Deset let po revoluci: lidé, peníze, politika - kdo to změní?
Měl jsem sen. V porevolučním kvasu jsem byl zvolen ministrem. To není, jak víme, v naší zemi nic neobvyklého, že se do čela důležitých resortů dostanou lidé, kteří do včerejška neměli o existenci daného ministerstva a jeho fungování ani tušení. (pro vnímavé žáky do hodin dějepisu můžeme uvést jména Baudyš, Müller, Ruml, Rubáš, Lobkowicz, Pilip, Gross aj.).
Byl jsem jmenován ministrem obrany a uveden do úřadu se všemi náležitostmi a požitky. První týden jsem se radoval a opájel slastným pocitem zajištěného příjmu a života na náklady státu, jako moji předchůdci. Další etapou byly inspekční cesty do míst, kde jsem sloužil v rámci své dvouleté povinné základní prezenční služby. Nyní se však vracel místo vojína ministr. Je to sladký a příliš silný zážitek, který umožňuje politika obyčejným smrtelníkům. Mnozí politici se tohoto pokušení již nedovedou zbavit celý život. Na mnoha místech jsem však ve své funkci prožil první zklamání. Pozemky a budovy posádek a útvarů, (jejichž standarty jsem musel pod hrozbou vězení a omezování svobody 720 dnů hlídat před civilisty a imperialisty) se přeměnily v ráje civilistů a poskytovaly zázemí k podnikání kapitalistů-imperialistů, o kterých nás tenkrát učili vojáci z povolání, mnozí z těch, které jsem potkával v budovách ministerstva po svém jmenování. Jak se tito lidé vyrovnali se změnami po revoluci je obdivuhodné.
Jak to asi všechno proběhlo? Kam se podělo vybavení zrušených útvarů, výzbroj a výstroj (odborně-strůj) jsem netušil. „Vždyť jsem ministr“, napadlo mě. „Nechám vše zjistit! Jsem nejvyšší! Kdo by mě mohl zabránit udělat kompletní prověrku hospodaření a nakládání s finančními prostředky daňových poplatníků“. (dříve pracujícího lidu pozn. autora)
Z lidí, kteří mě v novém úřadě obklopovali, jsem z těch nejméně servilních jmenoval tým vyšetřovatelů. Vybavil jsem je potřebnými pravomocemi a předal písemné podněty k prošetření.
Po této namáhavé, energické a odvážné práci jsem se zavřel ve své velké pracovně. Sekretářce jsem sdělil, že nechci být rušen. Na chodbě se vedle mých dveří rozsvítil červený nápis NEVSTUPOVAT. Ponořil jsem se do hlubokých úvah, kterými jsem se často zabýval jako obyčejný občan. Jenže nyní jsem MINISTR obrany. (Minister of Defence - jsme přece v NATO).
Rozpočet státu je deficitní. Není naděje na rychlé oživení. Je třeba šetřit. Vláda si vládne. Politici politikaří. Začal jsem uvažovat jako zodpovědný člen kabinetu a šéf resortu. Nejsou prostředky na výcvik vojáků, chybí finance na modernizaci armády, letadla, tanky. V hlavě mi zní slova mých předchůdců a informovaných novinářů.
„Jak rozetnout bludný kruh. Jak pomoci své zemi. Čím jí učinit zajímavou pro investice vyspělejšího západu? Jak ji lépe připravit na vstup do Evropské unie? Musím přece najít řešení, když jsem nyní v tak vysoké funkci. Stát mě vytvořil slušné podmínky. Nesmím zklamat“.
Cítím stoupající tlak na svou osobu a postavení. Tu najednou se z ničeho nic objeví myšlenka, jak to myšlenky zpravidla dělávají. Pouč se z historie. Ano. Poučení najdeme v minulosti - historia magistra vitae - Historie matka moudrosti.
Co vymyslel můj předchůdce. Na čem pracoval? Otvírám postupně šuplíky ministerského pracovního stolu. Nikde nic. Prázdno. Začínám tedy na zelené louce.
