ČR: Země, kde je nejpopulárnější neexistující strana
Odpověď Simonu Smithovi
Napsal jsem do LISTů 5/1999 článek Intelektuálové a politika, v němž jsem se snažil
ukázat, proč čeští intelektuálové spíš přispívají k převládajícímu zmatku, než aby
ho pomáhali odstraňovat.
V jeho rámci jsem kritizoval Impuls 99 v podstatě jako intelektuální selhání. Místo
aby se intelektuálové zamysleli nad svým podílem na zpackané transformaci, kreslí
vzdušné zámky všeléčivé "občanské společnosti".
Pan Simon Smith napsal kritiku mého článku, v níž upozorňuje, že aktivity občanů
jsou prospěšné, a Impulsu 99 se zastal.
Snažil jsem se, zjevně marně, pana Smithe upozornit, že při přemýšlení o odlišných
společnostech je třeba brát na zřetel jejich odlišný kontext. Pan Smith v odpovědi
zopakoval svoje argumenty.
V takové chvíli mívá malý smysl v debatě pokračovat, protože já bych zase musel
odkázat na svůj původní článek a točili bychom se utěšeně v kruhu. Jenže pan Smith
se zastal i výzvy "Děkujeme, odejděte". Tím debatu poněkud posunul. Snad má tedy
smysl poukázat na problematičnost jeho tvrzení.
Země, v níž se ve volebních průzkumech umístí na prvním místě politická strana,
která ještě neexistuje, která nemá politický program a jejíž představitelé nejsou
známí, asi není úplně normální. Mluvím o tom, že se v průzkumu jedné agentury na
prvním místě s 25%(!) podporou umístila "strana, která by vznikla z výzvy Děkujeme,
odejděte".
Když jsem tu zprávu slyšel v rozhlase, začal jsem přemýšlet, jestli by mi to někde
v zahraničí uznali jako důvod o poskytnutí politického asylu. (To je pokus o smutný
vtip.) Zkusme se zamyslet, proč je taková věc vůbec možná?
Z dalších průzkumů vyplývá, že tato strana by přebrala voliče především ODS a Unii
svobody. Můžeme tedy s jistým oprávněním usuzovat, že hlavními voliči této strany
by byli stejné lidé, kteří v "baště ODS" zajistili 70% volební vítězství
nezávislého senátora Fischera. Jinými slovy, jde o rozčarované "pravicové" voliče.
Teď se musíme zeptat: Kdo je v ČR "pravicový" volič? Stručně řečeno, je to člověk,
který věří, že
(1) Kolektivismus je špatný, individualismus dobrý; konkurence je všelék;
(2) trh je základní koordinační mechanismus společnosti;
(3) za svůj osud si odpovídá každý sám;
(4) chudí jsou budižkničemu, kteří nechtějí pracovat;
(5) morální mohou být jenom bohatí, ti si to mohou dovolit;
(6) komunista je mravně defektní už jen tím, že byl ve straně, a celých 40 let
komunismu byla doba temna;
(7) je třeba vše co nejrychleji zprivatizovat, protože soukromý vlastník je
vždy lepší než stát;
(8) privatizace hledá první, ne nejlepší vlastníky, ty najde až trh;
(9) restrukturalizaci musí dělat soukromí vlastníci, stát to neumí;
(10) státní úředník je zkorumpovaný blbec, proto je třeba byrokracii omezit na
minimum.
To je zhruba duchovní "výbava" pravicového voliče, který v roce 1992 uvěřil vizi,
že svoboda a trh vytvoří prosperitu. Většina těchto lidí nemá ani tušení, jak
složitým mechanismem moderní stát je. Nejen oni, ale ani jejich vedoucí politici by
- až na výjimky, jako byl Marián Čalfa - nesložili zkoušku z Public Administration
na žádné vysoké škole, snad ani v Africe.
Podotýkám, že některé body z uvedeného desatera jsou hodny respektu: jenže vzaty
dohromady představují smrtící koktejl, protože na těchto premisách nejde založit
žádnou rozumnou politiku. Politici a média přitom snaživě voliče v jejich
předsudcích udržují. Komentáře Mladé fronty Dnes, to je téměř dokonalá ukázka
bezmyšlenkové propagandy - ve svobodné společnosti. A zmatená veřejnost, v níž
důsledky politiky, jíž si sama zvolila, vyvolávají frustraci, se podobně jako
feťák, který léčí absťák další dávkou drogy, upíná k frázím, které jsou stejně
hloupé jako ty klausovské, jen jsou oblečeny do moralizování.
