Česká televize: hasební plán
aneb
Rado neodstupuj - ještě ne!
Britské listy byly tímto článkem aktualizovány 23. 12. 2000 v 18 hodin.
Nikolaj Savický, psáno přes poledne 23. prosince 2000
Rada České televize je mrtva, ať už její členové a chlebodárci (respektive „funkcedárci“, neboť není placena ze státního rozpočtu, ale z rozpočtu České televize) říkají cokoli. Její pověst je neudržitelná, její členové přesvědčivě prokázali svou nekompetentnost a dokázali se zesměšnit způsobem, který nemá v devítiletých dějinách české televize precedens. Této radě se podařilo téměř nemožné: docílit toho, aby skutečně vznikl důvod pro její zákonné odvolání Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR podle platného zákona č. 483/1991 Sb. o České televizi, neboť Česká televize svým vysíláním od 20. prosince 2000 nejméně do vysílání večerních zpravodajských relací dne 22. prosince 2000 evidentně porušovala § 2 zmíněného zákona, a to v přímém důsledku konání Rady České televize. Byla naplněna litera zákona, umožňující Parlamentu Radu České televize odvolat, ale paradoxně byl naplněn i smysl ustanovení § 6, odst. 3, tohoto zákona, ač jsem sám do těchto dnů nevěřil, že je toho možné v praxi docílit.
Rada České televize v současném složení tedy bude muset odejít tam, kam patří, a je jedno, zda o něco čestněji tím, že sama odstoupí, nebo v intencích svého dosavadního počínání, tedy násilně - odvolána Poslaneckou sněmovnou. Pro tuto skutečnost však nelze přehlédnou, že musí ještě něco vykonat, než definitivně zmizí ze scény, neboť jinak po ní vznikne ještě větší chaos, který povede Českou televizi do zkázy. Přitom je Česká televize institucí, která večer co večer uspokojuje v dlouhodobém průměru požadavky 27% všech českých a moravských televizních diváků, poskytuje nenahraditelnou službu menšinám definovaným osudem, udržuje a rozvíjí významnou kulturní tradici a sehrává klíčovou roli v českém filmovém průmyslu. V současnosti má řádově pětimiliardový rozpočet, zaměstnává přímo téměř tři tisíce lidí a váže na sebe pracovní příležitosti pro několikanásobek tohoto počtu především v Praze, Brně a Ostravě. Její krize se tedy významným způsobem promítá do života celé české a moravské společnosti. Podívejme se proto na vzniklou situaci a její příčiny podrobněji.
Trocha prehistorie na vysvětlenou
Bylo by nesprávné vnímat události posledních dvou měsíců vytrženě, jako cosi, co nastalo z bezprostředních příčin. Pro pochopení podstatných souvislostí těchto procesů se musíme vrátit před vznik České televize v roce 1992 a dokonce i před rok 1989. Záleží totiž na tom, s jakou tradicí a s jakou profesní základnou se česká televizní a filmová produkce vynořila z dob nesvobody. Právě tady se totiž zrodil podstatný kvalitativní rozdíl mezi úrovní zpravodajství a publicistiky na straně jedné a dramatické tvorby na straně druhé, který dodnes můžeme vidět ve vysílání televize veřejné služby v České republice, ale který přes všechny nátěry prosvítá i v programové nabídce komerčních televizní u nás.
Před listopadem 1989 v České republice neexistovalo televizní zpravodajství. To není otázka ideologie, ale absence poptávky. Nejde jen o to, že lidé, kteří předtím pracovali v Televizních novinách ČST, byli zkompromitovaní spoluprací s režimem, ale především o to, že po nich nikdo nepožadoval, aby dělali skutečnou novinářskou práci, tj. aby si svobodně a nezávisle opatřovali informace, ověřovali si je u nezávislých zdrojů a aby s nimi kriticky a nezávisle pracovali. Z dnešního hlediska to ve skutečnosti nebyli reportéři a moderátoři, ale hlasatelé, což konec konců dobře vystihuje i tehdejší terminologie. Na počátku roku 1990 tedy zcela chyběli potřební profesionálové televizního zpravodajství podle kritérií svobodného světa. Neexistovala tradice, na kterou by bylo možno navázat, a veřejnost neměla představu o kritériích, podle nichž by mohla úroveň televizní žurnalistiky posuzovat. Výjimku tvořilo několik málo výrazných osobností filmové dokumentaristiky, ale jejich ambice směřovaly nikoli ke každodenní rutinní práci zpravodajství, ale k vytváření velkých a výjimečných dokumentů, mapujících spíše stav společnosti a uplynulá léta než současnost.
