Lidové povstání, nebo dobře zosnované spiknutí? Miloševičův pád
byl přinejmenším pečlivě připraven celou řadou těch, kdož ve skrytu naplánovali a potom zorganizovali "srbský říjen", konstatuje na základě svědectví shromážděných zvláštními dopisovateli bezprostředně po událostech pařížský le Monde s datem vydání 21. října 2000.
Generál Vuk Obradovič, bývalý mluvčí jugoslávské armády v době chorvatské války, který v roce 1992 přešel na stranu opozice, prohlašuje: "Byl to zmatek... dobře zorganizovaný. Měli jsme pro celou akci plán."
Na bleskurychlé lidové revoluci leží stín spiknutí zosnovaného uvnitř režimu a prolnutí obou těchto prvků bylo pro Slobodana Miloševiče osudné.
Viditelnou částí ledovce byly ony stovky tisíc Srbů, směřujících na výzvu Srbské demokratické opozice (DOS) ten čtvrtek 5. října do Bělehradu na náměstí před parlamentem a do okolních ulic. Od rána se tam sjížděly stovky kamionů a autobusů, tisíce osobních vozů od Niše, Kraljeva, Nového Sadu nebo Čačaku. Většinou přišli spontánně s celou rodinou.
Studenti ze sdružení Otpor, kteří byli po řadu měsíců duší odporu proti režimu, postavili souběžně s kordonem asi jen stovky policistů symbolické pořádkové hlídky. Nic nenasvědčovalo tomu, co se mělo ještě odehrát. Řečníci vyzývali ke klidu. Žádné vzrušení v 15 hodin, kdy vypršelo ultimatum opozice, požadující Miloševičovu demisi a uznání vítězství Vojislava Kuštunici již v prvním kole presidentských voleb. Po pětačtyřiceti minutách však člověk v červené bundě pronikl za policisty, vyběhl pár schodů a vyzval dav, aby násilím vnikl do parlamentu. Během dvou hodin režim padl.
Při bližším pohledu na události však zjistíme, že to nebyli jen lidé náhodní nebo znechucení režimem. Před polednem bylo lze u parlamentu zahlédnout starostu Čačaku Velimira Iliče v teplácích, obklopeného desítkou rázných hochů, jak zasmušile sleduje policejní kordon. Na rozdíl od téměř každodenních manifestací, jimž stáli od 24. září v čele studenti z Otporu, nyní stáli v prvních řadách svalovci. Ilič předváděl své mužstvo.
Po třech dnech devětačtyřicetiletý Ilič, připomínající svou rozložitou postavou Walesu bez kníru, novinářům doma ve středosrbském Čačaku leccos přiznal.
Srbská "revoluce" byla pečlivě připravena. Manifestanti, odjíždějící 5. října ráno z Čačaku, měli mezi sebou jistý počet "profesionálů" - několik parašutistů ze 63. brigády posádkou v Niši, policisté v civilu s vysílačkami. On sám, Ilič, byl již řadu měsíců ve styku s dvěma důstojníky elitních jednotek ministerstva vnitra v Bělehradu, se kterými připravoval útok na parlament. "Řekli mně: udržujte tlak před parlamentem do 15.30, a když dostaneme povel zasáhnout, neposlechneme... Scény sbratření mezi policisty a manifestanty, které udělaly takový dojem, byly součástí plánu, aby lidem ukázaly, že policie je schopna se k nám připojit." Fanoušci fotbalového klubu Rudá hvězda byli vyzváni, aby se účastnili nepokojů. Dobrá byla spolupráce s Otporem. Kamiony plné kamení a jeden buldozer byly součástí doprovodu a cíle manifestantů byly předem určeny.
