čtvrtek 2. listopadu

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z  poslední doby Česká společnost a česká televize:
  • Nerozhodná a slabá Rada České televize (Tomáš Pecina) Nový generální ředitel BBC po dvanácti měsících:
  • První rok Grega Dyka v BBC. Co dokázal? (Financial Times) Americké prezidentské volby:
  • V Bushově Texasu kvete průmysl, ale žije tam spousta chudých lidí bez pomoci. Rozšíří tentýž model Bush na celé Spojené státy? (Guardian) České soudnictví:
  • Potrestání soudce Horkého není pozitivní zpráva (Karel Mašita) Ochranou památek k podnikatelským úspěchům?
  • Odpověď starostovi obce Tvarožná: Potvrdil jste všechna mnou uvedená fakta (Oldřich Maděra) Srbsko:
  • Lidové povstání, nebo dobře zosnované spiknutí? Miloševičův pád (Le Monde) Reakce:
  • Ten americký článek o českých vlacích byl neférový! (Tomáš Sedláček) Reakce:
  • Poslední Naostro bylo dobré (Miloš Štěpánek) Výzva:
  • Výpočetní technikou ke zpomalení výplaty penzí (Miloš Štěpánek) ČR a Rakousko:
  • Jednání o Temelínu v Židlochovicích (Ivan Hoffman)

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • (Britské listy vycházejí v Praze, v České republice. Britské listy is published in Prague in the Czech Republic.) ISSN 1213-1792

  • Britské listy talks to decision makers in the Czech Republic.

  • Zde je adresa Britských listů.

  • Andrew Stroehlein rediguje kulturně politický týdeník Central Europe Review, který je nositelem Ceny NetMedia 2000 za vynikající příspěvek k internetové novinářské práci v Evropě. (JČ je komentátor CER pro české záležitosti.)

  • Tady je minulé vydání Britských listů.

    Co je nového v České republice

    Aktualizace, čtvrtek 2. listopadu 14.30:

  • Milan Šmíd odřekl účast na debatě s Janou Dědečkovou v pořadu Radiožurnál dnes v 17.10. Namísto něho se diskuse mají účastnit Jiří Vondráček z ČT a Karel Hvížďala. (Proč Hvížďala, on snad systematicky analyzuje vývoj v České televizi?) - Tomáš Pecina o plánované diskusi v pořadu Radiožurnál napsal včera v Britských listech:

    Poznámka TP: Bylo by jistě záslužné, kdyby Milan Šmíd využíval své erudice k objektivnímu hodnocení českých médií, ale obávám se, že to není realistické očekávání: na to Šmíd je příliš těsně svázán s různými místními zájmovými skupinami. Zítra v 17.10 bude M. Šmíd debatovat na Radiofóru (ČRo 1-Radiožurnál) s členkou Rady ČT Janou Dědečkovou o současné kontroverzní situaci v České televizi a velmi bych se divil, kdyby se tam vehementně a nekriticky nezastával vedení ČT, podobně jako na jaře v pořadu Sněží. Jak málo objektivním soudcem bývá Šmíd v kauzách, kde má osobní zájmy, svědčí jeho texty o ČT publikované v Louči.

    Zdá se, že namísto toho, aby Milan Šmíd zaujal v pořadu vůči situaci v České televizi autoritativní, profesionální a kriticko-analytické stanovisko, raději se debatě vyhnul. (JČ)

  • Slavomír TesárekRozsudek v kauze squatu Milada. Obvodní soud pro Prahu 8 včera znovu projednával případ dvou obviněných, Slavomíra Tesárka (foto) a Jakuba Nobilise (foto), v souvislosti s neoprávněným užíváním vily Milada v pražské Troji, který městský soud v Praze vrátil k doplnění důkazů.

    Spor mezi squattery a správcem objektu, Ústavem pro informace ve vzdělávání, vyvrcholil před dvěma lety. Squatteři tehdy obsadili střechu vily a správce po nělikadenní blokádě od úmyslu vystěhovat je upustil. Squat Milada slouží jako středisko alternativní kultury dodnes.

    Při včerejším přelíčení bylo prokázano, že správce se o objekt poslední dva roky nezajímal a vzhledem k nedořešenému restitučnímu sporu by nemovitost stejně nemohl využívat.

    V závěrečné řeči obviněný Tesárek, který stejně jako Nobilis vystupoval bez obhájce, poukázal na nízkou míru společenské nebezpečnosti squattingu; státní zástupkyně (foto) naopak argumentovala, že neoprávněné obývání objektu způsobilo správci nezanedbatelné materiální škody v souvislosti s instalací mříží do oken a s angažováním soukromé bezpečnostní agentury.

    Soudkyně Vladana Woratschová (foto) pak rozhodla, že byl spáchán trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru (§ 249a trestního zákona). Obviněného Slavomíra Tesárka zprostila obvinění, protože nebylo prokázáno, že Tesárek squat skutečně obýval, kdežto v případě Jakuba Nobilise soudkyně potvrdila původní rozsudek 100 hodin veřejně prospěšných prací. Protože státní zástupkyně se na místě odvolala, případ se znovu vrací k městskému soudu. Lhůtu na odvolání si vzal i odsouzený Nobilis.

    K posouzení kauzy v širším kontextu je třeba říci, že právní úprava a praxe v případě squattingu se v evropských zemích liší. Jedná se o poměrně složitý problém, který vyžaduje individuální přístup k jednotlivým případům. Na jedné straně stojí právo vlastníka neomezeně disponovat svým majetkem, na druhé zpravidla zanedbatelné materiální škody, které squatteři v chátrajících objektech způsobují (např. v případě vily Milada se zdá být prokazatelné, že neoprávněné užívání nevedlo ke zhoršení stavebního stavu nemovitosti). O dalším průběhu kauzy budeme čtenáře Britských listů informovat. (text TP, foto ŠOK)

    Poznámka TP: Pro ilustraci několik fotografií vily Milada z října 1998. Interiér: foto, foto, foto, foto, foto; exteriér: foto, foto. (foto TP)

  • Vzpoura deprivantů Radima Uzla. Nevím, jestli je to v listopadovém pražském ovzduší, anebo jestli se něco přidává v Praze do pitné vody, ale deník Právo tiskne skutečně výjimečné články. Opravdovou perlou je tato, vpravdě akademická argumentace sexuologa Radima Uzla (http://www.pravo.cz/p254a06c.html), který geniálním způsobem intepretoval nedávné antiglobalizační demonstrace (podle Uzla zřejmě páchaly v ulicích Prahy násilí desetitisíce cizinců) jako výraz sexuální deprivace. "Souvislosti mezi sexualitou a vandalismem jsou možná hlubší, než by se na první pohled zdálo. Vždyť i to stále pranýřované sprejerství je známkou sexuální frustrace. Právě mezi ubožáky, kteří jsou neúspěšní v navazování intimních partnerských kontaktů, se objevují ničitelé domovních fasád nahrazující si barevným výstřikem nedostatek vlastní ejakulace," píše zcela vážně Radim Uzel a dovozuje na základě "unikátní české studie", že kdokoliv protestuje proti establishmentu, je deprivant: "Většina těch mladých lidí protestujících proti měnovým fondům, vraždění tuleňů, kácení lesů, atomovým elektrárnám, dálničním obchvatům, pískacím hračkám, spalovnám odpadů, nebo za záchranu laboratorních zvířat či kožešinové zvěře je ve skutečnosti motivována především svým vlastním nespokojeným životem, nedostatkem rodinné lásky, absencí citové výchovy." Tak konečně může mít česká společnost klid. Děkujeme, pane Uzle, že jste nám to tak pěkně vysvětlil. Některé články z českého tisku skutečně stojí za to překládat do angličtiny, aby byly k dispozici širšímu světovému publiku, a článek pana Uzla mezi ně jistě patří. (JČ)

  • Svoboda slova v Kocourkově. Státní zástupkyně rozhodla, že vydavatel Michal Zítko stane před soudem, nikoli ovšem proto, že vydal Mein Kampf, ale že vydal Mein Kampf bez předmluvy. (TP)

  • Den bez aut se včera v Praze nekonal, neboť primátor Kasl ho nepovolil. (V Praze zřejmě vůbec nejsou žádné problémy s automobilovou dopravou:)

    Pražská radnice se nepřipojila k Evropskému ani k českému Dni bez aut, ale ani neschválila konání výstavy o negativních vlivech automobilismu na Staroměstském náměstí. Výstavu připravilo Centrum pro dopravu a energetiku a Dopravní podnik zapůjčil nízkopodlažní autobus, magistrát však výstavu nepovolil. Výstava měla pojednávat o negativních vlivech individuální automobilové dopravy na životní prostředí a kvalitu života ve městech a o možnostech, jak lze tyto problémy řešit. Výstavu připravilo občanské sdružení Centrum pro dopravu a energetiku u příležitosti DNE BEZ AUT, který vyhlásily Děti Země na pátek 3.11.

    V pátek 3.11. od 10 hodin na Staroměstském náměstí zahájí toto sdružení namísto výstavy protestní happening.