Důsledkem této situace byl příliv velmi mladých lidí, kterým bylo kolem roku 1990 zpravidla kolem dvaceti let. Vedeni dobrou vůlí, ambicemi, ale bez nastavených měřítek a vzorů začali vytvářet českou televizní žurnalistiku. Dodnes představují její základ: přesunuli se na manažerské pozice a řídí práci svých mladších kolegů. Překonali jazykovou bariéru, získali letmé zahraniční zkušenosti, ale situací po roce 1990 byli rychle katapultováni do profesních rolí, které v tradičních demokratických zemích zpravidla plnili a plní lidé o generaci starší, prošlí nesrovnatelně náročnější průpravou, přísnějším výběrem a rozsáhlejší životní zkušeností. Obrovský hlad po novinářích však existoval přibližně do let 1997 - 1998 také v redakcích tištěných periodik; poptávka dodnes výrazně převyšuje nabídku. Nedostatek tradice, absence velkých a prestižních vzorů, vágní kritéria pro posuzování kvality práce a malá vzájemná konkurence se spolupodepsaly na nepříliš utěšené úrovni české televizní žurnalistiky současnosti.
Diametrálně odlišná situace existuje v oblasti filmové a televizní dramatické tvorby. Státem dotovaná filmová produkce 70. a 80. let měla na co navazovat. Tradice slavné éry českého filmu 60. let nebyla nikdy důsledně zpřetrhána. Ukázalo se totiž, že řemeslně kvalitní filmy a televizní seriály jsou dobrým vývozním artiklem a že na jejich výrobě lze velmi ušetřit cestou koprodukcí se západními partnery. Protože tato filmová a televizní produkce zároveň představovala důležitou součást tišících prostředků, které tehdejší režim podával v hojném množství občanům, mohlo v relativně svobodných podmínkách (viděno měřítky tehdejší doby) vyrůst mnoho tvůrců, kteří vstupovali do volné soutěže nejen v rámci tehdejšího Československa, ale také na nesrovnatelně tvrdším trhu především západoněmecké televizní tvorby. Velkou roli sehrávala také úroveň FAMU, školy, která si přes veškerý ideologický dohled uchovávala dobrou profesionální úroveň. Profesní průprava a kvalita těchto tvůrců byly a jsou plně srovnatelné se stavem kdekoli v Evropě. Do 90. let vstoupili tito autoři se značným sebevědomím a v jejich průběhu dokázali své kvality a potvrdili své místo ve společnosti.
Z výše zmíněných důvodů sehrávali právě tvůrci dramatických děl a produkce s nimi související, především producenti a dramaturgové, rozhodující roli při formování charakteru České televize a jejího producentského systému. Na počátku 90. let jim navíc nahrála skutečnost, že kolem roku 1992 svou základní činnost prakticky ukončil hlavní garant národní filmové tvorby, Filmové studio Barrandov. Česká televize jeho úlohu převzala a dokázala během osmi let vyrobit nebo koprodukovat kolem stovky celovečerních filmů, z nichž řádově deset nebo patnáct má skutečně vynikající úroveň ve světovém měřítku. Zároveň vyrobila desítky seriálů a stovky televizních inscenací, za jejichž úroveň se nemusí stydět, a které významně obohacují její potenciální programovou nabídku.
Ve stínu těchto nepopiratelných úspěchů poněkud zanikal fakt, že úroveň televizního zpravodajství a publicistiky České televize se zvedala nesrovnatelně pomaleji. Nebyla a dosud nejsou nastavena profesionální a etická kritéria, která by umožňovala tuto část produkce posuzovat a hodnotit. Tlak managementu na zlepšení kvality produkce České televize v této oblasti navíc až na duben a květen 1998 nebyl dostatečný. Ti, kteří o České televizi rozhodovali před rokem 1998, totiž hleděli s oprávněnou pýchou na jiné složky její tvorby a systematicky budovali její archivní programové fondy. Byl to v době blížící se digitalizace pozemního televizního vysílání a předvídatelného hladu po kvalitní a dobře reprízovatelné nabídce v oblasti celovečerních filmů, televizních seriálů a inscenací jistě přístup rozumný a perspektivní, a v nejbližších letech nepochybně dojde ocenění u jejich nástupců, ale přesto se soustavné přehlížení významu každodenní služby televizním zpravodajstvím, tolerance k jeho nízké kvalitě a malé společenské autoritě tehdejšímu managementu vymstila.
