Britské listy


čtvrtek 10. května

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby Sudetské dialogy:
  • Němci i Češi jsou v postojích k sudetoněmeckému problému obětí falešných stereotypů (Martin D. Brown, Eva Hahnová) Začátek britské předvolební kampaně:
  • Kázání z evangelia svatého Tonyho (Guardian)
  • O co jde v nadcházejících britských všeobecných volbách? (Independent) Velká Británie:
  • Sdělovací prostředky jsou infikovány soukromou, tajnou manipulativní agendou Česká republika:
  • Noviny neslouží lidem (Radek Bubeník) Jak vyřešit problémy české armády:
  • Deset let po revoluci: lidé, peníze, politika - kdo to změní? (Jaroslav Střeštík) Zahraničí:
  • Otazníky nad Afghanistánem (Jan Kovařík) Naivní pacifismus Jana Čulíka:
  • Kdybychom neprodávali zbraně diktátorským režimům, bude jim je prodávat někdo jiný (Jaroslav Bárta)

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Britské listy oslovují ty, kteří v České republice rozhodují. Britské listy talks to decision makers in the Czech Republic.

  • Britské listy vycházejí v Praze, v České republice. Vydává je stejnojmenné občanské sdružení se sídlem Slezská 56, 120 00 Praha 2 (IČO: 26519887). Britské listy is published in Prague, the Czech Republic, by the Britské Listy Association. ISSN 1213-1792.

  • Stanovy občanského sdružení jsou zde.

  • Šéfredaktorem je Jan Čulík (325 Kilmarnock Road, Glasgow G43 2DS, U.K.), značka JČ, stálý pražský redakční tým tvoří Tomáš Pecina (TP) a Štěpán Kotrba (koš, šok, ŠK). E-mailová adresa redakce je zde.

  • Britské listy vycházejí na serveru Internet Servisu.

  • Tady je minulé vydání Britských listů.

  • Use it or lose it. Chcete-li si deník udržet, inzerujte na  jeho stránkách. Zde je náš ceník i další informace.

    Co je nového v České republice

    Aktualizace, čtvrtek 14.00:

    Policie České republiky
    Místní oddělení Vršovice
    Přípotoční 300
    101 33 Praha 10

    V Praze dne 10. května 2001

    Věc: Stížnost

    Vážení,

    obdržel jsem předvolání k podání vysvětlení č. j. OR10-148/M01-TČ-2001 na Místní oddělení PČR v Praze 10, na němž se předmět vysvětlení specifikuje jako "úřední jednání, kritika zásahu měst. policie u Ladronky zveřejněná v Britských listech" (viz příloha).

    Pokud je mi známo, režim, kde novináři chodí na policii, aby vysvětlili své kritické články, se nazývá diktatura. V demokratickém státě je takový postup nemyslitelný a je třeba ho kvali­fi­ko­vat jako překročení pravomoci daného Policii ČR zákonem č. 283/1991 Sb. a zej­mé­­na jako závažný zásah do ústavním pořádkem zaručeného práva na svobodu projevu (čl. 17 Lis­tiny základ­ních práv a svobod, č. 2/1993 Sb.).

    Na postup nprap. Kričfalušiho podávám proto stížnost a žádám, aby toto podání bylo i s pří­lo­hou postoupeno odboru stížností Policie ČR.

    Dále tímto podávám trestní oznámení na neznámého pachatele a žádám, aby k tomu příslušné orgá­­ny (tj. Inspekce MV) prošetřily, zda postupem Místního oddělení PČR v Praze 10 nebyla naplněna rovněž skutková podstata trestného činu zneužívání pravo­moci veřej­ného činitele podle § 158 trestního zákona.

    Tomáš Pecina
    novinář

    (Se žádostí o intervenci se Tomáš Pecina obrátil na Český helsinský výbor, českou pobočku Amnesty International a na Kancelář prezidenta republiky).

  • Kde končí svoboda slova. Kritika policejního zásahu je nyní v České republice trestným činem. Jak vyplývá z předvolání, které Tomáš Pecina včera obdržel, policie rekvalifikovala trestný čin, jehož se měl dopustit v souvislosti s vyklizením statku Ladronka, z "pomluvy" na "kritiku policejního zásahu". --- Aby policie v demokratické společnosti kohokoli vyšetřovala pro kritiku, je samozřejmě nemyslitelné, a Tomáš Pecina se proto ve své kauze, která nabývá stále silnější rysy politické perzekuce (jejímž iniciátorem, jak máme potvrzeno z věrohodných zdrojů, jsou špičky pražské ODS), obrátí se žádostí o pomoc na české i mezinárodní instituce zabývající se ochranou lidských práv. (TP)

  • Otázky, jaké je možno dávat politikům. Včera jsem poskytl krátký rozhovor Radiožurnálu o předvolební situaci v Británii a přitom jsem několik minut předtím poslouchal v telefonu předchozí rozhovor s Janem Kavanem o vyjednávání s Evropskou unií. Aniž bych chtěl být hyperkritický, zaujala mě poslední otázka, kterou reportérka Kavanovi dala (cituji po paměti): "Je podle vašeho názoru vaše vyjednávání úspěšné?" - To je přece dotaz, který reportér NIKDY nemůže žádnému politikovi dát, neboť mu tím dává otevřený prostor k sebereklamě. Dovedete si snad představit, že by na to politik odpověděl: "Ne, naše vyjednávání je strašně neúspěšné..."? Proto nemá taková otázka komunikační hodnotu - jen politikovi umožňuje manipulovat posluchače ve svůj prospěch. - Druhou drobností je to, že by asi veřejnoprávní novináři měli od zpracovávaného tématu udržovat odstup a neměli by hovořit o našich vyjednávacích postojích, o našich problémech, ale objektivněji o postojích českých. Před lety došlo v této věci v době války o Falklandské ostrovy ke konfliktu mezi BBC a premiérkou Margaret Thatcherovou. Ta požadovala, aby BBC ve zprávách emocionálně hovořila o našich vojácích, o naší armádě, když ve válce nasazují za Británii životy. BBC to odmítla jako nepřípustný subjektivní postoj a dál, po zbytek války, referovala nestranně o postavení britskýchargentinských vojsk. (JČ)

    Poznámka TP: Můj zážitek s Českým rozhlasem je starý dva týdny. Dáma z anglické sekce ČRo (Radio Prague), kde jsem až dosud - na rozdíl od českých okruhů - neměl zákaz, mi zavolala na mobil a chtěla natočit můj názor na aféru kolem zrušeného Zbořilova semináře. Jakmile jsem řekl, že přístup vedení fakulty považuji za jezuitismus, vycházející z představy, že určité myšlenky mohou být nakažlivé, redaktorka o můj názor okamžitě ztratila zájem. Český rozhlas má bigotnost a pochlebování "oficiálním názorům" jaksi v genech, ještě z dob totality - málokde jsem se setkal s tak pokryteckými, omezenými a úzkoprsými (i když po profesionální stránce ne zcela špatnými) novináři. (TP)

  • Vražedný vojenský veletrh v Brně. Ve dnech 9. - 11. května se v Brně znovu koná mezinárodní zbrojařský veletrh IDET 2001. Účastní se ho celá řada firem, i českých, které prokazatelně prodávají zbraně či donucovací nástroje vražedným a násilným režimům po celém světě. Zde přinášíme přesný přehled toho, co kdy jaká zbrojařská firma, přítomná nyní v Brně, prodala kterému násilnému režimu. Dokumentaci, kterou připravili Nesehnutí, doporučujeme vaší pozornosti, avšak varování: je to čtení, nad nímž se zvedá žaludek. - Domníval jsem se, že po neblahé zkušenosti s útlakem totalitního režimu se po pádu komunismu stane Česká republika zemí, která na to nezapomene a bude tedy jménem lidí, dosud dnes trpících útlakem, hájit lidská práva. No, nestalo se... Namísto toho ČR organizuje veletrhy, kde se prodávají zbraně právě na útlak a na zabíjení nešťastných, nevinných lidí. (Nás to nakonec nemusí zajímat, nejsou to Češi...) (JČ)

    - Citujeme namátkou z dokumentu skupiny Nesehnutí:

    V krvavé občanské válce na Srí Lance bylo od roku 1983 zabito 70 000 osob, 800 000 civilistů uprchlo ze svých domovů a 600 000 osob se uchýlilo do zahraničí. Komise OSN dokumentují případy 12 000 osob, které zmizely po zadržení vládními bezpečnostními složkami. Amnesty International poukazuje na trvající případy mučení a mizení osob zadržených vládními silami. V roce 2001 byly z České republiky vyvezeny na Srí Lanku tanky, raketomety a munice české výroby v celkové hodnotě 2,5 milionu dolarů. Dodávky na Srí Lanku v letech 2000 a 2001 realizovaly za souhlasu ministerstev zahraničí, obrany a průmyslu a obchodu firmy M.P.I. Trading, Poličské strojírny (na IDETu 2001 zastoupena Omnipolem), ZVI, VOP 026 ŠternberkVOP 025 Nový Jičín.

  • Filozofování nelidského českého policejního byrokrata, které může jedné rodině přivodit smrt. V pondělním vydání Britských listů jsme informovali o otřesném případu rodiny dvaadvacetiletého iráckého studenta Majida W. Majeda, jíž po mnohaletém spořádaném pobytu v České republice letos cizinecká policie odmítla prodloužit vízum (v normální zemi by měla, i podle českých zákonů, má tato rodina dávno nárok na české občanství), takže vzniká nebezpečí, že budou v srpnu deportováni do Iráku, kde jim hrozí pronásledování, ne-li smrt. Redakce Britských listů má k dispozici řadu dokumentů k Majedově případu. Některé vyrážejí dech, zejména zamítavé rozhodnutí šéfa cizinecké policie plukovníka Jindřicha Urbana. Píše se v něm mimo jiné:

    Zamítavé rozhodnutí ve věci trvalého pobytu v žádném případě neznamená omezení Vašich práv a svobod, spíše lze mluvit o jejich "nerozšíření".

    Jinými slovy, devět let žijete v této zemi, platíte tu daně, dvě vaše děti tu vystudovaly, mimochodem s velmi dobrými výsledky, gymnázium a váš syn je nyní studentem ČVUT, nikdy jste neměli problémy s českými zákony (k žádosti bylo mimo řady dalších doporučujících dopisů přiloženo dobrozdání živnostenského odboru), ale abyste měli právo získat trvalý pobyt, k tomu cosi chybí - neříká se to přímo, ale dikce dopisu dovoluje málo pochybností: jediným problémem Waleda M. Bahnama je chybějící úplatek v kapse Urbana nebo jeho podřízených. - Podrobnosti jsou zde.

  • Má cenu vůbec hlasovat v nadcházejících britských všeobecných volbách? Toto píše ve včerejším Guardianu známý konzervativní komentátor Peregrine Worsthorne (uvažoval jsem nad tím o české politice, JČ):

    Ještě se mě žádný průzkumník veřejného mínění nezeptal, jak budu volit. Ale až se mě zeptá, dám najevo, že se chci zdržet hlasování, a to z toho důvodu, že už v Británii neexistuje řádná Konzervativní strana, která by se dala podporovat. Máme teď dvě radikální strany, obě zastávají principy volného obchodu, ale ani jedna z nich nemá co nabídnout svým tradičním stoupencům, členům odborů v případě Nové labouristické strany a pravověrným toryům v případě Nových konzervativců. Nepřekvapilo by mě tedy kdyby byl počet účastníků těchto voleb tak malý, že by nezískala příští vláda legitimní demokratický mandát - byla by to západní verze oněch 99 procent hlasů, které udržovaly komunistické strany za železnou oponou tak dlouho u moci.

    Worsthorne publikoval včera v Guardianu i velmi zajímavou analýzu o manipulativnosti sdělovacích prostředků po ukončení studené války, kterou v dnešním vydání BL shrnujeme.

