Jak hodil Václav Havel ruské demokraty přes palubu

Havel proti Rusku, aneb Jak propadl evropský liberál hříchu

Tento článek Alexandra Janova vyšel v týdeníku Moskovskije novosti s datem 22. - 28. května 2001. Překlad Jan Čulík.

(Titulek pod fotografií Václava Havla s americkými činiteli Svobodné Evropy: "Prezident Václav Havel vždycky podporoval rádio Svobodná Evropa, které vysílá do Ruska. Ale v samotné svobodné Evropě podle jeho mínění pro Rusko místo není.")

Zrod nového ideologa

Jak už čtenář jistě pochopil, Wall Street Journal hovoří o prezidentu České republiky Václavu Havlovi. List formuluje hlavní otázku, kterou vyslovil Havel v Bratislavě: "Proč se na Západě pořád tak silně starají o citlivost národa, který utlačoval miliony?" A deník dodává: "Reakcí všech západních přítomných na tento projev bylo - proč tak neumějí hovořit naši vedoucí političtí představitelé?" A i ti z nich, "kteří sympatizují s Ruskem, přiznali, že až vejdou Havlovy argumenty v Evropě víc ve známost, nálada v Berlíně, v Paříži a v jiných hlavních městech se začne měnit". Jinými slovy, Evropa přejde k názorům, jaké zastává Wall Street Journal.

Nové zeměpisné pojetí

Je nutno přiznat, že Havlův projev byl opravdu odvážný. "Na rozdíl od mnohých západních politiků, kteří zastávají vůči Rusku, jak tvrdí, v zájmu míru a přátelství, servilní postoj, domnívám se, že je pro přátelství s Ruskem daleko užitečnější … říci mu do obličeje pravdu, ať je jakkoliv nepříjemná."

A jak se zdá, podstatou té pravdy je skutečnost, že Rusko, protože je to země "euroasijská", nemá v Evropě co pohledávat. Tady se ovšem řečník musel poněkud uchýlit k zeměpisné ekvilibristice: bylo nutno zaměnit pojem "Evropa" pojmem "Západ". Tato záměna poskytla Havlovi možnost tvrdit, že i když "část Ruska leží v Evropě a jeho duchovní bohatství mělo na zbytek Evropy jistě významný vliv, to ještě neznamená, že by mělo být Rusko začleněno do regionu, kterému říkáme Západ.

V této interpretaci je součástí Západu i Bulharsko a Rumunsko, které i  Wall Street Journal charakterizuje jako východoevropské země. Nemluvě už o pobaltských zemích, které leží na východ od Kaliningradu. Tyhle všechny země, navrhuje Havel v každém případě začlenit "do regionu, kterému říkáme Západ". Přirozeně patří do tohoto regionu i Japonsko, které leží na východ od Ruska. Jenom Rusko do toho regionu ze nějakých důvodů nepatří. Je to tedy dost podivný zeměpis.

Nemocné místo Ruska

Vážnějšími a podstatnějšími jsou Havlovy argumenty, když analyzuje, proč se Rusko tak zoufale staví proti vstupu pobaltských zemí do NATO. Jeho první argument je ale naprosto triviální: "inerce myšlení sovětské éry". Daleko zajímavější je druhý argument. Jeho podstata spočívá v tom, že pobaltské země chtějí velmi silně do Evropy, kdežto Rusko samo ještě neví, zda do Evropy chce či nikoliv.

Mluví se, říká Havel, "o problému ruské totožnosti, o problému, jak se Rusko samo vnímá, a je to problém, který Rusko neumí vyřešit". Krátce řečeno, jde o to, že si Rusko samo ještě neodpovědělo na základní otázku, zda je Evropou nebo Euroasií. Kdyby byl řečník lépe seznámen s ruskými reáliemi, býval by mohl citovat jako důkaz nedávný ustavující sjezd hnutí "Euroasie", nad nímž hrdě vlál transparent s citátem z Václava Havla - pardon - Vladimíra Putina: "Rusko je euroasijská země!" A Havel mohl také citovat vedoucího představitele tohoto hnutí, Alexandra Dugina (donedávna poradce mluvčího státní dumy), který se zapřísahá věrností politickému kursu prezidenta Putina a  tvrdí totéž co Havel: Rusko je země euroasijská a v Evropě nemá co dělat (Dugin ovšem na rozdíl od Havla domýšlí tuto ideu až do jejího logického konce a vyzývá ruský národ k "protiamerické revoluci").

