Jak hodil Václav Havel ruské demokraty přes palubu
Havel proti Rusku, aneb Jak propadl evropský liberál hříchu
Tento článek Alexandra Janova vyšel v týdeníku Moskovskije novosti s datem 22. - 28. května 2001. Překlad Jan Čulík.
Deník Wall Street Journal napsal v úvodníku 14. května, že došlo předchozího večera v hlavním městě Slovenska Bratislavě k události, která mění situaci ve světové politice: v Evropě ukážou Rusku brzo dveře.
(Titulek pod fotografií Václava Havla s americkými činiteli Svobodné Evropy: "Prezident Václav Havel vždycky podporoval rádio Svobodná Evropa, které vysílá do Ruska. Ale v samotné svobodné Evropě podle jeho mínění pro Rusko místo není.")
Zrod nového ideologa
Nejde jen o to, že vedoucí představitelé devíti východoevropských zemí požadovali v Bratislavě, aby byly pobaltské země přijaty do NATO už v roce 2002. Důležitější z hlediska Wall Street Journalu je to, že posvátný prapor rozšiřování NATO získal nyní vynikajícího praporečníka, jehož autorita je neotřesitelná. Nejde o nějakého bývalého politika s beznadějně zpochybněnou pověstí, jako je Brzezinskij, ale o bezpochyby nejvýznamnějšího světového liberála, "hrdinného vedoucího představitele sametové revoluce", který " s výřečností dramatika a s morální autoritou bývalého disidenta rozdrtil argumenty těch, kteří se stavějí proti vstupu východoevropských kandidátů do NATO".
Jak už čtenář jistě pochopil, Wall Street Journal hovoří o prezidentu České republiky Václavu Havlovi. List formuluje hlavní otázku, kterou vyslovil Havel v Bratislavě: "Proč se na Západě pořád tak silně starají o citlivost národa, který utlačoval miliony?" A deník dodává: "Reakcí všech západních přítomných na tento projev bylo - proč tak neumějí hovořit naši vedoucí političtí představitelé?" A i ti z nich, "kteří sympatizují s Ruskem, přiznali, že až vejdou Havlovy argumenty v Evropě víc ve známost, nálada v Berlíně, v Paříži a v jiných hlavních městech se začne měnit". Jinými slovy, Evropa přejde k názorům, jaké zastává Wall Street Journal.
Nové zeměpisné pojetí
Je nutno přiznat, že Havlův projev byl opravdu odvážný. "Na rozdíl od mnohých západních politiků, kteří zastávají vůči Rusku, jak tvrdí, v zájmu míru a přátelství, servilní postoj, domnívám se, že je pro přátelství s Ruskem daleko užitečnější … říci mu do obličeje pravdu, ať je jakkoliv nepříjemná."
A jak se zdá, podstatou té pravdy je skutečnost, že Rusko, protože je to země "euroasijská", nemá v Evropě co pohledávat. Tady se ovšem řečník musel poněkud uchýlit k zeměpisné ekvilibristice: bylo nutno zaměnit pojem "Evropa" pojmem "Západ". Tato záměna poskytla Havlovi možnost tvrdit, že i když "část Ruska leží v Evropě a jeho duchovní bohatství mělo na zbytek Evropy jistě významný vliv, to ještě neznamená, že by mělo být Rusko začleněno do regionu, kterému říkáme Západ.
V této interpretaci je součástí Západu i Bulharsko a Rumunsko, které i Wall Street Journal charakterizuje jako východoevropské země. Nemluvě už o pobaltských zemích, které leží na východ od Kaliningradu. Tyhle všechny země, navrhuje Havel v každém případě začlenit "do regionu, kterému říkáme Západ". Přirozeně patří do tohoto regionu i Japonsko, které leží na východ od Ruska. Jenom Rusko do toho regionu ze nějakých důvodů nepatří. Je to tedy dost podivný zeměpis.
Nemocné místo Ruska
Vážnějšími a podstatnějšími jsou Havlovy argumenty, když analyzuje, proč se Rusko tak zoufale staví proti vstupu pobaltských zemí do NATO. Jeho první argument je ale naprosto triviální: "inerce myšlení sovětské éry". Daleko zajímavější je druhý argument. Jeho podstata spočívá v tom, že pobaltské země chtějí velmi silně do Evropy, kdežto Rusko samo ještě neví, zda do Evropy chce či nikoliv.
Mluví se, říká Havel, "o problému ruské totožnosti, o problému, jak se Rusko samo vnímá, a je to problém, který Rusko neumí vyřešit". Krátce řečeno, jde o to, že si Rusko samo ještě neodpovědělo na základní otázku, zda je Evropou nebo Euroasií. Kdyby byl řečník lépe seznámen s ruskými reáliemi, býval by mohl citovat jako důkaz nedávný ustavující sjezd hnutí "Euroasie", nad nímž hrdě vlál transparent s citátem z Václava Havla - pardon - Vladimíra Putina: "Rusko je euroasijská země!" A Havel mohl také citovat vedoucího představitele tohoto hnutí, Alexandra Dugina (donedávna poradce mluvčího státní dumy), který se zapřísahá věrností politickému kursu prezidenta Putina a tvrdí totéž co Havel: Rusko je země euroasijská a v Evropě nemá co dělat (Dugin ovšem na rozdíl od Havla domýšlí tuto ideu až do jejího logického konce a vyzývá ruský národ k "protiamerické revoluci").