Krize české politiky není vyvolána pasivitou občanské společnosti. Krize je
především důsledkem rozvratu státu, k němuž vedla "pravicová" politika, a dysfunkcí
politických stran, kterým politická korupce brání dělat konzistentní rozumnou
politiku, protože každý pokus o transparentní ekonomiku ztěžuje pseudovlastníkům
etablovaným klausovskou privatizací jejich "podnikání".
Představa, že tyto neduhy
vyléčí občanské aktivity, je stejně realistická jako snaha léčit metastázy rakoviny
make-upem. Naopak, nezodpovědné přiživování iluzí, které dělá jak Impuls 99, tak
výzva studentů, hloubku frustrace ještě prohlubuje.
Toto občanské sdružení přitom poskytuje základní sociální služby nevidomým lidem: Cvičí vodicí psy, učím lidi osleplé v dospělosti znovu žít, samostatně chodit, jíst, vařit, číst a psát, pracovat s běžnými tištěnými texty, školí je pro nová povolání, hledá jim práci a mnoho jiného. To vše v zastoupení státu.
Na čtvrtek 20. ledna 2000 svolává SONS před budovu Ministerstva práce a sociálních věcí protestní shromáždění nevidomých občanů. Bylo by dobré je podpořit.
Je budoucnost velká?
K fúzi podniků Time-Warner a America Online vyšel v neděli 16. ledna v týdeníku Observer tento komentář Andrewa Marra. Povšimněte si paralel ve vztahu Británie vůči Spojeným státům v obdobném, ještě nerovnějším vztahu České republiky vůči USA.
Zde je vize, nebo noční můra, jediné megakorporace, amerického giganta, který vám dodá kabelem do domu každé intelektuální sousto, o němž se domnívá, že ho budete potřebovat - celovečerní filmy, dokumentární filmy i komedie, které gigant vyrobil, zpravodajství, které vyrábí, informační a e-mailové služby, které ovládá, elektronický chat, který monitoruje, hvězdy, které sám proslavil. Bude to dostatečné množství pohyblivých obrazů a slov na tisíc životů.
Právě takováto fantazie totální nadvlády umožnila minulý týden největší podnikovou fúzi, k jaké kdy došlo: spojení podniku Time-Warner, s jeho 5700 celovečerními filmy, s vydavatelským impériem časopisu Time a se 120 miliony čtenářů časopisů, s televizními pořady, jako jsou populární Friends a ER a s kabelovými televizními okruhy, s firmou America Online, největším světovým poskytovatelem internetových služeb.
Máme-li být schopni pořádně pochopit, co mají tito podnikatelští obři za lubem, musíme si uvědomit, že superrychlostní kabelová spojení způsobí, že nynější internet bude brzo vypadat právě tak primitivně, jak vypadají první telefony na kličku v dnešním světě mobilní telefonie. Zanedlouho nejen budete moci s sebou nosit internet na mobilním telefonu v kapse, ale doma budete moci přijímat obrovská množství filmů i slov čtyřiadvacet hodin denně prostřednictvím vysokorychlostních kabelů či širokopásmových spojení. Nebude zapotřebí se nikam napojovat. Nebude se na nic čekat, nebude se ozývat vyzváněcí tón.
Tak už jen během prvních několika dní nového století začínají, jak se zdá, se rozkládat některé nejtypičtější kulturní rozdíly století dvacátého. Telefonní společnosti? Televize? Rozhlasové sítě? Firmy šířící zpravodajství? Firmy, šířící zábavu? Internet sám jako samostatný jev? Všechny tyto kategorie se nyní začínají slučovat v důsledku logiky korporačních fúzí a technologie hlasové identifikace, širokého pásmového přenosu, rychlejších kabelů a vysílání po internetu.