    Výstava "Ve městě s autem" včetně fotografií bude od 3.11. ke shlédnutí na Internetu: http://cde.ecn.cz/vystava

    Kontakt: Petr Kurfürst, CDE, tel. 781 65 71, email cde@ecn.cz

  • Vláda schválila návrh zákona o státní službě, který upravuje podmínky práce státních zaměstnanců, stanoví, která místa ve státní správě jsou politická a která odborná, a upravuje podrobnosti služebního postupu státních zaměstnanců. Neexistenci zákona České republice dlouho vytýká EU.

  • České věznice jsou přeplněny v průměru o 10,3 procenta. Ve 33 věznicích si k 1. listopadu odpykávalo trest či čekalo ve vazbě na rozsudek 22.264 lidí, což je o 2080 více, než činí kapacita všech věznic.

  • Vyšetřovatel tento týden podal okresnímu státnímu zástupci návrh na obžalobu dvou lékařů podezřelých, že kvůli jejich pochybení zemřela v únoru v benešovské Nemocnici Rudolfa a Stefanie těhotná dvacetiletá žena.

  • Senátor Zeman a cizí peří. Vladimír Zeman, senátor za Unii svobody, má své voliče rád (zejména nyní, když jsou volby přede dveřmi). Proto jim do schránky nechal doručit leták nadepsaný: Nákladem S. O. S. 2000 a senátora Vladimíra Zemana, spoluautora zákona o svobodném přístupu k informacím (zde). V něm se občanovi poněkud polopatistickým jazykem vysvětluje, jak zmíněný zákon používat a k čemu všemu je mu dobrý. Celé to má háček: předkladateli a hlavními autory zákona byli Oldřich Kužílek a Michael Žantovský (ODA) a jak Britským listům potvrdil první z nich, V. Zeman se na přípravě zákona nijak autorsky nepodílel. Inu, normální je nelhat, že, pane senátore? --- Podařilo se nám spojit i s Vladimírem Zemanem. Ten se výrokem O. Kužílka cítil dotčen: považuje se prý za spoluautora zákona, protože se, jak pan senátor vysvětlil, iniciativně účastnil jeho prosazování. Na dotaz, zda se V. Zeman nějak podílel i na textu zákona, nám bylo řečeno, že o něm se svými kolegy často diskutoval. (TP)

  • Jaroslav Hutka má stránky se svými texty a informacemi o CD se svými písněmi na této adrese.

    Spěchá!! Výhodná nabídka zaměstnání v zahraničí. Knowledge Media Institute britské The Open University hledá pro projekt Clockwork pracovníky se znalostmi aplikované umělé inteligence a internetových technologií.


  • Komu byla v r. 1993 udělena licence TV Nova. Soubor důležitých dokumentů z RRTV, z nichž zřejmě vyplývá, že právní předchůdce firmy CME, společnost CEDC, se přímo podílel na správním řízení v rámci udělování licence pro TV Nova (na rozdíl od Vladimíra Železného), je v Britských listech na tomto místě.

  • Druhý výbor z  Britských listů ...jak Češi jednají (Milenium Publishing, Chomutov, 580 stran) lze objednat v internetovém knihkupectví Kosmas přímo na této adrese.

    Dosti podstatná část nového výboru z Britských listů se zabývá dosud nepříliš úspěšnou reformou zpravodajství v České televizi, dále kniha pojednává mj. o reakcích českých intelektuálů na analýzu Václava Havla v pojetí Johna Keana, o české politice a kultuře, o české byrokracii a  českých postojích obecněji. Předmluva ke knižnímu svazku - stručně vysvětlující, co v knize je - je zde, podrobný obsah knihy je zde, obálka je tady. (První výbor z Britských listů ...jak Češi myslí, Milenium Publishing, 1999, je rozebraný.)

  • TEMATICKÝ ARCHÍV BRITSKÝCH LISTŮ je na adrese http://www.britskelisty.cz/xz/.

  • Přehled anglicky napsaných článků od Jana Čulíka a  Andrewa Stroehleina o aktuálním vývoji v České republice najdete zdezde.

  • Hudba a zvuk - Každé úterý: Týdenní přílohu věnovanou vážné hudbě (archív textů i zvukových ukázek) píše a rediguje v Neviditelném psu Lubomír Fendrych na adrese http://pes.eunet.cz/hudba/hudba.htm.

  • Britské listy rozšiřované e-mailem. Na žádost čtenářů, zda by nebylo možno rozšiřovat BL i e-mailem, je nyní tato služba laskavostí Internet Servisu a Jiřího Gallase k dispozici. Podívejte se na adresu http://www.britskelisty.cz/blpostou.html.

  • Britské listy nyní mají novou automatickou každý den aktualizovanou upoutávku. Je na adrese http://www.britskelisty.cz /prehled.html. Obracím se na ty čtenáře-příznivce tohoto časopisu, kterým je význam Britských listů jasný a vědí, že je rozumné povědomost o tomto časopise rozšiřovat, aby upoutávku případně umístili na své internetové stránky. JČ.

  • Czech media, Czech politics and Czech culture: A selection of English language articles, published in Britské listy.

  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a  hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).

  • Zde jsou užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku.

  • Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.


    Výběr textů z posledních dní:

    Rada váhavých

    Tomáš Pecina

    Sérii skandalizujících článků v tisku vyvolala odpověď Rady České televize na dopis ředitele Chmelíčka. Zčásti je kritika zasloužená: je trapné, když kolektivní orgán vydá všanc svou pověst publikací výstupu tak nedostatečného stylisticky i myšlenkově. Na druhou stranu ale uštěpačné poznámky Petrušky Šustrové (LN), Jana Krause (Týden) i Jiřího Leschtiny (MFD) vypovídají o skutečných nedostatcích Marešovy "superpolitické" Rady ČT jen málo.

    Tato Rada selhává v tom hlavním, k čemu je povolána: tato Rada nerozhoduje.

    Připomeňme, že od klíčového přehmatu ředitele ČT, zákazu pořadu Klekánice, uplyne zítra už měsíc. Rada nebyla schopna přijmout byť jen předběžné usnesení a mnohé signály napovídají, že rozhodnutí nepřinese ani zasedání 7. 11.

    Podobně se Rada odmítla zabývat další zásadní kauzou, případem moderátora Ondřeje Gini. Místo aby Rada vydala v této zásadní věci autoritativní a dobře zdůvodněné rozhodnutí, strká hlavu do písku: vše je prý v kompetenci šéfredaktora Klepetka.

    Do třetice nerozhodla Rada ani o stížnosti kritiků brněnského ředitele Drahoše. I zde je prý kompetentní osobou pouze generální ředitel Chmelíček.

    Taková situace je samozřejmě vodou na mlýn kritikům a televizi nesmírně škodí: místo, aby Rada už tři týdny hledala lepšího ředitele, ponechává ve funkci zombifikovaného Chmelíčka a pouští se s ním a s mediální lobby, která ho hájí, do zbytečných půtek o nepříliš podstatných otázkách.

    Snad se ale mýlím a už na úterním zasedání řekne Rada jasné slovo a ukončí mrazivé provizorium. Stejně jako Britské listy na to čeká několik tisíc Chmelíčkových podřízených, kteří vinou Rady zároveň mají a nemají ředitele.


    První rok Grega Dyka v BBC. Co dokázal?

    V těchto dnech oslavuje Greg Dyke první výročí svého příchodu do britské veřejnoprávní rozhlasové a televizní stanice BBC. (Prvních několik měsíců v rámci kontinuity pracuje nový generální ředitel BBC jako náměstek odcházejícího ředitele.) Co dokázal? Zlikvidoval croissants, taxíky a zprávy v 21 hodin. Škrty v rozpočtu na byrokratické výdaje získal další finance na výrobu pořadů a začal reorganizovat televizní okruh BBC 1. Jaká je ale jeho vize pro budocnost, ptal se včera deník Financial Times. Shrnujeme.

    Charakteristické pro Grega Dyka bylo jeho náhlé rozhodnutí přesunout po letech hlavní večerní zpravodajství na BBC 1 z 21 na 22 hodin. "V BBC toto rozhodnutí vyvolalo spoustu energie," konstatuje Dyke. Dyke zrovna cestoval na olympijské hry v Sydney, když se dověděl, že komerční televize ITV na naléhání britské Rady pro komerční televizní vysílání ustoupila a rozhodla, že "alespoň tři dny v týdnu" vrátí hlavní večerní zprávy z 23 hodin zpět na původní 22. hodinu. "Rozhodnutí ITV bylo pozoruhodným mlžením," konstatoval Dyke. Argumentuje, že si diváci nebudou pamatovat, v který den v týdnu bude ITV vysílat zprávy ve 22 hodin. Z politického hlediska toto rozhodnutí sice neutralizovalo kritiku, plynoucí z přesunu hlavních zpráv ITV na 23 hodin, ale z hlediska zájmu diváků by se ITV měla za toto mlžení stydět," konstatoval Dyke.