Kořeny současné krize: dvojí pohled na televizi veřejné služby
Na přelomu let 1997 - 1998 vypsala nově zvolená Rada České televize pod předsednictvím Jana Jiráka výběrové řízení na generálního ředitele České televize, neboť v březnu 1998 končilo řádné funkční období jejího zakladatele Ivo Mathé. Připomínám, že po šoku z let 1994 a 1995, kdy se televize veřejné služby v České republice poprvé střetla se silným komerčním protivníkem, čelila značnému poklesu svých reálných příjmů a byla nucena k drastickým úsporným opatřením, její podíl na trhu od 3. čtvrtletí 1995 pozvolna, ale soustavně stoupal. Našla svou tvář a ukázalo se, že dobrou původní dramatickou tvorbou může v soutěži o zájem diváků úspěšně čelit komerčním stanicím. Obhájila své místo v celkové programové nabídce všech televizní vysílatelů v České republice a získala nezaměnitelný charakter. To posílilo legitimitu jejího postavení a přispělo k obnově sebedůvěry jejích zaměstnanců, zejména tvůrčích pracovníků a smluvně vázaných externistů. Situace byla stabilní a dodávala většině zúčastněných pocit jistoty. Mnoho producentů v té době skrytě vítalo představu změny, neboť se jim zdálo, že dosavadní vedení je příliš strnulé a neposkytuje jim dostatek prostoru k experimentu a expanzi. Proto očekávali výsledek volby bez větších obav.
Překvapivým vítězem výběrového řízení se stal ani ne třicetiletý Jakub Puchalský, novinář bez jakékoli znalosti či zkušenosti s Českou televizí. Neznal její tradice, její silné stránky, neuvědomoval si, v čem tkví v očích laické a odborné veřejnosti její význam. Věděl, že její zpravodajství a publicistika jsou špatné, ale nedoceňoval význam dramatické tvorby a její tradice. Jeho poradce a pozdější ředitel programu Gordon Lovitt byl talentovaný a nesystematický člověk s vynikající představou o zákonitostech, jimiž se televize jako médium masové komunikace řídí, s talentem pro sestavování vysílacích schémat, s ambicí soutěžit o pozornost diváků s komerčními televizemi všemi prostředky, ale zároveň s absolutní neznalostí tradice české filmové a televizní tvorby a s necitlivostí vůči vkusu a předsudkům českého televizního publika. Byl by patrně dobrým programovým ředitelem komerční stanice, ale bez silného a zkušeného generálního ředitele nad sebou byl v České televizi předem odsouzen k neúspěchu. Rada České televize, která Jakuba Puchalského zvolila, správně viděla nízkou kvalitu zpravodajství a publicistiky, ale vnímala Českou televizi především jako producenta zpravodajství a publicistiky, což byla fatální chyba. Většina členů tehdejší Rady České televize nebyla schopna nahlédnout důsledky této volby, protože vycházela z teoretických předpokladů, ze špatné analýzy situace a z nedostatečné znalosti tradic televizní stanice, která podléhala její kontrole. Důsledky volby byly právě pro tento charakter České televize destruktivní.
