritických postojů k myšlence evropské integrace, popřípadě usilující o využití euronegativistických sklonů části voličstva k vlastnímu volebnímu prospěchu, možná nevědomky, ale nepochybně účinně zvyšuje nebezpečí, že se náš vstup do Unie oddálí.
Euronegativistické postoje vycházejí z pojetí národa, národní suverenity a národních zájmů, utvářených na pozadí zkušeností druhé světové války. Národ se v něm považuje za obrannou jednotku, uzavřenou proti nepřátelskému (rozuměj: zejména německy mluvícímu) okolí, připravenou hájit národní zájmy proti ohrožení, národní suverenita za nástroj obrany konfrontačně vymezených národních zájmů. Takové pojetí národa, národních zájmů a suverenity se již ale v Evropě poněkud přežilo. Evropa je společenstvím spolupracujících, nikoliv navzájem se potírajících národů. Mezi dřívějšími nejvýznamnějšími evropskými antagonisty - Německem a Francií - dnes ani není pořádná hranice v tradičním slova smyslu. Konfrontační pojetí národa ostatně není příliš srozumitelné ani mladé generaci, které bude tato země patřit v době, kdy se staneme plnohodnotnými příslušníky integrované Evropy. Tito mladí lidé nevědí v podstatě nic o hrůzách druhé světové války a velmi málo o potupě z r.1968, komunistický režim a rozdělená Evropa jsou pro ně nic nebo málo říkající minulostí. (I to je důsledek jisté nedostatečnosti působení národních elit.) S jejich evropskými vrstevníky je spojuje stejný životní styl a totožnost hodnotových měřítek. Rozdělující jazykovou různorodost ochotně překonávají osvojením pohodlné angličtiny. Sotva pochopí a přijmou za své umělá dělítka mezi národy, která vedou euronegativisty k zpochybňování integrace.
Zatímco nás euronegativisté straší ohrožením národních zájmů evropskou integrací, evropská praxe nic takového nedokazuje. Není známo, že by si některý z unijních národů stěžoval na potlačení svých národních práv, neuspokojování národních zájmů či potlačování jiným unijním národem a skutečně k ničemu takovému nedochází. Praxe moderních evropských demokratických států naproti tomu ukazuje, že státní suverenita není úplně nezbytným rámcem pro plnohodnotný rozvoj národní svébytnosti. Důkaz najdeme například v mnohonárodnostním Španělsku, jehož nešpanělské národy si od pádu Frankovy diktatury vydobyly skvělé podmínky pro svůj rozvoj a významné postavení; je třeba podotknout, že tempo jejich emancipace se zrychlilo po vstupu Španělska do Unie. I zde tendence spolupráce národů výrazně převážila nad konfrontačním přístupem a národní emancipaci doprovází vyhasínání separatistických snah.
Euronegativisté přehlížejí geopolitický rozměr problému. Nežijeme přece ve vzduchoprázdném prostoru, ale mezi gravitačními poli euroatlantického společenství a dočasně oslabeného svazku postsovětských zemí. Naše tradice, životní styl a také současné ekonomické vazby nás přirozeně táhnou na západ a naše začlenění do Unie by bylo přirozeným odrazem této skutečnosti. Není však pochyb o tom, že také druhá strana by nepohrdla našim začleněním do svého vlivového pole. Představa, že bychom mohli zůstat nezávislí na obou mocenských seskupeních a hrát roli jakéhosi mostu mezi nimi, je velmi naivní. Máme přece historickou zkušenost. Je to ovšem otázka naší volby: budeme-li se namáhat vhodným způsobem, někam se dostaneme a i cesta na Východ by mohla mít své klady. V obou případech budeme muset s výhodami začlenění přijmout i doprovázející špatné stránky. Euronegativisté by nám měli otevřeně říci, kam nás chtějí zavést a proč.
Euronegativisté dramatizují význam přechodného období, jímž mají projít noví členové Unie a barvitě je líčí jako akt národní potupy. O nic potupného však nejde. Ve skutečnosti úspěch evropské integrace je podmíněn dosažením pokud možno co nejvyšší vnitřní homogenity Unie po stránce životního stylu, kultury, práva a samozřejmě ekonomiky. Unie může fungovat, pokud mezi jejími členy nejsou křiklavé rozdíly. Začleňování nových zemí se proto vždy děje postupně. Před námi prošli přechodným obdobím Španělé, Portugalci a Řekové a při nejmenším to přežili ve zdraví. Kdysi jsme se podepsáním asociační dohody stali přidruženou zemí, nyní stojíme před dalším stupněm, jímž je vstup v podmínkách t.zv. druhořadého členství, za čas se staneme plnohodnotnými členy. Každý ze stupňů, které předcházejí plnohodnotnému členství, jednak potvrzuje dosaženou míru našeho přizpůsobení podmínkám Evropské unie, zejména však vytváří organizační a právní rámec pro působení nástrojů, které urychlí naše vyrovnávání na průměrnou úroveň Unie. Přijetí do Unie je jen právní akt, který potvrzuje, že jsme dosáhli určitého stupně rozvoje. Ve skutečnosti je začleňování do Unie dynamickým procesem, nikoli změnou stavu, ke které dojde přes noc. Vstup za podmínek t.zv. druhořadého členství je jen jedna ze zastávek na cestě.
Euronegativisté zejména nemohou občanům nabídnout jinou přijatelnou alternativu. O tom, že bychom mohli zůstat mimo jakákoli společenství ve světě, ovládaném nadnárodními monopoly, snad nikdo neuvažuje. Vyslovit otevřeně nabídku pohodlného spočinutí v měkkém náručí Putinovy carské říše se "pravicoví" euronegativisté přece jen stydí. Vymýšlejí si tedy jiné konstrukce, napodobující zvláštní vztahy Švýcarska k Unii, nebo nabízejí přímé napojení na USA.
Jenže přehlížejí, že Česká republika nemá takové zvláštní postavení ve světové ekonomice, jaké má Švýcarsko, s jehož výlučností se ráda vyrovnala jak Hitlerova Třetí říše, tak Spojenci a dnes Evropská unie, zatímco my jsme pro velmoci vždy byli a budeme úměrně našemu ekonomickému a lidskému potenciálu jen bezvýznamnou hračkou. A pokud se týče začlenění do sféry přímých zájmů USA, tam si nepovšimli, že nás do ní nikdo nezve. Ostatně pominout přirozené fungující ekonomické a ještě více kulturní vazby s Evropou a obcházet je přes USA by bylo totéž jako škrábat se na pravém uchu levou nohou.
Řekl bych, že v situaci, kdy naše přijetí do Unie je - doufejme - přede dveřmi a naše obyvatelstvo na ně zdaleka není připraveno, je každé intelektuální úsilí, ústící v produkování euronegativistických koncepcí a hledání alternativ k našemu začlenění do Unie jen neužitečným tříštění sil. Nevěřím v jeho užitečnost ani z hlediska možného zvýšení voličských sympatií. Sázka na konfrontační pojetí národa může vyjít snad u starší generace, mladým voličům bude asi spíše sympatičtější představa otevřené Evropy, po které se budou moci volně pohybovat s občanským průkazem a jednotnou měnou v kapse, potkávajíce všude své vrstevníky, vyznávající podobné životní návyky a názory, od nichž je určitě nebude oddělovat vědomí, že jejich dědové po sobě kdysi stříleli.