Na Duginovi a jeho "Euroasii" je vážné to, že už v Moskvě vznikla celá akademická "euroasijská" škola, v čele s tak solidními, zdálo by se, lidmi, jako je šéf katedry filozofie Baumanova institutu V. V. Iljin anebo vedoucí katedry politologie MGU A.S. Panarin. Jestliže tedy mnozí moskevští liberálové, ve snaze, takříkajíc, osedlat tygra, dospěli k názoru, že je Rusko "euroasijská" země, je hloupé, že jim nedochází, že si dost zahrávají s ohněm. Přesně takhle si ve dvacátých letech zahrávali s ohněm prostřednictvím představy "o zvláštní cestě" vedoucí představitelé v Německu.
Ať je tomu jakkoliv, "absence sebeporozumění," pokračoval Havel, "ve státě, který nemá důvěru ve vlastní totožnost … je nahrazována imperiální rétorikou, kterou doprovází nacionalistická arogance, taková, jakou slyšíme od pana Žirinovského, ale v kulturnější formě. Tato nacionalistická arogance je rozšířena po celém Rusku". Závěr je jasný: jak by mohlo Rusko najít cestu do Evropy, když si dosud nedokáže vyřešit problém vlastní totožnosti a dál jen zoufale osciluje mezi evropanstvím a protizápadním euroasijstvím?
A tady se Havel, na rozdíl od západních politiků, skutečně dotkl nemocného místa Ruska. Ruská kulturní elita to skutečně přivedla velmi daleko s oním dnes módním "euroasijstvím".
Wall Street Journal a New York Times
Jiná věc je, jaké z toho Havel učinil závěry. Bohužel vůbec ne takové, jaké by bylo možno očekávat od přítele a od liberálního intelektuála. Havel nedospěl k závěru, že je dávno načase, aby liberální Evropa pomohla svým ruským kolegům v samotném Rusku a dala jim jasně najevo, jak ji znepokojuje myšlenkový chaos v Rusku. A už vůbec nejsou jeho závěry v tom, že je načase sjednotit intelektuální úsilí Evropy s těmi lidmi v Rusku, kteří se snaží bojovat proti mýtu "eurasijství". "Ano," přiznává Havel, "Rusko nyní hledá svou totožnost, snaží si definovat své postavení v dnešním světě i samu formu své existence." Ale už hned v další větě Havel nedbale odsunuje stranou představu, že by se mohl nad tímto mučivým hledáním i sám zamyslet: "To ale nemůže být důvodem, proč by se mělo s Ruskem jednat v rukavičkách. Všechny regiony dnešního světa mají problémy: v Rusku je to otázka sebeporozumění, v Africe je problémem chudoba, hladomor a kmenové války…"
Už chápete proč imperiální nacionalisté ve Wall Street Journalu pocítili, že je Havel jedním z nich? U sebe doma, v Americe, v deníku New York Times by jim tamější čertovští liberálové nedovolili tak lehkomyslně zanedbat onen obrovský problém, který se skrývá za ruským hledáním vlastní totožnosti. Okamžitě by byly vzneseny nepříjemné otázky. Například: do jaké míry ohrožují osud tohoto světa kmenové války v Africe a do jaké míry ohrožuje tento svět výsledek ideové války na území jaderné velmoci? Spojené státy jsou připraveny vydat 100 miliard dolarů jen na to, aby se ochránily před ničivým potenciálem jakési Severní Koreje nebo Iráku. Ale budou Spojeným státům stačit miliardy na záchranu před ničivým potenciálem Ruska, pokud v něm, nedej Bože, zvítězí protizápadní "euroasijství"? Krátce řečeno, všechno to, co se Wall Street Journal neodváží říct sám doma, za něj řekl v Bratislavě Havel.
Co se s Havlem stalo
Wall Street Journal po Havlově řeči skočil a otiskl ji, protože Havel si přece může dovolit monolog, může věštit jako orákulum. Protože ostré otázky deníku New York Times Havla nevzrušují. A na odkaz nyní už bývalého prezidenta Clintona může Havel jen naplivat: "Musíme učinit vše, co je v našich silách, abychom povzbudili Rusko k tomu, aby se skutečně stalo plnoprávnou částí Evropy. To znamená, že před ním nesmějí být zavřeny žádné dveře - ani dveře do NATO, ani dveře do Evropské unie."
Bohužel Havel nyní brání postoje imperiálních nacionalistů - ruských i amerických - a nikoliv "rusofilů z Clintonovy vlády", jak to elegantně vyjádřil Wall Street Journal. A nevím, jak to nazvat jinak, než propadnutím liberála hříchu.
Proč se to děje? Že by v Havlovi pořád žila traumatická vzpomínka na sovětské tanky v Praze v srpnu roku 1968? Tím více, že vedle něho úslužný Brzezinskij je neustále ochoten vysvětlovat, že je rozdíl mezi někdejším SSSR a dnešním Ruskem jen nesmírně malý. Možná, že záporný vliv má i to, že liberál Havel zůstal tak dlouho u moci. Ať je tomu jakkoliv, je smutné, že se Václav Havel octl v podivné společnosti. Už není s těmi, kteří obětovali svou svobodu a v srpnu 1968 šli v Moskvě na Rudé náměstí demonstrovat proti sovětským tankům v Praze. Od nynějška se přidal k imperiálním nacionalistům. K těm, kteří ty tanky do Československa poslali…
Krutá čísla
A tak si Havel přirozeně nepovšiml obrovského rozdílu mezi Sovětským svazem a dnešním Ruskem. V Sovětském svazu neexistovalo nic než vulgární pranice buldoků pod kremelským kobercem, ale v dnešním Rusku kromě toho existuje také možnost nezávisle myslet. A v důsledku toho projevovat vliv na to, jak se sám vnímá ruský národ, abychom použili Havlovy terminologie. V Sovětském svazu vládlo mlčení jako na hřbitově, ale v dnešním Rusku se rozehrálo epochální drama. Ruští "Euroasiaté" usilují otevřeně a hlučně o to, dostat ze sedla ruské Evropany. Ti se brání. Možná chabě, protože se zabývají nikoliv jen myšlenkami, ale také ekonomikou a probíhajícím politickým procesem, ale - brání se. A tento boj se odehrává před zraky liberální Evropy. Co, vzniká otázka, by měla Evropa v takové situaci dělat? Hodit je všechny do jednoho pytle, jak to učinil Havel, napomoci tímto postojem militaristickému "euroasijství", a opustit své ruské duchovní spřízněnce? Anebo se v tomto boji postavit bok po boku s ruskými Evropany?