Jedno graffiti na bělehradských zdech pak hlásalo: Čačak osvobodil Bělehrad. Deset tisíc demonstrantů z tohoto města, těžce poškozeného bombardováním NATO v roce 1999, nesporně sehrálo roli katalyzátoru. Čačak byl od roku 1997 pod kontrolou opozice. Místní média se osamostatnila, vznikaly svobodné prostory. Za bombardování se objevil "občanský parlament". Starosta veřejně kritizoval armádu za to, že své tanky rozmístila poblíž obytných budov. Když mu hrozilo uvěznění, odešel na půldruhého měsíce do ilegality a po skončení bombardování se do města vrátil jako hrdina. V Čačaku se také konalo v červnu 1999 první setkání opozice po náletech NATO. Na 5. října Ilič připravil přepadové komando, sestavené ze sportovců ("karate, box, svalovci", říká) a fanoušků místního fotbalového klubu. Podle jeho společníka Dragana Kovačeviče tam byla také řada veteránů válek v Chorvatsku a Bosně. "Řada našich chlapců měla zkušenosti z války, byla dobře cvičena. Vše bylo sladěno. Vrhli bychom se na policii, kdyby nám čelila." Je to paradox současného Srbska, dodává le Monde, že údernou silou demokratů měla toho dne být tlupa mladíků, zakalených a víceméně namočených do válečných zločinů let devadesátých...
Přes šíři manifestace byly před parlamentem rozvinuty jen slabé policejní síly. Proč? Dušan Mihajlovič, předseda Nové demokracie, nabízí odpověď: : "Režim je zřejmě chtěl obětovat. Očekával, že se demonstrace zvrhne ve střet a to umožní vyhlásit stanné právo a zrušit výsledky voleb." Páky moci tedy neměly reagovat.
Opozice si mohla předem vyzkoušet rozhodnost policie a armády. "Stávka horníků v Kolubaře byla testem", říká generál Obradovič. Čtyři dny po prvním kole voleb důl vstoupil do stávky. Ve středu 4. října režim vyslal na místo náčelníka generálního štábu armády Nebojsu Pavkoviče, aby se pokusil přimět horníky, ohrožující zásobování tepelných elektráren, ale podporované tisíci obyvateli oblasti, k pořádku. Jednotka policie pronikla do objektu, ale jen obsadila správní budovy.
"Byl to rozhodující okamžik", potvrzuje Velimir Ilič. "Stávka horníků byla generální zkouškou. Lidé od policie mne vyzvali, abych poslal horníkům nějaké posily, protože hrozí zákrok. Upozornil jsem tedy lidi ze sousední Lazarevace a začali jsme odposlouchávat policejní spoje." To svědčí o vnitřním rozkladu srbského potlačujícího systému a odhodlání zbídačené populace.
Kolubara zapůsobila jako olejová skvrna, země byla takřka ochromena. Střet opozice s mocí zesílil, když se rozšířil i na fabriky. Opozice využila příležitosti. "Žádali jsme stávkující, aby zůstali v místech a nejezdili do Bělehradu. Rozhodli jsme se upoutat maximum policistů venku a případným blokováním cest zabránit jim v návratu, pokud by je k tomu režim vyzval," vysvětluje Vuk Obradovič.
Již po řadu týdnů byly navázány diskrétní styky s armádou a policií s cílem předvídat jejich reakce, sondovat odhodlání štábů. Opozice už řadu měsíců cítila, že se vítr obrací. Přesvědčila se, že režim není tak silný, jak si myslely západní vládní úřady. Časy se změnily. Armáda těžce nesla porážku v Kosovu. Morálka jednotek byla u dna. DOS to věděla dosti přesně od voleb 24. září, kdy kasárny hromadně hlasovaly proti Miloševičovi. Zbýval tedy generální štáb. "Měl jsem nějaké styky v armádě, které se ukázaly být užitečné," říká Vuk Obradovič. DOS také mohla počítat s Momčilo Perišičem, bývalým náčelníkem generálního štábu, odvolaným v roce 1998.
Dále šlo, podle zdroje z DOS, o bývalého šéfa srbských tajných služeb Jovicu Stanišiče, odvolaného současně s Perišičem. Ten sehrál významnou roli v tom, že policie otočila. O Stanišičovi se proslýchá, že je to přítel z mládí Zorana Džindžiče, jednoho z vůdců DOS.
"Věděli jsme, že se můžeme spolehnout na plnou podporu přinejmenším dvou generálů genštábu," tvrdí Dušan Mihajlovič. Podle řady zdrojů tak DOS věděla o pohybech armády a policie ve dnech nepokojů.
