Kdo si myslí, že média nelžou, ať nezvedá ruku
Poněkud rozsáhlá odpověď Julianě
McLuhana a Habermase cenu číst má. Pro sebevzdělání. Jednu Habermasovu stať -
Postnárodní konstelace a budoucnost demokracie - jsem dokonce vyadal v
českém překladu (Pražský Demokrat, teoretická příloha Tendence, 1999). Pro
poučení o vztahu médií a klientelismu jen tehdy, pokud žijete jinde než v
ČR. A ani v matičce serióznosti - Británii - nemám iluzí o serióznosti
"kamenných" novinářů. Jen jejich působení musí být jemnější a "sušší" (jako
portské oproti ryzlinku z Mikulova), připravené s bystrostí a elegancí pánů
v cylidrech na londýnské City. V kontaktu s fakty a fenoménem internetu ale
i tito mediální kosmopolité narazí občas "hubou na zeď reality".
A. Kosovo
Dovoluji si připomenout přílišnou vstřícnost "oficiálním" informacím
NATO o podobě jugoslávského konfliktu, kdy britská média až na výjimky
papouškovala "ve jménu britských zájmů" doublespeak tiskového mluvčího NATO
Jamie Sheaha, podkládaný dokonce autentickými fotografickými záběry -
povětšinou "technicky dokonalých" zaměřovacích záběrů kamer, umístěných
přímo na bombách. Válka v přímém přenosu (zpožděném přes vyhodnocovací
centra NATO a PR oddělení tamtéž o několik hodin až dní), díl 2.. (První díl
informační války se odehrával na pozadí írácké války proti Saddámu
Hussejnovi).
Autenticky lze vidět i to, že vás váš manžel nepodvádí se
sekretářkou, a to i tehdy, pokud je najdete spolu ve své manželské
posteli... Jde jen o to, jaké interpretaci reality jste ochotna/i uvěřit.
(Mohu zveřejnit zde na BL nezcenzurované záběry z "vedlejších účinků"
bombardování jednoho civilního konvoje uprostřed Jugoslávie - traktory a
valníky -, které "vypadaly" pro bombardér jako tanky... Fotografie, pořízené
místními srbskými fotografy těsně po explozích jsou černobílé i barevné.
Krev a utrhané hlavy a končetiny civilních obětí "humanitárního
bombardování - cit. V. Havel" je na všech. Na některých jsou i dětské
botičky. Ty ale britští novináři určitě vidět nemohli ... Proč také? Vždyť
šlo přece o vedlejší účinky.)
Tady se ptát na čí objednávku je zbytečné na
úrovni primární, v rovině politicko-ekonomického prospěchu je situace jiná a
veskrze zajímavá... Ptám se tedy jinak. Komu ekonomicky prospěla nevyhlášená
letecká "kampaň" proti svrchovanému státu, mimo mandát RB OSN?
B. Dubček
Dovoluji si připomenout nikdy nevysvětlené otazníky kolem smrti
Alexandra Dubčeka. Upozorňuji, že řada pochybností a zjevných pochybení byla
tehdy i interpelována. Bez výsledku. Média se přidržela striktně oficiální
verze. Vše ostatní bylo odsunuto do říše bájí. Nebyly to báje. Na čí
objednávku musel zemřít?
C. Bartončík
Dovoluji si připomenout panický strach z volebního výsledku křesťanů a
sérii předvolebních podrazů, která vyvrcholila aférou Bartončík. Role
"investigativně-manipulativního centra české žurnalistiky" je zde
nepopiratelná. Nikdy se nedospělo k objasnění pozadí této útočné mediální
operace. Na čí objednávku vznikla?
D. Pražská minulost Billa Clintona
Dovoluji si připomenout skandál kolem sbírání materiálů o pražské
minulosti Billa Clintona, které měly být využity proti němu ve volební
kampani. Do těchto špinavých operací mělo být namočeno vedle pracovníků
české tajné služby i několik žurnalistů. Na čí objednávku?
E. Bamberk, atd.
Dovoluji si připomenout Bamberk a syrské tanky, Baštovy kufříky a
Vlčkovu genialitu - ačkoliv ty asi ani zmiňovat nemusím... Mediální obrázky
z nedávné historie ČSSD jsou stále aktuální. Asi tak, jako strašívají
maminky své děti čertem.