Zděšení a posměch odborné veřejnosti vyvolal už projekt Jakuba Puchalského, v němž byla zdůrazňována role „nízkorozpočtového dramatu“ sitcomu a děl, reflektujících následky „klausovské éry“. Sitcom ovšem kvůli husté periodicitě ve vysílání, která vyvolává potřebu neobyčejně rychlé produkce obrovského množství dílů na standardní kvalitativní úrovni, vyžaduje početné a zkušené autorské zázemí, především obratné scenáristy, specializované na tento žánr. Ve Spojených státech, ve Velké Británii i ve Francii je založen na dlouholeté tradici, která v České republice chyběla a chybí. V České republice naopak existuje tradice výpravných a propracovaných televizních seriálů, vyráběných v sériích po sedmi nebo maximálně čtrnácti dílech delší stopáže. Dramatická výstavba těchto děl je velmi odlišná od sitcomu, nároky na dlouhodobou přípravu a pečlivou dramaturgii jsou vyšší. Není náhodou, že s jedinou výjimkou (Hospoda, vyrobená pro TV NOVA) veškeré české pokusy o sitcom skončily katastrofálně. Požadavek na dramatickou tvorbu, přímo reflektující aktuální politické dění, byl krajně necitlivý v zemi, kde se na ideologickou objednávku vyráběla „aktuální„ propagandistická dílka doslova na běžícím pásu a v níž jsou na podobný požadavek scenáristé a dramaturgové dodnes alergičtí, neboť jim připomíná soustavné ideologické zneužívání hrané filmové a televizní tvorby před rokem 1989.
Jakub Puchalský navíc doslova den ze dne odvolal naprostou většinu manažerů na 1. stupni řízení (s výjimkou studií v Brně a Ostravě, kde mu to znemožňoval zákon) a částečně nevědomky (rozhodně bez znalosti nevyhnutelných důsledků pro dlouhodobý provoz celé instituce) porušil celou strukturu a pravidelný roční rytmus řízení České televize. O jeho nástupu v dubnu 1998 se v České televizi začalo mluvit jako o „noci dlouhých nožů„. Vzbudil strach, ale nedoplnil jej o motivaci. Kuriózním, leč zákonitým důsledkem jeho konání byla destrukce v oblasti hrané tvorby a současně setrvání neuspokojivého stavu zpravodajství a publicistiky. Příčina je prostá: dramatická tvorba vzniká v průběhu let a výpadek kvalifikované objednávky se ve vysílání projeví nejdříve za rok, ale spíše za dva roky, zatímco odchod reportérů a moderátorů je viditelný okamžitě. Scenáristé a dramaturgové jsou tedy existenčně zranitelní mnohem snáze než redaktoři ve zpravodajství: jejich rezistenci divák pocítí nejdříve za rok nebo za rok a půl. Proto byla vzpoura ve zpravodajství proti Ivanu Kytkovi rychlá a úspěšná, zatímco obrana proti nekvalifikovanému řízení programu prakticky nebyla možná.
Odpor proti Jakubovi Puchalskému mohl být úspěšný až ve chvíli, kdy nasazení odiózního seriálu Třicet případů majora Zemana, v němž tehdejší management viděl ideální příležitost k zvýšení sledovanosti, vyvolalo silný veřejný odpor. To umožnilo představitelům odborných sdružení, producentům a zaměstnancům České televize postupně donutit k odstoupení nejprve Gordona Lovitta a posléze, 15. prosince 1999, také Jakuba Puchalského. Stalo se tak v okamžiku, kdy díky neschválenému vysílacímu schématu a výrobnímu úkolu hrozily v horizontu několika týdnů výpadky ve vysílání, respektive improvizace v programové skladbě.
Nadějný rok 2000…
Když Dušan Chmelíček 1. února 2000 nastupoval do funkce generálního ředitele, byl v podstatě neznámým členem managementu Jakuba Puchalského, čímž vzbuzoval preventivní nedůvěru odborné veřejnosti. Předložil však projekt, který sice nebyl nikterak oslnivý, ale respektoval historicky vzniklý charakter České televize, pojmenovával základní problémy, vzniklé v letech 1998 - 1999, a naznačoval schůdnou cestu jejich řešení. Citlivou personální politikou si rychle získal důvěru, kterou nedokázalo podrýt ani několik chyb, jichž právě v personální oblasti dopustil. V červenci překonal krizi ve zpravodajství a na podzim předložil dobrou programovou koncepci a zdařilé programové schéma na rok 2001. Plánovaným obsazením postu ředitele programu Ivanem Hubačem k 1. lednu 2001 navíc poskytl odborné veřejnosti naději, že toto schéma bude kvalitně naplněno a že řízení programu bude citlivé a vysoce kvalifikované. Přes některá v podstatě zbytečná zpoždění, zejména pozdě zahájenou inventuru platného vysílacího schématu a projektů, o nichž rozhodlo předchozí vedení (viz aféra kolem zastaveného seriálu Píplmetři), a přes nepříliš šťastný princip dočasného stínového řízení programu skupinou pro přípravu vysílacího schématu, který sice přinesl dobré praktické výsledky, ale na několik měsíců znejasnil manažerskou strukturu České televize, bylo zjevné, že Chmelíčkův příchod této televizi prospěl a dal jí novou naději.
