Ohlédnutí za diskusí o různobarevných hubách
ZEĎ, FILM a co dál?
Na moři bajtů Britských listů jsme sledoval diskuzi o jednom
britském TV filmu a různobarevné kůži. Přepis podstatných
částí filmu "Cikáni, tuláci a zloději" mi připomínal některé TV snímky
kolem zdi v Matiční ulici. Neměl jsem ze scénáře dobrý pocit, protože
zevšeobecňoval tak, až se (možná nechtěně) dostal do roviny zkreslení.
1. Skinheads kontra normální život
Četl jsem v přepisu komentářů: "V České republice konstatoval šéf
Republikánské (nacionalistické) strany, že by měl být věk trestní
odpovědnosti Romů snížen až k narození..."
Ale pan Smith sedící před britskou telebednou se již nedozví "B". Neví,
že republikánský šéf se nedostal ve volbách do parlamentu. I to o něčem
svědčí. Republikáni byli odvoleni do pryč pro hrubost a netolerantnost
projevu jejich lídrů. Voliči se snažili najít mezi sliby stran nějaký
smysl, nějakou pozitivní budoucnost. A ta u Sládka chyběla.
Podobně i skinheads jsou na pokraji společnosti. Jejich "popularita" je
zdánlivá. Paradoxně jsou dnes skinheads považováni za nejlepší
spolupracovníky romských aktivistů, protože svými útoky odvádějí pozornost
od hlavního problému, který je v problematickém občanském soužití s
romskými komunitami.
Hnutí skinheads není přímým obrazem společnosti, stejně jako jimi nejsou
anarchisté. Skinheads je nemoc - krajní iracionální představa o nějakém
pořádku, na druhé straně spektra je anarchismus, jenž je nemocí pro svou
mlžnost a naivnost, která je v praxi neméně nebezpečná. Holohlavci i
"áčkaři" hrdě tvrdí, že jen některé směry uvnitř jejich hnutí jsou
militantní a kazí pověst jejich krásného hnutí...
Skinheads jsou stejně jako v západoevropských státech problematičtí pro
svou netoleranci, která má silnou sociální podmíněnost. "Problém je v tom,
že nezaměstnanost začíná postihovat i nejmladší generaci, čerstvé
absolventy škol. A to je živná půda pro rasismus, xenofobii. Své zklamání a
averzi budou obracet vůči minoritním spoluobčanům," (z rozhovoru s
místopředsedou vlády Rychetským, 1999, též v BL).
1.1. Školství jako rukojmí
Útoky skinheads v TV výtvoru
jsou popisem konkrétního násilí této skupiny. Dokazovat rasismus
společnosti, tedy že útoky skinheads "patří do společnosti", poukazováním
na další symptomy českého rasismu nepodloženými komentáři je
neprofesionální a zavádějící.
V komentáři se píše: "Podle nedávného výzkumu z Ostravy je u Romů
sedmadvacetkrát pravděpodobnější, že skončí ve zvláštních školách pro
duševně zaostalé. OSN to krizovala jako rasovou segregaci..."
A pan Smith se na to dívá. A také mu chybí B. OSN české školství
nekritizovalo jako segregační. A úředníci v EU ani nevědí, jaká situace v
ČR skutečně je.
Psal jsem již minulý rok v BL, že podle obviňující zprávy střediska
European Roma Rights Center - CITUJI: "jádrem této segregace je existence
sítě takzvaných nápravných zvláštních škol - škol pro mentálně postižené
děti. Romské děti jsou umisťovány ve velkých počtech do takových škol,
protože nemají ve škole dobré výsledky při plnění úkolů, vypracovaných pro
českou většinu a v důsledku rasistických postojů školských úřadů. Podle
rozumných odhadů je patnáctkrát pravděpodobnější, že bude ve zvláštní škole
umístěno romské než neromské dítě." Všimněme si poslední věty. Jedni tvrdí
15 x, druzí 27 x (European Roma Rights Center)
- proč ne 31 x nebo 11 x ? !!
Tvůrci zprávy (European Roma Rights Center) tehdy přehlédli, že zvláštní
školy nejsou pro mentálně postiženéděti a přehlédli i to, že do zvláštní
školy jsou děti zařazeny po psychologicko-pedagogické diagnostice. Pokud v
telekomentáři se mluví o segregaci, co si mám o nich myslet? Pokud neznají
problematiku základní - zvláštní škola ve vztahu k romskému etniku, měli
raději mlčet. Děti vietnamských, vietnamsko - českých i romských rodičů v
základní škole prospívají - má to však háček: rodiče se svým dětem
věnují.
Mnohé romské děti trpí tím, že nejsou připraveny na školu, na pobyt v
kolektivu v prostoru třídy, nejsou připraveny na soustředěnou práci, ke
které jsou děti postupně od prvního dne, kdy přijdou do školy, vedeny.
Velké problémy mají i jazykové a některé začínají i se základním
hygienickým rituálem, který dosud byl na okraji jejich zájmu a dovednosti.
Je to na ně ohromný nápor.
Zatím co většina dětí z tzv. majority je předtím v rodině a ve větším
počtu i dnes v mateřském školce formována tak, aby byla připravena podílet
se v jednotě s pracujícím pedagogickým lidem na tvorbě školsky vyfutrované
budoucnosti, tato podpora rodiči je u romských dětí malá. Základní problém
častějšího zařazení romského dítěte do zvláštní školy je v připravenosti
dětí z rodinného prostředí. Segregaci (nevědomky) provádějí romští rodiče.