F. Útoky na příbuzné Miloše Zemana
Dovoluji si připomenout již téměř pozapomenutou historii mediálních
útoků na příbuzné Miloše Zemana. Na čí objednávku?
G. Ostouzení ministra Kavana.
Dovoluji si připomenout ostouzení ministra zahraničí Kavana a účelové
vyrábění afér na jeho osobu. V rozporu s realitou, v rozporu s fakty.
Naposledy se týkala dokonce údajné distribuce drog. Na čí objednávku?
H. Ukradené smlouvy a Štiřín
Dovoluji si připomenout ukradené smlouvy a smazané databáze o nich na
MZV či štiřínské propletence. Nejbližší je mi v této věci stanovisko
stínového ministra zahraničí za ODS Zahradila, který okomentoval omluvu
premiéra Zemana v duchu památného výroku "A přece se točí". Kritizoval
totiž neobyčejně a nezvykle intenzivní rojení a křik novinářů a připoměl
nadstandardní vztahy Zielence s některými z nich. Otázky bych si ani
nekladl.
I. Mediální Sarajevo Václava Klause
Dovoluji si připomenout "mediální Sarajevo" Václava Klause, které mělo
velmi emocionální průběh. Nikdy nebyly dořešeny otázky okolo údajné Klausovy
švýcarské vily. Očekávání, které "renomované" české agentury pro průzkum
veřejného mínění vkládaly tehdy s předstihem do Unie svobody, se v hodině
pravdy nepotvrdily. Připomínám jen tak na okraj tatáž očekávání, která do
neexistující studentské strany vkládali prý čeští občané docela nedávno.
Exkluzivní průzkum prý veřejného mínění. Opět. Na čí objednávku?
J. Archív Mitrochin
Dovoluji si připomenout nedávná "odhalení" několik let starých
informací o ruských špiónech v řadách britských institucí a politických
stran. Formou na britské poměry nevídanou. Zveřejněním autorizovaných
informací, na jejichž autorizaci se podílely samy služby. A zrovna jako na
potvoru si vzal český senátor, odborně zaštítěný předsednictvím zahraničního
výboru Žantovský do úst stejné téma na základě několik let starých
informací... A údajné investice ruské rozvědky GRU v karlových Varech se
plácaly a dodnes plácají českým tiskem. Na čí objednávku?
K. Christopher Hurran
Dovoluji si připomenout nedávné "rozkrytí" homosexuálně orientovaného
rezidenta britské rozvědky v Praze českými "investigativními" žurnalisty. Na
čí objednávku?
L. Korupce Helmutha Kohla
Dovoluji si připomenout nedávné odhalení korupční aféry "sjednotitele
Německa" Kohla a jeho CDU zrovna jako zázrakem v době, kdy se moc nepovedly
volby SPD pod taktovkou kancléře Schrödera a jeho koncepce Neue Mitte (Nový
Střed - obdoba Blairova New Labour) utrpěla od německých voličů sérii
oprávněných volebních porážek pro svou programovou asociálnost - odklon od
"státu blahobytu" a sociálního smíru... Schröder byl zralý na odstoupení a
jeho smír s kapitány německého průmyslu by tak přišel vniveč.
Není třeba dodávat že ani Michail Sergejevič Gorbačov nebyl na pražské
konferenci k 10. výročí konce své perestrojky nadšen drzou a povýšenou
osobou Kohla. Tak rozzuřeného jsem jej neviděl ani tehdy v '86, když
sprdával na Národní třídě Antonína Kapka za jeho "skalní" pojetí občanských
práv.
Na čí tedy objednávku vznikla takováto - pilíře křesťansky poctivého
Německa bortící - kauza, jejíhož konce nevidět a která své korupční vlny
rozleje jako povodeň pravděpodobně i k nám?
