2. nevím která naše vyjádření byla emocionálně podbarvená - rád se nechám poučit.
3. podpisy pod tímto prohlášením se poměrně zásadně liší od podpisů pod "stanovisky, zpochybňující svého šéfa". Doporučil bych panu Kotrbovi, aby lépe sledoval dění v brněnském studiu - například na Britských listech.
4. Chtěl bych upozornit, že jsme nikde nezpochybnili legitimitu toho, že vedoucí naší redakce reportáže předává ředitelce zpravodajství Janě Bobošíkové. Svým vyjádřením jsme chtěli vyjádřit podporu svým pražským kolegům a vyvrátit některá prohlášení ředitele TS Brno Zdeňka Drahoše o tom, že všichni jeho podřízení jsou na jeho straně. Za dané situace to považujeme za svou morální povinnost a své právo vyjádřit svůj názor.
5. Ano, nemůžeme a ani nechceme rozhodovat o tom, jakým způsobem náš zaměstnavatel použije výsledek naší práce - a ani jsme to v našem prohlášení netvrdili. Pokud si to z našeho textu pan Kotrba dovodil, mohu ho ujistit, že hledá skryté významy, které tam nejsou.
6. Abych pana Kotrbu ještě uklidnil - pracovníci redakce nadále pracují, točí a připravují reportáže pro zpravodajský pořad Jihomoravský večerník.
Česká televize: hasební plán
aneb
Rado neodstupuj - ještě ne!
Britské listy byly tímto článkem aktualizovány 23. 12. 2000 v 18 hodin.
Nikolaj Savický, psáno přes poledne 23. prosince 2000
Rada České televize je mrtva, ať už její členové a chlebodárci (respektive „funkcedárci“, neboť není placena ze státního rozpočtu, ale z rozpočtu České televize) říkají cokoli. Její pověst je neudržitelná, její členové přesvědčivě prokázali svou nekompetentnost a dokázali se zesměšnit způsobem, který nemá v devítiletých dějinách české televize precedens. Této radě se podařilo téměř nemožné: docílit toho, aby skutečně vznikl důvod pro její zákonné odvolání Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR podle platného zákona č. 483/1991 Sb. o České televizi, neboť Česká televize svým vysíláním od 20. prosince 2000 nejméně do vysílání večerních zpravodajských relací dne 22. prosince 2000 evidentně porušovala § 2 zmíněného zákona, a to v přímém důsledku konání Rady České televize. Byla naplněna litera zákona, umožňující Parlamentu Radu České televize odvolat, ale paradoxně byl naplněn i smysl ustanovení § 6, odst. 3, tohoto zákona, ač jsem sám do těchto dnů nevěřil, že je toho možné v praxi docílit.
Rada České televize v současném složení tedy bude muset odejít tam, kam patří, a je jedno, zda o něco čestněji tím, že sama odstoupí, nebo v intencích svého dosavadního počínání, tedy násilně - odvolána Poslaneckou sněmovnou. Pro tuto skutečnost však nelze přehlédnou, že musí ještě něco vykonat, než definitivně zmizí ze scény, neboť jinak po ní vznikne ještě větší chaos, který povede Českou televizi do zkázy. Přitom je Česká televize institucí, která večer co večer uspokojuje v dlouhodobém průměru požadavky 27% všech českých a moravských televizních diváků, poskytuje nenahraditelnou službu menšinám definovaným osudem, udržuje a rozvíjí významnou kulturní tradici a sehrává klíčovou roli v českém filmovém průmyslu. V současnosti má řádově pětimiliardový rozpočet, zaměstnává přímo téměř tři tisíce lidí a váže na sebe pracovní příležitosti pro několikanásobek tohoto počtu především v Praze, Brně a Ostravě. Její krize se tedy významným způsobem promítá do života celé české a moravské společnosti. Podívejme se proto na vzniklou situaci a její příčiny podrobněji.
Trocha prehistorie na vysvětlenou
Bylo by nesprávné vnímat události posledních dvou měsíců vytrženě, jako cosi, co nastalo z bezprostředních příčin. Pro pochopení podstatných souvislostí těchto procesů se musíme vrátit před vznik České televize v roce 1992 a dokonce i před rok 1989. Záleží totiž na tom, s jakou tradicí a s jakou profesní základnou se česká televizní a filmová produkce vynořila z dob nesvobody. Právě tady se totiž zrodil podstatný kvalitativní rozdíl mezi úrovní zpravodajství a publicistiky na straně jedné a dramatické tvorby na straně druhé, který dodnes můžeme vidět ve vysílání televize veřejné služby v České republice, ale který přes všechny nátěry prosvítá i v programové nabídce komerčních televizní u nás.
Před listopadem 1989 v České republice neexistovalo televizní zpravodajství. To není otázka ideologie, ale absence poptávky. Nejde jen o to, že lidé, kteří předtím pracovali v Televizních novinách ČST, byli zkompromitovaní spoluprací s režimem, ale především o to, že po nich nikdo nepožadoval, aby dělali skutečnou novinářskou práci, tj. aby si svobodně a nezávisle opatřovali informace, ověřovali si je u nezávislých zdrojů a aby s nimi kriticky a nezávisle pracovali. Z dnešního hlediska to ve skutečnosti nebyli reportéři a moderátoři, ale hlasatelé, což konec konců dobře vystihuje i tehdejší terminologie. Na počátku roku 1990 tedy zcela chyběli potřební profesionálové televizního zpravodajství podle kritérií svobodného světa. Neexistovala tradice, na kterou by bylo možno navázat, a veřejnost neměla představu o kritériích, podle nichž by mohla úroveň televizní žurnalistiky posuzovat. Výjimku tvořilo několik málo výrazných osobností filmové dokumentaristiky, ale jejich ambice směřovaly nikoli ke každodenní rutinní práci zpravodajství, ale k vytváření velkých a výjimečných dokumentů, mapujících spíše stav společnosti a uplynulá léta než současnost.
Důsledkem této situace byl příliv velmi mladých lidí, kterým bylo kolem roku 1990 zpravidla kolem dvaceti let. Vedeni dobrou vůlí, ambicemi, ale bez nastavených měřítek a vzorů začali vytvářet českou televizní žurnalistiku. Dodnes představují její základ: přesunuli se na manažerské pozice a řídí práci svých mladších kolegů. Překonali jazykovou bariéru, získali letmé zahraniční zkušenosti, ale situací po roce 1990 byli rychle katapultováni do profesních rolí, které v tradičních demokratických zemích zpravidla plnili a plní lidé o generaci starší, prošlí nesrovnatelně náročnější průpravou, přísnějším výběrem a rozsáhlejší životní zkušeností. Obrovský hlad po novinářích však existoval přibližně do let 1997 - 1998 také v redakcích tištěných periodik; poptávka dodnes výrazně převyšuje nabídku. Nedostatek tradice, absence velkých a prestižních vzorů, vágní kritéria pro posuzování kvality práce a malá vzájemná konkurence se spolupodepsaly na nepříliš utěšené úrovni české televizní žurnalistiky současnosti.
Diametrálně odlišná situace existuje v oblasti filmové a televizní dramatické tvorby. Státem dotovaná filmová produkce 70. a 80. let měla na co navazovat. Tradice slavné éry českého filmu 60. let nebyla nikdy důsledně zpřetrhána. Ukázalo se totiž, že řemeslně kvalitní filmy a televizní seriály jsou dobrým vývozním artiklem a že na jejich výrobě lze velmi ušetřit cestou koprodukcí se západními partnery. Protože tato filmová a televizní produkce zároveň představovala důležitou součást tišících prostředků, které tehdejší režim podával v hojném množství občanům, mohlo v relativně svobodných podmínkách (viděno měřítky tehdejší doby) vyrůst mnoho tvůrců, kteří vstupovali do volné soutěže nejen v rámci tehdejšího Československa, ale také na nesrovnatelně tvrdším trhu především západoněmecké televizní tvorby. Velkou roli sehrávala také úroveň FAMU, školy, která si přes veškerý ideologický dohled uchovávala dobrou profesionální úroveň. Profesní průprava a kvalita těchto tvůrců byly a jsou plně srovnatelné se stavem kdekoli v Evropě. Do 90. let vstoupili tito autoři se značným sebevědomím a v jejich průběhu dokázali své kvality a potvrdili své místo ve společnosti.
Z výše zmíněných důvodů sehrávali právě tvůrci dramatických děl a produkce s nimi související, především producenti a dramaturgové, rozhodující roli při formování charakteru České televize a jejího producentského systému. Na počátku 90. let jim navíc nahrála skutečnost, že kolem roku 1992 svou základní činnost prakticky ukončil hlavní garant národní filmové tvorby, Filmové studio Barrandov. Česká televize jeho úlohu převzala a dokázala během osmi let vyrobit nebo koprodukovat kolem stovky celovečerních filmů, z nichž řádově deset nebo patnáct má skutečně vynikající úroveň ve světovém měřítku. Zároveň vyrobila desítky seriálů a stovky televizních inscenací, za jejichž úroveň se nemusí stydět, a které významně obohacují její potenciální programovou nabídku.