Mým očím však neujde hluboká rýha v tvrdém dřevě na boku zásuvek. Směřuje dolů. Stopa po kulce? Jsem v domě plném vojáků. Pistole, kulomety, munice to je to s čím se tady zachází, napadlo mě. Ne. Na konci rýhy je tlačítko. Neodolám a stisknu je. „Jsem přece ministr. Kdo mi tady může něco říci“, dodám si odvahy. Ozvalo se klapnutí. Zpod horní desky mě do klína z tajné schránky vypadla krabička. Zapečetěná. Prohlížím si ji. Stejná pečeť jakou jsem dostal k dispozici při nástupu do funkce. Tedy rozpečeťuji. Uvnitř je klíč s visačkou. Čtu: „Trezor pod obrazem, kód 12548 256 ABC, oprávnění-pouze ministr a náčelník štábu“. Rozhlížím se. V místnosti je jediný velký obraz. Jednám, jako bych zde pracoval léta. Jdu rázně přes celou místnost, uchopím rám a otevřu jej jako okno. Ve zdi zabudovaný trezor ZIKA & SYN Žižkov 1928. Otočný mechanismus nastavím podle instrukcí. Pak zasunu klíč, otočím a ozve se tiché klapnutí. Těžké dveře se na závěsech dobře namazaných zbrojním olejem neslyšně otevřou. Ovane mě vůně starých archivních dokumentů smíšená s odérem listů vytištěných v nedávné době.
Tady to je - historie. Nejstarší dole. Pergameny, pečetě - jistě doklady o moudrosti našich předků. Nad nimi ruční papír, dále již první razítka, vodotisky, podpisy. Latina, staročeština, němčina, maďarština, polština, francouzština , angličtina, němčina, ruština, čeština, opět ruština, čeština, a opět němčina a angličtina - ale to je již NATO.
Beru svazek za svazkem a hledám informace, které by mě napověděly, jak vyřešit dnešní zapeklitou situaci resortu. Pročítám jednotlivé kolonky.
Odvody rekrutů, válečné daně, konfiskace koňských potahů, neplnění vojenských dodávek, výplaty žoldnéřských vojsk, zastavování českých měst do rukou cizinců za půjčky na válečnou výrobu, částky za vydržování vojsk za třicetileté války, peníze na pluky podporující rekatolizaci země, výdaje na války armád Rakousko-Uherska.
Rok 1914 další sumy spolkla I.světová válka. Žádné řešení, další částky ze státního rozpočtu na výzbroj čs. armády první republiky, 1935 uvolnění dalších milionů na budování pohraničních opevnění v předvečer II.světové války. Některé položky byly propláceny firmám, ještě po skončení II.světové války v letech 1946-47. Promarněné investice.
Spisy jsou jako učebnice dějepisu. Vidím však pouze samé výdaje. Žádný přínos, žádný zisk. Miliony zlatých, miliardy korun proměněné ve střelný prach, granáty, děla. Zbyla prázdná státní pokladna, zničená země, zbídačelí lidé.
Jako v transu přecházím do vyšší police s čerstvějšími papíry. Snad tady najdu co hledám. Zmoudření lidí, uplatnění zdravého rozumu, prosazení takových opatření, která promění příjmy do státního rozpočtu na lidem prospěšné investice. Posílí stát a upevní jeho prestiž v očích jeho občanů.
Beru nové svazky. Nevěřím vlastním očím. Od roku 1948 nové výdaje na vybudování, vyzbrojení a platy Lidové armády, státní bezpečnosti a lidových milicí. Platy pro konfidenty. Sumy na platy soudců a příslušníků STB v politických procesech.Výdaje na zabezpečení státní hranice, pro vojska pohraniční stáže. Peníze na vybudování obrovských výcvikových prostorů. Šedesátá léta obsahují sumy na výstavbu ubytování pro ruská vojska dočasně rozmístěná na území ČSSR, výstavba patrových podzemních továren ťažkého strojárstva na Slovensku. Obrovské výdaje na spojenecká cvičení, testování nových zbraní. Miliony, miliardy za munici, tanky, děla, letadla, samopaly, naftu, benzín. Výdaje na provoz desítek kasáren, strava pro 200 tisíc vojáků lidové armády ročně. Soudní výlohy na procesy s odpírači vojenské služby.