M. Uměle vyvolané asylové vlny Romů
Dovoluji si připomenout
zřejmě uměle vyvolané romské asylové putování
po Evropské unii, které s jízlivou syrovostí nastavuje pokřivené zrcadlo
pravdy humanitě a demokraci Evropy konce druhého tisíciletí ("odcamcaď
pocamcaď" říkávala moje babička) zrovna v době, kdy se k obrovské nechuti
"určité části" západoevropské politické scény jedná o co nejrychlejším
rozšíření EU11-15 na EU21. Včetně České republiky. Zpátky do Evropy (1989,
pamatujete?). Kdo to všechno zaplatí a kolik to bude stát, to neví dodnes
ani bruselští účetní. Několik stovek českých Romů nechce ale na byt a
stravu - byť humanitární - nikdo. Učíme Evropu nové demokracii. Jiné.
Velmi důvěryhodný zdroj zde v Praze mi před časem vysvětloval, že
rozšířením EU na východ budou nejvíce postiženy kdysi bratrské, nicméně
zaostalé státy postsocialistického Balkánu, které po prolnutí Polska,
Maďarska a ČR do EU (a platnosti shengenských a jiných dohod) přijdou o
značnou část trhu pro svá laciná a docela dobrá rajská jablíčka, která tvoří
páteř jejich vývozu zemědělských komodit = zaměstnanosti obyvatel jejich
venkova = sociálního smíru = vnitropolitické stability = zahraničněpolitické
stability okolních zemí, které se obávají hladového exodu... A že stejný
strach měla donedávna i země námi téměř zapomenutá a oplakaná, Slovensko.
(Čo ste chceli, to aj máte.)
Romské kauzy (v několika variantách široce rozehraných jako velmi
závažná
politická témata, dotýkající se samé podstaty demokracie v Čechách i Evropě)
vznikly přitom v přibližně té době, kdy jeden bývalý český "novinář" převzal
odpovědnost za romskou otázku v jedné české vládě. Asistoval jim - a rád a s
nezkrotným nadšením sobě vlastním - další novinář, který přišel na jeho
místo v další vládě.
(To nezkrotné nadšení se mu vymstilo už před deseti
lety, kdy vypustil do mediálního étéru kolosální kachnu.)
Váhavě se
připojili i další novináři s různou mírou "investigativnosti", protože téma
Romů bylo v kurzu a editoři za ně vypláceli "humanitární" prémie.
Vepřín
jsme málem vykupovali za peníze daňových poplatníků, z českých zvláštních
škol málem budou jejich absolventi chodit na střední školy bez přijímaček
jako výraz pozitivní diskriminace, magistrátní úředníci v Ostravě se budou
povinně učit romsky, polsky, řecky, maďarsky, íránsky, čínsky, vietnamsky a
ukrajinsky a policie se bude muset bát chytit zloděje měděných kabelů podél
železniční trati, aby náhodou nebyla nařčena z rasismu.
Nemluvě o
trampotách, které zažili pracovníci ČSA v Londýně. Museli umazávat desítky
G.
Otázka rasismu pronikla i do zpravodajství o vrácení poloviny slovenských
Romů, cestujících nedávno za "lepším příštím" k německým "příbuzným". A to i
zde, na Britských listech... No samozřejmě, proč ne - vždyť uvedenou
informaci vydala i ČTK... My přece neposuzujeme reálnost informace, my pouze
informujeme o tom, o čem informovali jiní nás. Ošidnost informačních etalonů
nám jaksi nedochází.
Romskou otázkou a rasismem Čechů se nakazili i někteří poslanci
Evropského
parlamentu či Rady Evropy, řada ctihodných eurounijních úředníků připravila
své poplatníky o peníze za letenky a nocleh v Ústí nad Labem, jen aby si "na
vlastní oči" prohlédli za laskavého doprovodu vše překládajících a
vysvětlujících státních úředníků ČR mediální plot v Matiční ulici, který nás
prý "odděluje od Evropy" a ten nakonec po jeho jepičí životnosti budou
dražit po kouskách v aukci, když při jeho boření si své brigádnické hodiny v
pracovní době odpracovali i pracovníci Úřadu vlády.
Mediální happening
"boření protievropské zdi" utichl za tichého pochechtávání a jinotajů už asi
opravdu otrávených novinářů, sprostých nadávek jedné romské starousedlice,
kašpařin radnice v Něštěmicích a milosti od dýchavičného prezidenta Havla.