    To ale podle Dyka umožnilo BBC přesunout vlastní zprávy na 22 hodin. V prvních týdnech nového režimu se celá BBC energicky postavila za nové programové schéma. V prvním týdnu odvysílala Muže v černém, film, který byl původně chystán na Vánoce a naplnila večerní programové schéma BBC dramatickými inscenacemi a komediemi. Marketingové oddělení BBC podpořilo nové programové změny energickou reklamní kampaní. A z prvních čísel vyplývá, že se ofenzíva snad vyplatila: zpravodajství BBC ve 22 hodin mělo v prvním týdnu sledovanost 5,38 milionů diváků ve srovnání s 5,09 miliony diváků, kteří v tutéž dobu před rokem sledovali zpravodajství ve 21 hodin.

    Jaká ale bude budoucnost BBC?

    Dyke ještě nemá přesněji vypracovanou vizi ohledně toho, jak bude BBC vypadat v roce 2007, kdy bude žádat o obnovu své charty jako veřejnoprávního vysílatele. Dyke argumentuje, že komerční tlak na televizní stanice, které jsou motivovány ziskem, umožní BBC, aby její vysílání veřejné služby bylo výraznější a mělo pro diváka větší hodnotu než vysílání komerčních stanic. "Lidi v roce 2007 budou chápat, proč je zapotřebí BBC, víc než teď," argumentuje. Vysílání BBC se totiž prý bude tou dobou výrazně odlišovat od vysílání komerčních stanic, "kde pravděpodobně brzo nezbude nic moc jiného než pravidelné čtyři seriály každý den".

    V současnosti se, jak se zdá, však Dyke především zaměřuje na zlepšování pověsti televizního okruhu BBC 1 a nikoliv na dlouhodobou strategii, která by zajistila, že BBC zůstane veřejnou institucí, financovanou z koncesionářského poplatku.

    Když se Dyke ohlíží zpět na svůj první rok v BBC, konstatuje: "Strávil jsem v prvním půlroce spoustu času hledáním peněz. Chtěl jsem snížit výdaje, abychom mohli ty peníze investovat do výroby pořadů. Hrozilo nám nebezpečí, že zapomeneme, že jsme tady od toho, abychom vyráběli televizní pořady."

    Úspory znamenaly, že z BBC muselo odejít 1000 zaměstnanců z řad managementu. Dyke zrušil francouzské loupáky a snídaně pro vedení zdarma (příliš mnoho těchto snídaní bylo při ranních jednáních poskytováno vedoucím pracovníkům BBC), zrušil financování automobilů (roční účet BBC za cesty taxíky do centrálního Londýna byl 6 milionů liber) - Dyke to nahradil kyvadlovou autobusovou dopravou mezi BBC Broadcasting House a centrem BBC na okraji Londýna ve White City a omezil hotelové výdaje. Dál se budou asi škrtat i noviny: "Jsem si jist, že tady někde leží halda novin, které nikdo nečte. Kolik lidí skutečně potřebuje číst Evening Standard (londýnské bulvární noviny)? A pokud ano, proč to má platit BBC?"

    Výhody šetření jsou zjevné. Od příštího roku bude moci BBC vydat o 100 milionů liber více na výrobu pořadů.

    "Dlouhodobá podpora pro BBC nepochází od politiků, ale od britské divácké obce," konstatuje Dyke. "A zcela disproporčně to závisí na dobrém stavu BBC 1." Zlepšit profil BBC jedna prý bude podle Dyka trvat dva roky. Částečně je to otázka peněz, částečně otázka lidí, a to uvnitř BBC i nezávislých výrobců pořadů. "Jestliže jsme v první období hledali peníze, v druhém období budeme rozhodovat, jaké vysílání chceme lidem poskytovat. A co dělat nebudeme." Dyke za poslední rok přesvědčivě argumentoval, že je nesmyslné, aby BBC dělala všechno. To prostě není možné, "nové technologie se rozvíjejí explozivním způsobem."

    Dykův plán expanze je tedy omezený: chce provozovat pět digitálních televizních okruhů a deset digitálních rozhlasových okruhů.

    Někteří lidé se domnívají, že i to je příliš expanzionistické. BBC čelí ostré opozici od televizí stanice Nickelodeon, kterou vlastní americká firma Viacom, že prý BBC "zkresluje tržní poměry", jestliže chce nabídnou dva vlastní digitální televizní okruhy pro pořady pro děti. Jiní argumentují, že rozhodnutí vytvářet tematické digitální televizní okruhy je pošetilé - BBC 3 by měla být televizním okruhem pro mládež, a BBC 4 by byla "bezostyšně intelektuální" televize. Jiní se obávají, že investice do digitálních pořadů oslabí dosavadní hlavní okruhy BBC, z nichž je nejdůležitější BBC 1.

    Nedostatek v rozpočtu, který od roku 2002 dosáhne asi 400 milionů liber ročně, chce řešit Dyke různými komerčními projekty. Už nyní pozval soukromou firmu, aby investovala minoritní podíl do internetového zpravodajství BBC Online. Komerční pobočka BBC, podnik BBC Worldwide, který prodávala pořady BBC a výrobky spojované s pořady, by měla být od BBC uvolněna, aby si mohla lehčeji vypůjčovat peníze - dosud, jako součást instituce veřejné služby totiž spadají veškeré půjčky, které si BBC vezme, pod rámec půjček státního rozpočtu. Dyke také uvažuje o tom, že zavede inzerci na internetových stránkách BBC, nikoliv však ve zpravodajství a na stránkách, věnovaných vzdělávání. Dyke přiznává, že v étosu veřejné služby BBC by to byla revoluce. Stratégové BBC studují, kde je hranice veřejných povinností BBC a kde jsou podnikatelské příležitosti, kterých by bylo možno využívat. "Jestliže budoucí komerční aktivity BBC budou poskytovat dodatečné finance sféře veřejné služby a jestliže sféra veřejné služby tím, co dělá, bude obohacovat komerční aktivity, obě strany na tom mohou jedině vydělat."


    V Bushově Texasu kvete průmysl, ale žije tam spousta chudých lidí bez pomoci. Rozšíří tentýž model Bush na celé Spojené státy?

    Tuto otázku vznesl včera v deníku Guardian reportér Julian Borger, psal z údolí Rio Grande. Shrnujeme.

    Z hlediska colonias, provizorních hispánských měst v údolí řeky Rio Grande je život v Texasu značně obížný. Odsd vypadá Texas jako stát obrovských sociálních rozdílů, které se pod vedením guvernéra Bushe ještě zvětšily. Texaské hospodářství kvete a rozpočet státu zaznamenává rekordní přebytky. Bushovi podnikatelští spojenci vydělali obrovská jmění lukrativními soukromými kontrakty na služby, které poskytují státu. 45 procent obyvatel v oblasti údolí Rio Grande však žije pod hranicí chudoby a modlí se, aby nikdy nepotřebovali zdravotní péči, kterou si nemohou dovolit.

    Lydia Camarillo z této oblasti charakterizuje guvernéra Bushe jako vždy nepřítomného domácího pána, který se o svůj stát nestará. Na rozdíl od svých nedávných předchůdců Bush nikdy nenavštívil zdejší brlohy, v síti nevyasfaltovaných cest a kůlen a zřejmě neměl možnost ani čichat zápach tisíců suchých latrin a septických tanků, který se zvyšuje, kdykoliv začne pršet.

    Když onemocněl syn Lydie Camarillové bronchitidou, nevzala ho k lékaři, protože nemá zdravotní pojištění. Když se jeho nemoc podstatně zhoršila, odvezla ho přes Rio Grande do mexického pohraničního města Reynosa. Lékař jí řekl, že kdyby bývala přijela se synem jen o několik hodin později, býval by umřel.

    Situace Lydie Camarillové není neobvyklá. V Texasu žije 1,4 milionu dětí, které nemají zdravotní pojištění. Je to více dětí než všude jinde ve Spojených státech, protože Texas, pod vedením George W. Bushe, značně ztěžuje občanům získání přijatelné lékařské péče. Lydia a její manžel Belarmino nemají trvalé zaměstnání. Lydia peče dorty a prodává je z domova a rodina v létě cestuje na sever jako zemědělští dělníci. Ašak vlastní automobil, dodávku, jejíž hodnota je více než 2000 dolarů, a tak nemají nárok na zdravotnictví zdarma, jsou klasifikován jako "bohatí".

    Byla to otázka, kterou se guvernér Bush nedávno podrobně zabýval. Jeho vláda zablokovala přijetí celostátního programu zdravotního pojištění pro děti (Chip), který poskytuje nenákladnou zdravotní péči rodinám těsně nad hranicí chudoby. I když je program plně financován federální vládou, Bush argumentoval že 20 procent žadatelů sice bude požadovat program Chip, ale nakonec skončí u programu Medicare, a ten bude on sám muset financovat z rozpočtu texaské vlády. Jasně řečeno, obával se, že by chudí Texasané mohli zjistit, na jakou zdravotní péči zadarmo mají nárok.

    Bush také zavedl deregulaci soukromého podnikání a omezil pravomoce soudů trestat podniky, které se dopustí z nedbalosti chyby. Jeho reforma postihla lidi, jak je Donna Hallová, jejíž manžel Charles přišel roku 1996 o život při výbuchu v rafinérii v texaském městě Amarillo. Charles si opakovaně stěžoval na zanedbaný stav ventilů, ale vedení podniku neprovedlo nutnou údržbu. Porota rafinérii Ultramar Diamond Shamrock potrestala tak, že jí donutila vyplatit odškodné ve výši 42,5 milionu dolarů, jenže v rámci Bushových právních reforem snížil soudce jednostranně toto odškodné na 200 000 dolarů, což nestačí ani zaplatit náklady žaloby.