Ve stínu těchto nepopiratelných úspěchů poněkud zanikal fakt, že úroveň televizního zpravodajství a publicistiky České televize se zvedala nesrovnatelně pomaleji. Nebyla a dosud nejsou nastavena profesionální a etická kritéria, která by umožňovala tuto část produkce posuzovat a hodnotit. Tlak managementu na zlepšení kvality produkce České televize v této oblasti navíc až na duben a květen 1998 nebyl dostatečný. Ti, kteří o České televizi rozhodovali před rokem 1998, totiž hleděli s oprávněnou pýchou na jiné složky její tvorby a systematicky budovali její archivní programové fondy. Byl to v době blížící se digitalizace pozemního televizního vysílání a předvídatelného hladu po kvalitní a dobře reprízovatelné nabídce v oblasti celovečerních filmů, televizních seriálů a inscenací jistě přístup rozumný a perspektivní, a v nejbližších letech nepochybně dojde ocenění u jejich nástupců, ale přesto se soustavné přehlížení významu každodenní služby televizním zpravodajstvím, tolerance k jeho nízké kvalitě a malé společenské autoritě tehdejšímu managementu vymstila.
Kořeny současné krize: dvojí pohled na televizi veřejné služby
Na přelomu let 1997 - 1998 vypsala nově zvolená Rada České televize pod předsednictvím Jana Jiráka výběrové řízení na generálního ředitele České televize, neboť v březnu 1998 končilo řádné funkční období jejího zakladatele Ivo Mathé. Připomínám, že po šoku z let 1994 a 1995, kdy se televize veřejné služby v České republice poprvé střetla se silným komerčním protivníkem, čelila značnému poklesu svých reálných příjmů a byla nucena k drastickým úsporným opatřením, její podíl na trhu od 3. čtvrtletí 1995 pozvolna, ale soustavně stoupal. Našla svou tvář a ukázalo se, že dobrou původní dramatickou tvorbou může v soutěži o zájem diváků úspěšně čelit komerčním stanicím. Obhájila své místo v celkové programové nabídce všech televizní vysílatelů v České republice a získala nezaměnitelný charakter. To posílilo legitimitu jejího postavení a přispělo k obnově sebedůvěry jejích zaměstnanců, zejména tvůrčích pracovníků a smluvně vázaných externistů. Situace byla stabilní a dodávala většině zúčastněných pocit jistoty. Mnoho producentů v té době skrytě vítalo představu změny, neboť se jim zdálo, že dosavadní vedení je příliš strnulé a neposkytuje jim dostatek prostoru k experimentu a expanzi. Proto očekávali výsledek volby bez větších obav.
Překvapivým vítězem výběrového řízení se stal ani ne třicetiletý Jakub Puchalský, novinář bez jakékoli znalosti či zkušenosti s Českou televizí. Neznal její tradice, její silné stránky, neuvědomoval si, v čem tkví v očích laické a odborné veřejnosti její význam. Věděl, že její zpravodajství a publicistika jsou špatné, ale nedoceňoval význam dramatické tvorby a její tradice. Jeho poradce a pozdější ředitel programu Gordon Lovitt byl talentovaný a nesystematický člověk s vynikající představou o zákonitostech, jimiž se televize jako médium masové komunikace řídí, s talentem pro sestavování vysílacích schémat, s ambicí soutěžit o pozornost diváků s komerčními televizemi všemi prostředky, ale zároveň s absolutní neznalostí tradice české filmové a televizní tvorby a s necitlivostí vůči vkusu a předsudkům českého televizního publika. Byl by patrně dobrým programovým ředitelem komerční stanice, ale bez silného a zkušeného generálního ředitele nad sebou byl v České televizi předem odsouzen k neúspěchu. Rada České televize, která Jakuba Puchalského zvolila, správně viděla nízkou kvalitu zpravodajství a publicistiky, ale vnímala Českou televizi především jako producenta zpravodajství a publicistiky, což byla fatální chyba. Většina členů tehdejší Rady České televize nebyla schopna nahlédnout důsledky této volby, protože vycházela z teoretických předpokladů, ze špatné analýzy situace a z nedostatečné znalosti tradic televizní stanice, která podléhala její kontrole. Důsledky volby byly právě pro tento charakter České televize destruktivní.
Zděšení a posměch odborné veřejnosti vyvolal už projekt Jakuba Puchalského, v němž byla zdůrazňována role „nízkorozpočtového dramatu“ sitcomu a děl, reflektujících následky „klausovské éry“. Sitcom ovšem kvůli husté periodicitě ve vysílání, která vyvolává potřebu neobyčejně rychlé produkce obrovského množství dílů na standardní kvalitativní úrovni, vyžaduje početné a zkušené autorské zázemí, především obratné scenáristy, specializované na tento žánr. Ve Spojených státech, ve Velké Británii i ve Francii je založen na dlouholeté tradici, která v České republice chyběla a chybí. V České republice naopak existuje tradice výpravných a propracovaných televizních seriálů, vyráběných v sériích po sedmi nebo maximálně čtrnácti dílech delší stopáže. Dramatická výstavba těchto děl je velmi odlišná od sitcomu, nároky na dlouhodobou přípravu a pečlivou dramaturgii jsou vyšší. Není náhodou, že s jedinou výjimkou (Hospoda, vyrobená pro TV NOVA) veškeré české pokusy o sitcom skončily katastrofálně. Požadavek na dramatickou tvorbu, přímo reflektující aktuální politické dění, byl krajně necitlivý v zemi, kde se na ideologickou objednávku vyráběla „aktuální„ propagandistická dílka doslova na běžícím pásu a v níž jsou na podobný požadavek scenáristé a dramaturgové dodnes alergičtí, neboť jim připomíná soustavné ideologické zneužívání hrané filmové a televizní tvorby před rokem 1989.
Jakub Puchalský navíc doslova den ze dne odvolal naprostou většinu manažerů na 1. stupni řízení (s výjimkou studií v Brně a Ostravě, kde mu to znemožňoval zákon) a částečně nevědomky (rozhodně bez znalosti nevyhnutelných důsledků pro dlouhodobý provoz celé instituce) porušil celou strukturu a pravidelný roční rytmus řízení České televize. O jeho nástupu v dubnu 1998 se v České televizi začalo mluvit jako o „noci dlouhých nožů„. Vzbudil strach, ale nedoplnil jej o motivaci. Kuriózním, leč zákonitým důsledkem jeho konání byla destrukce v oblasti hrané tvorby a současně setrvání neuspokojivého stavu zpravodajství a publicistiky. Příčina je prostá: dramatická tvorba vzniká v průběhu let a výpadek kvalifikované objednávky se ve vysílání projeví nejdříve za rok, ale spíše za dva roky, zatímco odchod reportérů a moderátorů je viditelný okamžitě. Scenáristé a dramaturgové jsou tedy existenčně zranitelní mnohem snáze než redaktoři ve zpravodajství: jejich rezistenci divák pocítí nejdříve za rok nebo za rok a půl. Proto byla vzpoura ve zpravodajství proti Ivanu Kytkovi rychlá a úspěšná, zatímco obrana proti nekvalifikovanému řízení programu prakticky nebyla možná.
Odpor proti Jakubovi Puchalskému mohl být úspěšný až ve chvíli, kdy nasazení odiózního seriálu Třicet případů majora Zemana, v němž tehdejší management viděl ideální příležitost k zvýšení sledovanosti, vyvolalo silný veřejný odpor. To umožnilo představitelům odborných sdružení, producentům a zaměstnancům České televize postupně donutit k odstoupení nejprve Gordona Lovitta a posléze, 15. prosince 1999, také Jakuba Puchalského. Stalo se tak v okamžiku, kdy díky neschválenému vysílacímu schématu a výrobnímu úkolu hrozily v horizontu několika týdnů výpadky ve vysílání, respektive improvizace v programové skladbě.