Ale zcela určitě přijde další díl zpravodajsko-publicistické
politicko-romantické telenovely pod dramaturgií i v režii jedné české PR
agentury a jejích kamarádů z řad naprosto poctivých a odpovědných novinářů.
Na čí objednávku tedy vznikla takto rozsáhlá a vpravdě panevropská kauza?
Buďte vždy ve střehu a nevěřte ani vlastní tchyni
Příručky pro medialobbing možná jsou, ale pro použití jako autodidaktického
kursu mediální sebeobrany budou i tak k nepotřebě. Osobně doporučuji stav
permanentní kritické ostražitosti, o kterém mi Jan Čulík kdysi při našem
rozhovoru v Praze znechuceně prohlásil, že hraničí s paranoiou. Dnes už
mediální svět v ČR vnímá i Glasgowem hýčkaný Jan Čulík zřejmě jinak.
Poučení z (krizového) vývoje
Náčelník Čeky Dzeržinskij si kladl vždy jednu jedinou otázku: Komu "to"
slouží? V mediální manipulaci - propagandě a kontrapropagandě - platí více
než v jiných lidských činnostech stanovisko velikána politické
bezcharakternosti Machiavelliho - totiž že účel světí prostředky. Není
podstatné, kdo vymyslel kterou techniku, zda to byl Kristus, Goebbels,
Lincoln, McCarthy či Churchill, Caesar či Lenin. Důležité je, zda je dotyčná
technika ve variacích vhodná právě pro danou chvíli...
Na její původ se
totiž nikdo neptá, protože ani kolikrát nezjistí, že s ním je manipulováno.
Dzeržinského otázku jsem si pro svou potřebu jen nepatrně pozměnil pod
nánosem globalizace. Ptám se dnes: Na čí objednávku? Pravý "viník" -
investor a zadavatel těch opravdu profesionálních operací (poznají se podle
toho, že je při prvním pohledu nerozeznáte od reality) je tak dostatečně
odstíněn od výkonných osob, že KOMU to doopravdy posloužilo, je velmi těžké
zjistit.
Kdo dal přímou objednávku, většinou lze poznat, pokud si budete
dělat výpisky o autorství článků, které se vám zdají podezřelé, objevíte
několik jmen s vyšší frekvencí četnosti a začnete sledovat, s kým tito lidé
dělají nejčastěji rozhovory, o kom či o čem píší nejlépe, komu či čemu se
přes nápadnou a logickou příležitost vyhnou.
V řadě případů ani to nestačí,
neboť mnohdy je komplexnějším a jemnějším manipulátorem editor, šéfredaktor
a mnohdy se manipulace dějí na přímý příkaz či s tichým souhlasem majitele
(ovládajícího další média), který se třeba bojí, že by mohl o výhody svého
mediálního království přijít.
A tak lobbuje těmi nejjednoduššími prostředky,
které má. To jsou ale poměrně ojedinělé a poměrně "veřejné" případy.
Většinou je klientem politická či ekonomickopolitická skupina či
jednotlivec.
V současné době je podle mého odhadu v českých médiích přibližně
sedmdesát
až osmdesát procent článků, jejichž kořeny tkví v něčí mediální strategii.
Nevěříte?
KPZ pro poslední pomoc (na první už je pozdě):
Na dešifrování malé české mediální manipulace stačí:
osm a více hodin denně čas číst agentury, tisk a poslouchat televizi,
jakákoliv příručka teorie propagandy či sociální psychologie (v češtině
např. Milan Nakonečný, Sociální psychologie, Sociologická knižnice, Svoboda
1970), učebnice technik sociologické analýzy, středoškolská znalost
matematiky, papír, tužka, kalkulačka, ideová nepředpojatost - programová
lhostejnost k emocionálnímu obsahu studovaného materiálu, 5 centrálních
deníků denně (LN, Právo, HaNo, MfD, HN, některý z DBoh), dva až tři týdeníky
(Eko, EUR), internet pro monitor ČTK, REUTERS, CNN a z dalších zdrojů,
televizní přijímač, nůžky, diktafon (posladní položky lze nahradit i vstupem
do databáze či některým fultextovým monitorem denního tisku), znalost
angličtiny na úrovni 1000 slov, středoškolské vzdělání, asociativní
kontextuální paměť či fultextový vyhledávač
a pět (trochu obsáhlejších) rad:
1.