  • Zachraňme bohemistiku na postupimské univerzitě. Universität Potsdam chce zrušit tamější bohemistiku, a katedra volá o podporu. Protestujte prosím řediteli tamějšího slovanského institutu. Viz informace na adrese http://www.uni-potsdam.de/u/slavistik/aktuell/bohemistik_in_gefahr.htm

  • Do on-line rozhovoru s ministrem Karlem Březinou na Interview 21 jsme poslali následující dotaz:

    Pane ministře, v souvislosti s kontroverzí kolem sčítání lidu vyšlo najevo, že jedním z poradců, kteří pro Vás pracují, je pan Jindřich Kodl, bývalý vysoký důstojník StB. Kolik dalších osob s pozitivním lustračním osvědčením pracuje ve Vašem týmu? Můžete odhadnout, jakou percentuální část Vašich "odborných poradců" tyto osoby představují?
    Tomáš Pecina, Britské listy

    Redaktor bohužel náš dotaz do pozitivně laděné konverzace s Březinou nezařadil. Nevadí - necháme ho vystaven zde a snad nám pan ministr odpoví přímo. --- Že si K. Březina neumí svou práci bez estebáků představit, berme jako fakt - de gustibus non est disputandum; když už si je ale jednou platíme z daní, máme právo vědět, kolik jich na Úřadu vlády působí. (TP)

  • Jaromír Štětina podal na Jana Čulíka žalobu na ochranu osobnosti za to, že - především na základě Štětinových nekriticky vstřícných článků vůči ruskému politiku Grigoriji Javlinskému - ho Čulík obvinil, že je Štětina pod vlivem ruského politického seskupení Grigorije Javlinského. Janu Čulík však nemá k dispozici přílohy žaloby, takže se zatím nemůže kvalifikovaně vyjádřit k jejímu obsahu; každopádně formulace podání od JUDr. Chaloupkové je na mnoha místech velmi neobratná a plná faktických i formálních chyb. --- Proti žalobě se budeme energicky bránit, s použitím všech důkazů a prostředků, které máme v této věci k dispozici. Aktivistická činnost Jaromíra Štětiny a Petry Procházkové, která má s novinářstvím málo společného, je v rozporu s veřejným zájmem. - Rozbor nekriticky obdivných článků Jaromíra Štětiny o Javlinském jsme publikovali na tomto místě. (JČ, TP)

  • Policie vyšetřuje Tomáše Pecinu pro pomluvu, jíž se měl dopustit v Britských listech v souvislosti s vyklizením Ladronky. Vyplývá to z předvolání, které reportér BL nedávno obdržel (předchozí předvolání pouze uvádělo, že T. Pecina se má dostavit k "úřednímu jednání", a TP proti němu podal stížnost). --- Myslím, že je to ta nejlepší zpráva, jakou mohli bývalí obyvatelé statku Ladronka dostat: pokud dojde k hlavnímu líčení (a nic si v tuto chvíli nepřeji víc), u soudu se bude vyslýchat, promítat a budou se prohlížet fotografie. A na závěr jednání by mohl padnout jeden neobvyklý procesní návrh... (TP) - Gramatické znalosti Policie ČR. Zajímavé je, že předtištěný policejní formulář obsahuje poněkud negramotný výraz "aby jste" (tuto chybu dělávají žáci v páté třídě) - normálně česky se říká a píše "abyste". (JČ)

    Obálka anglického vydání

  • Nedávno vyšel v ČR český překlad knihy Briana Greena Elegantní vesmír, najdete ji například v pražském knihkupectví Fišer, mají ji za výkladem. Kniha o teorii relativity, kvantové mechanice a hledání jednotné fyzikální teorie všech částic a sil, zejména tedy o takzvané superstrunové teorii, se zásluhou vtipných analogií a metafor stala v anglosaském světě bestsellerem a vydobyla si i cenu Královské společnosti za nejlepší populárněvědeckou knihu roku 2000. Domácí stránku českého vydání spolu s ukázkovými kapitolami najdete zde. Knihu do češtiny přeložil Luboš Motl. (JČ)

  • Jana Šmídová. Opakujeme dotaz na ředitele Českého rozhlasu, a na ředitele stanice ČRo6 - Svobodná Evropa Pavla Pecháčka, kdy bude v zájmu důvěryhodnosti a nestrannosti propuštěna Jana Šmídová, která hrubě porušila zásadu novinářské nestrannosti tím, že se stala mluvčím politického sdružení Impuls 99 a - jak toho byl Jan Čulík v Praze svědkem - bezostyšně vystupuje v zájmu politických kauz. Na dotaz, zda jí nepřipadá neslušné, že svou novinářskou nestrannost takto kompromituje, odpověděla, že žádný konflikt zájmů nepociťuje. (JČ)

  • Konto, kam je možné posílat příspěvky na investigativní práci Britských listů, je toto:

    Účet č. 431349001/2400 (2400 je kód banky), Expandia Banka, a. s. (změna jména na eBanka dosud není oficiálně v platnosti)
    Ovocný trh 8, 117 19 Praha 1 (na Ovocném trhu je oficiální sídlo banky, ale není tam klientské centrum.)

    Variabilní symbol pro příspěvky 2001 (ti, po nichž chce banka konstatní symbol, mohou použít 0558).

    Příspěvek lze složit (bez poplatku) na kterémkoli klientském centru banky:
       Brno, Jánská 1/3
       České Budějovice, Kanovnická 18
       Hradec Hrálové, Rašínova tř. 1669
       Olomouc, K. Světlé 2
       Ostrava, Dlouhá 3
       Pardubice, 17. listopadu 238
       Plzeň, Šafaříkovy sady 5
       Praha, Václavské nám. 43
       Praha - Zlatý Anděl, Nádražní 23

    (Prosíme čtenáře, kteří přispěli nebo přispějí tímto způsobem v hotovosti, aby nás informovali e-mailem, kde a kdy částku zaplatili - připravujeme pro všechny sponzory malý, ale exkluzivní dárek a nechceme, aby o něj anonymní sponzoři přišli.)

  • TEMATICKÝ ARCHÍV BRITSKÝCH LISTŮ je na adrese http://www.britskelisty.cz/xz/.

  • Přehled anglicky napsaných článků od Jana Čulíka a  Andrewa Stroehleina o aktuálním vývoji v České republice najdete zdezde.

  • Hudba a zvuk - Každé úterý: Týdenní přílohu věnovanou vážné hudbě (archív textů i zvukových ukázek) píše a rediguje v Neviditelném psu Lubomír Fendrych na adrese http://pes.eunet.cz/hudba/hudba.htm.

  • Britské listy rozšiřované e-mailem. Na žádost čtenářů, zda by nebylo možno rozšiřovat BL i e-mailem, je nyní tato služba laskavostí Internet Servisu a Jiřího Gallase k dispozici. Podívejte se na adresu http://www.britskelisty.cz/blpostou.html.

  • Britské listy nyní mají novou automatickou každý den aktualizovanou upoutávku. Je na adrese http://www.britskelisty.cz /prehled.html. Obracím se na ty čtenáře-příznivce tohoto časopisu, kterým je význam Britských listů jasný a vědí, že je rozumné povědomost o tomto časopise rozšiřovat, aby upoutávku případně umístili na své internetové stránky. JČ.

  • Czech media, Czech politics and Czech culture: A selection of English language articles, published in Britské listy.

  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a  hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).

  • Zde jsou užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku.

  • Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.


    Výběr textů z posledních dní:

    Sudetské dialogy

    Němci i Češi jsou v postojích k sudetoněmeckému problému obětí falešných stereotypů

    Martin D. BrownEva Hahnová

    Text původně vyšel tento týden anglicky v časopise Central Europe Review.

    „Sudetoněmecká otázka“ se, obecně řečeno, týká současných a historických vztahů mezi českou a německou populací v českých zemích.

    Od porážky protestantské české šlechty německou katolickou armádou v roce 1620, což byl definující moment v české národní mytologii, až po odsun sudetských Němců z Československa po roce 1945 byly tyto vztahy často antagonistické, i když byly většinou pokojné a někdy i kulturně plodné. Nicméně je historie české a německé populace dlouhodobě navzájem velmi těsně svázána.

    Ve vztazích mezi Čechy a Němci v českých zemích existuje několik důležitých, definujících momentů. Jedním z nich byl říjen 1918, kdy vznikl československý stát, v němž se sudetští Němci, někdejší dominantní etnická skupina v Rakousko-Uhersku, stali významnou menšinou. Jejich "pokus o sebeurčení" z března 1919 skončil selháním.

    Ve třicátých letech začaly větší počty sudetských Němců hlasovat pro stranu jménem Sudetendeutsche Heimatfront Konrada Henleina, která sympatizovala s nacisty, a to proto, že tito Němci si stěžovali na to, co považovali za českou protiněmeckou diskriminaci. Jejich podpora Henleinovi nakonec vedla v říjnu 1938 k mnichovské dohodě a k začlenění sudetských Němců do Třetí říše.

    Během druhé světové války vznikla v Londýně československá vláda v exilu, v níž zasedali Češi, Slováci a antifašističtí sudetští Němci. Právě zde vznikly pod vedením prezidenta dr. Edvarda Beneše s podporou Spojenců plány, na poválečný odsun této menšiny ze znovu vytvořeného Československa.

    Tyto plány byly po ukončení války skutečně realizovány. Sudetským Němcům, kteří nemohli prokázat, že bojovali proti nacismu, bylo odepřeno československé občanství a takzvané "Benešovy dekrety" jim odebraly právo na trvalý pobyt a na vlastnictví majetku v Československu. Nejprve docházelo k tomuto odsunu neorganizovaným, většinou spontánním a násilným způsobem, to bylo období tzv. "divokého odsunu". Organizované deportace do americké a sovětské zóny okupovaného Německa, mezinárodně schválené článkem 13 Postupimské konference, byly zahájeny v lednu 1946. Celkem byly nuceně deportovány z Československa více než tři miliony Němců.

    Po pádu komunismu se vrátila "sudetoněmecká otázka", která zůstala citlivým tématem během studené války, do popředí vztahů mezi Českou republikou a nově sjednoceným Německem. Úsilí dospět v této věci k nějakému závěru vyvrcholila společnou deklarací obou vlád v  roce 1997. Avšak problémy s Benešovými dekrety trvají a nedávno se pokusily některé sudetoněmecké organizace spojit vstup ČR do EU s požadavkem anulování těchto zákonů. V následujícím textu spolu hovoří o sudetoněmecké otázce Martin D. Brown a Eva Hahnová.

    Současné česko-německé vztahy

    Martin D. Brown: Chtěl bych tuto diskusi zahájit pohledem na současné česko-německé vztahy, zejména po uzavření společné Deklarace z ledna 1997. Na tyto vztahy má vliv celá řada faktorů, které je nutno zkoumat. Například role historiografie, mýtů a kolektivní paměti na obou stranách a zásadní vliv, který měla na tuto otázku po dobu více než posledních padesát let studená válka.

    Celý problém, který prý teoreticky "vyřešila" Deklarace (1), byl poslední dobou vzkříšen poté, co se Česká republika začala "navracet do Evropy", a je nyní zastiňován obnovenou diskusí o roli Benešových dekretů (2) a odsunu sudetských Němců z Československa po roce 1945.

    Uvědomuji si, že je možná trochu kontroverzní zahajovat tuto debatu odkazem na odsun (3). Je to kontroverzní, protože si mnozí mohou myslet, že používat odsun jako odrazový můstek jen opakuje argument, který používají mnohé sudetoněmecké organizace, které umisťují odsun do ohniska "sudetoněmecké otázky" a zastávají názor, že všechny ostatní problémy česko-německých vztahů jsou jen důsledkem odsunu.

    Zjevně je to velmi zjednodušený přístup, který ignoruje mnoho dalších rozhodujících faktorů, ovlivňujících tento problém už více než 300 let. Ale, ať už se nám to líbí či nikoliv, odsud a Benešovy Dekrety jsou v ohnisku nedávných českoněmeckých vztahů. I když si nemyslím, že mohou být vážnou překážkou při vstupu ČR do EU (pokud ke vstupu ČR do EU opravdu dojde), tyto otázky jsou v současnosti zjevně zajímavé.

    Vedly dokonce koncem léta 2000 k výměně nót mezi českou a americkou vládou ohledně toho, zda Spojené státy stále ještě podporují Článek 13 Postupimské deklarace ze září 1945 - článek, který původně schválil odsun. Z toho lze vyvodit, že česká vláda pohlíží na nedávný vývoj s určitou mírou znepokojení.