Problémy v základní škole jsou následným důsledkem.
Proto zhruba od roku 1993 začali pedagogové prosazovat přípravné
ročníky, aby romské děti, které by pravděpodobně nezvládly první třídu
základní školy, se během roku adaptovaly na školní klima a měly větší šanci
nejít do zvláštních škol. Tato metoda se osvědčila.
Jak jsem již v BL upozornil, jedna z prvních základních škol s
přípravným ročníkem (dnes v síti škol UNESCO) od té doby funguje v
"rasistickém" Ústí nad Labem v Předlicích, kde se počet romských žáků
pohybuje kolem 90 %.
Nejen britští televizáci, ale i evropští úředníci nevědí o čem
mluví: Zpráva Evropské komise o ČR o problematice zvláštních škol je
založená na nehodnověrných informacích a přitom její tvůrci nevyráběli TV
pořad, ale ctihodnou zprávu.
Ve zprávě se tvrdí: "Vzdělanost mezi Romy zůstává stále nízká. 70
procent žáků zvláštních škol jsou Romové."
S tím nesouhlasí ministr školství Eduard Zeman: "... pokud se
argumentuje, že 70 % dětí školou povinných romské populace chodí do
zvláštních škol, podle čísel, která jsou k dispozici, je u nás asi 100
tisíc romských dětí ve školním věku, zatímco všech dětí ve zvláštních
školách je 33 473. I kdyby všechny tyto děti byly romského původu, šlo by o
něco přes 30, a nikoliv o 70 % romských školáků...
Čísla vypovídají jasně o tom, že se tady šíří určité zcela nepravdivé
mýty, které nejsou založeny na reálných údajích. Ty se opakováním stávají
dogmatem a používá je pak i zpráva Evropské komise. V té souvislosti stojí
za to říci, že mýtem je i tvrzení, které se netýká jen Romů, že máme
nadměrné množství dětí ve zvláštních školách. Naše údaje jasně říkají, že z
1 130 243 žáků ve věku základní školní docházky jich jsou ve zvláštních
školách necelá 3 %, tedy mnohem méně, než je běžný evropský průměr. Tvrzení
o vysokém počtu žáků zvláštních škol tedy představuje další
mýtus..."
Kdo si naklepne na vládních stránkách Zprávu o situaci romské komunity v
České republice, v kapitole 4. "o vzdělání" ( z roku 1997) se může blíže
přesvědčit o komplikovanosti problematiky vzdělání romské mládeže.
Realizovat všechna tam nastíněná doporučení je otázkou ohromných časových i
hmotných investic, protože pokud může někdo pomoci při řešení budoucnosti
Romů v ČR, tak to jsou pedagogové, speciální programy a v návaznosti na to
i speciální psychologické postupy v poradenství a diagnostice a připravení
"poučeného předvoje" - romských asistentů(tek) ve školách, ale i v
mateřských školkách. K tomu všemu dochází, ale záleží spíše na principu
obětavosti a pocitu zodpovědnosti lidí na úrovni mikroregionu - města,
protože na skutečně grandiózní, ale zároveň i nutné programy, není dostatek
fufníků. Z hlediska pedagogických a komunitních aktivit se zde již rozjíždí
plánovitě pozitivní diskriminace, ale není to vidět, protože všednodenní
práce je ak nenápadná, až je neviditelná.
Právě v pedagogické oblasti je vidět, že text komentáře je neseriózní -
demagogický. Ale to se pan Smith nedozví. On prostě ví, že školství u nás
je segregační.
- Kde je hranice rasismu a snížené tolerance?
2.1. Vzpomínka na rok 1998
Při diskusi na téma rasismus v britskýma TV očima si musím
vzpomenout na Matiční ulici. Shodou okolností jsem předtím podporoval
novinovými články vznik přípravných ročníků při základních školách. Shodou
okolností jsem potom napsal první článek o bordelu v Matiční ulici - v roce
1995. Shodou okolností bydlím ve čtvrti, kde je Matiční ulice.
Znám situaci a nemusel jsem psát od stolu humanistické komentáře o
ničem. Nejednalo se tam o rasismus, ale o postavení protihlukového plotu,
který by odstínil hluk z dvou činžáků alespoň v přízemí rodinných domků na
protější straně ulice. Bylo však před volbami a nebylo od věci využít
názorů romských aktivistů, kteří ani nevěděli, o co se jedná.
Druhý den po uveřejnění neutrální zprávy v ČTK (květen 1998) o problému
v Matiční ulici a souhlasu primátora s výstavbou protihlukové bariéry se
dne 15. května objevil také první návrh na řešení situace v Matiční ulice,
když mluvčí Romské občanské iniciativy (ROI) Hilda Pášová uvedla, že tři
sta padesát tisíc korun, kolik má zeď stát, by se dalo využít daleko
účelněji, třeba na úklid nepořádku v ulici, přistavení kontejnerů, případně
na posílení policejních hlídek.
Byly to kecy od stolu. Neznala skutečnou situaci v Matiční ulici,
protože všechny návrhy Hildy Pášové již byly realizovány, ale dosavadní
opatření situaci nevyřešila. Podobné teoretické, akademické a zaníceně
humanistické tlachy se potom pomnožily jako myši v úrodný rok. A z řešení
hluku v ulici se stalo hysterické politikum a velké téma o českém
rasismu...