Nadějný rok 2000…
Když Dušan Chmelíček 1. února 2000 nastupoval do funkce generálního ředitele, byl v podstatě neznámým členem managementu Jakuba Puchalského, čímž vzbuzoval preventivní nedůvěru odborné veřejnosti. Předložil však projekt, který sice nebyl nikterak oslnivý, ale respektoval historicky vzniklý charakter České televize, pojmenovával základní problémy, vzniklé v letech 1998 - 1999, a naznačoval schůdnou cestu jejich řešení. Citlivou personální politikou si rychle získal důvěru, kterou nedokázalo podrýt ani několik chyb, jichž právě v personální oblasti dopustil. V červenci překonal krizi ve zpravodajství a na podzim předložil dobrou programovou koncepci a zdařilé programové schéma na rok 2001. Plánovaným obsazením postu ředitele programu Ivanem Hubačem k 1. lednu 2001 navíc poskytl odborné veřejnosti naději, že toto schéma bude kvalitně naplněno a že řízení programu bude citlivé a vysoce kvalifikované. Přes některá v podstatě zbytečná zpoždění, zejména pozdě zahájenou inventuru platného vysílacího schématu a projektů, o nichž rozhodlo předchozí vedení (viz aféra kolem zastaveného seriálu Píplmetři), a přes nepříliš šťastný princip dočasného stínového řízení programu skupinou pro přípravu vysílacího schématu, který sice přinesl dobré praktické výsledky, ale na několik měsíců znejasnil manažerskou strukturu České televize, bylo zjevné, že Chmelíčkův příchod této televizi prospěl a dal jí novou naději.
Důležitým aspektem Chmelíčkova působení se stala jeho cílevědomá snaha o posílení Jakubem Puchalským poškozené pověsti a obnovu obecně respektované legitimity České televize. Chmelíček začal systematicky jednat se všemi odbornými sdruženími a bezprecedentním způsobem otevřel Českou televizi kritice. Oslovil řadu charitativních a veřejně prospěšných organizací a vzbudil naději, že v dohledné době vzniknou jednoduchá, spravedlivá a snadno kontrolovatelná pravidla pro jejich přístup do vysílání televize veřejné služby v České republice. Zastřešil tyto aktivity dosud nevídanou konferencí Česká televize: věc veřejná a získal pro své počínání širokou veřejnou podporu.
… a katastrofa na jeho konci
Od léta 2000 však postupně stále silněji vstupovala do hry síla, která měla ve vlastním zájmu raději zůstat stranou: Rada České televize. Tzv. Jirákovu radu odvolala Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR několik týdnů po volbě Dušana Chmelíčka a novou volila postupně během jara 2000. Tato Rada České televize začala fakticky fungovat během dubna 2000, a pokusila se radikálně změnit dosavadní vztah svých předchůdkyň ke generálnímu řediteli České televize.
Aby nebylo pochyb: věřím, že komunikace Dušana Chmelíčka s novou Radou České televize nebyla bezchybná. Jsem přesvědčen, že Rada České televize jen obtížně získávala relevantní informace a že Dušan Chmelíček nenaplňoval představy jejích členů o tom, jak se k nim má generální ředitel České televize chovat. Problém ovšem spočíval v tom, že tato rada byla složena z osob v očích veřejnosti vesměs bezvýznamných, které se - na rozdíl např. od Rady České televize, jíž předsedal Jiří Grygar - nemohly proti generálnímu řediteli opřít o svou nepopiratelnou neformální autoritu, ale pouze o pravomoc, kterou jim poskytoval značně nedokonalý zákon o České televizi. To Dušanu Chmelíčkovi umožňovalo tuto radu do velké míry ignorovat, protože věděl, že se opírá o nesrovnatelně širší odborný a společenský konsensus.
Rada České televize právem kritizovala některé faktické chyby generálního ředitele, především jeho nesporné pochybení v kauze Sazka. V této kritice nalézala kladný ohlas mezi kritiky a novináři. Brala si však ke své kritice také doslova směšné záminky, například neplnění některých formálních termínu v jeho projektu. Doslova každý v České televizi si přitom uvědomoval, že tato kritika směřuje k věcem pro chod instituce momentálně zcela nepodstatným, a tím Rada České televize dále oslabovala svou pozici v očích odborné veřejnosti. Navíc stejně jako její předchůdkyně nahlížela na Českou televizi pouze jako na zpravodajskou stanici, pohlížela na ni především prizmatem politického zpravodajství, redukovaného navíc nikoli na věcná témata, ale na spory politických stran, a tím se dále vzdalovala od pochopení toho, co se v instituci svěřené její kontrole ve skutečnosti odehrává. Osobní averze mezi členy Rady České televize a generálním ředitelem pak situaci ještě zhoršovaly.
Za těchto podmínek si Dušan Chmelíček založil poradní sbor, složený z velmi známých a respektovaných osobností veřejného života. Připravil široce založenou konferenci Česká televize: věc veřejná, která skončila jeho úspěchem, a stál tak proti Radě České televize v relativně výhodné pozici. Členové Rady to museli vnímat jako útok na svou autoritu, patrně se cítili jako oběti spiknutí, a začali se chovat naprosto iracionálně. Úvodem k poslednímu dějství této tragikomedie byl nešťastný článek členky Rady paní Jany Dědečkové v MF DNES, kritizující zmíněnou konferenci jako naprosto nepřínosnou. Nic nemohlo lépe posílit pozici generálního ředitele České televize než tento novinový útok, který vzápětí vyvolal řadu nesouhlasných reakcí nejširšího spektra účastníků této konference.
Nemohu to tvrdit jistě, ale domnívám se, že právě to, že generální ředitel České televize získával v posledních týdnech před svým odvoláním stále širší veřejnou podporu, nakonec paradoxně vedlo k jeho pádu. Rada České televize, která se ocitla na vedlejší koleji a čelila stále silnějšímu odporu televizních tvůrců, zřejmě dospěla k názoru, že jeho odvolání bude postupem doby stále obtížnější, a proto se rozhodla ke kroku, který se pro ni ukázal být sebevražedným: rozhodla se Dušana Chmelíčka co nejrychleji odvolat.
Načasování tohoto kroku bylo nejnešťastnější, jaké mohla zvolit: bylo přijato nové vysílací schéma, byl rozepsán výrobní úkol, ale nebyl schválen rozpočet. Od 1. ledna 2001 měl navíc nastoupit nový programový ředitel, od něhož si většina tvůrčích pracovníků mnoho slibovala. Rada České televize neposkytla zaměstnancům a externím spolupracovníkům České televize žádné záruky kontinuity, a to právě v přelomovém okamžiku. Vyvolala nevědomky pro Českou televizi také velmi neblahé ekonomické důsledky, neboť se strefila právě do okamžiku, kdy mediabuyeři a reklamní agentury sestavují mediaplány pro své klienty. Protože rozhodují o penězích svých klientů, nemohou příliš riskovat, a proto podstatně sníží podíl prostředků, investovaných do nákupu reklamních časů v České televizi. Rada České televize tak svým nekompetentním rozhodnutím Českou televizi mimo jiné významně finančně poškodila.
Důsledky nepřipraveného a nepromyšleného kroku Rady České televize ze dne 12. prosince 2000 na sebe nenechaly dlouho čekat. Nejprve se ozvali ti, kdo se právem cítili dotčeni ve své prestiži: reprezentanti sdružení, která před odvoláním ředitele České televize marně žádala Radu České televize o schůzku. Jedná se o významné organizace odborné veřejnosti, především o Českou filmovou akademii a svaz filmových a televizních pracovníků FITES. Ze společenského hlediska nehorázné bylo také to, že se Rada České televize odmítla sejít s členy poradního sboru generálního ředitele, tedy s volným sdružením úctyhodných osobností, jimž mohl mezi členy Rady sekundovat jedině Miloš Rejchrt. Vzápětí se k protestům přidali zaměstnanci České televize v obavách, že Rada České televize opět zvolí někoho, kdo svým stylem řízení bude připomínat Jakuba Puchalského.
Domnívám se, že Rada České televize byla zcela zaskočena reakcí na svůj krok, a proto začala jednat už zcela iracionálně. Místo toho, aby se pokusila následky svého neblahého rozhodnutí korigovat, rozhodla se jednat rychle a radikálně. Dne 20. prosince 2000, pouhých 27 hodin po uzávěrce písemných přihlášek do výběrového řízení, zvolila do čela České televize Jiřího Hodače, který v červnu a červenci téhož roku neúspěšně řídil zpravodajství České televize a stačil si v něm nadělat řadu osobních nepřátel. K tomu lze jen dodat, že hašení požáru vhozením kanystru benzínu nebývá obvykle úspěšné. Nic nemohlo radikalizovat postoje zaměstnanců více. K výsledku řízení dosud lhostejné redakce zpravodajství a publicistiky se okamžitě přidaly k protestujícím.
Následky
Nedostatečné profesní standardy a pocit existenčního ohrožení vedly zaměstnance zpravodajství k tomu, že porušili zákonná i nepsaná pravidla profese. Od 20. prosince 2000 začali ve zpravodajských relacích porušovat literu i smysl příslušných ustanovení zákona o České televizi a zákona o rozhlasovém a televizním vysílání. Aktivizovali na svou podporu mnoho osobností veřejného života, ale bohužel také ty, jejichž medializované podpory se měli vědomě zříci, totiž část politiků. Je zjevné, že reagovali na naprosto neodpovědné jednání Rady České televize, ale za cenu okamžité podpory části politického spektra tím vážně poškodili věrohodnost České televize.