V den bělehradského vzbouření se kontakty zmnohonásobily. Mezitím, co se Vojislav Koštunica statisícovému davu před městskou radnicí představil jako president "osvobozeného Srbska", dvě skupiny v čele s generálem Perišičem a Zoranem Zvilanovičem (DOS) chvatně opustily radnici směrem ke generálnímu štábu armády a ministerstvu vnitra. Zdaleka ne všechny jednotky byly pod kontrolou nové moci, která se stále ještě obávala zvratu v situaci a měla strach, že vojáci opustí kasárny, že výsadkářská 63. brigáda zasáhne.
Ještě odpoledne pohyby jednotek zneklidňovaly opozici. Parlament už byl v rukou vzbouřenců. Buldozer přivezený ráznými hochy z Čačaku už vyvrátil vchod do státní televize. "Hlas státu" zanikl v souladu s předpoklady, když zvláštní policejní jednotka "červených baretů" vystoupila z obrněných vozů. Přijela do parku před RTS, otočila vozy a bratřila se s obyvatelstvem. Dostali jiný rozkaz, nebo odmítli střílet do příliš početného davu? Na to odpovědět je ještě příliš brzo.
Opozice večer vyslala své posly do základních součástí režimu. "Členové skupiny ekonomů G17se sešli u presidenta Srbska Milutinoviče," říká zdroj z DOS. "Letiště bylo ihned obsazeno, když přišly náznaky, že Miloševič chce uletět." Podle pokynů G17 byly rovněž zablokovány finanční transakce, aby bylo zabráněno převodu dalších peněz Miloševičem do zahraničí. Zvláštní pozornost byla věnována bance Beogradska. O tuto část plánu se postaral šéf G17 Mladan Dinkič.
Spiklenectví uvnitř pořádkových sil tedy 5. října zabránilo krvavé lázni. Je dokonce známo, že jistá část manifestantů na schodišti parlamentu měla zcela zřejmě jiné záměry, než pouze demonstrovat. Ale až do jakých konců byl "plán" doveden, jaké dohody obsahoval, které jsou schopny závažně poznamenat novou politickou konfiguraci, rýsující se v Srbsku?
Podle některých svědectví, "plán" obsahoval také přesnou mediální část. Zteč parlamentu mělo doprovázet převzetí hlavních televizních stanic "Asi padesát osob se dlouhé týdny připravovalo, jak řídit útoky," říká dobře informovaný zdroj. "Byli velmi dobře vybaveni jak zbraněmi, tak komunikačními pomůckami. Každý věděl, co má dělat." "Byli jsme připraveni na všechny možnosti, včetně použití zbraní," tvrdí Vuk Obradovič.
Také úlohy jiných televizních stanic a dalších médií byly rozdány předem. Bylo tomu tak rovněž v jiných městech, jako Novi Sad.
Byla řada činitelů, které toho dne přispěly ke zvratu. Ne nejmenším bylo letní sjednocení opozice. Jediná strana se nepřipojila, SPO Vuka Draškoviče, nyní odsunutá na okraj. Mnohokrát se o něm mluvilo, ale nedošlo k němu, až se lidové nepokoje po skončení bombardování samy vyčerpaly. Západ vyvíjel tlak, pokoušel se dotlačit různé složky opozice ke konsensu. Byla zorganizovány setkání v Černé Hoře, V Dubrovníku, dokonce v Budapešti, kde Spojené státy udržovaly zvláštní misi pro Jugoslávii. Setkání se konala i v Szegedu, pohraničním maďarském městě. Tyto snahy zesílily po červencovém oznámení Miloševiče o přímých presidentských volbách.
A tak byla s rostoucí intenzitou uvedena do pohybu celá síť nevládních organizací (NGO), utkaná po Srbsku od roku 1997, kdy se opozice dostala k moci na třicítce radnic. Šlo o to nahradit nepřítomnost celostátních nezávislých médií touto rozmanitostí místních iniciativ.