Vlastně je to úplně jednoduché. Kdyby měla liberální Evropa vlastní nezávislou strategii, jak se postavit k nynější válce myšlenek, která právě probíhá v Rusku, poslouchala by amatérské věštby pražského orákula? Je zapotřebí studovat krutá čísla, jednoznačné výsledky sociologických průzkumů veřejného mínění a podle nich posuzovat, pro kterou z obou stran - pro ruské Evropany anebo "Euroasiaty" by bylo nyní výhodné, kdyby pobaltské země vstoupily do NATO. Toto jsou výsledky posledních průzkumů veřejného mínění. Už nikoliv 18 procent dotazovaných považuje NATO za "agresivní blok", ale 56 procent, a to je většina.
V tomto smyslu, pokud vůbec veřejné propadnutí Václava Havla hříchu přineslo nějaký prospěch, spočívá to v tom, že jeho projev jasně a ostře ukázal jednu věc: Evropa nebude posuzovat Rusko podle toho, jak úspěšně či neúspěšně tam probíhají hospodářské reformy, ani podle toho, zda má Rusko vyrovnaný rozpočet, ale podle toho, zda Rusko dokáže nebo nedokáže definovat svou národní totožnost. Zda ji o tom přesvědčí nová role Václava Havla či vytržení křižáků z Wall Street Journalu anebo přízrak pobaltských zemí v NATO, anebo zda to poslouží jako to, čemu se anglicky říká wake-up call, to závisí pouze na samotné liberální Evropě. Na té liberální Evropě, která na rozdíl od Václava Havla nehodlá uvrhnout své duchovní spřízněnce v Rusku do bídy.
Případ Majid
Bude mít Stanislav Gross na svědomí šest lidských životů?
Petice ministru vnitra ČR, Stanislavu Grossovi
Život pro 6 lidí
Autorem textu petice je Fabiano Golgo a rozšiřuje ji ve spolupráci s pořadem Fakta České televize. Ti, kdo chtějí petici podpořit, mají poslat své podpisy na adresu golgo@stratosfera.cz. Ministr vnitra Stanislav Gross neodpověděl Britským listům na žádost o vysvětlení v této věci v zákonné lhůtě.
Vážený pane ministře,
my níže podepsaní se na Vás obracíme s naléhavou žádosti o pomoc v případě rodiny iráckého občana Waleda Bahnama, která u nás žije již 9 let a v poslední době se dostala do neřešitelné situace a hrozí jim smrt.
Pan Bahnam se se svou rodinou do naší země přistěhoval v letech 1992-93. Založil zde firmu, která podniká v oblasti pohostinství a podnikání mu pomáhá jeho manželka. Po celou dobu svého pobytu u nás nikdy neměli žádné problémy s českými zákony, poctivě u nás pracují a platí daně bez toho, aby měli stejné, nebo alespoň podobné zajištění od státu, jako ostatní obyvatelé - svým dětem musí platit zdravotní a další pojištění, které občanům ČR platí ze zákona stát.
Je nutné zdůraznit, že jde o rodinu iráckých křesťanů, jejich situace je v Iráku více než problematické nejen kvůli tomu, že Irák je silně islámskou zemí, ale také kvůli tvrdému diktátorskému režimu Saddáma Hussaina. Přesto při svém příjezdu do ČR nežádali o politický azyl, na který by měli jistě nárok, a místo toho se o sebe postarali sami, bez jakékoliv pomoci ze strany úřadů ČR. Tím našemu státu ušetřili nemalé finanční prostředky, které jsou vynakládány žadatelům o politický azyl na ubytování i na jejich další integraci v naší zemi.
Minulý rok došlo mezi rodinou pana Bahnama a iráckým velvyslanectvím k vážnému konfliktu, po kterém zaměstnanci irácké ambasády rodině vyhrožovali, že jim neprodlouží platnost pasů a ani jim nebude poskytovat další zajištění, na které by mohli mít z hlediska státních občanů Iráků nárok. Jeden ze zaměstnanců jim dokonce vyhrožoval smrtí - shodou okolností jde o stejného člověka, kterého ČR před nedávnem vyhostila kvůli špionáži a vydírání iráckých občanů žijících na území ČR. Nátlak, který iráčtí diplomaté na rodinu vyvíjeli byl natolik silný, že manželka pana Bahnama musela být převezena do nemocnice kvůli srdečnímu kolapsu.
Pan Bahnama žádal za svou rodinu už dvakrát o udělení povolení k trvalému pobytu, naposledy v roce 1999. Přestože splnil všechny zákonem stanovené požadavky, povolení mu nebylo uděleno. Oficiálním zdůvodněním zamítnutí jeho žádosti bylo, že na udělení povolení k trvalému pobytu není právní nárok. Humanitární důvody, které pan Bahnam ve své žádosti uvedl nebyly shledány jako dostatečné.