Důležitým aspektem Chmelíčkova působení se stala jeho cílevědomá snaha o posílení Jakubem Puchalským poškozené pověsti a obnovu obecně respektované legitimity České televize. Chmelíček začal systematicky jednat se všemi odbornými sdruženími a bezprecedentním způsobem otevřel Českou televizi kritice. Oslovil řadu charitativních a veřejně prospěšných organizací a vzbudil naději, že v dohledné době vzniknou jednoduchá, spravedlivá a snadno kontrolovatelná pravidla pro jejich přístup do vysílání televize veřejné služby v České republice. Zastřešil tyto aktivity dosud nevídanou konferencí Česká televize: věc veřejná a získal pro své počínání širokou veřejnou podporu.
… a katastrofa na jeho konci
Od léta 2000 však postupně stále silněji vstupovala do hry síla, která měla ve vlastním zájmu raději zůstat stranou: Rada České televize. Tzv. Jirákovu radu odvolala Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR několik týdnů po volbě Dušana Chmelíčka a novou volila postupně během jara 2000. Tato Rada České televize začala fakticky fungovat během dubna 2000, a pokusila se radikálně změnit dosavadní vztah svých předchůdkyň ke generálnímu řediteli České televize.
Aby nebylo pochyb: věřím, že komunikace Dušana Chmelíčka s novou Radou České televize nebyla bezchybná. Jsem přesvědčen, že Rada České televize jen obtížně získávala relevantní informace a že Dušan Chmelíček nenaplňoval představy jejích členů o tom, jak se k nim má generální ředitel České televize chovat. Problém ovšem spočíval v tom, že tato rada byla složena z osob v očích veřejnosti vesměs bezvýznamných, které se - na rozdíl např. od Rady České televize, jíž předsedal Jiří Grygar - nemohly proti generálnímu řediteli opřít o svou nepopiratelnou neformální autoritu, ale pouze o pravomoc, kterou jim poskytoval značně nedokonalý zákon o České televizi. To Dušanu Chmelíčkovi umožňovalo tuto radu do velké míry ignorovat, protože věděl, že se opírá o nesrovnatelně širší odborný a společenský konsensus.
Rada České televize právem kritizovala některé faktické chyby generálního ředitele, především jeho nesporné pochybení v kauze Sazka. V této kritice nalézala kladný ohlas mezi kritiky a novináři. Brala si však ke své kritice také doslova směšné záminky, například neplnění některých formálních termínu v jeho projektu. Doslova každý v České televizi si přitom uvědomoval, že tato kritika směřuje k věcem pro chod instituce momentálně zcela nepodstatným, a tím Rada České televize dále oslabovala svou pozici v očích odborné veřejnosti. Navíc stejně jako její předchůdkyně nahlížela na Českou televizi pouze jako na zpravodajskou stanici, pohlížela na ni především prizmatem politického zpravodajství, redukovaného navíc nikoli na věcná témata, ale na spory politických stran, a tím se dále vzdalovala od pochopení toho, co se v instituci svěřené její kontrole ve skutečnosti odehrává. Osobní averze mezi členy Rady České televize a generálním ředitelem pak situaci ještě zhoršovaly.
Za těchto podmínek si Dušan Chmelíček založil poradní sbor, složený z velmi známých a respektovaných osobností veřejného života. Připravil široce založenou konferenci Česká televize: věc veřejná, která skončila jeho úspěchem, a stál tak proti Radě České televize v relativně výhodné pozici. Členové Rady to museli vnímat jako útok na svou autoritu, patrně se cítili jako oběti spiknutí, a začali se chovat naprosto iracionálně. Úvodem k poslednímu dějství této tragikomedie byl nešťastný článek členky Rady paní Jany Dědečkové v MF DNES, kritizující zmíněnou konferenci jako naprosto nepřínosnou. Nic nemohlo lépe posílit pozici generálního ředitele České televize než tento novinový útok, který vzápětí vyvolal řadu nesouhlasných reakcí nejširšího spektra účastníků této konference.
