Ještě jednou k bydlení
S příspěvky pánů Jírovce, Šolera a Vaňka k bytové problematice
(všechny jsou v tematickém archivu
pod heslem bytová
otázka, pozn. JČ) je jistě
možno souhlasit. Podíl české inteligence na zcela neuspokojivé situaci je
dle mého názoru zaviněn její nepatrnou veřejnou angažovaností.
Množství peněz, které se při transformaci ztratily je určitě mnohem
větší,
než 400 mld. Kč. Protože po roce 1990 je úbytek bytů větší, než přírůstek,
činí dluh v této oblasti asi 500 tis. bytů, t.j. nejméně 500 mld. Kč.
Z velké privatizace bylo cca 200 mld. Kč poskytnuto na záchranu bank. A
vnitřní dluh jen u údržby silnic je dnes, dle zpráv tisku, kolem 100 mld.
Kč. Připočteme-li zrušení dotací na jízdné do práce, ceny vysokoškolských
kolejí, řadu zničených podniků, stav armády, atd., ukáže se, že ztráty
dělají hodně přes 1000 mld. Kč. Navíc zahraniční zadluženost stoupla o cca
700 mld. Kč. Situace pro řešení bytové otázky je tedy velmi obtížná.
Při tom je nutno uvažovat i aspekty, o kterých se dnes oficiálně
vůbec nemluví. Vzpomínám si na diskuse v tisku před asi 30 lety, kdy se
zdůrazňovalo: V kuchyni se má jen vařit, v obývacím pokoji se nemá spát,
děti mají spát odděleně od rodičů. Z toho vyplývá, že i pro rodinu s jedním
dítětem by měl být k disposici byt 3 + 1. V roce 2000 by to neměl být
neřešitelný problém. Cena nového bytu by ovšem musela být snížena pod 12
tis. Kč/m2. Při splátkách 30 let a úroku 6% by to již mohlo být pro větší
část obyvatelstva únosné.
Hlavní technickou příčinou dnešních potíží je zřejmě nepochopení
podstaty tržního hospodářství dřívějším vedením státu. Trh je sice nezbytný,
ale je to přírodní živel, podobně jako oheň: Dobrý sluha, špatný pán.
