Velká Británie
Sdělovací prostředky jsou infikovány soukromou, tajnou manipulativní agendou
"Tajná agenda sdělovacích prostředků - politická, diplomatická a komerční - je dnes daleko složitější a potenciálně daleko nebezpečnější, a proto je daleko více zapotřebí ji odhalovat - než politická agenda, na niž jsme byli zvyklí v době studené války."
Tento komentář Peregrina Worsthorna vyšel včera v deníku Guardian. Peregrine Worsthorne je nestor britského novinářství: býval šéfredaktorem konzervativního deníku Daily Telegraph, pak v něm míval dlouho vlastní, pravidelný, často velmi kontroverzní a velmi inteligentní sloupek. Shrnujeme.
Ze všech relativně nedávných novot v britském tisku jsou mediální přílohy, která má v současnosti snad každý titul - nejzjevněji naprosto bezcenné, nejen proto, že autoři článků v těchto přílohách musejí minimalizovat zlořády, k nimž dochází v jejich vlastních novinách, ale také proto, že jsou zatíženi těžkým břemenem: musejí zveličovat zlořády, k nimž dochází ve všech konkurenčních novinách.
Dalo by se argumentovat, že je to lepší než dřívější drzý novinářský zvyk, kdy jeden novinář jiného nikdy nekritizoval, ale zlepšení je jen naprosto okrajového významu, neboť totiž existence takto otevřeně zaujatých, sebepropagačních a samou svou podstatou podezřelých mediálních příloh i v nejkvalitnějších seriózních novinách způsobuje, že pak čtenář začne pochybovat o objektivitě i všech ostatních částí novin.
I prestižní [konzervativní týdeník, pozn. JČ] Spectator je nyní kontaminován zvlášť podezřelým mediálním sloupkem, který je tím víc neomluvitelný, čím víc je zábavný. Protože to odporuje zdravému rozumu, že by jeho notoricky panovačný, majetnický a žárlivý majitel Conrad Black dovolil jeho autorovi útočit na groteskně zaujatý protievropský postoj deníku Daily Telegraph, který je také vlastnictvím Conrada Blacka a o to méně by jistě Black svému autorovi dovolil, aby čtenáře informoval, o co objektivnější jsou články o Evropě v Murdochových Timesech, které jsou hlavním soupeřem Daily Telegraphu.
Není to ani otázka mediálních komentátorů, kteří nadržují vlastním novinám a konkurenci dávají rány pod pás, protože už to samo by znamenalo, že projevují určitou míru autentičnosti, kterou prostě většinou nemají. Ano, tenhle nový žánr žurnalismu o žurnalismu je od začátku až do konce stínovým boxem. Výsledky zápasů jsou předem dohodnuté.
Souboje mezi jednotlivými tituly jsou sice povoleny, protože je to zábavné, ale tato vzájemná bojechtivost je vždycky zastavena daleko dřív, než by se někdo odvážil odhodlat ke skutečně smrtelné ráně.
Ale někdo by to udělat měl. Protože podezřívám, že tajná agenda sdělovacích prostředků - politická, diplomatická a komerční - je dnes daleko složitější a potenciálně daleko nebezpečnější, a proto je daleko více zapotřebí ji odhalovat - než politická agenda, na niž jsme byli zvyklí v době studené války. Tehdy to bylo všechno relativně otevřené. Dalo se spoléhat na to, že téměř všechny sdělovací prostředky do větší či menší míry, s větší či menší mírou entuziasmu informovaly a komentovaly události ze základního postoje, který byl proamerický a antikomunistický. Bezpochyby měly jednotlivé noviny i tehdy svou skrytou agendu: sympatie vůči socialismu na levici a hysterii studené války na pravici. Ale žádná skrytá agenda - majitele, šéfredaktora či komerční - nenabyla nikdy tak obrovského významu, jaký měla celková ideologická nutnost vyhrát studenou válku. V tomto smyslu čtenář věděl, kde stojí.
Ale dnes už neexistuje ani tato jistota. Pravicový tisk, který většinou vlastní dva Severoameričani, je i nadále tak nekriticky proamerický jako v dobách studené války. Ale zatímco jsme tehdy věděli, že jejich motivy jsou úctyhodné, slušné a vlastenecké, teď už takovou jistotu mít nemůžeme.
Vezměme například jejich reakci na nový americký projekt raketové obrany a jejich redakční podporu a sympatizující články ve prospěch prezidenta Bushe. Velmi pochybuji, že tento postoj zaujaly tyto listy na základě strategických a vojenských argumentů. Zřejmě do toho zasahuje i nejrůznější agenda vojensko-průmyslových podniků, tak, jak tato podnikatelská agenda zcela zjevně ovlivňuje způsob, jímž deník Times píše o Číně a o Dálném Východě.
Samozřejmě, radikální části tisku, v čele s deníkem Guardian, se snaží tuto skrytou agendu odhalovat. Ale v tom je právě velký háček. Neboť čtenáři pravicového tisku (listu Daily Mail, Daily Telegraphu i Timesů), kteří stále tvoří drtivou většinu britské politické třídy, jsou přesvědčeni, že nemusejí věnovat žádnou pozornost brilantním levicovým odhalovačům skandálů a korupce, jako jsou John Pilger, Christopher Hitchens a Francis Wheen, protože jsou tito lidé vinni tím, že se snažili obvinit například Henryho Kissingera z válečných zločinů, atd., kritizovali i v době studené války, kdy byla taková kritika zjevně nezodpovědná.
Takže ona nesmírně důležitá práce, totiž odpovědně zjišťovat, co mají Spojené státy za lubem, má-li být považována za důvěryhodnou, musí být prováděna pravicovým tiskem, zejména listem Daily Telegraph, který míval svého času celosvětově dobrou pověst, že tiskne objektivní zpravodajství.
Nyní je bohužel už jediným mainstreamovým listem, vycházejícím v angličtině, který má důvěru liberálů i konzervativců New York Times, který zůstává v rukou staré novinářské dynastie, která má stále pověst, že provozuje žurnalismus veřejné služby.