    JR a Lupe Cordovovi žijí v Houstonu, v městě, které loni předstihlo Los Angeles jako americké město s nejvíce znečištěným ovzduším. Ve čtvrti Houston Ship Channel vybudovala firma North Shore Supply Company galvanizační provoz navzdory tomu, že podle městských předpisů šlo o obytnou, nikoliv průmyslovou čtvrť. Cordovovi si opakovaně stěžovali, ale předpisy nikdy nebyly uplatněny a galvanizační provoz silně znečišťuje ovzduší ve čtvrti. Podle statistických údajů samotných houstonských firem vypouštějí tamější průmyslové podniky do ovzduší každoročně přibližně milion tun škodlivin. Znečištění vzduchů působí v Houstonu podle odhadů přibližně 1000 úmrtí ročně.

    Cordovův desetiletý syn Stephen má chronickou bronchitidu a jako jeho otec téměř trvalou vyrážku. V základní škole zvracel téměř po každém jídle. Jejich dcera, Jessica, 15, má tak vážné astma, že nebyla schopna vycházet na delší dobu než 20 minut. U JR Cordovy vznikly vážné problémy s dýchacími cestami a musel se vzdát svého zaměstnání dokaře na mísním kanále. Pak byli donuceni čtvrť opustit.

    Paní Cordovová, učitelka, se totiž postavila do čela kampaně místních matek, které se snažily přimět místní průmyslové podniky, aby dodržovaly celostátní americké ekologické zákony. Cordovovi začali dostávat výhrůžky smrti a v listopadu 1999 někdo rozbil výstřelem okno jejich automobilu. Museli se odstěhovat do severního Houstonu, kde se jim nepodařilo získat zaměstnání, ani se jim dosud nepodařilo prodat svůj starý dům. Cordovovi plně viní z celé situace George W. Bushe. "Nehnul ani prstem." V oblasti ekologie má George W. Bush ve Washigtonu absolutní moc. Bush jmenuje všechny tři členy Texaské rady pro ochranu přírodních zdrojů. Bushovu volební kampaň sponzorovaly v roce 1994 především ropné a petrochemické společnosti. Jmenoval takové tři členy Rady pro ochranu přírodních zdrojů, kteří mají těsné styky s místními průmyslovými podniky. Předsedou rady je bývalý lobbista pro firmu Monsanto, která se zabývá genetickým inženýrstvím. V radě nezasedají žádní činitelé ekologických organizací. Stane-li se Bush americkým prezidentem, ekologické organizace se obávají, že učiní totéž i z federálním americkým Úřadem na ochranu životního prostředí, jehož zásahy v Texasu ho silně iritovaly.

    Stane-li se George W. Bush americkým prezidentem, prosadí svou texaskou politiku po celých Spojených státech, ptá se reportér listu Guardian.


    Potrestání soudce Horkého není pozitivní zpráva

    Karel Mašita

    Kárný senát Vrchního soudu v Praze v úterý 30. října potrestal soudce Městského soudu v Praze Jiřího Horkého odvoláním z funkce za jeho údajná vážná profesní provinění. Postupoval tak v souladu s možnostmi, které v této oblasti poskytuje zákon o kárné odpovědnosti soudců. Přestože veřejnost a možná i většina odborných kruhů vesměs souhlasně přikyvují na tento další důkaz údajně dobré práce bývalého ministra spravedlnosti Otakara Motejla, který toto řízení inicioval, pozitivní zpráva to rozhodně není.

    Proč? Inu proto, že soudce Jiří Horký zde nejspíš jenom sehrává roli obětního beránka za stejné, ne-li závažnější, hříchy celé řady svých jakoby anonymních kolegů. To, zač je trestán tento soudce, se totiž v české justici děje masově, takřka "v seriové výrobě". Celé klany soudců proti sobě intrikují a ve vnitřní klanové soudržnosti se navzájem domlouvají, jak vést procesy, a zejména protokoly o nich, v neprospěch jim nesympatických účastníků řízení. Protokoly se zkreslují a často i za přítomnosti účastníků sporu falšují a nikdo se proti tomu nikam nedovolá, neboť praxí nadřízených soudů je, že vycházejí výhradně z těchto protokolů o jednání a "v protokolu o tom přece vůbec nic není". Tedy dokonalý bludný kruh. Nová anarchie takovéhoto postkomunistického bezpráví a bohrovnosti celé řady neodvolatelných soudců je ostatně zásadní příčinou nevole ze strany Evropské unie, která nepoukazuje jenom na zdlouhavost soudních řízení, ale zejména na "kvalitu" soudních rozhodnutí, s nimiž si pak často ani nevědí rady Nejvyšší soud a Ústavní soud v mimořádných opravných řízeních.

    K samotné cause Jiří Horký pak nejvíc zaráží vyjádření předsedy Městského soudu v Praze Jana Sváčka pro televizní vysílání, kde uvedl dva možné postupy v této cause. A to buď věc ututlat a "kolegiálně jí zamést pod koberec" anebo postupovat tak, jak bylo postupováno. Dokáže si vůbec pan předseda Sváček uvědomit, jaký signál tím veřejnosti vyslal? Totiž že takových případů byla a je s největší pravděpodobností celá řada, ale již jsou "pod kobercem". Je s podivem, že pan předseda Sváček z toho též nevyvozuje svoji osobní odpovědnost - například odstoupením z funkce předsedy celého soudu. Neboť předseda soudu nese odpovědnost za rovnoměrné vytížení všech soudců svého soudu, aby nedocházelo k přetížení jednoho (Jiří Horký), zatímco jiný má na svoji práci klid.

    Možná že skutečně pozitivní správou by bylo, kdyby především pan Sváček opustil svůj vedoucí post a následně kdyby došlo k pronikavému zlepšení fungování celé české justice.

    Snad tento případ rozvine rozsáhlejší diskusi o tomto tématu.


    Ochranou památek k podnikatelským úspěchům?

    Odpověď panu Kopeckému, starostovi obce Tvarožná

    Potvrdil jste všechna mnou uvedená fakta

    Oldřich Maděra

    Vážený pane starosto,

    děkuji Vám, že jste v podstatě potvrdil všechna mnou uvedená fakta o Slavkovském bojišti, o aktivitách s ním spojených, i o výstavbě plánovaného hypermarketu.

    Mně jde samozřejmě v první řadě o můj projekt větrné elektrárny. Na druhé straně jsem ale chtěl voličům pár dní před volbami ukázat, jak je možné vybudovat s pomocí jediné jednostránkové vyhlášky skanzen o rozloze 130 km čtverečních, kde se vše povoluje nebo zakazuje jak v indiánské rezervaci nebo v carském Rusku. Jak jste sám potvrdil, dá se podle této vyhlášky zakázat malý, relativně neškodný ekologický projekt a povolit obrovský hypermarket, jehož vliv na okolní prostředí a krajinu není určitě zanedbatelný.

    Opakuji znovu, že nic nemám proti historii ani proti jejím příznivcům. Připadá mi však nesmyslné kvůli těmto historickým aktivitám omezit svobodné rozhodování lidí a svobodné využití rozsáhlého území natolik, že to jednoznačně povede k plošnému poklesu životní úrovně jeho obyvatel na úkor několika málo jednotlivců.

    Vadí mi také, že v kontextu napoleonských válek všechny zúčastněné kulturní instituce jaksi pozapomněly na historii mnoha vodních a větrných mlýnů, které na tomto území po staletí existovaly a byly zrušeny až komunisty. Vadí mi také, že výroba elektrické energie v obnovitelných zdrojích v místech její spotřeby připadá některým státním úředníkům jako cosi tak šíleného, že je to nutné zadupat do země hned v zárodku. S tímto názorem asi do výrazně ekologické Evropy nedorazíme.

    Nedovedu si například motorest Rohlenka naproti Vaší obce Tvarožná vůbec představit bez malé větrné elektrány. Točí se zde uprostřed památkové zóny Slavkovské bojiště již léta a nikomu nevadí, ba naopak je jasnou upoutávkou nejen na benzinovou pumpu a motorest, ale i na Vaši obec. Dokonce mi dovolte navrhnout, aby právě tato malá větrná elektrárna osvětlovala reklamní tabuli Santon-Tvarožná a usnadnila tak orientaci například zahraničním turistům jedoucím po dálnici a hledajícím navečer 2. prosince Vaši obec a Santon. Vůbec asi nebude vadit, že se před návštěvou Santonu staví v motorestu a naberou u pumpy benzín.

    Památný vrch Santon ležící uprostřed Vaší obce je obklopen všemi těmito výdobytky civilizace a nikomu to asi nijak zjevně nevadí. Nevím, proč by to tedy mělo vadit v Holubicích, kde Stará pošta je podobně odříznuta od zbytku památkové zóny státní silnicí a dálnicí jako Santon v Tvarožné.

    Přímé památky na napoleonské války leží na rozloze několika málo set metrů čtverečních. Kvůli tomu je však blokováno využití území o několik řádů většího.

