Knihy prokletých
Žalostné sdělovací prostředky ve středovýchodní Evropě
Sam Vaknin
Tento článek vyšel původně v angličtině na tomto místě v
časopise Central Europe Review. Článek je založen především na Vakninových
osobních zkušenostech z Makedonie a z Ruska, posuďte však z jeho úhlu
pohledu i situaci v České republice.
Pronikl jsem do vnější temnoty vědeckého a filozofického diskursu,
má sice velmi dobrou pověst, ale je pokryto prachem nezájmu. Sestoupil jsem
k novinářské práci. Navrátil jsem se s kvazidušemi ztracených faktů.
Charles Hoy Fort v Knize prokletých
Dejte mi na rok tři hlavní americké televizní okruhy a tři hlavní
deníky a zavedu znovu ve Spojených státech veřejné lynčování a rasovou
válku.
Charles Simic, který citoval jednoho bělehradského novináře.
Nemáme cenzuru. Máme jen omezení ohledně toho, co smějí noviny psát.
Louis Nel, náměstek ministra informací, Jihoafrická republika.
V zemi bývalého nacistického důstojníka Kurta Waldheima a nynějšího
sympatizanta s nacismem Joerga Haidera není xenofobní a antisemitské psaní
tamějšího tisku zrovna překvapující. Rakousko, koneckonců, přispělo velkou
měrou k fungování nacistické mašinérie smrti.
Avšak to, co se zdá být výjimečným rakouským rysem, jím není.
Sdělovací prostředky ve střední, východní a jižní Evropě jsou lehce
zaměnitelné. V týdnu posměchu a paranoie zaměřené na Rakousko zaútočil v
Makedonii bulvární týdeník Start na britského velvyslance a na Američany,
že prý připravují spiknutí likvidace Makedonie za spolupráce místní,
neloajální a arogantní albánské menšiny.
Sdělovací prostředky v postkomunistických zemích se taxonomicky
příliš neodlišují od svých bratří na Západě. Západní média lze také
rozdělit na pět kategorií podle vlastnictví a podle agendy.
Postkomunistické sdělovací prostředky se však odlišují nedostatkem
profesionality (kterou ani nikdo nepředstírá), svým úplatkářstvím a svými
špinavými postranními motivy. (Viz článek Sama Vaknina - Instituce z
minulosti:)
"A pak existují sdělovací prostředky - ona popelnice
postkomunistických společností, žumpa pomluv a prodávání vlivu. Je lehké
novináře kupovat a prodávat a jejich cena neustále klesá. Pracují pro
hlásné trouby podnikatelských zájmů, které předstírají, že to jsou noviny
nebo elektronické sdělovací prostředky. Od šéfredaktora dostávají instrukce
- lhát, falšovat, ignorovat, zdůrazňovat, potlačovat, vydírat, informovat,
spolupracovat s úřady. Prodávají zpravodajství za reklamu. Někteří se
podílejí na různé trestné činnosti, jiní jsou prostě extrémně neetičtí.
Všichni uzavřeli pakt s Mamonem.
Lidé nevěří ničemu z toho, co tito hadí muži jazyka a mučitelé
smyslu slov napíší či říkají. Teprve srovnáváním těchto zkreslených a
zaujatých zdrojů docházejí lidé ve svém vlastním prostředí k vlastním
závěrům."
Nová droga
Komerční sdělovací prostředky - jako je TV Nova v České republice -
jsou napodobeninami pro chudé lidi zjevnějších rysů americké masové kultury
. Jejich vysílání je plné nenáročných talk shows, před kamerou se ukazují
zrůdy, místo zpráv se vysílají zlovolné pomluvy, v programu jsou reklamní
klipy a soutěže. Tyto televizní stanice a časopisy si vydělávají většinu
příjmou reklamou. Na první pohled jsou politicky nevinné, ale na otupělou a
scvrkávající se mysl diváků a čtenářů mají nenápadný a kumulativní vliv.
Tím, že přivykají spotřebitele na stále primitivnější potravu nejnižšího
jmenovatele, vytvářejí atmosféru, kdy je všechno dovoleno a žádná měřítka
se nedodržují.
Tyto sdělovací prostředky jsou opium mas, jímž bývalo kdysi
náboženství. Odvracejí potenciálně nebezpečnou pozornost veřejnosti od
skutečných událostí a osobností k inscenovanému poplachu ohledně "nepřátel
lidu" a ohledně umělých krizí loterií bingo. Tyto hromadné sdělovací
prostředky nepronásledují lidi o nic méně, než jak to dělají totalitní
režimy. Tato média jsou zlověstnými příznaky sociální choroby rozčarování z
reality života a ze zavedenějších forem výrazu. Tyto sdělovací prostředky
jsou zosobněním únikovosti, jsou snovou říší, krajem fantazie, údolím
televizního seriálu. Celé národy jimi byly očarovány.
V Makedonii se dostalo Kassandře, představitelce televizního seriálu
ze života služebnictva, při její návštěvě této chudé a zatrpklé země
heroického přivítání. Celé rodiny konzumují dlouhé hodiny tento vizuální
utišující prostředek. Jsou hypnotizovány levnými kulisami, které mají
zosobňovat nedosažitelné bohatství.