Řízení České televize zkolabovalo. Vysílací schéma a výrobní úkol jsou ohroženy, do roku 2001 vstupuje Česká televize s rozpočtovým provizoriem, poškozenou pověstí a ve stavu naprostého bezvládí. Zpravodajství nejméně tři dny postupuje v příkrém rozporu s účelem, pro který bylo zřízeno, se zákonným rámcem působení České televize a s nepsanými pravidly profese. Česká televize může očekávat - a právem - pokutu od Rady České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání. Zadavatelé reklamy se musejí na dění v České televizi dívat s krajní nedůvěrou. Diváci jsou patrně jak v Jiříkově vidění. Česká televize plní už po řadu dní první stánky novin. Je to však reklama, o kterou není co stát.
Východiska
Generální ředitel TV NOVA dr. Vladimír Železný navrhl v pořadu Volejte řediteli dne 23. prosince 2000 - snad v žertu -, aby Jiří Hodač porazil vzpouru tím, že bude vysílat odjinud a odřízne nespokojené zaměstnance od přístupu k televiznímu vysílání. Je pravda, že v takovém postupu má Vladimír Železný praxi, ale zůstává otázkou, zda je takové řešení přijatelné pro spor o správu veřejné instituci. Navíc by silové mocenské řešení v této chvíli jen prohloubilo destrukci, k níž už došlo, a dále zpochybnilo nezávislost České televize, která by se nezbytně vrátila k pověsti své normalizační předchůdkyně z let 70. a 80. , nemluvě o hospodářských škodách, které by se ještě drasticky prohloubily.
Nerozumných řešení se jistě nabízí celá řada, ale i v této neutěšené situaci je možno si představit scénář, který by vzniklé následky minimalizoval. Není to ideální řešení, ale žádné dokonalé v současnosti není na obzoru. Napsal jsem v úvodu, že tato Rada České televize je odsouzena k zániku. Měla by však před svou sebevraždou nebo před svým zardoušením Poslaneckou sněmovnou učinit něco pro nápravu následků katastrofy, kterou způsobila. Je to několik rychle realizovatelných kroků, které může učinit už na svém plánovaném zasedání dne 8. ledna 2001:
odvolat výsledky výběrového řízení na post generálního ředitele České televize;
schválit rozpočet České televize, a to buď původní, nebo redukovaný podle návrhu finančního ředitele ing. Ladislava Palusky;
po dohodě se zástupci odborné veřejnosti jmenovat bez výběrového řízení nového generální(ho) ředitele(ku), který(á) bude všeobecně přijatelný(á);
zavázat ho, aby dodržel přijaté vysílací schéma a výrobní úkol, a to nejméně do září 2001;
odstoupit.
Volba kandidáta nebude jednoduchá, protože už v této chvíli je jasné, že uchazeč či uchazečka bude muset v dohledné době svůj post znovu obhájit ve výběrovém řízení, které jistě vypíše nová Rada České televize, zvolená patrně už podle nového zákona o České televizi. Urychlení legislativního procesu v této věci bude patrně jedním z mála pozitivních výsledků této krize.
Ten (ta), kdo stane v čele České televize na počátku roku 2001, bude muset, pokud bude chtít uspět, učinit především následující:
uklidnit situaci jednoznačným stvrzením kontinuity s postupem Dušana Chmelíčka v září a říjnu 2000 ve všech oblastech s výjimkou zpravodajství;
pokračovat v otevřeném dialogu s odbornou veřejností, podrobně vysvětlovat a přesvědčivě zdůvodňovat veškeré kroky, které bude činit;
urychleně stanovit pravidla editoriální politiky České televize, vytvořit mechanismus kontroly jejich dodržování a stanovit sankce za jejich porušení;
udržet rytmus přípravy vysílacího schématu, jak je kodifikován v Pravidlech pro přípravu vysílacího schématu, která byla přílohou již neschválené novely Organizačního řádu České televize v listopadu 2000.
Je toho samozřejmě víc, co je nutné udělat, ale tyhle body pokládám za nejpodstatnější. Pokud se podaří postupovat podle výše naznačeného scénáře, lze doufat, že Česká televize tuto krizi přežije, a to nejen jako karikatura sebe samotné. Velkou naději na rozumný postup však v této chvíli nevidím; na to se obě strany sporu ještě stále chovají příliš emocionálně a bez jasné a reálné představy o svém dalším postupu.
Nikolaj Savický
Svědectví režiséra z České televize
Kdybych tak byl pisálkem, to by mi bylo fajn
S převelikým vděkem děkuji panu Savickému za první komplexní analýzu současného dění v ČT zasazenou do souvislostí, čehož Britské listy nebyly od vypuknutí krize schopny.
Vážený pane Čulíku, v jedné z reakcí jste napsal, že nemáte rád zbytečné okecávání, tak tedy po Vašem: Vaše glosy jsou výkřiky z tunelu, kde sedí někdo, kdo sice nevidí okolo sebe ani na metr, ale sní si o tom, co všechno by dělal, kdyby viděl. Vůbec nehodlám obhajovat bezprecedentní kroky "vzbouřenců" v ČT. Rád vám jen nabídnu několik subjektivních pohledů o tom, co se děje vně tunelu. Nevím, jestli jsem i já pro Vás mafián nebo ekonomická klika; každoročně natočím v televizi jeden až dva dokumenty, na kterých systematicky pracuju celý rok, přičemž za každý z nich mi náleží honorář do sto tisíc korun. Už tři roky chodím po vnitrotelevizních producentech a stejně jako většina dalších tvůrců a postupně propadám depresi. Na klíčových pozicích výroby sedí frustrovaní lidé, kteří nevědí co bude příští rok, co bude za půl roku, za měsíc. Revolučně se mění koncepce, záměry, trendy. Nepodepíšete jedinou smlouvu bez dodatku, že brzy už zase může být všechno jinak, mění se vedení, mění se rady. Je to děsivé. Když jsem býval pisálkem jako Vy, bylo mi v podstatě fuk, jestli se mění vedení nebo ne. Změnil se šéfredaktor, editoři upravili grafiku, fotky byly větší nebo jich bylo víc, používalo se víc přímé řeči, komentářová strana se posunula hlouběji dovnitř čísla. Jenomže televizní vysílání nevyrobíte stlačením klávesy enter, jak to občas prezentujete ve svém mentorování. Arogance k televiznímu řemeslu (možná se budete divit, ale ono to řemeslo skutečně je) dík neustále rozvracovanému vedení už v ČT nabyla hranice, kdy tvůrce je postaven do role hladového psa, který do poslední minuty panáčkuje na zadních a čeká, jaký nový veřejnoprávní formát vypadne z okna, pokud ovšem vůbec.
Ještě při nástupu Puchalského jsem vášnivě diskutoval - nakloněn jemu - že dobrý manažer nepotřebuje podrobnou odbornou znalost prostředí, do něhož přichází. Řízení je přece univerzální proces a když se obklopí odborníky, pak je jedno, že pochází z jiné branže. <>pJenže není to jedno. Nebudu opakovat taze pana Savického a snažit se dojímat Vás příběhem o desetiměsíční realizaci slíbeného projektu, z něhož ze dne na den sešlo, nebo soukromých produkcích, které po příslibu investovaly peníze do projektu, který vzápětí vyhořel. Můžeme se přece soudit nebo dělat něco jiného. Kdybych byl pisálkem, bylo by mi fajn.
Za vzporou ve zpravodajství částečně cítím osobní antipatie. Ostatně sám jsem se ze zvědavosti zúčastnil dvou porad s panem Hodačem ještě za jeho prvního působení a byl to zážitek nezapomenutelný. Zpravodajci však odstartovali proces, který by v zakonzervovaném Česku prostě normálně nenastal, tj očištění ČT od politických vlivů (jak jako optimista doufám). Ve smluvně opozičním teráriu jaké u nás máme, kdy politici ztratili veškerou soudnost i měřítka, funguje pouze šoková terapie.
A teď je tady problém jak se s tím vyrovnat po teoretické stránce. Chápu vaše nestranné rozhořčení nad podobou zpráv, zároveň je komické sledovat, jak se v honbě za principy stáváte karikaturou sebe sama. Na jedné straně konstatujete, že v ČR nejsou mediální odborníci (v Parlamentu se dokonce říká, že kdo vůbec ničemu nerozumí, jde do mediální komise, protože na televizi se přece dívá každý), na straně se chlubíte fundovanou diskusí s paní Dědečkovou, jejíž normalizační slovník a rubrika "koníčky: sledování médií" v životopise mne budou strašit ještě dlouhou dobu. Podobně mne bude strašit tvář pana Mareše, který jako šéf Rady ČT na přímý dotaz novináře, zda je řešením privatizace veřejnoprávní televize podle Klausova návrhu, bezbarvě odpověděl : vše záleží na rozhodnutí Poslanecké sněmovny.
