"Právo vědět" a Ministerstvo zahraničí
Analýza sporu
V televizním pořadu PRÁVO VĚDĚT (4. díl cyklu "NASKOČÍME?" vysílán
9.1.) rekapitulujeme informační otevřenost státních a samosprávných
institucí, zvláště pokud jde o nakládání s penězi daňových poplatníků. Mimo
jiné připomínáme i loňskou situaci, kdy Úřad vlády, tiskové oddělení vlády,
i odbor poradců odmítali zveřejnit jakékoliv údaje o poradcích premiéra
Zemana. Tato situace vykazovala všechny typické rysy neposkytování
informací:
1/ Odmítání nebylo nijak zdůvodněno.
2/ Odmítání bylo chaotické: Úřad vlády posílal tazatele přímo na
premiéra Zemana, premiér Zeman zpět na Úřad vlády, vedoucí úřadu vlády
odkázal na Tiskové oddělení, to na Odbor poradců, Odbor poradců zpět na
tiskové oddělení.
3/ Posléze byla informace uvolněna, pod tlakem a postupně: napřed
pouze přibližný počet poradců, potom přesný počet, nakonec i jména těch,
kteří pracují na plný úvazek. Za neveřejný údaj jsou nadále považovány
jejich platy, přestože jde o nakládání s veřejnými prostředky.
Při schvalování pořadu 18.1. prohlásil Boris Lazar, zástupce
Ministerstva zahraničí které se na celém projektu podílí, že nesouhlasí s
tím, že v pořadu je napadán premiér Zeman a že tuto pasáž je nutno
vystříhnout!
Přítomní autoři projektu Pavel Štingl a Monika Pajerová, dramaturgyně Hana
Stibralová a Michaela Fialová, i autor schvalovaného dílu Tomáš Škrdlant,
takový zásah odmítli. Později při dalším jednání vyslovilo ministerstvo
zahraničí požadavek, aby tento díl nebyl vysílán. V písemné podobě této
žádosti už nefiguruje jako důvod zákazu kritika premiéra, ale nový
argument, že téma přístupu k informacím nebylo uvedeno v původní koncepci
celého cyklu "NASKOČÍME?" a že tento problém se prý netýká Evropské unie.
K původní námitce chci uvést, že:
Z kauzy nevyplývá, že utajování informací vzniklo na přímý
popud premiéra. Ten tam naopak v synchronním záběru říká: "Myslím, že když s
e obrátíte na úřad vlády, tak vám tato jména uvedou."
Veškerý použitý materiál týkající se Zemanových poradců byl z
televizního zpravodajství, které bylo v loňském roce opakovaně vysíláno.
Tato kauza není hlavním tématem a kritičnost celého pořadu je
nadstranická: v komentáři je výslovně řečeno, že "všechny dosavadní vlády i
všechny úřady veřejné zprávy se snažily a snaží utajovat před občany
informace o své práci." V obrazové ilustraci komentáře vidíme bývalého
premiéra Klause, ministra Skalického, ministra Rumla, ministra Lánského,
ministra Baštu, ministra Talíře, i další.
Podrobně a s osobním vyjádřením je v pořadu dokumentováno také
utajování ze strany ministra Kočárníka (1996) a výroky p. Pištory z
tiskového odboru Klausovy vlády (1997) o tom, že "vládní usnesení jsou
jenom pro vládu a jinak jsou neveřejná". Hned poté konstatujeme, že naopak
současná vláda zveřejňuje všechna vládní usnesení na internetu.
V úhrné bilanci se dokonce většina případů utajování informací, které
jsou v pořadu probírané, týká minulých vlád i minulého vedení magistrátu
(primátor Koukal).
Tolik k objektivitě kritického zaměření pořadu.
Za mnohem závažnější však považuji skutečnost, že ministerský
úředník požadoval cenzuru pořadu veřejnoprávní televize. Domnívám
se, že takový požadavek je nepřijatelný z následujících důvodů:
V pořadu není žádná věcná chyba.
Kritizovaná sekvence o Zemanových poradcích se v nejmenším se
nevymyká základní koncepci celého cyklu, totiž medializovat jednotlivá
témata vstupu ČR do EU, jak se o nich zmiňuje Pravidelná zpráva komise
EU. Toto zadání díl PRÁVO VĚDĚT splňuje, což při schvalování nezpochybnil
ani Boris Lazar, ani druhý zástupce ministerstva, Libor Boháč.
Informační otevřenost je všeobecně uznávaným základním principem
demokracie, jednou z nemnoha pojistek proti korupci a zneužívání moci.
Tento princip se už v minulých staletích podílel na formování nejstarších
světových demokracií - britské, francouzské, americké i švédské. Je jasně
formulován i v dokumentech Evropské unie. Deklarace o právu na přístup k
informacím je součástí Maastrichtské smlouvy.
Ministerstvo zahraničí se na cyklu NASKOČÍME? sice finančně i
koncepčně podílí, ale z toho nemůže vyplývat jeho právo na cenzurní zásahy.
Žádná instituce si nemůže zaplatit loyalitu veřejnoprávního média.
Finančním podílem může v rámci své komunikační politiky přispět k vyšší
informovanosti o obecně prospěšných tématech, ale nemůže žádat, aby
informace byly selektivní a zamlčovaly její vlastní nedostatky.
Závažnost celé situace přesně vyjadřuje paradox, že pořad o právu
na informace se stal příkladem omezování práva na informace.
Domnívám se, že tato kauza by měla být impulsem k široké diskusi o
dvou zásadních otázkách:
Patří ke "komunikační strategii" Ministerstva zahraničí snaha
cenzurovat Českou televizi?
Jaký má být vztah mezi státem a informačními médii?
Poznámka JČ: Jádrem problému je skutečnost, že si
ministerstvo zahraničních věcí, tedy státní instituce kupuje
vládní propagandu pro vysilání v údajně nezávislé, veřejnoprávní
televizi prostřednictvím PR agentury a bývalé zaměstnankyně MZV, která
je nyní členkou protivládního politického seskupení. Je to typický příklad
středu zájmů a ke konfliktu muselo dojít. Vláda si nemůže objednávat ani
financovat vlastní propagandu ve sdělovacích prostředcích. Takové pořady
nejsou věrohodné a veřejnost by je měla rázně odmítnout. Česká televize
měla natočit seriál o stupni připravenosti ČR na vstup do EU s vlastními,
nezávislými novináři na základně vlastních, nezávislých výzkumů a z
vlastních finančních zdrojů.