Než se vám zatočí hlava, uvědomte si, že toto všechno je v první řadě politická záležitost. Obří superfirma vám bude teoreticky schopna nabídnout svého druhu dokonalý mediální skleník, jednotnou službu, která bude obsahovat všechno, bude předem vědět, co máte rádi a čemu dáváte přednost a bude vám to poskytovat, kdykoliv to budete chtít. Anebo kdykoliv si budete myslet, že to chcete. Vzniká tím totiž pozoruhodná moc a kdyby byla tato kapitalistická fantazie skutečně realizována, poskytováním zpravodajství a zábavy by to jenom začalo. Váš poskytovatel smíchu a záběrů z vnějšího světa by se brzo také stal vaším bankéřem, anebo dobrým přítelem vašeho bankéře. Jeho zadavatelé reklamy by byli vašimi dodavateli.
Světový názor tohoto obřího impéria by byl bezpochyby mnohostranný. Nakonec i Murdochovo impérium vysílá na jedné straně Barta Simpsona a na druhé straně tiskne komentáře Williama Rees-Mogga v deníku Times. Nová obří superfirma by v žádném případě neusilovala o agresivní zakazování jiných zdrojů infotainmentu. Nebylo by to vůbec zapotřebí. Její trvale vytvořený domácí informační a zábavný skleník by byl dostatečně solidní a dostatečně izolovaný od světa natolik, že by bylo nudné a obtížné shánět se po jiné zábavě a po jiných informacích. Pohodlný přístup k jedinému obřímu dodavateli, přístup do hypermarketu imaginace a veškerá křížová reklama, kterou by to umožňovalo, by vytěsnily veškeré soupeře na naprostý okraj společnosti. Steve Case z firmy America Online to nakonec víceméně otevřeně přiznal.
Ani bychom neměli předpokládat, že vlády budou vznikem jediné obří mediálně zábavně obchodní společnosti znepokojeny. V určitých ohledech se taková firma bude politikům zamlouvat - jednání s ní bude pro politiky jednodušší. Bude pro politiky lehčí s takovou jednotnou firmou uzavírat dohody. Výrobky takovéto firmy by byly řádně vydezinfikované a její politické názory by byly stereotypně předpověditelné. Už nyní čelí America Online hlučné nepřátelské alianci (pohlédněte například na http://www.aol-sucks.org), která ji obviňuje z cenzury. Jde o kontroverzi, která zintenzivněla zejména loni v září, kdy firma America Online vykázala American Civil Liberties Union ze svých internetových stránek. Čím více se internet dostane pod kontrolu jen několika velkých firem, tím méně bude anarchie, tím více bude kontroly, tím lehčí to bude pro politický establishment ve všech zemích.
To je, samozřejmě, absolutním opakem světa, jaký doufali vytvořit první internetoví průkopníci. Internet nabízel a stále nabízí ideál individuální moci, zaměřené proti vlivu korporací, celosvětově otevřený proud svobodných informací, dar nacházet neočekávané a příjemné věci, náhodné přátelství.
Tak vůbec není překvapující, že poté, co si podnikatelská Amerika v souvislosti s fúzí Time-Warner - AOL nadšeně poplácávala po zádech, přemýšlivá Amerika rychle začala burcovat na poplach. Spotřebitelské organizace začaly varovat před "obří mediální a internetovou diktaturou". Bývalý zaměstnanec firmy Netscape Jamie Zawinski napsal v internetovém časopise Salon, že "by tohle mělo znepokojovat lidi stejným způsobem a ze stejných důvodů, z nichž by je měla znepokojovat už sama obří velikost mediálních organizací. Takováto vertikální integrace totiž způsobuje, že veřejnosti nebývá prezentováno skoro nic jiného než podnikatelská stranickopolitická propaganda..."
A Mark Crispin Miller z Newyorské univerzity argumentoval trpce: "Konflikt zájmů je nyní tak častý, že ten výraz téměř úplně ztratil význam. America Online nyní bude mít všechny důvody pro to, aby nacpala do své nabídky produkty firmy Time-Warner. America Online nás povede k internetovým stránkám, kde se inzeruje nejnovější film firmy Time-Warner a televizní pořady, které vyrábí Time-Warner..." A jiný komentátor dodal, že "výrobce pořadů je možná králem, ale přístup do domácností krále korunuje".