    Česko-německá deklarace z roku 1997

    V roce 1998 požadoval Joerg Haider, ještě před svým volebním úspěchem v říjnu 1999, aby Evropská unie odepřela ČR a Slovinsku členství v evropské organizaci, dokud nezruší tyto Dekrety, které podle něho porušují lidská práva. Maďarský prezident Ferenc Madl se také nedávno vyjádřil k odsunu tisíců Maďarů ze Slovenska. V dubnu 1999 schválil Evropský parlament na základě návrhu poslanců z Evropské lidové strany rezoluci, která naléhala, aby ČR Benešovy Dekrety zrušila. A nejnověji, 22. dubna požadoval Evropský parlament podrobné vyšetřování Benešových Dekretů. V souvislosti s veškerým tímto vývojem bych chtěl začít pohledem na česko-německou deklaraci z ledna 1997. Byl to dokument, který měl vyřešit problém odsunu a normalizovat česko-německé vztahy po padesáti letech nepřátelství, způsobovaného studenou válkou.

    Co byly podle vás klíčové faktory, týkající se této Deklarace, a co odhaluje tato Deklarace ohledně protikladných postojů Čechů a Němců vůči "sudetoněmecké otázce"?

    Eva Hahnová: Deklarace byl diplomatický kompromis a nenabídl žádnou intelektuální satisfakci v oblasti historické interpretace, přesto však tento kompromis splnil zjevně politické cíle svých autorů: nabídl skupinám, které se o tento problém zajímají, novou platformu, kde mohou dále debatovat o česko-německých vztazích mimo veřejnou arénu.

    Nejvýznamnějším důsledkem Deklarace je to, že "sudetoněmecká otázka" zmizela z titulků českého i německého tisku. To lze přivítat jako částečný úspěch, ale zároveň to mělo určité znepokojující důsledky.

    Vezměme politický vývoj, o němž jste se právě zmiňoval. Ani rezoluce Evropského parlamentu, ani výroky Joerga Haidera, jak se zdá, nevyvolaly ani v České republice ani v Německu zatím žádné znepokojení.

    Podíváme-li se však na situaci v Rakousku podrobněji, zjistíme, že není úplně jednoduchá. Na jedné straně existovala určitá podpora pro Haiderovy požadavky - petice s 24 335 podpisy byla předána 29. listopadu 2000 rakouskému parlamentu - ale počet podpisů nenaznačuje, že by existoval v celém Rakousku pro tyto myšlenky velký entuziasmus. (4) Na druhé straně, rakouská ministryně zahraničních věcí Benita Ferrero-Waldner prohlásila, že budou Benešovy Dekrety zrušeny do konce letošního roku… (5)

    Problém je, že nikdo v této věci nečiní žádná konkrétní prohlášení, nekonají se skutečné debaty, neexistuje volný proud informací a nikdo nezaujímá jasné politické pozice. Nikdo neřekl, čeho by se dosáhlo tím, kdyby byly Benešovy Dekrety zrušeny a co se očekává jako výsledek. Jediné, co se děje, je to, že se občas na horizontu objeví všeobecné výroky a činy a pak zase zmizí, jako tolik vzdálených bouřných mraků. Proto nemůžeme být zrovna překvapeni, že se veřejnost přestala o tyto věci zajímat.

    Zjevně to není uspokojivý stav věci a takové výroky, o nichž jste se zmínil, nelze lehce odmítnout jako nevýznamné. Ale vzhledem k nynější politické situaci v Německu mohou být sotva považovány za vážný politický problém.

    Současná německá vláda tyto myšlenky nepodporuje. Možná to je hlavní důvod, proč se veřejnost nezajímá. Kromě toho, i uvnitř CDU/CSU se zdá, že politikové jen formálně opakují dávno vytvořené zvyky - jde o odmítání přijmout odsun Němců z Východní Evropy, které se stalo ústřední součástí západoněmeckého politického života od ukončení druhé světové války - a nikoliv o důkaz, že strany skutečně podporují tyto politické požadavky. Také existují daleko důležitější otázky, týkající se rozšiřování EU než zrušení Benešových Dekretů…

    Ještě k té Deklaraci: Současná vláda v Berlíně a v Praze, jak se zdá, souhlasí, že Diskusní fórum a Fond budoucnosti, které vznikly v důsledku podepsání Deklarace, nyní slouží uspokojivým způsobem, stejně jako sdělovací prostředky v obou zemích.

    To, že česko-německý problém zmizel z novinových titulků od podepsání Deklarace je jistě pozitivním politickým vývojem, i když nám intelektuálně zůstávají vážné potíže. Veřejnost ztratila o tyhle věci zájem, ale tradiční protičeské stereotypy dál existují v Německu a v České republice, jak se zdá, dokonce jsou protiněmecké emoce na vzestupu.

    "Intelektuální" problémy

    MDB: Andrew Stroehlein ukazuje velmi jasně ve své analýze situace kolem Deklarace, že v postojích vůči sudetoněmeckému problému byly v české společnosti podstatné rozdíly. Přístup intelektuálů, jako je Václav Havel, se silně odlišoval od přístupu široké veřejnosti.

    Co vypovídají tyto rozdíly o "intelektuálních" problémech, které obklopují v obou zemích "sudetoněmeckou otázku"?

    EH: No, rozdílnost přístupů v české společnosti, o němž hovoříte, je ve skutečnosti daleko víc důsledkem studené války a nikoliv zážitků z druhé světové války a ze samotného odsunu. Jak víte, česká veřejnost nemohla vést svobodnou a otevřenou debatu o kolektivní a individuální zkušenosti od roku 1945, v důsledku komunistické diktatury. Následkem toho je, že je nynější situace v České republice jen odrazem německých postojů.

    České postoje a argumenty v této věci mají obyčejně vztah k různým politickým skupinám v Německu:

  • najdete tradiční levicové postoje, například v Rudém právu, anebo mezi historiky, kteří stojí kolem Evy Broklové a Miloslava Bednáře, kteří zdůrazňují nacistická zvěrstva, podtrhují význam Postupimské dohody a silně kritizují sudetoněmecké organizace;

  • v ČR i v Německu se zaměřují někteří historikové a intelektuálové na dlouhou historii společných česko-německých vztahů, na etické aspekty odsunu a na kulturní škody, které způsobilo ukončení česko-německé koexistence v českých zemích (Jan Patočka, Petr Příhoda)

  • najdete také skupinku autorů v českých médiích, jako je Bohumil Doležal, Rudolf Kučera, Jiří Loewy nebo Emanuel Mandler, kteří prezentují názor totožný s názorem sudetoněmeckých organizací, a pak;

  • existují skupinky historiků na obou stranách česko-německé hranice, kteří poskytují oběma vládám politickou podporu tím, že zasedají v česko-německé komisi historiků.

    Kromě toho není příliš vidět žádné další specifické české postoje v této věci. Najdete je spíše na regionální úrovni než v Praze. Například v práci Vladimíra a Kristiny Kaiserových v Ústí nad Labem nebo Tomáše Staňka v Opavě.

    Potíž je, že německé postoje v této otázce se odrážejí tak silně v České republice, a že tyto názory jsou samy o sobě produktem studené války. Víte, postoje vůči odsunu v Německu jsou vážným problémem pro německou kolektivní paměť. V důsledku obrovských státních zásahů se kolektivní paměť odsunu v západních Německu nemohla rozvíjet o nic svobodněji než v komunistickém Československu.

    Ve Spolkové republice Německo slouží celá řada institucí a organizací, financovaných státem a vytvořených v padesátých letech, jako "hmotné důkazy" utrpení, jemuž byli vystaveni Němci od svých východoevropských sousedů. Ale především fungují tyto instituce na podporu revizionistických postojů vůči Postupimské dohodě. Kromě toho zakonzervovaly intelektuální tradice z období před druhou světovou válkou i z doby národně socialistického (nacistického) režimu. Poválečná "denacifikace" totiž nebyla tak rozsáhlá, jak si mnozí lidé myslí, což během posledních asi pěti let objevují němečtí historikové. (6)

    Tyto takzvané "organizace vyhnanců" (Vertriebenenorganisationen), které jsou financovány hlavně pod heslem "zachovávání kulturního dědictví vyhnaných lidí" vnutily své názory kolektivní paměti poválečného Německa tím, že pěstují předválečné a nacistické mýty a stereotypy o východní Evropě.

    Také publikovaly obrovské množství knih a brožur, mnohé z nichž hluboce zasáhly do německé akademické historiografie. Většina Němců dnes tak zastává tradiční sudetoněmecké názory a jejich interpretaci české historie, aniž by si byli vědomi původů této údajné "akademické historiografie". (7)

    Kromě toho, rámec těchto institucí dále existuje a je stále financován více než 40 miliony německých marek ročně z federální vlády (a další miliony plynou z individuálních německých spolkových zemí). (8) Jak se dá očekávat, jakýkoliv pokus omezit tyto finanční dotace se setkává se silnou opozicí. I vláda Gerharda Schroedera se v roce 1999 nerada vzdala nakonec veškerých pokusů reorganizovat tuto celou síť, které je přece tak zastaralá jako mnohé názory, které šíří .(9)

    Je ovšem nutno říci, že i když jsou tyto organizace tuhými přežitky minulosti a bojují o ovládnutí veřejného mínění, poskytují pracovní příležitosti pro mladé historiky, etnology, slavisty a germanisty, takže mnoho lidí lobbuje v jejich prospěch a málokdo se pořádně zabývá tím, co ty organizace vlastně dělají.

    Ale navzdory tomu všemu existovala také "jiná" paměť o odsunu, která převládala v německé veřejnosti po dobu prvních několika desetiletí po válce. Najdete ji v knihách liberálních autorů, jako je Guenther Grass, Peter Haertling, Siegfried Lenz nebo Horst Bienek. Tito lidé byli sami odsunuti z východní Evropy, ale jsou kritičtí vůči revizionistickým postojům, o nichž jsem právě hovořila.

    Bohužel neměli tito lidé nikdy příliš velký vliv na německou politiku. Totéž platí o dalších otevřených kriticích sudetoněmeckých organizací, například kritikové v německých médiích jako je Der Spiegel. A konečně, tradiční historiografie německé levice, která byla za studené války v NDR zakázána a pěstovali ji jen v podmínkách diktatury, přestala od sjednocení Německa nabízet jakoukoliv reálnou alternativu.

    Proto má Německo stále ještě vážné problémy, týkající se těchto otázek. Je to něco, na čemž bude muset tvrdě pracovat, má-li tyto problémy vyřešit. Zejména jde o otázky týkající se důsledků studené války na všeobecný postoj Němců vůči východní Evropě a vůči historii českých zemí.

    Je paradoxní, že antikomunističtí čeští disidenti a emigranti, stejně jako postkomunistické elity, které zastávají fundamentalistický antikomunismus, se stále dívají na svět očima národně-konzervativní pravice v Německu a neposlouchají její kritiky. Chovají se stejně, jako se chovali jejich předchůdci za komunistického režimu.

    Proto nikdy nevěnovali příliš velkou pozornost pluralitě německé kolektivní paměti a v důsledku toho Češi během osmdesátých a devadesátých let často opakovali argumenty německé pravice, o níž se mylně domnívali, že představuje "Západ".

    A tak se stalo, že probíhala česko-německá debata v devadesátých letech mezi Čechy a pravicovým křídlem německého politického spektra, které zastávalo vždycky tradičně nepřátelský postoj vůči Čechům. Není tedy překvapující, že některé části české veřejnosti, zejména česká levice, dospěly k názoru, že intelektuálové jako Václav Havel či Petr Pithart se spojili s "nepřátelskými" silami, protože s nimi sdíleli svůj antikomunismus. Tito čeští intelektuálové to ovšem učinili.

    Poznámky:

    Footnotes: 1. Podrobněji o událostech kolem Česko-německé deklarace, viz The Failure of a New History: Czechs and the Czech-German Declaration od Andrewa Stroehleina

    2. Německy "Beneš-Dekrete", česky "Benešovy dekrety." Viz Jech K, a Kaplan K, (vydali), Dekrety prezidenta republiky, 1940-45 dokumenty, Vol I & II, Brno. 1995.