A pak existují úplatné sdělovací prostředky. To jsou nájemní
novináři - takzvaní žurnalisté, kteří nabízejí své služby tomu, kdo zaplatí
nejvíc. Jejich cena je často ubohá: pozvání na oběd jednou za měsíc, stovka
německých marek, cesta do zahraničí a druhořadý hotelový pokoj.
Spolupracují s šéfredaktory a o kořist se s nimi dělí. Jsou to děvky
novinářské profese, stále vypadají hladově, stále mají prosebnou čepici v
ruce, stále se kradmo a submisivně rozhlížejí kolem sebe. Jsou to otroci v
hlavním městě. Často tisknou propagandistická komuniké jiných lidí, aniž by
v textu změnili jediné slovo. Sám jsem jim poskytl "rozhovory", v nichž
jsem osobně napsal všechno, otázky i odpovědi. Jsou příliš líní anebo
příliš zatrpklí na to, aby investovali do své profese. Sžírá je
sebenenávist a všeobecný cynismus - nechávají se pasivně zneužívat při
špinavém styku peněz a protekce.
Tito prodejní žurnalisté často pracují v nevěstincích, jimž se říká
"sdělovací prostředky, které podporuje podnikatelský sektor". Jsou to
televizní stanice, deníky a časopisy, které vlastní oligarchové maligního
kapitalismu. Majitelé tato média využívají k útokům na své soupeře a k
otevřenému a drzému prosazování svých podnikatelských zájmů. Tento jev je
nejvýraznější v této kořistické a neřestné zemi, v Rusku, kde se téměř
veškeré sdělovací prostředky nyní ztotožňují s mafiánskými podnikatelskými
zájmy, které je požírají. Navzdory jejich známé jednostrannosti tvrdí tato
média stále, že jsou neutrální a objektivní, ale na taková pochybná tvrzení
reguje nepřátelské obyvatelstvo odporem, protože bylo léta cvičeno v tom,
aby nedůvěřovalo tištěnému slovu a dokonce ani vysílanému obrazu. Tak znovu
kvete umění "čtení mezi řádky" a samotný jazyk zkreslují jeho mediální
násilníci. To, že se otvírá propast mezi lidmi a jejich jazykem, že mizí
autentická komunikace a že důsledkem je rozklad sociální soudržnosti - to
je hlavní škodou, kterou působí prodejný žurnalismus.
Noviny bez sdělování
Stranickopolitický tisk a televize jsou je méně zhoubné, protože je
dobře známo, kdo je vlastní a program těchto lidí je jasný. Tyto noviny
a televizní stanice jsou vždycky jednostranně zaujaté, vždycky přinášejí
jen půl pravdy, vždycky jsou svatouškovské - tyto noviny neprodukují žádné
zisky a hovoří jen k lidem už přesvědčeným. Jsou to vlastně jen bulletiny a
nástěnky, nikoliv skutečné sdělovací prostředky. Nástroj mobilizace,
vlajka, emblém, kolektivní paměť, bezvědomí skupiny a svědomí skupiny -
tyto noviny a televizní stanice jsou často hojně sledovány, dokonce i
odpůrci a soupeři.
Jsou taky plny samy sebe, jsou tak narcistní, tak nechutně zaujaté,
že jsou v těchto smutných, nudných dobách, dobrou zábavou. Existují
koaliční noviny a opoziční noviny, levicové a pravicové a centristické
noviny. Je to barvitá směsice rozhořčení a triumfalismu, skrytých hrozeb a
slibů, na zkoušku vypouštěných balónů a dramat , každodenní ekvivalent
zábavné, romantické prózy.
Střední, východní a jižní Evropa má deníky a časopisy a televizi.
Vůbec však nemá sdělovací prostředky, které by se alespoň vzdáleně podobaly
západnímu ideálu. V některých zemích se novináři tomuto ideálu vysmívají
jako západnímu pokusu o manipulaci anebo v nejhorším případě jako naivnímu
idealismu. V jiných zemích je tento ideál svého druhu svatým grálem, o nějž
se usiluje jen v mýtech a ve vyprávěních. Jiní k tomuto ideálu vzhlíží se
závistí a chtěli by ho naplňovat, nemají však příliš mnoho naděje. Je to
pro ně stále více se vzdalující fata morgana.
Možná, že jiná fantasmagorie, internet, může být řešením. Na něm
začínají vznikat čerstvé výhonky neuctivosti a odvahy a vznikají z nich už
poznatelné - i když virtuální - sdělovací prostředky. Malý počet uživatelů
internetu v současnosti dosud omezuje vliv těchto médií i jejich naději na
přežití. Avšak pokud lze soudit podle západního vývoje, to je jen dočasný
stav. Internet, tento nehmotný a éterický komunikační prostředek, možná
ještě vytvoří první skutečné sdělovací prostředky a umožní lidem návrat k
realitě. Není vyloučeno, že internet osvobodí všechny ty vězně domácích i
zahraničních televizních seriálů. Není vyloučeno, že internet nakonec
zvítězí.
Dr. Sam Vaknin je generálním ředitelem podniku Capital Markets
Institute Ltd., poradenské firmy, která působí v Makedonii a v Rusku. Je
hospodářským poradce makedonské vlády. Tento článek vyjadřuje jeho osobní
názory.