Mrzké hanebnosti podle práva
Lidové noviny dne 12. ledna 1999 uveřejnily rozsáhlý a velmi poučný materiál o případu "Lidový dům" ("ČSSD je za vodou, dostala Lidový dům", "Zemanova strana je teď finančně zajištěna", "Sociální demokraté sídlo vysoudili až po šesti letech", "Skončilo obléhání Lidového domu"). Sociální demokraté si sice mohou vydechnout, že konečně bylo spravedlnosti učiněno zadost, a jak napsal Jiří Loewy: "...je dobře vědět, že v ČR nemůže natrvalo triumfovat právní nihilismus a že proti mrzkým hanebnostem v mezích zákona a podrazům podle práva existuje dovolání," avšak tento transparentní případ několik let politické a justiční zvůle je pouhou špičkou ledovce. Pod zdánlivě klidnou hladinou právního státu se totiž ukrývá obrovská hora zrovna tak mrzkých hanebností, jak tomu bylo v tomto případě, jen s tím rozdílem, že oběti většinou zůstanou v anonymitě (kdo by měl odvahu stavět se proti politickým tendencím vzešlým z ODS a "státotvorné" pravice vůbec?) a jsou "sešrotovány" podle práva.
Ne každý má to štěstí, jaké měl například bývalý generální prokurátor Jiří Šetina, který byl několik let ostrakizován a kriminalizován, aby pak byl v tichosti zbaven všech obvinění, a jak vyplývá z dostupných pramenů (LN, 14.07. 1994 - Vyšetřování J. Šetiny skončilo, LN, 20.01.1995 - Šetina nespokojen s neveřejným líčením), stal se obětí předem připravené policejní provokace, včetně obětí podivných praktik justice, která bránila sice právně čistými prostředky, ale nemravně účelovými, veřejné kontrole a zájmu novinářů tím, že pod záminkou ochrany bankovního tajemství nařídila neveřejné líčení.
Mnohem méně štěstí však už měl Jiří Wonka, bratr komunistickou justicí zavražděného Pavla Wonky (předsedkyně senátu Horvatová, 1988), který byl obviněn a dán do vazby pro spáchání trestného činu útoku na veřejného činitele a údajně také proto, že prý se vyhýbal trestnímu stíhání (LN, 15.02.1995 - Jiří Wonka ve vazbě). Jeho proviněním bylo, že se nemohl smířit, že lidé, kteří nesli za smrt jeho bratra zodpovědnost, jsou nadále v justici. Co na tom, že soudkyně, která vynesla rozsudek nad utýraným Pavlem Wonkou, se nepřesvědčila, ač ji to zákon ukládal, zda Pavel Wonka byl zdravotně způsobilý zúčastnit se přelíčení? Lhostejnost, povýšenectví a přezíravost může totiž někdy také vraždit. Nic z toho však nebránilo tehdejšímu ministru spravedlnosti Novákovi, aby ji navrhl na jmenování do funkce soudce.
Do třetice se podívejme na jiný případ, který "jaksi" upadl v zapomnění a nikdo se už k němu nehlásí. Mám tím na mysli případ údajně ukradeného hotelu Ambassador a Zlatá Husa, stojícího uprostřed Prahy na Václavském náměstí. Bývalý ředitel tohoto hotelu Vlastimil D. byl obviněn z trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku, protože údajně neoprávněně vydal tento hotel jako restituci (LN. 21.12.1994 - Majitel interhotelu Ambassador bude zřejmě postaven před soud). Dle obžaloby tento hotel pak od falešné restituentky odkoupil za 100 milionů korun, které se policii podařilo zajistit. Čechoameričanka Irena N. údajně získala tento hotel na základě falešné závěti. NKU, který se tímto případem zabýval, dospěl k závěru, že v tomto případě byl přinejmenším porušen zákon o mimosoudních rehabilitacích. Jisté je, že jeho podivnou privatizací přišel FNM nejméně o jednu miliardu korun. Ačkoli se někdejší ministr průmyslu Vladimír Dlouhý dušoval téměř rok, že tento případ nenechá zapadnout, zavřela se nad ním voda a všichni se tváří, že se vlastně nic nestalo. O tom, že bylo povinností orgánů státní moci buď Vlastimila D. očistit, nebo jej jako viníka zavřít, není pochyb.