Těm lidem je Česká televize ukradená, oni jsou prostě jen stranickými úředníky, jimž byl svěřen nějaký post, kteří ve vlastních stranách nebudou nikdy lídry (nemají na to potenciál), ale jsou jich (jejich typologie) plné stranické sekretariáty, v nichž s respektem slouží svým vůdcům a tvoří páteř byrokratické struktury, bez které žádná strana nemůže fungovat.
Jsou produktem platných zákonů, ano; reprezentují výsledek voleb, ano, mají mandát ke svému konání, ano. Takže revolta proti legálně šinoucí se struktuře je nezákonná. Vy tvrdíte, že ano, já tvrdím, že ne.
Situace není kritická ve zpravodajství, jak by se zdálo z Vašeho zploštělého pohledu, situace je katastrofální v celé televizi! Je dojemné číst, že Hodače znáte a dáváte mu půl roku života ve funkci, než se opět znemožní.
Možná pak dojde i k obměně rady a přijde nový ředitel....vše půjde podle pravidel a teoretici typu Vás budou spokojeni (aspoň částečně).
Víte, pane Čulíku, byl jsem několikrát pracovně ve Slovenské televizi, v níž se vystřídalo přes deset ředitelů za sedm let. Zajeďte se tam podívat, až zase budete rozjímat v křesle nad klávesnicí, zda je výš zákon nebo zdravý rozum. Nejde o život, jde jen o televizi.
Vy ctíte ideje, mne praxe naučila, že přesnější je sledovat lidi, resp. vztahy mezi nimi. Svět nikdy neměnily ideje, ale osobní ambice, ideje lze navléci na cokoli.
Bylo by dobré otevřít v Britských listech i diskusi na téma "lesk a bída angloamerické tv žurnalistiky", na kterou se neustále odvoláváte a z jejíž bídy především čerpají české televize.
Nehájím teď fundovanost zpravodajství České televize, jen mám po dlouhé době pocit, že se něco děje. Otazníkem pro mne zatím zůstává, jak zareagují producenti na tzv. Velkých Kavkách, kde vznikají dvě třetiny produkce ČT.
Kdyby nebyla paní Bobošíková tak hanebná a pan Hodač tak služebný duch...
Myslím, že v našem národě je obvykle zpupnost, hloupost a politická nemotornost vlastní všem stranám, které se účastní sporů. Osobně se mi zdá, že jednání Rady je nutno podezírat z nepravosti, ačkoliv se nedomnívám, že by veřejnoprávní zpravodajství bývalo v posledním roce dobré, nestranné a nezávislé. Ale to si někdo opravdu myslí, že může nějak rychle vzniknout a obstát nějaká nezávislá veřejnoprávní televize v tomhle národě, kde ruka ruku meje a co se nedá koupit, to ani neexistuje? A že se toho dosáhne tak hezky na vánoce sešikovaným převratem ve vedení? Rozhodně tím nepodporuju Klausův nehorázný výrok o privatizaci televize - to je jako s telefonními sítěmi: je to tak vzácné a výnosné zboží, že při jeho prodávání určitě zvítězí korupce (politická, nebo peněžní).
Sleduju prostě, kdo a jak ke kýžené nezávislosti míří a spěje, zda to dělá cílevědomě a nakolik je břídil. Daleko důležitější než tahanice uvnitř televize je myslím to, jak se chovají vnější instituce a veřejnost vůbec:
Kladu si otázku: Komupak je ku prospěchu to, že spor o vedení vznikl zrovinka na vánoce? Čemu se v tu dobu věnují platící koncesionáři? Politice, nebo chtějí mít svatý pokoj? A kdo malér vyvolal načasovaným odvoláním jednoho a bystrým dosazením nového ředitele? Vidíte, že se mi jednání Rady velice nezdá.
Když už Rada vyvolala akcí takový odpor - nejen mezi zaměstnanci, ale u veřejných osobností i poměrně málo závislých na výdělcích z televize, neměla by se vzpamatovat, a místo nátlaku vytvořit prostor pro rozumné jednání? Při tak chabé demokracii, jaká je u nás, bych se vůbec nespoléhal na to, že když mě jmenovali poslanci, tak mám nepochybný mandát bez vyjednávání rozhodovat natvrdo. Naopak, přece snad pořád hledáme spojence, hledáme konsensus pro dobré věci, ne? Proč nejednat, proč nepozastavit jmenování, proč nevytvořit nějakou širší platformu k dohodě? (No ovšem, když ti Čecháčci se vždycky hned cítí pyšni, sotvaže jim někdo dá ouřádek, a taky se snadno cítí ohroženi ve své velkomožnosti … O tom psal už Havlíček, ale kdopak jste ho vlastně četli pořádně a podrobně?)
Nemůžu si pomoct, od samého začátku to tak naozaj zvonku vyzerá.
Dovedu si představit, že málo výkonná a profesionálně nezkušená redakce zpravodajství by si chtěla uhájit své teplíčko před novým ředitelem, který by měl náhle vysoké světové nároky. O tom však my koncesionáři nic nevíme… Mně připadají zprávy už léta bezzubé, investigativita v ČT vypadala občas spíš naivně, vystrašeně až podplaceně než neohroženě, ale pořád podávají na ČT lepší výkon než na komerčních televizích, kde jsou nebozí zpravodajci korumpováni mnohem hůř: musejí se zalíbit nejširším masám.
Když už si nové Hodačovo vedení tak pozoruhodně instalovalo zprávy před anonymní vývěsku namísto těch dosavadních, pročpak nám proboha v tom čase nepředvede svoje ušlechtilé cíle a postupy k nim? Velice bych uvítal, kdyby na jednu stranu byla ČT konečně víc kulturním, inteligentním, společenským kanálem (ve smyslu “pro občanskou společnost”, ne ve smyslu “drby z lepší společnosti”) než kanálem pro politické exhibicionisty nebo pro nekonečné hokejové a fotbalové fanoušky. Diskuse o kvalitě veřejnoprávní televize se u nás pořád vede mezi zasvěcenci, ale to není veřejné.
Sázky na výsledek:
Já myslím, že pan Hodač teď zastaví paní Bobošíkovou v dávání výpovědí - přece se nechtějí oba nekonečně kompromitovat! Mohou ukázat, že jsou lepší, než za jaké je odporná strana považuje, ne? Radě pro vysílání přece taky jde o kvalitu a veřejnoprávnost, a tak nebude činit kroky, které by dokazovaly, že prosazuje zájmy ODS nebo ČSSD nebo jiných partají. A krizovému výboru ČT přece taky jde o věc, takže je nejlepší vánoční atmosféra pro dohodu o společném řešení zápletky.
Jenom bych si k jednání tomu nepouštěl žádné premiéry a předsedy sněmoven ani poslance, nemají do toho co mluvit, přece víme, že veřejnoprávní televize je v podstatě instituce sloužící ke kontrole jejich práce, a ne k jejich kontrole nad národem.
V jednání bude krásně vidět, zvlášť když ho ČT bude přímo přenášet, jestli někdo chce protlačit partajní nebo osobní zájmy. Ale myslím, že se partajníci spletli, jestli si mysleli, že paní Bobošíková by byla tak hanebná a pan Hodač tak služebný duch. Jmenován už je, tak proč toho nevyužít ve prospěch nezávislosti a veřejnoprávnosti - vždyť pro ni byl jmenován!? Jestli si snad někdo v Radě na zotročení televize pomyslel, má smůlu, prostě se mu to vymklo, ne?
Teď jde o to, aby se krizový výbor s novým vedením pěkně dohodli, jak se vyhnout nátlakům a zájmovým proudům, jak se udržet v očích veřejnosti jako někdo, kdo zkaženým politikům pěkně vypálil rybník. Rada se k takovému směru určitě přidá - přece ani ona nechce být před veřejností zkompromitována.
Možná se budou muset někteří navzájem omluvit, pokud řekli něco moc radikálního, jako “vyhazov” nebo “přemístění na jiné pracoviště”, a ti druzí jim to holt pro tentokrát prominou, bylo to v rozbouřené atmosféře.
Popravdě řečeno, je to pohádkové řešení, ale jestli k němu znesváření účastníci sporu dnes či zítra úplně sami nedojdou, budu to považovat za důkaz prolhanosti těch, kteří jsou v mocenské pozici - ti druzí totiž sílu na uskutečnění dohody sami mít nemůžou.
Plán pro přežití Hodače a Bobo: Vydržet s nervy
Emocionální výrony, které v tuto chvíli hýbou úzkou skupinkou elitních zaměstnanců ČT a jejich "uměleckými a intelektuálními kruhy", je připravují o poslední zbytky zdravého rozumu.