    Zdá se mi to natolik nesmyslné, že se pokusím zeptat jednotlivých obyvatel Slavkovského bojiště, zda s tímto postupem souhlasí nebo ne. S výsledky pak v budoucnu rád seznámím Vás i čtenáře Britských listů.

    Použiji také všech dostupných možností pro odvolání ve věci podle mého názoru nesprávného posudku projektu větrné elektrány Památkovým ústavem v Brně. Navrhnu také změnu citované vyhlášky a pokusím se pro ni získat podporu obyvatel.

    S přáním pěkného větrného dne,

    Oldřich Maděra,

    Brno


    Lidové povstání, nebo dobře zosnované spiknutí? Miloševičův pád

    byl přinejmenším pečlivě připraven celou řadou těch, kdož ve skrytu naplánovali a potom zorganizovali "srbský říjen", konstatuje na základě svědectví shromážděných zvláštními dopisovateli bezprostředně po událostech pařížský le Monde s datem vydání 21. října 2000.

    Generál Vuk Obradovič, bývalý mluvčí jugoslávské armády v době chorvatské války, který v roce 1992 přešel na stranu opozice, prohlašuje: "Byl to zmatek... dobře zorganizovaný. Měli jsme pro celou akci plán."

    Na bleskurychlé lidové revoluci leží stín spiknutí zosnovaného uvnitř režimu a prolnutí obou těchto prvků bylo pro Slobodana Miloševiče osudné.

    Viditelnou částí ledovce byly ony stovky tisíc Srbů, směřujících na výzvu Srbské demokratické opozice (DOS) ten čtvrtek 5. října do Bělehradu na náměstí před parlamentem a do okolních ulic. Od rána se tam sjížděly stovky kamionů a autobusů, tisíce osobních vozů od Niše, Kraljeva, Nového Sadu nebo Čačaku. Většinou přišli spontánně s celou rodinou.

    Studenti ze sdružení Otpor, kteří byli po řadu měsíců duší odporu proti režimu, postavili souběžně s kordonem asi jen stovky policistů symbolické pořádkové hlídky. Nic nenasvědčovalo tomu, co se mělo ještě odehrát. Řečníci vyzývali ke klidu. Žádné vzrušení v 15 hodin, kdy vypršelo ultimatum opozice, požadující Miloševičovu demisi a uznání vítězství Vojislava Kuštunici již v prvním kole presidentských voleb. Po pětačtyřiceti minutách však člověk v červené bundě pronikl za policisty, vyběhl pár schodů a vyzval dav, aby násilím vnikl do parlamentu. Během dvou hodin režim padl.

    Při bližším pohledu na události však zjistíme, že to nebyli jen lidé náhodní nebo znechucení režimem. Před polednem bylo lze u parlamentu zahlédnout starostu Čačaku Velimira Iliče v teplácích, obklopeného desítkou rázných hochů, jak zasmušile sleduje policejní kordon. Na rozdíl od téměř každodenních manifestací, jimž stáli od 24. září v čele studenti z Otporu, nyní stáli v prvních řadách svalovci. Ilič předváděl své mužstvo.

    Po třech dnech devětačtyřicetiletý Ilič, připomínající svou rozložitou postavou Walesu bez kníru, novinářům doma ve středosrbském Čačaku leccos přiznal.

    Srbská "revoluce" byla pečlivě připravena. Manifestanti, odjíždějící 5. října ráno z Čačaku, měli mezi sebou jistý počet "profesionálů" - několik parašutistů ze 63. brigády posádkou v Niši, policisté v civilu s vysílačkami. On sám, Ilič, byl již řadu měsíců ve styku s dvěma důstojníky elitních jednotek ministerstva vnitra v Bělehradu, se kterými připravoval útok na parlament. "Řekli mně: udržujte tlak před parlamentem do 15.30, a když dostaneme povel zasáhnout, neposlechneme... Scény sbratření mezi policisty a manifestanty, které udělaly takový dojem, byly součástí plánu, aby lidem ukázaly, že policie je schopna se k nám připojit." Fanoušci fotbalového klubu Rudá hvězda byli vyzváni, aby se účastnili nepokojů. Dobrá byla spolupráce s Otporem. Kamiony plné kamení a jeden buldozer byly součástí doprovodu a cíle manifestantů byly předem určeny.

    Jedno graffiti na bělehradských zdech pak hlásalo: Čačak osvobodil Bělehrad. Deset tisíc demonstrantů z tohoto města, těžce poškozeného bombardováním NATO v roce 1999, nesporně sehrálo roli katalyzátoru. Čačak byl od roku 1997 pod kontrolou opozice. Místní média se osamostatnila, vznikaly svobodné prostory. Za bombardování se objevil "občanský parlament". Starosta veřejně kritizoval armádu za to, že své tanky rozmístila poblíž obytných budov. Když mu hrozilo uvěznění, odešel na půldruhého měsíce do ilegality a po skončení bombardování se do města vrátil jako hrdina. V Čačaku se také konalo v červnu 1999 první setkání opozice po náletech NATO. Na 5. října Ilič připravil přepadové komando, sestavené ze sportovců ("karate, box, svalovci", říká) a fanoušků místního fotbalového klubu. Podle jeho společníka Dragana Kovačeviče tam byla také řada veteránů válek v Chorvatsku a Bosně. "Řada našich chlapců měla zkušenosti z války, byla dobře cvičena. Vše bylo sladěno. Vrhli bychom se na policii, kdyby nám čelila." Je to paradox současného Srbska, dodává le Monde, že údernou silou demokratů měla toho dne být tlupa mladíků, zakalených a víceméně namočených do válečných zločinů let devadesátých...

    Přes šíři manifestace byly před parlamentem rozvinuty jen slabé policejní síly. Proč? Dušan Mihajlovič, předseda Nové demokracie, nabízí odpověď: : "Režim je zřejmě chtěl obětovat. Očekával, že se demonstrace zvrhne ve střet a to umožní vyhlásit stanné právo a zrušit výsledky voleb." Páky moci tedy neměly reagovat.

    Opozice si mohla předem vyzkoušet rozhodnost policie a armády. "Stávka horníků v Kolubaře byla testem", říká generál Obradovič. Čtyři dny po prvním kole voleb důl vstoupil do stávky. Ve středu 4. října režim vyslal na místo náčelníka generálního štábu armády Nebojsu Pavkoviče, aby se pokusil přimět horníky, ohrožující zásobování tepelných elektráren, ale podporované tisíci obyvateli oblasti, k pořádku. Jednotka policie pronikla do objektu, ale jen obsadila správní budovy.

    "Byl to rozhodující okamžik", potvrzuje Velimir Ilič. "Stávka horníků byla generální zkouškou. Lidé od policie mne vyzvali, abych poslal horníkům nějaké posily, protože hrozí zákrok. Upozornil jsem tedy lidi ze sousední Lazarevace a začali jsme odposlouchávat policejní spoje." To svědčí o vnitřním rozkladu srbského potlačujícího systému a odhodlání zbídačené populace.

    Kolubara zapůsobila jako olejová skvrna, země byla takřka ochromena. Střet opozice s mocí zesílil, když se rozšířil i na fabriky. Opozice využila příležitosti. "Žádali jsme stávkující, aby zůstali v místech a nejezdili do Bělehradu. Rozhodli jsme se upoutat maximum policistů venku a případným blokováním cest zabránit jim v návratu, pokud by je k tomu režim vyzval," vysvětluje Vuk Obradovič.

    Již po řadu týdnů byly navázány diskrétní styky s armádou a policií s cílem předvídat jejich reakce, sondovat odhodlání štábů. Opozice už řadu měsíců cítila, že se vítr obrací. Přesvědčila se, že režim není tak silný, jak si myslely západní vládní úřady. Časy se změnily. Armáda těžce nesla porážku v Kosovu. Morálka jednotek byla u dna. DOS to věděla dosti přesně od voleb 24. září, kdy kasárny hromadně hlasovaly proti Miloševičovi. Zbýval tedy generální štáb. "Měl jsem nějaké styky v armádě, které se ukázaly být užitečné," říká Vuk Obradovič. DOS také mohla počítat s Momčilo Perišičem, bývalým náčelníkem generálního štábu, odvolaným v roce 1998.

    Dále šlo, podle zdroje z DOS, o bývalého šéfa srbských tajných služeb Jovicu Stanišiče, odvolaného současně s Perišičem. Ten sehrál významnou roli v tom, že policie otočila. O Stanišičovi se proslýchá, že je to přítel z mládí Zorana Džindžiče, jednoho z vůdců DOS.

    "Věděli jsme, že se můžeme spolehnout na plnou podporu přinejmenším dvou generálů genštábu," tvrdí Dušan Mihajlovič. Podle řady zdrojů tak DOS věděla o pohybech armády a policie ve dnech nepokojů.

    V den bělehradského vzbouření se kontakty zmnohonásobily. Mezitím, co se Vojislav Koštunica statisícovému davu před městskou radnicí představil jako president "osvobozeného Srbska", dvě skupiny v čele s generálem Perišičem a Zoranem Zvilanovičem (DOS) chvatně opustily radnici směrem ke generálnímu štábu armády a ministerstvu vnitra. Zdaleka ne všechny jednotky byly pod kontrolou nové moci, která se stále ještě obávala zvratu v situaci a měla strach, že vojáci opustí kasárny, že výsadkářská 63. brigáda zasáhne.