Nemohu to tvrdit jistě, ale domnívám se, že právě to, že generální ředitel České televize získával v posledních týdnech před svým odvoláním stále širší veřejnou podporu, nakonec paradoxně vedlo k jeho pádu. Rada České televize, která se ocitla na vedlejší koleji a čelila stále silnějšímu odporu televizních tvůrců, zřejmě dospěla k názoru, že jeho odvolání bude postupem doby stále obtížnější, a proto se rozhodla ke kroku, který se pro ni ukázal být sebevražedným: rozhodla se Dušana Chmelíčka co nejrychleji odvolat.
Načasování tohoto kroku bylo nejnešťastnější, jaké mohla zvolit: bylo přijato nové vysílací schéma, byl rozepsán výrobní úkol, ale nebyl schválen rozpočet. Od 1. ledna 2001 měl navíc nastoupit nový programový ředitel, od něhož si většina tvůrčích pracovníků mnoho slibovala. Rada České televize neposkytla zaměstnancům a externím spolupracovníkům České televize žádné záruky kontinuity, a to právě v přelomovém okamžiku. Vyvolala nevědomky pro Českou televizi také velmi neblahé ekonomické důsledky, neboť se strefila právě do okamžiku, kdy mediabuyeři a reklamní agentury sestavují mediaplány pro své klienty. Protože rozhodují o penězích svých klientů, nemohou příliš riskovat, a proto podstatně sníží podíl prostředků, investovaných do nákupu reklamních časů v České televizi. Rada České televize tak svým nekompetentním rozhodnutím Českou televizi mimo jiné významně finančně poškodila.
Důsledky nepřipraveného a nepromyšleného kroku Rady České televize ze dne 12. prosince 2000 na sebe nenechaly dlouho čekat. Nejprve se ozvali ti, kdo se právem cítili dotčeni ve své prestiži: reprezentanti sdružení, která před odvoláním ředitele České televize marně žádala Radu České televize o schůzku. Jedná se o významné organizace odborné veřejnosti, především o Českou filmovou akademii a svaz filmových a televizních pracovníků FITES. Ze společenského hlediska nehorázné bylo také to, že se Rada České televize odmítla sejít s členy poradního sboru generálního ředitele, tedy s volným sdružením úctyhodných osobností, jimž mohl mezi členy Rady sekundovat jedině Miloš Rejchrt. Vzápětí se k protestům přidali zaměstnanci České televize v obavách, že Rada České televize opět zvolí někoho, kdo svým stylem řízení bude připomínat Jakuba Puchalského.
Domnívám se, že Rada České televize byla zcela zaskočena reakcí na svůj krok, a proto začala jednat už zcela iracionálně. Místo toho, aby se pokusila následky svého neblahého rozhodnutí korigovat, rozhodla se jednat rychle a radikálně. Dne 20. prosince 2000, pouhých 27 hodin po uzávěrce písemných přihlášek do výběrového řízení, zvolila do čela České televize Jiřího Hodače, který v červnu a červenci téhož roku neúspěšně řídil zpravodajství České televize a stačil si v něm nadělat řadu osobních nepřátel. K tomu lze jen dodat, že hašení požáru vhozením kanystru benzínu nebývá obvykle úspěšné. Nic nemohlo radikalizovat postoje zaměstnanců více. K výsledku řízení dosud lhostejné redakce zpravodajství a publicistiky se okamžitě přidaly k protestujícím.
Následky
Nedostatečné profesní standardy a pocit existenčního ohrožení vedly zaměstnance zpravodajství k tomu, že porušili zákonná i nepsaná pravidla profese. Od 20. prosince 2000 začali ve zpravodajských relacích porušovat literu i smysl příslušných ustanovení zákona o České televizi a zákona o rozhlasovém a televizním vysílání. Aktivizovali na svou podporu mnoho osobností veřejného života, ale bohužel také ty, jejichž medializované podpory se měli vědomě zříci, totiž část politiků. Je zjevné, že reagovali na naprosto neodpovědné jednání Rady České televize, ale za cenu okamžité podpory části politického spektra tím vážně poškodili věrohodnost České televize.