Při průměrné ceně inzertní plochy v celostátním médiu 200 000 Kč za jednu
celostranu a ceně 30 vteřin reklamního spotu v TV kolem 400 000 Kč se v
médiích uprostřed české verze kapitalismu nic neděje náhodou či pouze z vůle
novináře, který bere 15 000 Kč měsíčně (zahraničí se mi hůře posuzuje kvůli
horší analýze reálií i kvalitě znalosti jazyka - ceny se tam mohou lišit,
procento manipulací možná bude nižší, cena za ně vyšší). Jen předpověď
počasí a časomíra mají stále stejnou vypovídací schopnost a kvalitu.
2.
Pokud vám hlasatel na obrazovku pozval odborníka, je to proto, že své
tvrzení potřebuje doložit. Jemu byste tu blbost co říká totiž nevěřili. On
by ji musel dokázat, což se během 20 vteřin stihnout nedá. Střih. Zvaný
odborník z redaktora nikdy před diváky neudělá blbce. Nepozvaný vždycky.
Poto ho nepozvali. Střih. Odborník, který není schopen říci redaktorovi, že i
otázka byla špatně položená (což v mnoha případech je) není odborník, ale
mediální manipulátor a zároveň oběť manipulace o řád vyšší. Střih. Odborník,
jehož sláva spočívá nikoliv v tom, že by byl členem Akademie věd, ale v tom,
že jej zve televize, rozhlas i dva celostátní deníky je profesionální
mediální manipulátor. Střih. Profesionál se od amatéra liší pouze výší
honoráře. Střih. Amatérovi či politikovi stačí, když se večer uvidí. Někteří
se i nahrávají. Střih. Ti amatéři, kteří trpí nevyléčitelnou ješitností se
pak pouštějí znovu.
Kontrolní otázka pro čtenáře tohoto odstavce s delším vedením: Je Václav
Klaus profesionál, nebo amatér?
Ti chytřejší odpoví: Tak takhle vypadá hloupá manipulace. Ti ještě
chytřejší
si položí ještě další otázku: Jak ale vypadá, proboha, chytrá manipulace?
3.
Úloha přesných čísel je nezastupitelná. Pamatujete si čísla, nikoliv
obsah
sdělení. Teze o objektivitě, vyváženosti pořadu či článku je nesmysl,
vymyšlený novináři jako morální fangle či muleta. (Fangle se vždy nosí v
čele průvodu, muleta slouží na býky.)
Uplatňována je téměř vždy zásada (já
tomu říkám "trvale 49%ní demokracie", ve skutečnosti procento bývá vždy
menší) 1,5 - 2:1 v pořadech typu Sedmička, přes 4-5 : 2-3 (V pravé poledne)
po 20-30 : 3-5 (Kotel).
Redaktor stojí téměř vždy na straně většiny. Menšina
je přerušována uprostřed věty, bývá s ní polemizováno i demagogií.
Nejostřejší spor a přitom nejtěsnější poměr bývá v 21 a Tady a teď
(1,5-1:1), kde si ale redaktor určuje rámec diskuze předtočenou ilustrativní
"reportáží".
Výhoda pro něj. Také má hodinu předem připraveny otázky, které
ale dotazovaná "lovná zvěř" (pokud nemá známé v PR oblasti a ta v redakci)
většinou neví dopředu.
Jedinou výjimkou jsou Přidalovy intelektuální večery
či Sněží, (7-10:0) kde ale nejde o konfrontaci, ale o jednostranné souznění
víceméně se doplňujících názorů stále stejných, notoricky známých
"intelektuálů", kteří svou politickou orientaci ani nezastírají a na
neutralitu si nehrají.
a.. Pokud řeknete na kameru či do mikrofonu něco, co nekoresponduje s
trendem či poškozuje neposkvrněnost početí pořadu, jste v TV na dlouhou dobu
naposled. (Netýká se některých politiků, kteří mluví rádi, dlouho a o ničem.