V současné době končí rodině pana Bahnama platnost cestovních pasů a tudíž si nemohou prodloužit víza a dál u nás zůstávat. Nemohou ani získat žádné jiné povolení k pobytu u nás ani v žádné jiné zemi. Jediné, co jim zbývá je návrat do Iráku, kde jim hrozí akutní nebezpečí represe ze strany Saddámova režimu - synové pana Bahnama kvůli svému pobytu v ČR, kde studovali nebo ještě studují, nenastoupili základní vojenskou službu v Iráku, za což je irácké úřady budou považovat za dezertéry a zrádce a jediným trestem je v tomto případě trest smrti. Je zbytečné dále rozvádět hrůznost iráckého režimu, který se kvůli svému extremismu dostal do mezinárodní izolace a na který mezinárodní společenství uvalilo rozsáhlé sankce.
Represi ze strany iráckého režimu se s největší pravděpodobností nevyhne ani nejmladší syn pana Bahnama, 11tiletý Ramiz, který se do České republiky dostal ve svých třech letech a většinu svého života vyrůstal u nás. Ačkoliv je de jure stále iráckým státním občanem, vzhledem ke své výchově i k tomu, že vyrostl „na české kultuře“ jej lze považovat za české dítě de facto.
Vážený pane ministře, naléhavě Vás tímto žádáme o urychlené řešení situace rodiny pana Waleda Bahnama. Platnost cestovních pasů jim končí v prosinci tohoto roku, tzn. nejpozději v září by měli opustit ČR, nebo jinak vyřešit legalitu svého pobytu v ČR.
Žádáme Vás u udělení výjimky ze zákona a udělení státního občanství ČR všem členům rodiny pana Waleda Bahnama. Podle našeho názoru jde o jediný morální způsob, jak zajistit rodině pana Bahnama možnost u nás dál zůstávat a zároveň ocenit jejich snahu nezatěžovat náš stát finančními náklady, které by jim náležely, kdyby žádali o politický azyl.
Trestný čin: kritika policejního zásahu
Na Ladronce byl porušen zákon - viníkem je novinář
Jan Čulík
Vyšlo dnes v deníku Lidové noviny.
Prolog: Statek Ladronka v pražském Břevnově funguje po řadu let jako známé centrum alternativní kultury. Akce, zejména koncerty, které jeho obyvatelé pořádají, přesahují svým významem místní rámec. Nejde přitom o klasický squat, „squatteři“ mají platnou smlouvu o užívání statku s majitelem objektu, pražským magistrátem. Tato smlouva sice neumožňuje provoz centra legálním způsobem, ale je dostatečnou zárukou, že obyvatele nelze z Ladronky bez soudního příkazu vystěhovat.
První dějství: Magistrát má s Ladronkou jiné plány. Smlouvu o užívání vypovídá a podává k soudu žalobu na vyklizení objektu. K projednání věci však nepřichází žádný zástupce magistrátu, a tak soudce líčení odročuje.
Druhé dějství: Prahou se přežene tornádo - zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky a masové akce antiglobalizačních aktivistů. Pražané jsou zděšeni a volají po vládě tvrdé ruky. Poprvé po desítkách let je policie chválena, noviny i televizní stanice pějí chválu na statečné české hochy, kteří - s nasazením života - zachránili město před vypleněním. Pendrek je králem.
Třetí dějství: Radní za ODS Filip Dvořák a Rudolf Blažek rozhodují, že tvrdá ruka zasáhne i na Ladronce. Nečekají na výrok soudu a v čele třicetičlenné zásahové jednotky městské policie vyrážejí ve čtvrtek 9. listopadu 2000 za úsvitu ke statku. Městská policie nemá k tomu, k čemu má být použita, zákonné pravomoci - nesmí například podle zákona vytvářet speciální zásahové jednotky. Přesto vítězí právo silnějšího. Zámek je vypáčen, squatteři násilím vyvedeni a jejich pokoje obsazují strážníci. Policie provádí důkladnou osobní prohlídku. Dívky se před očima strážníků (a před objektivem služební kamery) musejí svléknout do spodního prádla. Věci squatterů, zabavené bez řádného protokolu, odváží stěhovací firma, a do objektu se místo nich stěhuje jednotka psovodů městské policie. Večer dostávají squatteři a jejich příznivci přídavek: strážníci ze „zásahovky“ je dvakrát po sobě napadají a bijí pendrekem za to, že rozdělali oheň, aby se v chladném večeru zahřáli.
Čtvrté dějství: Veřejnost reaguje apaticky, jediným, kdo policii (a své radní) za partyzánskou akci chválí, je Václav Klaus. Co se odehrálo na Ladronce, se však nelíbí státní policii, a Úřad vyšetřování pro Prahu 6 se začíná o porušování zákona zajímat. Vyšetřovatel svědomitě shromažďuje důkazy a s radními a strážníky to začíná vypadat bledě. Pak přichází zásah shora: šéf Úřadu, známý vynikajícími styky v politických kruzích, mu případ odebírá a nařizuje vyšetřování zastavit. Nebezpečí, že by před soudem stanuli dva členové pražského zastupitelstva, je zažehnáno.
Páté dějství: Jeden trestný čin však policie začíná vyšetřovat. Dopustil se ho novinář Tomáš Pecina tím, že o zásahu na Ladronce napsal několik textů do internetových Britských listů. Upozornil v nich na osm případů, v nichž Městská policie porušila zákon. Co má být obsahem Pecinova trestného činu, policie nejprve v předvolání neuvede, pak tvrdí, že jde o pomluvu, a vzápětí právní kvalifikaci mění. Na předvolání k výslechu stojí, že T. Pecina se dopustil „kritiky policejního zásahu“.