Někteří čtenáři se možná ptají, co to všechno má s nimi společného - proč píšu článek o tom, že na americké podnikatelské fúze útočí američtí liberální kritikové. Zaprvé, žijeme v atlantické kultuře. Zadruhé, tam, kde jde o skutečně mocné mediální vlivy, britské zákony o monopolu jsou takové zákony o monopolu, jaké určí Washington. V Británii máme relativně malé mediální společnosti, které snaží navzájem fúzovat a vyrůst, z malých rybiček v pstruhy. I BBC je jen miniaturní, ve srovnání se zabijáckými štikami na Wall Street.
Ale to, k čemu došlo, není "událostí z nevyhnutelné historie". Dosud se pokaždé stalo, že kdykoliv nějaká vláda, nátlaková skupina či podnik snily o získání totální nadvlády a pokaždé, když kritikové bědovali, že Toto Skutečně je už Budoucnost, tato Budoucnost se rozložila na prvočinitele.
Tentokrát, poté, co byla extaticky přivítána fúze podniků AOL - Time-Warner jako "sňatek učiněný na nebesích", Wall Street snížila hodnotu jejich společného podniku rázem o 30 miliard dolarů - tedy o sedminu jejich společné hodnoty, což je docela dost za pouhých čtyřiadvacet hodin po "sňatku". Proč? Protože všechny firmy mají vlastní podnikatelskou kulturu a Time-Warner už je dost rozhrkané impérium. Finanční svět usoudil, že menší, mladší firma America Online pohltila starší a větší společnost. Bude to ale možná pokrm jen těžce stravitelný: podnikatelská historie je plná fúzí, které selhaly.
Ani se neukázalo tak lehké manipulovat vládami a zákazníky, jak fantastové usilující o totální moc doufali. Firmě Microsoft, která, jak se ukázalo, byla příliš velká pro normální podnikatelská pravidla, dali červenou státní právníci. Obří podnik Monsanto specializující se na geneticky upravované potraviny byl po celé západní Evropě poražen spotřebitelskou revolucí. Před časem se Rupert Murdoch vytahoval, že britské celostátní deníky brzo zůstanou jen tři: The Times, Daily Mail a The Sun (Murdoch vlastní seriózni Timesy a superbulvární The Sun). Z dnešního pohledu zní toto vytahování už jen bizarně.
Je důležité, aby internet zůstal svobodný a otevřený. Čím více budou dovolovat lehce získatelný kapitál a konvergující technologie, aby vznikaly superobří společnosti, tím více potřebujeme demokracii, aby bojovala za rozmanitost a za spravedlivé trhy. A demokracii potřebujeme především z jednoho důvodu - kvůli jedné zásadní věci, kterou se tento článek dosud nezabýval, kvůli podstatě všeho, bez níž všechno toto vzrušení ohledně cen akcií, fúzí, podnikatelské strategie a technologických inovací neznamená vůbec nic: totiž kvůli obsahu, kvůli vyráběným programům. Potřebujeme rozmanitost a nebezpečí, aby vznikla lepší, živější společenská debata - krátce řečeno, abychom se učinili inteligentnějšími.
Dokážeme vymyslet rychlejší, barevnější, chytřejší a levnější způsoby, jak dodávat do domu slova, obraz i zvuk. Avšak nedokážeme mimo vědu, jak se zdá, vyprodukovat žádné nové velké příběhy, žádná velká díla hudebního či dramatického génia, žádné nové společenské či politické myšlenky nebo neočekávané, neotřelé nápady. Naše myšlení a naše vyprávění příběhů se zpomaluje a šedne přímo úměrně tomu, jak se naše technologie zrychluje.
A tak tomu bude i nadále, pokud budou ochromovat naše sny obří podnikatelské společnosti.
