pátek 6. dubna O B S A H Co je nového v České republice: Komentovaný přehled zpráv Odkazy: Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby Sdělovací prostředky: Mediální zákon - do roku 2018 vymalováno??? (Milan Šmíd) Z amerického Kongresu: Americký kongresman k situaci Romů v ČR a ve střední Evropě (vystoupení Christophera H. Smithe, Helsinský výbor) K ekonomické praxi v České republice - několik ohlédnutí: 1 . Neveřejné informace a finanční dixieland v České republice (Zdenek S. Blaha) 2. Arbitrážní operace a obchodování s využitím neveřejných informací (Zdenek S. Blaha) 3. Případ tiskaře Chiarelly (Zdenek S. Blaha) 4. Co dělá americký "finančník" na Kubě? (Zdenek S. Blaha) Dopis prezidentské kanceláři: Žádáme o zveřejnění dopisu, jímž Václav Havel podpořil "prodej" Grébovky CEELI Institutu (Tomáš Pecina) Školství - Reakce na Ondřeje Čapka a Zdeňka Štefka: Školné a jiné koncepce (Jiří Jírovec) Reakce: Platební karty - osobní svědectví (Aleš V. P. Kratochvíl) Ikona pro Vaši stránku... |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|

Jiří Jírovec

Slovo "vystřídat" se ovšem v původním textu nevyskytuje. Štefek toliko "preferuje" dlouhodobé koncepce vývoje směrů a potřeb společnosti a "dlouhodobou koncepci vzdělávání a celoživotní vícestranný rozvoj člověka", což je něco jiného.

Nicméně Čapkovi se taková představa zdá přímo fašistická. Těžko říct proč. Možná, že až příliš věří naivním frázím o tom, jak trh vlastně lidi osvobozuje, takže vše, co je proti němu, je proti lidské svobodě.

Nevyčítám Ondřeji Čapkovi jeho zatimní pohled na svět, omezený akademickým prostředím, v němž se pohybuje. Podaří-li se mu v něm zcela neotupět, bude mu nejspíš jednou trapně za konstrukce týkající se "lidského kapitálu", který se přelévá ve "společnosti znalostí". Přeji mu, aby byl jednou schopen vidět místo ekonomických a statistických jednotek lidi.

Pokud to myslí se svým odporem ke koncepcím vážně, musel by odsoudit i dlouhodobou koncepci maximalizace zisku, která postupně odkazuje vše ostatní do kategorie poznané nutnosti. Včetně individuální svobody Čapků samých. Těžko říct do jaké míry si Ondřej Čapek uvědomuje přítomnost mantinelů, které násobí slabost jeho argumentů.

Za zaváděním školného (stejně jako jiných poplatků) nestojí ekonomická nutnost, ale ideologie, kterou prosazují politikové v okamžitém zájmu bohatých (jednotlivců i korporací). Tuto skutečnost vedoucí k tomu, že bohatí se stávají ještě bohatšími a chudí chudšími, nemohou zakrýt ani růžové akademické brýle.

Jde o politický proces, jehož každá složka nutně ovlivňuje ovlivňuje hustotu sociálního síta, protože poplatky jsou kumulativní. Školné je jen jedním z těch "nic", co umořují osla.

Školné jako každý jiný poplatek omezuje určité části populace a to tím víc, čím níže je student či jeho rodina na příjmovém žebříčku. Kdo to popírá je, obrazně řečeno, buď Čapek, nebo hlupák nebo demagog.

Čeští obhájci školného argumentují australským modelem, který váže splácení půjček dosažením určitého platu po studiu. Jenže ani tento ani jakýkoli jiný model studentských půjček nemůže ospravedlnit školné jako takové. Studentské půjčky v těchto zemích existují proto, že by bez podstatná část populace studovat nemohla.

Jednotlivé modely se pak liší pouze mírou rizika, které je věřite ochoten nést. Nic víc, nic míň.

V Australii je zadlužený absolvent zatím do jisté míry chráněn, kdežto třeba v Kanadě je podle nejnovějších pravidel již pronásledován až do posledního centu.

Navíc neexistuje absolutně žádná záruka, že australský nebo jakýkoli jiný "humánní" model přežije příští volby. To samozřejmě platí i pro "bezškolný" stav", jenže ten je přece jenom těžší změnit, protože taková změna vrhá na politiky nepříznivé světlo. Jakmile však tato psychologická hranice padne, lze při vhodné konstelaci sil v parlamentu změnit daný model k nepoznání.

Školné je samozřejmě jen jedním z mnoha prvků, které vedou k sociální a ekonomické polarizaci společnosti. Jeho zvláštností je to, že symbolizuje nedostatek nadhledu a politické vůle vrchnosti.

Protože blbost, jak známo, nezná hranic, nechám na představě čtenáře, zda píšu o té, co sídlí v Praze, Torontu nebo ještě jiné.

V Ontariu teď představuje školné minimálně 30% celkových nákladů na studium a díky deregulaci dále poroste. Vláda samozřejmě v souvislosti s deregulací přislíbila studentské půjčky, ale už teď je zřejmé, že tento systém nefunguje, protože mnoho studentů se obává nadměrného zadlužení a končí s bakalářskou hodností. Mnohaleté studium Ph.D. se nakonec stane výsadou bohatých výstředníků.