To, že měli zaměstnanci veřejnoprávní televize svou "nezávislou" odborovou organizaci (nekomunikující s žádnou z odborových centrál a jednajících autonomně), jim uškodilo. Kdyby byli opravdovými odboráři (ale já naštěstí neznám "pravicové" či "liberální" odboráře), měli by k dispozici mechanismy a znalosti, jak stávkovat a jak kolektivně vyjednávat. Měli by v zádech (stejně jako dělníci v továrnách) na čtvrt miliónu SOUDRUHŮ. Doplácejí na to, že je kojila matka "Sametová revoluce" a slovo soudruh se jim zajídalo...
Nyní se jim vrací, jak se s posměchem vyjadřovali o železničních odborářích, jak se posmívali jejich předáku Duškovi. Ten má také "monopol" na železniční dopravu a ve své podstatě rozhoduje, jestli vlaky pojedou či nikoliv. Je dobrý předák i dobrý herec. Umí vyvolat emoce a zase je ztlumit. Umí znejistět premiéra zase jej uklidnit. Rozhoduje ale uvážlivě, bez emocí a i po největších mediálních přestřelkách se svými protihráči se vrací vždy za jednací stůl. Protože jeho zájmem je VYJEDNAT (platy, výhody, pracovní dobu - ne však složení správní rady ČT či vlády), nikoli ZNIČIT (a způsobit tak nezaměstnanost i sobě). I když Dušek téměř vždy vyjadřoval nespokojenost s ministry (a zvláště ti praví z něj měli hrůzu) ještě nikdy nevyjednával tak, aby si další kroky sám znemožnil. Byl by ve funkci (volené) možná ještě den, kdyby se dopustil takového diletantství.
To přesně se nyní stalo na Kavčích horách. Cesty ke smíru a pokračování výroby se stávajícm osazenstvem se zmenšují kažou hodinou, po kterou trvají vzbouřenci na nesplnitelných požadavcích. Ředitel Hodač i Jana Bobošíková mají v tuto chvíli jen jednu možnost. Překonat sami sebe a stát se tvrdými. Obrnit své nervy a riskovat likvidaci celé struktury zpravodajství, bude li to nutné. Zatnout zuby a připustit, že jiné cesty není. Postupovat striktně podle zákoníku práce i za cenu, že celý objekt zpravodajství na nějakou dobu osiří.
Mandát k podobnému postupu stále mají. Postupovat podle zákona (doufám, že si najali toho nejlepšího advokáta, který je dnes v Praze k dispozici - jakýkoliv prohřešek proti zákonu by se jim tvrdě vymstil a jakékoliv právní diletantství by mělo následky nedozírné) a zabezpečit objekt vysílacího pracoviště před osobami, které nehodlají podřídit zákoníku práce a respektovat své nadřízené. Zabezpečit finanční toky, zabezpečit zařízení a techniku. V případě neposušnosti vyměnit okamžitě ostrahu objektu. V případě přímého odporu necouvnout před prosazením své vůle silou. Nemožnost spolupracovat s lidmi, kteří vyjádřili naprostou neochotu k JAKÉMUKOLIV kompromisu fakticky znamená, že na dlažbě skončí (§ 53 zák. práce) daleko více lidí, než oněch dvacet či třicet dodnes. Nepřipustit rozšíření konfliktu na další pracoviště, nepřerušovat komunikaci s ostatními vedoucími pracovníky. Vysvětlovat, vysvětlovat, vysvětlovat. Vědí to vše zaměstnanci? Znají všechna rizika? Vědí to i jejich rodiny? Souhlasí s odporem a podporují ho? To jsou otázky, na které si musí odpovědět oni sami. Každý zvlášť. Protože během příštích hodin a dnů se budou muset DEFINITIVNĚ rozhodnout všichni zaměstnanci na Kavčích horách i v regionálních studiích ČT.
Vzhledem k mimořádnosti a fatálnosti, do jakého se dostalo jednání se vzbouřenci, ospravedlní zajisté v očích poslanců či členů Rady ČT či RRTV částečnou, nebo i úplnou absenci vysílání zpravodajství či publicistiky. Ospravedlní se i řada nedostatků, se kterými se noví ambiciózní redaktoři setkají. Učit se budou za pochodu, stejně jako před několika měsíci v "Železného" Nově. Pokud nenastane tolerance k "převratové" atmosféře, musely by připustit všechny Rady i Sněmovna, že nejsou schopny kontrolovat jimi zřízenou instituci.
Nepředpokládám, že tento stav by byl kterýkoliv poslanec schopen obhajovat, pokud by nechtěl současně říci, že ČT se musí okamžitě privatizovat. A tento názor mimo Kateřiny Dostálové již snad neobhajuje ani v ODS nikdo. Veřejnoprávnost neznamená přivlastnění si penězovodu posvěceného zákonem, ani možnost beztrestně porušovat zákony státu. Ty platí pro veřejnoprávní novináře. Opak by byla anarchie. Krajní verzí je stále dočasné uzavření veškerého provozu v ČT, částečné či úplné přerušení vysílání a propuštění všech pracovníků, kteří budou mít výhrady k novému vedení.
Pravděpodobnější verze je, že pouze zpravodajství a publicistika nebude až do konstituování nových týmů vysílat vůbec, nebo že bude nakupována na základě nabídek nezávislých producentských center v regionech či za pomoci zahraničních štábů. Případně se rozsah dočasně zmenší. Po přechodnou dobu to bude znamenat porušení zákona, které bude oběma Radami ostře sledováno a možná i kritizováno. Nedá se ale (pokud racio a soudnost Rad i Sněmovny převáží) předpokládat odvolání ředitele, ani odvolání Rady. O "odvolání" Sněmovny či případné okupační stávce v jejích prostorách ani nemluvě. Státní převrat ani "17. listopad" opravdu nehrozí. Celá situace sice dočasně pomůže Čtyřkoalici v růstu jejich preferencí - ale jen do té chvíle, než začne hloubková kontrola hospodaření v ČT a důkladná analýza jejího vysílání. To se na veřejnost dostane (ať již legálně či nelegálně - v tomto státě se nic neutají) seznam částek, vyplacených na honorářích či tantiémách za reprízy některým zaměstnancům, nebo externím osobám či firmám. Tehdy se ukáže, KDO a ZA KOLIK - jak široký byl mediální okruh, čerpající z veřejnoprávních prostředků.
Ukáže se, kdo kolik dostal a za co. Pak se i ukáže, kdo a proč dal zpracovávat časosběrný dokument o Vladimíru Mlynářovi a jeho úmyslu stát se prezidentem, jaké množství pořadů s církevní tematikou se vyrobilo a s jakými církvemi pouze, kolik stály oslavné "dokumenty" GEN, kolik stály retrospektivy o "sametových revolucionářích", "undergroudových" hudebních skupinách či "x-tém odboji" a kolik stály pořady vyrábějící mediální slávu kolem některých současných filmů, herců a režisérů, produkované společností VACHLER ART COMPANY. Kolik prostředků věnovala Česká televize na nadaci Člověk v tísni a její "humanitárně diplomatické" aktivity (zahrnující i pozvánku pro čečenské politiky do Čech) a kolik na opravdovou humanitární podporu trpících bez rozdílu, zda jsou Srbové či Albánci.
Kolik stála různá "mediální partnerství" a kolik stály promoakce. Oproti tomu bude stát seznam částek, dokladujících, kolik prostředků bylo vynaloženo na pořady s regionální tematikou, kulturou, kolik prostoru bylo věnováno handicapovaným a jejich integraci do společnosti, kolik programů bylo vyrobeno (a odvysíláno) za jednotlivé roky o společensky závažných tématech.
Ukáže se i to, kolik prostoru dostaly jednotlivé politické strany a kolik z toho bylo příspěvků pozitivních a kolik negativních či dokonce manipulativních. Ukáže se i to, jaké dohody se uzavřely s různými privátními "sociologickými" pracovišti" a jaké bylo zadání oněch "průzkumů". To vše v celku, nikoliv izolovaně a bez možnosti srovnání, aby laik žasnul, porovnávaje náklady na výrobu jedné minuty se svým měsíčním platem a nevěda, kolik činil honorář režiséra a kolik účet za taxi, které ho pak odvezlo domů. Říká se, že statistika je přesným součtem nepřesných čísel a politik věří jen tomu průzkumu, který sám zfalšoval...