Epilog tohoto příběhu není ještě napsán. T. Pecina se odmítl dostavit k výslechu. Argumentuje, že novináři chodí policii vysvětlovat kritické články jedině v diktatuře. Dostal za to nyní pokutu deset tisíc korun a hrozí mu vazební stíhání. O jeho případ se zajímají mezinárodní humanitární instituce včetně Helsinského výboru amerického kongresu a londýnského ústředí Amnesty International, pomoc mu nabídl vládní zmocněnec pro lidská práva Jan Jařab; jediný, kdo se odmítl jeho případem zabývat, je prezident Havel.
(Autor je šéfredaktorem internetového deníku Britské listy - http://www.blisty.cz)
Je možné, že nepravidelní čtenáři postupnou změnu Lidovek registrují „obtížně“ a prostě si jí nevšimnou. Já jsem také nečinil konfrontaci s Bleskem ani se Suprem, tedy s deníky, jejichž bulvárnost je jasně prvoplánová a vydavatelé se tím také nijak netají.
Pro ortodoxní čtenáře Blesku jsou samozřejmě Lidové noviny naprosto počestnou tiskovinou, ovšem problém nastává v momentě jejich nárokování čtenáři, kteří od nich zase očekávají víc, než co přináší Blesk či Super.
Pro list, u jehož zrodu stál sám Ferdinand Peroutka, tedy nastává posun v případě nikoliv čtenářů Blesku, ale těch, kteří byli zvyklí na jeho určitou úroveň a přece jen jistou vypovídací hodnotu. Ta ovšem prokazatelně klesla a na to jsem se snažil upozornit.
Závěrem tedy jen další malé odhalení bulvárnosti Lidových novin: Ve svém prvním textu jsem vycházel ze sobotního vydání Lidovek (2.6.2001), kde byla na titulní straně reklama na připravované exklusivní rozhovory v tomto pořadí: Milan Knížák, Dagmar Havlová a Karel Gott. Měl jsem za to, že tyto rozhovory budou publikovány po sobě tak, jak je noviny inzerovaly. Omyl, pouze v pondělí 4.6 byl otištěn rozhovor s Knížákem (byl také první v pořadí !) a teprve v pátečním vydání 8.6. přišel na řadu Karel Gott, s bulvárně sebechvalným „otěrem“ Jany Machalické a po něm v sobotu teprve Dagmar Havlová. Mezitím prostor vyplnil v úterý 5.6.2001 kníže Karel Schwarzenberg, ve středu 6.6.2001 moderátor soutěže Milion Vladimír Čech a ve čtvrtek 7.6.2001 herečka Iva Janžurová!
Je evidentní, že úvodní reklama vsadila - tak jak jsem psal - na mediálně a společensky známé celebrity a celý tento manévr považuji za bulvární fintu na čtenáře, s cílem je samozřejmě nalákat na četbu Lidovek. Jsou ale snad z pohledu náročnějších čtenářů Karel Schwarzenberg či Iva Janžurová méně hodnotnější osobnosti než Milan Knížák a nebo Karel Gott? Jistěže nejsou a v Lidovkách to dobře vědí, jenomže nejsou takovými mediálními tahouny, a to je ta potíž. To je ale také ten „bulvární“problém dnešních Lidových novin: lákají čtenáře, odkud se dá, na zaběhnuté mediální „koně“.
Euronegativismus ODS
Poměrně malé skupině intelektuálů, opírajících se o noviny, financované zahraničním kapitálem, se podařilo v poměrně krátkém čase vnuknout velké části mladé generace pocit národního provinění tvrdošíjným opakováním tvrzení o domnělém bezpráví, spáchaném Čechy poválečným odsunem Němců z pohraničí. Připravují ji tak na pozdější přijetí zrušení platnosti Benešových dekretů, na následnou revizi výsledků druhé světové války a uznání majetkových a právních nároků odsunutých vůči českému státu. Je to ukázka neuvěřitelné materializované síly myšlenky, cílevědomě prosazované správně volenými lidmi a prostředky ve vhodnou dobu. Před dovedností jejích šiřitelů je třeba smeknout, ať už si o věci samé myslíme cokoli.
Naproti tomu za stejně dlouhou dobu myšlenka začlenění České republiky do Evropské unie u nás nezdomácněla a v současnosti spíše ztrácí podporu veřejnosti. Od samého počátku evropské integrace česká politická reprezentace a žurnalistika zachovávají pozoruhodnou konzistentnost názorů, z nichž po odstranění obalu diplomatického kličkování a zastírání nakonec vždy vystrčí čertův růžek skeptické "ne". Listujeme-li novinami z padesátých a šedesátých let a z těchto dnů, po odstranění ideologického nátěru najdeme stejnou podstatu. Porovnáme-li například přijetí projektu jednotné evropské měny v době jeho vyhlášení se současnými úvahami o možné federalizaci Evropy v době, kdy je již na dohled konec platnosti evropských národních měn, najdeme stejné myšlenkové postupy. Důvody, proč se myšlenka evropské integrace protivila komunistům, jsou zřejmé. Proč však prapor euronegativismu (stydlivě a pokrytecky nazvaného eurorealismem) nejvýše pozdvihla právě ODS, je mi věru nejasné.