    3. odsun je český výraz pro deportaci sudetoněmecké menšiny po roce 1946. Sudetoněmecké organizace hovoří obvykle o těchto událostech jako o vyhnání. V angličtině se o těchto událostech hovoří ve článku 13 Postupimské deklarace jako o transferu. Je zjevné, že není přípustné používat těchto termínů náhodně, neboť mají politický obsah.

    4. Sudetendeutsche Zeitung, 8. prosince 2000.

    5. Sudetendeutsche Zeitung, 23. února 2001.

    6. Burleigh M, Germany Turns Eastwards. A Study of Ostforschung in the Third Reich, Cambridge, 1988; Schulze W, Deutsche Geschichtswissenschaft nach 1945, München 1993; Lehmann H, & van Horn Melton J,(Eds.), Paths of Continuity. Central European Historiography from the 1930s to the 1950s, Cambridge 1994; Deutsche Historiker im Nationalsozialismus, ed. by Schulze W, and Gerhard Oexle O, in collaboration with Helm G, and Ott T, Frankfurt am Main 1999

    7. O odsunu v německé kolektivní paměti viz Hahn E, a Hahn H H, "Flucht und Vertreibung," in: Deutsche Erinnerungsorte I, ed. by Francoise E, and Schulze H, Munich 2001, pp. 335-351.

    8. Tyto dotace nelze vystopovat přímo, ale z dosažitelných útržků informací se zdá být jasné, že vždycky existovala politika utajovnání, kolik peněz daňových poplatník se vydává na tyto účely, viz Hahnová E, Sudetoněmecký problém: Obtížné loučení s minulostí, Ústí nad Labem 1999.115f.

    9. Podrobná analýza těchto diskusí viz Beauftragter der Bundesregierung für Angelegenheiten der Kultur und Medien: Konzeption zur Kulturförderung nach § 96 BVFG (Stand 20 May 1999, Konzept) a Deutscher Bundestag, Ausschuß, für Kultur und Medien: Stellungnahmen der Sachverständigen zur öffentlichen Anhörung zum Thema "Kulturförderung nach § 96—Bundesvertriebenengesetz (BVFG)," Berlin, 25 October 1999.


    Začátek britské předvolební kampaně

    Kázání z evangelia svatého Tonyho

    Předvčírem oznámil britský premiér Tony Blair, že se budou letošní všeobecné volby konat 7. června (britská vláda má po uplynutí většiny svého volebního období sama rozhodnout, v rámci několikaměsíční časové lhůty, kdy přesně se mají konat nové volby: většinou je pořádají vlády dříve než později, dokud se domnívají, že je politická situace vůči nim příznivá). Odebral se posléze do jedné londýnské školy a tam, netradičně, oznámil podrobnosti. Většina sdělovacích prostředků to charakterizovala jako tvrdou manipulaci sdělovacích prostředků, tak typickou pro Blairovu vládu, která dává daleko větší důraz na způsob, jímž prezentuje svou politiku, než na její skutečnou substanci. Posuďte tento komentář Simona Hoggarta, který vyšel včera na první a druhé straně deníku Guardian.

    Tony Blair si sundal sako a několik stovek žákyň začalo hystericky křičet. Volební kampaň byla oficiálně zahájena.

    I podle vysokých měřítek této vlády byla tato Blairova akce tvrdě cynická. Premiér uskutečnil oficiální audienci o královny, jíž formálně požádal o předvolební rozpuštění parlamentu. Pak vsedl do vládní limuzíny a odjel do jižního Londýna do kostelní školy pro dívky v sociálně deprivované oblasti.

    Nechci být neférový. Tato konkrétní škola, St. Saviour´s and St. Olav´s má důležité místo v historii Labouristické strany. Bývalá čelná představitelka Blairovy vlády, ministryně Harriet Harmanová tam totiž odmítla posílat své děti.

    Premiér Blair nám už předtím sdělil, že bude vést předvolební kampaň jako člověk "pokorný a hladový". To sotva. Už byl po obědě a co se týče pokory, samolibost z něho jen zářila. No ale těžko mohl oznámit, že zahájí předvolební kampaň jako člověk přežraný a ješitný, že?

    Vešel do školy, nevěnoval pozornost vedlejšímu obchodu, s výkladní skříní zatlučenou prkny a nápisem K pronajmutí. Pevně se držel svého ministra školství Davida Blunketta (Blunkett je slepec, pozn. JČ), který se zase pevně držel svého vodicího psa, Lucy. No tak aspoň někdo věděl, jakým směrem se dávají.

    Uvnitř v kapli školy pronikalo světlo barevnými skly v oknech. Pokud jste se postavili na pravou stranu síně, pult pro řečníka stál přímo pod ukřižovaným Kristem. Ze sboru se linul tichý zpěv. Jen politikové Nové labouristické strany si dokázali vybrat pro zahájení předvolební kampaně scenérii z videoklipu zpěvačky Madonny. Otetovaný tlusťoch se svazkem klíčů nařídil výhružně novinářům, že musejí stát v síni vzadu. "Ty lavice," štěkal, "jsou pro děti".

    Jací nevinní hlupáci jsou lidé' "Děti" existovaly jen jako štafáž, důležitá pro celkový efekt a přesto okrajová, jako statisté v televizní reklamě na lentilky. Rozdíl byl jen v tom, že tady nedostali honorář.

    Někteří žáci zpívali nábožnou píseň s textem: "My jsme děti budoucnosti." Další labouristická lež. Buď jsou to dospělí budoucnosti, anebo děti minulosti. Cožpak neumí nikdo počítat? Proč se musí předvolební kampaň konat prostřednictvím banálních výroků, které ani nejsou pravda? No, a koukejte, tady nakonec Blair přišel, jako by sestoupil s oblaku. Všichni jsme toužili, aby někdo udělal nějaký trapný vtip - třeba aby kolem Blaira proběhl nějaký žák nahý, nebo aby děti začaly pomalu, provokativně tleskat. Nic se nestalo. S dnešní mládeží je to na pováženou.

    Sundal si sako a dívky zařvaly potěšením. Byla to na dlouhou dobu poslední dobrá zpráva. Řekl jim energicky, že před několika lety udělalo v této škole úspěšně maturitu v pěti oborech jen 17 procent žáků, v současnosti je to už padesát procent, výborně.

    To se dá přeložit taky těmito slovy: "Před několika lety z vás bylo 83 procent k ničemu, teď už je vás k ničemu jen 50 procent. Výborně."

    A pak Blair zahájil svůj předvolební projev k voličům, kteří v té síni v podstatě vůbec žádní nebyli. Hovořil dlouze o ekonomických otázkách o tom, že "Británie už nebude marginalizována v Evropě", o dotacích na topení penzistů a o dalších zásadních otázkách, o nichž se často debatuje na školním hřišti. A pak jim řekl: "A teď budete rozhodovat vy občani." Nedodal: "Možná až v přespříštích volbách, kdy snad některé z vás budou tak velké, že už budete mít volební hlas." Touhle dobou už přišel o pozornost svého publika: žáci si šeptali mezi sebou, civěli tupě do podlahy anebo tvrdě spali. Nezáleželo na tom. Byly to jenom rekvizity. Celá akce smrděla potem politických manipulátorů.


    O co jde v nadcházejících britských všeobecných volbách?

    Podle průzkumů veřejného mínění mají labouristé nad konzervativci nejméně osmnáctiprocentní náskok. Je tedy Blairovo vítězství předem zaručeno? Citujeme ze včerejšího redakčního komentáře deníku Independent v této věci.

    Naposledy v roce 1983, v době, kdy šla vítězná Margaret Thatcherová podruhé k volbám, se zdály výsledky voleb už předem zaručené od samého začátku předvolební kampaně.

    Avšak bylo by nesprávné automaticky předpokládat od demokratických voličů cokoliv. A zadruhé, v Británii existuje široce rozšířená absence nadšení pro premiéra, pro vládu a pro politiky všeobecně. Není možno férově dospět k závěru, že konzervativci jsou v současnosti nezvolitelní, jak to konstatoval minulý týden nestor Konzervativní strany, bývalý premiér a odpůrce Margaret Thatcherové Sir Edward Heath. William Hague je schopný stranický šéf, který se umí dobře vyjadřovat a některé části politického programu jeho strany, zejména ty, které se týkají Evropské unie a azylové politiky, bohužel, jak se zdá odrážejí veřejné mínění lépe než politika labouristické vlády.

    Bylo by proto chybou nadcházející všeobecné volby rovnou odepsat. Soudě podle předvolební kampaně před čtyřmi lety, Blair se bude chovat opatrně a defenzivně, nebude riskovat a zajistí, aby během předvolební kampaně jeho strana umlčela imaginativní a tvůrčí část svého mozku. Avšak tentokrát se mu možná tak lehce nepodaří udusit předvolební kampaň, jako když byl vůči konzervativní vládě posledně vyzyvatelem, možná zjistí, že iniciativu budou většinou vyvíjet opoziční strany.

    Bylo by také chybou bagatelizovat tyto volby jako nedůležité. Británie je stále - čtyři roky poté, co Blair zahájil svou pouť směrem k "Novému Jeruzalému" - ve velmi špatném stavu. Zdravotnictví možná dělá velký dojem na úředníky na ministerstvu financí, zcela jinak ale vypadá na lavicích v čekárně na pohotovosti a na deprimujících nemocničních pokojích, a výhledy jsou stále ještě zoufalé. Mírné zlepšení situace v základních školách přehlušuje skutečnost, že britské školství je druhořadé. Prostě dostat se z jednoho místa na druhé je v Blairově Británii stále ještě problém a za poslední čtyři roky se veřejná doprava ještě zhoršila. V těchto třech klíčových oblastech vypadá Británie ožebračeně a dysfuknčně, ve srovnání s některými našimi sousedy v Evropě.

    Za poslední čtyři roky jsme ostřeji kritizovali konzervativce než labouristy. Je to proto, že zejména ve dvou otázkách má Konzervativní strana politiku, která může hrubě poškodit britský národní zájem. Je zvláštní, že právě v těchto dvou oblastech si může Konzervativní strana nárokovat, že představuje většinový názor ve společnosti: jde o postoj vůči Evropské unii a vůči přistěhovalectví.

    Avšak důležitou věcí je, že oba tyto postoje, které zastávají konzervativci, nejsou skutečně efektivním populismem. Dokazuje to, jak daleko efektivnější by William Hague mohl být jako šéf Konzervativní strany, kdyby poslouchal své přirozené instinkty a nabídl voličům sociálně a ekonomicky liberální stranu, která bojuje proti této instinktivně autoritářské vládě.

    Tony Blair si zaslouží pochvalu za své úspěchy, mezi něž patří všeobecně vzato kompetentní řízení hospodářství, silná dávka dotované svépomoci pro chudé, energický postoj proti etnickému očišťování na Balkáně, a mírová dohoda v Severním Irsku. Ale zaslouží si také ostrou kritiku za svá selhání: že neprojevil skutečné politické vůdcovství ohledně Evropské unie, že neprovedl volební reformu a neočistil politiku, nepodnikl odvážnější reformu zdravotnictví, vyplýtval spoustu peněz na londýnský Dóm tisíciletí a chová se nesmírně autoritářsky ohledně zločinnosti a přistěhovalectví; celkově je labouristická vláda povrchní a spoléhá na laciné triky.


    Velká Británie

    Sdělovací prostředky jsou infikovány soukromou, tajnou manipulativní agendou

    "Tajná agenda sdělovacích prostředků - politická, diplomatická a komerční - je dnes daleko složitější a potenciálně daleko nebezpečnější, a proto je daleko více zapotřebí ji odhalovat - než politická agenda, na niž jsme byli zvyklí v době studené války."

    Tento komentář Peregrina Worsthorna vyšel včera v deníku Guardian. Peregrine Worsthorne je nestor britského novinářství: býval šéfredaktorem konzervativního deníku Daily Telegraph, pak v něm míval dlouho vlastní, pravidelný, často velmi kontroverzní a velmi inteligentní sloupek. Shrnujeme.