Cítím jak slábnu a přestávám věřit, že najdu cestu ze začarovaného kruhu. Když si uvědomuji celkovou výši finančních prostředků, které mi tady pod rukama poskytly historické listiny, dostávám závrať.
Mohli se postavit nemocnice, školy, sportoviště, kvalitní silnice, každé město a vesnice mohlo mít vodovod, kanalizaci, čističku odpadních vod. Studenti mohli zdarma studovat na zahraničních universitách, mohli jsme mít již dávno vše čeho se nám nyní nedostává. Všechno, všechno mohlo již být postaveno, opraveno, udržováno a ještě by zbylo na další potřebné věci. Promrhalo se tisíce miliard, promrhala se lidská práce, důvěra a naděje v lepší budoucnost.
Po chvíli jsem se vzchopil a dodal si odvahy k prozkoumání horní police. Co jsem nalezl? Výstavba atomových krytů pro členy ÚV KSĆ, vládu, zaměstnance ministerstev. Výdaje na výstavbu odpalovacích zařízení pro rakety středního doletu s jadernými hlavicemi. Miliony na odmořovací zařízení, filtrace. Miliony na vybudování skladů potravin a nákup válečného materiálu. Nové tanky, obrněné transportéry, letadla, tanky, děla, munici. Odměny pro generály a štáb. Sumy zasílané na konta do zahraničí pro podporu zemí socialistického tábora. Sumy na výcvik instruktorů spřátelených armád. Výdaje. Výdaje. Výdaje. Samé výdaje. Žádný přínos, žádný zisk. Miliony a miliardy korun proměněné v neužitečné věci, které nikdy nic nevyřešily.
Pozbyl jsem veškeré naděje, že v historických dokumentech o činnosti ministerstva najdu klíč k řešení budoucnosti. Malá jiskérka však ještě doutnala. Nejmenší složka nejčerstvějších dokumentů úplně nahoře v trezoru. „Mám nebo nemám?“ Chvíle zaváhání. „Musím, pro klidné svědomí nesmím vynechat žádnou možnost!“. Vtáhl jsem desky na stůl a otevřel je. Samé nové listiny, čerstvá data, podpisy nedávných a současných pracovníků resortu. Vůně toneru z laserové tiskárny. Moje poslední naděje. Začínám číst. Listiny jsou datovány od roku 1990.
Rušení posádek. Omezování počtu vojáků. Redukce vojáků z povolání. Nevěřím vlastním očím. Tak přece se našla cesta. Konečně na to přišli.
Se zaujetím pokračuji ve čtení ale dále vidím opět finanční ztráty po ukradených náhradních dílech, protiatomové kryty se financují obrovskými částkami ještě v roce 1993, aby se vzápětí staly atrakcí pro turisty. Prázdné bedny v zapečetěném muničním skladě, demontovaná letadla v hangárech pohotovostní letky, soukromé firmy bojují o státní zakázky, peníze vydané na modernizace tanků, výběrová řízení na dodávky padáků a zpronevěřené miliony, podvody v dodávkách jídla vojáky, zmanipulovaná výběrová řízení, ztráty dalších milionů.
Podvody, korupce, nedořešené případy, problémy s náhradní civilní službou. A další a další důkazy, že úsvit na cestě k lepší budoucnosti se opět zatemnil a vrátil se na cestu výdajů a mrhání peněz.
Znechuceně jsem zaklapl desky a sesunul se do křesla. Zalil mě pocit malosti a trudnomyslnosti. O čem vypovídají všechny tyto údaje? Co pozitivního vzešlo z těch utracených miliard za ta léta? Co dobrého tyto peníze odebrané našim předkům přinesly budoucím generacím?
Nic ! Zhola nic ! A to je hledané poučení !