Řízení České televize zkolabovalo. Vysílací schéma a výrobní úkol jsou ohroženy, do roku 2001 vstupuje Česká televize s rozpočtovým provizoriem, poškozenou pověstí a ve stavu naprostého bezvládí. Zpravodajství nejméně tři dny postupuje v příkrém rozporu s účelem, pro který bylo zřízeno, se zákonným rámcem působení České televize a s nepsanými pravidly profese. Česká televize může očekávat - a právem - pokutu od Rady České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání. Zadavatelé reklamy se musejí na dění v České televizi dívat s krajní nedůvěrou. Diváci jsou patrně jak v Jiříkově vidění. Česká televize plní už po řadu dní první stánky novin. Je to však reklama, o kterou není co stát.
Východiska
Generální ředitel TV NOVA dr. Vladimír Železný navrhl v pořadu Volejte řediteli dne 23. prosince 2000 - snad v žertu -, aby Jiří Hodač porazil vzpouru tím, že bude vysílat odjinud a odřízne nespokojené zaměstnance od přístupu k televiznímu vysílání. Je pravda, že v takovém postupu má Vladimír Železný praxi, ale zůstává otázkou, zda je takové řešení přijatelné pro spor o správu veřejné instituci. Navíc by silové mocenské řešení v této chvíli jen prohloubilo destrukci, k níž už došlo, a dále zpochybnilo nezávislost České televize, která by se nezbytně vrátila k pověsti své normalizační předchůdkyně z let 70. a 80. , nemluvě o hospodářských škodách, které by se ještě drasticky prohloubily.
Nerozumných řešení se jistě nabízí celá řada, ale i v této neutěšené situaci je možno si představit scénář, který by vzniklé následky minimalizoval. Není to ideální řešení, ale žádné dokonalé v současnosti není na obzoru. Napsal jsem v úvodu, že tato Rada České televize je odsouzena k zániku. Měla by však před svou sebevraždou nebo před svým zardoušením Poslaneckou sněmovnou učinit něco pro nápravu následků katastrofy, kterou způsobila. Je to několik rychle realizovatelných kroků, které může učinit už na svém plánovaném zasedání dne 8. ledna 2001:
odvolat výsledky výběrového řízení na post generálního ředitele České televize;
schválit rozpočet České televize, a to buď původní, nebo redukovaný podle návrhu finančního ředitele ing. Ladislava Palusky;
po dohodě se zástupci odborné veřejnosti jmenovat bez výběrového řízení nového generální(ho) ředitele(ku), který(á) bude všeobecně přijatelný(á);
zavázat ho, aby dodržel přijaté vysílací schéma a výrobní úkol, a to nejméně do září 2001;
odstoupit.
Volba kandidáta nebude jednoduchá, protože už v této chvíli je jasné, že uchazeč či uchazečka bude muset v dohledné době svůj post znovu obhájit ve výběrovém řízení, které jistě vypíše nová Rada České televize, zvolená patrně už podle nového zákona o České televizi. Urychlení legislativního procesu v této věci bude patrně jedním z mála pozitivních výsledků této krize.
Ten (ta), kdo stane v čele České televize na počátku roku 2001, bude muset, pokud bude chtít uspět, učinit především následující:
uklidnit situaci jednoznačným stvrzením kontinuity s postupem Dušana Chmelíčka v září a říjnu 2000 ve všech oblastech s výjimkou zpravodajství;
pokračovat v otevřeném dialogu s odbornou veřejností, podrobně vysvětlovat a přesvědčivě zdůvodňovat veškeré kroky, které bude činit;
urychleně stanovit pravidla editoriální politiky České televize, vytvořit mechanismus kontroly jejich dodržování a stanovit sankce za jejich porušení;
udržet rytmus přípravy vysílacího schématu, jak je kodifikován v Pravidlech pro přípravu vysílacího schématu, která byla přílohou již neschválené novely Organizačního řádu České televize v listopadu 2000.
Je toho samozřejmě víc, co je nutné udělat, ale tyhle body pokládám za nejpodstatnější. Pokud se podaří postupovat podle výše naznačeného scénáře, lze doufat, že Česká televize tuto krizi přežije, a to nejen jako karikatura sebe samotné. Velkou naději na rozumný postup však v této chvíli nevidím; na to se obě strany sporu ještě stále chovají příliš emocionálně a bez jasné a reálné představy o svém dalším postupu.
Nikolaj Savický