Mrzké hanebnosti podle práva
Lidové noviny dne 12. ledna 1999 uveřejnily rozsáhlý a velmi poučný materiál o případu "Lidový dům" ("ČSSD je za vodou, dostala Lidový dům", "Zemanova strana je teď finančně zajištěna", "Sociální demokraté sídlo vysoudili až po šesti letech", "Skončilo obléhání Lidového domu"). Sociální demokraté si sice mohou vydechnout, že konečně bylo spravedlnosti učiněno zadost, a jak napsal Jiří Loewy: "...je dobře vědět, že v ČR nemůže natrvalo triumfovat právní nihilismus a že proti mrzkým hanebnostem v mezích zákona a podrazům podle práva existuje dovolání," avšak tento transparentní případ několik let politické a justiční zvůle je pouhou špičkou ledovce. Pod zdánlivě klidnou hladinou právního státu se totiž ukrývá obrovská hora zrovna tak mrzkých hanebností, jak tomu bylo v tomto případě, jen s tím rozdílem, že oběti většinou zůstanou v anonymitě (kdo by měl odvahu stavět se proti politickým tendencím vzešlým z ODS a "státotvorné" pravice vůbec?) a jsou "sešrotovány" podle práva.
Ne každý má to štěstí, jaké měl například bývalý generální prokurátor Jiří Šetina, který byl několik let ostrakizován a kriminalizován, aby pak byl v tichosti zbaven všech obvinění, a jak vyplývá z dostupných pramenů (LN, 14.07. 1994 - Vyšetřování J. Šetiny skončilo, LN, 20.01.1995 - Šetina nespokojen s neveřejným líčením), stal se obětí předem připravené policejní provokace, včetně obětí podivných praktik justice, která bránila sice právně čistými prostředky, ale nemravně účelovými, veřejné kontrole a zájmu novinářů tím, že pod záminkou ochrany bankovního tajemství nařídila neveřejné líčení.
Mnohem méně štěstí však už měl Jiří Wonka, bratr komunistickou justicí zavražděného Pavla Wonky (předsedkyně senátu Horvatová, 1988), který byl obviněn a dán do vazby pro spáchání trestného činu útoku na veřejného činitele a údajně také proto, že prý se vyhýbal trestnímu stíhání (LN, 15.02.1995 - Jiří Wonka ve vazbě). Jeho proviněním bylo, že se nemohl smířit, že lidé, kteří nesli za smrt jeho bratra zodpovědnost, jsou nadále v justici. Co na tom, že soudkyně, která vynesla rozsudek nad utýraným Pavlem Wonkou, se nepřesvědčila, ač ji to zákon ukládal, zda Pavel Wonka byl zdravotně způsobilý zúčastnit se přelíčení? Lhostejnost, povýšenectví a přezíravost může totiž někdy také vraždit. Nic z toho však nebránilo tehdejšímu ministru spravedlnosti Novákovi, aby ji navrhl na jmenování do funkce soudce.
Do třetice se podívejme na jiný případ, který "jaksi" upadl v zapomnění a nikdo se už k němu nehlásí. Mám tím na mysli případ údajně ukradeného hotelu Ambassador a Zlatá Husa, stojícího uprostřed Prahy na Václavském náměstí. Bývalý ředitel tohoto hotelu Vlastimil D. byl obviněn z trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku, protože údajně neoprávněně vydal tento hotel jako restituci (LN. 21.12.1994 - Majitel interhotelu Ambassador bude zřejmě postaven před soud). Dle obžaloby tento hotel pak od falešné restituentky odkoupil za 100 milionů korun, které se policii podařilo zajistit. Čechoameričanka Irena N. údajně získala tento hotel na základě falešné závěti. NKU, který se tímto případem zabýval, dospěl k závěru, že v tomto případě byl přinejmenším porušen zákon o mimosoudních rehabilitacích. Jisté je, že jeho podivnou privatizací přišel FNM nejméně o jednu miliardu korun. Ačkoli se někdejší ministr průmyslu Vladimír Dlouhý dušoval téměř rok, že tento případ nenechá zapadnout, zavřela se nad ním voda a všichni se tváří, že se vlastně nic nestalo. O tom, že bylo povinností orgánů státní moci buď Vlastimila D. očistit, nebo jej jako viníka zavřít, není pochyb.
Mohli bychom si uvést stovku dalších případů, nad nimiž "nebesa pláčou", jako například důsledné opouzdření aféry Lízner, neméně důsledné opouzdření aféry Walis, rozpačité konce rumové aféry, mlžení okolo podvodů s LTO (role společnosti Chemapol), ticho okolo pašování obohaceného uranu, zděšení nad průvalem pašování zbraní firmou Agroplast atd. atd. atd.