Zbrojení za Rakouska -Uherska nezabránilo I.světové válce. Vybudování armády 1.republiky, její vyzbrojení a budování betonového opevnění na našich hranicích neochránilo náš lid před 2.světovou válkou. Zatarasení hranic ostnatým drátem,vydržování ozbrojených složek komunistické moci, živení cizích armád, stavby jaderných zařízení a podzemních bunkrů nepřineslo našim lidem žádný blahobyt v éře komunismu. Neochota k razantním změnám ve fungování státní moci a byrokracie po změnách v roce 1989 stála a stojí v cestě k hospodárnému a efektivnímu využití státních prostředků.
To je můj závěr ze zkoumání dokumentů v trezoru. „Tak to dnes vypadá i v zákulisí mého resortu. A já jsme za to zodpovědný! Nebo nejsem? Jak je to u nás se zodpovědností vedoucích pracovníků? Asi jsem se stal ministrem omylem. Já si to přiznám“. Několik minut se snažím uklidnit.
Po chvíli ticha a prázdna v duši i v mozku se objevil znenadání, tak jak to myšlenky dělají, spásný nápad. Řešení. A je to tady. Mám to! Než odejdu na vlastní žádost, vydám první a poslední závazný rozkaz ministra obrany č.1.:
rozpustím armádu
zruším útvary
pozemky a budovy útvarů převedu obcím
plochy výcvikových prostorů doporučím vládě změnit zákonem na národní parky a chráněná území
vzdělavatelné vojáky přeškolím na boj proti organizovanému zločinu, posílím jednotky rychlého nasazení a policie
vojáky základní služby propustím do civilu
ušetřený rozpočet ministerstva převedu na resort školství
Pro zasedání vlády připravím materiály, jak vyhlásit nový statut naší republiky. Nestaneme se neutrální zemí, ale aktivní zemí.
Staneme se univerzitním studijním státem.
Konečně najdeme pro svou komplikovanou polohu v Evropě odpovídají uplatnění. Veškeré nevyužité a chátrající kulturní památky se přemění na university, školy, knihovny, archivy. Za jeden nenakoupený tank nebo letadlo v řádech stamilionů bude opraven a do užívání předán jeden historický nebo nový objekt.
České firmy budou mít dostatek práce.
Nikdo na světě nemá tak bohaté archivy a zkušenosti se střídání státních zřízení a politických uskupení, jako my. Otevřeme je světu. Odtajníme všechny archivy, aby všichni viděli co tu dělo a mohli se poučit.
Peníze nebudeme dávat na armádu a zbrojení a nové zbraně. Tudy cesta nevede.
vždy se někdo proti nám spojí a bude opět ve výhodě. my musíme ostatní přesvědčit, že tím nic nezískají, ale ztratí.
Nabídneme světu náš státní prostor pro vzdělávání a výuku tolerance, kterou si musíme s ostatními národy také již konečně osvojit.
Pln energie a nalezené České myšlenky, která je dobrá a spásná pro středoevropský prostor jsem dal pokyn sekretářce, aby svolala mimořádnou poradu štábu.
Přišli všichni. Sebevědomí, zkušení, disciplinovaní reci, výkvět naší armády. Sem tam to bříško, nu nikdo nejsme akorát. Přišli dychtiví na první poradu s novým nadřízeným. Bylo z nich cítit odhodlání navrhovat a prosazovat své požadavky. Měli na mysli blaho armády, vojáků z povolání, tužší tanky, rychlejší letadla, rychlopalnější samopaly.
Chtěli prosadit to, o čem mě materiály v trezoru přesvědčily, že je stát nepotřebuje. Oni to nevěděli, nikdo jim to nikdy neřekl.
Porada byla zahájena. Mluvil jsem jasně, zřetelně, po vojensku. Předkládal jsem argumenty z trezoru. Byl jsem výmluvný, přesvědčivý, sebejistý.
Porada se protáhla. Šum v místnosti rostl. Občas někdo vykřikl. „Stateční vojáci“pomyslel jsem si. Není to pro ně lehké, ale pochopili. Jejich mluvčí si vyžádal čas na prozkoumání materiálů a konzultaci se svými poradci.