Na Duginovi a jeho "Euroasii" je vážné to, že už v Moskvě vznikla celá akademická "euroasijská" škola, v čele s tak solidními, zdálo by se, lidmi, jako je šéf katedry filozofie Baumanova institutu V. V. Iljin anebo vedoucí katedry politologie MGU A.S. Panarin. Jestliže tedy mnozí moskevští liberálové, ve snaze, takříkajíc, osedlat tygra, dospěli k názoru, že je Rusko "euroasijská" země, je hloupé, že jim nedochází, že si dost zahrávají s ohněm. Přesně takhle si ve dvacátých letech zahrávali s ohněm prostřednictvím představy "o zvláštní cestě" vedoucí představitelé v Německu.

Ať je tomu jakkoliv, "absence sebeporozumění," pokračoval Havel, "ve státě, který nemá důvěru ve vlastní totožnost … je nahrazována imperiální rétorikou, kterou doprovází nacionalistická arogance, taková, jakou slyšíme od pana Žirinovského, ale v kulturnější formě. Tato nacionalistická arogance je rozšířena po celém Rusku". Závěr je jasný: jak by mohlo Rusko najít cestu do Evropy, když si dosud nedokáže vyřešit problém vlastní totožnosti a dál jen zoufale osciluje mezi evropanstvím a protizápadním euroasijstvím?

A tady se Havel, na rozdíl od západních politiků, skutečně dotkl nemocného místa Ruska. Ruská kulturní elita to skutečně přivedla velmi daleko s oním dnes módním "euroasijstvím".

Wall Street Journal a New York Times

Jiná věc je, jaké z toho Havel učinil závěry. Bohužel vůbec ne takové, jaké by bylo možno očekávat od přítele a od liberálního intelektuála. Havel nedospěl k závěru, že je dávno načase, aby liberální Evropa pomohla svým ruským kolegům v samotném Rusku a dala jim jasně najevo, jak ji znepokojuje myšlenkový chaos v Rusku. A už vůbec nejsou jeho závěry v tom, že je načase sjednotit intelektuální úsilí Evropy s těmi lidmi v Rusku, kteří se snaží bojovat proti mýtu "eurasijství". "Ano," přiznává Havel, "Rusko nyní hledá svou totožnost, snaží si definovat své postavení v dnešním světě i samu formu své existence." Ale už hned v další větě Havel nedbale odsunuje stranou představu, že by se mohl nad tímto mučivým hledáním i sám zamyslet: "To ale nemůže být důvodem, proč by se mělo s Ruskem jednat v rukavičkách. Všechny regiony dnešního světa mají problémy: v Rusku je to otázka sebeporozumění, v Africe je problémem chudoba, hladomor a kmenové války…"

Už chápete proč imperiální nacionalisté ve Wall Street Journalu pocítili, že je Havel jedním z nich? U sebe doma, v Americe, v deníku New York Times by jim tamější čertovští liberálové nedovolili tak lehkomyslně zanedbat onen obrovský problém, který se skrývá za ruským hledáním vlastní totožnosti. Okamžitě by byly vzneseny nepříjemné otázky. Například: do jaké míry ohrožují osud tohoto světa kmenové války v Africe a do jaké míry ohrožuje tento svět výsledek ideové války na území jaderné velmoci? Spojené státy jsou připraveny vydat 100 miliard dolarů jen na to, aby se ochránily před ničivým potenciálem jakési Severní Koreje nebo Iráku. Ale budou Spojeným státům stačit miliardy na záchranu před ničivým potenciálem Ruska, pokud v něm, nedej Bože, zvítězí protizápadní "euroasijství"? Krátce řečeno, všechno to, co se Wall Street Journal neodváží říct sám doma, za něj řekl v Bratislavě Havel.