Mistrem v matení nicneříkajícími slovy býval ministr zahraničí Zieleniec.
Neřekl nic, ale řekl to jasně. V poslední době jej předhání pan Kühnl)
b.. Pokud jste zaměstnán jako redaktor v Lidových novinách, Respektu či
Reflexu, máte vstup na Kavčí hory téměř volný. (Jako domu, rračte vašnosto.)
c.. Pokud je otázka kontroverznější, zve se Mladá fronta Dnes. (Mládí
vpřed, aby staří mohli zaujmout svá místa.)
d.. Pokud jste redaktorem Práva a nejmenujete-li se Alexandr
Mitrofanov,
na obrazovku veřejnoprávní televize se nedostanete. (Pokud jste Alexandr
Mitrofanov, pak sloužíte jako občasná ukázka menšiny mezi žurnalisty...)
e.. Pokud jste redaktorem Haló novin, zastaví vás už ve
vrátnici... (Pro
podezření ze šíření nakažlivé choroby. Kupodivu nejdříve se volá
bezpečnostní služba, až pak sanitka.)
f.. Pokud se jmenujete např. Jan Čulík, nezeptají se vás ani po
telefonu.
(Neznám... Kdo je Čulík? Čulík neexistuje. Čulík je produkt internetové
virtuální reality. Paní, vy znáte nějakého Čulíka? NE? No prosím... Dobrý
den. Česká televize. Znáte pana Čulíka? Že ne? Děkujeme. Tak vidíte...)
Většinou jsou jako mediální "odborníci" na cokoliv akceptováni redaktoři
"nezávislého" týdeníku Respekt, ekonomové pouze z Patria Finance či jiných
privátních obchodních domů s akcionářskými sny a pro sociální otázky se
nejlépe hodí státní úředníci nebo právníci. Ti nemohou mít z titulu úřadu
názor žádný, takže jen slovy laickými vždy vyloží platný zákon, proč ten či
onen nemusel dostat plat za práci, kterou odvedl...
Neviděl jsem mimo
"odborníků" z Liberálního institutu (zvláštní instituce přátelská bývalé VŠE)
jiné představitele akademické sféry, poradce odborů či třeba nějaké levicové
sociology, ekonomy či politology.
Ne že nejsou, to jen veřejnoprávní
televize a rozhlas mají stejnou politickou orientaci, jako některé privátní
deníky. Společně si úkolují i privátní sociologický průzkum - STEM. (Pokud
chcete od STEMu relevantní data, vypočítejte si koeficient pravdivosti jeho
předpovědí porovnáním volebních výsledků ve třech minulých parlamentních
volbách s jeho předpověďmi a průměrem výsledných rozdílů přepočítávejte
výsledky jeho průzkumů. Pak to většinou sedí...)
Čestnou výjimku tvoří teď v ČT po několik měsíců politolog Oskar Krejčí -
nově zaměstnaný jako redaktor v Ekonomu. Ale i ten musel zmírnit svou
odchylku směrem vlevo a pokud možno necitovat ze svých knih.
Nemusím dodávat, že jako téměř jediný odborník na problematiku
počítačů je
televizí i deníky "prověřen" soudní znalec přes počítače - doc. Smejkal,
který psal nedávno pro bývalého ministra přes tisková prohlášení (dnes
poslance Vladimíra Mlynáře - US) a lobbistickou skupinu soukromých
počítačových firem (SPIS) zákon o elektronickém podpisu.
Zřídkakdy bývá zván
ještě např. Petr Koubský (asi proto, že je inside), téměř nikdy Patrik Zandl
(asi proto že je jen mobil), o dalších nemluvě.
4.
Hlas lidu, hlas boží. Ozvěna od ďábla jest. Všimněte si, jakou tezi chce
redaktor podpořit, a pak si všimněte, v jakém pořadí jdou jaké názory lidí.
Kolik je totožných s názorem redakce, kolik je neinformovaných a kolik je
proti. Jestli se dá podle jejich některých vnějších znaků předvídat odpověď
(k sociální situaci ošuntělý bezdomovec, k otázkám kultury typický "barbar",
k otázkám politiky liberalismu a globalizace pán právě vystupující z
posledního modelu BMW). Všimněte si, který názor je stříhán jako první a
který jako poslední. Za kterým člověkem byla dynamické pozadí rušné ulice
(takže nebylo skoro nic slyšet), za kterým názorem klid a zeleň parku (a
jeho názor zazněl čistě do étéru).
