Nenávistná společnost vytváří nenávistnou školu

Zeman ve třídách, skryté kurikulum a pedagogická statečnost

2. 2. 2017 / Bohumil Kartous

Vzdělanost

Nutno konstatovat, že jednou z oblastí, v nichž veřejné vzdělání významně zaostává, je „vzdělání o vzdělání“. Tato pro někoho na první pohled nesmyslná tautologie má velmi významné opodstatnění. Tak jako má svůj smysl „věda o vědě“, objasňování vědecké metodologie a platných principů, na nichž jsou založeny její procesy, stejně užitečné a důležité je pokusit se podobně uvažovat i o vzdělávání. O to víc, že zatímco věda je – dle dosavadního úzu – vyhrazena elitám, vzdělání je v různé míře – v demokratických společnostech – veřejným statkem a individuálním nárokem každého, nezadatelným lidským právem. Stejně jako ve vědě to neznamená stanovit dogma, ale vymezit paradigmata podobná těm, která ve vědecké metodě představili Kuhn, Popper či Feyerabend. Zvláště pokud se ocitáme v éře tzv. „vzdělanostní společnosti“, avšak nejsme schopni se shodnout na tom, co takový termín vlastně znamená a zdali vůbec pojmenovává skutečnost, nebo je jen přeludem způsobeným neschopností současníků prohlédnout.

Oproti „vědě o vědě“ má „vzdělání o vzdělání“ dva handicapy. Doposud se soudilo, že ti, kdo jsou určitým způsobem (formálně a certifikovaně) vzděláni, zároveň vědí, co to vzdělání znamená, a jsou tedy schopni ho i zprostředkovat. To se ukazuje jako nepravdivé. Ono jen definovat, co to znamená „být vzdělaný“, je krajně složité a nelze to změřit podle jednoznačných indikátorů, neboť ty se v čase mění. Doba renesančních vzdělanců je dávnou minulostí. Je sporné, zda je podle dnešních měřítek vyšším vzděláním excelence v programování, nebo znalost starořečtiny. Z hlediska využitelnosti není sporu, ale je to ten správný indikátor? Na některé oblasti vzdělání ani žádný indikátor neexistuje a někdy je ani nevnímáme jako vzdělání. Být dobrým rodičem vyžaduje komplexní vzdělání, a přitom to vůbec nezahrnujeme do ceněné vzdělanosti. Druhým handicapem je fakt, že vzdělání o vzdělání by mělo být zprostředkováno široké veřejnosti, nejen elitám.

Škola

Tento možná příliš dlouhý úvod má vytvořit smysluplnou cestu k samotné stati. Máme-li uvažovat o vztahu nenávisti jako jedné z nejsilnějších lidských pohnutek, a tedy hybatelů civilizace na jedné straně a školy na straně druhé, měli bychom obojímu porozumět. Nenávist a její projevy či důsledky se, na rozdíl od vzdělání, člověku podařilo analyzovat velmi podrobně. Známe případové studie individuální, skupinové i společenské nenávisti. Na toto téma, respektive na témata, v nichž nenávist sehrála nějakou významnou roli, byla napsána spousta odborných publikací v oblasti psychologie, sociologie i politologie a řady dalších věd. Destruktivní účinky totalit by nebylo možné uskutečnit, pokud by manipulátoři nezneužívali nenávisti jako generátoru násilí vůči těm, které chtějí perzekvovat.

Pokusme se nyní porozumět i tomu, jak vzdělávání, zejména to veřejné, vlastně probíhá a jak – a zda vůbec – lze hledat ve věcech týkajících se vzdělávání nějakou spojitost s naším tématem. O veřejném systému vzdělávání a jeho cílech soudíme podle toho, co je zjevné. Pokud budeme konkrétní, v případě českého systému jsou to tzv. rámcové vzdělávací programy a jejich obsah. Dále to pak je „výkon“, který vzdělávací systém v tomto směru podává, měřený objemem znalostí a dovedností žáků, od toho odvozené efektivity vzdělávacích institucí a jeho částí, tedy učitelů, škol jako celku, zřizovatelů, státní správy. To vše za ideální situace, kdy umíme stanovené měřit.

Kromě tohoto zjevného obsahu ale vzdělávací systémy měly od svého vzniku ještě jiné zadání, jež zjevné není. Říká se mu skryté kurikulum (obsah vzdělávání) a pojmenovává ty tendence a cíle, které nejsou zahrnuty do oficiálních vzdělávacích dokumentů, a přesto neodmyslitelně patří k zadání, které mají školy, jednotky vzdělávacího systému, naplňovat.

Rigidita

Kritici stavu vzdělávacího systému, kteří se dívají spíše do budoucnosti, často poukazují na to, že jeho „design“ stále v mnohém připomíná stav „za Marie Terezie“. Třídy s řadami „kostelních“ lavic, v nichž mají děti pokud možno tiše sedět a zaznamenávat, co jim učitel, svrchovaný pán nad pravdou veškerenstva, odhalí. Děje se tak v rigidně stanovených časových jednotkách, na jejichž počátku žáci vzdávají úctu nezpochybnitelné autoritě učitele tím, že povstanou a nadále se bez vyzvání nevyjadřují, ať už učitel sděluje cokoliv a jakkoliv. V tomto ohledu se skutečně současné školy většinově stále drží modelu, jenž vznikl v dobách středoevropského osvícenství na přelomu 18. a 19. století podle tehdejšího společenského étosu a uspořádání.