V souvislosti s FILMEM a se ZDÍ se naskýtá otázka: kde je hranice
rasismu a snížené tolerance?
2. Nejedná se o klasický rasismus
Průměrný tzv. "majoritní člověkočech" neprojevuje skutečně rasistické či
xenofóbní postoje, protože průměrný "český střed" přijímá cizince - viz
všední zabydlenost Vietnamců. Ale průměrný Čech má sníženou hladinu
tolerance k Romům na základě dlouhodobé negativní reálné zkušenosti. To
může změnit jen opak - pozitivní zkušenost s Romy.
Tento postoj dokumentuji na menším exkurzu do "dějin" rasistického Ústí
nad Labem.
3. Exkurz do konkrétní historie
3.1. Vývoj vztahů v oblasti Ústí nad Labem
V roce 1945 se radikálně změnila demografická situace v oblastech s
velkým podílem obyvatelstva tvořeného českými Němci. Ti byli nuceni odejít
v rámci poválečného odsunu obyvatelstva. Mnohdy byly vylidněny celé
vesnice, dramaticky poklesl počet obyvatelstva některých měst.
Obyvatelstvo, které přicházelo na sever Čech, se skládalo z menší části z
Čechů, kteří odešli v roce 1938 z českého pohraničí, dále z českého
obyvatelstva z vnitrozemí, z obyvatel Podkarpatské Rusi a Slováků, kteří
předpokládali, že v pohraničí budou mít více příležitostí než na Slovensku.
Nechyběli v malé míře ani utečenci z pobaltských států a také
cikánské/romské obyvatelstvo, přicházející z východu, převážně ze
Slovenska, ale i z Ukrajiny.
Po válce byla větší část nového osídlení Ústecka tvořena - z
přistěhovalců.
Již v prvních poválečných měsících romské rodiny, které se usídlily na
Ústecku, byly ze strany majoritního obyvatelstva přijímány s velkou
nedůvěrou. Tehdejší cikánsští romští obyvatelé byli vnímáni jako ti, kteří
se chtějí přiživovat - šablona hodnocení na základě předválečného kočovného
života. Ukázalo se však, že většinou byli při nedostatku českého živlu v
prvních poválečných měsících nepostradatelnými pracovníky v rozbíhajícím se
poválečném ústeckém průmyslu! (Historicky zdokumentováno).
Sžití s majoritou bylo otázkou dalších let. Původní tzn. poválečná
populace Romů na Ústecku byla postupem času vstřebána do starousedlického
"poválečného kmene osídlenců". Jejich způsob života se většinou neliší od
života ostatních obyvatel. Jejich děti většinou vyrostly v běžném prostředí
a zapojily se do života podobně jako děti jiných přistěhovaleckých skupin.
Romové, přicházející v sedmdesátých a osmdesátých letech ze Slovenska,
měli z větší části minimální zkušenosti s životem ve městském prostředí a
se soustavnou prací v průmyslových komplexech. S touto zátěží se
vyrovnávala bez problémů jen menší část příchozích.
Zhruba dvě třetiny Romů se přistěhovaly do prostoru Čech a Moravy během
dvaceti let, do konce osmdesátých let. Lze to nazvat (z hlediska Čech)
intenzivní migrační vlnou plánovánou a realizovanou tehdejším režimem. Také
to lze nazvat plánovaným odsunem "obtěžujících" Romů z jejich osad na
Slovensku.
Na Ústecko se celkem přistěhovalo na 30 000 Romů a tvoří v podstatě 20 %
obyvatel.
- Slovenská migrační vlna
Tato migrace (mluvíme o Ústí n. L.) vzbudila u "domorodců", kteří
se po více než třiceti letech od konce války již cítili na severu
"starousedlíky", znepokojení. Příčinou byla nízká sociální a vzdělanostní
úroveň větší části těch, kteří tvořili slovenskou migrační vlnu. Nesoulad
mezi příchozími z romské migrační vlny a místním obyvatelstvem byl
viditelný především ve statistikách vzdělanosti, zaměstnanosti z hlediska
profesního členění, ve statistikách trestné činnosti tam kde byl v regionu
vyšší počet romských imigrantů apod.
Soužití mezi romskou a majoritní společností do konce osmdesátých let na
Ústecku lze díky neustálé "socialistické společenské kontrole" považovat za
normální. Romským spoluobčanům ostatní občané spíše záviděli různé sociální
přídavky stoupající s větším počtem dětí a jistou bezstarostnost, neboť
Romové odhlíželi do značné míry od ideologie tehdejších vládců a žili svým
bezprostředním životem. Pouze v některých lokalitách s větší koncentrací
Romů si obyvatelé stěžovali na problémy s tzv. vybydlováním bytů,
nepořádkem a vyšší hlučností.
Imigrační vlna Romů ze Slovenska byla mezi lidmi na Ústecku brána jako
zbavování se Romů Slováky na úkor české společnosti.
Tento pocit, resp. obecné mínění, dominovalo institucionálně také v
zákonu o občanství, kde bylo omezeno nabývání českého státního občanství
určitou minimální mírou bezúhonosti po dobu pěti let. Z logiky věci
vyplývá, že slovenští občané, kteří se do tohoto limitu nevešli, byli v
drtivé většině Romové, kteří měli záznam v trestním rejstříku. Byl to
způsob jakým mělo být dosaženo návratu alespoň nejproblematičtější části
Romů zpět na Slovensko.