Je na čase konečně zveřejnit PŘESNÁ DATA o hospodaření s miliardami, vybranými na koncesionářských poplatcích. Protože jen to bude onou katarzí, uvozující celonárodní debatu o veřejnoprávnosti a opožděných počátcích občanské společnosti v české kotlině. Bez osvícené vlády samozvaných (a nikomu neodpovědných) strážců počestnosti a neposkvrněnosti demokratického početí. Takže jediná rada, kterou je možno dát novému vedení ČT je podobná, jako bývá rada v Banánových rybičkách - Pokud se nechcete rozvést - vydržte v manželství.
Vánoční nepřístojnosti
Koncesionáři veřejnoprávní televize byli o vánocích poškozeni v nezadatelném právu na kvalitní televizní zpravodajství. Podle neúplných zpráv z dalších zdrojů se zdá, že "televizní povstalci" obsadili klíčová zařízení a snaží se vysílat zpravodajské relace navzdory novému vedení ČTV, které se naopak pokouší nepustit jejich vysílání na obrazovky a improvizovaně vysílá své vlastní zpravodajství, jehož vysílání se pro změnu snaží znemožňovat protistrana. Pokusy o blokování přístupu k vysílačům se žádné ze stran nedaří dokonale, takže část domácností nadále sleduje relace "povstalců", ostatní pak oficiální vysílání.
Je přípustné pochybovat o kvalitě televizního zákona, úrovni členů Rady České televize a rozumnosti jejího počínaní a dalších věcech. Nikomu nelze zakázat nedůvěřovat způsobu, jakým byl ustaven do funkce nový generální ředitel. Každý má právo si myslet, že současné složení parlamentu již neodpovídá názorům občanů. To vše jsou však politické otázky, které by bylo vhodné a také je možné postupně řešit politickými prostředky. To, co nyní předvádějí "televizní povstalci" však nelze hodnotit jinak než jako otevřený útok proti veřejnému pořádku, spíše jako teroristický čin než jako čin na ochranu demokratických principů. Nechť si o tom ta hrstka výtržníků na Kavčích horách myslí cokoli, je nepochybné, že Rada byla ustavena parlamentem, který vzešel z voleb a ustavujíc Jiřího Hodače do funkce generálního ředitele jednala možná špatně, ale v souladu se zákonem. Bylo-li její rozhodnutí špatné, jistě by se daly najít opravné prostředky, ale je nepřípustné hledat je mimo rámec postupů, které jsou v souladu s právním řádem země. To, co se dnes děje na Kavčích horách, je však otevřená vzpoura proti němu. "Povstalci" k ní zneužívají násilím držených zařízení, která nepatří jim ani koncesionářům, a činí tak způsobem, který koncesionáře poškozuje a nikomu a ničemu neprospívá. Poškozují také obraz země v očích našich spojenců.
V této zemi je samozřejmě mnoho špatných věcí a máme řadu nekvalitních zákonů. Demokratická cesta k nápravě však nevede přes násilné akce skupinek samozvaných spasitelů. Náš právní řád má patrně vážnější trhliny, než je televizní zákon. O neúctě k ústavnímu řádu svědčí dlouhodobé nenaplnění ústavy nezřízením senátu, úřadu ombudsmana a dosud chybějícího správního soudnictví. Ta poslední mezera asi dopadá na občany daleko hůře než možné nedostatky v řízení ČTV, ale nikoho nenapadne, že by bylo nutné vynucovat si nápravu akcemi občanské neposlušnosti. Alternativami napravování vad právního řádu demokratickými způsoby jsou pouze diktatura a anarchie. Obě jsou nepřijatelné. Demokracie není jen právo svobodně říkat a dělat, co se komu zlíbí, ale také dobrovolné podřízení se pravidlům, která si společnost stanovila ze svobodné vůle, prostřednictvím volených zástupců.
"Vzpoury" se účastní menší část zaměstnanců ČTV, které podporuje několik desítek intelektuálů. Ve srovnání s podstatně umírněnějším vystoupením za nápravu poměrů iniciativou "Děkujeme, odejděte", dala veřejnost tentokrát najevo nezájem, měřitelný pouhými několika tisíci podpisů. Vedle významných osobností, které podporují "povstalce" , jiné, neméně významné osobnosti jejich počínání odmítají. Nelze proto tvrdit, že by "povstalci" měli jednoznačnou podporu elity národa. Změna ve vedení ČTV a způsob jejího provedení nejsou problémy, které by se hmatatelně dotýkaly zájmů většiny občanů a provokovaly je k protestním akcím. Další narušování vysílání zpravodajství může spíše veřejné mínění obrátit proti "povstalcům", protože jde o jistý způsob obtěžování občanů násilným prosazováním skupinových zájmů.
Protismyslnost počínání "povstalců" dokresluje i snaha některých z nich připodobňovat dnešní výtržnost k vystoupení kulturní fronty proti komunistickému režimu v r.1989. Tehdy přece intelektuálové bourali nenáviděnou diktaturu v okupací potupené zemi. Zúčastnila se většina z nich a šel za nimi téměř celý národ. Dnes je jich jen hrstka, která porušuje právní řád režimu, který se zrodil z tehdejších manifestací. Při vší své kritičnosti k současným poměrům nemohu souhlasit s tím, že tehdejší a současný režim jsou srovnatelné svou špatností a nenapravitelností a opravňují k akcím občanské neposlušnosti.
Nerozumnost počínání "povstalců" a zřejmá nepřiměřenost prostředků, jimiž vyjádřili svou nevůli nad změnou vedení ČTV vede k otázce, co je v pozadí jejich ostudného vystoupení. O žádném z nástupců Ivo Mathé nelze asi říci, že by byl pro své kvality zcela nenahraditelný. Oba byli vybráni v řádném výběrovém řízení, při kterém obhajovali svou koncepci, čili podle pravidel, za jejichž opuštění nyní "povstalci" Radu kritizují. Praxe ukazuje, že ani tímto způsobem výběru ředitele nelze spolehlivě předejít omylu.Naopak o novém řediteli není známo vůbec nic, co by nasvědčovalo tomu, že jeho nástup bude pro ČTV katastrofou. Jeho příchod a způsob volby nemůže být pro rozumné lidi důvodem, aby se uchylovali až k teroristickým formám odporu. Vše nasvědčuje tomu, že odpor má jiné a hlubší příčiny. Může k nim patřit nevůle nad hloubkovým auditem hospodaření ČTV, jehož výsledky se mohou dotknout zájmů leckterého z křiklounů. Vystoupení některých politiků pak nasvědčují tomu, že by ve hře mohla být i snaha o rozšíření vlivu na ČTV nad rámec, odpovídající významu stran, měřenému výsledky minulých voleb do poslanecké sněmovny, čili zcela nedemokratickými prostředky. Zdá se, že za vznešenými slovy o boji za nezávislost ČTV jsou úplně jiné pohnutky, které mají do ušlechtilosti hodně daleko. Je to další důvod k radikálnímu ukončení této nepovedené taškařice.
Zejména však tato špatná zábava za peníze koncesionářů a k jejich škodě trvá příliš dlouho, aniž by byla naděje, že na jejím konci najdeme nějaký užitek či dokonce legalizaci počínání "povstalců". Jiří Hodač zvládá situaci s důstojným klidem a vůbec se netváří, že by chtěl odstoupením nahrát na smeč svým odpůrcům. Rada trvá na legitimitě svého rozhodnutí a má podporu Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Při daném rozložení sil ve sněmovně nelze očekávat, že by "povstalci" našli oporu zde. Vláda zatím hraje mrtvého brouka, jako by vzniklá situace byla jen věcí parlamentu a jemu podřízených složek, v prvé linii pak generálního ředitele. V této alibistické poloze však nebude moci dlouho setrvat. Je sice pravda, že veřejnoprávní televize nespadá do její kompetence, ale vláda je obecně odpovědná za zákonnost a pořádek v zemi a nesmí proto dlouho nečinně přihlížet, jak Jiří Hodač čelí teroru "povstalců" s holýma rukama. ČTV patří k nejdůležitějším službám, které tento stát poskytuje občanům a je významným nástrojem ovlivňování veřejného mínění. Vláda nesmí připustit, aby ČTV neplnila povinnosti vůči občanům a navíc se stala prostředkem k vytváření záporného obrazu státu v jejich vědomí. Budou-li nepřístojnosti v ČTV pokračovat, dříve nebo později bude nutné je vyřešit silovými prostředky. Čím později "povstalci" pochopí nesmyslnost svého počínání, tím hůře pro účastníky sporu, tím hůře pro koncesionáře, tím hůře pro tento stát. Vše nasvědčuje tomu, že "povstalci" by mohli zvítězit pouze tehdy, pokud by svrhli vládu a parlament. Na to ale - doufejme- nemají šanci.