    Ještě odpoledne pohyby jednotek zneklidňovaly opozici. Parlament už byl v rukou vzbouřenců. Buldozer přivezený ráznými hochy z Čačaku už vyvrátil vchod do státní televize. "Hlas státu" zanikl v souladu s předpoklady, když zvláštní policejní jednotka "červených baretů" vystoupila z obrněných vozů. Přijela do parku před RTS, otočila vozy a bratřila se s obyvatelstvem. Dostali jiný rozkaz, nebo odmítli střílet do příliš početného davu? Na to odpovědět je ještě příliš brzo.

    Opozice večer vyslala své posly do základních součástí režimu. "Členové skupiny ekonomů G17se sešli u presidenta Srbska Milutinoviče," říká zdroj z DOS. "Letiště bylo ihned obsazeno, když přišly náznaky, že Miloševič chce uletět." Podle pokynů G17 byly rovněž zablokovány finanční transakce, aby bylo zabráněno převodu dalších peněz Miloševičem do zahraničí. Zvláštní pozornost byla věnována bance Beogradska. O tuto část plánu se postaral šéf G17 Mladan Dinkič.

    Spiklenectví uvnitř pořádkových sil tedy 5. října zabránilo krvavé lázni. Je dokonce známo, že jistá část manifestantů na schodišti parlamentu měla zcela zřejmě jiné záměry, než pouze demonstrovat. Ale až do jakých konců byl "plán" doveden, jaké dohody obsahoval, které jsou schopny závažně poznamenat novou politickou konfiguraci, rýsující se v Srbsku?

    Podle některých svědectví, "plán" obsahoval také přesnou mediální část. Zteč parlamentu mělo doprovázet převzetí hlavních televizních stanic "Asi padesát osob se dlouhé týdny připravovalo, jak řídit útoky," říká dobře informovaný zdroj. "Byli velmi dobře vybaveni jak zbraněmi, tak komunikačními pomůckami. Každý věděl, co má dělat." "Byli jsme připraveni na všechny možnosti, včetně použití zbraní," tvrdí Vuk Obradovič.

    Také úlohy jiných televizních stanic a dalších médií byly rozdány předem. Bylo tomu tak rovněž v jiných městech, jako Novi Sad.

    Byla řada činitelů, které toho dne přispěly ke zvratu. Ne nejmenším bylo letní sjednocení opozice. Jediná strana se nepřipojila, SPO Vuka Draškoviče, nyní odsunutá na okraj. Mnohokrát se o něm mluvilo, ale nedošlo k němu, až se lidové nepokoje po skončení bombardování samy vyčerpaly. Západ vyvíjel tlak, pokoušel se dotlačit různé složky opozice ke konsensu. Byla zorganizovány setkání v Černé Hoře, V Dubrovníku, dokonce v Budapešti, kde Spojené státy udržovaly zvláštní misi pro Jugoslávii. Setkání se konala i v Szegedu, pohraničním maďarském městě. Tyto snahy zesílily po červencovém oznámení Miloševiče o přímých presidentských volbách.

    A tak byla s rostoucí intenzitou uvedena do pohybu celá síť nevládních organizací (NGO), utkaná po Srbsku od roku 1997, kdy se opozice dostala k moci na třicítce radnic. Šlo o to nahradit nepřítomnost celostátních nezávislých médií touto rozmanitostí místních iniciativ.

    "Byla to kampaň skoro ode dveří ke dveřím" říká Miljenko Dereta, který vede Občanské iniciativy, seskupení NGO. Americké nadace jako Freedom House, NDI a USAID se vložily s veškerou svou vahou. Spojené státy odblokovaly důležité zdroje finanční pomoci: Washington Post mluví o 70 miliónech dolarů, zatímco srbské opoziční kruhy hovoří o spíš 22 miliónech dolarů v roce 2000. Evropská unie urychlila své programy, jako Školy pro demokracii. Instituty výzkumu veřejného mínění se zaměřily na ideální profil kandidáta, schopného porazit Miloševiče. Výzkumy ukázaly, že žádná ze srbských opozičních osobností nemá dostatečnou důvěru. Kompromisy jedněch i druhých s režimem, jejich veřejná vystoupení je učinily nedůvěryhodnými. Jediným, kdo z výzkumů vyšel s nejméně negativními postoji veřejnosti vůči němu, podle jednoho svědka, byl Vojislav Koštunica, skromný a diskrétní právník, který měl tu přednost, že díky svému nacionalismu mohl lovit na Miloševičově poli. Bylo tedy přijato rozhodnutí připojit se k němu. "Bylo to v Szegedu," říká jedna osobnost z prostředí srbských NGO, "kdy jsem poprvé slyšel o Koštunicovi jako o kandidátu."

    Podle metod, již dříve vyzkoušených nevládními organizacemi na Slovensku v roce 1998 (parlamentní volby, vedoucí k pádu předsedy vlády Vladimíra Mečiara) a v Chorvatsku 1999 (během příprav parlamentních voleb, posléze odložených pro onemocnění a smrt Franjo Tudjmana), za jednu z priorit pro Srbsko bylo stanoveno "přivést k volbám mládež". Asi půl miliónu mladých Srbů mělo tento rok volit poprvé. Byly organizovány koncerty (Rock pro volbu), plakátovací kampaně připravené podle západních marketingových metod. Samolepky s karikaturami Miloševiče byly všude. Ředitel opozičního sdělovacího prostředku v Bělehradě vyprávěl o tom, že v měsících předcházejících volbám do Bělehradu přijížděli představitelé slovenských a chorvatských nevládních organizací. Jiný zdroj ze srbské opozice uvádí, jak během setkání v půli srpna v Budapešti jeden americký diplomat, odborník na Balkán, byl zneklidněn tím, zda srbská nevládní organizace Cesid, která byla opozicí pověřena, aby souběžně sčítala volební výsledky, je bude schopna dostatečně rychle zveřejňovat. "Chtěl vědět, v kterém okamžiku bude možno vyjít ven s tvrzením o volebních podvodech Miloševiče, podloženým důkazy."

    Podle jiných zdrojů byly v posledních dnech do země dovezeny satelitní mobilní telefony, protože byly obavy, že úřady přeruší pevné i mobilní telefonní sítě. S blížícími se volbami byla posílena síť srbských opozičních médií Anem (převážně lokálních rádií) tím, že byly postaveny silné vysílače v pohraničních zemích (v Rumunsku a v Srbské republice Bosny a Hercegoviny). Západní politická podpora opozici a sliby odvolání sankcí v případě demokratické změny sehrály podněcující roli. Spojené státy v týdnech, předcházejících volbám, se snažily být diskrétnější ve svých aktivitách po boku opozice, protože se obávaly kontraproduktivních důsledků, které by mělo otevřené spojenectví s hlavní velmocí NATO rok po bombardování. Vojislav Koštunica prohlásil, že by jakoukoli podporu Washingtonu ve volbách odmítl. Podpora Evropské unie naopak byla vítána.

    "Sociální revoluce" zbídačených, opotřebený diktátor a jeho věrní, dlouhodobě připravovaný úder opozice, masivní a tentokrát dobře vypočítaná vnější podpora poskytovaná silám proti Miloševičovi - to všechno zde bylo dáno v oněch říjnových dnech, které vedly ke zrodu jiného Srbska a kdy zmizel padlý tyran. Pravda je jistě složitější, než jednoduchá vzpoura davů. Bude jednou vyložena úplně? Nebo to dopadne tak, jak říká jeden opoziční činitel, který nikdy nepropadl volání sirén nacionalismu, že "Srbové, kteří tak milují mýty, vytvoří o pádu Miloševiče další".

    Zástupce starosty Čačaku Dušan Drinjakovič komentuje: "Nejdůležitější je, že ke změnám došlo díky nám Srbům, nám jediným, díky lidu. Ne díky Spojeným státům, ani díky Rusku. Nemáme vůči nikomu žádné závazky. Je o nás známo, že jsme národ hrdý, i když prohrajeme válku. Dokázali jsme to během bombardování."

    Vybral a přeložil Petr Bradáč


    Ten americký článek o českých vlacích byl neférový!

    Tomáš Sedláček

    Ponecháme-li stranou dramatické líčení ("...byli jsme eskortováni slovenskými vojáky bůhví kam." - ve skutečnosti do jídelního vozu) potíží amerických cestujících v nepodepsaném (nebo je to chyba překladatelova?) článku Cesta vlakem plná problémů (z 29.10. roku?), který BL citují 1.11.00, můžeme konstatovat následující: průvodčí ve vlaku IC shledal, že jízdenky protagonistů příběhu nejsou řádným způsobem označeny (pravděpodobně razítkem nástupní stanice s datem). To, co se průvodčí vlaku snažil zlomky svých jazykových znalostí oběma cestujícím sdělit, je se vší pravděpodobností uvedeno v různých řečech na deskách zmíněné jízdenky v "návodu k použití". Rád bych věřil BL a autorovi článku, že jsou země, kde se věří zákazníkovi, ale kontinentální železniční Evropa k nim bezpečně nepatří. Naopak, přímo s rakouskou či německou důkladností vyžaduje, aby se cestující seznámil s podmínkami, za nichž je jeho "cestovní doklad" platný, a s úřední zavilostí trvá na tom, že každý cestující je potencionální podvodník. Bohužel, není to zdaleka jen středoevropský fenomén.