Otázka zní: jednalo se o klasický projev rasismu? Jednalo se o snahu
omezit pobyt určitých osob ne pro jejich rasu, ale pro jejich nezačlenění
se do běžného dodržování norem občanského života.
Vztahy v jakémkoli lidském sídle je nutné hodnotit také z hlediska
identifikace občanů s tímto sídlem. Romové, kteří patřili mezi
starousedlíky, a z nich postavší nová generace sami na sobě pociťovali
důsledky střetu nových romských migrantů neadaptovaných na život v
průmyslovém městě s ustáleným ústeckým obyvatelstvem.
Starší generace místních Romů měla nadále svůj uznávaný občanský status,
ale s příchodem nové, méně adaptovatelné vlny jen v místě svého bydliště,
resp. mezi lidmi, kteří je znali. Bez nadsázky lze říci, že pocit hořkosti
některých romských starousedlíků je těžko vyslovitelný. Přistěhovalci jim
ničili pověst vztahující se k etniku jako celku a vnímali také, že svůj díl
viny na tom má i majoritní společnost, která nedokázala dostatečně
rozlišovat mezi Romy na základě individuální viny - podle chování
jednotlivců. Obdobné pocity provázely i ty romské imigranty ze Slovenska,
kteří se zapojili do industriálního koloběhu města se všemi rituály
spojenými s "techno -společenskou" komunikací průměrného pracujícího
člověka.
Romští občané, kteří se adaptovali do života průmyslové aglomerace jako
místní lidé s osobním rozhledem, jako stabilní zaměstnanci či drobní
podnikatelé, se ocitli v prostředí zahlceném nedůvěrou vůči Romům díky
problematickým migrantům ze Slovenska. (F. Roček, Zeď, Ústí n. L. 1999,
str. 139 - 141)
3.1.2. Střepiny výbuchu svobody
S rokem 1990 došlo k uvolnění poměrů a zvítězila pravda a láska. Alespoň
v televizi a na pražském Hradě ano. V podhradí bylo dusněji.
Uvolnění poměrů se projevilo na Ústecku také v aktivitě romských
jednotlivců a skupin. Obchody s cizími měnami, zvláště využití nástupu
západoněmecké marky místo východoněmecké, pašování, prostituce - to byly
první symptomy pro dravé zbohatnutí.
Padaly zábrany tvořené vynucováním povinnosti být zapojen do pracovního
procesu a chovat se (pokud možno) nenápadně. Množily se stížnosti na
romskou mládež. Její uvolněné chování vedlo často k výtržnostem, k napadání
občanů, ke krádežím a celkově vzrůstal (zkušeností podložený) pocit
ohrožení romskými agresivními shluky osob.
Svoboda explodovala otevřením možností seberealizace a střepiny výbuchu
nebyly sametové. Agresivní skupiny romských výtržníků byly
nepřehlédnutelné, zatím co vzdělanější jedinci z bílé majority páchali
trestné činy ve větší skrytosti a majetkovou trestnou činnost až v mistrném
tichu.
Problém kriminality Romů se stal závažným, jak svědčí např. Správa o
stave a vývoji evidovanej kriminality v ČSFR z roku 1990 a v I. štvrt'roku
1991 (Sp.zn. I/1 Spr 59/91) z května 1991 předkládaná generálním
prokurátorem ČSFR Ivanem Gasparovičem na jednání Federálního shromáždění
ČSFR.
Z celkového počtu 85 880 trestných činů stíhaných v roce 1990 bylo
obviněno 11 594 příslušníků romského etnika. Nárůst v porovnání s rokem
1989 nebyl výrazný a činil jen 2,1 %. "Doslova alarmujúce sú však údaje
o podiele Rómov na páchání niektorých závažných trestných činov.
Najzávažnejší je tento údaj pokial ide o trestný čin lúpeže ... na kterom
se Romovia podielajú z 50,8 %. V Českej republike činí tento podiel 43,1 %
(v Prahe zvýšenie o 130 %), v Slovenskej republike sa Romovia podielajú na
trestném činu lúpeže zo 61,3 %... (Správa o stave a vývoji evidovanej
kriminality v ČSFR z roku 1990 a v I. štvrt'roku 1991." (Sp.zn. I/1 Spr
59/91) z května 1991)
3.1.3. Dokumenty z jednoho jednání v roce 1991
Problém s bezpečnostní a sociálně - občanskou situací nebyl vnímán ostře
jen na Ústecku. Únava z této situace vedla v širším populaci ke sníženému
prahu tolerance, který se v nejméně viditelné variantě projevuje ještě dnes
např. zbystřením pozornosti, pokud je člověk míjen skupinkou Romů. Tento
pocit ale opadá v okamžiku, kdy člověk potká člověka, kterého pozitivně zná
- tam příslušnost k etniku nehraje žádnou roli.
O této neradostné situaci, která poznamenala další léta mezilidských
vztahů v rámci tzv. romského problému hovoří několik dokumentů týkajících
se jedné akce v Litvínově v roce 1991.
Dopis poslancům ČNR u příležitosti jednání o problematice Romů -
v Litvínově
dne 14. 6. 1991.
