Vrcholná schůzka G8 v Okinawě

Co je půl miliardy liber mezi kamarády?

Ostentativní spotřeba na vrcholné schůzce skupiny G8 nijak nevyřeší problém Třetího světa, píše v tomto článku Anita Roddicková, britská podnikatelka, zakladatelka známého řetězce obchodů s kosmetickými potřebami The Body Shop.

Když váš dlouhý víkend s přáteli a s jejich manželkami stojí 500 milionů liber (27,5 miliardy Kč), lidi se vás asi budou ptát, kdo si jako proboha myslíte, že jste. Ale jestliže potřebujete 22 000 policistů a osm válečných lodí na zajištění své bezpečnosti, a trváte na tom, že chcete strávit ten víkend na malém ostrově nedaleko Japonska, kde stojí hotelový pokoj 400 dolarů za noc, možná není překvapující, že to tolik stojí.

Přidejte k tomu celé lesy květin, které byly na místo dopraveny, aby zkrášlovaly každý váš okamžik, a osobní kolonu automobilů, kterou si jeden z vašich hostů - Bill z Washingtonu - bezpodmínečně s sebou vozí všude, a dali jste dohromady charakteristické rysy opravdu důležité akce. Potíž je, že pompa a vznešenost vrcholných schůzek G7 (nyní G8) roste s nepřímou úměrností k jejich efektivnosti. V kanadském Halifaxu ve státě Nova Scotia, na první vrcholné schůzce, která se poprvé konala někde daleko, kde dávají lišky dobrou noc, stála tato schůzka v roce 1995 10 milionů liber. Brimingham v roce 1998 stál prý něco kolem 7 milionů liber, ale tehdy se strašně báli, že budou obklíčení 70 000 demonstranty z organizace Jubilee 2000 a z města utekli.

Teď jsou na vzdáleném ostrově Okinawa, kam letadla příliš nelétají a když, tak je to velmi drahé, a většina lidí, kteří by chtěli přítomným delegátům něco sdělit, pravděpodobně nebudou natolik pošetilí, či bohatí, aby se tam vydávali. Vrcholná schůzka byla naplánována dřív, než moc obyčejných lidí tolik narušila loni v listopadu vyjednávání Světové organizace pro obchod v Seattle, i když nikoliv předtím, než přátelští demonstranté jako já dostali dávku slzného plynu do očí. Zdá se, že budoucí vrcholné schůzky nejenže budou stále dražší, budou se také zřejmě konat na stále menších ostrůvcích, aby se tam normální lidi mohli dostat jen obtížně, takže budou delegáti stále více mimo kontakt s normálním životem.

Neargumentuji, že by čelní světoví politici neměli spolu jednat, zejména Clinton a Putin, pro něž je normálně obtížné spolu mluvit. Vůbec ne. Ale je nutno zpochybňovat právo těchto osmi mužů mluvit za tak drahé peníze o hospodářské budoucnosti světa. Kromě toho to ani nejsou největší země světa, ani ne nejbohatší. Můžete se například ptát, proč je ve skupině Kanada a nikoliv Čína nebo Brazílie.

Můžete se pozastavovat nad tím, jakou demokratickou legitimitu mají tito vedoucí představitelé, když obyčejní lidé po celém světě stále více požadují právo spolurozhodovat alespoň do určité míry o životně důležitých rozhodnutích, přijímaných ve vzdálených jednacích sálech korporací podnikateli, kteří jsou stále ještě přesvědčeni, že etika a podnikání nemají mít navzájem nic společného.

Je třeba se taky ptát, proč většinou neplní svá rozhodnutí, jako například svůj loňský slib osvobodit 41 těžce zadlužených zemí od 100 miliard dolarů nesplatitelných dluhů. Anebo proč plánují během tohoto víkendu jen trapně opakovat sliby z loňska.

Zatímco čekáme na to, než začnou jednat, každý týden umírá 130 000 lidí a každý den plyne z nejchudších zemí světa do nejbohatších formou platby úroků 60 milionů dolarů. Povodněmi zničený Mozambik ještě stále platí 45 milionů dolarů ročně na úrocích za své dluhy.

Je to ostudná situace. Britská vláda si zaslouží určitý kredit za to, že v této otázce chce dosáhnout v Okinawě pokroku, ale ostatní státy se tomu vzpěčují. Letošní hostitelé vrcholné schůzky, Japonsko, vyřadilo z provozu e-mailovou adresu své vlády, poté, co těsně před summitem obdrželo za jediný den 65 000 e-mailů, požadujících rozhodnou akci.

Samozřejmě, závisí všechno na tom, jak se na to díváte. V úzkém smyslu slova jsou chudí dlužníky bohatých. Británie stále dluží Spojeným státům od doby první světové války miliony liber. Anglie stále dluží peníze Rakousku za výkupné za Richarda Lví Srdce - nikdo netrvá na tom, aby tyto dluhy zůstaly dluhy.

Ale v širším měřítku, rozsah "uhlíkového dluhu", který mají bohatí u chudých, škody způsobené nemírnou spotřebou energie v bohatých zemích, to všechno daleko více převažuje to, co chudí dluží bohatým.

Avšak těchto osm kamarádů, kteří se bratří na onom ostrově v Tichém oceánu, budou vyslovovat jako obvykle vřelá slova, budou opakovat sliby z loňska ohledně životního prostředí a odpuštění dluhů. V komuniké vrcholných schůzek skupiny G8 se to už považuje za tradici. Skutečnou zkouškou bude to, jestli dojde pak k nějakým změnám - a zatím se to skoro nikdy ještě nestalo.

Stojí zato se ptát, proč tomu tak je - a existují, jak se zdá, dvě možnosti. Jednou je, že šéfům států skupiny G8 je prostě všechno jedno - nejsou naladěni na to, co si lidé na světě myslí. Druhou možností je, že navzdory rétorice jsou ve skutečnosti tváří v tvář nové realitě světové ekonomiky bezmocní.

Odpouštění dluhů zemí Třetího světa zdržuje souhra byrokratických průtahů a spory mezi Spojenými státy a Evropskou unií, ale existuje také pocit, že vlády už jsou bezmocné před obávanými vlnami kapitálu a před mocí velkých nadnárodních firem, které nyní určují, jak se točí ekonomický svět. Ať už je tomu jakkoliv, vydat 500 milionů liber na jedinou vrcholnou schůzku, což by stačilo na splacení dluhu Gambie dvakrát, je zřejmě určitým přeceněním hodnoty těchto summitů. Ale možná že by to za ty peníze stálo, kdyby dokázalo těchto osm šéfů států projevit dostatečné množství představivosti na to, aby to výdaje na summit ospravedlnilo.

Bohužel, zdá se, že k tomu nedojde. Šéfové států skupiny G8 by měli uvažovat o tom, že výdaje, luxus a  bohatství nemají význam, pokud člověk nedokáže být velkomyslný. Není snad velkomyslnost jediným účelem a jediným ospravedlněním pro shromažďování bohatství?