V každém případě vlažný postoj většiny národa k myšlence evropské integrace je odrazem skutečnosti, že se nenašla žádná významná vlivová skupina, která by za tuto myšlenku bojovala se stejnou vehemencí a dovedností jako výše zmínění odmítači odsunu. Spíše se naopak zdá, že si celkem úspěšně vedou vlivoví agenti jiného mocenského seskupení, jimž by náš vstup do Unie zkřížil plány na vrácení naší země do náruče Východu. Jsme tak svědky toho, že se nám nabízí různé víceméně kvalifikované a možná i dobře míněné rozbory nepříjemných dopadů našeho začlenění do Unie, úspěšně se daří vyvolávat odpor k přijetí myšlenky druhořadého postavení v Unii, vytváří se nerealistická představa, že tvrdošíjným dupáním si můžeme vynutit postavení, na které vzhledem k dosaženému stupni našeho rozvoje dosud nemáme přirozený nárok. Nenašel se však dosud nikdo, kdo by stejně kvalifikovaně, důkladně, přehledně, ve všech souvislostech a vytrvale začal obyvatelstvu vysvětlovat důvody, proč je cesta do Evropské unie přes všechna svá úskalí nejpřirozenějším způsobem zajištění našich národních zájmů. Intelektuální úsilí, směřující k názorovému ozvláštnění té či oné politické strany před voliči zdůrazněním kritických postojů k myšlence evropské integrace, popřípadě usilující o využití euronegativistických sklonů části voličstva k vlastnímu volebnímu prospěchu, možná nevědomky, ale nepochybně účinně zvyšuje nebezpečí, že se náš vstup do Unie oddálí.
Euronegativistické postoje vycházejí z pojetí národa, národní suverenity a národních zájmů, utvářených na pozadí zkušeností druhé světové války. Národ se v něm považuje za obrannou jednotku, uzavřenou proti nepřátelskému (rozuměj: zejména německy mluvícímu) okolí, připravenou hájit národní zájmy proti ohrožení, národní suverenita za nástroj obrany konfrontačně vymezených národních zájmů. Takové pojetí národa, národních zájmů a suverenity se již ale v Evropě poněkud přežilo. Evropa je společenstvím spolupracujících, nikoliv navzájem se potírajících národů. Mezi dřívějšími nejvýznamnějšími evropskými antagonisty - Německem a Francií - dnes ani není pořádná hranice v tradičním slova smyslu. Konfrontační pojetí národa ostatně není příliš srozumitelné ani mladé generaci, které bude tato země patřit v době, kdy se staneme plnohodnotnými příslušníky integrované Evropy. Tito mladí lidé nevědí v podstatě nic o hrůzách druhé světové války a velmi málo o potupě z r.1968, komunistický režim a rozdělená Evropa jsou pro ně nic nebo málo říkající minulostí. (I to je důsledek jisté nedostatečnosti působení národních elit.) S jejich evropskými vrstevníky je spojuje stejný životní styl a totožnost hodnotových měřítek. Rozdělující jazykovou různorodost ochotně překonávají osvojením pohodlné angličtiny. Sotva pochopí a přijmou za své umělá dělítka mezi národy, která vedou euronegativisty k zpochybňování integrace.
Zatímco nás euronegativisté straší ohrožením národních zájmů evropskou integrací, evropská praxe nic takového nedokazuje. Není známo, že by si některý z unijních národů stěžoval na potlačení svých národních práv, neuspokojování národních zájmů či potlačování jiným unijním národem a skutečně k ničemu takovému nedochází. Praxe moderních evropských demokratických států naproti tomu ukazuje, že státní suverenita není úplně nezbytným rámcem pro plnohodnotný rozvoj národní svébytnosti. Důkaz najdeme například v mnohonárodnostním Španělsku, jehož nešpanělské národy si od pádu Frankovy diktatury vydobyly skvělé podmínky pro svůj rozvoj a významné postavení; je třeba podotknout, že tempo jejich emancipace se zrychlilo po vstupu Španělska do Unie. I zde tendence spolupráce národů výrazně převážila nad konfrontačním přístupem a národní emancipaci doprovází vyhasínání separatistických snah.
Euronegativisté přehlížejí geopolitický rozměr problému. Nežijeme přece ve vzduchoprázdném prostoru, ale mezi gravitačními poli euroatlantického společenství a dočasně oslabeného svazku postsovětských zemí. Naše tradice, životní styl a také současné ekonomické vazby nás přirozeně táhnou na západ a naše začlenění do Unie by bylo přirozeným odrazem této skutečnosti. Není však pochyb o tom, že také druhá strana by nepohrdla našim začleněním do svého vlivového pole. Představa, že bychom mohli zůstat nezávislí na obou mocenských seskupeních a hrát roli jakéhosi mostu mezi nimi, je velmi naivní. Máme přece historickou zkušenost. Je to ovšem otázka naší volby: budeme-li se namáhat vhodným způsobem, někam se dostaneme a i cesta na Východ by mohla mít své klady. V obou případech budeme muset s výhodami začlenění přijmout i doprovázející špatné stránky. Euronegativisté by nám měli otevřeně říci, kam nás chtějí zavést a proč.
Euronegativisté dramatizují význam přechodného období, jímž mají projít noví členové Unie a barvitě je líčí jako akt národní potupy. O nic potupného však nejde. Ve skutečnosti úspěch evropské integrace je podmíněn dosažením pokud možno co nejvyšší vnitřní homogenity Unie po stránce životního stylu, kultury, práva a samozřejmě ekonomiky. Unie může fungovat, pokud mezi jejími členy nejsou křiklavé rozdíly. Začleňování nových zemí se proto vždy děje postupně. Před námi prošli přechodným obdobím Španělé, Portugalci a Řekové a při nejmenším to přežili ve zdraví. Kdysi jsme se podepsáním asociační dohody stali přidruženou zemí, nyní stojíme před dalším stupněm, jímž je vstup v podmínkách t.zv. druhořadého členství, za čas se staneme plnohodnotnými členy. Každý ze stupňů, které předcházejí plnohodnotnému členství, jednak potvrzuje dosaženou míru našeho přizpůsobení podmínkám Evropské unie, zejména však vytváří organizační a právní rámec pro působení nástrojů, které urychlí naše vyrovnávání na průměrnou úroveň Unie. Přijetí do Unie je jen právní akt, který potvrzuje, že jsme dosáhli určitého stupně rozvoje. Ve skutečnosti je začleňování do Unie dynamickým procesem, nikoli změnou stavu, ke které dojde přes noc. Vstup za podmínek t.zv. druhořadého členství je jen jedna ze zastávek na cestě.