    Račte si třeba vyzkoušet jízdu rychlíkem z Paříže do Amiensu. To, že držíte v rukou řádně zaplacenou jízdenku, vás zdaleka neopravňuje použít příslušného vlaku, pokud zmíněnou jízdenku předem na nádraží neoznačíte v "composteuru". Nic na tom nemění, že vám ji při kontrole ve vlaku průvodčí ještě znehodnotí proštípnutím. Jedete-li s "nezkompostovanou", tj. malým výkrojem neoznačenou jízdenkou, jste černými pasažéry se všemi důsledky. Představuji si autora oné tři roky staré vzpomínky na česko-slovenské železnice, kterak na pařížském Severním nádraží (Gare du Nord) pátrá po něčem, co by se podobalo fungujícímu znehodnocovači (čímž děkuji fyzicky zdatnému Pařížanovi, jenž mi zmíněné strojky pomohl nalézt -asi z šesti ve dvoraně trucovitě fungovaly dva a vzápětí už jen jeden, protože jej můj společník přiměl k práci ráznou ranou pěstí, což bych si jako cizinec nedovolil.), a představuji si onoho nešťastníka, kterak se dohaduje se zdvořilým, leč byrokraticky nekompromisním francouzským průvodčím, jehož schopnost cizího jazyka je zhruba na české úrovni.

    Američan by patrně zahlédl v jeho očích něco jako odlesk jakobínského teroru a mohu garantovat, že by byl na nejbližší stanici eskortován nikoli do jídelního vozu, kde by se vše dalo vyřešit nepěkným úplatkem (jako na Slovensku), ale na místní žandarmerii, kde by vše vyšlo podstatně dráž - včetně přerušené cesty.

    Abychom si rozuměli: Nehodlám omlouvat České dráhy za bídu a chaos, jež na nich panují, poukazem, že jinde to není lepší. Nevidím ovšem žádný rozdíl mezi příslušným datovacím razítkem a "kompostérem" - pouze v míře investic do nepříliš spolehlivých elektronických zařízení. Obávám se, že trvale ztrátové České dráhy budou mít ovšem ještě dlouho jiné priority, než jsou nefungující značkovače. Totéž platí i o jazykové výbavě průvodčích. Nehodlám hájit ani uniformy slovenských vojáků - jsou z časů Varšavské smlouvy - leč poznámka o rudých hvězdách na čepicích nebude přesná: československá armáda je neměla ani za totality. Buď to nebyli vojáci (možná pohraniční policie), nebo si pan autor prostě vymýšlí. Ostatně "aktuálnost" a žánr článku, spíše fejetonu, drobnou sklerózu, jakož i literární nadsázku, připouští.

    Nevím ovšem, s čím se nás to pokoušejí v tomto případě konfrontovat BL - snad s dokladem diferencí mezi těmi méně tolerantními Brity, jež shledávají "funny" vše, co není jako v Anglii, a omezenějšími Američany, kteří prostě nechápou, jak něco na světě může být jinak než ve Spojených státech? Ale probůh, to už jsme tu přece měli - jenomže špatné bylo vše, co nebylo jako v Rusku - pardon, v Sovětském svazu.

    (Mimochodem, ve všech vlacích v Evropě čteme na příslušném místě mnohojazyčný nápis: Záchodu se nesmí používat, pokud je vlak ve stanici. S ohledem na tuto okolnost - a ušetřete mě výkladu sémantických diferencí pojmů pobývat a používat - myslím, že to fejetonistu z Los Angeles Times vyšlo ještě levně. Redakce stránek využívajících konotace britský = seriózní by se ovšem nad výběrem materiálů "ze světa" měla trochu zamyslet).

    Poznámka JČ: To, že Britské listy citují články o ČR ze západního tisku, nutně, jak čtenáři vědí, neznamená, že se s nimi stoprocentně ztotožňují. Měly však tuto turistickou causerii z 29.10.2000 z deníku Los Angeles Times čtenářům zamlčet? - Jistě že lze nalézt na postojích a postupu amerických turistů v tomto článku mnoho pochybení a snad i aroganci - jenže problém je, že o tom, jak je to špatné ve francouzských vlacích, většinou Los Angeles Times články netiskne. Jádrem argumentu v tomto případě zřejmě bylo, že je škoda, že nějakým - často velmi podružným způsobem, nějakým nepříjemným detailem nebo souhrou několika detailů - vzniká marketingově záporný dojem, který zbytečně české prostředí poškozuje. Záporný článek v turistické příloze Los Angeles Times je bohužel pro českou turistiku dost nepříjemná věc. Spíše než ježit se nad tím, co si to ti hloupí cizinci zase vymysleli, by možná bylo plodnější zamyslet se nad tím, jak to udělat,aby travel writers psali o cestách českými vlaky články plné nadšení. Možná, že v tomto případě šlo skutečně jen o maličkost - především o absenci lidštějšího přístupu. Když vyjedete z ČR, zjistíte, že se na vás lidi nedívají apriori zamračeně.


    Poslední Naostro bylo dobré

    Miloš Štěpánek

    (Ke čtvrté
    poznámce na okraj víkendové obrazovky Tomáše Peciny)

    Vzhledem k významu, který je tomuto pořadu (spolu s pokrytím "finančního festivalu" a SAZKOU v Klekánici) přikládán ve vrcholových hrátkách kolem budoucnosti ČT a snad i bezprostředně jejího generálního ředitele, bych rád do protokolu (on the record) zaznamenal

    1. Rozhovor s Petrou Buzkovou podle mého názoru nepochybně svědčil celkově ve prospěch tohoto formátu. V přestřelce s předsedou komise pro IPB poslancem Kalouskem byla "hostující" místopředsedkyně všechno možné, jen ne "nejistá, nekoncentrovaná či v psychické krizi. Dovedu si představit, jak ji otravovalo odpovídat na otřepanou prázdnou slámu otázek kolem "Olova", při jejichž zodpovídání se vůbec nechovala jako "enfant terrible", (kterýmžto přídomkem ji pan Pecina oznámkoval).
    2. Rozhovor také potvrdil, že problémy spočívají

    1. v rešeršní a žurnalistické přípravě pořadu. Je pozoruhodné, že stále ještě nebyla položena otázka o tom, proč "investigativní" žurnalisté - vedle záslužné práce na odhalení intrik a piklů ve skupině poradců premiéra - se také nechutně podíleli na  rozšíření pomluv Petře Buzkové, takže vlastně opravdu autorovi (či zadavatelům) v jejich záměru napomáhali.
    2. v připravenosti, dovednosti a obratnosti moderátora. Povšimněme si, že tentokrát hostu prakticky neskákal do řeči. Možná proto, že necítil potřebu se osobě v dané funkci a postavení - jako v některých dřívějších případech - za každou cenu oponovat, dokazovat, ze s ním "neoře". Při tom prvnímu účastníkovi telemostu poskytl prostoru až nepřiměřeně mnoho, takže tady by "skok do řeči" byl na místě.

    Sdílím názor, že jde o perspektivní formát, zejména po nárůstu zkušeností moderátora a především kvantitě a kvalitě zázemí.


    Výpočetní technikou ke zpomalení výplaty penzí

    Výzva k České správě sociálního zabezpečení (ČSSZ), poslanci V. Mlynářovi a dalším politikům resp. příznivcům Internetu

    Miloš Štěpánek

    Je to nejspíše paradoxní náhoda, že krátce po schválení zákona o elektronickém podpisu a v době kolem světového finančního festivalu, kdy jsme ohromováni novinkami o bleskových operacích ve světovém bankovnictví, rozesílá Česká správa sociálního zabezpečení penzistům cirkulář (viz příloha), který nehorázným způsobem (ve zdánlivé maličkosti) jim komplikuje život. Prostě budou peníze na sporožirové účty u České spořitelny dostávat nejméně o jeden později a mají se podle toho zařídit.

    Významnější protest v médiích jsem zatím nezaznamenal. Obracím se na znalce výhod elektronických spojení a propagace jejích předností (skutečných, když jsou kvalifikovaně zvládnuty), aby posoudili, jak obří a nezbytně složité instituce, provádějící gigantické množství bankovních operací si mohou pro sebe život zjednodušit a zkomplikovat ho bezbranným statisícům.