Co se s Havlem stalo

Wall Street Journal po Havlově řeči skočil a otiskl ji, protože Havel si přece může dovolit monolog, může věštit jako orákulum. Protože ostré otázky deníku New York Times Havla nevzrušují. A na odkaz nyní už bývalého prezidenta Clintona může Havel jen naplivat: "Musíme učinit vše, co je v našich silách, abychom povzbudili Rusko k tomu, aby se skutečně stalo plnoprávnou částí Evropy. To znamená, že před ním nesmějí být zavřeny žádné dveře - ani dveře do NATO, ani dveře do Evropské unie."

Bohužel Havel nyní brání postoje imperiálních nacionalistů - ruských i amerických - a nikoliv "rusofilů z Clintonovy vlády", jak to elegantně vyjádřil Wall Street Journal. A nevím, jak to nazvat jinak, než propadnutím liberála hříchu.

Proč se to děje? Že by v Havlovi pořád žila traumatická vzpomínka na sovětské tanky v Praze v srpnu roku 1968? Tím více, že vedle něho úslužný Brzezinskij je neustále ochoten vysvětlovat, že je rozdíl mezi někdejším SSSR a dnešním Ruskem jen nesmírně malý. Možná, že záporný vliv má i  to, že liberál Havel zůstal tak dlouho u moci. Ať je tomu jakkoliv, je smutné, že se Václav Havel octl v podivné společnosti. Už není s těmi, kteří obětovali svou svobodu a v srpnu 1968 šli v Moskvě na Rudé náměstí demonstrovat proti sovětským tankům v Praze. Od nynějška se přidal k imperiálním nacionalistům. K těm, kteří ty tanky do Československa poslali…

Krutá čísla

A tak si Havel přirozeně nepovšiml obrovského rozdílu mezi Sovětským svazem a dnešním Ruskem. V Sovětském svazu neexistovalo nic než vulgární pranice buldoků pod kremelským kobercem, ale v dnešním Rusku kromě toho existuje také možnost nezávisle myslet. A v důsledku toho projevovat vliv na to, jak se sám vnímá ruský národ, abychom použili Havlovy terminologie. V Sovětském svazu vládlo mlčení jako na hřbitově, ale v dnešním Rusku se rozehrálo epochální drama. Ruští "Euroasiaté" usilují otevřeně a hlučně o to, dostat ze sedla ruské Evropany. Ti se brání. Možná chabě, protože se zabývají nikoliv jen myšlenkami, ale také ekonomikou a probíhajícím politickým procesem, ale - brání se. A tento boj se odehrává před zraky liberální Evropy. Co, vzniká otázka, by měla Evropa v takové situaci dělat? Hodit je všechny do jednoho pytle, jak to učinil Havel, napomoci tímto postojem militaristickému "euroasijství", a opustit své ruské duchovní spřízněnce? Anebo se v tomto boji postavit bok po boku s ruskými Evropany?

Vlastně je to úplně jednoduché. Kdyby měla liberální Evropa vlastní nezávislou strategii, jak se postavit k nynější válce myšlenek, která právě probíhá v Rusku, poslouchala by amatérské věštby pražského orákula? Je zapotřebí studovat krutá čísla, jednoznačné výsledky sociologických průzkumů veřejného mínění a podle nich posuzovat, pro kterou z obou stran - pro ruské Evropany anebo "Euroasiaty" by bylo nyní výhodné, kdyby pobaltské země vstoupily do NATO. Toto jsou výsledky posledních průzkumů veřejného mínění. Už nikoliv 18 procent dotazovaných považuje NATO za "agresivní blok", ale 56 procent, a to je většina.

V tomto smyslu, pokud vůbec veřejné propadnutí Václava Havla hříchu přineslo nějaký prospěch, spočívá to v tom, že jeho projev jasně a ostře ukázal jednu věc: Evropa nebude posuzovat Rusko podle toho, jak úspěšně či neúspěšně tam probíhají hospodářské reformy, ani podle toho, zda má Rusko vyrovnaný rozpočet, ale podle toho, zda Rusko dokáže nebo nedokáže definovat svou národní totožnost. Zda ji o tom přesvědčí nová role Václava Havla či vytržení křižáků z Wall Street Journalu anebo přízrak pobaltských zemí v NATO, anebo zda to poslouží jako to, čemu se anglicky říká wake-up call, to závisí pouze na samotné liberální Evropě. Na té liberální Evropě, která na rozdíl od Václava Havla nehodlá uvrhnout své duchovní spřízněnce v Rusku do bídy.