V dokumentu bylo uvedeno:
Vážené paní poslankyně,
vážení páni poslanci,
obracíme se na Vás s žádostí o zaujetí konkrétního stanoviska ve věci
přijetí potřebné legislativy a postupů řešení problematiky společensky
nepřizpůsobených občanů. Naše okresy patří k nejvíce postiženým v ČR a my
nemůžeme a nejsme spokojeni s pouhým ujišťováním slovy o tom, že věc je
potřebné řešit bez konkrétních závěrů. Rovněž nám nepomohou jakékoliv
komise vládních zmocněnců. Města jsou schopna tuto otázku řešit samostatně,
ale v základě účinných zákonů.
Jde nám především o dvě základní oblasti: 1. bytovou, 2. trestné
činnosti, alkoholismu a toxikomanie.
ad 1 - základní bytový zákon 41/64 má vazbu na ustanovení zákona č.
135/82 - hlášení o evidenci a pobytu občanů. Na základě těchto zákonů došli
přítomní k závěrům:
a) urychleně řešit novelizaci zákona č. 41/64,
b) do doby novelizace bytového zákona důsledně dbát na ustanovení
přihlašovací povinnosti s tím, že městské úřady budou mít připraveny
azylové domy pro případ vystěhování občanůnezákonně nastěhovaných.
ad 2 - dosud není uspokojivě vyřešen zákon o městské policii, zákon o
alkoholismu a jiných toxikomániích je neúčinný a zastaralý.
Na tomto poli požadujeme:
a) urychleně přijmout zákon o městské policii, který by umožňoval účinně
řešit problematiku trestné činnosti.
b) přijmout taková ustanovení zákona umožňující zřizování městských
věznic a zařízení určených k resocializaci jak dospělých, tak mladistvých i
nezletilých,
c) v souvislosti s tím přijetí přísného zákona umožňujícího prevenci a
restrikci v oblasti alkoholu a toxikomanie.
Slavomír Fišer, pověřený řízení OSVaZ Úřadu města Ústí n. L.
ing. Libuše Vyhnálková, zástupce ved. RSZV Okresní úřad Děčín
Irena Vostřelová, ved. RSZV Okresní úřad Louny
Ludmila Kůtová, ved. RSZV Okresní úřad Chomutov
Marie Hromádková, RSZV Okresní úřad Most
Výjezdního zasedání stálé komise předsednictva ČNR pro řešení
romské otázky
v divadelní kavárně SK Benar v Litvínově 14. června 1991 se zúčastnili
dr. Milan Tatár, Zdeněk Guži, ing. Karel Holomek, Dezider Balog, Vladimír
Líbal, Josef Šimeček a ing. Božena Chutná, ved. referátu SVaZ OÚ Most a
dále starostové a zástupci patnácti měst a obcí severočeského kraje.
Listujeme v zápisu z jednání. Nápadné je, že v kromě stručného popisu
situace v roce 1991 je většina navrhovaných opatření stejně aktuální i v
roce 2000...
V zápisu z výjezdního zasedání se uvádí:
Jednání zahájil a řídil dr. Tatár. Ve své úvodní zprávě seznámil dr.
Tatár přítomné s bezpečnostní situací v severočeském regionu. Současný stav
označil za velmi alarmující vzhledem k 80 % nárůstu trestné činnosti v
porovnání s minulým rokem.
Za příčiny tohoto stavu považuje ztrátu identity policie, amnestii,
všeobecné uvolňování disciplíny a nezodpovědný přístup sdělovacích
prostředků.
Dr. Tatár dále seznámil přítomné s návrhem předkládaným stálou komisí
pro řešení romské otázky předsednictva ČNR, který se týká 3 oblastí:
1/ oblast sociální a sociálních jistot, bytová otázka:
- zapojení Romů do občanských záležitostí
- vytváření samosprávy Romů při větší koncentraci romského obyvatelstva
- obnova bytového fondu v II. a III. kategorii a možností individuální
bytové výstavby
- vyhýbat se velkým koncentracím Romů
- výstavba dvojgeneračních a trojgeneračních obytných domků
- možnost získání kvalifikace a rekvalifikace
2/ oblast školství a vzdělávání
- předškolní výchova - alespoň dva roky před povinnou školní docházkou
- základní školy - 1/ pro mimořádně nadané
2/ nestudiní typy - dívčí školy, pro chlapce zvláštní
učební bory se zaměřením na tradičšní rómská řemesla
- zavádět výuku romštiny ve školách
- zřizovat učňovská zařízení
- vysoké školy - pedagogické, katedra rómštiny
3/ oblast kulturního a společenského rozvoje
- rozvíjet kulturní tradice Romů
- rozvíjení tradičnídh rómských řemesel
Diskuse
Ing. Božena Chutná, vedoucí referátu SVaZ OÚ v Mostě, předala komisi
pro řešení rómské otázky otevřený dopis, který se přímo týkal
projednávaných témat:
- do doby novelizace bytového zákona č. 41/64 důsledně dbát na
přihašovací povinnost
- urychlené přijetí zákona o městské policii
- budování azylových domů
- přijmout zákon umožňující zřizování městských věznic
- zákon v oblasti toxikománie a alkoholismu
V diskuzi vystoupili všichni starostové a zástupci měst a obcí.