Vzbouřenci cítí za svou práci odpovědnost
Docela rozumim vzbourencum (jak je oznacujete v BL, napriklad na webu CNN o nich mluvi jako o protestujicich - neni uz v tom Vasem oznaceni trochu vic nazoru nez zpravodajstvi?). Jiste, argument o tom, ze jim jde o existenci, je asi take na miste, ale nemyslim, ze jenom. Novinari preci citi za svoji praci urcitou zodpovednost. Vim to. Vypada to jako plane reci, ale mluvil jsem uz s nekolika ceskymi novinari, myslim, ze i docela dobrymi, a mel jsem z nich ten pocit, ze tu praci nedelaji jenom kvuli penezum. (Vzdyt ona to zas takova slast neni, pokud nejste zrovna chlebickar.)
A co jineho jim zbyva, kdyz se jim politicka reprezentace vysmiva tim, ze necha 'nezavislou' Radu zvolit nadirigovaneho sefa televize, ktery z ni pred casem musel s uprkem odejit pro svoji totalni neschopnost zvladnout nejdulezitejsi redakci, kterou ridil? Opravdu se maji redaktori CT podridit a respektovat nove vedeni, kteremu uz neveri ani ostatni nacalstvo verejnopravni televize? Obavam se, ze kdyz novinari poslusne splni rozkazy, nebude to trvat dlouho a z verejnopravni televize demokratickeho statu uslysime vecer co vecer, ze "vedeni Obcanske demokraticke strany v cele se svym uznavanym predsedou dnes na svem zasedani potvrdilo spravnost realizovanych kroku" ci ze "vlada Ceske republiky i nejvyssi organy Ceskoslovenske socialni demokracie na ceste k dalsim uspechum dnes schvalily..." Dekuji - to uz tady bylo.
Netvrdim, ze by to byla tragedie pro demokracii. Vubec ne. Mame i jina verejnopravni media a hlavne, dobra soukroma media urcite plni radu 'verejnopravnich' roli. Ale o to snad tady nejde. Mluvi-li Klaus o privatizaci Ceske televize, nejde mu o nic jineho, nez o tu politickou loajalitu k jeho ptakostrane a nikoliv o reseni, ktere by zpruhlednilo rizeni televize. Ceska televize preci neni 'jen' od toho, aby prinasela zpravodajstvi, ale take od toho, aby produkovala celou radu jinych televiznich formatu, ktere se proste od soukromych stanic daji cekat jen stezi. A jakkoliv se to nekomu nelibi, myslim, ze je dulezita i role CT coby hrace na reklamnim trhu. (Verte, ze pro dany byznys by asi nebylo moc stastne, kdyby cenu televizni reklamy neovlivnovalo nic jineho, nez 'cenove vynosy' komercni teelvizni jednicky.)
Ale zkratim to, Vam preci nemusim delat prednasku o vyznamu verejnopravni televize.
Moc me mrzi, co se na CT deje. Protoze jakkoliv lidsky dokazu protestujici pochopit, zda se mi naprosto katastrofalni, kdyz ke svym protestum zneuzivaji obrazovku. Sice asi musim souhlasit s Janem Baraskem, ktery v Neviditelnem psu pise "Nemusime plne souhlasit s prostredky, ktere voli (protestujici)... V roce 1989 nebyly pouzite prostedky v souladu se zakonem, a jak se osvedcily." To je pravda. Jenze nejvetsi ctnosti novinare by mela byt neutralita k problemu, o nemz referuje - tim, ze (obe strany) davaji prednost jen jednostranne dobre vypadajicim vyjadrenim, se temto pravidlum zproneveruji. Budiz, nad tim muzu primhourit oci. V normalni situaci by takovou zpravu zrejme nikdo neodvysilal. (Snad.) Ale kdyz uz (zase obe strany) dochazi k neopravnenemu zasahovani do programu, jde o neco docela jineho, nez o obhajobu profesionalni povinnosti prinaset informace. Kdyby vsichni ze zpravodajskeho tymu dali vypoved, jednali by feroveji a ani Jiri Hodac ani Jana Bobosikova by stezi sehnali profiky, kteri by je nahradili. (Ceska media jsou opatrna v hodnoceni, ale dnesni internetova Gazeta Wyborcza to napsala jasne: nahradni vysilani vypada, jako by je vyrabeli amateri.)
Je mi z toho smutno. Nebyt hratek politiku s medii, nikdy by se to nestalo. A protoze mame koalicni smlouvu CSSD a ODS, stezi se da cekat, ze by se s tim v brzke dobe cokoliv zmenilo.
To byl jen takovy muj postesk. Ale mam pro Vas i informaci.
Zatimco podle Petra Stepanka je piratske vysilani zamestnancu, podle predsedy RRTV Martina Muchka jsou pirati spis lide z tymu Hodace a Bobosikove. Na Vasich strankach jsem si precetl, ze jej k takovemu zaveru privedla mimo jine absence loga CT ve vysilanem poradu. Podle Stepanka to vsak neni nic nezakonneho.
Nevim, jak nakonec RRTV skutecne rozhodne, ale zrejme logo na obrazovce ma svuj vyznam (nemam po ruce zakon o vysilani, ale tusim, ze je to primo jedna z povinnosti vysilatele). Sam mam ale jeden argument po ruce, ktery klidne muzete ocitovat.
Nova televize TV 3 nekolik tydnu pote, co zacala vysilat, doplnila sve logo na obrazovce o zkratku "cz", coz me docela zaujalo a tak jsem adresoval dotaz tiskovemu oddeleni televize, zda to neco znamena. Bylo mi vysvetleno, ze logo doplnili o dovetek cz proto, ze i licence byla vydana na stanici TV 3 CZ - Rada pro rozhlasove a televizni vysilani tedy zrejme i takovou zdanlivou 'malickost' sleduje velmi bedlive.
CNN o rebelii v ČT
Rozhořela se bitva o Českou televizi
Text přeložil Luboš Motl. Jeho anglický originál je zde.
PRAHA, 26.prosince. Vzbouřenci zaměstnaní ve zpravodajství státem
vlastněné (sic!) České televize odřízli vysílání České televize v souvislosti s
přiostřujícím se konfliktem s vedením.
Zaměstnanci odmítají přijmout jmenování nového generálního ředitele Jiřího
Hodače, kterého obviňují z kontaktů s politiky a ze snahy o zajištění
většího politického vlivu nad stanicí.
Podle zpráv od zaměstnanců a ze sdělovacích prostředků se Hodačovi a jeho
vedení nepodařilo odvysílat polední zprávy, zatímco rebelům se podařilo
odvysílat alternativní verzi pro diváky s kabelovou a satelitní televizí.
"Jelikož někteří zaměstnanci zpravodajství odmítají dodržovat instrukce a
věří, že jim zpravodajská studia patří, nejsem v tomto okamžiku schopna
vyhovět zákonům," řekla Českému rozhlasu Hodačem nově jmenovaná šéfka
zpravodajství Jana Bobošíková.
Rozhlas informoval, že Bobošíková varovala zaměstnance, že se uchýlí k
blíže neurčeným krokům proti nim podle pracovního zákoníku, pokud svůj
protest bleskově neukončí.
V pondělí diváci viděli na okamžik černou obrazovku den poté, kdy vedoucí
odstříhli zpravodajské studio rebelů v průběhu hlavní večerní zpravodajské
relace a odvysílali svůj vlastní program odjinud.
Podle ČTK však diváci v některých částech země přesto mohli spatřit
obvyklý pořad.
Politické konexe
Zaměstnanci věnovali velkou část svého vysílání svému vlastnímu protestu,
čímž vyprovokovali vyšetřování kontrolních orgánů nad sdělovacími
prostředky.
Minulý týden jmenovala Rada ČT Hodače na místo ředitele místo Dušana
Chmelíčka, kterého propustila kvůli nesplnění slibů, které dříve radě dal.
Radu jmenuje dolní komora parlamentu a rozhodující slovo v ní mají
zástupci vládní ČSSD a opoziční ODS bývalého premiéra Klause.
Tyto dvě strany podepsaly smlouvu o sdílení moci, podle níž ODS podporuje
menšinový kabinet ČSSD výměnou za důležitá křesla v parlamentu a jinde.
Jak Hodač, tak Bobošíková, která kdysi krátce pracovala jako Klausův
ekonomický poradce, odmítli sklon k jakýmkoliv politickým směrům.
Čelní politici, včetně ministra kultury Pavla Dostála, volají po tom, aby
parlament věnoval situaci zvláštní zasedání.
Česká televize vysílá na dvou kanálech a v zemi také fungují dvě hlavní
komerční stanice.
(C) Reuters 2000. Translation (C) Luboš Motl 2000.
Zároveň se domnívám, že za VOSS by se k této věci neměli vyjadřovat ani jeho členové J. Lorencová, L. Poláková a M. Pokorný, neboť J. Lorencová a L. Poláková jsou přímo zaměstnány v ČT (Ostrava) a M. Pokorný s nimi úzce spolupracuje (např. kauza Sazka).