"Byla to kampaň skoro ode dveří ke dveřím" říká Miljenko Dereta, který vede Občanské iniciativy, seskupení NGO. Americké nadace jako Freedom House, NDI a USAID se vložily s veškerou svou vahou. Spojené státy odblokovaly důležité zdroje finanční pomoci: Washington Post mluví o 70 miliónech dolarů, zatímco srbské opoziční kruhy hovoří o spíš 22 miliónech dolarů v roce 2000. Evropská unie urychlila své programy, jako Školy pro demokracii. Instituty výzkumu veřejného mínění se zaměřily na ideální profil kandidáta, schopného porazit Miloševiče. Výzkumy ukázaly, že žádná ze srbských opozičních osobností nemá dostatečnou důvěru. Kompromisy jedněch i druhých s režimem, jejich veřejná vystoupení je učinily nedůvěryhodnými. Jediným, kdo z výzkumů vyšel s nejméně negativními postoji veřejnosti vůči němu, podle jednoho svědka, byl Vojislav Koštunica, skromný a diskrétní právník, který měl tu přednost, že díky svému nacionalismu mohl lovit na Miloševičově poli. Bylo tedy přijato rozhodnutí připojit se k němu. "Bylo to v Szegedu," říká jedna osobnost z prostředí srbských NGO, "kdy jsem poprvé slyšel o Koštunicovi jako o kandidátu."
Podle metod, již dříve vyzkoušených nevládními organizacemi na Slovensku v roce 1998 (parlamentní volby, vedoucí k pádu předsedy vlády Vladimíra Mečiara) a v Chorvatsku 1999 (během příprav parlamentních voleb, posléze odložených pro onemocnění a smrt Franjo Tudjmana), za jednu z priorit pro Srbsko bylo stanoveno "přivést k volbám mládež". Asi půl miliónu mladých Srbů mělo tento rok volit poprvé. Byly organizovány koncerty (Rock pro volbu), plakátovací kampaně připravené podle západních marketingových metod. Samolepky s karikaturami Miloševiče byly všude. Ředitel opozičního sdělovacího prostředku v Bělehradě vyprávěl o tom, že v měsících předcházejících volbám do Bělehradu přijížděli představitelé slovenských a chorvatských nevládních organizací. Jiný zdroj ze srbské opozice uvádí, jak během setkání v půli srpna v Budapešti jeden americký diplomat, odborník na Balkán, byl zneklidněn tím, zda srbská nevládní organizace Cesid, která byla opozicí pověřena, aby souběžně sčítala volební výsledky, je bude schopna dostatečně rychle zveřejňovat. "Chtěl vědět, v kterém okamžiku bude možno vyjít ven s tvrzením o volebních podvodech Miloševiče, podloženým důkazy."
Podle jiných zdrojů byly v posledních dnech do země dovezeny satelitní mobilní telefony, protože byly obavy, že úřady přeruší pevné i mobilní telefonní sítě. S blížícími se volbami byla posílena síť srbských opozičních médií Anem (převážně lokálních rádií) tím, že byly postaveny silné vysílače v pohraničních zemích (v Rumunsku a v Srbské republice Bosny a Hercegoviny). Západní politická podpora opozici a sliby odvolání sankcí v případě demokratické změny sehrály podněcující roli. Spojené státy v týdnech, předcházejících volbám, se snažily být diskrétnější ve svých aktivitách po boku opozice, protože se obávaly kontraproduktivních důsledků, které by mělo otevřené spojenectví s hlavní velmocí NATO rok po bombardování. Vojislav Koštunica prohlásil, že by jakoukoli podporu Washingtonu ve volbách odmítl. Podpora Evropské unie naopak byla vítána.
"Sociální revoluce" zbídačených, opotřebený diktátor a jeho věrní, dlouhodobě připravovaný úder opozice, masivní a tentokrát dobře vypočítaná vnější podpora poskytovaná silám proti Miloševičovi - to všechno zde bylo dáno v oněch říjnových dnech, které vedly ke zrodu jiného Srbska a kdy zmizel padlý tyran. Pravda je jistě složitější, než jednoduchá vzpoura davů. Bude jednou vyložena úplně? Nebo to dopadne tak, jak říká jeden opoziční činitel, který nikdy nepropadl volání sirén nacionalismu, že "Srbové, kteří tak milují mýty, vytvoří o pádu Miloševiče další".
Zástupce starosty Čačaku Dušan Drinjakovič komentuje: "Nejdůležitější je, že ke změnám došlo díky nám Srbům, nám jediným, díky lidu. Ne díky Spojeným státům, ani díky Rusku. Nemáme vůči nikomu žádné závazky. Je o nás známo, že jsme národ hrdý, i když prohrajeme válku. Dokázali jsme to během bombardování."