Jejich příspěvky jsou v podstatě shodné a je možno shrnout je do těchto
bodů:
- urychlené přijetí zákona o městské policii
- omezení migrace Romů
- zaktivizování činnosti ROI
- devastace bytovéo fondu - návrh na spolupráci při obnově poškozených
bytů, aby vznikl pocit zodpovědnosti za svěřený majetek
- řešení zaměstnanosti vytvářením programů společensky prospěšných prací
(např. úklid města, parků)
- záškoláctví
Všichni přítomní doporučili, aby otevřený dopis, který předala poslancům
ČNR ing. Chutná, byl považován za podnět k jednání.
Ze společného jednání poslanců a zástupců měst a obcí severočeského
kraje vyplynul návrh na usnesení, které je přílohou zápisu.
V Litvínově dne 14. 6. 1991
Usnesení
z jednání poslanců ČNR a starostů Severočeského kraje dne 14. června
1991
Boj proti kriminalitě je záležitostí dlouhodobou i když současný
stav se jeví jako kritický.
Přítomní zástupci severočeských měst měli řadu podnětných návrhů, které
mají zabezpečit řešení současné situace.
1/ Poslanci ČNR převzali dopis zástupců OÚ (vedoucí referátů ZaSV) jako
podnět pro jednání v ČNR s konkrétními návrhy.
2/ Mimo požadované body, které jsou v dopisu uvedeny dále zástupci
státní správy doporučují:
a/ do zákona o policejním sboru zapracovat maximální zjednodušení
administrativních prací
b/ zabezpečit účinnost vazebního řízení při dopadení pachytele
c/ zavedení formy "dvacetičtyřhodinové vazby"
d/ přítomní vyslovili závažné výhrady k práci příslušníků policie při
zabezpečování ochrany obyvatel a jejich majetku
e/ v oblasti nezaměstnaných, kterým je poskytována podpora - přítomní
doporučují, aby na jedné straně nebyla poskytována podpora ze státních
prostředků a na druhé straně se nekupily problémy se zabezpečením prací
spojených například s pořádkem ve městech,
v této souvislosti apelujeme na městská zastupitelstva, aby ve
spolupráci s ÚP (úřadem práce) vytvářely vhodné projekty veřejně
prospěšných prací.
f/ při tvorbě trestního zákona a občansko - právního zákona zvýraznit
nedotknutelnost i ochranu soukromého vlastnictví.
3/ Starostové měst a představitelé "romských iniciativ" byli znovu
vybídnutí k úzké spolupráci k odstraňování příčin vzniklých ohnisek napětí
uvnitř rómských lokalit i navenek, s úmyslem předcházet kriminalitě.
4/ Jako základní předpoklad kladných výsledků v řešení rúomské
problematiky žádáme, aby se ministerstvo školství zabývalo otázkou
specifické výchovy dětí a mládeže.
Účastníci setkání se členy stálé komise předsednictva ČNR pro
otázky Romů se starosty a zástupci měst a obcí akceptují a podporují
přednesené zásady dlouhodobé koncepce vzestupu romského obyvatelstva na
půdě ČNR.
V Litvínově dne 14. 6. 1991
Zapsala: Ing. Chutná Božena
3.2. Střepiny výbuchu svobody
Pro město Ústí hlavní resp. nejviditelnější problém představovali v
letech 1991 až 1992 romští výtržníci. Mezi obyvateli města vzrůstal strach
ze setkání se sebemenší skupinkou Romů. Občan se necítil během dne bezpečný
ani na hlavním Mírovém náměstí, kde docházelo k přepadení a fyzickým útokům
- čehož jsem byl vícekrát svědkem. Magistrát města reagoval sebeobranným
aktem, zřízením městské policie. V listopadu 1991 byl ukončeno výcvik 60
adeptů na strážníky. Z nich 50 bylo přijato do stavu městské policie.
Podle Policie ČR mezi nejproblematičtější čtvrti města v roce 1991
patřil i střed města. (Zápis č. 7/1991 z porady starostů obecních úřadů a
městských obvodů ze dne 14. listopadu 1991.) Podle ředitele Okresního
ředitelství policie v Ústí n. L. mjr. Voleše nejtíživějšími lokalitami
bylo centrum města, Krásné Březno, Severní Terasa a Chlumec).
Alfou a omegou činnosti městské policie bylo zajistit bezpečnost
ve středu města a postupně vytlačit nositele výtržností a vandalismu do
okrajových částech města. V dalším etapě měly být služebny zřízeny i v
okrajových částech města a nastolen pořádek i tam. V prvním roce existence
městské policie to znamenalo především potlačit aktivitu romským výtržníků.
Vedení městské policie se vzhledem ke svým omezeným možnostem
snažilo o prevenci. Ta spočívala v co nejdetailnějším poznání prostředí, ve
kterém se pohybují problémové skupiny a v identifikaci problémových osob.
Do této činnosti se s postupnou identifikací výtržníků nepřímo zařadilo i
rozpoznávání sociální situace aproblémových stavů v romském prostředí.
Městská policie v Ústí nad Labem zajišťováním pořádku snížila napětí
mezi romskou komunitou a "těmi ostatními" kulminující v letech 1992 - 1993.
To kulminovalo např. v přijetí vyhlášky jirkovského typu. V těchto
vyhláškách např. radní měst Jirkov a Ústí nad Labem chtěli prohloubit
kontrolní a sankční činnost vůči méně přizpůsobivým občanům nad meze dané
zákony. Byl to přímý důsledek bezpečnostní situace. Nebyl to žádný projev
rasismu, jak někteří romští aktivisté tvrdí, ale opatření plošně namířená
vůči komukoli, kdo narušoval občanské soužití.