Mohli bychom si uvést stovku dalších případů, nad nimiž "nebesa pláčou", jako například důsledné opouzdření aféry Lízner, neméně důsledné opouzdření aféry Walis, rozpačité konce rumové aféry, mlžení okolo podvodů s LTO (role společnosti Chemapol), ticho okolo pašování obohaceného uranu, zděšení nad průvalem pašování zbraní firmou Agroplast atd. atd. atd.
Všechny tyto ostudné případy mají s případem "Lidový dům" velmi mnoho společného. Přinejmenším to, že orgány státní moci (politikové, vyšetřovatelé a soudci) se chovaly hanebně, avšak typicky česky - bez morálky. ODS v případě "Lidový dům" dospěla k závěru, že by bylo záhodno znepříjemnit těm "socanům" život a utnout jim přísun peněz. Otázkou je, jak nazvat postup politiků této strany, kteří zneužili svého momentálního postavení a pokusili se jinými než politicky přijatelnými prostředky zdiskreditovat ČSSD a připravit ji o prokazatelně její majetek? Mají vůbec politikové právo takto nakládat s moci? Kde končí pouhé chytračení v nakládání s moci a kde začínají mafiánské hrátky? Existuje u nás v tomto ohledu ještě nějaká hranice?
Hodně se u nás diskutuje o zkorumpovanosti a malosti některých českých novinářů, ochotných napsat cokoli, bez ohledu na etiku a morálku. V případě "Lidový dům" toho bylo napsáno mnoho cynického a hloupého, velmi málo odvážného a skutečně nezávislého. O tom, že šlo o politicky zinscenovaný monstrproces, který měl cestou až drzého zneužití práva dovršit to, co roku 1939 započali nacisté a roku 1948 zopakovali komunisté, od počátku, kdy "demokraté" Igor Němec a po něm Ivan Kočárník tuto hru rozehráli, nebylo pochyb. Přesto se jedna a tatáž parta novinářů předháněla, kdo z nich se předvede jako největší "socanobijec". Jelikož na toto téma se v novinách objevilo mnoho článků a úvah (jen v LN a Telegrafu jich vyšlo nejméně 60), jejichž společným jmenovatelem bylo vypočítávání důvodů, proč nemá ČSSD na Lidový dům nárok a jak je dobře, že jsou ji zablokovány všechny účty, včetně výčitek, že tato strana neplatí své dluhy, nemá smysl se jimi dále zabývat, už jen proto, že nemíním dělat těmto "takénovinářům" reklamu.
Z přehršle těchto nejapností však stojí za zmínku článek z údajně "nezávislého" týdeníku "Respekt" (č.37/1997), v němž "nezávislý" soudce M. Čáp zdůvodňuje, proč Lidový dům sociálním demokratům nepatří (LN, 12.01.2000, Jiří Loewy, Skončilo obléhání Lidového domu). Podle něj prý chyběl nějaký podstatný dokument, například zápis o ustavujícím sjezdu v ilegalitě. Na rozdíl od Dušana Třeštíka, který v LN 12.08.1993, vyslovil názor: "Snaha zbavit sociální demokracii soudní cestou vlastnictví Lidového domu je mrzká, typicky česky připodlelá hanebnost v mezích zákona" (podotýkám, že Dušana Třeštíka považuji za slušného novináře), se ptám: "jestliže zákon je institucionalizovaným minimem obecně sdílené morálky, co to byli u moci za lidi, kteří umožnili a ústavní cestou zajistili, aby se zákon ocitl pod minimem morálky a klesl až k hanebnosti?" Jak je možné, že zde parta politiků několik let veřejně a klidně předváděla "pokoutní neokomunistické praktiky" (označení převzato z LN), aniž by riskovali, že se stanou terčem zásadní kritiky jiných politiků a novinářů (těch několik málo výjimek prosím za prominutí)?