    Ze všech relativně nedávných novot v britském tisku jsou mediální přílohy, která má v současnosti snad každý titul - nejzjevněji naprosto bezcenné, nejen proto, že autoři článků v těchto přílohách musejí minimalizovat zlořády, k nimž dochází v jejich vlastních novinách, ale také proto, že jsou zatíženi těžkým břemenem: musejí zveličovat zlořády, k nimž dochází ve všech konkurenčních novinách.

    Dalo by se argumentovat, že je to lepší než dřívější drzý novinářský zvyk, kdy jeden novinář jiného nikdy nekritizoval, ale zlepšení je jen naprosto okrajového významu, neboť totiž existence takto otevřeně zaujatých, sebepropagačních a samou svou podstatou podezřelých mediálních příloh i v nejkvalitnějších seriózních novinách způsobuje, že pak čtenář začne pochybovat o objektivitě i všech ostatních částí novin.

    I prestižní [konzervativní týdeník, pozn. JČ] Spectator je nyní kontaminován zvlášť podezřelým mediálním sloupkem, který je tím víc neomluvitelný, čím víc je zábavný. Protože to odporuje zdravému rozumu, že by jeho notoricky panovačný, majetnický a žárlivý majitel Conrad Black dovolil jeho autorovi útočit na groteskně zaujatý protievropský postoj deníku Daily Telegraph, který je také vlastnictvím Conrada Blacka a o to méně by jistě Black svému autorovi dovolil, aby čtenáře informoval, o co objektivnější jsou články o Evropě v Murdochových Timesech, které jsou hlavním soupeřem Daily Telegraphu.

    Není to ani otázka mediálních komentátorů, kteří nadržují vlastním novinám a konkurenci dávají rány pod pás, protože už to samo by znamenalo, že projevují určitou míru autentičnosti, kterou prostě většinou nemají. Ano, tenhle nový žánr žurnalismu o žurnalismu je od začátku až do konce stínovým boxem. Výsledky zápasů jsou předem dohodnuté.

    Souboje mezi jednotlivými tituly jsou sice povoleny, protože je to zábavné, ale tato vzájemná bojechtivost je vždycky zastavena daleko dřív, než by se někdo odvážil odhodlat ke skutečně smrtelné ráně.

    Ale někdo by to udělat měl. Protože podezřívám, že tajná agenda sdělovacích prostředků - politická, diplomatická a komerční - je dnes daleko složitější a potenciálně daleko nebezpečnější, a proto je daleko více zapotřebí ji odhalovat - než politická agenda, na niž jsme byli zvyklí v době studené války. Tehdy to bylo všechno relativně otevřené. Dalo se spoléhat na to, že téměř všechny sdělovací prostředky do větší či menší míry, s větší či menší mírou entuziasmu informovaly a komentovaly události ze základního postoje, který byl proamerický a antikomunistický. Bezpochyby měly jednotlivé noviny i tehdy svou skrytou agendu: sympatie vůči socialismu na levici a hysterii studené války na pravici. Ale žádná skrytá agenda - majitele, šéfredaktora či komerční - nenabyla nikdy tak obrovského významu, jaký měla celková ideologická nutnost vyhrát studenou válku. V tomto smyslu čtenář věděl, kde stojí.

    Ale dnes už neexistuje ani tato jistota. Pravicový tisk, který většinou vlastní dva Severoameričani, je i nadále tak nekriticky proamerický jako v dobách studené války. Ale zatímco jsme tehdy věděli, že jejich motivy jsou úctyhodné, slušné a vlastenecké, teď už takovou jistotu mít nemůžeme.

    Vezměme například jejich reakci na nový americký projekt raketové obrany a jejich redakční podporu a sympatizující články ve prospěch prezidenta Bushe. Velmi pochybuji, že tento postoj zaujaly tyto listy na základě strategických a vojenských argumentů. Zřejmě do toho zasahuje i nejrůznější agenda vojensko-průmyslových podniků, tak, jak tato podnikatelská agenda zcela zjevně ovlivňuje způsob, jímž deník Times píše o Číně a o Dálném Východě.

    Samozřejmě, radikální části tisku, v čele s deníkem Guardian, se snaží tuto skrytou agendu odhalovat. Ale v tom je právě velký háček. Neboť čtenáři pravicového tisku (listu Daily Mail, Daily Telegraphu i Timesů), kteří stále tvoří drtivou většinu britské politické třídy, jsou přesvědčeni, že nemusejí věnovat žádnou pozornost brilantním levicovým odhalovačům skandálů a korupce, jako jsou John Pilger, Christopher Hitchens a Francis Wheen, protože jsou tito lidé vinni tím, že se snažili obvinit například Henryho Kissingera z válečných zločinů, atd., kritizovali i v době studené války, kdy byla taková kritika zjevně nezodpovědná.

    Takže ona nesmírně důležitá práce, totiž odpovědně zjišťovat, co mají Spojené státy za lubem, má-li být považována za důvěryhodnou, musí být prováděna pravicovým tiskem, zejména listem Daily Telegraph, který míval svého času celosvětově dobrou pověst, že tiskne objektivní zpravodajství.

    Nyní je bohužel už jediným mainstreamovým listem, vycházejícím v angličtině, který má důvěru liberálů i konzervativců New York Times, který zůstává v rukou staré novinářské dynastie, která má stále pověst, že provozuje žurnalismus veřejné služby.


    Noviny neslouží lidem

    Radek Bubeník

    Většina lidí se dnes, po privatizaci tisku a částečně i televize naivně domnívá, že tato již soukromá média slouží jen k tomu, aby nás informovala seriózně a pravdivě. Stejně tak si to myslí o tzv.veřejnoprávní televizi a rozhlasu.

    Lze ovšem dokázat, že média v celém světě existují a existovaly, aby sloužily hospodářské a politické moci spíše, nežli pravdě a vznešeným ideálům.

    I od listopadu nebyly zprávami potištěny hory papíru a nebylo odvysíláno sta pořadů proto, aby informovaly jinak než jako za komunismu, to znamená nutily politiky říkat pravdu, ale proto, aby si „staronová“ média uchovala vliv na veřejné mínění a přízeň nových mocných.

    Ředitelské posty státních médií nová moc obsadila osvědčenými osmašedesátníky a přejmenovala je na tzv.veřejnoprávní. Objektivitě nepomohlo, že byly redakce posíleny naivními a  tržní ekonomiku neznajícími antikomunistickými redaktory a moderátory.Postkomunismus dostal zelenou.

    Nejprve nás začali informovat pouze podle direktiv skupiny V.Klause.Nekritičtí novináři tak z bankovního úředníka a socialistických prognostiků vytvořili „experty“ na masovou privatizaci a kapitálové trhy.

    Další kolo probíhalo zřejmě podle nepsané, ale pro zainteresované osoby výhodné dohody: Vy nás (vládu) budete chválit a my vám zadarmo dáme majetek listu,redakce či licenci.

    V zájmu veřejnosti však bylo, aby sdělovací prostředky dokázaly posoudit, z čeho bude stát financovat výdaje na důchody, až privatizací ztratí majetek (aktiva) z jehož zisku se předtím výdaje na státní penze legitimně hradily.

    Neméně důležité bylo lidem sdělit, že privatizovaný kapitál nespadl státu do klína z nebes, ale byl především výsledkem penzijních úspor lidí na stáří a proto nebylo jedno za jaké ceny celé podniky nebo akcie prodává.

    Média nedokázala ohlídat, aby „věhlasní ekonomové“ vyloučením z  trhu téměř 90 procent penzijních úspor, mohli veškerý majetek (občanů) znehodnotit na téměř desetinovou hodnotu.

    Pro srovnání. Majetek automobilky Škoda, vlastněný penzijními úsporami daňových poplatníků, byl úředníky prodán jen asi za 2,2 mld marek, ačkoliv zahraniční experti později tuto transakci ohodnotili na téměř 9 miliard dolarů!?

    Přesto média stojí sveřepě za tvrzením politiků, jak byla privatizace i tohoto podniku výhodná pro stát - daňové poplatníky.

    Překrucování pravdy o příčinách stavu důchodového systému či efektivity privatizace tak nemá ve světě obdoby. Vždyť zaspání reformy důchodového zabezpečení potvrzuje i poslední kritika a doporučení Světové banky.

    Ač si občané platí 2. TV progamy, dodnes se o  chybných krocích vlád nedozvěděli, třebaže ve svém důsledku znamenají zbytečně nízké důchody a nutné povinné připojištění.

    Místo pravdy soukromá média, mnohá v exkluzívní spolupráci se zahraničními partnery a  neomylní ekonomové či analytici do omrzení papouškují „důkazy“ politiků jen o vzrůstajícím počtu důchodců, jakoby současný obrovský dluh nekrytých penzijních závazků státu způsobili důchodci sami.

    To dokazuje, že jsou informační prostředky schopny také skutečnosti, které politici zavinili, před veřejností zatajit. Názory jiných ekonomů znalých tržního hospodářství jsou celou dobu potlačovány a nahrazovány míněním socialismem odchovaných liberálů.

    Nezávislost a objektivitu novin, TV nebo rozhlasu nezaručí bohužel ani soukromý vlastník, ani žádný zákon ani „nezávislé“ Rady pro vysílání. Nebuďme naivní, že k nám do ČR ještě nedorazila zahraniční realita ve které vlastníci médií kontrolují i vlády a zákonodárce, aby hájili zájmy pro jejich vlastní úžitek. Vlastník média má jediný zájem. Co nejvyšší sledovanost, poslechovost či čtenost. Parlamentem čerstvě schválený mediální zákon, vyhovující jak vlastníkům tak politikům, je toho důkazem.

    Při uvádění zahraničních vzorů, by nám experti na média neměli však předkládat plané iluze, že tam žádné protekce a vlivy nejsou. Probleskne-li v Anglii na veřejnost spojení nějaké tajné skupiny s policií, soudy apod., neznamená to, že v médiích svou působnost již tato skupina nemá. Ale vraťme se domů.

    Rozdíl je ovšem v tom, že zde šlo a jde o víc než o vliv. Šlo a jde o vlastnictví kapitálu, ať v podobě automobilky, Telecomu nebo vodovodů a kanalizací. Jde tedy o každoroční zisky, dividendy, tantiémy. Pak jde serioznost, objektivita a pravda o privatizaci a prodeji „státního“ kapitálu stranou.

    Český tisk dlouho odmítal přiměřeně zdůraznit a patřičně upozornit na to, že chlouba reformy - Pražská burza stejně fungovat nebude a skončí nakonec fiaskem, na což nyní doplácí velké množství domácích drobných akcionářů a rovněž podkapitalizovaných podniků.

    Příkladů o tom jak média - jejich senzacechtiví redaktoři, skvěle honorovaní komentátoři a obratní moderátoři manipulující s veřejným míněním, lze nalést desítky snad každý den.

    V rukou majitelů novin i televize publikujících jen názory MMF, Světové banky a domácích politiků, zůstává obrovská moc manipulovat s myšlením lidí, aniž je k tomu zákon opravňuje nebo si to nějakým významným způsobem zasloužily.

    Ovlivňují nejen to, co máme jíst, co kupovat, koho obdivovat, koho nenávidět, ale především to nejdůležitější - koho volit.

    Současná hlavní média mnoho pozitivního pro občany zatím neudělala. I po listopadu stála vždy za mocnými a pomáhala jim ohlupovat čtenáře a diváky za jejich vlastní peníze.


    Deset let po revoluci: lidé, peníze, politika - kdo to změní?

    Jaroslav Střeštík

    Měl jsem sen. V porevolučním kvasu jsem byl zvolen ministrem. To není, jak víme, v naší zemi nic neobvyklého, že se do čela důležitých resortů dostanou lidé, kteří do včerejška neměli o existenci daného ministerstva a jeho fungování ani tušení. (pro vnímavé žáky do hodin dějepisu můžeme uvést jména Baudyš, Müller, Ruml, Rubáš, Lobkowicz, Pilip, Gross aj.).