Tím, že v Ústí nad Labem došlo v dalších letech k postupnému odrazování
výtržníků převážně z romské populace od neustálého narušování občanského
pořádku, zůstala hlavním problémem v podstatě klasická drobná kriminalita
a běžná přestupková agenda.
Tím byly postupně od roku 1993 vytvořeny podmínky k diferenciaci
pohledu na romskou komunitu. Paušální obava z Romů, která v té době byla
všudepřítomná, se postupně zmírňovala.
Město Ústí nad Labem muselo počátkem devadesátých let řešit také
jeden prakticky neřešitelný problém. Ve městě žilo mnoho slovenských Romů
bez trvalého bydliště, kteří přijeli do Ústí za příbuznými. Setrvávali s
nimi v jejich bytech, nebyly řídké případy, kdy žilo v bytech několik
desítek lidí. Situaci nově příchozí postupně řešili přestěhováním se do
prázdných bytů. Tyto prázdné byty buď čekaly na opravu nebo na celkovou
rekonstrukci objektu, byly vyhodnoceny jako závadné apod.
Nelegální obyvatelé obsazené byty často ještě více znehodnotili, tzv.
"vybydleli". Radní se rozhodli situaci řešit v souvislosti se zvýšením
bezpečnosti ve městě, ale také v souvislosti s další možnou migrací romské
populace ze Slovenska do Čech.
Usnesení rady města č. 326 z roku 1992 předcházela informace radě města
(bod programu II/13A ze dne 17. 12. 1992) zpracovaná MUDr. D. Oslejem,
předsedou sociální komise a členem rady města a PhDr. I. Nekoličem,
vedoucím OSVaZ v Ústí n. L. a předkládaná MUDr. Oslejem. V důvodové zprávě
se píše:
"Jako důsledek vystěhování neoprávněně ubytovaných občanů může být a) v
případě, že to jsou občané s trvalým bydlištěm v ÚL, ve kterém z mnoha
důvodů nemohou bydlet (např. již neexistuje, majitel je vykoupil...) bychom
se měli postarat alespoň o děti. OSVaZ je schopen (ne však okamžitě)
umístit cca max. 5 dětí do dětských zařízení, která však bohužel nejsou v
našem regionu. Více dětí nelze umístit, rodiny také ne. Východiskem by byl
buď přechodný útulek pro děti, který by si však vyžádal objekt a veliké
náklady (energie, 3 směnný provoz) - nebo náhradní ubytování celých rodin
bez další péče (např. nějaké stavební buňky...). Žádný z těchto návrhů není
ideální a všechny jsou asi prakticky neproveditelné.
b) potřeba transportu cizích občanů, kteří mohou být zcela bez
prostředků, do místa trvalého bydliště..."
Převedeme - li předchozí informace z úředního do lidského jazyka, bylo
konstatováno, že musí být řešeny problémy s těmi, kdo sice mají formálně
trvalé bydliště, ale objekt, který obývali již neexistuje, nebo se bytu
vzdali za finanční úplatu např. od nového majitele objektu, který dům
koupil od obce. Peníze utratili a stali se defacto bezdomovci.
Další skupinou problémových osob byli lidé, kteří neměli trvalé bydliště
v Ústí a zde pobývali většinou po známých a u příbuzným a během času
obsadili neoprávněně nějaký byt. Tito lidé museli neoprávněně obývaný byt
opustit. Neoprávněně obsazený byt znamenal nejen neplacení nájemného, ale
prohlubující se devastaci bytu a mnohdy i "základnu" pro další pro další
migranty ze Slovenska, kteří byli bez prostředků a vyhlídek na práci,
protože neměli vzdělání.
V Ústí nenašli vystěhovaní z nelegálně obývaných bytů ubytování, protože
byli bez finančních prostředků, bez trvalého bydliště v tomto místě a bez
zaměstnání. Mimo to chybělo městu 3000 bytů pro konkrétní žadatele z řady
trvale žijících občanů Ústí n. L. (generační nárůst). Jediné co mohlo město
pro ně udělat, bylo poskytnutí migrantům - bezdomovcům jízdenku do místa
trvalého bydliště. Neboť místem, kde takový člověk mohl uspět v oblasti
sociální péče a dalšího výhledu bylo spíše trvalé bydlišti, kde měl i
osobní vazby.
3.3. Jak dál?
Období určitého bezpečnostního bezvládí ve
městě v letech 1990 - 1992 mělo za následek značnou nedůvěru vůči romskému
etniku. Tato nedůvěra opadala jen velmi pomalu. Formující se romský střední
stav a inteligence v této situaci s nelibostí nesou, že vázne přechod od
paušální nedůvěry a opatrnosti vůči Romům k rozlišování podle konkrétních
postojů každého individua. Ale složitost těchto problémů se ostře projevila
v kauze Matiční ulice.
Zajímavé je, že jsem zaznamenal návrat slova "cikán" do roviny
neutrálního pojmenování podobně jako "Polák, Čech, žid" a naopak slovo Rom
jako signál, že jeho nositel patří do "nátlakové skupiny" - což je přímý
důsledek hysterie kolem Matiční ulice.
Zoufale chybí zviditelňování pozitivních zkušeností s romskými občany.