Politolog Bohumil Doležal publikoval v LN, 22.10.1994 článek "Mýtus české pravice" v němž mimo jiné píše: "Za dnešní pravicovou českou ideologií se schovává centralistický etatismus, v němž z komunistické minulosti přežívá daleko víc, než si je český pravičák ochoten připustit." Pokřivení práva a jeho zneužívání je názornou ukázkou, usvědčující tyto pravičáky z postkomunistických praktik, za jaké se mnoho lidí stydělo už v dobách reálně socialistických. Dalo by se z principu očekávat, že česká pravice bude opakem komunistické pseudomorálky, avšak, jak říká ve zmíněném článku Bohumil Doležal: "Jenže česká občanská pravice se vyrovnání s komunistickou minulostí vyhýbá jako čert kříži, tuto neochotu pak kamufluje nesmiřitelným bojem proti levici". V našem případě zůstává nezodpovězenou otázkou, zda "zlotřilé skutky" ODS ve věci "Lidový dům", ještě vůbec patří mezi zbraně, jimiž tato pravice bojuje proti levici, nebo pod touto záminkou se schovávají obyčejné podrazy?
Musím jedině souhlasit s názorem Bohumila Doležala, že: "základní a osudovou chybou české sociální demokracie je, že bez nejmenších rozpaků přistoupila na toto v podstatě bolševické pojetí politického zápasu." Dnes, kdy se může opět těšit z plodů práce svých stranických předchůdců z dob předmnichovských, by se však měli Zemanovi lidé zamyslet, zda jim toto přistoupení na bolševická pravidla hry vůbec stálo za to? A zda už vůbec stála za to "Opoziční smlouva", kterou si ČSSD ponese hodně dlouho jako stigma nečestného kompromisu s někým, kdo si vůbec nezaslouží, aby s ním byl nějaký kompromis uzavřen?
Beze sporu má Bohumil Doležal pravdu, když říká: "Základní úkol, který dnes před zodpovědnými politiky této země stojí, není přivést pravici nebo levici k definitivnímu politickému vítězství, ale obnovit demokratický politický systém, jehož součástí je nikdy nekončící stýkání a potýkání pravice s levicí..... . Základní rozdíl, který by nás tedy měl v tuto chvíli zajímat, není rozdíl mezi pravicí a levicí, ale mezi politickou kulturou a politováníhodným primitivismem.... . A největší nebezpečí pro naší transformující se společnost nepředstavují levičáci a samozřejmě ani pravičáci, ale .... hlupáci a darebáci: zprava i zleva". Je smutné, že tyto řádky jsou aktuální ještě dnes a soudě podle hemžení v Poslanecké sněmovně, budou aktuální ještě hodně dlouho.
Pábitelé typu Václava Klause či Miloše Zemana by zajisté namítli, že demokratický politický systém už tady plně funguje a jsme standardní demokracií západního typu. Obávám se však, že tyto slovní hříčky patří do kategorie pouťových hesel, jakých už Václav Klaus pronesl více, například o v zásadě ukončené privatizaci, či Miloš Zeman o úspěšné přípravě na vstup do EU. Případ "Lidový dům" však naznačuje, že česká forma demokracie se podobá západním demokraciím asi tak, jako se kůň podobá oslu, vrabec papouškovi nebo necky zaoceánské lodi.
Vraťme se však k podílu novinářů na tomto tristním stavu. Jiří Loewy v souvislosti s exhibicí soudce M. Čápa, ohledně zdůvodnění, proč Lidový dům nepatří sociální demokracii, píše: "Kdekoli v západní Evropě by soudce tak nepokrytě zaujatého a mocensky arogantního roznesla média na kopytech". Neudivuje mě, že vítězný pokřik našich rádoby pravicových novinářů měl na kopytech roznést ČSSD. V tom totiž spočívá ten rozdíl mezi profesionalitou a zideologizovaným amaterismem české provenience.
Na závěr bych si dovolila poznamenat, že případ "Lidový dům" je pouhým vrcholem ledovce postkomunistických praktik. Nejde jen o ty soudce, kteří jsou ochotni kdykoli fungovat na politickou objednávku, přestože objednavatelé se seč mohou ohánějí fundamenty právního státu, avšak jde především o pověst celé české justice a její autoritu. Proč se musí občané mnohdy uchylovat až k Ústavnímu soudu, aby obhájili něco tak samozřejmého jako jsou základní lidská práva? Proč může být v této zemi občan zbaven svého poctivou prací nabytého majetku a stát se bezdomovcem, aniž by se dopustil porušení zákonů? Proč triumfuje hanebnost nad slušností a mnohdy pod záminkou nápravy křivd minulosti se páchají křivdy o nic méně obludné? To jsou otázky, které žádají odpověď, k nímž se však ani pravice ani levice nechce hlásit - mám obavy, právě proto, že mezi nimi, co do úcty k morálce a právu, rozdílů velkých není.