Kanadským tiskem nedávno proběhla zpráva o tom, že v příštích deseti letech bude jen v Ontariu chybět na 10 000 držitelů hodnosti Ph.D., které by university potřebovaly k obsazení profesorských míst. Jednou z uváděných příčin tohoto stavu je právě zvyšující se školné a následný nezájem o nákladné postgraduální studium. Přitom ještě před několika lety byla taková tlačenice o profesorskou definitivu (tenure), že se kvůli ní lidé i stříleli.

University ovšem nejsou jedinou obětí nedostatku (s odpuštěním dlouhodobé) koncepce. Výstražné příklady jsou k mání i ve zdravotnictví, kde vládne nedostatek lékařů a zdravotních sester.

Ondřej Čapek se rovněž hrozí toho, že by se mu nějaká "hodná státní (?) autorita" postarala o to, aby nemusel měnit zaměstnání. Pokud jsem tuto část jeho článku pochopil správně jde o narážku na předsametové poměry.

No, jak jsem již napsal, Ondřej Čapek je mlád, takže nemůže vědět, že to bylo trochu jinak. To nejpodstatnější, o co se tehdejší státní autorita postarala, bylo, že občan neměl strach z toho, že nebude mít práci. Je pravda, že její "hodnost" této autority poněkud snížila opatření související s obsazováním méně atraktivních míst v méně atraktivních oblastech republiky. Nějakou dobu existovaly tak zvané umístěnky, které v některých případech šly proti plánům a představám umisťovaného. Tento systém se však díky vynalézavosti českého člověka příliš neosvědčil a tak byl příkaz postupně nahrazen hmotným či bytovým interesem (podniková stipendia a nabídka bytu při nástupu do zaměstnání).

Když jsem v polovině šedesátých let absolvoval Přírodovědeckou fakultu KU, dostali umístěnky již jen absolventi absolventi učitelských oborů. Zbytek se musel postarat sám o sebe. Pokud si pamatuji, existovaly v té době umístěnky i pro lékaře.

Většina mých spolužáků se "usadila" ve druhém či třetím zaměstnání. Spíše proto, že další změny nedávaly podstatnější smysl, než kvůli péči státní autority. Pro úplnost je třeba dodat, že státní autorita zřídila v určité době administrativní překážku v podobě tak zvaných "náborových oblastí", které teoreticky ztěžovaly přetahování pracovníků z neatraktivních do atraktivních oblastí.

Historie mých vlastních pracovních poměrů se nevymyká průměru. Protože třetí z nich se plně odehrává v zemi, v níž je sice docela úspěšně praktikován systém jedné strany včetně stranického kultu osobnosti jejího vůdce, ale jinak je komunistickými myšlenkami nepoznamenaná, mohu nabídnout některá srovnání.

Kanadský lid je dobrý, leč zaostalý, protože mu nikdo nevysvětlil, že nezaměstnanost osvobozuje, protože vyhozený může nabídnout svůj lidský kapitál na trhu. Kdyby jim to nějaký kanadský Čapek začal ideologicky objasňovat, hnali by ho sviňským krokem do nejbližšího z pěti jezer, co je tady máme.

Ale vážně. Trvalá a relativně dobře placená místa v Kanadě ubývají na úkor částečných úvazků a krátkodobých pracovních smluv a sebezaměstnávání. Kanaďané si zjevně váží toho, že jim hodná státní autorita taková místa opatřuje a to přímo (zaměstnání u vlády a crown corporations nebo ve vládou financovaných oborech jakými jsou zdravotnictví a školství) nebo nepřímo, například prostřednicvím Autopaktu, což je bilaterální smlouva mezi USA a Kanadou, která přinesla stabilitu do automobilového průmyslu.

Ochrana trvalých míst - job security - je vedle platů základní součástí jakéhokoli jednání o kolektivních smlouvách.

Kanada je, jako každá jiná země, krásná. Přesto ale má svoje neatraktivní místa, kam se nechce třeba učitelům a hlavně lékařům. Tento nezájem začíná mít podobu krize, takže místní vláda stojí před podobným problémem jako kdysi českoslovenští komunisté. Začíná se mluvit o hmotném interesu a možná dojde i na ty umístěnky. Jediný viditelný rozdíl je v tom, že tady to je ještě víc od zdi ke zdi, protože chybí jakákoli koncepce.

Česky by se tomu dalo říct "flikování", tady se používá termín "reinvestování". Ontarijská vláda například "reinvestuje" peníze do zdravotnictví a školství. V praxi to znamená, že poté co snížením snížením rozpočtů vyvolala v těchto resortech chaos, odstraňuje týž vrácením rozpočtu na původní výši. Honosnost termínu zde zakrývá slabomyslnost kroků, které k chaosu vedly.

Dřív než budeme s čapkovskou vehemencí odsuzovat koncepce, měli bychom si připustit, že do této kategorie patří i to, v jakém světě vlastně chceme žít.

Současný svět bohužel dává spíše za pravdu Štefkům než Čapkům, protože je ovládán politiky, kteří jsou intelektuálními nulami, nebo se tak pod tlakem trhu projevují, což nakonec vyjde nastejno. Je-li v něm co k bání, je to právě absence koncepce, která by vyvážila jednostrannost, když už ne diktát trhu. Tato skutečnost může unikat jen lidem, kteří svůj zorný úhel zúžili na "já".