Chybí romské osobnosti, které by nebyly vnímány kontraverzně jako většina
romských aktivistů, jejichž nejnegativnějším příkladem je asi pan aktivista
Giňa.
Současný pocitový stav tzv. majority lze hodnotit jako snížený práh
tolerance (a únavy) z pocitu neřešitelnosti (či spíše obtížné řešitelnosti)
některých jevů spojených s delikty, tzv. vybydlováním bytů, hlučností,
apod.
Bez ohledu na humbuk kolem Matiční, město Ústí n. L. pokračuje v
sociálním programu zaměřeném na problematiku etnických menšin, tedy
především romských občanů, v oblasti potřeb a sociální pomoci při
integraci do občanské společnosti. (Tzn. v oblasti vzdělávání,
zaměstnávání, ubytování a bydlení, adekvátní informovanosti a komplexního
poradenství.) Komunitní plán péče na období let 2000 až 2002 je v těchto
dnech připomínkován v první verzi. Otázkou je kolik bude peněz...
4. Obecný pohled na přítomné a budoucí
Ve FILMU, kvůli kterému byla v BL tak obsáhlá diskuze např. jeden
občan praví: "Tak proto, že nám dělají ostudu, jezdí třeba do té Anglie,
chtějí vízum a stěžují si, že se tady maj špatně a přitom dostávají od
státu sociální podpory a takové. Nemají na co si stěžovat, mají se u nás
lépe než v ostatních zemích."
Nepovažuji deklarace tohoto typu za projev rasismu, ale za sníženou
hladinu tolerance na základě dlouhodobé negativní zkušenosti.
Budoucnost? Majorita musí zásadně pomoci při nabývání vzdělání,
při získávání pracovních míst, Romové s nimiž jsou potíže, musejí
respektovat běžné standardy mezilidského soužití. Razantně musí být
nastartován široký program v pedagogické oblasti a stejně razantně musí být
zajištěno dodržování základních parametrů občanského soužití. Jedná se o
spojité nádoby. Jedno bez druhého se mine účinkem.
- Homo skinheads a budoucnost
Policisté a úředníci v komunální sféře pociťují svázanost při
řešení problémů spojených s delikty občanů romského etnika. Policisté se
obávají razantně zasahovat, aby nebyli napadeni za rasistický postoj. Tento
problém považuji za velmi závažný.
Cituji jednoho z ústeckých policejních důstojníků: "až se nás bude
romský výtržník bát více než skinů, skínové prostě ztratí svůj potenciál.
Protože ztratí pocit, že musí za každou cenu proti něčemu vystupovat, a
také proto, že při přestupku a trestném činu skíny a romské delikventy
sejmeme stejným způsobem."
Přeloženo do člověčiny: eliminace skinheads znamená ztrátu části
populistického potenciálu pro profesionální Romy a azylové turisty.
Sebevědomá policie plně využívající kompetencí beze strachu a
preventivní opatření, mezi které patří také kamerové systémy ve městech,
které oprávněně chválí Čulík ze zkušeností v království Bětky II. V Ústí n.
L. chrání kamerový systém střed města. Ale na tak nákladnou investice,
jakou je monitorování celého města, peníze nejsou a v dohledné době asi ani
nebudou.
Romové a Evropa
TV komentář: Žadatelům o asyl, kteří přicházejí do
Británie, by se možná dostávalo vstřícnějšího přijetí, kdybychom rozuměli,
před čím utíkají... Avšak Británie označila žadatele o asyl za falešné
uprchlíky a donutila tisíce lidí, aby se stěhovali znovu, zase dál. Romové
jsou vyhnanci, jsou obětními beránky za zlo postkomunismu..."
Nějak mi s tímto generalizujícím závěrem neštimuje to, na co jsem již
jednou v BL upozornil:
Zpráva humanitární organizace Lékaři světa, která vznikla za spolupráce
s mezinárodní organizací Romeurope působící v šesti zemích EU. (Lidové
noviny 13.7.1999) Ve zprávě se praví, že humanitární organizace Lékaři
světa zveřejnila zprávu o sociálním postavení Romů v Evropě. Zpráva
souhrnně hovoří o "katastrofálních životních podmínkách evropských Romů a
zdůrazňuje, že jejich zoufalá situace nesnese srovnání s postavením žádné
jiné evropské menšiny.
Romové podle Lékařů světa přežívají v "území nikoho na periferii
velkých měst. Žijí z příležitostných námezdních prací, dávají se najímat na
sklizně ovoce a zeleniny na jihu Evropy. Často žijí mimo zákon, bez
jakýchkoli dokladů a bez lékařské péče, jíž vyhledávají až v těžkých
stádiích nemoci. Málokteré z romských dětí bylo očkováno, málokterá z
těhotných žen je v kontaktu s lékařem. Jen 55 procent sledovaných Romů
dokončilo základní školní docházku, ale jen třetina jich uměla číst a psát.
Lékaři světa zdůrazňují, že dnešní romská mládež je často méně vzdělaná než
jejich rodiče.
Zpráva Lékařů světa vznikla ve spolupráci s mezinárodní organizací
Romeurope, která působí v šesti zemích EU..."
x x x
Z těchto všech dlouhosrstě popsaných důvodů si dovoluji komentář
britského filmu o českém rasismu považovat spíše za manipulativní než
šlechetný.