Všechny tyto ostudné případy mají s případem "Lidový dům" velmi mnoho společného. Přinejmenším to, že orgány státní moci (politikové, vyšetřovatelé a soudci) se chovaly hanebně, avšak typicky česky - bez morálky. ODS v případě "Lidový dům" dospěla k závěru, že by bylo záhodno znepříjemnit těm "socanům" život a utnout jim přísun peněz. Otázkou je, jak nazvat postup politiků této strany, kteří zneužili svého momentálního postavení a pokusili se jinými než politicky přijatelnými prostředky zdiskreditovat ČSSD a připravit ji o prokazatelně její majetek? Mají vůbec politikové právo takto nakládat s moci? Kde končí pouhé chytračení v nakládání s moci a kde začínají mafiánské hrátky? Existuje u nás v tomto ohledu ještě nějaká hranice?
Hodně se u nás diskutuje o zkorumpovanosti a malosti některých českých novinářů, ochotných napsat cokoli, bez ohledu na etiku a morálku. V případě "Lidový dům" toho bylo napsáno mnoho cynického a hloupého, velmi málo odvážného a skutečně nezávislého. O tom, že šlo o politicky zinscenovaný monstrproces, který měl cestou až drzého zneužití práva dovršit to, co roku 1939 započali nacisté a roku 1948 zopakovali komunisté, od počátku, kdy "demokraté" Igor Němec a po něm Ivan Kočárník tuto hru rozehráli, nebylo pochyb. Přesto se jedna a tatáž parta novinářů předháněla, kdo z nich se předvede jako největší "socanobijec". Jelikož na toto téma se v novinách objevilo mnoho článků a úvah (jen v LN a Telegrafu jich vyšlo nejméně 60), jejichž společným jmenovatelem bylo vypočítávání důvodů, proč nemá ČSSD na Lidový dům nárok a jak je dobře, že jsou ji zablokovány všechny účty, včetně výčitek, že tato strana neplatí své dluhy, nemá smysl se jimi dále zabývat, už jen proto, že nemíním dělat těmto "takénovinářům" reklamu.
Z přehršle těchto nejapností však stojí za zmínku článek z údajně "nezávislého" týdeníku "Respekt" (č.37/1997), v němž "nezávislý" soudce M. Čáp zdůvodňuje, proč Lidový dům sociálním demokratům nepatří (LN, 12.01.2000, Jiří Loewy, Skončilo obléhání Lidového domu). Podle něj prý chyběl nějaký podstatný dokument, například zápis o ustavujícím sjezdu v ilegalitě. Na rozdíl od Dušana Třeštíka, který v LN 12.08.1993, vyslovil názor: "Snaha zbavit sociální demokracii soudní cestou vlastnictví Lidového domu je mrzká, typicky česky připodlelá hanebnost v mezích zákona" (podotýkám, že Dušana Třeštíka považuji za slušného novináře), se ptám: "jestliže zákon je institucionalizovaným minimem obecně sdílené morálky, co to byli u moci za lidi, kteří umožnili a ústavní cestou zajistili, aby se zákon ocitl pod minimem morálky a klesl až k hanebnosti?" Jak je možné, že zde parta politiků několik let veřejně a klidně předváděla "pokoutní neokomunistické praktiky" (označení převzato z LN), aniž by riskovali, že se stanou terčem zásadní kritiky jiných politiků a novinářů (těch několik málo výjimek prosím za prominutí)?
Politolog Bohumil Doležal publikoval v LN, 22.10.1994 článek "Mýtus české pravice" v němž mimo jiné píše: "Za dnešní pravicovou českou ideologií se schovává centralistický etatismus, v němž z komunistické minulosti přežívá daleko víc, než si je český pravičák ochoten připustit." Pokřivení práva a jeho zneužívání je názornou ukázkou, usvědčující tyto pravičáky z postkomunistických praktik, za jaké se mnoho lidí stydělo už v dobách reálně socialistických. Dalo by se z principu očekávat, že česká pravice bude opakem komunistické pseudomorálky, avšak, jak říká ve zmíněném článku Bohumil Doležal: "Jenže česká občanská pravice se vyrovnání s komunistickou minulostí vyhýbá jako čert kříži, tuto neochotu pak kamufluje nesmiřitelným bojem proti levici". V našem případě zůstává nezodpovězenou otázkou, zda "zlotřilé skutky" ODS ve věci "Lidový dům", ještě vůbec patří mezi zbraně, jimiž tato pravice bojuje proti levici, nebo pod touto záminkou se schovávají obyčejné podrazy?