Euronegativisté zejména nemohou občanům nabídnout jinou přijatelnou alternativu. O tom, že bychom mohli zůstat mimo jakákoli společenství ve světě, ovládaném nadnárodními monopoly, snad nikdo neuvažuje. Vyslovit otevřeně nabídku pohodlného spočinutí v měkkém náručí Putinovy carské říše se "pravicoví" euronegativisté přece jen stydí. Vymýšlejí si tedy jiné konstrukce, napodobující zvláštní vztahy Švýcarska k Unii, nebo nabízejí přímé napojení na USA.
Jenže přehlížejí, že Česká republika nemá takové zvláštní postavení ve světové ekonomice, jaké má Švýcarsko, s jehož výlučností se ráda vyrovnala jak Hitlerova Třetí říše, tak Spojenci a dnes Evropská unie, zatímco my jsme pro velmoci vždy byli a budeme úměrně našemu ekonomickému a lidskému potenciálu jen bezvýznamnou hračkou. A pokud se týče začlenění do sféry přímých zájmů USA, tam si nepovšimli, že nás do ní nikdo nezve. Ostatně pominout přirozené fungující ekonomické a ještě více kulturní vazby s Evropou a obcházet je přes USA by bylo totéž jako škrábat se na pravém uchu levou nohou.
Řekl bych, že v situaci, kdy naše přijetí do Unie je - doufejme - přede dveřmi a naše obyvatelstvo na ně zdaleka není připraveno, je každé intelektuální úsilí, ústící v produkování euronegativistických koncepcí a hledání alternativ k našemu začlenění do Unie jen neužitečným tříštění sil. Nevěřím v jeho užitečnost ani z hlediska možného zvýšení voličských sympatií. Sázka na konfrontační pojetí národa může vyjít snad u starší generace, mladým voličům bude asi spíše sympatičtější představa otevřené Evropy, po které se budou moci volně pohybovat s občanským průkazem a jednotnou měnou v kapse, potkávajíce všude své vrstevníky, vyznávající podobné životní návyky a názory, od nichž je určitě nebude oddělovat vědomí, že jejich dědové po sobě kdysi stříleli.
Plutonium na prodej
Nukleární pašování na vzestupu. Jak dlouho bude trvat než zkonstruují teroristi atomovou bombu?
Článek vyšel koncem května v časopise New Scientist. Přeložil Michal Škop.
Závod v nukleárním zbrojení zanechal světu děsivé dědictví: 3 miliony kilogramů plutonia a urania
vhodných pro výrobu atomové bomby. Terorista by na výrobu bomby potřeboval pouze několik kilogramů, takže by
se dalo předpokládat, že tento materiál bude uložen bezpečně pod zámkem a armády ho budou hlídat. Dalo by se to
předpokládat, ale tento předpoklad je mylný.
Radioaktivní materiál se ztrácí, hraniční kontroly skoro neexistují, monitorovací zařízení neexistuje a pašování
je častým jevem. Toto byl varující obraz na konferenci atomových odborníků ve Stockholmu na
začátku května, kterou uspořádal Mezinárodní úřad pro atomovou energii (IAEA), Interpol a
Světová celní organizace (World Customs Organization). Zdá se, že je jen otázka času, kdy teroristické skupiny
získají tento ničivý nástroj.
Teroristé ani nepotřebují získat dostatek jaderného mateiálu na zkonstruování atomové bomby, konstatuje Friedrich Steinhaeusler, fyzik ze
Salzburské univerzity v Rakousku. a bývalý člen Mezinárodní komise radiologické ochrany (International
Commision on Radiological Protection). Mohli by "poměrně lehko" ukrást radioaktivní izotopy z nechráněných
vědeckých a lékařských zařízení, smísit je s běžnými výbušninami a kontaminovat tak rozlehlé oblasti
nebo je jednoduše rozšířit prostřednictvím ventilace na letišti, v kancelářských budovách nebo nákupním středisku. "Takový
možný budoucí scénář předpokládá "low-tech" teror s masovým dopadem spíše než s velkou ničivostí," říká
Steinheusler.
Nicméně dnešní hlavní teroristické skupiny mohou chtít dosáhnout velké ničivosti. Mezi takové skupiny
se řadí Al-Qaida Osama bin Ladena v Afghánistánu, která bombardovala ambasády USA v Dar es Salaamu v Nairobi
v roce 1998 či japonský kult Aum Šinrikyo, který v roce 1995 vypustil sarin v tokijském metru. Existují svědectví, že
obě tyto skupiny se snažily dosáhnout "nuklearity" a podle amerického ministerstva vnitra existuje ne světě asi 130
teroristických skupin, které by mohly chtít získat jaderný materiál.
Pokud se rozhodne jakákoliv z těchto skupin zkonstruovat atomovou zbraň, konec studené války jim připravil
mnoho možností. Podle Stienhaeuslera až stovka zemí zřejmě vlastní radioaktivní materiál, který není schopna si
řádně ohlídat. V mnoha takovýchto zemích, často v bývalých sovětských republikách, vojáci kteří hlídají tento materiál,
jsou hladoví a nedostali po několik měsíců plat. A dlouhé úseky hranic těchto států jsou nehlídané a jak
Steinhaeusler podotýká, "nikdo nekontroluje, co máte v batohu". Steinheusler, který pracuje s kolegy na Stanfordské
univerzitě v Kalifornii, pravě dokončil studii atomové bezpečnosti v 11 typických zemích: USA, Číně, Německu,
Rakousku, Polsku, Rumunsku, Švýcarsku, Izraeli, Brazílii, Kazachstánu a Bangladéši.
