Britské listy

Jediný zájemce se přihlásil do aukce, ve které měla být v Pardubicích prodána socha Vladimira Iljiče Lenina, patřící městu. Přesto socha ak. soch. Štěpána Kotrby st. nového majitele nenašla. Minimální prodejní cena 200.000 korun, byla pro dražitele Pavla Sýkoru ze Žďáru nad Sázavou vysoká. "Byl jsem ochoten za ni dát polovinu," řekl. "Ta socha se mi líbí. Bylo mi líto, že by měla být třeba zničena," řekl novinářům.

Situaci sledoval v aukční síni i zástupce pardubické KSČM a pronesl k médiím poměrně rozumný komentář. O sochu, která z pardubického náměstí Republiky (kde stála do roku 1990), projevilo v předchozích týdnech zájem asi šest možných kupců. Na aukci ale nepřišel žádný.

Dnešní aukce sochy, jejíž cena je odhadnuta na 750.000 korun začala na vyvolávací ceně 470.000 korun. Když se nenašel zájemce, mohla být snížena o 270.000 korun. Ani tato částka kupce nepřilákala. Přitom je podle odborníků dvoutunová, 213 centimetrů vysoká socha do určité míry unikátem, neboť zpodobňuje Lenina sedícího.

Tolik strohá informace.

Autorem sochy byl můj otec, ak.soch. Štěpán Kotrba st. (*1932 +1999), sochař, patřící do generace českého figurálního sochařství let osmdesátých dvacátého století. Byl žákem Jana Kavana a absolventem Vysoké školy umělecko-průmyslové. Vytvořil za svůj život mj.insignie FA ČVUT, mnoho figurálních i abstraktních plastik z kamene, bronzu i keramiky. Jeho realizaci mohou nalézt lidé v Ústí nad Labem, Pardubicích, Chomutově, Milevsku a další desítce měst. Vytvořil i technologický světový unikát: keramickou plastiku téměř tři metry vysokou jako monolitický blok (nesloženou z dílů). Ta dodnes krášlí soukromou zahradu v Praze - Krči.

Jeho poslední velkou realizací byla pískovcová socha sv. Jana Nepomuckého pro město Nepomuk, kterou vytvořil spolu s ak. soch. Milanem Váchou na počátku 90. let. Na soše V. I. Lenina otec pracoval od roku 1971 až do roku 1974-5. Tento úkol převzal po svém zemřelém kolegovi z fakulty, který vytvořil první skizzy a zemřel.

Socha byla instalována až v roce 1976, neboť tehdejší ideová komise ÚV KSČ zastavila realizaci sochy, neboť nesouhlasila s kompozicí sochy jako sedící figury - Lenina filosofa. Otec zase nesouhlasil s pojetím sochy jako Lenina revolucionáře, neboť tvrdil, že jestli je odkaz V. I. L. něčím přínosný pro historii, je to jeho teoretickými díly. Až "oteplování" normalizace v druhé polovině sedmdesátých let umožnilo odlití sochy do bronzu a její osazení na pardubické náměstí.

Sochu zbourali v "post-revoluční" euforii roku 1990 pomocí autojeřábu, přičemž rozlomili a tím zničili i její žulový sokl.

Těsně po revoluci přijela za otcem "úderka" filmařů, která hodlala s otcem točit "dokument o tom, co cítí a jak myslí autor pomníku masovému vrahovi". Argumentovali "pravdou" a "právem" na otcovy odpovědi. Otázky kladli manipulativní - s úmyslem získat "bulvárně" použitelné výroky. K zblití.

Strašně se divili, že je otec vyhodil. Byl po infarktu a parta tržních komsomolců mu byla odporná. Po půlroce se situace uklidnila...

Otec nedal posléze souhlas k roztavení z pochopitelných důvodů, jako bych jej nedal dnes i já, i když na celou situaci dnes nahlížím trochu jinak a hlavně bez emocí. Protože to dílo bylo odrazem doby a já nechápu, proč by se mělo ničit.

Byla by to typicky čecháčkovská pomsta všem etapám historie národa - ničily se sochy Radeckého, Franze Josefa, Masaryka atd. Malí a malicherní byli všichni bořitelé pomníků v celé historii českého národa. Malí a malichcerní zůstali i ti, kteří se rozhodli rozbít sochu revolucionáře Lenina, považujíce ji za to čím měla být podle svých investorů - za symbol.

Ale i tato socha je i něčím jiným. Dokladem o historii této země, ze které čtyřicet let státněbyrokratického kapitalismu (nazývaného "reálný" socialismus) nelze vymazat. Ani v tavicím kotli.

Místo pro sochy státníků a hrdinů v dočasné nemilosti jsou lapidária a muzea, nicméně jsou součástí kulturního odkazu národa. Takoví jsem byli a paměť se nedá roztavit.

Pardubické radnici bylo nabídnuto nedávno přestěhování sochy do Muzea dělnického hnutí (ještě existuje), nicméně páni radní dali přednost penězům. Jak jinak.

Mne jako příbuzného a dědice autorských práv po zemřelém autora radnice dodnes nekontaktovala, na můj názor se neptala. Nechuť ke koupi sochy na včerejší aukci jen dokresluje tristní situaci, do které se radní v Pardubicích dostali... Nicméně povinnost nezničit sochu přejde i na příslušného nabyvatele v souladu s autorským zákonem.

Otec zemřel v roce 1999. Hodlám respektovat jeho vůli a nedovolit zničení sochy. Proti jejímu prodeji nebudu, pokud se nabyvatel zaváže k jejímu důstojnému užívání. Nebráním se ani převzetí sochy a její odvoz na vlastní náklady. Ale to už je jiný příběh.