    Byl jsem jmenován ministrem obrany a uveden do úřadu se všemi náležitostmi a požitky. První týden jsem se radoval a opájel slastným pocitem zajištěného příjmu a života na náklady státu, jako moji předchůdci. Další etapou byly inspekční cesty do míst, kde jsem sloužil v rámci své dvouleté povinné základní prezenční služby. Nyní se však vracel místo vojína ministr. Je to sladký a příliš silný zážitek, který umožňuje politika obyčejným smrtelníkům. Mnozí politici se tohoto pokušení již nedovedou zbavit celý život. Na mnoha místech jsem však ve své funkci prožil první zklamání. Pozemky a budovy posádek a útvarů, (jejichž standarty jsem musel pod hrozbou vězení a omezování svobody 720 dnů hlídat před civilisty a imperialisty) se přeměnily v ráje civilistů a poskytovaly zázemí k podnikání kapitalistů-imperialistů, o kterých nás tenkrát učili vojáci z povolání, mnozí z těch, které jsem potkával v budovách ministerstva po svém jmenování. Jak se tito lidé vyrovnali se změnami po revoluci je obdivuhodné.

    Jak to asi všechno proběhlo? Kam se podělo vybavení zrušených útvarů, výzbroj a výstroj (odborně-strůj) jsem netušil. „Vždyť jsem ministr“, napadlo mě. „Nechám vše zjistit! Jsem nejvyšší! Kdo by mě mohl zabránit udělat kompletní prověrku hospodaření a nakládání s finančními prostředky daňových poplatníků“. (dříve pracujícího lidu pozn. autora)

    Z lidí, kteří mě v novém úřadě obklopovali, jsem z těch nejméně servilních jmenoval tým vyšetřovatelů. Vybavil jsem je potřebnými pravomocemi a předal písemné podněty k prošetření.

    Po této namáhavé, energické a odvážné práci jsem se zavřel ve své velké pracovně. Sekretářce jsem sdělil, že nechci být rušen. Na chodbě se vedle mých dveří rozsvítil červený nápis NEVSTUPOVAT. Ponořil jsem se do hlubokých úvah, kterými jsem se často zabýval jako obyčejný občan. Jenže nyní jsem MINISTR obrany. (Minister of Defence - jsme přece v NATO).

    Rozpočet státu je deficitní. Není naděje na rychlé oživení. Je třeba šetřit. Vláda si vládne. Politici politikaří. Začal jsem uvažovat jako zodpovědný člen kabinetu a šéf resortu. Nejsou prostředky na výcvik vojáků, chybí finance na modernizaci armády, letadla, tanky. V hlavě mi zní slova mých předchůdců a informovaných novinářů.

    „Jak rozetnout bludný kruh. Jak pomoci své zemi. Čím jí učinit zajímavou pro investice vyspělejšího západu? Jak ji lépe připravit na vstup do Evropské unie? Musím přece najít řešení, když jsem nyní v tak vysoké funkci. Stát mě vytvořil slušné podmínky. Nesmím zklamat“.

    Cítím stoupající tlak na svou osobu a postavení. Tu najednou se z ničeho nic objeví myšlenka, jak to myšlenky zpravidla dělávají. Pouč se z historie. Ano. Poučení najdeme v minulosti - historia magistra vitae - Historie matka moudrosti.

    Co vymyslel můj předchůdce. Na čem pracoval? Otvírám postupně šuplíky ministerského pracovního stolu. Nikde nic. Prázdno. Začínám tedy na zelené louce.

    Mým očím však neujde hluboká rýha v tvrdém dřevě na boku zásuvek. Směřuje dolů. Stopa po kulce? Jsem v domě plném vojáků. Pistole, kulomety, munice to je to s čím se tady zachází, napadlo mě. Ne. Na konci rýhy je tlačítko. Neodolám a stisknu je. „Jsem přece ministr. Kdo mi tady může něco říci“, dodám si odvahy. Ozvalo se klapnutí. Zpod horní desky mě do klína z tajné schránky vypadla krabička. Zapečetěná. Prohlížím si ji. Stejná pečeť jakou jsem dostal k dispozici při nástupu do funkce. Tedy rozpečeťuji. Uvnitř je klíč s visačkou. Čtu: „Trezor pod obrazem, kód 12548 256 ABC, oprávnění-pouze ministr a náčelník štábu“. Rozhlížím se. V místnosti je jediný velký obraz. Jednám, jako bych zde pracoval léta. Jdu rázně přes celou místnost, uchopím rám a otevřu jej jako okno. Ve zdi zabudovaný trezor ZIKA & SYN Žižkov 1928. Otočný mechanismus nastavím podle instrukcí. Pak zasunu klíč, otočím a ozve se tiché klapnutí. Těžké dveře se na závěsech dobře namazaných zbrojním olejem neslyšně otevřou. Ovane mě vůně starých archivních dokumentů smíšená s odérem listů vytištěných v nedávné době.

    Tady to je - historie. Nejstarší dole. Pergameny, pečetě - jistě doklady o moudrosti našich předků. Nad nimi ruční papír, dále již první razítka, vodotisky, podpisy. Latina, staročeština, němčina, maďarština, polština, francouzština , angličtina, němčina, ruština, čeština, opět ruština, čeština, a opět němčina a angličtina - ale to je již NATO.

    Beru svazek za svazkem a hledám informace, které by mě napověděly, jak vyřešit dnešní zapeklitou situaci resortu. Pročítám jednotlivé kolonky.

    Odvody rekrutů, válečné daně, konfiskace koňských potahů, neplnění vojenských dodávek, výplaty žoldnéřských vojsk, zastavování českých měst do rukou cizinců za půjčky na válečnou výrobu, částky za vydržování vojsk za třicetileté války, peníze na pluky podporující rekatolizaci země, výdaje na války armád Rakousko-Uherska.

    Rok 1914 další sumy spolkla I.světová válka. Žádné řešení, další částky ze státního rozpočtu na výzbroj čs. armády první republiky, 1935 uvolnění dalších milionů na budování pohraničních opevnění v předvečer II.světové války. Některé položky byly propláceny firmám, ještě po skončení II.světové války v letech 1946-47. Promarněné investice.

    Spisy jsou jako učebnice dějepisu. Vidím však pouze samé výdaje. Žádný přínos, žádný zisk. Miliony zlatých, miliardy korun proměněné ve střelný prach, granáty, děla. Zbyla prázdná státní pokladna, zničená země, zbídačelí lidé.

    Jako v transu přecházím do vyšší police s čerstvějšími papíry. Snad tady najdu co hledám. Zmoudření lidí, uplatnění zdravého rozumu, prosazení takových opatření, která promění příjmy do státního rozpočtu na lidem prospěšné investice. Posílí stát a upevní jeho prestiž v očích jeho občanů.

    Beru nové svazky. Nevěřím vlastním očím. Od roku 1948 nové výdaje na vybudování, vyzbrojení a platy Lidové armády, státní bezpečnosti a lidových milicí. Platy pro konfidenty. Sumy na platy soudců a příslušníků STB v politických procesech.Výdaje na zabezpečení státní hranice, pro vojska pohraniční stáže. Peníze na vybudování obrovských výcvikových prostorů. Šedesátá léta obsahují sumy na výstavbu ubytování pro ruská vojska dočasně rozmístěná na území ČSSR, výstavba patrových podzemních továren ťažkého strojárstva na Slovensku. Obrovské výdaje na spojenecká cvičení, testování nových zbraní. Miliony, miliardy za munici, tanky, děla, letadla, samopaly, naftu, benzín. Výdaje na provoz desítek kasáren, strava pro 200 tisíc vojáků lidové armády ročně. Soudní výlohy na procesy s odpírači vojenské služby.

    Cítím jak slábnu a přestávám věřit, že najdu cestu ze začarovaného kruhu. Když si uvědomuji celkovou výši finančních prostředků, které mi tady pod rukama poskytly historické listiny, dostávám závrať.

    Mohli se postavit nemocnice, školy, sportoviště, kvalitní silnice, každé město a vesnice mohlo mít vodovod, kanalizaci, čističku odpadních vod. Studenti mohli zdarma studovat na zahraničních universitách, mohli jsme mít již dávno vše čeho se nám nyní nedostává. Všechno, všechno mohlo již být postaveno, opraveno, udržováno a ještě by zbylo na další potřebné věci. Promrhalo se tisíce miliard, promrhala se lidská práce, důvěra a naděje v lepší budoucnost.

    Po chvíli jsem se vzchopil a dodal si odvahy k prozkoumání horní police. Co jsem nalezl? Výstavba atomových krytů pro členy ÚV KSĆ, vládu, zaměstnance ministerstev. Výdaje na výstavbu odpalovacích zařízení pro rakety středního doletu s jadernými hlavicemi. Miliony na odmořovací zařízení, filtrace. Miliony na vybudování skladů potravin a nákup válečného materiálu. Nové tanky, obrněné transportéry, letadla, tanky, děla, munici. Odměny pro generály a štáb. Sumy zasílané na konta do zahraničí pro podporu zemí socialistického tábora. Sumy na výcvik instruktorů spřátelených armád. Výdaje. Výdaje. Výdaje. Samé výdaje. Žádný přínos, žádný zisk. Miliony a miliardy korun proměněné v neužitečné věci, které nikdy nic nevyřešily.

    Pozbyl jsem veškeré naděje, že v historických dokumentech o činnosti ministerstva najdu klíč k řešení budoucnosti. Malá jiskérka však ještě doutnala. Nejmenší složka nejčerstvějších dokumentů úplně nahoře v trezoru. „Mám nebo nemám?“ Chvíle zaváhání. „Musím, pro klidné svědomí nesmím vynechat žádnou možnost!“. Vtáhl jsem desky na stůl a otevřel je. Samé nové listiny, čerstvá data, podpisy nedávných a současných pracovníků resortu. Vůně toneru z laserové tiskárny. Moje poslední naděje. Začínám číst. Listiny jsou datovány od roku 1990.

    Rušení posádek. Omezování počtu vojáků. Redukce vojáků z povolání. Nevěřím vlastním očím. Tak přece se našla cesta. Konečně na to přišli.

    Se zaujetím pokračuji ve čtení ale dále vidím opět finanční ztráty po ukradených náhradních dílech, protiatomové kryty se financují obrovskými částkami ještě v roce 1993, aby se vzápětí staly atrakcí pro turisty. Prázdné bedny v zapečetěném muničním skladě, demontovaná letadla v hangárech pohotovostní letky, soukromé firmy bojují o státní zakázky, peníze vydané na modernizace tanků, výběrová řízení na dodávky padáků a zpronevěřené miliony, podvody v dodávkách jídla vojáky, zmanipulovaná výběrová řízení, ztráty dalších milionů.

    Podvody, korupce, nedořešené případy, problémy s náhradní civilní službou. A další a další důkazy, že úsvit na cestě k lepší budoucnosti se opět zatemnil a vrátil se na cestu výdajů a mrhání peněz.

    Znechuceně jsem zaklapl desky a sesunul se do křesla. Zalil mě pocit malosti a trudnomyslnosti. O čem vypovídají všechny tyto údaje? Co pozitivního vzešlo z těch utracených miliard za ta léta? Co dobrého tyto peníze odebrané našim předkům přinesly budoucím generacím?

    Nic ! Zhola nic ! A to je hledané poučení !

    Zbrojení za Rakouska -Uherska nezabránilo I.světové válce. Vybudování armády 1.republiky, její vyzbrojení a budování betonového opevnění na našich hranicích neochránilo náš lid před 2.světovou válkou. Zatarasení hranic ostnatým drátem,vydržování ozbrojených složek komunistické moci, živení cizích armád, stavby jaderných zařízení a podzemních bunkrů nepřineslo našim lidem žádný blahobyt v éře komunismu. Neochota k razantním změnám ve fungování státní moci a byrokracie po změnách v roce 1989 stála a stojí v cestě k hospodárnému a efektivnímu využití státních prostředků.

    To je můj závěr ze zkoumání dokumentů v trezoru. „Tak to dnes vypadá i v zákulisí mého resortu. A já jsme za to zodpovědný! Nebo nejsem? Jak je to u nás se zodpovědností vedoucích pracovníků? Asi jsem se stal ministrem omylem. Já si to přiznám“. Několik minut se snažím uklidnit.