Ukazuje velké nedostatky ve
schopnosti těchto zemí zjišťovat pašování nukleárního materiálu a vážný nedostatek řádně kvalifikovaného personálu,
materiálu a zdrojů. Žádná z těchto 11 zemí nemá monitorovací zařízení pokrývající bezbariérové hranice v
oblastech, kde je řídké osídlení, málo silnic či železnic.
Ačkoliv studie neukazuje na konkrétní země, konstatuje
že asi čtvrtina z nich nemá seznam zdrojů radioaktivního záření, které by se mohly "ztratit" z laboratoří nebo z
nemocnic. Polovina z nich ví o nelicencovaném radioaktivním materiálu a v takřka v každé třetí zemi byl za posledních 10 let nějaký radioaktivní
materiál z licencovaných míst ukraden.
Stainhaeuslerova studie byla na Stockholmské konferenci podpořena dalšími studiemi, které tam byly
prezentovány. Šlo například nové údaje z IAEA, že počet pokusů o pašování radioaktivního materiálu se
za posledních pět let zdvojnásobil (New Scientist, 12. května, str. 6).
Kolem 10 procent z 370 případů nezákonného obchodu, sledovaných od roku 1993 se týkalo plutonia nebo obohaceného uranu, šest z nich bylo zaznamenáno od dubna 1999 (2x Gruzie, Kyrgystán, Řecko, Lotyšsko, Bulharsko).
Analytici z IAEA uvádějí, že "ve většině případů bylo množství vysoce obohaceného uranu a plutonia malé v
porovnání s množstvím potřebným k atomovému výbuchu". Ale mohlo jít o vzorky většího
množství materiálu, který je na prodej.
Tak proč je tak málo pašeráku zadrženo? Jeden z důvodů je ten, že většina monitorovacích zařízení na hranicích
jednoduše nefunguje - podle výzkumu Rakouského výzkumného centra v Seibersdorfu pro IAEA. Ze 14 instalovaných
systémů jich 12 neuspělo při zjišťování minimální míry radiace z plutonia vhodného na výrobu zbraní. 11 z
24 přenosných monitorovacích zařízení selhalo anebo nemohlo být uvedeno ve zkušební provoz.
Jiná studie - Švédského inspektorátu pro atomovou energii - zjistila "nedostatky v mnoha národních systémech
pro boj proti protizákonnému obchodu" - šlo o nedostatečnou legislativu, špatnou regulaci, nejasné rozdělení
zodpovědnosti a "nedostatek vhodného a moderního zařízení na monitoring a detekci".
Americké ministerstvo obrany zkoušelo zlepšit situaci čtyřletým programem na vyškolení a materiální
zabezpečení 17 zemí Východní Evropy. Ovšem výsledky nejsou zdaleka uspokojivé. "Některé země nedokázaly
přijmout cíle programu dostatečně vážně", říká Harlan Strauss z MO.
Rusko je epicentrem problémů s pašováním nukleárního materiálu a USA uvolnily 2,2 miliardy USD na
program zaměřený na to, aby nukleární materiál tam skladovaný, byl pašerákům nedostupný. Ovšem zpráva US General
Accounting Office z února popisuje, že bylo plně zabezpečeno pouze 14 procent z 603 ruských tun materiálu vhodného k výrobě zbraní.
Norští vědci tento program kritizují, neboť se nezdařilo zabezpečit 120 000 úložišť vyhořelého paliva z ruských ponorek
a ledoborců.
Vyhořelé palivo je často považováno za nedostupné pro pašeráky, neboť je příliš radioaktivní, aby se s ním dalo
bezpečně zacházet. Ovšem nové výzkumy Norského úřadu pro radiační bezpečnost (Radiation Protection Authority)
docházejí k tomu, že již po 30 letech radioaktivita poklesne natolik, aby teroristé byli schopni získat obohacený
uran a plutonium. Přes tato rizika oznámila Bushova vláda, že zamýšlí omezit tento program.
Steinhaeusler je přesvědčen, že vyhořelé palivo z civilních reaktorů může být také nebezpečné. Již nyní existuje 1000 tun
plutonia z komerčních elektráren a nedávno odtajněné americké dokumenty ukazují, že je lze také použít na výrobu
bomb. Národní laboratoř v New Alamos v Novém Mexiku dokonce již potvrdila, že je potřeba jen "relativně nízká úroveň
znalostí" k přetvoření americia a neptunia - také z vyhořelého paliva - na atomovou bombu.
Atomové úřady začínají požadovat akci. Švédský inspektorát pro atomovou energii chce, aby IAEA ustavila
skupinu pro boj s pašeráctvím. A experti zasedali na konci května ve Vídni k diskusím plánům na posílení Konvence
o fyzické ochraně nukleárního materiálu.
Jiní požadují přímější akce. Phil Williams, specialista na mezinárodní bezpečnost z Univerzity v Pittsburghu, si
myslí, že policejní síly by měly začít pašeráky chytat. Více jak 40 operací v šesti zemích zadrželo řadu pašeráků docela úspěšně, konstatuje.
Alex Schmid, vedoucí Oddělení prevence terorismu Spojených národů, varuje, že pokud došlo k rozšíření
technologií na výrobu atomových zbraní do takových zemí jako je Indie, Pákistán či Izrael, tak přes veškerou snahu
hlavních mocností je asi omezit jejich rozšíření mezi teroristické skupiny. Zdůrazňuje, že "čas nemusí být na naší
straně".