Musím jedině souhlasit s názorem Bohumila Doležala, že: "základní a osudovou chybou české sociální demokracie je, že bez nejmenších rozpaků přistoupila na toto v podstatě bolševické pojetí politického zápasu." Dnes, kdy se může opět těšit z plodů práce svých stranických předchůdců z dob předmnichovských, by se však měli Zemanovi lidé zamyslet, zda jim toto přistoupení na bolševická pravidla hry vůbec stálo za to? A zda už vůbec stála za to "Opoziční smlouva", kterou si ČSSD ponese hodně dlouho jako stigma nečestného kompromisu s někým, kdo si vůbec nezaslouží, aby s ním byl nějaký kompromis uzavřen?
Beze sporu má Bohumil Doležal pravdu, když říká: "Základní úkol, který dnes před zodpovědnými politiky této země stojí, není přivést pravici nebo levici k definitivnímu politickému vítězství, ale obnovit demokratický politický systém, jehož součástí je nikdy nekončící stýkání a potýkání pravice s levicí..... . Základní rozdíl, který by nás tedy měl v tuto chvíli zajímat, není rozdíl mezi pravicí a levicí, ale mezi politickou kulturou a politováníhodným primitivismem.... . A největší nebezpečí pro naší transformující se společnost nepředstavují levičáci a samozřejmě ani pravičáci, ale .... hlupáci a darebáci: zprava i zleva". Je smutné, že tyto řádky jsou aktuální ještě dnes a soudě podle hemžení v Poslanecké sněmovně, budou aktuální ještě hodně dlouho.
Pábitelé typu Václava Klause či Miloše Zemana by zajisté namítli, že demokratický politický systém už tady plně funguje a jsme standardní demokracií západního typu. Obávám se však, že tyto slovní hříčky patří do kategorie pouťových hesel, jakých už Václav Klaus pronesl více, například o v zásadě ukončené privatizaci, či Miloš Zeman o úspěšné přípravě na vstup do EU. Případ "Lidový dům" však naznačuje, že česká forma demokracie se podobá západním demokraciím asi tak, jako se kůň podobá oslu, vrabec papouškovi nebo necky zaoceánské lodi.
Vraťme se však k podílu novinářů na tomto tristním stavu. Jiří Loewy v souvislosti s exhibicí soudce M. Čápa, ohledně zdůvodnění, proč Lidový dům nepatří sociální demokracii, píše: "Kdekoli v západní Evropě by soudce tak nepokrytě zaujatého a mocensky arogantního roznesla média na kopytech". Neudivuje mě, že vítězný pokřik našich rádoby pravicových novinářů měl na kopytech roznést ČSSD. V tom totiž spočívá ten rozdíl mezi profesionalitou a zideologizovaným amaterismem české provenience.
Na závěr bych si dovolila poznamenat, že případ "Lidový dům" je pouhým vrcholem ledovce postkomunistických praktik. Nejde jen o ty soudce, kteří jsou ochotni kdykoli fungovat na politickou objednávku, přestože objednavatelé se seč mohou ohánějí fundamenty právního státu, avšak jde především o pověst celé české justice a její autoritu. Proč se musí občané mnohdy uchylovat až k Ústavnímu soudu, aby obhájili něco tak samozřejmého jako jsou základní lidská práva? Proč může být v této zemi občan zbaven svého poctivou prací nabytého majetku a stát se bezdomovcem, aniž by se dopustil porušení zákonů? Proč triumfuje hanebnost nad slušností a mnohdy pod záminkou nápravy křivd minulosti se páchají křivdy o nic méně obludné? To jsou otázky, které žádají odpověď, k nímž se však ani pravice ani levice nechce hlásit - mám obavy, právě proto, že mezi nimi, co do úcty k morálce a právu, rozdílů velkých není.