Pokud bychom měli nějak pojmenovat ono skryté kurikulum, které se za tím přístupem skrývá, řekli bychom, že šlo (a stále jde) v prvé řadě o disciplínu, poslušnost k řádu, loajalitu a posvátný respekt k „vrchnosti“ svého druhu. Jak ukazují Toffler nebo Chomsky, šlo o proces vyvolaný nezadržitelnou průmyslovou revolucí v době, kdy většinovým způsobem vlády byla despocie a kdy tzv. „sociální inženýrství“ nebylo považováno za nebezpečný projev omezování osobních svobod, ale bylo zkrátka běžným naplňováním potřeb vládnoucích elit.

Kurikulum

Období počátku průmyslového věku a historického dozvuku aristokratických despocií dává takovému skrytému kurikulu smysl. Jevy je nutno posuzovat v jejich historickém kontextu, nikoliv očima těch, kteří se dívají zpět. Překvapivé ale je, jak úporně se toto skryté kurikulum drží uvnitř vzdělávacího systému (stále mluvíme zejména o tom českém) a jak těžké je učinit pouhý fakt existence skrytého kurikula obecně platným. Litera scripta manet, abychom učinili zadost klasickým představám o vzdělání. Skryté kurikulum však není nikde popsáno, a tedy se o něm nevede žádná diskuse. Co není popsáno, nelze uchopit, pojmenovat, zvěcnit, natož prohnat legislativním procesem, kodifikovat a sledovat.

Proto ani nikomu nevadí, že v rozporu s demokratickou představou o svobodně, samostatně uvažujícím člověku vychovává skryté kurikulum veřejného školství své žáky ke slepé podřízenosti formálních autorit. Možná kdybychom žili ve světě Platónova Vladaře, v němž moudrý patriarcha-filozof ztělesňuje nejvyšší možnou formální i přirozenou autoritu, k níž se upíná společenský respekt, dávalo by to smysl. Jenže žijeme v reálném světě, kde v mnohých třídách visí fotografie „vladaře“ (v pořadí již druhého), jenž zpochybňuje samotný koncept lidských práv, ve světě, kde mnozí učitelé otevřeně ventilují své stereotypy anebo naopak vedou své žáky k přesvědčení, že jsou „příliš nedokonalí“, než aby se starali o věci vezdejší, v čemž je veřejně podpoří i ministryně školství. Pro co a pro koho v takovém případě hraje skryté kurikulum? A co když – pod vlivem izolacionistických tendencí hmatatelných ve střední Evropě – ve společnosti opět převáží nenávist vůči odlišnosti od určité normy a „nepřátelé“ budou veřejně exkomunikováni? Jaké potom bude takové skryté kurikulum veřejného školství? Pravděpodobně to bude skryté kurikulum nenávisti.

Nezřetelnost

A to je právě ten problém, s nímž si nevíme rady. Ten spodní proud výchovy a vzdělávání ve školách, který nazýváme skrytým kurikulem, si žije svým vlastním životem, do značné míry nezávisle na dokumentech, které určují obsah vzdělávání. Ano, v rámcových vzdělávacích programech najdete pasáže o výchově k demokracii, dokonce najdete kapitolu o multikulturní výchově. Jde však o ty oblasti vzdělávání, které se ocitají mimo zájem škol, jejich zřizovatelů a samotných rodičů. Nikdo je nepožaduje k prokazování nabytého vzdělání, eo ipso nikdo je nesleduje tak intenzivně, jako sledujeme výsledky matematiky, českého nebo cizích jazyků. Tím pádem na ně školy kladou minimální důraz a rády zapomenou. Proč si přidělávat starosti, když není reálná poptávka?

Naopak, řada učitelů i rodičů má pocit, že jde o nemístnou ingerenci do práv těch, kdo mají výchovu na starosti, tedy rodičů. A jsou i takoví, kteří „disidentsky“ oponují těmto oktrojovaným „sluníčkářským“ nesmyslům. Vždyť demokracie je přece vládou většiny a většina si mnohé nepřeje. V jedné škole údajně paní učitelka přehrává dětem v hudební výchově skladby hudební skupiny Ortel, která se proslavila svou islamofobií. Je to tak nějak demokratické, vždyť toto těleso získalo hudební ocenění, o jehož udělení rozhoduje hlas lidu. Skryté kurikulum škol samozřejmě nemusí (a nemá) mít tak vyhraněné polohy, ale stačí mlčenlivý souhlas. V dobách, kdy se politická i mediální sféra řídí většinovým názorem „digitální ulice“, jde často v případě kantorů, kteří se předepsané multikulturní výchově věnují, o projev pedagogické statečnosti, jak trefně poukázala učitelka z jednoho maloměstského gymnázia. Pedagogickou statečnost nutnou k tomu, obhájit jen samotnou konstituci naší společnosti, do slova a do písmene.

Řešení není v rukou učitelů

Není na škole ani na učitelích, aby si poradili s takovou situací, ačkoliv je je taková představa svůdná. Kauzalita je opačná: kurikulum – i to skryté – bude, podobně jako v politice, odrážet stav společnosti jako celku. V případě pedagogické statečnosti může nanejvýš tlumit nejhorší projevy, nikdy ale nepřeváží. Neočekávejme od škol, že budou vytvářet hradbu proti nebezpečí společenského úpadku. Nejprve musíme chtít, aby tomu tak bylo, aby společnost projevovala větší míru rezistence proti vnitřní společenské degeneraci. Teprve pak se to stane součástí kurikula. I toho skrytého.

Text byl napsán pro 106. vydání revue Prostor s názvem Anatomie nenávisti. Aktuální číslo revue s texty dalších řady dalších autorů, fotografickým obsahem a doprovodnou grafikou je možné zakoupit např. v knihkupectví Kosmas.

Vytisknout