Souhlasil jsem. „Za dvě hodiny zde. Rozchod“. Zavelel jsem. Zvedli se jako jeden muž. Disciplína musí být. Osiřel jsem. Zalil mě pocit z dobře vykonané práce. Ryzí, čistý pocit, který dodává sílu a pocit štěstí. Posadil jsem se do křesla a přemohla mě únava.
Probudil mě pach erárního prádla. Tma. Hluk mnoha kroků. Slyšel jsem, ale neviděl. Čeština němčina, ruština, angličtina, francouzština. Nemohl jsem se hýbat. Drželi mě.
„Sundejte mu pytel“slyšel jsem ve své blízkosti a vzápětí mě oslepilo světlo. Místnost byla plná lidí. Neznámí lidé. Členové štábu mezi nimi nebyli. Trezor byl prázdný. Promluvil muž nalevo ode mne. „Jsme poradci ministerstva obrany a generálního štábu. Jsme vaši poradci“.
„Způsob Vašeho jednání si vyprošuji. Jsem ministr“pronesl jsem. Postřehl jsem v jeho tváři mírný úšklebek.
„Vaše vize jsou nepřijatelné“ sdělil suše tento muž. „Hájíme zájmy mnoha skupin a Vy jste své rozkazy z nikým z nás předem nekonzultoval“ pokračoval.
„Nejsem povinen konzultovat s vámi svá nařízení. Kde jsou členové štábu?“přerušil jsem ho. „Jednat budete s námi“ neústupně oponoval neznámý muž.
Zvedl jsem se z křesla a vykročil ke dveřím. Nikdo neustoupil. Byl jsem sám. „Mnichov“ blesklo mi hlavou. Musím mezi lidi. Mezi své lidi. Pod naléhavostí této myšlenky, jsem se pokusil rozrazit stojící a prodrat se ven. Několik silných rukou mě strhlo zpět do křesla Cítil jsem zradu a manipulaci se zájmy státu a nakládání se stáním rozpočtem. Neurvalým pohybem mě přidusili v křesle. Cítil jsem nepříjemný pach. Bezvládně jsem klesl a krátce snad ztratil vědomí....
… nevím za jak dlouho jsem se probral. Drželi mě na obličeji erární polštář. Bylo mi dusno. V hlavě nabývala obřích rozměrů jediná myšlenka, která vytěsnila všechno ostatní: ženu, děti, zdraví, poctivost, pravdomluvnost, neúplatnost …vzdej to! Nebuď ministr! Ten nevládne! To ti kolem. Šedí v pozadí. Domlouvají se, intrikují, určují směr, vydělávají, jsou slizcí a neuchopitelní, strach a špatné svědomí je drží pohromadě. Vzdej to - je jich víc! Jsi sám. Dosadí si nového ministra. Mohl bys dostat tučné odstupné (již je mi jasná jeho funkce, nestihl jsem ho zrušit, nebo mi nebylo dovoleno jej zrušit?)
Docházel mi dech, potil jsem se a cítil jsem, že oni to vědí. Nedělali to poprvé. Tak tedy teď nebo nikdy. Zacloumal jsem celým tělem, abych jim oznámil, že chci promluvit. Polštář zmizel. Zalapal jsem po dechu. Vzduch! Nová síla! Odvahu! Pro pravdu se Jan Hus dal také raději upálit. Napjatá chvíle. Chvíle pravdy! Hlavou mě táhla minulost s letopočty - upálen 1415. Katolíci ani za 586 let nepřiznali vraždu a fungují dál a papež obklopen rádci, kardinály - je na tom možná podobně jako já teď, blesklo mi hlavou. Přesto neustoupím. Někdo se tomu musí postavit! Budu to já. Nevzdám se. Vyčistím ten Augiášův chlév. Před nejzávažnějším rozhodnutím v životě jsem se zhluboka nadechl a …
probudil jsem se!!!
Zaplavil mě pocit úlevy a vzápětí viny a zklamání. Proč jsem se probudil?
Proč jsem to nemohl dodělat?
Kdo to dodělá?