Neznámost Karla Gotta v anglosaských zemí není měřítkem jeho kvality
Pane Čulíku,
myslím, že nemáte pravdu v tom, že neznámost (Karla Gotta) v anglosaských
zemích je přesvědčivým vodítkem ohledně kvality uměleckého výkonu.
Pokud nechcete tvrdit, že vkus anglosaských zemí je nadřazen vkusu zemí
jiných (což by bylo tak trochu rasistické), můžete z dané skutečnosti
odvodit jen to, že se manažeři řídící Gottovu kariéru buď o průnik na
anglosaský trh nepokusili anebo, že Gott neměl pro tento trh potřebnou
prodejnou vlastnost - ne nezbytně svůj hlas. Na udržování Gotta v německy
mluvící oblasti měla jistě zájem i firma Polydor, s níž měl dlouhou dobu
smlouvu.
Průnik na určitý trh je především marketingová záležitost, která je velmi
komplexní a vyžaduje vsadit ohromné prostředky do reklamní kampaně.
Nevím
jak v Evropě, ale v Severní Americe jde nejen o plakáty zvoucí na koncert
ale "přidruženě" vyrobit suvenýry, CD a kazety, potisknout trička, natočit
a umístit videoklipy a kdoví čeho ještě. To všechno se pečlivě načasovává,
protože nadšení publika trvá jen omezenou dobu, během níž je nutné prodat
maximum.
Takto například vzniklo severoamerické šílenství kolem Spice Girls, jejichž
prodejním artiklem se zdály být daleko víc jejich tělesné schránky než
hlasy z nich vycházející. Teď po nich pes neštěkne, ale investice se již
vyplatila.
Vrátím se ale ke Karlu Gottovi. Starost o to, zda je jeho repertoár vhodný
pro EXPO je jen zástupná. Některým lidem leží v žaludku, protože měl v
minulém režimu prominentní postavení srovnatelné třeba s tenisty.
Vím že závistí motivované útoky na Gotta začaly dávno před rokem 1989 a
proto je mi zatěžko přijmout myšlenku, že Karel Gott je šmíra, kterou
bezohlední a rafinovaní němečtí businessmani již po rafinovaně po několik
desetiletí vnucují svému pokleslému (druhdy převážně západoněmeckému)
publiku v miliónových nákladech. Spíše vidím českou malost, která nepřeje
úspěchu.
Jiří Jírovec
PS To, že jsou hvězdy (netřeba dávat toto slovo do uvozovek) ješitné a
nepevné v kramflecích, je vcelku známé. Jde nepochybně o výsledek
obrovských tlaků, které s tímto údělem souvisejí. V takové atmosféře se
může stát, že pár řádek způsobí výbuch.
Poznámka JČ: Sám tomu dobře nerozumím, ale zdá se mi, že anglosaská rocková hudba dosti obtížně podléhá kýči - ne že by Anglosasové přirozeně nepodléhali kýči v jiných oblastech. Také by asi těžko pronikl Karel Gott do anglosaského světa, vzhledem k tomu, že se zdá být dosti věrnou kopií zpěváka Toma Jonese. Chtěl-li Karel Gott za husákovského režimu vystupovat, musel se mu alespoň neprotivit - stal se ovšem svým způsobem ikonou toho režimu, což mu přirozeně mnozí nechtějí zapomenout. Nemohu chování Karla Gotta za komunismu nijak morálně hodnotit - nevím, zda udělal někomu něco špatného. Nejsem nutně obdivovatelem jeho druhu hudby, i když - musím přiznat - jsem v pátek již po několikáté studentům promítal muzikál Kdyby tisíc klarinetů z roku 1964 a tam - zejména v jednom jazzovém kánonu - duetu s Evou Pilarovou - Gott i Pilarová prokázali, že když chtějí, umějí zatraceně dobře zpívat. Poněkud mě zaráží - ale o tom jsem psal už v pátek - že se nechá mediální hvězda, jako je Karel Gott, vyvést z míry pár útoky lidí, kterým jde na nervy. Ta reakce se mi zdá nepřiměřená, koneckonců o tom byla poznámka Ivana Hoffmana.