    Po chvíli ticha a prázdna v duši i v mozku se objevil znenadání, tak jak to myšlenky dělají, spásný nápad. Řešení. A je to tady. Mám to! Než odejdu na vlastní žádost, vydám první a poslední závazný rozkaz ministra obrany č.1.:

  • rozpustím armádu

  • zruším útvary

  • pozemky a budovy útvarů převedu obcím

  • plochy výcvikových prostorů doporučím vládě změnit zákonem na národní parky a chráněná území

  • vzdělavatelné vojáky přeškolím na boj proti organizovanému zločinu, posílím jednotky rychlého nasazení a policie

  • vojáky základní služby propustím do civilu

  • ušetřený rozpočet ministerstva převedu na resort školství

    Pro zasedání vlády připravím materiály, jak vyhlásit nový statut naší republiky. Nestaneme se neutrální zemí, ale aktivní zemí.

    Staneme se univerzitním studijním státem.

    Konečně najdeme pro svou komplikovanou polohu v Evropě odpovídají uplatnění. Veškeré nevyužité a chátrající kulturní památky se přemění na university, školy, knihovny, archivy. Za jeden nenakoupený tank nebo letadlo v řádech stamilionů bude opraven a do užívání předán jeden historický nebo nový objekt.

    České firmy budou mít dostatek práce.

    Nikdo na světě nemá tak bohaté archivy a zkušenosti se střídání státních zřízení a politických uskupení, jako my. Otevřeme je světu. Odtajníme všechny archivy, aby všichni viděli co tu dělo a mohli se poučit.

    Peníze nebudeme dávat na armádu a zbrojení a nové zbraně. Tudy cesta nevede.

    vždy se někdo proti nám spojí a bude opět ve výhodě. my musíme ostatní přesvědčit, že tím nic nezískají, ale ztratí.

    Nabídneme světu náš státní prostor pro vzdělávání a výuku tolerance, kterou si musíme s ostatními národy také již konečně osvojit.

    Pln energie a nalezené České myšlenky, která je dobrá a spásná pro středoevropský prostor jsem dal pokyn sekretářce, aby svolala mimořádnou poradu štábu.

    Přišli všichni. Sebevědomí, zkušení, disciplinovaní reci, výkvět naší armády. Sem tam to bříško, nu nikdo nejsme akorát. Přišli dychtiví na první poradu s novým nadřízeným. Bylo z nich cítit odhodlání navrhovat a prosazovat své požadavky. Měli na mysli blaho armády, vojáků z povolání, tužší tanky, rychlejší letadla, rychlopalnější samopaly.

    Chtěli prosadit to, o čem mě materiály v trezoru přesvědčily, že je stát nepotřebuje. Oni to nevěděli, nikdo jim to nikdy neřekl.

    Porada byla zahájena. Mluvil jsem jasně, zřetelně, po vojensku. Předkládal jsem argumenty z trezoru. Byl jsem výmluvný, přesvědčivý, sebejistý.

    Porada se protáhla. Šum v místnosti rostl. Občas někdo vykřikl. „Stateční vojáci“pomyslel jsem si. Není to pro ně lehké, ale pochopili. Jejich mluvčí si vyžádal čas na prozkoumání materiálů a konzultaci se svými poradci.

    Souhlasil jsem. „Za dvě hodiny zde. Rozchod“. Zavelel jsem. Zvedli se jako jeden muž. Disciplína musí být. Osiřel jsem. Zalil mě pocit z dobře vykonané práce. Ryzí, čistý pocit, který dodává sílu a pocit štěstí. Posadil jsem se do křesla a přemohla mě únava.

    Probudil mě pach erárního prádla. Tma. Hluk mnoha kroků. Slyšel jsem, ale neviděl. Čeština němčina, ruština, angličtina, francouzština. Nemohl jsem se hýbat. Drželi mě.

    „Sundejte mu pytel“slyšel jsem ve své blízkosti a vzápětí mě oslepilo světlo. Místnost byla plná lidí. Neznámí lidé. Členové štábu mezi nimi nebyli. Trezor byl prázdný. Promluvil muž nalevo ode mne. „Jsme poradci ministerstva obrany a generálního štábu. Jsme vaši poradci“.

    „Způsob Vašeho jednání si vyprošuji. Jsem ministr“pronesl jsem. Postřehl jsem v jeho tváři mírný úšklebek.

    „Vaše vize jsou nepřijatelné“ sdělil suše tento muž. „Hájíme zájmy mnoha skupin a Vy jste své rozkazy z nikým z nás předem nekonzultoval“ pokračoval.

    „Nejsem povinen konzultovat s vámi svá nařízení. Kde jsou členové štábu?“přerušil jsem ho. „Jednat budete s námi“ neústupně oponoval neznámý muž.

    Zvedl jsem se z křesla a vykročil ke dveřím. Nikdo neustoupil. Byl jsem sám. „Mnichov“ blesklo mi hlavou. Musím mezi lidi. Mezi své lidi. Pod naléhavostí této myšlenky, jsem se pokusil rozrazit stojící a prodrat se ven. Několik silných rukou mě strhlo zpět do křesla Cítil jsem zradu a manipulaci se zájmy státu a nakládání se stáním rozpočtem. Neurvalým pohybem mě přidusili v křesle. Cítil jsem nepříjemný pach. Bezvládně jsem klesl a krátce snad ztratil vědomí....

    … nevím za jak dlouho jsem se probral. Drželi mě na obličeji erární polštář. Bylo mi dusno. V hlavě nabývala obřích rozměrů jediná myšlenka, která vytěsnila všechno ostatní: ženu, děti, zdraví, poctivost, pravdomluvnost, neúplatnost …vzdej to! Nebuď ministr! Ten nevládne! To ti kolem. Šedí v pozadí. Domlouvají se, intrikují, určují směr, vydělávají, jsou slizcí a neuchopitelní, strach a špatné svědomí je drží pohromadě. Vzdej to - je jich víc! Jsi sám. Dosadí si nového ministra. Mohl bys dostat tučné odstupné (již je mi jasná jeho funkce, nestihl jsem ho zrušit, nebo mi nebylo dovoleno jej zrušit?)

    Docházel mi dech, potil jsem se a cítil jsem, že oni to vědí. Nedělali to poprvé. Tak tedy teď nebo nikdy. Zacloumal jsem celým tělem, abych jim oznámil, že chci promluvit. Polštář zmizel. Zalapal jsem po dechu. Vzduch! Nová síla! Odvahu! Pro pravdu se Jan Hus dal také raději upálit. Napjatá chvíle. Chvíle pravdy! Hlavou mě táhla minulost s letopočty - upálen 1415. Katolíci ani za 586 let nepřiznali vraždu a fungují dál a papež obklopen rádci, kardinály - je na tom možná podobně jako já teď, blesklo mi hlavou. Přesto neustoupím. Někdo se tomu musí postavit! Budu to já. Nevzdám se. Vyčistím ten Augiášův chlév. Před nejzávažnějším rozhodnutím v životě jsem se zhluboka nadechl a …

    probudil jsem se!!!

    Zaplavil mě pocit úlevy a vzápětí viny a zklamání. Proč jsem se probudil?

    Proč jsem to nemohl dodělat?

    Kdo to dodělá?


    Bojovníci Talibanu

    Otazníky nad Afghánistánem

    (zamyšlení nad květnovou cestou vysokého komisaře pro uprchlíky OSN R. Lubberse po Iránu, Pákistánu a Afghánistánu)

    Jan Kovařík

    V


    Afghánistánu na počátku května sníh již nepokrývá svahy Hindúkuše. Je to příjemný čas, kdyby ovšem namísto návratu paštunských pastevců s jejich stády z Pákistánu zpět do Afghánistánu, jak se tomu dělo několik set let, afghánští mudžáhidové opět nenaolejovali své zbraně, tentokrát místo starých britských ručnic staré a osvědčené kalašnikovy, a kdyby opět nezačali řešit své spory.

    Pouze z pohledu slunného počasí panujícího nad Afghánistánem by se zdálo, že vysoký komisař pro uprchlíky OSN R. Lubbers si nemohl vybrat horší čas pro svou misi, jejímž cílem není nic jiného, než ukončení exodu místního obyvatelstva z Afghánistánu. Aby tomu tak bylo, je třeba maličkosti - dosažení příměří mezi Tálibánem (s výjimkou Pákistánu, SAE a Saudské Arábie mezinárodně neuznané moci v Afghánistánu) a oddíly mezinárodně stále uznávané, nicméně v září 1996 svržené vlády prezidenta B. Rabbáního.

    Toto svým způsobem odtažité téma se dotýká i České republiky, protože je třeba mít na mysli dvě podstatné skutečnosti. Jde především o legislativní normu ČR, jíž jsou sankcionovány kontakty s afghánským hnutím Tálibán, kterou přijal Parlament České republiky na jaře loňského roku a která reaguje na předchozí sankce RB OSN a Rady EU vůči Tálibánu, a dále o fakt, že mezi ilegálními imigranty, kteří se různými cestami dostávají do Čech, jsou Afghánci velmi hojně zastoupeni. Vzato do důsledku, i tito Afghánci na území České republiky mohou náš integrační proces směrem k Evropské unii komplikovat, neboť některé země EU při projednávání kapitoly o volném pohybu osob upozorňují na naši nepřehlednou imigrační politiku, která by při zcela volném režimu na hranicích ČR se členskými státy EU znamenala vážné nebezpečí z hlediska nekontrolovaného přílivu nežádoucích imigrantů.

    Bylo by velmi dobré, především pro samotný Afghánistán, kdyby Lubbersovo úsilí bylo korunováno úspěchem. Je však třeba si položit otázku, zda příměří v Afghánistánu je za současné situace vůbec dosažitelné a zda exodus uprchlíků z této země je skutečně zapříčiněn občanskou válkou.

    OSN se totiž v Afghánistánu angažuje od doby ruské intervence. I tehdejší SSSR nakonec pochopil neřešitelnost vztahových problémů uvnitř Afghánistánu, stejně jako svou neschopnost řešit tuto neřešitelnou situaci způsobem, který by alespoň částečně ospravedlnil jeho vměšování. Moskva se poučila, v roce 1988 podepsala ženevské dohody a v únoru 1989 stáhla z Afghánistánu svá vojska, byť musela počítat s tím, že jí nainstalovaná vláda prezidenta Nadžibulláha v Kábulu dlouho nevydrží. Kupodivu vydržela až do dubna 1992.
    poprava ministra vnitra Nadžibulláhovy vlády 28. 4. 1992
    Plán OSN na mírový transfer moci z rukou komunistické administrativy prezidenta Nadžibulláha do rukou afghánských mudžáhidů výměnou za jeho nekrvavost zkrachoval. Proč zkrachoval, je třeba přičíst různým zájmům Pákistánu, Íránu a Saudské Arábie, tehdejším hlavním hráčům hry o Afghánistán, tedy zemím, které ještě v letech boje proti ruské přítomnosti v Afghánistánu podporovaly různé skupiny afghánských mudžáhidů. Není proto divu, že politické spektrum v Afghánistánu se ještě více atomizovalo, což pak činilo uplatnění jakýchkoli mírových dohod mezi samotnými Afghánci v následujícím období let 1992 až 1995 naprosto nereálným. Dnes si jen málokdo vzpomene na jména všech zvláštních pověřenců OSN pro Pákistán a Afghánistán, a potom jen pro Afghánistán, kteří si zoufali nad neochotou Afghánců plnit své vlastní dohody počínaje péšávárskou mírovou dohodu, přes islámábádskou mírovou dohodu, dželálábádskou dohodu, pokusy o svolání celoafghánské šúry, až po rozhodnutí prezidenta Rabbáního zůstat hlavou afghánského státu na de facto neomezenou dobu. V tomto směru se bezezbytku projevila vnitřní nesnášenlivost bývalých hlavních opozičních sil spojených v tzv. péšávárské sedmičce, stejně jako nesourodnost afghánské opozice v Íránu.

    Ahmad Šáh Masúd
    Za situace, kdy Hezbe Islámí radikálních paštunských sil Gulbudína Hekmatjára, dále Jamiat Islámí prezidenta Rabbáního a jeho ministra obrany Ahmada Šáha Masúda, která reprezentovala převážně tádžický element, a poněkud izolacionistická uzbecká milice generála Rašída Dostúma vykrystalizovaly jako hlavní a nejsilnější aktéři boje o Afghánistán na vnitřním poli, se v průběhu roku 1995 na jihu Afghánistánu, v Kandaháru a jeho okolí, objevily jednotky Tálibánu, které postupně obsazovaly stále větší část země, až nakonec v září 1996 dobyly Kábul.