    Když z kulantních aerodynamických formulací dopisu vyloupneme jejich jádro, zjistíme, že obsahují

    1. neutrální informaci, že do převodů penzí od ČSSZ na sporožirové účty penzistů u České spořitelny se proti současnosti zapojuje (jestli tomu dobře rozumím pravděpodobně navíc) zúčtovací centrum České národní banky (z důvodů ekonomických, provozních a z nezbytnosti vytvořit jednotný systém bezhotovostních výplat pro všechny banky - viz odstavec 1+3),
    2. "příznivou" zprávu, že se tato změna uskuteční viz odstavec 2 laskavě bez nutnosti jakýchkoliv (jak se vzápětí ukáže jen zdánlivě) opatření ze strany samotných příjemců důchodů
    3. apodiktickou jobovku, že platba bude na účtu k dispozici nejdříve jeden den po splatnosti důchodu; pokud bankovní převody budou přerušeny dnem pracovního volna však prý nejpozději druhý, ve výjimečných případech třetí pracovní den po datu splatnosti důchodu. (odst. 5). Pokud se do skrumáže dostane ještě státní svátek, může dojít k ještě většímu opoždění. Tučným písmem dopis dodává: K této skutečnosti je třeba od ledna roku 2001 přihlížet při dispozicích s Vaším účtem, zejména pokud se týká trvalých příkazů a výběrů z účtu (odst. 6).

    A je vymalováno. V úctyhodných ČSSZ, ČSp a ČNB vymysleli nový postup (z důvodů -jak říkají - ekonomických, provozních a z nezbytnosti vytvořit jednotný systém bezhotovostních výplat pro všechny banky). V důsledku toho penzista dostane své peníze později avšak o následky ať se postará sám. Nepochybuji o tom, že se najdou přehršle právnických a jiných kliček, že to jinak nejde. Férový však tento postup dotčených finančních institucí vůči penzistům není.

    Obyčejný občan přece musí počítat s pomalostí převodů (několikadenní i uvnitř jedné banky) a vydat bance příkaz k úhradě faktury s takovým předstihem, aby platba došla na konto příjemce v den splatnosti. Při "zdokonaleném řešení" výplaty penzí plátce (ČSSZ) ze sebe snímá důsledky prodloužení doby bankovních operací, které jeho přičiněním vzniklo.

    d) alibistické sdělení (odst. 4 dopisu ČSSZ), že ČNB v dnech pracovního volna nepracuje a rychlost jejího provozu nemůže ČSSZ ovlivnit nám penzistům naznačuje, že protestovat nemá smysl, protože příčina je "u kolegy".

    e) výzvu k pochopení pro toto řešení ( odst. 7).Což o to, pochopení je jedna věc, souhlas je však něco jiného.

    Dosti pochopitelná není ani formulace, kdy by se měla která platba na sporožirové konto připsat. Zatím bylo celkem přehledné, že penze splatná v sobotu se vyplatí předcházející pátek, nedělní splatnost se realizuje v pondělí (případ přiléhajících svátku pro zjednodušení neřešme). Formulace pátého odstavce dopisu ČSSZ (viz bod c) je snad krkolomná úmyslně. Nejsem si jist, že správně rozumím sdělení o platbě nejdříve o jeden dne tak, že penze splatná v pátek bude připsána na účet následující pracovní den, v pondělí (tedy o tři dny později). Jestliže zúčtovací centrum zpracuje příkazy splatné v sobotu a v neděli až v pondělí, budou připsány na konto také až v úterý? Rozhodně jde o výhodu pro peněžní instituce a jednoznačně znevýhodnění penzistů, zvláště s podprůměrnými důchody, kteří žijí "z ruky do huby".

    Mimochodem, je to opravdu jen administrativní lapálie? Průměrná česká penze činí něco přes 6 000 Kč. Dostanou-li ji jednotlivci o den-dva-tři později, nepředstavuje pro ně únik úroků na sporožirovém účtu s 1% sazbou žádnou katastrofu. Protože se vyplácí penzí kolem 180 miliard Kč za rok (tedy zhruba půl miliardy denně), představuje takto ušetřený úrok pro zúčastněné instituce denně mizerných 5 milionů, což však představuje za rok přece jen asi 1,8 miliardy. To už za trochu právnického paragrafového mlžení stojí.

    .........................................................

    Příloha (inkriminovaný dopis)

    Česká správa sociálního zabezpečení

    Křížová 25, 225 08 Praha 5

     

    V Praze, dne 23.8.2000

    Vážená paní - Vážený pane

    1) Česká správa sociálního zabezpečení změní od ledna roku 2001 systém výplat důchodů převodem na sporožirové účty vedené u České spořitelny, a. s., který byl zaveden v roce 1986. Změna je nutná z důvodů ekonomických a provozních, ale především z nezbytnosti vytvořit jednotný systém bezhotovostních výplat důchodů platný bez rozdílu pro všechny banky v České republice.

    2) Česká správa sociálního zabezpečení ve spolupráci s Českou spořitelnou, a. s. s účinností o ledna roku 2001 převede do nového jednotného systému všechny výplaty důchodů, které budou v prosinci roku 2000 v České správě sociálního zabezpečení evidovány jako výplaty na sporožirové účty, bez nutnosti jakýchkoliv opatření ze strany samotných příjemců důchodů, tj. výplata důchodů z sporožirový účet bude od ledna roku 2001 pokračovat bez přerušení.

     

    3) Výplaty důchodů na sporožirové účty budou od ledna roku 2001 realizovány mezibankovním platebním stykem, tj. převodem příslušných finančních prostředků z účtu České správy sociálního zabezpečení, vedeného pro výplaty důchodů v České národní bance, na účet České spořitelny, a. s. prostřednictvím zúčtovacího centra České národní banky. Česká spořitelna, a. s. bude převáděné částky připisovat na jednotlivé sporožirové účty v souladu s vyhláškou č. 51/19992 Sb. (§18) o platebním styku a zúčtování mezi bankami.

    4) Zúčtovací centrum České národní banky zpracovává mezibankovní převody pouze v pracovních dnech. Pokud den splatnosti připadne na den pracovního volna, probíhají mezibankovní převody až následující pracovní den. Rychlost mezibankovních převodů z účtu České národní banky na účty jednotlivých peněžních ústavů nemůže Česká správa sociálního zabezpečení nijak ovlivnit.

    5) Pro Vás jako příjemce důchodu, bude tato změna znamenat, že Vám bude důchod na účtu k disposici nejdříve den po splatnosti důchodu. V případě, že výše uvedené bankovní převody budou přerušeny dnem pracovního volna, bude Vám důchod připsán nejpozději druhý, ve výjimečných případech třetí, pracovní den po splatnosti důchodu. Za skutečně neprovedenou výplatu bude možné považovat jen tu, která by nebyla na Váš účet připsána ani čtvrtý den po datu splatnosti důchodu a tu můžete samozřejmě u České správy sociálního zabezpečení ihned reklamovat.

    6) K této skutečnosti je třeba od ledna roku 2001 přihlížet při dispozicích s Vaším účtem, zejména pokud se týká trvalých příkazů a výběrů z účtu. Česká správa sociální zabezpečení nemůže nést odpovědnost z případné nesrovnalosti Vašeho účtu ve smyslu neprovedených plateb způsobených nedostatečným krytím na účtu.

    7) Vážená paní - Vážený pane, věříme, že pochopíte nezbytnost shora uvedeného opatření, které kromě zlepšení finančního hospodaření s prostředky určenými na výplatu důchodů, sjednocuje i dosavadní dvojí rozdílný systém bezhotovostních výplat důchodů zařizovaných Českou správou sociální zabezpečení do cca 24 bank pro téměř 300 tisíc příjemců důchodů.

    Mgr. Zenka Hessová

    Ředitelka odboru výplat důchodů ČSSZ


    Jednání o Temelínu

    Ohlasy na Židlochovice

    Ivan Hoffman

    Ohlasy na setkání českého a rakouského premiéra v Židlochovicích jsou různé, a to jak u nás, tak u našich sousedů. Rakouští protiatomoví aktivisté se na znak nesouhlasu s výsledkem schůzky rozhodli obnovit blokády.

    To už, mimochodem vyvolalo otevřený protest rakouských autodopravců. Jejich představitel se ohradil, že Rakousko není žádná banánová republika, ve které se každý problém řeší vyjetím do ulic. Spokojenost s tím, že se problém Temelína přenese na Evropskou úroveň vyjádřili rakouští lidovci.

    Právě tento výsledek ovšem odmítl předseda našeho parlamentu, který prostřednickou roli evropského komisaře pro rozšíření označil za naprosto skandální.

    Toto příkré vyjádření je zřejmě myšleno politicko-vlastenecky. Normální člověk, kterému se víc než o politický imidž jedná o bezpečnost, může pouze uvítat, že naše vláda míní v zájmu vlastních občanů respektovat standardy bezpečnosti jaderné energetiky, které v budoucnu vypracuje Evropská komise. Skandální by byl opak.

    Opačnou výhradu než Václav Klaus má k židlochovickému setkání bývalý ministr životního prostředí Martin Bursík, který soudí, že jedna schůzka nestačí na to, aby napravila poškozené vztahy s Rakouskem a aby mohla být česká energetická politika vnímána jako proevropská.

    Věcně je třeba říct, že setkání premiérů, kteří si před tím na dálku vyměňovali nelichotivé odsudky a bonmoty dopadlo lépe, než bylo možné realisticky očekávat. Vztahy obou zemí rozhodně nezhoršilo. Předvedenou schopnost jednat pak může Evropa vnímat jako příslib, že s námi a Rakouskem nebudou potíže. Všem stačí ty vlastní.

    Vysílá se ve čtvrtek 2. listopadu ráno.


  • |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|