5.
Nevěřte viděnému ani slyšenému. Realitu posuzujte pouze hmatem. Jen tehdy
máte jistotu, pokud držíte svou peněženku v ruce a nenarazíte přitom na
televizní přijímač.
Mediální manipulace z druhé strany
aneb když se beránek chce stát vlkem
Třináct způsobů, jak čelit obvinění a skrýt pravdu před novináři
1. Mlčte jako ryba. Jestliže se o něčem nemluví, není žádná zpráva,
jakoby
se to nestalo.
2. Rozzuřte se. Technika známá jako gambit s názvem "Jak se
opovažujete?"
3. Označte zprávu za "pověsti", nebo ještě lépe za "divoké nepodložené
dohady". Jestliže o něčem nebylo oficiálně informováno a veřejnost se to
přesto dozvěděla, mohou to být jenom "dohady" a "pověsti".
4. Zabývejte se jenom těmi nejslabšími aspekty těch nejméně závažných
obvinění. Nebo ještě lépe, sami dejte do oběhu divoké zvěsti o případu a
nechte je kolovat předtím, než veřejně vystoupíte, abyste uvedli na pravou
míru všechna tato obvinění - reálná i vymyšlená.
5. Označte ty, kteří se k vašim vysvětlením budou stavět skepticky, za
"konspirační teoretiky", "zabedněnce", "chvastouny", "poplety",
"výstředníky" a samozřejmě za "šiřitele nepodložených pověstí". Pak je však
třeba dávat si veliký pozor a pečlivě se vyhýbat veřejným debatám s takto
označenými osobami.
6. Zpochybněte motivy. Zdůrazněte, že kritikům ve skutečnosti nejde o
nalezení pravdy, ale že sledují pouze partikulární politické cíle nebo svůj
hmotný prospěch.
7. Dovolávejte se autorit. Zde může dobře posloužit tisk, který
kontrolujete, nebo fingovaná opozice.
8. Smeťte obvinění ze stolu jako "starou zprávu", něco, čím už se není
třeba se zabývat.
9. Přiznejte částečnou vinu. Technika známá jako "přiznej a
vyvázni". Tímto
způsobem vytvoříte dojem upřímné čestnosti, když připustíte relativně
neškodné, ještě ne trestné "omyly". Tato strategie často vyžaduje využití i
takových ústupových pozic, se kterými se zpočátku nepočítalo.
10. Označte příslušné přečiny za neuvěřitelně komplikované a pravdu
ve své
podstatě za definitivně nepoznatelnou.
11. Používejte metodu zpětné dedukce, která obtížné důkazy zbaví
závažnosti.
Například: máme svobodný tisk, kdyby se ta věc skutečně stala,
určitě by o
ní informoval, protože se o věci ví teprve nyní, věc není tak jistá. Nebo
jiná varianta na toto téma: proč se s věcí přichází právě teď, proč teprve
teď o ní informuje tisk.
12. Vyžadujte od pochybovačů, aby věc vyřešili zcela a důkladně, teprve
potom budou mít právo s ní vyjít na veřejnost.
13. Změňte téma.
(Vyhrabáno z archivu.
Původně zveřejněno v diskusní skupině americké novinářské organizace SPJ,
pak přeloženo pro Neviditelného psa, zima 1997,
poté přetištěno nezávislým měsíčníkem pro politiku Pražský demokrat, leden
1998.
Dodnes neztratilo nic na své aktuálnosti.)
Těch způsobů je víc, ale všechno přeci vědět nemůžete...
Mnoho štěstí, nezdolného životního optimismu (pokud by docházel, inspirujte
se životopisy svatých), času (spánek vynechte, je zbytečný) a finanční
nezávislosti (připravte se na dlouhodobou nezaměstnanost) vám v odhalování
zlotřilostí mediální scény (stejně přijdete jen na žabaře, profesionála
nechytil za nohu prozatím nikdo) přeje autor.