    Ponechejme stranou, jak je možné, že se Tálibán v tak krátké době stal pánem celého Afghánistánu. Přesto je třeba zdůraznit nepochopitelnost, že mladí učedníci Koránu, převážně paštunští mladíci, kteří získali náboženské vzdělání v madrasách v utečeneckých táborech na území Pákistánu, dokázali zlikvidovat zkušené oddíly takových válečníků, jakými byly jednotky Hekmatjára či Dostúma. Podpora ze zahraničí v počáteční fázi tažení Tálibánu po Afghánistánu je ale nezpochybnitelná. Vznik Tálibánu ovšem rozhodně nebyl inspirován Íránem nebo OSN. Současní vládci v Kábulu rozhodně nechovají sympatie k šíitskému Íránu. Fenomén Tálibánu pak ještě více zkomplikoval právě OSN jakékoli její snahy o mírové řešení situace v Afghánistánu včetně pokroku v oblasti repatriace milionů afghánských běženců. Jisté vodítko pro hledání odpovědí na otázku, kdo podporuje Tálibán, poskytuje okruh zemí, které novou kábulskou administrativu za téměř pět let její existence diplomaticky uznaly.

    Ať již byl vznik Tálibánu inspirován kýmkoli, Tálibán své zahraniční spojence rozhodně zklamal.
    Usáma bin Ládin
    Usáma bin Ládin (AP)
    Bezpečnostní situace v zemi se sice částečně zklidnila, nicméně boje na severovýchodě země stále pokračují a jak se zdá, oddíly Ahmada Šáha Masúda, jako jediná síla, která je schopná podpořit legitimitu svrženého prezidenta Rabbáního, budou klást Tálibánu další odpor. Tálibán neukončil produkci opia, byť by pod vlajkou vymýcení tohoto zla vstupoval do Afghánistánu. Nabídka Tálibánu zlikvidovat pěstování máku v Afghánistánu výměnou za své mezinárodní uznání včetně uznání ze strany OSN skončila bez odezvy. Tálibán současně poskytuje útočiště a výcvikové tábory pro různé teroristické a iredentistické skupiny, počínaje kašmírskými a tádžickými separatisty přes čečenské bojovníky až po arabské radikály včetně saudského teroristy Usáma bin Ládina. V tomto ohledu Tálibán irituje nejen Rusko, Indii a USA, ale dokonce i řadu zemí Blízkého Východu, a to bez ohledu na společné islámské náboženství. Skutečnost, že Tálibán i přes značný mezinárodní tlak zničil v minulém měsíci významné buddhistické památky v provincii Bámiján, je důkazem jak velmi omezených možností vnějšího působení na Kábul, tak záměrného izolacionizmu tohoto hnutí.

    V zemi zničené mnohaletým válečným konfliktem je však jeho ekonomická autarkie jen zdánlivá. Tranzitní obchod přes Pákistán funguje i nadále a snahy OSN dosáhnout toho, aby se do Afghánistánu nedovážely žádné zbraně, jsou jen zbožným přáním. Írán totiž bude i nadále podporovat afghánské šíity, především Hazáry, Rusko v současné době poskytuje pomoc Ahmadu Šáhovi Masúdovi, paradoxně svému největšímu rivalovi z let sovětské přítomnosti v Afghánistánu, a možnost, že by se od Tálibánu odvrátili jeho pákistánští spojenci, minimálně z řad pákistánské náboženské strany Jamaate Islámí, je víc než hypotetická.

    Symptomatickou pro další vývoj v Afghánistánu může být i otázka krachu řady plánů v rámci ECO (Organizace hospodářské spolupráce), které počítaly s výstavbou energetických projektů, zejména pokud jde o původní představy o využití území Afghánistánu jako mostu pro začlenění zemí Střední Asie do světového hospodářství bez ruského zprostředkování. Každopádně přírodní bohatství Střední Asie, ale i samotného Afghánistánu, je pro zahraniční těžařské společnosti a investory velmi zajímavé. Nicméně příprava realizace pilotního projektu, jehož rozsah šel nad rámec spolupráce v rámci ECO, a sice plynovodu z Turkmenistánu přes západní Afghánistán do pákistánského terminálu Gwadar na pobřeží Indického oceánu, byla americkou společností Unocal zastavena v prosinci 1998. Právě od tohoto okamžiku je patrný svým způsobem formální mezinárodní tlak na administrativu Tálibánu, kdy se k počátečnímu odmítavému postoji Ruska přiklonily i Spojené státy a nakonec i OSN svými původními sankcemi i sankcemi z počátku letošního roku.

    Další vývoj v Afghánistánu je jen velmi těžko odhadnutelný. Bude-li však Tálibán i nadále disponovat podporou části politického spektra Pákistánu a finanční pomocí některých kruhů ze zemí Perského zálivu, lze počítat s neměnnou situací uvnitř země, pokud však současní kábulští fundamentalisté neporuší svůj příslib neexportovat, alespoň prozatím, svůj koncept tradiční islámské společnosti za hranice Afghánistánu. Je ale otázkou času, jak dlouho bude bezprostřednímu okolí Afghánistánu vyhovovat tato v současné době vnitřně slabá a vyčerpaná zem, a to bez ohledu na obviňování z  její podpory mezinárodního terorismu a obchodu s narkotiky. Zatím se však zdá, že vnitřně rozháraný Afghánistán všem vyhovuje.

    Nejpodstatnější na celé záležitosti ale je, že Afghánci z Afghánistánu prchají nikoli v důsledku občanské války (jejíž rozsah a počty obětí jsou zanedbatelné a koncentrují se jen do oblasti v bezprostřední blízkosti badahšánského výběžku na severovýchodě Afghánistánu), ale v důsledku nepřijatelného způsobu života, který byl většině Afghánců vnucen Tálibánem, a především z důvodu naprosto katastrofálního stavu afghánské ekonomiky.

    Aby byl zastaven proud exulantů, respektive aby byly vytvořeny podmínky pro repatriaci milionů Afghánců, je nutné, aby v Afghánistánu nebyl Tálibán.

    Tálibán ale v současné době představuje jedinou integrační sílu v Afghánistánu, která je schopna zabránit občanské válce v rozsahu, jehož jsme byli svědky před rokem 1995. Tálibán je současně jediná síla, která je schopná zabránit rozpadu Afghánistánu, přičemž tyto obavy existovaly právě do poloviny 90. let v podobě různých koncepcí "velkého Paštunistánu", "velkého Uzbekistánu" a možná některých dalších "velkých".

    A vůbec nejpodstatnějším je problém poválečné rehabilitace této země. Kdyby bylo dosaženo skutečného míru v Afghánistánu, první otázkou by bylo, kdo zaplatí odminování země, kdo přispěje na obnovu zavodňovacích zařízení, kdo přispěje k obnově dopravní a energetické infrastruktury, kdo zaplatí repatriaci uprchlíků, sociální a ekonomické programy nezbytné pro normální fungování této země.

    Přirozeně by měly platit všechny státy, které byly zaangažovány do dění v Afghánistánu od roku 1979. Měl by přispět celý klub "přátel Afghánistánu" počínaje jeho bezprostředními sousedy až po velmoci, které ještě v podmínkách bipolárního rozdělení světa řešily své vztahové otázky na úkor obyčejných Afghánců. Proto nejsme svědky skutečně efektivního tlaku na Tálibán, proto do této země i nadále proudí zbraně a opačným směrem zase desetitisíce uprchlíků. Tento stav vyhovuje i Tálibánu, který za situace, kdy kontroluje téměř devět desetin afghánského území, počítá s definitivní porážkou vnitřní opozice. Představa porážky oddílů Masúda během jedné letní ofenzívy je důvodem, proč Kábul bude negovat jakékoli nabídky OSN na zprostředkování příměří. Politický proces po ukončení bojů v Afghánistánu by totiž opět nastolil otázku dělení moci a pro Tálibán víc než opodstatněné riziko, že by byl v případě voleb nebo alespoň šúry či velké džirgy značnou částí afghánské populace odmítnut. Jak dlouho bude tato neochota ke kompromisu trvat, záleží proto jak na vnějším okolí Afghánistánu, tak i  na samotných Afgháncích.

    Autor je zahraničněpolitický analytik


    Související linky
    Lubbers - Další informace (angl.)

    Vysoký komisař OSN pro uprchlíky (angl.)
    World Food Program (angl.)
    Online encyclopedie Afghánistánu (angl.)
    Afghánská vláda (angl.)
    CIA World Fact Book: Afghánistan (angl.)
    Taliban Online (angl.)
    Asia Media Online (angl.)


    Naivní pacifismus Jana Čulíka:

    Kdybychom neprodávali zbraně diktátorským režimům, bude jim je prodávat někdo jiný

    Jaroslav Bárta

    Vazeny pane Culiku

    Dovoluji si velmi nesouhlasit s Vasim komentarem k obchodu se zbranemi. Vas detinsky naivni pacifism mi imponuje jen do te chvile, nez si polozim klasickou otazku: cui bono? Kdyby to bylo tak skvele a krasne, ze neprodam-li zbrane do nedemokratickeho rezimu - onen rezim prestane valcit, a za penize usetrene na zbranich zacne svym obcanum ihned rozdavat jidlo (nejlepe ovsem nizkokalorickou vegetarianskou stravu, aby moc nezbujneli) - bylo by to jiste krasne a uslechtile.

    Ale realita je, jak jiste tusite, jina. Rezim, ktery chce valcit, valcit taky bude, a nejak si ty zbrane vzdycky sezene - ale rozhodne nebude rozdavat jidlo lidem, ktere potrebuje postrilet (cimz to neobhajuji, jen konstatuji faktum). Neprodam-li tedy zbrane ja, proda jim je nekdo jiny - a to nejen mafie, ruska oligarchie, "demokraticka" cina a nejruznejsi povl - ale taky zeme euroatlanticke zony pres nejake prostredniky - a spokojene si na tom namasti kapsu, zatimco ja budu moralni hrdina. Je tohle skutecne ta hodnota, bez ktere se nedokazu obejit? Skutecne chci dosahnout toho, aby si na obchodu se zbranemi, ktery nezastavim, radsi naplnil kapsy kdokoliv jiny?

    Mozna si vzpomenete na vlnu pacifismu po padu doby temna, kdy Cesko pod vedenim nezneho Havla vyklidilo mnohe zahranicni trhy se zbranemi. Vsichni nam uznale zatleskali (kdopak tleskal nejhlasiteji, pamatujete?), a uprazdnene trhy ciperne a radostne (a nutno dodat, ze vetsinou ireversibilne) zaplnili svym vlastnim zbozim. Dodnes jsem napriklad take zvedav, kdo nakonec bude dodavat vzduchotechniku do "vojensky citlive" elektrarny v Busehru.

    O ano - zbrojeni je nesmyslne, drahe, nedemokraticke, a cokoliv oskliveho reknete, vse je pravda. Nemensi pravda ale je, ze zbrojit a vrazdit se bude - a kdyz se toho kseftu vzdame - nejen mafie, ale vetsina vyvozcu zbrani z euroatlanticke civilizace - s tim budou naramne srozumeni. Mozna nam i zateleskaji, a pochvali nas uslechtily pacifim - a dodaji tam zbrane sami. Nevyvazi nahodou demokraticke zeme severoatlanticke aliance, samozrejme vcetne Britanie nebo USA, zbrane za miliardy dolaru? A procpaxi je asi jejich zakaznici kupuji - aby si je postavili do muzea, a cuchali si k nim????

    Cim zajem vlastne hajite, pane Culiku?

    Kdo bude do onech valecnych zon dodavat zbrane, kdyz se Vami (Nesehnutymi) jmenovane firmy vzdaji svych zakazek?

    Nebo si opravdu myslite, ze kdyz jim cesi neprodaji kvery, ze budou misto nich nakupovat mrkev a banany?

    Nebudte k smichu!

  • Britské listy

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|